ECLI:CZ:NSS:2020:8.AS.119.2019:24
sp. zn. 8 As 119/2019 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra
Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: Bc. L. K., zastoupený Mgr. Tomášem Krásným,
advokátem se sídlem Milíčova 1386/8, Ostrava, proti žalovanému: Krajský úřad
Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
17. 9. 2018, čj. MSK 65805/2018, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 5. 3. 2019, čj. 19 A 39/2018-36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný shora označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
Magistrátu města Ostrava (dále „správní orgán I. stupně“) ze dne 3. 4. 2018,
čj. SMO/165776/18/DSČ/StoP, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání dvou přestupků.
Jednalo se o přestupek dle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním
provozu“), kterého se dopustil dne 24. 10. 2016 v čase minimálně od 13:30 do 13:40 tím,
že v Ostravě na křižovatce ulic Odboje s ulicí Červeného kříže zastavil a stál v rozporu s §27
odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu na křižovatce a ve vzdálenosti kratší než 5 m před
hranicí křižovatky a 5 m za ní. Ve druhém případě se jednalo také o přestupek dle §125c odst. 1
písm. k) zákona o silničním provozu. Žalobce se jej dopustil tím, že v rozporu s §4 písm. c)
téhož zákona dne 7. 11. 2016 v čase minimálně od 10:39 do 11:05 v Ostravě na křižovatce ulice
Reální s náměstím Msgr. Šrámka nerespektoval svislé dopravní značení (IZ 8a) – „Zóna zákazu
stání“ s dodatkem „Stání povoleno pouze na vyznačených parkovištích“ a stál mimo vyznačená
parkoviště, přičemž nečinil úkony jako je naložení, vyložení náklad, nastoupení, vystoupení osob.
Za tyto přestupky správní orgán I. stupně žalobci uložil pokutu 2 000 Kč a povinnost nahradit
náklady řízení.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu. K prvnímu přestupku namítl, že popis
skutku je neurčitý a není zřejmé, jakého jednání se dopustil (zda stál v křižovatce, před ní nebo
za ní). Současně namítl, že dané jednání není přestupkem, neboť je jeho odpovědnost vyloučena
z důvodu krajní nouze. V daném místě zastavil, protože měl akutní zdravotní problém, kvůli
kterému musel téhož dne vyhledat lékařskou pomoc. Jestliže správním orgánům nestačil
žalobcem doložený lékařský záznam, bylo na nich, aby v tomto směru skutkový stav samy blíže
zjistily. Křižovatka navíc není rušná a k výjezdu vozidel hasičského záchranného sboru slouží
jen výjimečně. Nesouhlasil ani se zjištěním skutkového stavu ve vztahu ke druhému přestupku.
Dopravní značení IZ 8a neporušil, protože kolem takového značení neprojel. Jestliže správní
orgány neuvěřily jeho tvrzení, že do zóny zákazu přijel vozidlem MHD, bylo na nich,
aby prokázaly, jak žalobce přijel a zda projel kolem daného dopravního značení. Žalobce
na daném místě zastavil na nezbytnou dobu 25 minut za účelem vyložení a naložení zboží.
[3] Krajský soud v Ostravě (dále „krajský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem žalobu
zamítl. Neztotožnil se s námitkou neurčitosti vymezení prvního přestupku. Výrok rozhodnutí
obsahuje jednoznačnou identifikaci místa a času, jakož i vymezení skutku ve spojení
se subsumpcí pod příslušnou skutkovou podstatu. Popis skutku vylučuje jeho záměnu s jiným
jednáním žalobce. Neshledal ani naplnění podmínek krajní nouze. Žalobce neprokázal,
že by mu hrozilo nebezpečí ve smyslu §2 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích
(dále jen „zákon o přestupcích“). Z doložené lékařské zprávy neplyne, že by v době vyšetření
či před ním byl ohrožen natolik, aby bylo možno hovořit o přímo hrozícím nebezpečí,
přičemž povinnost tvrzení a důkazní tížila žalobce. Nebyla splněna ani podmínka nemožnosti
odvrácení nebezpečí jiným způsobem než zastavením a ponecháním vozidla v křižovatce.
Tvrzení se navíc jeví jako účelové. Kdyby měl žalobce akutní zdravotní problém, nemohl by sám
nebezpečí odvrátit, ale zavolal by si např. rychlou záchrannou službu. Krajský soud se neztotožnil
ani s námitkami směřujícími proti druhému přestupku. Z provedeného dokazování vyplynulo,
že v rozporu s dopravním značením stál mimo vyznačená parkoviště a nečinil úkony jako
naložení a vyložení nákladu. Mapa vymezených oblastí zón zákazu stání dále prokazuje,
že žalobce musel před vjezdem do zóny projet kolem některé z dopravních značek IZ 8a,
aby se dostal na místo zastavení vozidla v ulici Reální, a pak se vozidlem pohyboval uvnitř zóny
(např. přejížděl z provozovny v obchodním domě Laso do provozovny na ulici Zámecká 3888).
O dopravním značení musí navíc vědět také z důvodu, že v dané oblasti má podnikatelské
aktivity i trvalé bydliště. Za takto zjištěného skutkového stavu je bez významu, zda sám do zóny
zákazu stání přijel MHD.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Trvá
na tom, že v případě prvního přestupku byly naplněny podmínky krajní nouze. Jejím smyslem
je při vzájemné kolizi ochrana významnějšího zájmu obětováním zájmu méně významného,
k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011,
čj. 5 As 10/2011-111. V posuzované věci šlo o střet zájmu na ochraně zdraví stěžovatele a zájmu
na dodržování pravidel silničního provozu. Podmínkou posouzení této kolize je provedení
úplného a správného dokazování. Stěžovatelem předložená lékařská zpráva dokládá jeho
zdravotní stav ze dne 24. 10. 2016. Krajský soud ani správní orgány neodůvodnily, proč jim tento
důkaz nestačil. Míra ohrožení zdraví a závažnost zdravotních potíží jsou otázky vysoce odborné.
Nemůže je posoudit krajský soud, ale odborník v oblasti medicíny. Krajský soud sám bez
odborných podkladů nemohl učinit závěr o možnosti odvrátit hrozící nebezpečí jinak než
odstavením vozidla co nejblíže ordinaci lékaře. Úvahy o možnosti přivolat rychlou záchrannou
službu jsou spíše v rovině spekulací. Intenzita porušení pravidel silničního provozu byla navíc
velmi nízká. Stěžovatel nesnižoval přehlednost křižovatky, nebránil v rozhledu, v místě není hustý
provoz a nejedná se o výjezdovou trasu vozidel hasičského záchranného sboru. Nastalý následek
odstavení vozidla je tedy z hlediska proporcionality mnohem méně závažný než ten, který hrozil
v případě neodstavení vozidla. Napadený rozsudek je navíc nepřezkoumatelný, protože krajský
soud neuvedl, na základě jakých skutečností hodnotil závažnost zdravotního stavu stěžovatele.
[5] Pokud jde o druhý přestupek, stěžovatel zopakoval, že na jeho trase nebylo umístěno
žádné dopravní značení IZ 8a, které měl porušit. To plyne i z provedeného dokazování.
Aby mohl být uznán vinným, musel by být na jisto postaven opak. Ulice, po kterých jel,
se nacházejí uvnitř zóny. Pro řidiče je závazné pouze takové pravidlo, o kterém na základě
dopravního značení ví. Odmítl, že by měl vědět o dopravním značení z důvodu místa bydliště
a podnikání. Nejedná se o obecné pravidlo (jako např. zákaz telefonování), ale o konkrétní zákaz.
Povinnost jej dodržovat tak nelze dovozovat z obecného povědomí řidiče o existenci takového
pravidla, navíc pravidla se mění. Subjektivní stránku přestupku je proto nutné vždy odvozovat
od toho, jestli byl řidič na zákaz upozorněn dopravním značením. Stěžovatel navíc prokázal,
že minimálně jedna dopravní značka IZ 8a byla v minulosti odstraněna a strážníci řidiče přesto
pokutovali. Nelze vyloučit, že tomu tak bylo i nyní.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu kasační stížnosti
a v ní uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] V kasační stížnosti stěžovatel vymezil kasační důvody, které svým obsahem odpovídají
důvodům dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně
posoudil otázku krajní nouze při spáchání prvního přestupku. Dále má za to, že vyšel
z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, a že napadený rozsudek je současně
nepřezkoumatelný, neboť je nedostatečně odůvodněný.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou zpochybňující přezkoumatelnost
rozsudku krajského soudu. Vlastní přezkum věcných námitek je totiž možný pouze
za předpokladu, že rozhodnutí krajského soudu splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Otázce
nepřezkoumatelnosti je věnována již rozsáhlá judikatura Nejvyššího správního soudu.
Nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů je takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány
všechny žalobní námitky. Dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní
argumentaci účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou a proč žalobní námitky považoval
za liché, mylné či vyvrácené, rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kritéria.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je dána také tehdy, pokud z rozhodnutí není zřejmé,
které podklady byly vzaty v úvahu a proč (viz např. rozsudky ze dne 28. 8. 2007,
čj. 6 Ads 87/2006-36, č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005, čj. 7 As 10/2005-298,
č. 1119/2007 Sb. NSS, nebo ze dne 11. 8. 2004, čj. 5 A 48/2001-47, č. 386/2004 Sb. NSS).
Současně je ovšem nutné zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů
musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí,
nelze-li v něm zjistit jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-76, č. 1566/2008 Sb.
NSS).
[11] Nejvyšší správní soud se s namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku
neztotožnil. Krajský soud na všechny žalobní námitky řádně reagoval a vysvětlil, proč
je nepovažoval za důvodné. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud nevysvětlil, na základě čeho
hodnotil závažnost jeho zdravotních komplikací, míjí se tato námitka s důvody napadeného
rozsudku. Krajský soud nehodnotil závažnost tvrzených zdravotních komplikací, ale vyšel
primárně z toho, že je stěžovatel neprokázal, a proto se nemůže domáhat liberace z důvodu krajní
nouze. K otázce přezkoumatelnosti lze navíc poznamenat, že kdyby měl být rozsudek krajského
soudu skutečně nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, jak tvrdí stěžovatel, nemohl
by v kasační stížnosti stěžovatel v tomto ohledu s jeho závěry současně rozsáhle polemizovat.
[12] Následně Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení námitky směřující proti závěru
krajského soudu o nenaplnění podmínek krajní nouze. Již existující judikatura zdejšího soudu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, čj. 1 As 1/2008-172) v této
souvislosti připomíná, že přestupkem může být pouze protiprávní čin. Pokud chybí znak
protiprávnosti, nelze odpovědnost za přestupek vyvozovat, protože se pak jedná o dovolené
jednání, které, ačkoliv se svými znaky podobá přestupku, nenaplňuje skutkovou podstatu
přestupku a není ani nebezpečné pro společnost. Přestupkem proto nemůže být jednání, které
formálně přestupku odpovídá, ale není dána jeho protiprávnost. Okolností vylučující
protiprávnost je mj. nutná obrana [§2 odst. 2 písm. a) zákona o přestupcích] a krajní nouze [§2
odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích]. Pro upřesnění lze dodat, že stěžovatel je v dané věci
postihován za jednání, k němuž došlo v roce 2016, tedy aplikuje se nyní již neúčinný zákon
o přestupcích.
[13] Podle §2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích „přestupkem není jednání, jímž někdo odvrací
nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, jestliže tímto jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně
závažný následek než ten, který hrozil, a toto nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak.“ U krajní
nouze tak lze rozlišit podmínky, při jejichž naplnění vzniká stav krajní nouze, a podmínky jednání
ve stavu krajní nouze. Podmínkami, při jejichž naplnění vzniká stav krajní nouze, jsou reálnost
a bezprostřednost hrozby nebezpečí. Podmínkami jednání ve stavu krajní nouze jsou dodržení
principu subsidiarity (nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak) a proporcionality
(jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil). Uvedené
zákonné předpoklady musí být naplněny kumulativně, chybí-li jeden z nich, nelze institut krajní
nouze aplikovat (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2010,
čj. 5 As 72/2009-50, nebo stěžovatelem odkazovaný rozsudek sp. zn. 5 As 10/2011). Nebezpečí
musí zájmu chráněnému zákonem hrozit přímo, bezprostředně. Nebezpečí hrozí přímo, je-li zde
hrozba nebezpečí, které má bezprostředně nastat, tzn., že z okolností případu je zřejmé,
že nebezpečí bez prodlení a určitě bude následovat za hrozbou. Jedná se o případy, kdy sled
událostí spěje k poruše zájmu, nebo jsou splněny podmínky, aby porucha nastala. Za jednání
v krajní nouzi nelze považovat jednání předčasné, kdy nebezpečí zájmu chráněnému zákonem
ještě přímo nehrozí, nebo opožděné v době, kdy již nebezpečí pominulo (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2013, čj. 5 As 114/2012-19).
[14] Předně je třeba zopakovat, že krajský soud v napadeném rozsudku v nynější věci
zdravotní stav stěžovatele nehodnotil. Nemůže být proto důvodná námitka, dle které krajský
soud nebyl povolán k posuzování zdravotního stavu stěžovatele, jestliže se nespokojil s obsahem
stěžovatelem předložené lékařské zprávy. Krajský soud v napadeném rozsudku správně vyšel
z toho, že bylo na stěžovateli, aby tvrdil a doložil rozhodné skutečnosti svědčící o naplnění
podmínek krajní nouze a detailů jeho příběhu (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 5. 2017, čj. 3 As 114/2016-46). V kontextu nyní posuzované věci tak bylo
povinností stěžovatele, aby odpovídajícím způsobem tvrdil a doložil skutečnosti týkající se jeho
zdravotní indispozice, konkrétně, že mu akutně hrozilo nebezpečí v podobě vážného ohrožení
zdraví, které by ospravedlňovalo jeho jinak protiprávní jednání. Stěžovatel za tímto účelem
předložil lékařskou zprávu ze dne spáchání přestupku dokládající vyšetření kardiologem. Daná
zpráva je však upravena tak, že je její velká část „zabělena“. Ze zprávy tak vyplývá pouze to,
že byl stěžovatel vyšetřen lékařem. O jeho zdravotním stavu, údajné zdravotní indispozici a její
závažnosti však nevypovídá nic. V této souvislosti nelze navíc přehlédnout, že zatímco v podání
ze dne 1. 12. 2016 ve správním řízení stěžovatel uvedl, že „nebyl způsobilý k jízdě a vozidlo ihned
odstavil“, v žalobě již tvrdil, že „jel kolem budovy bývalého Bauhausu a ucítil silné bušení srdce a začal
se potit. Proto neváhal a urychleně navštívil svou kardiolékařku.“ Tvrzení stěžovatele se tak rozcházejí
v tom, zda vozidlo ihned odstavil, protože nebyl způsobilý k jízdě, nebo zda v jízdě dále
pokračoval, aby vyhledal pomoc lékaře. Nejvyšší správní soud se i proto ztotožňuje s krajským
soudem a dává za pravdu žalovanému, že stěžovatelem předložená zpráva nedokládá existenci
krajní nouze.
[15] Ačkoliv by tento závěr sám o sobě postačoval k závěru o nenaplnění podmínek krajní
nouze, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné podotknout, že stěžovatel nenaplnil
ani podmínky jednání v krajní nouzi. Konkrétně neprokázal, že by byla naplněna subsidiarita jeho
jednání (tj. zda nešlo tvrzené nebezpečí odvrátit jinak i bez porušení zákona). V této souvislosti
nelze přehlédnout svědeckou výpověď strážnice městské policie I. U., která vypověděla, že
nedaleko křižovatky, kde stěžovatel odstavil vozidlo, se nachází větší parkoviště s dostatkem
parkovacích míst. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani s námitkou, dle které nemá smysl
se zabývat tím, z jakých důvodů si stěžovatel nezavolal rychlou záchrannou službu a pokračoval
v jízdě. Tato otázka není spekulativní či akademická, jak namítá, ale může hrát roli při posuzování
subsidiarity jeho jednání (zda nešlo situaci řešit jinou, legální cestou), ale také samotné existence
bezprostředního nebezpečí a jeho závažnosti (zda byla zdravotní stav stěžovatele natolik závažný,
jestliže mu umožňoval pokračovat v jízdě). Tyto pochybnosti vyjádřené správními orgány
a krajským soudem však stěžovatel nijak nevysvětlil a předložením neúplné lékařské zprávy
ani nevyvrátil. Za těchto okolností považuje Nejvyšší správní soud za nadbytečné, aby se zabýval
také námitkami týkajícími se zbylé podmínky jednání v krajní nouzi (proporcionalitou),
neboť by to na posouzení věci nemělo s ohledem na požadavek kumulativního splnění všech
výše předestřených podmínek žádný vliv.
[16] Nejvyšší správní soud se následně zabýval námitkami týkajícími se druhého přestupku,
tedy stání v rozporu s dopravní značkou IZ 8a vymezující zónu zákazu stání mimo vyhrazená
parkoviště. Stěžovatel nezpochybňuje, že s vozidlem stál v místě, kde je to zakázáno, nicméně
tvrdí, že se nedopustil přestupku, jelikož se před spácháním přestupku pohyboval pouze uvnitř
dané zóny a neprojel proto kolem značky, která by jej informovala o stanoveném zákazu.
[17] Úvodem lze připomenout, že přestupkem je protiprávní jednání, jehož znaky jsou
stanoveny zákonem. V řízení o přestupku je rozhodováno o vině a trestu za porušení práva,
a proto je třeba zkoumat naplnění obecných znaků přestupku, tj. zda jednání pachatele
je v rozporu s právem (zda byla porušena nebo nesplněna právní povinnost stanovená zákonem),
ale také, zda je naplněna otázka zavinění. Podle §3 zákona o přestupcích k odpovědnosti
za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného
zavinění. Definice úmyslu a nedbalosti jsou obsaženy v §4 téhož zákona. Podle §4 odst. 1
písm. b) zákona o přestupcích je přestupek spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel nevěděl,
že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem
k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
[18] Stěžovateli je rozhodnutími správních orgánů vytýkáno spáchání přestupku ve formě
nevědomé nedbalosti. Pro naplnění zavinění formou nevědomé nedbalosti musí být naplněny
kumulativně dva znaky. Prvním z nich je, že pachatel přestupku nevěděl o možnosti porušit nebo
ohrozit zájem chráněný zákonem. Druhým znakem je skutečnost, že pachatel o tomto vzhledem
k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. V rámci naplnění tohoto druhého
znaku nevědomé nedbalosti se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě
objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele,
neboť přestupkový zákon zakládá odpovědnost za přestupky spáchané z nevědomé nedbalosti
na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu
chráněného zákonem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2012,
čj. 1 As 22/2012-55).
[19] Nejvyšší správní soud předně podotýká, že nepřehlédl nekonzistentnost stěžovatelovy
argumentace, která nepřispívá důvěryhodnosti jeho tvrzení ohledně skutkových okolností jeho
pohybu před spácháním přestupku. Ve správním řízení nejprve tvrdil, že vozidlo neřídil on,
ale jiná osoba, avšak v odvolání uvedl, že do zóny vymezené dopravním značením přijel MHD
a následně se v ní v daném vozidle pohyboval. Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl
k závěru, dle kterého stěžovateli mělo a mohlo být známo, že porušuje zákon bez ohledu na to,
jakým způsobem se dopravil do zóny vymezené značkami IZ 8a. Nejvyšší správní soud se s tímto
závěrem ztotožňuje. Jak je již výše uvedeno, materiální stránku přestupku je dle §4 odst. 1
písm. b) zákona o přestupcích třeba zkoumat vždy na základě osobních poměrů pachatele.
Z toho plyne, že zavinění přestupce není odvozováno výlučně od skutečnosti, že (zda) projel
kolem dopravního značení, ale z toho, zda s ohledem na zjištěné skutečnosti lze na základě jeho
osobních poměrů spolehlivě usuzovat, že o stanoveném pravidle mohl a měl vědět. Tím Nejvyšší
správní soud nezpochybňuje, že zpravidla k zajištění tohoto zákonem předvídaného stavu slouží
dopravní značení informující řidiče o stanovených pravidlech silničního provozu, jímž se účastník
silničního provozu musí řídit [§4 písm. c) zákona o silničním provozu].
[20] Z provedeného dokazování, doplněného také v řízení před krajským soudem, plyne
jednoznačný závěr, dle kterého se do zóny vymezující zákaz stání nedá přijet, aniž by řidič projel
kolem dopravního značení IZ 8a. Již správní orgány přiléhavě poukázaly na to, že stěžovatel
má v dané zóně trvalé bydliště a provozovny své podnikatelské činnosti. Ačkoliv jsou z historie
známy osobnosti, které celý svůj život strávily na jediném místě (např. světoznámý filozof
Immanuel Kant, který se narodil v Královci a za celý život jej neopustil), stěžovatel netvrdí,
že by se i jeho život omezoval pouze na prostor vymezený dopravním značením IZ 8a. I kdyby
se daného dne skutečně pohyboval vozidlem pouze v rámci zóny, je v situaci, kdy má v dané
zóně bydliště a podniká zde, zřejmé, že musel v minulosti nespočetněkrát kolem daného
dopravního značení projet a měl tak objektivně dostatek příležitostí se s ním seznámit. Stěžovatel
sice namítá, že dané pravidlo není obecně platné a každá osoba o něm vědět nemusí, jeho
argumentace však pomíjí, že sám není osobou neznalou místních poměrů, které jsou pro
posouzení zavinění rozhodující. Ostatně i po osobách neznalých místních poměrů v určité
lokalitě (zóně) je třeba v dnešní době standardně požadovat patřičnou obezřetnost ohledně
možnosti parkování, resp. je na nich, aby vyvinuli přiměřené úsilí ke zjištění, jaké podmínky jsou
pro parkování v dané lokalitě dány. Lze nicméně uzavřít, že o stanoveném pravidle silničního
provozu s ohledem na své osobní poměry stěžovatel měl a mohl vědět. Skutečnost,
že v minulosti bylo dopravní značení na jednom místě při instalaci dekoračního městského
osvětlení omylem po určitou dobu sňato, není pro posouzení přestupku spáchaného v jiné době
relevantní. Jestliže stěžovatel tvrdí, že k tomu mohlo dojít i v době, kdy spáchal přestupek, jedná
se pouze o ničím nepodloženou spekulaci. Ani tato námitka tak není důvodná a napadený
rozsudek krajského soudu plně obstojí.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji
dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[22] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá.
Žalovanému, který měl ve věci úspěch, nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů jeho
běžné úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. listopadu 2020
Milan Podhrázký
předseda senátu