ECLI:CZ:NSS:2020:8.AS.318.2019:69
sp. zn. 8 As 318/2019-69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého
a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: Pražské vzdělávací
středisko – jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky s. r. o., se sídlem Tovaryšský
vrch 1358/3, Liberec, zastoupená Mgr. Vladimírem Holcem, advokátem se sídlem Anny
Letenské 34/7, Praha 2, proti žalovaným: 1) Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, 2) Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 529/5,
Praha 1, 3) Česká školní inspekce, se sídlem Fráni Šrámka 37, Praha 5, o žalobě na ochranu
před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2019, čj. 14 A 58/2019-82,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovaným 1), 2) a 3) se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně je právnickou osobou s předmětem činnosti „Provozování jazykové školy
s právem státní jazykové zkoušky“. Žalovaný 1) požádal dne 7. 8. 2018 Policii ČR o provedení
pobytové kontroly a šetření v sídle žalobkyně (na adrese Tyršova 82/1, Liberec) pro podezření
na možné obcházení zákona nebo napomáhání k neoprávněnému pobytu. Dne 14. 8. 2019
na uvedené adrese proběhla pobytová kontrola a místní šetření, během nichž bylo zjištěno, že zde
v letních měsících neprobíhá výuka. Žalovaná 3) následně u žalobkyně z podnětu žalovaného 2)
zahájila inspekční činnost, k níž byla přizvána též Mgr. K. M. jakožto odborník na problematiku
vzdělávání cizinců. Proti tomu podala žalobkyně námitku podjatosti s tím, že Mgr. M. je
„zástupkyní“ žalovaného 1), a tudíž je ve střetu zájmů, neboť žalovaný 1) vystupuje v jiných
správních řízeních, v nichž jsou žalobkyně nebo její žáci účastníky. Námitku podjatosti žalovaná
3) neshledala důvodnou.
[2] Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále „městský soud“)
domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaných. Domáhala se, aby městský soud
rozhodl, že (I.) se žalovanému 1) zakazuje veškeré jednání a úkony ve vztahu k řízení vedenému
žalovaným 3) pod čj. ČŠIL-113/19-L s výjimkou postupu podle §25 zákona č. 255/2012 Sb.,
kontrolního řádu (dále „kontrolní řád“), (II.) přizvání Mgr. M. jako přizvané osoby
ve zmiňovaném řízení vedeném žalovanou 3) je nezákonným zásahem, (III.) žalovaným 1), 2) a 3)
se ukládá povinnost zdržet se pokračování v nezákonném zásahu uvedeném ve výroku II.
(v řízení před městským soudem žalobkyně uvedla, že na tomto žalobním bodě již netrvá), (IV.)
žalovaný 1) je povinen zdržet se výkonu a iniciace pobytových kontrol a místních šetření v místě
výuky organizované žalobkyní na adresách v žalobě blíže označených, (V.) pobytová kontrola
iniciovaná žalovaným 1) dne 14. 8. 2018 v místě výuky žalobkyně T. 82/1, L., včetně podnětu ze
dne 7. 8. 2018, je nezákonným zásahem.
[3] Městský soud v záhlaví označeným rozsudkem odmítl žalobní návrh v bodě (V.), v němž
se žalobkyně domáhala určení, že pobytová kontrola proběhnuvší 14. 8. 2018 je nezákonným
zásahem. Městský soud totiž dospěl k závěru, že v této části byla žaloba podána opožděně dle
§84 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“). Žalobkyně
se o tomto zásahu dozvěděla 14. 8. 2018, kdy pobytová kontrola v jejích výukových prostorách
proběhla, což sama při jednání soudu potvrdila. Pokud tedy žalobu podala 1. 4. 2019, učinila tak
zjevně opožděně, neboť se nejedná o trvající zásah.
[4] Ve zbylém rozsahu městský soud žalobu zamítl, neboť neshledal naplnění judikaturou
vymezených podmínek pro důvodnost zásahové žaloby. Ve vztahu k přizvání Mgr. M. k výkonu
kontroly žalovanou 3) uvedl, že jej neshledal účelovým a správní orgány tento krok odůvodnily.
Její účast na inspekční činnosti navíc sama o sobě nepředstavuje nezákonný zásah. Pokud by se
totiž jednalo o osobu, která nesplňuje požadavky nestrannosti, lze tuto skutečnost namítat až jako
podjatost úřední osoby v žalobě proti případnému rozhodnutí ve věci samé na základě výsledků
prováděné kontroly. Žalobkyně podle městského soudu ani dostatečně nepopsala, v čem
konkrétně by účast Mgr. M. vedla k nezákonnému postupu žalované 3). Omezuje se pouze na
tvrzení o sepětí této osoby s žalovaným 1), která soud nezhodnotil jako dostatečná. Ani žalovaný
1) se v tomto směru nedopustil nezákonného zásahu, neboť přizvání jeho uvedené
zaměstnankyně ke kontrole nelze považovat za nezákonnou ingerenci do činnosti jiného
správního orgánu. Při inspekční činnosti nevystupovala jako jeho zaměstnankyně, ale jakožto
fyzická osoba v souladu s §6 kontrolního řádu. Zároveň podle městského soudu nemohou být
nezákonným zásahem ani výsledky kontroly provedené dle kontrolního řádu, které mohou být
toliko podklady pro zahájení správního řízení a jedním z důkazů pro vydání rozhodnutí ve věci
samé. Samy o sobě totiž nejsou způsobilé vyvolávat jakékoliv právní následky, které by adresátovi
mohly způsobit újmu. Z toho důvodu se nelze ve správním soudnictví proti inspekční zprávě
žalované 3) bránit zásahovou žalobou. Žalobkyní tvrzené nezákonnosti při provádění inspekční
činnosti nespadají do okruhu „kvalifikovaných vad“, které by hypoteticky mohly založit
důvodnost žaloby na ochranu před nezákonným zásahem. Žalovaný 2) žádnou inspekční činnost
neprováděl, ani proti němu tedy žaloba nemůže být úspěšná. Městský soud dále nemůže přikázat
žalovanému 1), aby se zdržel provádění pobytových kontrol, jejichž provádění podle §167 odst. 1
písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále „zákon o pobytu cizinců“), spadá do
pravomoci policie a žalovaný 1) se jich může pouze účastnit. Žalovanému 1) nelze ani zakázat
iniciování pobytových kontrol a místních šetření v místech a školských zařízeních žalobkyně,
neboť takový podnět sám o sobě nepředstavuje přímý zásah do jejích práv, přičemž to platí tím
spíše, pokud tyto podněty ze strany žalovaného 1) byly důvodné a nejednalo se o svévolný postup
správních orgánů. Žalobkyně navíc kromě kontroly provedené 14. 8. 2018 neuvedla žádné
konkrétní skutečnosti, které by svědčily tomu, že se některé z uskutečněných pobytových kontrol
vyznačovaly nezákonností či diskriminačním charakterem. Povšechný nesouhlas s jejich
prováděním nemůže být pro úspěšnost žaloby dostatečný. Na závěr městský soud uvedl, že
pokud žalobkyně zpochybňovala §64 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, není ani v tomto
případě splněna podmínka přímého zásahu do jejích práv, neboť zásahová žaloba není
koncipována jako actio popularis, nýbrž je třeba se dovolávat porušení svých vlastních práv.
V tomto případě se však jedná pouze o obecnou polemiku se smyslem tohoto ustanovení.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaných
[5] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) obsáhlou kasační
stížnost, v níž z velké části zopakovala již uplatněné žalobní námitky a argumenty vznesené
v průběhu řízení před městským soudem. Zejména zopakovala, že Mgr. M. jakožto přizvaná
osoba v kontrolním řízení vedeném žalovanou 3) byla zaměstnankyní žalovaného 1) v pozici
vrchního ministerského rady na odboru azylové a migrační politiky, přičemž u žalovaného 1)
vystupovala a vystupuje v pobytových řízeních vedených s žáky stěžovatelky. Její pozici jakožto
zaměstnankyně žalovaného 1) tak nelze oddělit od její účasti jako přizvané osoby v rámci
kontroly vedené žalovanou 3), čímž došlo k nezákonnému obcházení způsobu spolupráce
kontrolních orgánů předpokládaného kontrolním řádem. V důsledku toho se listiny předložené
stěžovatelkou v průběhu kontrolního řízení dostaly do dispozice žalovaného 1) a byly
předkládány k vyjádření svědkům v jím vedených pobytových řízeních. Účast Mgr. M.
na kontrolním řízení tak byla realizována cíleně, o čemž svědčí listiny založené ve správním spisu,
z nichž plyne, že zástupci žalovaného 1) měli zájem účastnit se kontroly vedené žalovanou 3)
a požádali o přizvání osob k účasti na této kontrole provedené u stěžovatelky. Vyjádření
žalovaného 1) ze dne 21. 2. 2019 výslovně potvrzuje, že účast Mgr. M. na kontrolní činnosti je
úkonem žalovaného 1), a nikoliv její vlastní iniciativou. Jmenování zástupce jiného správního
orgánu členem kontrolní komise není přizváním fyzické osoby ve smyslu §6 kontrolního řádu,
ale akceptováním ingerence jiného správního orgánu k provedené kontrolní činnosti. Nelze tak
souhlasit s tím, že by Mgr. M. byla ke kontrole přizvána náhodně a bez vědomí žalovaného 1), a
zejména nelze souhlasit se závěry městského soudu, které ve vztahu k této námitce učinil. Účast
žalovaného 1) a 2) na kontrolní činnosti bezpochyby je porušením zákona a „kvalifikovanou
vadou“, interní dokumenty poskytnuté v rámci kontroly byly prokazatelně použity v rámci
činnosti žalovaného 1). Tím, že žalovaní 1), 2) a 3) prosadili, umožnili a akceptovali účast Mgr. M.
na dané kontrole, se vůči stěžovatelce dopustili nezákonného zásahu vyplývajícímu mj. z porušení
§2 odst. 1 a 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále „správní řád“), a dále čl. 2 odst. 2
Listiny základních práv a svobod.
[6] Mgr. M. se navíc podílela na nezákonném zásahu již ve věci pobytové kontroly
u stěžovatelky v období prázdnin. Zároveň její účast na této pobytové kontrole zakládá
i podezření na její podjatost při účasti na kontrolní činnosti vedené žalovanou 3), stěžovatelka
tedy měla právo požadovat, aby tato osoba jakožto zástupkyně žalovaného 1) nebyla členem
inspekčního týmu. V případě postupu žalovaného 1) jde jednoznačně o systematický zásah
v podobě zásahu trvajícího. Závěr městského soudu o uplynutí lhůty pro podání žaloby v tomto
bodě tedy není správný. Pokud dále městský soud uvedl, že podjatost úřední osoby lze napadat
až v rámci žaloby proti rozhodnutí ve věci samé, upozorňuje stěžovatelka, že žalobou nenapadala
podjatost Mgr. M., ale nezákonný zásah žalovaných spočívající v účasti této osoby na inspekční
činnosti žalované 3). O tom, že účel účasti Mgr. M. na kontrolní činnosti byl zcela jiný než
deklarovaný účel ze strany žalovaných, svědčí i skutečnost, že v řízení nebyly předloženy důkazy
o její odbornosti v oblasti jazykového vzdělávání cizinců, v níž je podle městského soudu
odborníkem. S touto oblastí navíc žádný z kontrolovaných úseků v průběhu té části kontrolní
činnosti, na níž se Mgr. M. podílela, nesouvisel.
[7] Stěžovatelka je dále přesvědčena, že obcházením §25 kontrolního řádu hledá žalovaný 1)
zástupné důvody pro odmítnutí oprávněných žádostí o prodloužení víz jejích žáků. Protokol
o zahájení kontroly žalovanou 3) navíc neobsahuje seznam ustanovení, jejichž dodržování má být
zkontrolováno, z čehož plyne snaha zjistit v průběhu kontroly „alespoň něco“ anebo zajistit
nástroje nebo podklady pro další činnost žalované 1), tudíž se jedná o nezákonný zásah. Žalovaný
1) navíc podle stěžovatelkou nově získaných dokumentů, o jejichž předložení se stěžovatelka
v kasační stížnosti zmiňuje, hodnotí skutečnosti zjištěné při kontrolní činnosti žalované 3), což
mu ze zákona nepřísluší. Žalovaný 1) dále zamítl valnou část z cca 370 žádostí o vízum
stěžovatelčiných žáků, a to pouze z důvodů údajných pochybností o její činnosti, bez jakýchkoliv
výtek vůči konkrétním žadatelům, a to bez podkladu v kontrolní činnosti žalované 3). Důsledkem
nezákonného zásahu vůči stěžovatelce jí tak vznikla škoda velkého rozsahu. V odůvodnění
zamítnutí žádosti o vízum v řízeních vedených s žáky stěžovatelky žalovaný 1) opakovaně uvádí
skutečnosti týkající se inspekční činnosti u stěžovatelky, které jsou sice irelevantní, ale vzhledem
k mentalitě těchto žáků a reáliím převážně postsovětských států, z nichž pochází, se jim musí zdát
jako významné. Žalovaný 1) se navíc odvolává na zjištění plynoucí z inspekční činnosti před jejím
samotným ukončením, a to dokonce dříve, než žalovaná 3) v závěrečném protokolu inspekční
činnosti konstatovala porušení povinností stěžovatelkou. Žalovaný 1) si byl vědom, že sdělení
některých skutečností plynoucích ze zjištění inspekční činnosti může stěžovatelku v očích jejích
žáků poškodit. Stěžovatelka tak byla na právech poškozena omezením počtu žáků v souvislosti
se skutečnostmi, které žalovaný 1) zjistil zneužitím svého postavení v průběhu kontrolní činnosti,
a které těmto žákům následně sdělil, čímž poškodil pověst stěžovatelky v očích jejích klientů a její
postavení na trhu. Městský soud k tomu měl přihlédnout i přesto, že proti stěžovatelce nebylo
na základě výsledků kontrolní činnosti provedené žalovanou 3) zahájeno správní řízení. Žalovaní
1) a 2) se podle stěžovatelky dlouhodobě snaží ovlivnit výdej pobytových oprávnění a na základě
§64 písm. b) zákona o pobytu cizinců je velká část zahraničních studentů diskriminována
z důvodu volby jazykové školy. Žalovaný 1) aktivně na základě tohoto ustanovení ve své činnosti
propaguje jiné školy, které jsou vůči stěžovatelce v konkurenčním postavení, přičemž
předkladatelem tohoto diskriminačního a pravděpodobně i protiústavního ustanovení je dle
důvodové zprávy žalovaný 2). Žalovaný 1) na základě §64 písm. b) zákona o pobytu cizinců
odkazuje v zamítavých rozhodnutích ve věcech pobytových oprávnění cizince na přípravné kurzy
veřejných vysokých škol, ty však většinou vystupují pouze jako nominální poskytovatelé
(zprostředkovatelé) těchto kurzů a skutečný zisk připadá soukromým subjektům.
[8] Napadený rozsudek poukázal na to, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu
nezakládají kontrolní zjištění vzešlá z inspekční činnosti podle kontrolního řádu sama o sobě
kontrolovanému subjektu práva a povinnosti. Takovou judikaturu však v této věci nelze použít,
jelikož ve vztahu ke stěžovatelce nebyla kontrola a následný postup správních orgánů v mezích
zákona, ale došlo k jeho bezprecedentnímu hrubému porušení spočívajícímu ve zneužití pouhého
zahájení kontroly. To prokazuje jak použití interních dokumentů žalovaným 1) v jím vedeném
řízení, tak použití informací v odůvodnění zamítnutí udělení víza, a to před dokončením kontroly,
dále použití formálních znaků kontroly proti stěžovatelce a jejím klientům a četné úvahy
žalovaného 1) zpochybňující činnost celého vzdělávacího systému v ČR. Za účelem prokázání
výše uvedeného navrhla stěžovatelka připojit materiály ze spisu Komise pro rozhodování
ve věcech pobytu cizinců obsahující další přímé i nepřímé důkazy nezákonného jednání
žalovaného 1) proti stěžovatelce.
[9] Podle stěžovatelky se vzhledem k existenci důvodných pochybností o zákonnosti postupu
žalovaných měl soud věcí zabývat podrobněji a provést dokazování v rozsahu potřebném pro
zjištění skutkového stavu, o němž nejsou pochybnosti. Stěžovatelka má za to, že jsou splněny
všechny podmínky důvodnosti procesní ochrany, na které městský soud poukázal. Splnění
podmínek 1. a 5. (přímý zásah, který byl přímo zamířen proti stěžovatelce, anebo bylo v jeho
důsledku zasaženo do jejích práv) konstatoval městský soud, podmínku 2. (zásahem byla
stěžovatelka zkrácena na svých právech) stěžovatelka shledává v tom, že použití výsledků
kontroly vedené žalovaným 3) v pobytových řízeních u žalovaného 1) vedlo k omezení počtu
jejích žáků, čímž jí vznikla škoda velkého rozsahu. Žalovaný 1) na základě zpochybnění její
činnosti a pouhých formalit zamítl žádosti o vízum valné většině ze zhruba 370 jejích klientů.
Vzhledem k takovému rozsahu se nejedná jen o úkon ve vztahu k jednotlivým žadatelům
o vízum, ale jde i o zásah proti stěžovatelce, neboť tím žalovaný 1) poškodil její dobré jméno.
Zároveň je splněna i 3. podmínka (zásah je nezákonný), neboť žalovaní 1) a 2) jednali nad rámec
svých zákonných pravomocí a žalovaná 3) nesplnila svou povinnost podle §6 kontrolního řádu.
Žalovaný 1) navíc nad rámec svých zákonných pravomocí opakovaně prováděl hodnocení
skutečností zjištěných při kontrolní činnosti žalované 3). O splnění 4. podmínky (zásah správního
orgánu nebyl rozhodnutím) nejsou žádné pochybnosti.
[10] Žalovaný 1) se s kasační argumentací neztotožnil, rozsudek městského soudu je podle něj
dostatečně odůvodněn. S námitkami, které byly uplatněny v žalobě a v kasační stížnosti
se převážně opakují, se městský soud vypořádal dostatečně a v souladu s právní úpravou
i judikaturou. Námitky, kterými stěžovatelka napadá diskriminační jednání žalovaného 1),
představují nepřípustné rozšiřování žalobních bodů. Žalobu proti nezákonnému zásahu je nutno
podat ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy se o tomto nezákonném zásahu navrhovatel dozvěděl, soud
se pak danou věcí zabývá v mezích uplatněných žalobních důvodů. Městský soud se navíc
zabýval jak otázkou výkonu a iniciace pobytových kontrol a místních šetření prováděných v rámci
správních řízení o žádostech o pobytová oprávnění, tak otázkou diskriminace a rovného
zacházení soukromých a veřejných vysokých škol, a v napadeném rozsudku odůvodnil jejich
nepřípadnost.
[11] Žalovaný 2) se s kasační stížností rovněž neztotožnil. Uvedl, že v řízení o zásahové žalobě
je pasivně legitimován správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl zásah. Žalovaný 2)
neprováděl u stěžovatelky kontrolu, ani s jejími žáky nevedl správní řízení. Stejně jako v řízení
před městským soudem tedy trvá na tom, že není pasivně procesně legitimován. Stěžovatelka
jeho pasivní legitimaci vyvozuje zřejmě jen z přípisu adresovanému žalované 3), který však
stěžovatelce nezakládal žádná práva ani povinnosti, tudíž ani nemohl založit odpovědnost
žalovaného 2) za jakýkoliv nezákonný zásah vůči ní. Jeho postup v dané věci lze případně
posoudit i pohledem rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2014,
čj. 5 Afs 34/2014-39, neboť se nejednalo o „kvalifikované vady“ způsobilé založit rozpor
se zákonem. Žalovaný 2) dále nesouhlasí s tím, že by stěžovatelka v žalobě nenamítala podjatost
Mgr. M., nýbrž nezákonnost jejího přizvání ve smyslu §6 kontrolního řádu. V průběhu celého
soudního řízení uváděla nejrůznější skutková tvrzení zpochybňující její nestrannost. V předsoudní
fázi navíc stěžovatelka vůči Mgr. M. uplatnila námitku podjatosti dle §10 odst. 1 písm. b)
kontrolního řádu. Stěžovatelka založila žalobu na konstrukci jednání v rozporu s kontrolním
řádem, podle níž měl žalovaný 1) získávat informace prostřednictvím Mgr. M. Tato konstrukce je
však stěží koherentní, pokud nebude presumována jistá podjatost této osoby, kterou stěžovatelka
namítá i v odůvodnění kasační stížnosti. Dále je nutno odmítnout předpoklad stěžovatelky, že by
kontrola proběhla v rozporu s právními předpisy. Stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti stran
výsledků kontroly ani jejího průběhu, dokonce přiznala, že s ní nebylo zahájeno žádné správní
řízení, jak správně upozorňuje městský soud. Tato kontrola tak neměla žádný dopad do jejích
práv a povinností, stěžovatelka napadá pouze způsob, jakým byla Mgr. M. přizvána dle
kontrolního řádu. Toto přizvání však nade vši pochybnost přispělo k dosažení účelu kontroly,
neboť disponuje odborností na úseku vzdělávání cizinců. Případná pochybení při postupu k
přizvání nebyla takového rázu, aby zakládala nezákonnost. Daná osoba při kontrole vystupovala
jako fyzická osoba, z ničeho nelze bez nedůvodných spekulací dovodit, že by vystupovala jako
zástupkyně žalovaného 1). Stejně tak je nutno odmítnout konstrukci přímého zásahu do
stěžovatelčiných práv, ke kterému mělo dojít tím, že žalovaný 1) zamítl převážnou většinu z 370
žádostí o víza jejích žáků. Nelze konstatovat ani naplnění znaku přímého zkrácení, ani nelze
dospět k závěru, že se o krácení jejích práv vůbec jednalo, neboť z ničeho neplyne, že by činnost
žalovaného 1) byla v rozporu se zákonem. Nebylo zpochybněno, že by zmiňovaná správní
rozhodnutí byla vydána v rozporu s právními předpisy, takový závěr nelze založit pouze na tom,
že v jednotlivých řízeních byly použity podklady a důkazy získané prostřednictvím Mgr. M.
V těchto řízeních je navíc věcí každého účastníka, aby proti obstaraným důkazním prostředkům
brojil. Stěžovatelka dále nijak neprokazuje, že by utrpěla újmu (zkrácení práv), kterou tvrdí.
Stěžovatelka tedy neprokázala ani znak přímého zkrácení na svých právech.
[12] Žalovaná 3) upozornila na to, že v kasační stížnosti stěžovatelka nepřinesla žádné nové
argumenty, které by již nezazněly v řízení před městským soudem. Podle §14 odst. 2 správního
řádu není úřední osoba vyloučena pro podjatost, pokud je pochybnost o její nepodjatosti
vyvolána jejím služebním poměrem nebo pracovněprávním nebo jiným obdobným vztahem
ke státu nebo k územnímu samosprávnému celku. Žalovaná 3) nijak nerozporuje, že žalovaný 1)
vystupuje vůči stěžovatelce v jiných správních řízeních za účasti Mgr. M. Tato skutečnost však
není na základě výše uvedeného důvodem její podjatosti. Mgr. M. se s ohledem na své funkční
zařazení na danou problematiku specializuje, a lze ji tedy v dané oblasti považovat za odborníka.
Z toho nevyplývá její osobní zájem na výsledku řízení, který by mohl založit její podjatost.
Žalovaná 3) vykonává nezávislou inspekční činnost, kterou je mj. také kontrola dodržování
právních předpisů vztahujících se k poskytování vzdělávání a školských služeb a veřejnosprávní
kontrola využívání finančních prostředků státního rozpočtu. Pokud byl podán podnět ke kontrole
a žalovaný 2) předal žalované 3) žádost o vykonání kontroly, má žalovaná 3) povinnost se tímto
podnětem zabývat a nařídit inspekční činnost. Dále není pravdou, že by žalovaný 1) předal
žalované 3) požadavek týkající se zařazení Mgr. M. do inspekčního týmu, tento návrh žalované 3)
doručil žalovaný 2). Žalovaná 3) v tomto směru navíc jednala v souladu s §6 kontrolního řádu,
podle nějž je možno pro dosažení účelu kontroly přizvat fyzickou osobu, která jejímu účelu může
přispět svými znalostmi, odborností či zkušenostmi. Jelikož se jedná o právo, bylo na žalované 3),
zda ke kontrolní činnosti takovou fyzickou osobu přizve. V pověření k inspekční činnosti je Mgr.
M. uvedena jako odborník na vzdělávání cizinců na odboru azylové a migrační politiky
Ministerstva vnitra [žalovaného 1)]. Žalovaná 3) v tomto nevidí žádné pochybení, pokud ji
přizvala jako jakožto „jiného odborníka“ v souladu s §6 kontrolního řádu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu kasační stížnosti
a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou stěžovatelky, v rámci níž odkázala
na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle stěžovatelky se měl městský soud věcí zabývat podrobněji
a provést dokazování v rozsahu potřebném pro to, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou
důvodné pochybnosti. Takto obecně formulovanou kasační námitkou bylo možné zabývat
se rovněž pouze v míře obecnosti, v jaké byla uplatněna (k tomu srov. rozsudek rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58,
č. 835/2006 Sb. NSS). Předně lze konstatovat, že napadený rozsudek není zatížen vadou
nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí (k tomu srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS,
ze dne 24. 7. 2015 čj. 3 Azs 240/2014-35, ze dne 27. 6. 2007, čj. 3 As 4/2007-58, ze dne
18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS, či ze dne 8. 4. 2004,
čj. 2 Afs 203/2016-51). Není ani zřejmé, že by řízení před městským soudem bylo zatíženo jinou
vadou řízení. Pokud stěžovatelka namítá, že měl městský soud ve věci provést další dokazování,
je nutno jí připomenout, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní nesla ona, a bylo tedy
na ní navrhnout provedení důkazů, které by podpořily důvodnost podané žaloby. Ani při jednání
u městského soudu stěžovatelka žádné další důkazy – nad rámec v žalobě označených listin
nacházejících se ve správním spisu – nepředložila (nenavrhla). Ostatně ani nyní netvrdí, které
další důkazy měl městský soud pro zjištění skutkového stavu provést. Zástupce stěžovatelky při
jednání před městským soudem pouze uvedl, že je zaskočen rychlostí řízení, a to poté, kdy byl
předsedkyní senátu vyzván k přednesu závěrečného návrhu. Na její dotaz upřesnil, že nebyl
poskytnut prostor k přednesení důkazních návrhů. Předsedkyně senátu se jej dotázala, zda během
řízení nějaké důkazní návrhy uplatnil, na což reagoval, že nikoliv, ale že k tomu nebyl ani vyzván.
Zároveň dodal, že je připraven přednést závěrečný návrh, což také učinil. V popsaném postupu
nelze shledat ze strany městského soudu pochybení, neboť stěžovatelka prostor pro uplatnění
důkazních návrhů měla, a to jak v žalobě, tak i při jednání ve věci. Skutkový stav, z něhož
městský soud při rozhodování vycházel, byl zjištěn dostatečně a bez důvodných pochybností,
neboť stěžovatelka neuvedla ani v řízení o žalobě, ani nyní v kasační stížnosti nic, co by jej
zpochybňovalo. Její kasační námitky spočívají zejména v nesouhlasu s právním posouzením
žalobních námitek městským soudem.
[16] Odkazuje-li stěžovatelka v rámci další argumentace i na kasační důvod dle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., je k tomu možno toliko poznamenat, že tento důvod nelze uplatnit v případě
řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem (k tomu srov. KÜHN, Z.
§103. In: KÜHN, Z. a kol. Soudní řád správní. Komentář. 2019, Praha: Wolters Kluwer ČR, s. 929).
[17] Pokud jde o kasační námitku směřující proti odmítnutí žaloby pro opožděnost ve vztahu
k žalobnímu návrhu pod bodem (V.), kterým se stěžovatelka domáhala určení, že nezákonným
zásahem je pobytová kontrola iniciovaná žalovaným 1) dne 14. 8. 2018 v označeném místě výuky
(včetně podnětu ze dne 7. 8. 2018), Nejvyšší správní soud připomíná, že podle městského soudu
se stěžovatelka o této pobytové kontrole dozvěděla nejpozději právě 14. 8. 2018, což její
zaměstnanec při jednání u soudu dne 21. 10. 2019 potvrdil. Jelikož se podle městského soudu
mohlo jednat pouze o jednorázový zásah (maximálně s trvajícími účinky), nikoliv trvající zásah,
bylo nutno jej žalobou napadnout nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ve smyslu §84 odst. 1 s. ř. s.
Jelikož byla podána později (konkrétně dne 1. 4. 2019), byla v tomto rozsahu opožděná.
Stěžovatelka s tímto posouzením nesouhlasí, neboť se domnívá, že ve spojení s další činností
žalovaného 1), konkrétně ve spojitosti s jeho ingerencí do kontrolní činnosti prováděné
žalovanou 3) zapojením Mgr. M. do kontrolní činnosti, se jedná o systematický zásah v podobě
zásahu trvajícího. Nejvyšší správní soud má v této souvislosti ve shodě s městským soudem za to,
že na daný postup žalovaného nelze nahlížet jinak než na jednorázový zásah a nikoliv zásah
trvající. Ani v žalobě, ani nyní v kasační stížnosti stěžovatelka netvrdí, že by samotná pobytová
kontrola a její iniciace nadále trvaly. Namísto toho namítá, že se jedná o trvající zásah z důvodu
účelovosti postupu žalovaného 1), přičemž tato pobytová kontrola je jen dílčím zásahem v rámci
systematického trvajícího zásahu. Tomu však neodpovídá ani formulace městským soudem
odmítnutého bodu (V.) žalobního návrhu. Otázkou tvrzeného „systematického trvajícího“
zásahu, se navíc městský soud zabýval s ohledem na body (I.) a (IV.) žalobního návrhu. Lze
dodat, že judikatura správních soudů a Ústavního soudu nevymezuje přesná kritéria, jak lze od
sebe odlišit jednorázové zásahy, jednorázové zásahy s trvajícími účinky a trvající zásahy.
Z formulace stěžovatelčina žalobního petitu je však zřejmé, že se domáhala určení, že (již
ukončená) pobytová kontrola realizovaná žalovaným 1) ve výukových prostorách stěžovatelky
dne 14. 8. 2018 byla (byť stěžovatelka ve spojení s označeným podnětem použila výraz „jsou“)
nezákonným zásahem. Městský soud tedy na základě výše uvedeného nepochybil, pokud
kontrolu posoudil jako jednorázový zásah (maximálně s trvajícími účinky), a Nejvyšší správní
soud se s jeho závěrem ztotožňuje. Městský soud navíc nad rámec toho ve vztahu k dané
pobytové kontrole konstatoval, že stěžovatelka ani netvrdila žádné skutečnosti, z nichž by bylo
možno nezákonnost tohoto zásahu seznat. Tato kasační námitka je tedy bezezbytku nedůvodná.
[18] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval samotnou podstatou argumentace stěžovatelky,
která se prolínala zbývajícími žalobními návrhy a kasační stížnost je na ni ve značné míře
vystavěna, tedy zda bylo přizvání Mgr. M. k účasti při výkonu kontrolní činnosti žalovanou 3)
nezákonným zásahem. Nejvyšší správní soud v této souvislosti předesílá, že městský soud
se danou otázkou (zbývajícími žalobními návrhy) zabýval meritorně, tedy žalobu zamítl,
a to i s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 30. 4. 2014,
čj. 6 Afs 46/2014-39), podle níž mohou být nezákonným zásahem i určité kontrolní úkony, které
fakticky vybočují ze zákonného účelu daného správního řízení. K tomu lze poznamenat,
že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 21. 11. 2017,
čj. 7 As 155/2015-160 (později zrušeném nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018,
sp. zn. II. ÚS 635/2018, nezpochybňujícím ovšem dále uvedené závěry) připustil, že pokud
je z povahy věci a s ohledem na okolnosti zjevné a nepochybné, že napadené jednání správního
orgánu nemůže být nezákonným zásahem, je namístě žalobu odmítnout, nikoliv meritorně
projednat. Mezi tyto případy lze podle rozšířeného senátu řadit mj. i jednotlivé procesní úkony
správního orgánu, které směřují k vydání rozhodnutí a samy o sobě nepředstavují zásah do práv
účastníka řízení. Žalobu však není možné odmítnout tehdy, pokud nelze z povahy věci vyloučit,
že se jedná či jednalo o nezákonný zásah. K uvedenému Nejvyšší správní soud dodává,
že i v tomto ohledu postup městského soudu v nyní projednávané věci obstojí, a je i v souladu
s praxí zdejšího soudu navazující na citovaný rozsudek rozšířeného senátu. Lze tedy vycházet
z toho, že nezákonným zásahem může být samotná (daňová) kontrola či její dílčí (z mezí zákona
excesivní) část (srov. např. rozsudek ze dne 28. 11. 2019, čj. 7 Afs 114/2019-33), případně
v obecné rovině lze za nezákonný zásah považovat i kontrolu, u které kontrolní orgán vybočil
ze zákonných mezí méně excesivně a tedy zásah do právní sféry kontrolované osoby je méně
intenzivní, i tehdy totiž může dojít k porušení ústavně zaručených práv kontrolované osoby
a to přinejmenším práva na ochranu její svobodné sféry (srov. např. rozsudek ze dne 1. 11. 2018,
čj. 6 As 258/2018-35).
[19] Městský soud v dané věci v účasti Mgr. M. při kontrolní činnosti neshledal nezákonný
zásah. Tento postup podle něj nebyl jakkoliv účelový či neopodstatněný. Dále vyšel z toho, že
pokud by byla uvedená osoba podjatá, lze se ve vztahu k její účasti bránit žalobou proti
případnému rozhodnutí vydanému v návaznosti na provedenou kontrolu, nikoliv (subsidiární)
formou zásahové žaloby. Poukázal též na to, že stěžovatelka ani netvrdila, v čem konkrétně
by přítomnost Mgr. M. vedla k nezákonnosti kontrolní činnosti vedené žalovanou 3).
Stěžovatelka k tomu namítá, že žalobou nenapadala přímo podjatost Mgr. M., nýbrž se domáhá
ochrany před nezákonným zásahem (spočívajícím v její účasti na kontrole). K tomu Nejvyšší
správní soud uvádí, že v tomto smyslu žalobu chápal již městský soud, což je patrné
z odůvodnění napadeného rozsudku, a to zejména té části, kde vysvětluje, že účast dané osoby
na kontrole nebyla ze strany správních orgánů účelová, ale naopak bylo ve věci jasně
odůvodněno, proč byla přizvána. Pokud městský soud reagoval na otázku možné podjatosti této
osoby, činil tak proto, že tuto námitku stěžovatelka vznášela jak v soudním řízení, tak již dříve
před správními orgány opakovaně (ostatně ji i přes výše uvedené zopakovala i nyní v kasační
stížnosti). Navíc se jedná o jednu z otázek podstatných pro rozhodnutí samotné.
[20] Stěžovatelka poukazuje na to, že přizvání Mgr. M. ke kontrolní činnosti prováděné
žalovanou 3) bylo účelovým obcházením spolupráce kontrolních orgánů předpokládaných
kontrolním řádem, neboť uvedená osoba je zaměstnankyní žalovaného 1) a vystupuje v řízeních
vedených s žáky stěžovatelky, nemůže tedy vystupovat jako soukromá fyzická osoba, nýbrž jen
ve spojitosti se svou funkcí vrchního ministerského rady žalovaného 1). Nejvyšší správní soud
k tomu nejprve upozorňuje na to, že stěžovatelka výše uvedenou argumentaci opírá mj. i o to,
že jí poskytnuté dokumenty v průběhu kontrolní činnosti prováděné žalovanou 3) byly krátce
nato a ještě před ukončením této kontrolní činnosti používány žalovaným 1) jako důkazy
v pobytových řízeních vedených s žáky stěžovatelky. Městský soud ji však již při jednání
upozornil, že možné zneužití dokumentů žalobou výslovně nenapadla, tato skutečnost tedy
nebyla jakožto případný nezákonný zásah samostatně posuzována, a není tedy ani předmětem
tohoto řízení. Zároveň nelze přehlédnout, že stěžovatelka v kasační stížnosti v této souvislosti
avizovala předložení dokumentů ze správního spisu vedeného v řízení s jedním
ze stěžovatelčiných žáků, z nichž má vyplývat, že žalovaný 1) hodnotil skutečnosti zjištěné při
kontrolní činnosti provedené žalovanou 3). V kasační stížnosti, a ani následně v průběhu řízení
před Nejvyšším správním soudem, však žádné takové listiny nijak blíže neoznačila a ani
nepředložila.
[21] Z kasační stížnosti v nyní projednávané věci není zřejmé, zda stěžovatelka považuje
jakékoliv přizvání fyzické osoby, která je zaměstnancem jiného než kontrolujícího správního
orgánu, vždy za nezákonnou ingerenci takového správního orgánu do kontrolní činnosti, anebo
v obecné rovině tuto možnost připouští, avšak nezákonnost shledává pouze v tom, že přizvanou
osoba byla konkrétně Mgr. M. Kontrolní řád v §6 kontrolním orgánům umožňuje „k účasti na
kontrole v zájmu dosažení jejího účelu přizvat fyzickou osobu“. Zákon tedy jako jediné omezující kritérium
stanoví, že účast takto přizvané osoby musí sloužit v zájmu dosažení účelu kontroly samotné.
Nejen text ale ani smysl tohoto ustanovení nesvědčí závěru, který by vylučoval přizvání osoby
v zaměstnaneckém (služebním) poměru k jinému správnímu orgánu. Pokud by bylo vhodné ke
kontrole přizvat nějakou osobu (např. odborníka na kontrolovanou oblast), avšak bez dalšího by
tomu bránil vztah takové osoby k jinému správnímu orgánu, byl by v důsledku toho potlačen
smysl institutu přizvaných osob k účasti na kontrole, který slouží právě k dosažení účelu
kontroly. Přizvání osoby ve smyslu §6 kontrolního řádu nelze podle Nejvyššího správního soudu
v obecné rovině bez dalšího považovat za nezákonné pouze z důvodu, že taková osoba působí
u jiného než kontrolního správního orgánu.
[22] Jde-li o otázku, zda mohla být osobou přizvanou k účasti na kontrole konkrétně Mgr. M.,
která ve funkci vrchního ministerského rady dle nijak nezpochybněných tvrzení stěžovatelky u
žalovaného 1) vystupuje i v řízeních vedených s jejími žáky a která byla přítomna též pobytové
kontrole provedené 14. 8. 2018 ve výukových prostorách stěžovatelky, lze opětovně
připomenout, že zákon vychází z jediného omezujícího kritéria spočívajícího v tom, že taková
účast má přispět k dosažení účelu kontroly. Stěžovatelka v kasační stížnosti (ostatně jako již dříve
v žalobě) namítá, že přizvání Mgr. M. nebylo pro kontrolní činnost účelné, neboť tato osoba
nedisponuje potřebnými znalostmi. Touto otázkou se již městský soud zabýval, přičemž dospěl
k závěru, že daná podmínka byla v případě účasti Mgr. M. splněna. Nejvyšší správní soud se
s tímto závěrem ztotožňuje a dodává, že posouzení toho, zda splňovala osoba přizvaná k účasti
na kontrole zákonnou podmínku dosažení účelu kontroly, je podstatná i z hlediska zákonnosti
případného rozhodnutí vydaného v návaznosti na provedenou kontrolu. Nezákonnost prováděné
kontroly (včetně nezákonnosti při přizvání jiných fyzických osob) je na místě namítat zejména
v žalobě proti rozhodnutí založenému na výsledcích dané kontroly (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005, čj. 2 Aps 3/2004-42, č. 720/2005 Sb. NSS). Aby
účast Mgr. M. na kontrole mohla představovat nezákonný zásah, musela by stěžovatelku přímo
zkracovat na jejích právech. Takovým případem by mohl být např. excesivní postup správního
orgánu při výběru přizvaných osob, v jejichž případě by však bylo již na první pohled zřejmé, že
dosažení účelu kontroly být nápomocni nemohou. Tak tomu však v nyní projednávané věci není.
Mgr. M. lze s ohledem na předpokládané zkušenosti v oboru plynoucích z výkonu její funkce
bezesporu za odborníka v cizinecké oblasti označit, přičemž kontrola byla prováděná u
stěžovatelky, která provozuje jazykovou školu se zaměřením na výuku cizinců. Účast na jazykové
přípravě ke studiu na vysoké škole (kterou stěžovatelka svým žákům nabízí) představuje jeden
z možných výkladů pojmů „studia“ dle §64 zákona o pobytu cizinců (o němž se stěžovatelka
v daném řízení taktéž opakovaně zmiňuje) a zakládá důvod pro udělení pobytového oprávnění.
Není tedy možno souhlasit s námitkami stěžovatelky, že by přizvání Mgr. M. k účasti na kontrole
dodržování školských předpisů vztahujících se na jazykové školy s právem státní závěrečné
zkoušky bylo zjevně účelové. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje i se závěrem městského
soudu, že účast dané osoby nelze považovat za „kvalifikovanou vadu“ inspekční činnosti,
v důsledku které by snad bylo namístě vyhovět zásahově žalobě stěžovatelky. Stejně je nutno
nahlížet i na otázku možné podjatosti Mgr. M., kterou stěžovatelka v kasační stížnosti také
zmiňuje. I tuto námitku lze uplatnit v rámci opravných prostředků proti případnému rozhodnutí
ve věci založenému na výsledcích provedené kontroly. To ostatně uvedl již městský soud
v odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že pouhá skutečnost, že je Mgr. M. zaměstnankyní
žalovaného 1), sama o sobě její podjatost nemůže zakládat, a to s ohledem na §14 odst. 2
správního řádu. Nejvyšší správní soud se s jeho závěry ztotožňuje, neboť vycházejí z ustálené
judikatury správních soudů a stěžovatelka nijak neprokázala, že by Mgr. M. naplňovala
pochybnosti o své nestrannosti jiným způsobem, natož pak že by taková skutečnost
představovala „kvalifikovanou vadu“ inspekční činnosti způsobující její nezákonnost.
[23] Není-li možno dospět k závěru, že by účast Mgr. M. na kontrolní činnosti žalované 3)
byla nezákonným zásahem, tím spíše nelze v návaznosti na výše uvedené ani dovodit,
že by se takového zásahu nezákonně dopouštěl některý ze žalovaných správních orgánů. Nelze
tak souhlasit s tím, že by se popsaným způsobem žalovaný 1) podílel na výkonu kontrolní
činnosti žalovanou 3). Přizvanou osobou podle §6 kontrolního řádu ostatně může být pouze
fyzická osoba. Nejvyšší správní soud pak nemohl přisvědčit ani tomu, že by Mgr. M. byla
ke kontrole přizvána v rozporu s kontrolním řádem. Při výkonu kontrolní činnosti vystupovala
jakožto soukromá fyzická osoba [byť bezesporu se znalostmi získanými i v souvislosti se svou
činností pro žalovaného 1)], nikoliv jako zástupkyně žalovaného 1). Není možno požadovat, aby
bezezbytku oddělila znalosti a zkušenosti, které nabyla v souvislosti s výkonem své funkce
vrchního ministerského rady, od těch, které získala mimo tuto funkci, to by ostatně bylo
v rozporu se zmiňovaným účelem kontroly. To však neznamená, že by automaticky při účasti
na kontrolní činnosti vystupovala jakožto zástupkyně žalovaného 1), anebo že by ji tato
skutečnost měla z účasti na kontrolní činnosti diskvalifikovat. Se stěžovatelkou není možno
souhlasit ani v tom, že by žalovaný 1) přípisem ze dne 21. 2. 2019 přiznával svou účast na řízení
vedeném žalovanou 3). Stěžovatelce zde žalovaný 1) pouze vysvětluje, jakým způsobem
se Mgr. M. na inspekční činnosti podílí a že byla přizvána jakožto přizvaná osoba ve smyslu §6
kontrolního řádu. Ani skutečnost, že žalovaný 1) o její účasti věděl, nemůže sama o sobě vést k
tomu, že by bylo možno považovat účast a úkony činěné Mgr. M. při inspekci za účast a úkony
činěné žalovaným 1). O nezákonnou ingerenci žalovaného 1) do řízení vedeného žalovanou 3)
v rozporu s §25 kontrolního řádu se tedy v projednávané věci nejednalo.
[24] Poukazuje-li stěžovatelka v této souvislosti dále na to, že postup v dané věci představoval
obcházení §25 kontrolního řádu týkajícího se spolupráce kontrolních orgánů, je nutno k tomu
uvést, že smyslem zmiňovaného ustanovení je zajistit naplnění principu dobré správy obsaženého
v §8 odst. 2 správního řádu, a to prostřednictvím spolupráce a koordinace mezi různými
správními orgány. Ustanovení §25 kontrolního řádu i podle důvodové zprávy k tomuto zákonu
směřuje k tomu, aby spolu kontrolní orgány spolupracovaly, informovaly se a tam, kde
je to možné a povahy jednotlivých kontrol to dovolují, projednaly a vzájemně koordinovaly jejich
provedení, popř. využívaly výsledků souvisejících či předcházejících kontrol. Tím se má zabránit
např. provádění duplicitních kontrol anebo jiné nadměrné zátěži (kontrolujících
i kontrolovaných). Jde tedy o zefektivnění kontrol z hlediska jejich hospodárnosti i šetření práv
a právem chráněných zájmů kontrolovaných osob. Toto ustanovení tedy nelze vnímat
v protikladu ve vztahu k §6 kontrolního řádu a není ani zřejmé, jak by jeho existence mohla
závěry městského soudu zpochybnit. Ani tato argumentace tedy není důvodná.
[25] Nejvyšší správní soud dále nepřehlédl, že městský soud se zabýval i otázkou, zda byla
kontrolní činnost prováděná žalovanou 3) sama o sobě nezákonným zásahem, přestože
to stěžovatelka v žalobě výslovně nenamítala. Z kontextu věci (a s ohledem na nepříliš přehledně
formulovanou stěžovatelčinu právní argumentaci) je však zřejmé, že k tomu městský soud
přistoupil pouze za účelem vypořádání bodu (II.) žalobního návrhu. Závěr městského soudu,
podle něhož ani přizvání Mgr. M. k inspekční činnosti žalované 3), ani samotná kontrolní činnosti
žalované 3) nepředstavuje nezákonný zásah, tedy plně obstojí.
[26] Stejně tak se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje s tím, že městský soud neshledal
nezákonný postup žalovaného 1) ve vztahu ke kontrolní činnosti žalované 3). Mgr. M. při výkonu
kontrolní činnosti nevystupovala jakožto zástupkyně žalovaného 1), z jeho strany tedy vůči
kontrolní činnosti žalované 3) nedošlo k žádnému jednání, které by přesahovalo jeho pravomoci
a které by bylo možno posoudit jakožto nezákonné. Zde je nutno opětovně zdůraznit, že
stěžovatelka nenapadla případné vy(zne)užití dokumentů předložených v rámci kontroly žalované
3) v jiných řízeních vedených žalovaným 1) ohledně udělení víz žákům stěžovatelky. Její námitky
se v tomto směru týkaly pouze do toho, že se Mgr. M. účastnila provádění kontroly žalovanou 3),
což mělo podle stěžovatelky dokázat systematičnost zásahu žalovaného 1) vůči ní. Nelze se v této
souvislosti zabývat ani návrhem stěžovatelky na doplnění dokazování o „materiály ze spisu Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců obsahující další přímé i nepřímé důkazy nezákonného jednání
žalovaného 1) proti stěžovatelce“. K tomu lze předně upozornit na koncentraci řízení ve smyslu §109
odst. 5 s. ř. s. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2008,
čj. 8 Afs 48/2006-155, č. 1743/2009 Sb. NSS), přičemž daný návrh míří mimo rozsah toho,
co bylo předmětem přezkumu v řízení před městským soudem. Stěžovatelka navíc žádné
konkrétní listiny ze zmiňovaného spisu v průběhu řízení před Nejvyšším správním soudem ani
nepředložila, a ani neoznačila žádnou konkrétní spisovou značku řízení vedeného u daného
správního orgánu, z jehož správního spisu by skutečnosti předpokládané stěžovatelkou měly
vyplývat.
[27] Stěžovatelka dále namítá, že ji v důsledku tvrzené ingerence žalovaného 1) do kontrolní
činnosti vedené žalovanou 3) vznikla škoda spočívající v pošpinění jejího jména v očích jejích
žáků. V tom shledává naplnění podmínky důvodnosti zásahové žaloby (přímé zkrácení na svých
právech). Stěžovatelka zde (jakož ostatně i na jiných místech kasační stížnosti) vznáší své
argumenty „hromadně“, aniž by specifikovala, ve vztahu k jakému tvrzenému nezákonnému
zásahu jimi míří. Zároveň je nutno upozornit, že mísí několik otázek dohromady. Zaprvé, jak
bylo již uvedeno výše, nelze souhlasit s tím, že by se vůči ní žalovaný 1) dopustil jakéhokoliv
nezákonného zásahu tím, že se Mgr. M. podílela na inspekční činnosti prováděné žalovanou 3).
V tomto tedy není splněna 3. podmínka nezákonnosti zásahu, jak je s odkazem na judikaturu
Nejvyššího správního soudu městský soud v napadeném rozsudku vymezil. Jde-li o tvrzený
postup žalovaného 1) v pobytových řízeních vedených s žáky stěžovatelky, v nichž měl použít
dokumenty související s výkonem inspekce (jejichž získání, resp. předání však stěžovatelka
žalobou nenapadla), a na jejich základě rozhodnout o neprodloužení (neudělení) víz, je k tomu
třeba předně uvést, že proti takovému postupu se mohou bránit i žáci (cizinci) v řízeních
týkajících se jejich žádostí, především pak je ale třeba zdůraznit, že uvedené skutečnosti
stěžovatelka nijak neprokázala. Tedy ani v tomto ohledu nemůže být kasační stížnost důvodná.
[28] Závěrem lze dodat, že Nejvyššímu správnímu soudu v rámci řízení o kasační stížnosti
nepřísluší ani „přezkum“ zákonné úpravy, konkrétně §64 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců, který stěžovatelka považuje za diskriminační. Uplatňování tohoto ustanovení žalovanými
správními orgány jakožto i další související tvrzení nemohou založit důvodnost kasační stížnosti.
Již městský soud stěžovatelku upozornil, že v tomto směru není splněna podmínka přímého
dotčení jejích práv. Stěžovatelka však setrvala na svých žalobních námitkách a v kasační stížnosti
je zopakovala. Nejvyšší správní soud k tomu toliko uvádí, že ani v tomto ohledu nelze
městskému soudu nic vytknout. Tato rovina argumentace stěžovatelky představuje spíše toliko
obecný rozhořčený projev nevole s tím, jak je daný systém nastaven. Zmínila-li stěžovatelka
v tomto směru diskriminační přístup ze strany žalovaného 1) [přičemž tuto námitku vznesla
v obecné rovině už v žalobě, nejedná se tedy o neoprávněné rozšiřování žaloby, jak se domnívá
žalovaný 1)], je nutno i zde setrvat na tom, že nijak konkrétně netvrdila, tím spíše ani
neprokázala, že by takové jednání založené aplikací výše uvedeného §64 odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců představovalo nezákonný zásah zamířený vůči ní samotné. Naopak je z jejího
podání patrné, že uvedené ustanovení považuje za diskriminační vůči všem soukromým
jazykovým školám ve prospěch veřejných vysokých škol, přičemž zároveň namítá, že takový
postup může mít negativní dopady na výsledek pobytové žádosti cizince. V tom však nelze
shledat naplnění podmínek nezákonného zásahu, které stěžovatelka ani netvrdí, ani neprokazuje.
Odkázala-li za tímto účelem na odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí prodloužení pobytového
oprávnění vydaného žalovaným 1) vůči některému z žáků stěžovatelky, je nutno ji opět upozornit
na nemožnost navrhovat nové důkazní prostředky v nynějším řízení. Stěžovatelka navíc žádné
takové rozhodnutí ani konkrétně neoznačila, ani nedoložila, přestože ji i v tomto případě tíží
břemeno důkazní. Ani tato kasační námitka tedy nemůže být důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[29] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[30] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl dle §60 odst. 1 věty první s. ř. s.
za užití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovaným, jimž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jim v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
běžné administrativní činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. září 2020
Milan Podhrázký
předseda senátu