ECLI:CZ:NSS:2020:8.AZS.354.2019:34
sp. zn. 8 Azs 354/2019-34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Michala Mazance a Petra Mikeše v právní věci žalobce: A. G. S., zastoupený Mgr. Vratislavem
Polkou, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2019,
čj. OAM-1300/VL-07-K09-PD7-2006, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2019, čj. 54 Az 1/2019-42,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím neprodloužil žalobci doplňkovou ochranu
podle §53a odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále „zákon o azylu“), která mu byla
udělena v roce 2007 a doposud opakovaně prodlužována (naposledy v roce 2016 s platností
do 22. 1. 2019). Seznal, že důvody k udělení doplňkové ochrany již pominuly, neboť se situace
v Iráku, odkud žalobce pochází, zlepšila. Proti tomuto rozhodnutí žalobce brojil žalobou
u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále „krajský soud“). Žalovaný dle jeho názoru vycházel
z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Bezpečnostní situace v Iráku se nezlepšila natolik,
aby bylo možno vyloučit, že mu bude v případě návratu do země původu hrozit nebezpečí vážné
újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Situace je naopak nadále špatná, nestabilní
a pro civilní obyvatelstvo nebezpečná, a to zejména v souvislosti s bývalými bojovníky
Islámského státu (IS). Zároveň sílí regionální napětí. V zemi není možnost vnitřního přesídlení,
dochází zde k bombovým útokům a existuje zde riziko terorismu, únosů anebo stoupnutí
na nášlapné miny. Prohlubuje se i sektářská nesnášenlivost, problematické je i přijímání Iráčanů
vracejících se ze zahraničí státními orgány. Žalobce se navíc v případě návratu do vlasti obává
o svůj život, neboť mu hrozí pronásledování ze strany kmene jeho manželky, který pro jeho
odlišnou víru se sňatkem nesouhlasí. Neprodloužení udělené doplňkové ochrany musí být podle
judikatury Nejvyššího správního soudu podloženo zásadní změnou okolností, ke které však
nedošlo.
[2] Krajský soud shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že rozhodnutí
žalovaného se zakládá na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, a je v souladu s rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2019, čj. 1 Azs 389/2018-38, dle kterého se bezpečnostní
situace v Iráku zlepšila. Žalobci byla původně doplňková ochrana udělena, jelikož v zemi jeho
původu probíhal ozbrojený konflikt takového charakteru, že jeho důsledky bylo možné ve vztahu
k žalobci pokládat za vážnou újmu. Žalobce však Irák od té doby opakovaně navštívil, podle
vyjádření jeho manželky strávil v X (kde žije její rodina) 8 měsíců v roce 2012, téměř
celý rok 2014 a 7 měsíců v roce 2016. Tím navíc žalobce vyvrátil námitku, že by jej kmen jeho
manželky včetně její rodiny pronásledoval, neboť skutečnost, že se jej po dobu jeho pobytu
nepokusili ani kontaktovat, přestože tam žalobce nepobýval v utajení, svědčí o tom, že obava
z pomsty tohoto kmene není opodstatněná. Podstatné rovněž je, že se jedná o soukromé osoby,
a žalobce se v tomto směru neobrátil na policejní orgány. Krajský soud nezpochybnil, že situace
v Iráku je složitá a nestabilní, avšak výčet důvodů pro udělení mezinárodní ochrany (prodloužení
doplňkové ochrany) je taxativní a nelze se touto cestou domáhat ochrany před jakýmkoliv
negativním jevem v zemi původu. Formy mezinárodní ochrany zároveň nelze zaměňovat s jinými
legálními formami pobytu cizinců na území ČR. Žalovaný tak podle krajského soudu nepochybil,
pokud dovodil, že podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu v případě
žalobce již pominuly.
[3] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Uvedl,
že krajský soud se nijak nezabýval žalobní námitkou nenaplnění podstatné změny okolností
oproti tomu, kdy mu byla doplňková ochrana naposledy prodloužena. Žalovaný zároveň nijak
nezdůvodnil, proč považoval stejnou bezpečnostní situaci v Iráku za natolik závažnou,
že stěžovateli doplňkovou ochranu přiznal, pokud nyní stejnou bezpečnostní situaci shledává
jako standardní a život stěžovatele neohrožující. Podle judikatury představuje rozhodnutí
o prodloužení doplňkové ochrany posouzení toho, zda se zásadním způsobem změnily okolnosti,
jež k udělení mezinárodní ochrany vedly. Jestliže žalovaný vyhodnotil na základě prakticky
totožných podkladů důvodnost doplňkové ochrany v případě stěžovatele odlišně než dříve,
svědčí jeho postup o libovůli, porušení zásady legitimního očekávání a právní jistoty. Krajský
soud se s tímto bodem nijak nevypořádal, čímž založil nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku. Ze stejného důvodu stěžovatel namítá i nesprávné posouzení právní otázky. Tuto
námitku pak vznáší i ve vztahu k posouzení bezpečnostní situace v Iráku, která je nadále
neuspokojivá. Panuje zde i obava z eskalace napětí v celém regionu. V Iráku lze jen těžko vést
klidný a bezpečný život, aby bylo stěžovateli zaručeno, že se do země může bez obav vrátit.
Naopak zde dochází k nepřetržitým konfliktům a jeho bezpečnost v případě návratu nelze
zaručit. Irák zcela zjevně není bezpečnou zemí. Žalovaný i krajský soud pomíjí dlouhodobý vývoj
a své závěry opírají o vývoj za několik málo měsíců, což je nedostatečné. Krajský soud nesprávně
vyhodnotil i otázku možnosti vzniku vážné újmy v podobě ohrožení života nebo lidské
důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného
konfliktu, a v důsledku toho nesprávně zhodnotil naplnění §14a a §53a odst. 4 zákona o azylu.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že došlo k natolik zásadním a trvalým
změnám situace v zemi původu stěžovatele a ve vztahu k jím prezentovaným potížím,
že prodloužení doplňkové ochrany již není zapotřebí. Po porážce IS v roce 2017 došlo
ke zlepšení schopnosti bezpečnostních složek zajistit pořádek a dodržování lidských práv v zemi
do té míry, že je možno situaci hodnotit jako natolik uspokojivou, aby bylo v případě návratu
stěžovatele do země původu možno vyloučit jeho ohrožení života nebo lidské důstojnosti
a hrozbu nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Ve vztahu k námitce o nedostatečně
zjištěném skutkovém stavu žalovaný uvedl, že stěžovatel se před vydáním správního rozhodnutí
dostavil k seznámení se shromážděnými podklady, avšak odmítl si je přečíst, a nepodal návrh
na jejich doplnění. Žalovaný obstaral dostatek podkladů, přičemž se s jeho postupem
i následnými závěry krajský soud ztotožnil.
[5] Nejvyšší správní soud po posouzení formálních náležitostí kasační stížnosti nejprve
přistoupil ke zkoumání její přijatelnosti ve smyslu §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále „s. ř. s.“). Zabýval se tedy tím, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatele [rozhodnutí o neprodloužení doplňkové ochrany spadá mezi věci
mezinárodní ochrany ve smyslu §2 odst. 1 písm. e) zákona o azylu]. K podrobnějšímu vymezení
institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany (azylu) lze pro stručnost
odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39
(č. 933/2006 Sb. NSS). O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat
v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost
se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon; 4) další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní
právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu, a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[6] Nejvyšší správní soud v projednávané věci přesah vlastních zájmů stěžovatele neshledal
a dospěl k závěru o nepřijatelnosti kasační stížnosti. V této souvislosti nelze přehlédnout,
že ani sám stěžovatel netvrdí, v čem okolnosti jeho případu splňují podmínky přijatelnosti
ve smyslu výše uvedených kritérií.
[7] Nejvyšší správní soud předně v dané věci neshledal v souvislosti s namítanou
nepřezkoumatelností napadeného rozsudku zásadní pochybení krajského soudu, které
by ve smyslu výše citované judikatury mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele a zakládalo přijatelnost kasační stížnosti. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
měla podle stěžovatele spočívat v tom, že se soud nevypořádal s žalobní námitkou nenaplnění
podstatné změny okolností, pro které byla stěžovateli doplňková ochrana přiznána
(prodlužována). Krajský soud se otázkou zlepšení bezpečnostní situace v Iráku zabýval,
a to i s odkazem na výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Azs 389/2018,
který vývoj v zemi původu stěžovatele potvrdil. Touto otázkou se zároveň podrobně zabýval
i žalovaný, jak je patrné z žalobou napadeného rozhodnutí. Přijatelnost kasační stížnosti
nelze dovodit ani na základě argumentace žalobce, podle níž žalovaný napadené rozhodnutí
o prodloužení doplňkové ochrany založil na stejných podkladech, na jejichž základě
mu ji v roce 2007 udělil, aniž by se vypořádal s tím, proč je nyní posoudil odlišným způsobem.
Žalovaný vycházel z aktuálních podkladů, která se v otázce zlepšení bezpečnostní situace v zemi
shodují, zejména v souvislosti s poražením samozvaného IS v roce 2017. Krajský soud vzal výše
uvedené skutečnosti zjevně v potaz.
[8] Pokud jde o zpochybňovanou podstatnou změnu okolností, Nejvyšší správní soud
připomíná, že stěžovateli byla udělena doplňková ochrana v roce 2007, tedy v době, kdy v Iráku
panovala občanská válka po svržení režimu Saddáma Husajna. Z podkladů ve správním spisu
(zejm. Doporučení Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky z prosince 2006), je patrné,
že v té době existovala v zemi „situace všeobecného násilí, v níž dochází k cílenému porušování lidských práv
v masovém měřítku“. Ta měla za následek zločiny páchané na civilním obyvatelstvu teroristickými
skupinami a milicemi, a v důsledku výrazně narušené schopnosti irácké vlády obyvatelstvo
ochránit i početné oběti na životech a statisíce až miliony vysídlených Iráčanů. Doplňková
ochrana stěžovateli byla dále prodlužována po celou dobu občanské války v Iráku. Žalovaný nyní
dospěl na základě shromážděných podkladů k závěru, že důvody, pro které byla stěžovateli
doplňková ochrana v roce 2007 přiznána (prodlužována), již pominuly. Tento závěr je podpořen
zprávami o situaci v zemi, z nichž při rozhodování žalovaný vycházel, a které stěžovatel
při možnosti seznámení se s poklady nijak nerozporoval. Žalovaný zlepšení bezpečnostních
poměrů v zemi posoudil jako trvalé. Současnou situaci v Iráku již Nejvyšší správní soud
posuzoval ve výše opakovaně zmiňovaném rozsudku sp. zn. 1 Azs 389/2018, z něhož krajský
soud v nyní projednávané též věci vycházel. Dovodil, že po pádu IS již v zemi neprobíhá
mezinárodní nebo vnitřní ozbrojený konflikt ve smyslu §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.
Tento závěr dále Nejvyšší správní soud potvrdil v usnesení ze dne 6. 6. 2019,
čj. 1 Azs 46/2019-59 (podle něhož země není stabilizovaná a dochází k páchání násilí
na teroristech, avšak nejedná se o tzv. totální konflikt), ze dne 26. 6. 2019, čj. 10 Azs 135/2019-31,
ze dne 4. 10. 2019, čj. 4 Azs 299/2019-47, ze dne 18. 12. 2019, čj. 2 Azs 271/2019-28,
ze dne 17. 4. 2020, čj. 9 Azs 32/2020-36, a ze dne 30. 4. 2020, čj. 2 Azs 368/2018-82). Daná
argumentace tedy rovněž přijatelnost kasační stížnosti nezakládá. Nejvyšší správní soud, stejně
jako krajský soud, v žádném případě nezpochybňuje, že situace v Iráku je nadále složitá, nejistá
a do určité míry nestabilní, jak ostatně vyplývá i z podkladů obsažených ve správním spise.
Zároveň ale nelze přehlédnout, že se značně liší od situace, v jaké se země nacházela v uplynulých
letech. V Bagdádu, v němž stěžovatel naposledy pobýval před opuštěním Iráku, je podle
informací, z nichž žalovaný vycházel, bezpečnostní situace obecně dobrá. Zlepšuje
se přinejmenším již od roku 2013, a to i přes teroristické útoky prováděné ve městě příslušníky
IS v posledních letech. Ani v X, v němž stěžovatel při opakovaných návštěvách Iráku několik
měsíců pobýval se svou manželkou, není bezpečnostní situace neuspokojivá, což ostatně
potvrdila právě i manželka stěžovatele.
[9] K výše uvedenému lze dodat, že ani námitky týkající se aktuální situace v regionu
nezakládají přijatelnost kasační stížnosti a případnou změnu dříve vysloveného právního názoru
Nejvyššího správního soudu. Odkazuje-li stěžovatel na zabití íránského generála Solejmáního
či sestřelení íránského letadla, je nutno konstatovat, že k těmto skutečnostem došlo až po vydání
nejen napadeného rozhodnutí žalovaného (viz §75 s. ř. s.), ale i napadeného rozsudku krajského
soudu. Nejedná se tedy o skutečnosti, ke kterým by krajský soud mohl a měl přihlížet v souladu
s respektováním zásady non-refoulement (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 4. 2011, čj. 5 Azs 3/2011-131, a čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu
mezinárodní ochrany).
[10] Nad rámec výše uvedeného (a mimo rámec uplatněné kasační argumentace) Nejvyšší
správní soud dodává, že nepřehlédl, že stěžovatel byl před odchodem z Iráku přímo vystaven
násilí, které jeho samotného málem připravilo o život a způsobilo mu dodnes přetrvávající
zdravotní obtíže, a zároveň svědkem usmrcení dvou jeho kolegů. Lze tedy rozumět jeho strachu
a obavám z trvalého návratu do země původu, a to i přesto, že tam v uplynulých letech
opakovaně cestoval a dočasně pobýval. Pokud však v jeho případě již pominuly objektivní
důvody pro prodloužení dříve udělené mezinárodní ochrany, není možno takové prodloužení
mezinárodní ochrany založit na snaze vyhnout se návratu do země původu. Doplňková ochrana
je totiž ze své povahy pouze dočasným institutem [§17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu]. Pokud
tak chce stěžovatel v ČR zůstat a legalizovat zde svůj pobyt, slouží mu k tomu instituty podle
zákona o pobytu cizinců.
[11] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného došel k závěru, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji podle §104a s. ř. s. odmítl
pro nepřijatelnost.
[12] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 věty první
ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že soud kasační stížnost odmítl, nemá právo
na náhradu nákladů řízení žádný z účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 10. června 2020
Milan Podhrázký
předseda senátu