ECLI:CZ:NSS:2020:8.AZS.45.2020:38
sp. zn. 8 Azs 45/2020-38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: M. B., zastoupen Mgr. Markem
Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 1. 2019,
čj. OAM-480/ZA-ZA11-P16-2018, e. č. B007189, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2020, čj. 33 Az 3/2019-57,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále „zákon o azylu“). Proti
tomuto rozhodnutí žalobce brojil žalobou u Krajského soudu v Brně (dále „krajský soud“).
Namítal, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci a nepřihlédl ke všem relevantním
skutečnostem. Hlavním důvodem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je stále
probíhající konflikt na Ukrajině s Ruskem a dopady, které tento konflikt má na jeho svědomí.
Žalobce sám je původem Rus, pro své morální přesvědčení, původ a politické názory odmítá
nastoupit vojenskou službu a bojovat proti vlastním spoluobčanům, ba dokonce i rodinným
příslušníkům. Tyto aspekty, které vychází i z Příručky UNHCR k postupům pro určování
právního postavení uprchlíků, však žalovaný vůbec nezohlednil a neposuzoval tak individuální
situaci žalobce a jeho obavy z pronásledování. Žalobce je na Ukrajině pro svůj ruský původ
ostrakizován a vystaven riziku fyzického napadení.
[2] Krajský soud shora uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že se žalovaný
případem žalobce podrobně zabýval, přičemž vycházel z jeho výpovědí ve správním řízení
a z informací o zemi původu. Soud neshledal, že obavy žalobce z pronásledování pro jeho ruský
původ lze považovat za obavy ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Žalobce se setkal
výhradně se slovními narážkami a vulgarismy ze strany jednotlivců. Takové incidenty nelze
považovat za projev systematického pronásledování příslušníků určité sociální skupiny. Z řízení
před žalovaným ani nevyplynulo, že by se žalobce v tomto kontextu obrátil na příslušné orgány
veřejné moci v zemi původu, žalobce navíc vyloučil, že by měl jakékoliv problémy s ukrajinskými
státními orgány nebo policií. Co se týče obavy z výkonu vojenské služby, žalobce konkrétní
námitku výhrady svědomí vznesl až v žalobě, tudíž je pochopitelné, pokud se s ní žalovaný
konkrétně nevypořádal. Ve správním řízení žalobce sice poukazoval na svůj ruský původ, nikoliv
však ve spojitosti s odmítáním nastoupení branné povinnosti. Žalobce k dotazu žalovaného
sdělil, že daný vojenský konflikt považuje za nesmyslný, nijak neuvedl, že by mu v nástupu
do vojenské služby bránilo morální, náboženské, politické či jiné přesvědčení. Je proto
pochopitelné, že se žalovaný při vypořádání této námitky zaměřil na posouzení toho, zda lze
averzi k výkonu vojenské služby považovat z azylově relevantní důvod. Zároveň žalovaný danou
úvahu doplnil o závěr, že obavy žalobce z přímého nasazení do ozbrojeného konfliktu nejsou
opodstatněné, neboť od roku 2014 nejsou ukrajinští vojáci vykonávající vojenskou službu
povoláváni do oblasti bojů na východě země, zvýšil se počet profesionálních vojáků, kteří mají
bezpečnost v těchto oblastech zajišťovat a v letech 2016 a 2017 nebyla vyhlášena žádná další
mobilizace. Poukázal i na možnost výkonu tzv. náhradní (civilní) vojenské služby. Zároveň uvedl,
že žalobce pochází v Žytomyrské oblasti, která je pod kontrolou ukrajinské ústřední vlády a
nedochází zde k žádným bezpečnostním incidentům. Závěrem podotkl, že v případě žalobce
s ohledem na jeho pobytovou minulost panuje důvodné podezření, že žádost o mezinárodní
ochranu podal účelově.
[3] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Namítá,
že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť krajský soud
se opomněl vypořádat s některými žalobními námitkami anebo se s nimi nevypořádal dostatečně.
Zejména zmiňuje námitku porušení zásady materiální pravdy, neboť žalovaný nedostatečně zjistil
skutkový stav především ve vztahu k hrozbě, která stěžovateli hrozí v zemi původu v souvislosti
s jeho ruským původem a skrze brannou povinnost. Žalovaný zjišťoval pouze okolnosti svědčící
v neprospěch stěžovatele. Valná část podkladů shromážděných žalovaným navíc nesplňuje
podmínku aktuálnosti a netýká se individuální situace stěžovatele. Krajský soud se dále ztotožnil
se závěrem žalovaného, že účast stěžovatele na Majdanu v roce 2014 za účelem podpory
tehdejšího prezidenta Porošenka je nepodstatnou, kvůli čemuž soud rozhodoval na základě
informací, které nemohou sloužit jako zákonný podklad pro vydání rozhodnutí. Nijak
se nezabýval ani tím, zda v případě stěžovatele nebyly splněny důvody pro udělení doplňkové
ochrany anebo humanitárního azylu ve smyslu §14 zákona o azylu, což byl žalovaný povinen
zkoumat ex offo.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svém rozhodnutí. Námitku výhrady
svědomí stěžovatel během správního řízení neuplatnil, vznesl ji až v žalobě. Eventuální
nevraživost mezi ukrajinsky a rusky hovořícími Ukrajinci nelze považovat za systematické
pronásledování příslušníků určité sociální skupiny, které by mělo za následek odůvodněnou
obavu o život či zdraví stěžovatele v zemi původu. Žalovaný vycházel při rozhodování z aktuální
dostupné zprávy o zemi původu stěžovatele. Podle judikatury nelze zastaralost takových zpráv
shledávat pouze v datu jejich vydání, ale v tom, že v nich uváděné skutečnosti již nejsou aktuální
pro změnu poměrů. To se v nyní projednávaném případě nestalo. Pobytová minulost stěžovatele
a důvody jeho příchodu na území ČR vyvolávají důvodné podezření o účelovosti jeho žádosti
o mezinárodní ochranu, snaha o legalizaci pobytu není důvodem pro udělení azylu anebo
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Stěžovatel nemá na udělení humanitárního azylu
subjektivní právo, žalovaný o něm rozhoduje na základě správního uvážení. Důvody tvrzené
stěžovatelem případem hodným zvláštního zřetele ve smyslu §14 zákona o azylu nejsou. Rozsah
zjištěného skutkového stavu v řízení o udělení mezinárodní ochrany se odvíjí zejména od tvrzení
uvedených žadatelem, v tomto směru byly shromážděné podklady dostatečné.
[5] Nejvyšší správní soud po posouzení formálních náležitostí kasační stížnosti nejprve
přistoupil ke zkoumání její přijatelnosti ve smyslu §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále „s. ř. s.“). Zabýval se tedy tím, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti
ve věcech mezinárodní ochrany (azylu) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39 (č. 933/2006 Sb. NSS). O přijatelnou
kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou
dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
tzv. judikatorní odklon; 4) další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním
případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu, a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu; b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva.
[6] Nejvyšší správní soud v projednávané věci přesah vlastních zájmů stěžovatele neshledal
a dospěl k závěru o nepřijatelnosti kasační stížnosti. V této souvislosti nelze přehlédnout, že ani
sám stěžovatel netvrdí, v čem okolnosti jeho případu splňují podmínky přijatelnosti ve smyslu
výše uvedených kritérií.
[7] Nejvyšší správní soud předně neshledal v souvislosti s namítanou nepřezkoumatelností
napadeného rozsudku zásadní pochybení krajského soudu, které by ve smyslu výše citované
judikatury zakládalo přijatelnost kasační stížnosti. Pokud stěžovatel namítá, že se krajský soud
nevypořádal s žalobními námitkami směřujícími proti neudělení doplňkové ochrany anebo
humanitárnímu azylu, je třeba poukázat zejména na to, že v žalobě pouze odkázal na §14a
zákona o azylu s tím, že mu v případě návratu do země původu hrozí nebezpečí vážné újmy
s ohledem na trvající a eskalující konflikt. Krajský soud popsal, že v oblasti, z níž stěžovatel
pochází, konflikt neprobíhá, a že konflikt je navíc dlouhodobě stabilní a neeskaluje. Přezkum
správních rozhodnutí v řízení před krajskými soudy je obecně vázán rozsahem a důvody žaloby
ve věci (§75 odst. 2 s. ř. s.) a zároveň platí, že míra obecnosti, v jaké je daná námitka uplatněna,
předurčuje míru, s jakou se s ní správní soud musí vypořádat (k tomu srov. rozsudek rozšířeného
senátu tohoto soudu ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS).
[8] To stejné platí ve vztahu k argumentaci, podle níž se krajský soud nedostatečně vypořádal
s námitkou porušení zásady materiální pravdy. Daná žalobní námitka se linula všemi důvody, pro
něž stěžovatel rozhodnutí žalovaného napadl. Proto se jí krajský soud zabýval ve vztahu k dílčím
žalobním bodům. Jak navíc plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009,
čj. 5 Azs 28/2008-68, „v případě konfliktu nemajícího charakter totálního konfliktu musí žadatel prokázat
dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven
přímým hrozbám způsobení vážné újmy; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu,
ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné
faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě
on.“ V usnesení ze dne 15. 1. 2015, čj. 7 Azs 265/2014-17, se pak Nejvyšší správní soud přímo
k situaci na Ukrajině vyjádřil tak, že „na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci
jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista
z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit,
že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech
výrazně kolísá.“ Jelikož je napadený rozsudek krajského soudu plně v souladu s citovanou
judikaturou a případ stěžovatele není natolik výjimečný či neobvyklý, že by bylo nutno v jeho
případě postupovat jinak, není přijatelnost kasační stížnosti založena ani z tohoto důvodu.
[9] Co se týče obavy stěžovatele z návratu na Ukrajinu pro jeho ruský původ, Nejvyšší
správní soud se touto otázkou již v minulosti zabýval např. v usnesení ze dne 11. 6. 2016,
čj. 10 Azs 110/2016-56, či ze dne 10. 7. 2018, čj. 6 Azs 50/2018-31. V usnesení ze dne
19. 5. 2016, čj. 5 Azs 220/2015-35, uvedl, že ruský původ ukrajinského občana v obecné rovině
může být relevantním důvodem pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a zákona o azylu.
Zároveň však dodal, že pokud žadatel tyto důvody neuvedl v řízení před správními orgány,
v němž se omezil pouze na obavy z plnění branné povinnosti, a zároveň ani z podkladů
založených ve správním spise neplynou skutečnosti zakládající individuální důvodnou obavu,
nejedná se o věrohodný důvod pro udělení mezinárodní ochrany. V nynějším řízení se jedná
skutkově o obdobný případ, přičemž závěry krajského soudu odpovídají citované judikatuře.
Okolnosti věci se navíc zásadně liší od okolností plynoucích z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 5. 2017, čj. 5 Azs 62/2016-87, v němž soud vymezil požadavky pro posouzení
odůvodněného strachu z pronásledování či hrozby vážné újmy ruskojazyčného obyvatelstva
na Ukrajině. Namítá-li stěžovatel dále výhradu svědomí, kvůli níž se obává nástupu na výkon
vojenské služby a možných bojů s občany vlastní národnosti (Rusy), je namístě odkázat
na rozsudek zdejšího soudu ze dne 19. 1. 2017, čj. 10 Azs 235/2016-36. Z něj plyne, že pokud
cizinec tuto námitku vznese poprvé až v řízení o žalobě, a v předchozím řízení před správními
orgány uvedl pouze obavu z bojů a zabíjení lidí, je přirozené, že se žalovaný touto otázkou
nezabýval a nebylo jeho povinností zjišťovat, zda stěžovatel náhodou takovou výhradu nemá.
Tak je tomu i v nynější věci. Stěžovatel přednesl převážnou rovinu azylově relevantní
argumentace až do řízení před krajským soudem, který se s ní i přesto odpovídajícím způsobem
vypořádal. Není přitom navíc zřejmé, že by uvedené důvody nemohl v této podobě uplatnit již
ve správním řízení (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 425/16 ze dne 12. 4. 2016). Pouze
pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že obdobně se otázkou výhrady svědomí ve vztahu
k ukrajinské branné povinnosti dále zabýval např. i v usnesení ze dne 19. 1. 2017,
čj. 10 Azs 252/2016-35, ze dne 25. 1. 2017, čj. 6 Azs 263/2016-30, ze dne 20. 4. 2017,
čj. 1 Azs 38/2017-27, či ze dne 14. 2. 2018, čj. 2 Azs 372/2017-37.
[10] Přijatelnost kasační stížnosti nezakládá ani argumentace spočívající v tom, že krajský soud
se ztotožnil se závěry žalovaného ohledně účasti stěžovatele na Majdanu v roce 2014. Pokud
stěžovatel sám při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že se Majdanu
účastnil pouze proto, že tam vypomáhal a byl za to placen, a že na Ukrajině neměl se státními
orgány žádné problémy (a to ani právě v souvislosti s účastí na Majdanu), podklady shromážděné
žalovaným a jím vyslovené závěry jsou v tomto kontextu plně dostačující. Povinnost zjistit
skutečný stav věci má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního
řízení uvedl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003,
čj. 2 Azs 27/2003-59, č. 181/2004 Sb. NSS, anebo usnesení téhož soudu ze dne 4. 6. 2020,
čj. 7 Azs 120/2020-25). Stěžovatel navíc v žalobě závěry žalovaného ve vztahu k účasti
na Majdanu nijak nezpochybnil, ani nenamítal, že by mu na Ukrajině hrozilo pronásledování pro
uplatňování jeho politických práv.
[11] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného došel k závěru, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji podle §104a s. ř. s. odmítl
pro nepřijatelnost.
[12] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 věty první
ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že soud kasační stížnost odmítl, nepřísluší náhrada
nákladů řízení žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. září 2020
Milan Podhrázký
předseda senátu