ECLI:CZ:NSS:2020:9.AFS.22.2018:46
sp. zn. 9 Afs 22/2018 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: Ing. Aleš Klaudy,
se sídlem Masarykovo náměstí 191/18, Děčín, insolvenční správce dlužníka VIAMONT a. s.,
se sídlem Na Letné 835/9, Teplice, zastoupený Mgr. Martinem Kolářem, advokátem se sídlem
Na Vinici 1227/32, Děčín, proti žalovanému: Specializovaný finanční úřad, se sídlem nábřeží
Kpt. Jaroše 1000/7, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2017, č. j. 15 Af 41/2015 – 33,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2017, č. j. 15 Af 41/2015 – 33,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu ze dne 20. 3. 2015,
č. j. 4603/15/4000-50712-106270, se z r ušuj e a věc se v rac í žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce Mgr. Martina Koláře,
advokáta, na náhradě nákladů řízení o žalobě a náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
částku ve výši 25 570 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný (dále také jen „správce daně“) rozhodnutím ze dne 20. 3. 2015,
č. j. 4603/15/4000-50712-106270 (dále též jen „rozhodnutí žalovaného“), zamítl námitku žalobce
jako insolvenčního správce společnosti VIAMONT a. s. (dále jen „dlužník“), podanou proti
úkonu správce daně při placení daní, konkrétně proti převedení přeplatků na dani z přidané
hodnoty na úhradu nedoplatku penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně.
[2] Přípisem ze dne 21. 11. 2014, č. j. 243296/14/4000-50712-106270, vyrozuměl správce
daně podle §154 odst. 5 daňového řádu dlužníka, že podle odstavce 2 téhož ustanovení převedl
přeplatek na DPH vykázaný ke dni 19. 11. 2014 ve výši 2 247 Kč (vzniklý za zdaňovací období
po prohlášení úpadku – září 2014) na úhradu nedoplatku na penále za porušení rozpočtové kázně
vykázaného ke dni 19. 11. 2014 ve výši 701 367 Kč (vzniklého po prohlášení úpadku), a to dnem
úhrady 28. 10. 2014. Přípisem ze dne 15. 12. 2014, č. j. 260381/14/4000-50712-106270,
vyrozuměl správce daně podle §154 odst. 5 daňového řádu dlužníka, že podle odstavce 2 téhož
ustanovení převedl přeplatek na DPH vykázaný ke dni 11. 12. 2014 ve výši 3 843 Kč (vzniklý
za zdaňovací období po prohlášení úpadku – říjen 2014) na úhradu nedoplatku na penále
za porušení rozpočtové kázně vykázaného ke dni 11. 12. 2014 ve výši 699 120 Kč (vzniklého
po prohlášení úpadku), a to dnem úhrady 26. 11. 2014. Jak již bylo výše uvedeno, proti těmto
vyrozuměním podal žalobce námitku podle §159 daňového řádu (spolu s žádostí o vrácení
přeplatku), kterou žalovaný zamítl žalobou napadeným rozhodnutím.
[3] V projednávané věci je přitom mezi stranami nesporné, že (a) Krajský soud
v Ústí nad Labem rozhodl o úpadku dlužníka usnesením ze dne 17. 9. 2012,
č. j. KSUL 79 INS 19121/2012-A-14, s účinky od téhož dne; (b) správce daně uložil dlužníkovi
odvod za porušení rozpočtové kázně platebním výměrem ze dne 27. 12. 2012,
č. j. 91426/12/013761402494, ve výši 2 036 019 Kč; (c) správce daně dále uložil dlužníkovi
penále ve výši 651 527 Kč za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně platebním
výměrem ze dne 12. 9. 2013, č. j. 404017/13/4000-07601-109509, a dále penále ve výši
158 810 Kč platebním výměrem ze dne 17. 1. 2014, č. j. 8303/14/4000-07601-109509; (d) v obou
uvedených případech se penále týkalo období po prohlášení úpadku (konkrétně v prvním
případě období od 13. 10. 2012 do 28. 8. 2013 a v druhém případě období od 29. 8. 2013 do
14. 11. 2013); (e) správce daně převedl na úhradu penále dlužníkovy přeplatky na DPH
(specifikované v odstavci [2] výše) v celkové výši 6 090 Kč a o tomto postupu vydal dvě
vyrozumění o převedení přeplatku (uvedená rovněž v odstavci [2] výše). Námitku podanou proti
těmto vyrozuměním, respektive proti daným úkonům správce daně při placení daní, žalovaný
zamítl.
[4] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen
„krajský soud“) jako nedůvodnou, a to rozsudkem ze dne 13. 12. 2017, č. j. 15 Af 41/2015 – 33.
[5] Krajský soud dovodil, že penále z odvodu za porušení rozpočtové kázně je daní v širším
slova smyslu dle §2 odst. 3 písm. b) daňového řádu. Na věc aplikoval §242 odst. 3 téhož zákona,
podle něhož přeplatek vzniklý na základě daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti
rozhodnutí o úpadku, se použije pouze na úhradu splatných pohledávek za majetkovou podstatou. Citoval také
§242 odst. 1 daňového řádu, podle kterého daňové pohledávky, které vznikají v důsledku daňových
povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku do ukončení insolvenčního řízení,
jsou pohledávky za majetkovou podstatou. Konstatoval, že penále představuje daňovou pohledávku
vzniklou po účinnosti rozhodnutí o úpadku, tj. pohledávku za majetkovou podstatou. Poukázal
také na §152 odst. 3 daňového rádu, který výslovně počítá dokonce i s úhradou nedoplatku
na příslušenství daně. Správce daně postupoval v souladu s citovanými ustanoveními
a judikaturou Nejvyššího správního soudu, pokud použil přeplatky na DPH, vzniklé po účinnosti
rozhodnutí o úpadku, na úhradu penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně
jakožto pohledávky za majetkovou podstatou.
[6] Krajský soud se neztotožnil s žalobní námitkou, že postup daňových orgánů byl
v rozporu s §170 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenční zákon) – dále jen „insolvenční zákon“. Podle tohoto ustanovení v insolvenčním řízení
se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, mimosmluvní sankce postihující
majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků, a jiných obdobných peněžitých plnění,
pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní
pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku. Krajský soud uvedl,
že daňový řád je speciálním předpisem ve vztahu k insolvenčnímu zákonu, a proto citované
ustanovení tohoto zákona nebrání v postupu podle §242 odst. 3 daňového řádu. Tento postup
nepředstavuje uspokojování pohledávek v insolvenčním řízení, nýbrž vypořádání přeplatku
v režimu daňového řádu, kdy je ze zákona automaticky přeplatek použit na úhradu daňového
nedoplatku a do insolvenčního řízení vstupuje až případný vratitelný přeplatek, neboť teprve
ten se považuje za majetek daňového subjektu. V rámci vypořádání přeplatku proto správce daně
s majetkem dlužníka nenakládá.
[7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodů, které podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[8] Stěžovatel předně uvedl, že nepopírá, že §242 daňového řádu je právní úpravou speciální
k úpravě insolvenčního zákona. Popírá však, že by toto ustanovení umožňovalo uspokojení
pohledávky, která je jinak vyloučena z uspokojení podle §170 písm. d) insolvenčního zákona.
Účelem §242 daňového řádu je pouze modifikace právní úpravy pohledávek za majetkovou
podstatou, nikoli však prolomení právní úpravy v oblasti pohledávek vyloučených z uspokojení
dle insolvenčního zákona. Proto je třeba na věc aplikovat §170 písm. d) insolvenčního zákona,
které vylučuje z uspokojení v insolvenčním řízení penále za nezaplacení daní a jiných obdobných
peněžitých plnění.
[9] Podle stěžovatele by bylo „zcela mimo kontext právní úpravy insolvenčního zákona“,
pokud by se ustanovení §242 odst. 1 daňového řádu mechanicky vykládalo tak, že veškeré
daňové pohledávky jsou pohledávkami za majetkovou podstatou. Vyloučení penále z uspokojení
v insolvenčním řízení je přitom z hlediska systematické úpravy pohledávek vyloučených
z uspokojení logické a nezbytné, neboť stejně tak jsou vyloučeny z uspokojení úroky z prodlení,
poplatky z prodlení a jiné sankce za pozdní úhradu jiných pohledávek, na něž vznikl nárok
po prohlášení úpadku. Nutnost vyloučení takových pohledávek z uspokojení vyplývá z charakteru
insolvenčního řízení, při němž dochází k ukončení běžné činnosti dlužníka a vše směřuje
k uspokojení věřitelů. Přitom insolvenční správce musí mít dostatečnou volnost, aby finanční
prostředky v majetkové podstatě byly prioritně použity na úhradu nákladů nezbytných
pro udržení a správu majetkové podstaty bez ohledu na jejich splatnost. Proto je základní
zásadou, že k uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou může dojít kdykoli v průběhu
insolvenčního řízení až do rozvrhu. Insolvenční správce nesmí být za úhradu pohledávek
po jejich splatnosti penalizován.
[10] Dále stěžovatel namítá, že pokud by stát mohl uspokojovat své pohledávky,
které spočívají v penále za pozdní úhradu daně a které vznikly po nabytí účinnosti rozhodnutí
o úpadku, byl by významně zvýhodněn oproti ostatním věřitelům, a to v rozporu se stěžejní
zásadou insolvenčního řízení vyjádřenou v §5 písm. b) insolvenčního zákona. Podle tohoto
ustanovení mají věřitelé zásadně stejné nebo obdobné postavení. Výklad §242 daňového řádu
naznačený výše označil s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2005,
sp. zn. I. ÚS 544/02, za ústavně nekonformní.
[11] Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že pohledávky státu vznikající za porušení rozpočtové
kázně lze považovat za daňové pohledávky podle §242 daňového řádu. Poukázal
na to, že insolvenční zákon rozlišuje mezi daněmi a jinými obdobnými peněžitými plněními
[§168 odst. 2 písm. e) a §170 písm. d) insolvenčního zákona]. Je nevhodným a nepřípustně
rozšiřujícím výkladem §242 daňového řádu chápat toto ustanovení pouze pomocí daňových
právních institutů bez ohledu na logiku právní úpravy insolvenčního řízení. Takový výklad
by odporoval požadavku na vnitřně nerozpornou a konzistentní právní úpravu insolvenčního
práva.
[12] Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Tvrdí, že postupoval v souladu s §242 odst. 3 daňového řádu, když převedl přeplatky vzniklé
až po účinnosti rozhodnutí o úpadku na splatnou pohledávku za majetkovou podstatou,
tedy takovou, která vznikla v důsledku daňových povinností (míněno povinnosti k zaplacení
penále), které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku. Zdůraznil, že do majetkové
podstaty náleží pouze tzv. vratitelný přeplatek. Žalovaný též odmítl, že jeho postup byl v rozporu
s ústavními principy.
[13] Stěžovatel v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že „převedení přeplatku na úhradu“
daňového penále má z hlediska dopadu na majetkovou podstatu dlužníka stejné účinky jako
„uspokojení v insolvenčním řízení“. Výsledkem je, že se správci daně dostane uspokojení daňového
penále vzniklého po dni rozhodnutí o úpadku. Konstrukce vratitelného přeplatku je pro účely
probíhajícího insolvenčního řízení omezena pravidly obsaženými v §242 odst. 2 a 3 daňového
řádu, která vycházejí z rozlišení pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek
uspokojovaných na základě výsledku jejich přezkoumání v rozvrhovém řízení, jinými slovy
pohledávek vzniklých do dne rozhodnutí o úpadku a pohledávek vzniklých ode dne rozhodnutí
o úpadku. To, že do majetkové podstaty náleží ve smyslu §242 odst. 2 daňového řádu
až vratitelný přeplatek, ještě samo o sobě neznamená, že je možné přeplatek na dani
v insolvenčním řízení použít na úhradu daňových pohledávek ve stejném rozsahu,
jako by insolvenční řízení neprobíhalo.
[14] Nejvyšší správní soud hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla
podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§102, věta první s. ř. s.), proti
rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu 102 s. ř. s. přípustná a stěžovatel je řádně
zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Napadený rozsudek Nejvyšší správní soud
přezkoumal v rozsahu podané kasační stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.)
a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl
bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[15] Kasační stížnost je důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud předesílá, že v podobné věci téhož žalobce již rozhodl rozšířený
senát tohoto soudu rozsudkem ze dne 15. 10. 2020, č. j. 9 Afs 4/2018 – 65 (dále jen „rozsudek
RS z října 2020“; veškerá citovaná judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nssoud.cz).
V něm rozšířený senát posuzoval obdobnou situaci: rozdíl mezi judikovaným a nyní
projednávaným případem spočívá pouze v tom, že v judikované věci správce daně „započetl“
na penále přeplatky dlužníka na DPH za zdaňovací období května, června a července 2014,
zatímco v nyní projednávaném případě jde o to, že správce daně takto započetl přeplatky
téhož dlužníka na DPH za zdaňovací období září a října 2014. Posuzované právní otázky
i argumentace účastníků řízení je však totožná.
[17] Z výše uvedeného plyne, že závěry rozsudku RS z října 2020 plně
dopadají i na projednávanou věc. Nyní rozhodující senát je jimi vázán, plně na ně odkazuje,
a má za to, že by bylo nadbytečné argumentaci rozšířeného senátu znovu doslovně opakovat.
Omezí se proto jen na stručnou rekapitulaci jeho nejvýznamnějších závěrů a v podrobnostech
pouze odkáže na znění rozsudku RS z října 2020.
[18] Podstatnou právní otázkou je, zda pohledávka správce daně na uhrazení
penále, vzniklého po dni prohlášení úpadku, je pohledávkou za majetkovou podstatou
dlužníka dle §168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona, anebo naopak pohledávkou,
která je - jako tzv. mimosmluvní sankce – z uspokojení vyloučena podle §170 písm. d)
insolvenčního zákona. Žalovaný a krajský soud dovodili, že se o pohledávku
za majetkovou podstatou jedná. Opřeli se přitom zejména o širokou definici „daně“ podle
§2 odst. 3 a 4 daňového řádu. Rozšířený senát však v rozsudku RS z října 2020 dospěl k názoru
opačnému.
[19] Rozšířený senát poukázal na princip rovnosti věřitelů a dovodil, že je to právě insolvenční
zákon, který nastavuje obecná pravidla pro uspokojování pohledávek všech věřitelů tak, aby byl
tento princip zachován (odstavec 35 rozsudku RS z října 2020). Dále dovodil, že v insolvenci
je při posuzování, co je to daň, třeba vycházet z autonomních pojmů užívaných insolvenčním
zákonem (odstavec 36 rozsudku RS z října 2020) a naopak, že definice „daně“ pro „běžné“ účely
daňového řádu v jeho §2 odst. 3 a 4 je nepoužitelná (odstavec 37 rozsudku RS z října 2020).
[20] Co se týče povahy penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně, rozšířený
senát poukázal na jeho převažující povahu zákonné, tedy mimosmluvní, sankce a zdůraznil,
že složka reparační (náhrada „ceny peněz“) je jen jeho nevýznamnou částí (odstavec 46 rozsudku
RS z října 2020). Z uvedeného dále dovodil, že toto penále se v insolvenčním řízení uspokojuje
(jen) za předpokladu, že povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku
(odstavec 48 rozsudku RS z října 2020). Ve věci posuzované rozšířeným senátem i v nyní
projednávané věci (viz odstavec [3], bod (d) výše) však povinnost zaplatit penále vznikla
až po účinnosti rozhodnutí o úpadku.
[21] Když rozšířený senát aplikoval své obecné závěry na tehdy projednávanou věc, dospěl
k závěru, že je nutné zrušit napadený rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného
(kterým bylo v tehdejší věci Odvolací finanční ředitelství). Zrušovací důvod přitom spočíval
právě v tom, že správce daně „započetl“ svoji pohledávku na penále, vzniklou až po prohlášení
úpadku dlužníka, přičemž tato pohledávka však nebyla pohledávkou za majetkovou podstatou
(viz část XI. rozsudku RS z října 2020).
[22] Tento zrušovací důvod je třeba plně aplikovat i v nyní projednávané věci, neboť povaha
pohledávky na penále je v nynějším případě shodná jako v judikovaném případě a též pohledávka
na zaplacení přeplatku na DPH je v zásadě shodná (pouze se jedná o jiné zdaňovací období – jiné
kalendářní měsíce roku 2014), neboť se jednalo o přeplatek na DPH za období po prohlášení
úpadku dlužníka.
[23] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek
je nezákonný, a proto jej zrušil dle §110 odst. 1, věty první s. ř. s. (výrok I. tohoto rozsudku). Věc
však krajskému soudu nevrátil k dalšímu řízení, jelikož současně rozhodl o zrušení rozhodnutí
žalovaného dle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. Pro zrušení rozhodnutí žalovaného totiž byly
podmínky již před krajským soudem, respektive krajskému soudu by v dalším řízení s ohledem
na závazný právní názor zdejšího soudu nezbylo, než rozhodnutí žalovaného zrušit.
Dle §78 odst. 4 s. ř. s., ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení (výrok II. tohoto rozsudku). Dle §78 odst. 5 s. ř. s., ve spojení
s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. je žalovaný v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným v odůvodnění tohoto rozsudku (viz následující odstavec).
[24] Nejvyšší správní soud ve shodě s rozsudkem RS z října 2020 shrnuje, že pokud dlužníku
vznikl přeplatek na základě daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti
rozhodnutí o úpadku (§242 odst. 3 daňového řádu), v dané věci přeplatek na DPH, nelze proti
němu „započíst“ podle uvedeného ustanovení daňového řádu penále za prodlení s porušením
rozpočtové kázně, které je vázáno k odvodu, jenž je právním následkem takového porušení
rozpočtové kázně, k němuž došlo před rozhodnutím o úpadku. Jinými slovy, přeplatky na DPH
nemohly být v nyní projednávaném případě užity k „započtení“ proti penále stanovenému
platebními výměry ze dne 12. 9. 2013, respektive ze dne 17. 1. 2014.
[25] V případě, že Nejvyšší správní soud ruší rozsudek krajského soudu a současně ruší
i rozhodnutí správního orgánu, je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu
(§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti
tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě jediným
výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 – 98).
[26] Jelikož stěžovatel dosáhl zrušení správního rozhodnutí, měl z procesního hlediska úspěch
ve věci a náleží mu tak dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. náhrada nákladů řízení
vůči žalovanému.
[27] Náklady řízení jsou v prvé řadě tvořeny částkou 5 000 Kč, kterou stěžovatel zaplatil jako
soudní poplatek za kasační stížnost. Nejvyšší správní soud k tomu na okraj poznamenává,
že krajský soud s ohledem na dikci §11 odst. 2 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), který od placení soudního poplatku osvobozuje
insolvenčního správce nebo dlužníka s dispozičními oprávněními v řízení o nárocích,
které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto
majetku, nevybral od žalobce soudní poplatek za žalobu. V mezidobí však
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozhodl usnesením ze dne 27. 6. 2019,
č. j. 1 Afs 135/2018 – 71, tak, že se §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích
na řízení před správními soudy nepoužije. Z toho důvodu zdejší soud žalobce
vyzval k úhradě soudního poplatku za kasační stížnost, neboť řízení o ní doposud nebylo
skončeno.
[28] V řízení o žalobě dále stěžovateli vznikly náklady v podobě odměny jeho zástupce,
jímž byl Mgr. Martin Kolář, advokát. Odměna zástupce činí za tři úkony právní služby
po 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení; podání žaloby; replika k vyjádření
žalovaného k žalobě) celkem částku 9 300 Kč [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d)
a §11 odst. 1 písm. a) a písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „advokátní tarif“] a náhrada
hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z těchto úkonů (§13 odst. 4 advokátního tarifu),
tedy celkem 900 Kč. Protože zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty
(§14a advokátního tarifu), jeho odměna se podle §57 odst. 2 s. ř. s. zvyšuje o částku odpovídající
této dani, která činí 21 % z částky 10 200 Kč, tedy o 2 142 Kč. Náhrada nákladů řízení o žalobě
tak činí celkem 12 342 Kč.
[29] I v řízení o kasační stížnosti vznikly stěžovateli náklady řízení v podobě odměny jeho
zástupce – advokáta. Odměna zástupce činí za dva úkony právní služby (podání kasační stížnosti,
replika k vyjádření žalovaného) celkem částku 6 200 Kč [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d)
a §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Náhrada hotových výdajů pak činí 2 x 300 Kč
(§13 odst. 4 advokátního tarifu), tedy 600 Kč. Protože je zástupce stěžovatele plátcem daně
z přidané hodnoty, jeho odměna se opět podle §57 odst. 2 s. ř. s. zvyšuje o částku odpovídající
této dani, která činí 21 % z částky 6 800 Kč, tedy o 1 428 Kč. Náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti tak činí částku v celkové výši 8 228 Kč.
[30] Za řízení o žalobě a za řízení o kasační stížnosti tak činí náhrada nákladů řízení
stěžovatele celkem 25 570 Kč (5 000 Kč + 12 342 Kč + 8 228 Kč). Tuto částku je žalovaný
povinen zaplatit stěžovateli k rukám jeho zástupce do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
(výrok III. tohoto rozsudku).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 12. listopadu 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu