ECLI:CZ:NSS:2020:9.AS.283.2018:32
sp. zn. 9 As 283/2018 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: J. L., zastoupený
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému:
Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky
v Pardubicích ze dne 12. 6. 2018, č. j. 36 A 12/2017 – 44,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. 6. 2018,
č. j. 36 A 12/2017 – 44, se z r uš uj e a věc se v ra cí tomuto soudu k dalšímu
řízení.
II. Žalobci se v rací přeplatek na zaplaceném soudním poplatku za kasační stížnost
ve výši 5 000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě
30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jeho zástupce
Mgr. Václava Voříška, advokáta.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 8. 2017, č. j. KrÚ 57083/2017/ODSH/12, zamítl
jako opožděné odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Litomyšl, jako správního
orgánu prvního stupně, ze dne 24. 4. 2017, č. j. MěÚ Litomyšl 15513/2017. Posledně uvedeným
rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle §46 odst. 1 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, neboť do 5 pracovních dnů po nabytí právní moci předchozího
rozhodnutí neodevzdal svůj řidičský průkaz; za to mu byla uložena pokuta 2 000 Kč.
[2] Podle žalovaného bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zástupci žalobce
doručeno prostřednictvím datové schránky dne 2. 5. 2017. Zákonná patnáctidenní odvolací lhůta
tak uplynula dne 17. 5. 2017, avšak žalobce podal odvolání až dne 18. 5. 2017 – tedy opožděně.
[3] Žalobce podal ke Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích (dále jen
„krajský soud“) žalobu, v níž se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného. Jádrem jeho
argumentace přitom bylo tvrzení, že odvolání nebylo podáno opožděně, protože rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně mu nebylo doručeno dne 2. 5. 2017, ale o den později. K tomu
uvedl, že datová zpráva obsahující rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nebyla
doručována jako zpráva do vlastních rukou. Dne 2. 5. 2017 se do datové schránky zmocněnce
žalobce, Ing. M. J., sice přihlásila (blíže neurčená) pověřená osoba tohoto zmocněnce, avšak ta
měla pouze oprávnění toliko ohledně datových zpráv, které do vlastních rukou nejsou určeny.
K doručení zprávy tak došlo až dne 3. 5. 2017, kdy se do datové schránky přihlásil sám
zmocněnec žalobce.
[4] Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl rozsudkem ze dne 12. 6. 2018,
č. j. 36 A 12/2017 – 44. Uvedl, že žalobce byl před správními orgány zastoupen obecným
zmocněncem Ing. M. J., jehož označil jako „profesionálního zmocněnce zběhlého v obstrukčních
praktikách“. Ten opakovaně zastupuje řidiče, kteří uzavírají „pojištění“ proti pokutám, o jehož
smyslu vyjádřil krajský soud zásadní pochybnosti a uvedl, že účel toho podnikání často nese
zřetelné rysy zneužívání práva.
[5] K věci samé pak krajský soud citoval příslušná ustanovení zákona č. 300/2008 Sb.,
o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „zákon č. 300/2008 Sb.“).
Konstatoval ve shodě s žalobcem, že správní orgán prvního stupně nedostál své
povinnosti označit při odesílání datové zprávy, že dokument – rozhodnutí č. j. MěÚ Litomyšl
15513/2017 – je určen do vlastních rukou adresáta. Krajský soud však poukázal
na §17 odst. 6 zákona č. 300/2008 Sb., ve spojení s §17 odst. 3 téhož zákona, a zdůraznil, že dne
2. 5. 2017 se do datové schránky přihlásila pověřená osoba, která „měla zjevně oprávněný přístup
k dodanému dokumentu“.
[6] Otázku rozsahu pověření této osoby označil soud za nerozhodnou. Rozsah pověření
tzv. pověřené osoby podle §8 odst. 6 zákona č. 300/2008 Sb. nemůže být odesílajícímu subjektu
znám a je třeba jej považovat za vnitřní záležitost fyzické osoby, které byla datová schránka
zřízena. Tento závěr platí o to více, že z povahy věci neexistuje jakákoli kontrola obsluhy datové
schránky, která by byla schopna ověřit, kdo se skutečně do datové schránky přihlásil. Krajský
soud také poukázal na možnost zneužití, kdy by se fyzická osoba, pro niž byla datová schránka
zřízena, do datové schránky mohla přihlašovat de facto s využitím přístupových údajů osoby
pověřené s odlišným rozsahem oprávnění.
[7] Z výše uvedených důvodů krajský soud nevyhověl návrhu žalobce na provedení důkazu
dotazem na správce systému datových schránek (Ministerstvo vnitra). Takový důkaz by nepřinesl
nic podstatného pro dokazování ve věci samé. Tvrzení žalobce, že jeho zmocněnec ve správním
řízení Ing. J. zaměstnává asistentku, není hodnověrné, tato osoba nebyla identifikována
a k prokázání tohoto tvrzení žalobce nenavrhl žádné důkazy. Krajský soud dále uvedl,
že nahlédnutím do veřejně přístupného rejstříku podnikajících subjektů ARES zjistil,
že zmocněnec Ing. J. nikoho dalšího nezaměstnává.
[8] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost.
Její důvody lze podřadit pod důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a c) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[9] Úvodem stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 6. 2018, č. j. 1 As 59/2018 – 36, v němž dle stěžovatele soud řešil podobnou věc. Cituje
z něj tuto pasáž: „V posuzovaném případě byl žalobce ve správním řízení zastoupen zmocněncem X, který
má zřízenou datovou schránku fyzické osoby. Správní orgán I. stupně tedy rozhodnutí o přestupku doručoval
správně do datové schránky zmocněnce žalobce, avšak v rozporu s výše uvedenými závěry neoznačil příslušnou
datovou zprávu příznakem 'do vlastních rukou'. Z doručenky pak vyplývá, že písemnost byla do datové schránky
zmocněnce žalobce doručena 15. 3. 2017, kdy se přihlásila pověřená osoba s právem přístupu ke zprávě ve smyslu
§8 odst. 6 zákona o elektronických úkonech. Ve věci přitom nebylo sporu, že pověřená osoba neměla oprávnění
číst zprávy určené do vlastních rukou, tedy s ohledem na rozsah svého oprávnění neměla přístup k dodanému
dokumentu. Zároveň nebylo zjištěno, že by se zmocněnec žalobce s obsahem písemnosti seznámil již v den,
kdy se do datové schránky přihlásila pověřená osoba, která však neměla oprávnění číst písemnosti určené
do vlastních rukou. Je tak nutno shodně s krajským soudem dospět k závěru, že materiální funkce doručování
nebyla naplněna. Závěr žalovaného správního orgánu, že lhůta pro podání odvolání skončila 30. 3. 2017,
a odvolání podané dne 31. 3. 2017 [bylo opožděné], tak nelze považovat za správný.“
[10] Podle stěžovatele napadený rozsudek nestojí na potřebných znalostech informačního
systému datových schránek. V této souvislosti poukazuje na ty pasáže rozsudku, kde krajský soud
dovodil, že žalobcovo tvrzení o přihlášení pověřené osoby bylo „neprokázané“ a že rozsah
pověření nemůže být odesilateli znám. Stěžovatel uvádí, že z doručenky přiložené k žalobě
je prokázáno, že se přihlásila pověřená osoba. Rozsah pověření této osoby sice není odesilateli
znám, ale systém datových schránek je nastaven tak, že osobě bez příslušného oprávnění
se zpráva nezobrazí, jestliže odesilatel správně nastavil příznak datové zprávy. Pouze pokud
má pověřená osoba oprávnění ke čtení daného druhu zpráv, může jejím přihlášením dojít
k doručení datové zprávy.
[11] Z výše uvedeného stěžovatel dovozuje, že je rozhodující, zda se dne 2. 5. 2017
do datové schránky přihlásila osoba s právem číst zprávy určené do vlastních rukou, či nikoliv.
Pokud by pověřená osoba toto oprávnění neměla (jak tvrdí stěžovatel), k řádnému doručení
by ten den nedošlo. Stěžovatel také vytýká krajskému soudu, že neprovedl jím navržený důkaz
dotazem na Ministerstvo vnitra.
[12] V druhé části kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že úvahy krajského soudu o roli
zmocněnce ve správním řízení a možném zneužívání práva (viz odstavec [4] výše) vzbuzují
pochybnosti o nepodjatosti soudu vůči zmocněnci a zprostředkovaně též vůči stěžovateli.
Poukazuje na výše uvedenou stěžejní žalobní námitku, týkající se tvrzené vady doručení, a uvádí,
že v projednávaném případě krajský soud nezmínil žádné indicie o obstrukčním jednání Ing. J.
Krajský soud tedy byl při rozhodování zřejmě ovlivněn svým negativním vztahem vůči osobě
zmocněnce.
[13] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu
v napadeném rozsudku s tím, že setrvává na názoru uvedeném v odůvodnění rozhodnutí
žalovaného.
[14] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel
je zastoupen advokátem dle §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského
soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů a ověřil, zda netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost je zčásti důvodná.
[16] Co se týče první kasační námitky ohledně okolností doručování do datové schránky
zmocněnce stěžovatele, stěžovatel správně poukázal na rozsudek č. j. 1 As 59/2018 – 36
(judikatura Nejvyššího správního soudu je dostupná na www.nssoud.cz), citovaný v odstavci [9]
výše.
[17] Krajskému soudu však nelze vytýkat, že rozhodl v rozporu s názorem vyjádřeným
v tomto rozsudku, protože ten byl vydán až dne 21. 6. 2018, tedy až po rozhodnutí krajského
soudu v nyní posuzované věci (dne 12. 6. 2018). Názor vyjádřený v citovaném rozsudku
kasačního soudu se však uplatní vzhledem k principu tzv. incidentní retrospektivity, podle
níž se nový právní názor uplatní na všechna probíhající řízení, ledaže by tím byl popřen
požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení
(srovnej nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09; judikatura Ústavního
soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz).
[18] V rozsudku č. j. 1 As 59/2018 – 36 Nejvyšší správní soud posuzoval podobný případ,
totiž správní rozhodnutí, jímž bylo odvolání žalobce zamítnuto pro opožděnost. Soud tehdy
zamítl kasační stížnost žalovaného proti zrušujícímu rozsudku krajského soudu, jenž právě pro
chybné určení data doručení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil rozhodnutí
žalovaného. Žalobce v dané věci – stejně jako stěžovatel v nyní projednávaném sporu – též tvrdil,
že k doručení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nedošlo v den, kdy se do datové
schránky jeho zmocněnce přihlásila pověřená osoba, nýbrž až později, kdy se do datové schránky
přihlásil sám zmocněnec žalobce. Také v tehdejším případě nebyla pověřená osoba dle žalobce
stanovena jako osoba oprávněná k přístupu k dokumentům určeným do vlastních rukou adresáta
podle §8 odst. 8 zákona č. 300/2008 Sb. Rozhodná právní otázka tedy byla totožná jako v nyní
projednávané věci.
[19] V rozsudku č. j. 1 As 59/2018 – 36, kasační soud k dané otázce uvedl: „Se stěžovatelem
[tj. se žalovaným] se proto nelze ztotožnit v tom, že by se v případě doručování prostřednictvím datových
schránek neuplatnil §19 odst. 4 správního řádu, tedy, že by vůbec nemělo být rozlišováno, zda je písemnost
určena do vlastních rukou adresáta či nikoliv (tedy s výjimkou písemností, které by jinak byly posílány obálkou
s červeným pruhem, které, jak sám uváděl žalovaný, se v případě rozhodnutí nepoužívají). Uvedené také nijak
nevylučuje pravidlo stanovené v §17 odst. 6 zákona o elektronických úkonech, podle něhož doručení dokumentu
podle odstavce 3 nebo 4 tohoto ustanovení má stejné účinky jako doručení do vlastních rukou. Odstavec 3 totiž
uvádí, že doručení dokumentu se váže na okamžik, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem
na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu. Jinými slovy, pokud se do datové zprávy
[správně schránky] přihlásí osoba bez oprávnění číst dokumenty určené do vlastních rukou,
nepovažuje se taková zpráva tímto okamžikem za doručenou. Pokud odesilatel tuto
zprávu správně označí příznakem 'do vlastních rukou', osobě nedisponující příslušným
oprávněním by se tato zpráva ani neměla zobrazit “ (zvýraznění bylo přidáno).
[20] Nejvyšší správní soud proto v judikované věci dovodil, že nedošlo k doručení
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v den, kdy se do datové schránky přihlásila osoba
s chybějícím pověřením pro zprávy doručované do vlastních rukou. Je však nutno současně
podotknout, že v judikované věci byla skutková situace ohledně omezeného rozsahu oprávnění
pověřené osoby postavena najisto. Na rozdíl od nyní projednávané věci totiž bylo mezi stranami
nesporné, že pověřená osoba neměla oprávnění číst zprávy určené do vlastních rukou.
[21] Nejvyšší správní soud ze správního spisu ověřil, že datová zpráva obsahující rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně skutečně nebyla označena jako zpráva do vlastních rukou
adresáta (doručenka na č. l. 82 správního spisu). Z této skutečnosti a výše podaného
judikovaného názoru tedy plynou tyto závěry: (a) správní orgán je povinen řádně označit datovou
zprávu, která se doručuje do vlastních rukou, odpovídajícím příznakem, (b) pokud tak neučiní
a současně pokud „prostou“ datovou zprávu přečte osoba, která není oprávněná k přístupu
k dokumentům určeným do vlastních rukou (§8 odst. 6 zákona č. 300/2008 Sb.), jedná se o vadu
doručení.
[22] Z uvedeného plyne také požadavek týkající se zjištění skutkového stavu: je nezbytné,
aby krajský soud postavil najisto, jaký rozsah oprávnění měla pověřená osoba, která se do datové
schránky přihlásila. V judikované věci byla tato okolnost nesporná, avšak v nynějším případě zde
stojí osamocené tvrzení stěžovatele o existenci blíže neurčené (respektive jmenované poprvé
až v kasační stížnosti) pověřené osoby (údajně asistentky zmocněnce) a o jejím omezeném
oprávnění k přístupu k dokumentům určeným do vlastních rukou. K osvědčení tohoto tvrzení
stěžovatel v řízení před krajským soudem navrhl provést důkaz dotazem u správce datových
schránek – Ministerstva vnitra. K tomuto návrhu se žalovaný v řízení před krajským soudem
nevyjádřil (viz vyjádření žalovaného na č. l. 24 soudního spisu). Vzhledem k výše uvedenému byl
tedy požadavek stěžovatele, aby krajský soud tuto otázku osvětlil, legitimní. Zodpovězení této
otázky je podstatné pro vyslovení závěru o tom, zda datová zpráva byla fakticky přečtena dne
2. 5. 2017 přímo zmocněncem, jím pověřenou osobou s dostatečnými oprávněními, anebo
naopak (jak tvrdí stěžovatel) pouze osobou, která taková oprávnění (tj. oprávnění seznámit
se se zprávou doručovanou do vlastních rukou) neměla. Nejvyšší správní soud však zdůrazňuje,
že důkazní břemeno zde tíží právě stěžovatele.
[23] Nejvyšší správní soud k této dílčí otázce uzavírá, že v dalším řízení je krajský soud
povinen pokusit se osvětlit skutečnosti popsané výše, a to provedením důkazu navrženého
stěžovatelem (dotaz na Ministerstvo vnitra). V tomto směru zdejší soud pro úplnost odkazuje
na svůj rozsudek ze dne 23. 9. 2019, č. j. 7 Afs 377/2018 – 38, ve kterém uvedl, že „[j]inými slovy,
do datové schránky se dle doručenky přihlásila některá z osob oprávněných k přístupu do datové schránky;
na základě předložených listin nicméně nelze zjistit, která osoba a na základě jakého oprávnění to byla.
Tuto otázku by bylo nicméně možné objasnit ve spolupráci s Ministerstvem vnitra, které vede
dle §14 odst. 3 písm. c) zákona o elektronických úkonech v informačním systému datových schránek rovněž
informace o údaji identifikujícím osobu, která se přihlásila do datové schránky (srov. výše uvedený rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 21/2015 - 44).“
[24] Teprve pokud by bylo najisto postaveno, že zmocněnec vskutku měl určitou pověřenou
osobu s omezeným oprávněním ohledně datových zpráv doručovaných do vlastních rukou,
a že právě tato osoba se v daný den a dobu (tj. 2. 5. 2017 v 11:15:17 hod.) přihlásila do datové
schránky, bylo by namístě konstatovat, že došlo k vadě při doručování rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně. V opačném případě by naopak stěžovatel důkazní břemeno o tvrzených
vadách doručování neunesl.
[25] Co se týče druhé kasační námitky, v níž stěžovatel tvrdí, že ve věci rozhodoval
vyloučený soudce, stěžovatel své pochybnosti o nepodjatosti dovozuje z té pasáže napadeného
rozsudku (jeho odstavce [5]), v níž krajský soud kriticky poukazuje na jednání – obstrukční
praktiky – zmocněnce stěžovatele Ing. J.
[26] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že s názory vyjádřenými krajským soudem
v dotčené pasáži napadeného rozsudku souhlasí. Příslušné okolnosti vedoucí k závěrům
o obstrukčních praktikách zmocněnce stěžovatele jsou zdejšímu soudu známy také z jeho úřední
činnosti, ostatně soud na ně opakovaně poukázal v řadě svých rozhodnutí. Z nedávných lze
odkázat například na rozsudek rozšířeného senátu ze dne 18. 12. 2018, č. j. 4 As 113/2018 – 39,
č. 3836/2019 Sb. NSS, a judikaturu tam citovanou. V rozsudku ze dne 15. 8. 2019,
č. j. 10 As 36/2019 – 33, Nejvyšší správní soud příhodně uvedl, že „[n]ynější věc je spojena
s tzv. Motoristickou vzájemnou pojišťovnou, tedy subjektem, o kterém je správním soudům z jejich vlastní činnosti
známo, že využívá jako hlavní procesní strategii 'obhajoby' přestupců nejrůznější procesní obstrukce“. Uvedené
lze užít i na nyní projednávanou věc.
[27] Stěžovatel přitom v kasační stížnosti nepředložil žádnou věcnou polemiku či vysvětlení,
proč jednání jeho zmocněnce bylo v dané věci prosté obstrukčních praktik. Omezil
se jen na obecné tvrzení, že „postup svého zmocněnce nepovažuje za obstrukční ani v nejmenším“
s tím, že stěžovatel srozumitelně vysvětlil, co Ing. J. motivovalo k tomu, aby pověřil osobu, aby
mu pomáhala se zpracováním datové schránky. Takové „vysvětlení“ však nijak nevyvrací obecné
úvahy krajského soudu o obstrukčních praktikách zmocněnce vycházející z jeho empirických
zkušeností. Naopak – stěžovatel v řízení před krajským soudem neuvedl totožnost pověřené
osoby či jiné rozhodné skutkové okolnosti a nenabídl jiné důkazní prostředky, než dotaz
na Ministerstvo vnitra; například nenavrhl výslech zmocněnce a určené pověřené osoby,
nepředložil listinu dokládající rozsah oprávnění pověřené osoby, a podobně. Toto může spíše
nasvědčovat domněnce, že i zde stěžovatel, respektive jeho zástupce a jeho zmocněnec, mohli
jednat obstrukčně, či přinejmenším nejednali zcela racionálně.
[28] Co se týče vlastního posouzení této kasační námitky, vyloučení soudce z projednávání
a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy,
jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti
může být podnětem k jejímu zkoumání; rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně
na základě hlediska objektivního (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2010,
č. j. Nao 13/2010 - 68, shodně též Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 10. 2004,
sp. zn. I. ÚS 370/04). Ústavní soud ve své judikatuře dále vyslovil, že „[d]ůvodné pochybnosti
o soudcově nestrannosti jsou kategorií objektivní povahy a jako takové musí být založeny skutečnostmi objektivitě
soudcovského rozhodování protiřečícími, a to natolik, že nikoli z pohledu účastníků řízení, ale v objektivním
smyslu ústavně chráněnou nestranností soudcovského rozhodování otřásají“ (viz usnesení Ústavního soudu
ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 26/2000).
[29] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že důvodem pro vyloučení soudce z projednávání
a rozhodnutí věci může být pouze jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci,
zejména v případech, kdy by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech.
Poměr soudce k účastníkům nebo k jejich zástupcům (ať již přátelský či nepřátelský) může být
založen příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, může jít i o vztah ekonomické závislosti,
apod.
[30] Obecná a navíc pravdivá zmínka o zneužívajících praktikách zmocněnce stěžovatele,
které jsou i Nejvyššímu správnímu soudu známy z úřední činnosti, nemůže založit důvod
pro vyloučení soudce z rozhodování. V opačném případě by totiž byla soudu upřena možnost,
aby uceleně hodnotil jednání žalobce či jeho zmocněnců a aby ve svých úvahách bral na zřetel
i poznatky ze své vlastní úřední činnosti.
[31] Nejvyšší správní soud již opakovaně judikoval na téma nepodjatosti soudců bez ohledu
na jejich kritický postoj k případným zneužívajícím praktikám zástupce žalobce (viz například
usnesení ze dne 17. 5. 2017, č. j. Nao 180/2017 – 36). Tato judikatura je zástupci stěžovatele
nepochybně dobře známa, neboť často působil jako zástupce v těchto judikovaných věcech
a námitku podjatosti opakovaně neúspěšně předkládal.
[32] Kasační námitka tvrdící pochybnosti o nepodjatosti, a mířící k tomu, že ve věci
rozhodoval vyloučený soudce, tedy není důvodná.
[33] Nad rámec výše uvedeného lze krajskému soudu vytknout, že v napadeném rozsudku
blíže neosvětlil, z jakých důvodů svoje úvahy o zneužívajících praktikách zmocněnce předestřel
a jaký měly vliv při posuzování žalobních námitek. Tato vada však nedosahuje takové intenzity,
aby bylo namístě dovodit v tomto směru nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Ten totiž
jinak obsahuje ve svém souhrnu ucelenou, logickou a vnitřně soudržnou právní argumentaci,
s níž stěžovatel ostatně polemizuje v první části kasační stížnosti.
[34] V dalším řízení krajský soud provede důkaz (dotazem na Ministerstvo vnitra) navržený
stěžovatelem v žalobě (bod [10] žaloby). V závislosti na tom, zda se podaří ověřit tvrzení
stěžovatele o tom, že se do datové schránky přihlásila osoba s omezeným oprávněním, krajský
soud dále ve věci rozhodne v souladu s výše uvedeným názorem kasačního soudu. To znamená,
že pokud stěžovatel neunese důkazní břemeno a neprokáže, že datovou zprávu „otevřela“
pověřená osoba, která nebyla oprávněna k přístupu k dokumentům určeným do vlastních rukou,
bude mít krajský soud za to, že vada doručení (chybějící příznak datové zprávy do vlastních
rukou) neměla vliv na doručení zprávy a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
v materiálním slova smyslu. V opačném případě by k doručení datové zprávy stěžovateli v určený
den (2. 5. 2017) nedošlo.
[35] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, proto
napadený rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1, věty první s. ř. s. zrušil a vrátil mu věc
k dalšímu řízení. Krajský soud v něm bude vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[36] V novém rozhodnutí ve věci krajský soud podle §110 odst. 3, věty první s. ř. s. rozhodne
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
[37] O vrácení přeplatku na zaplaceném soudním poplatku bylo rozhodnuto podle
§10 odst. 1, věty druhé zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních
poplatcích“). Dle citovaného ustanovení bylo-li na poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost,
vrátí soud přeplatek. Soudní poplatek za kasační stížnost činí podle položky č. 19 sazebníku
soudních poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích, částku 5 000 Kč. Soud
z výpisu z účtu Nejvyššího správního soudu ověřil (viz č. l. 9 spisu zdejšího soudu), že stěžovatel
pro splnění totožné poplatkové povinnosti zaplatil částku 5 000 Kč dvakrát (tedy celkem
10 000 Kč). S ohledem na to rozhodl soud ve výroku II. tohoto rozsudku o vrácení přeplatku
k rukám zástupce stěžovatele. Lhůta pro vrácení přeplatku vychází z §10a odst. 1 zákona
o soudních poplatcích.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 10. února 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu