ECLI:CZ:NSS:2020:9.AS.309.2018:52
sp. zn. 9 As 309/2018 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Z. V., zastoupený
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245/2, Hradec Králové,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
26. 6. 2018, č. j. 30 A 9/2017 – 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 26. 6. 2018,
č. j. 30 A 9/2017 – 50, zamítl jako nedůvodnou žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 1. 11. 2016, č. j. KUKHK-35313/DS/2016/Er, sp. zn. 112861/2016/KHK. Tímto
rozhodnutím žalovaný zamítl jako opožděné odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu
Trutnov jako správního orgánu prvního stupně ze dne 16. 8. 2016, č. j. 88402/2016,
sp. zn. 2015/13187/SPR-SR. Posledně uvedeným rozhodnutím byl žalobce uznán vinným
ze správního deliktu dle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), za což mu byla podle
§125f odst. 3 citovaného zákona uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady
řízení v paušální výši 1 000 Kč.
[2] Žalobce v žalobě tvrdil, že odvolání nebylo podáno opožděně. Učinil nesporným,
že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo doručeno do datové schránky jeho
zmocněnce dne 16. 8. 2016. Popřel však, že by odvolání podal až po uplynutí lhůty dne
5. 9. 2016, jak uvedl žalovaný ve svém rozhodnutí. Podání žalobce z tohoto dne bylo pouze
potvrzením „prvotního odvolání“, které bylo podáno již dne 31. 8. 2016 datovou zprávou
(tj. prostým e-mailem bez zaručeného elektronického podpisu – pozn. NSS).
[3] Žalobce dále uvedl, že nedisponuje potvrzením o přijetí odvolání elektronickou
podatelnou správního orgánu prvního stupně. K žalobě však předložil k důkazu dle svého
označení „odvolání ze dne 31. 8. 2016“, což byl tzv. printscreen emailové zprávy z adresy „X“ na
adresu „podatelna@trutnov.cz“ s datem 31. 8. 2016 uvedeným v záhlaví (dále jen „printscreen“).
Dále navrhl provedení důkazu znaleckým posudkem Radka Beneše, soudního znalce v oboru
informačních technologií, a opatřením seznamu doručených emailů elektronické podatelny
správního orgánu prvního stupně.
[4] Krajský soud na jednání dne 26. 6. 2018 provedl následující důkazy tím, že přečetl jejich
obsah: (a) printscreen předložený žalobcem, (b) sdělení žalovaného ze dne 13. 1. 2017, včetně
vyjádření správního orgánu prvního stupně ze dne 11. 1. 2017, k opožděnému odvolání,
(c) tisková sestava z internetových stránek – elektronická podatelna správního orgánu prvního
stupně a (d) „průvodka doručeného digitálního dokumentu – e-mailového podání“ ze dne
5. 9. 2016.
[5] Krajský soud vzal z provedených důkazů za prokázané, že žalobcem tvrzené podání
(odvolání ze dne 31. 8. 2016) správnímu orgánu prvního stupně nedošlo. V této souvislosti
odkázal na ustanovení §37 odst. 6, větu druhou správního řádu (ve znění do 18. 9. 2016, podle
současného znění jde o §37 odst. 5, větu druhou tohoto zákona – pozn. NSS), podle něhož
podání je učiněno dnem, kdy tomuto orgánu došlo.
[6] Krajský soud dal žalobci za pravdu, že z listiny prokazující doručení podání ze dne
5. 9. 2016 („průvodky doručeného digitálního dokumentu – e-mailového podání“ z téhož dne)
nelze dovodit, zda správní orgán zmocněnci žalobce doručení této zprávy potvrdil či nikoliv.
Tato skutečnost však neměla vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného, protože žalobce
neprokázal ani to, že dne 31. 8. 2016 byl e-mail s odvoláním alespoň odeslán.
[7] Žalobcem předložená listina – printscreen žalobcova údajného odvolání ze dne
31. 8. 2016 – podle krajského soudu není způsobilým důkazem k prokázání skutečnosti,
že v poslední den odvolací lhůty žalobce odvolání doručil správnímu orgánu prvního stupně.
Krajský soud k dalším důkazním návrhům žalobce uvedl, že z důvodu nadbytečnosti nebudou
provedeny.
[8] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížnost z důvodu, který lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[9] Po stručné rekapitulaci řízení před žalovanou a krajským soudem uvádí, že názor
krajského soudu je ve skutečnosti takový, že pokud úřady neplní své zákonné povinnosti ohledně
potvrzování přijetí e-mailů na adresu elektronické podatelny, nemá to žádnou relevanci,
respektive dotčené osoby mají „prostě smůlu“. Soudní rozhodování by mělo směřovat
ke spravedlivému řešení, krajský soud však konkrétní okolnosti případu, ani otázku spravedlnosti
nijak nezohlednil.
[10] Poté stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2017,
č. j. 9 As 117/2017 – 57. Citoval z něj tuto pasáž: „Těžištěm projednávané věci nebyla otázka, co vyplývá
z protokolu o přijetí elektronického podání, ale zda je jeho obsah správný. Nelze totiž vyloučit, že kontrola
digitálních podpisů proběhla u správního orgánu chybně. Tímto směrem se ostatně ubírá většina stěžovatelových
námitek a Nejvyšší správní soud z tohoto důvodu v předchozím rozsudku zdůrazňoval, že stěžovatel musí
mít možnost obsah protokolu zpochybnit a že krajsk ý soud má povinnost řádně
vypořádat jeho návrhy na dokazování printscreenem odchozí zprávy, případně znaleckým
posudkem. […] Nepřisvědčil závěru krajského soudu, že je neprůkazný (printscreen
odchozí zprávy – pozn. stěžovatele). Předně nesdílí výtky ohledně formy. Je jistě pravda, že s jednotlivými
částmi mohlo být manipulováno, jelikož se jedná o důkazní prostředek, na jehož vytvoření se podílel sám
stěžovatel. Na svém počítači otevřel jednotlivá okna a jejich obsah soudu pouze zprostředkoval. Nelze s naprostou
jistotou vyloučit možnost, že některá okna nesouvisí s e-mailem, který měl být odvoláním v projednávané věci, nebo
že byl pozměněn jejich obsah. Není ale možné automaticky předpokládat, že tak stěžovatel
postupoval. K takovému závěru by krajský soud musel mít jasné a dostatečně konkrétní
indicie, které ale nebyly v projednávané věci identifikovány “ (zvýraznění přidal stěžovatel).
[11] Dále stěžovatel poukazuje na to, že kromě printscreenu navrhoval další důkazy, které
krajský soud neprovedl. Pokud stěžovatel nepředložil potvrzení správního orgánu prvního stupně
o přijetí emailu ze dne 31. 5. 2016 (míněno zřejmě ze dne 31. 8. 2016 – pozn. NSS), je to nikoli
kvůli tomu, že by email neodeslal, ale proto, že správní orgán v rozporu se zákonem již delší
dobu nepotvrzuje přijaté emaily. Stěžovatel připustil, že emailová komunikace není tak spolehlivá,
jako komunikace prostřednictvím datové schránky. Stěžovatel však má právo komunikovat
s úřady právě e-mailem a správní orgány „nesmí toto právo sabotovat tím, že nepotvrzují příchozí e-maily“.
[12] Dále se podle stěžovatele krajský soud s navrhovaným dokazováním vypořádal „nelogickou
argumentací“ a navíc jej provést měl. Důkazy navržené stěžovatelem v řízení před krajským
soudem nebyly nadbytečné. Navíc vyjádření správního orgánu prvního stupně a žalovaného
nejsou věrohodná. Správní orgán měl totiž zájem na tom, aby stěžovatel byl v řízení neúspěšný.
Tím, že krajský soud neprovedl navržené důkazy, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý
proces.
[13] Stěžovatel – na rozdíl od krajského soudu – považuje za případnou svoji argumentaci,
že je správním orgánům a soudům dobře známa praxe jeho zmocněnce. Ta spočívá v tom,
že odvolání nejprve v poslední den odvolací lhůty podá prostým e-mailem a následně jej do 5 dnů
potvrdí s elektronickým podpisem.
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze stručně uvedl, že se ztotožňuje
s napadeným rozsudkem.
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel
je zastoupen advokátem dle §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu
podané kasační stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval kasačními námitkami, v nichž stěžovatel tvrdí,
že krajský soud nezohlednil konkrétní okolnosti případu a nedostatečně odůvodnil, proč
neprovedl důkazy navržené stěžovatelem. Stěžovatel konkrétně uvádí, že „[k]rajský soud
se s navrhovaným dokazováním vypořádal nelogickou argumentací a současně ani nebyl žádný legitimní důvod
k odmítnutí navrhovaného dokazování. Jinými slovy, krajský soud neuvedl srozumitelnou argumentaci, proč
navržené dokazování neprovedl“ (viz odstavec 20 kasační stížnosti). Stěžovatel tím de facto namítá
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, tedy dovolává se kasačního důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[18] Nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou zejména taková rozhodnutí, u nichž není
z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek
a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52). Soudy však nemají povinnost
reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat
se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 – 19).
[19] Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku není důvodná. O přezkoumatelnosti
rozsudku v prvé řadě svědčí to, že stěžovatel ve své kasační stížnosti věcně polemizuje se závěry
krajského soudu, což v případě nepřezkoumatelného rozhodnutí zpravidla nepřichází v úvahu.
Kromě toho je Nejvyšší správní soud přesvědčen, že je z rozsudku zřejmé, proč krajský soud
rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí, reagoval na všechny žalobní body, zabýval
se konkrétními okolnostmi případu, a uvedl, z jakých důvodů nepřikročil k provedení důkazů,
které stěžovatel navrhoval. Pokud tak učinil odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu
(viz odstavce 36 a 37 napadeného rozsudku), nelze mu to vytýkat.
[20] Veškeré další kasační námitky se týkají dokazování před krajským soudem. Stěžovatel
v souhrnu tvrdí, že krajský soud měl provést jím navrhované důkazy a pokud tak neučinil, zatížil
řízení vadou, která měla vliv na zákonnost rozhodnutí.
[21] Nejvyšší správní soud ověřil ze spisu krajského soudu, že stěžovatel i žalovaný byli řádně
předvoláni k jednání krajského soudu dne 26. 6. 2018, nicméně se nedostavili (stěžovatel
bez předchozí omluvy). Na tomto jednání krajský soud k důkazu provedl tzv. printscreen, a dále
pak další listiny, vyhotovené jednak žalovaným a správním orgánem prvního stupně, jednak
tiskové sestavy internetových stránek správního orgánu prvního stupně (viz odstavec [4] výše).
[22] Nejvyšší správní soud je ve shodě s krajským soudem toho názoru, že provedené důkazy
vedou k závěru, že e-mail stěžovatele správnímu orgánu prvního stupně nedošel. Z tohoto
pohledu je pak lhostejné, zda e-mail stěžovatele byl daného dne odeslán, zda se stěžovatel
jen o odeslání bezúspěšně pokusil, anebo zda dokonce printscreen uměle vytvořil dodatečně.
Jestliže tímto způsobem krajský soud důkazy zhodnotil a objasnil rozhodné skutkové okolnosti,
bylo by vskutku nadbytečné, aby prováděl další důkazy navržené stěžovatelem.
[23] Podle právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2019,
č. j. 6 As 126/2019 – 21, „[p]odání je ve smyslu §37 odst. 5 správního řádu platně učiněno, jen pokud
správnímu orgánu skutečně dojde; z §40 odst. 1 písm. d) správního řádu, který pouze upravuje počítání lhůt,
nikterak nevyplývá, že by se podání mělo v rozporu s textem §37 odst. 5 správního řádu považovat za učiněné
i v případě, že držitel poštovní licence adresátovi zásilku nedoručí, a podání se tak do dispozice správního orgánu
vůbec nedostane.“ Jakkoli se tento rozsudek týkal doručování zásilky prostřednictvím držitele
poštovní licence, jeho závěry mají obecnou platnost a lze je vztáhnout i na doručování podání
prostým e-mailem, jako tomu bylo v nyní projednávaném případě.
[24] V posledně citovaném rozsudku tento soud dále uvedl: „Odpověď na tuto otázku nadále
nabízí obecné pravidlo vymezené v §37 odst. 5 správního řádu – podání bude platně učiněno teprve tehdy,
až správnímu orgánu skutečně dojde. Z jazykového znění §40 odst. 1 písm. d) správního řádu nikterak
nevyplývá, že by se podání mělo v rozporu s textem §37 odst. 5 správního řádu považovat za učiněné i v případě,
že držitel poštovní licence adresátovi zásilku nedoručí, a podání se tak do dispozice správního orgánu vůbec
nedostane. Žádnou takovou fikci správní řád nezavádí. Podání proto nelze považovat za doručené věcně a místně
příslušnému správnímu orgánu již samotným podáním poštovní zásilky u držitele poštovní licence.“ Uvedené
lze přiměřeně vztáhnout i na podání učiněné prostým e-mailem: ani zde správní řád neupravuje
fikci, podle níž by odeslání e-mailu postačovalo pro přijetí závěru, že podání bylo v den odeslání
platně učiněno. Ostatně dle právní věty rozsudku zdejšího soudu ze dne 29. 11. 2017,
č. j. 1 As 214/2017 – 32, „[p]odání učiněné prostřednictvím emailové zprávy se považuje za doručené
v okamžiku, kdy se dostane do sféry správního orgánu a ten se s ním může objektivně seznámit, nikoliv
odesláním.“
[25] Krajský soud také vhodně poukázal na existující judikaturu zdejšího soudu, podle
níž „[j]e odpovědností účastníka řízení, jaký zvolí procesní postup, včetně volby komunikačních prostředků
se soudem a akceptace rozdílů, které z povahy jednotlivých komunikačních prostředků plynou“ (usnesení
ze dne 9. 8.2012, č. j. 9 As 100/2012 – 29). K tomu lze dodat, že i pokud stěžovatel odvolání
prostým e-mailem skutečně odeslal a neobdržel přitom potvrzení o doručení (jak tvrdí), nemohl
si být jistý, že podání bylo správnímu orgánu opravdu doručeno. Za takové situace bylo na něm
(respektive jeho zmocněnci ve správním řízení), aby zjistil, zda podání skutečně došlo a případně
zvolil pro odeslání odvolání jinou a vhodnější formu, například poštou, osobním doručením
či pomocí datové schránky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 9. 2016, č. j. 7 As 164/2016 – 38).
[26] Ve shora již citovaném rozsudku č. j. 1 As 214/2017 – 32, kasační soud konstatoval,
že „[ú]častník řízení má na výběr, zda využije některou z klasických metod doručování, kterými jsou poštovní
podání a podání prostřednictvím datové schránky, či zda zvolí některý z neformálních způsobů komunikace jako
je právě email. Zákon takovou alternativu umožňuje, nicméně účastník řízení musí mít na paměti, že s takovými
metodami mohou být spojena určitá rizika. V případě, že doručení jeho podání se stane sporným, nebude požívat
výhod, které poskytují klasické metody doručování. Z procesních předpisů plyne, že činí-li účastník podání
prostřednictvím poštovních služeb, tzv. doporučeně, musí v případě sporu prokázat pouze podání k přepravě.
V případě e-mailu je třeba zpravidla prokázat předání, tj. doručení, do elektronické podatelny správního orgánu.“
[27] Krajský soud prováděl dokazování na jednání dne 26. 6. 2018 (viz odstavec [4] výše),
na které se stěžovatel ani jeho zástupce nedostavili. K doloženému printscreenu pak krajský
soud v rozsudku trefně poznamenal, že „[z] uvedeného e-mailového podání nelze zjistit, zda skutečně bylo
z e-mailové adresy X dne 31. 8. 2016 odesláno. Uvedené podání totiž nebylo doloženo např. ani výpisem odeslané
pošty z e-mailové adresy odesílatele, což by bylo možné ze strany žalobce, minimálně jako podpůrný důkaz,
očekávat.“ Nejvyšší správní soud znovu opakuje, že stěžovatel neprokázal doručení odvolání do
elektronické podatelny správního orgánu prvního stupně dne 31. 8. 2016 (neprokázal dokonce
ani jeho odeslání). Žalovaný přitom ve spolupráci s prvostupňovým správním orgánem ověřil,
že jiné podání, než bylo odvolání podané dne 5. 9. 2016, od stěžovatele neeviduje (viz vyjádření
žalovaného ze dne 13. 1. 2017, jehož obsah krajský soud rovněž přednesl k důkazu na jednání).
Za této situace by bylo nehospodárné a nadbytečné, aby krajský soud prováděl další navržené
důkazy.
[28] Z výše uvedených důvodů je nyní projednávanou věc třeba odlišit od věci posuzované
Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 9 As 117/2017, na kterou poukázal stěžovatel v kasační
stížnosti: v té totiž nešlo o prokazování faktu, že byl odeslán a doručen prostý e-mail
bez zaručeného elektronického podpisu, ale šlo o ověření existence a kvality tohoto podpisu.
V tehdy projednávané věci se žalobce snažil osvědčit existenci tohoto podpisu na podání mimo
jiné právě prostřednictvím tzv. printscreenu a znaleckého posudku. Odlišnost však spočívá
v tom, že pokud by žalobce v tehdejší věci prokázal existenci platného podpisu na podání, mělo
by to pro něj význam při zjišťování, zda podal odvolání v zákonné lhůtě (účinným
podáním dle správního řádu). Naopak v nyní projednávané věci nemá – vzhledem k výše
uvedenému – žádný význam zjišťovat, kdy došlo k odeslání prostého e-mailu, jestliže jinak bylo
před krajským soudem prokázáno, že e-mail správnímu orgánu prvního stupně doručen nebyl.
[29] Stěžovatel v kasační stížnosti zpochybňuje důkazní hodnotu provedených důkazů tím,
že správní orgán měl zájem na tom, aby stěžovatel byl neúspěšný. Stěžovatel tím zřejmě
naznačuje, že správní orgán prvního stupně nevěnoval dostatečnou péči hledání údajně zaslaného
e-mailu ze dne 31. 8. 2016, nebo snad že správní orgán úmyslně e-mail nevyhledal. Toto tvrzení
je však pouhou ničím nepodloženou spekulací. Stěžovatel nepředložil žádné konkrétní
argumenty, které by byly způsobilé hodnotu provedených důkazů zpochybnit.
[30] Pokud stěžovatel poukazuje na údajnou praxi svého zmocněnce při jednání se správními
orgány, která měla být těmto orgánům známa, ani zavedení takové praxe by nezbavovalo
zmocněnce odpovědnosti za to, jaký komunikační prostředek s veřejnou správou zvolí, jak bude
takový prostředek spolehlivý či nespolehlivý a zda se jeho prostřednictvím podání vskutku
dostane do dispozice správního orgánu. Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že pokud
stěžovatel odkazuje na to, že zmocněnec takto jedná v „desítkách či stovkách řízení“, vyvolává
to dojem, že zmocněnec jedná jako profesionální poradce a tomu by měla odpovídat i zvolená
forma komunikace s orgány veřejné správy. Bylo by například vhodné a profesionální, aby pro
komunikaci užil výlučně datové schránky. Právě u ní existuje dostatečná míra jistoty, že podání
bude řádně doručeno v den odeslání správnímu orgánu.
[31] S ohledem na výše uvedené je i námitka stěžovatele, že došlo k porušení jeho práva
na spravedlivý proces, nedůvodná.
[32] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že napadený rozsudek není zatížen tvrzenými vadami,
a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[33] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů
nenáleží. Toto právo by měl procesně úspěšný žalovaný, kterému však v řízení o kasační stížnosti
nevznikly takové náklady, které by přesahovaly běžný rámec jeho úřední činnosti a bylo by tak
namístě mu právo na jejich náhradu přiznat. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 24. února 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu