ECLI:CZ:NSS:2020:9.AS.74.2020:40
sp. zn. 9 As 74/2020 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně: Jablonecká
energetická a.s., se sídlem Liberecká 4191/120, Jablonec nad Nisou, zast. Mgr. Lukášem
Votrubou, advokátem se sídlem Moskevská 637/6, Liberec, proti žalovanému: Krajský
úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 7. 8. 2019, č. j. OÚPSŘ 181/2019-330-rozh., za účasti osob zúčastněných na řízení:
I) Společenství vlastníků jednotek budovy Sadová č. 13, 15, 17, 19 Jablonec nad Nisou,
se sídlem Sadová 3504/15, Jablonec nad Nisou, a II) R. Š., v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 2. 2020,
č. j. 59 A 76/2019 - 70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení n emaj í p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Krajský úřad Libereckého kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu (dále jen
„žalovaný“), rozhodnutím ze dne 7. 8. 2019, č. j. OÚPSŘ 181/2019-330-rozh., zamítl odvolání
žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Jablonec nad Nisou (dále jen „stavební úřad“)
ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 1687/2017/SÚ/Ha, č. j. 38366/2019, jímž bylo k žádosti Společenství
vlastníků jednotek budovy Sadová č. 13, 15, 17, 19 Jablonec nad Nisou (osoba zúčastněná
na řízení I., dále jen „stavebník“), vydáno stavební povolení na stavbu změny způsobu vytápění
spočívající ve výstavbě dvou plynových kotelen v objektu bytového domu Sadová č. p. 3503/13,
3504/14, 3505/17, 3506/19 v Jablonci nad Nisou.
[2] Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen „krajský soud“) napadeným
rozsudkem ze dne 18. 2. 2020 zamítl žalobu žalobkyně.
[3] V prvé řadě poukázal na to, že předmětem soudního přezkumu bylo stavební povolení
na vybudování dvou nových plynových kotelen v bytovém domě (každá po třech plynových
kondenzačních kotlech v samostatných určených místnostech v 1. PP a jejich napojení
na stávající rozvody) vydané podle §115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), ve spojení
s §77 odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy
v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„energetický zákon“). Problematikou změny způsobu vytápění a „odpojování“ bytových domů
od soustavy žalobkyně se již krajský soud opakovaně zabýval a neshledal důvod odchýlit
se od svých dřívějších vyslovených závěrů, které následně potvrdil i Nejvyšší správní soud (dále
též „NSS“).
[4] Krajský soud proto stejně jako v předchozích věcech přistoupil k posouzení námitek
žalobkyně s ohledem na její specifické postavení v řízení před správními orgány. Protože nebyla
stavebníkem, je její možnost uplatňovat výhrady proti povolované stavbě limitovaná. Jako
účastník stavebního řízení mohla vznášet jen námitky související s přímým dotčením svých práv,
toto přímé dotčení ale krajský soud neshledal. I NSS již dříve konstatoval, že provozovatel
soustavy zásobování tepelnou energií (dále jen „SZTE“) není účastníkem takového stavebního
řízení na základě posuzování ekonomické přijatelnosti změny způsobu vytápění pro stavebníka.
Specifické postavení žalobkyně jako vlastníka a provozovatele SZTE ve stavebním řízení
týkajícím se změny způsobu vytápění způsobuje i nemožnost vznášet námitky na ochranu
veřejného zájmu, tj. námitky nezákonnosti napadených rozhodnutí pro rozpor s energetickým
zákonem a zákonem č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů,
jak potvrdil i nedávný rozsudek NSS ze dne 27. 1. 2020, č. j. 4 As 340/2019 - 52.
[5] Tyto závěry se týkají rovněž nemožnosti s úspěchem vznášet námitky porušení
§77 odst. 5 energetického zákona či námitky, v nichž žalobkyně rozporovala posouzení
povolované změny způsobu vytápění podle územní energetické koncepce. Žalobní námitky tak
nesměřovaly k ochraně jejích veřejných subjektivních práv, nýbrž k ochraně veřejného zájmu
zejména na ochraně ovzduší, neboť v průběhu celého stavebního řízení napadala vady
stavebníkem předložených energetických posudků Ing. Z., resp. závěry závazných stanovisek
dotčeného orgánu ochrany ovzduší. Takové námitky s úspěchem uplatňovat nemůže.
Rozhodující je pouze to, že z obsahu správního spisu nevyplývají skutečnosti prokazující,
že by její vlastnické právo k rozvodnému tepelnému zařízení mělo být jakkoli dotčeno,
ve výkonu práv k jejímu zařízení jí nic nebrání, ostatně v tomto směru ani žádné výtky nevznesla.
[6] Krajský soud následně neshledal důvodnými ani další žalobní námitky a procesní výtky
týkající se postupu žalovaného. Žalovaný sice měl dát žalobkyni možnost seznámit
se s vyjádřením ostatních účastníků řízení včetně přiloženého nově vypracovaného energetického
posudku, ale nejedná se o takové pochybení, které by založilo nezákonnost jeho rozhodnutí.
Ochrana práv, k níž byla žalobkyně ve stavebním řízení oprávněna, byla stavebním úřadem
i žalovaným zajištěna dostatečně.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[7] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností,
jejíž důvody podřadila pod §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka si je vědoma všech
rozsudků NSS na toto téma, ale nesouhlasí s nimi a navrhuje, aby věc byla předložena
rozšířenému senátu. Domnívá se totiž, že tato judikatura týkající se teplárenství je nadále
neudržitelná. Podle jejího názoru zákon odlišuje subjekt, který zřídil a provozuje SZTE,
od subjektu, který prostřednictvím SZTE vyrábí a dodává tepelnou energii na základě licence.
SZTE je rovněž stavbou zřízenou ve veřejném zájmu. Stěžovatelka je subjektem zřizujícím SZTE
a současně subjektem dodávajícím tepelnou energii. Měla by proto být účastníkem stavebního
řízení se zachovanou možností vznášet jakékoliv námitky. Jestliže je totiž SZTE stavbou
ve veřejném zájmu, mělo by jí být umožněno podávat námitky ve veřejném zájmu. Dotčenost
SZTE spočívá v tom, že některé její části zůstanou nevyužity a užívání povolované stavby se tak
omezí. Nový zdroj tepla nahradí ten starý, čímž dojde ke zmenšení SZTE, který stěžovatelka
vlastní. Ve vztahu k přípojce a předávací stanici navíc v důsledku jejich nevyužití zanikne věcné
břemeno, což rovněž představuje přímé dotčení. Postupem stavebních úřadů i postupem
krajského soudu byla zkrácena na svém právu podat námitky, které by byly věcně přezkoumány.
V řízení nebyl zajištěn řádný energetický posudek, který by prokázal, že využití tepla ze SZTE
je pro stavebníka ekonomicky nepřijatelné, a nebylo vedeno územní řízení dle §81 stavebního
zákona, které by posoudilo vliv stavby na veřejnou (technickou) infrastrukturu, a to konkrétně
na SZTE. Rovněž nebyl stavebním úřadem zkoumán veřejný zájem na provozu SZTE (tj. dopady
stavby na SZTE a její provoz).
[8] Dále byla omezena i ve vztahu k námitkám týkajícím se jejích procesních práv,
neboť se správní orgány nedostatečně zabývaly otázkou účastenství, žalovaný jí neumožnil
seznámit se s podklady rozhodnutí ani s energetickým posudkem apod. Ustanovení §177 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jí zakládá
veřejné subjektivní právo dovolávat se, aby rozhodnutí stavebních úřadů odpovídalo zásadám
vyjádřeným v §2 až §8 správního řádu, a to bez ohledu na limity dle §114 odst. 1 stavebního
zákona. Krajský soud se měl těmito námitkami rovněž zabývat, a to včetně ekonomické
nepřijatelnosti připojení na SZTE. Nesprávné a nezákonné bylo také posuzování
§16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší, a to jak stavebními úřady, tak krajským soudem.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že totožné námitky již stěžovatelka
uplatňovala v rámci odvolání a rovněž následné žaloby, a odkázal na jejich vypořádání ve svém
rozhodnutí a napadeném rozsudku. Jediným vlastnickým právem, které může být povolovanou
stavbou zasaženo, je její právo k věcnému břemeni. Samotné odpojení od SZTE však není
předmětem řízení, protože k němu není třeba veřejnoprávního povolení. Absence podrobného
odůvodnění stěžovatelčina postavení a jejího účastenství rovněž není důvodem pro nezákonnost
rozhodnutí žalovaného. Stěžovatelka sama neuvedla, jak mohlo být takovým pochybením
zasaženo do jejích práv. Výklad, který zastává, by ve svém důsledku znamenal,
že by provozovatel SZTE mohl donutit své odběratele k tomu, aby odebírali jím vyrobenou
energii za jednostranně stanovených podmínek, což by bylo protiústavní. Podkladem řízení podle
stavebního zákona je navíc závazné stanovisko, nikoliv energetický posudek. Žalovaný rovněž
vítá, že se NSS může vyslovit k otázce seznámení se s podklady rozhodnutí podle
§36 odst. 3 správního řádu, zejména k otázce, zda je jeho povinností seznamovat účastníky řízení
s vyjádřením ostatních účastníků. Domnívá se totiž, že vyjádření ostatních účastníků řízení
nepodléhá této povinnosti, neboť není podkladem rozhodnutí. Opačný názor krajského soudu
by umožnil neefektivní prodlužování správních řízení.
[10] Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti také důvod
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se NSS nejprve tímto důvodem. Bylo by předčasné
zabývat se právním posouzením věci samé, bylo-li by napadené rozhodnutí krajského soudu
skutečně nepřezkoumatelné či založené na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí
o věci samé. NSS však nezjistil, že by napadený rozsudek trpěl vadami, které podle jeho setrvalé
judikatury zakládají důvod nepřezkoumatelnosti. Na její závěry ohledně posouzení toho,
jaké vady naplňují tento kasační důvod, pro stručnost odkazuje (viz např. rozsudky NSS ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS; či ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS). Napadený rozsudek nelze považovat
za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Z jeho odůvodnění je zřejmé, že vystihl podstatu
věci a při posouzení věci vycházel z relevantních skutečností. Krajský soud se vypořádal
se všemi žalobními námitkami, jednotlivě je posoudil a v dostatečném rozsahu, přehledně,
logicky a srozumitelně zdůvodnil své závěry. Z formulace kasačních námitek je ostatně
zřejmé, že skutečným obsahem kasační stížnosti je nesouhlas se způsobem vypořádání
žalobních námitek. Skutečnost, že stěžovatelka se závěry krajského soudu nesouhlasí,
však nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou
nepřezkoumatelnost (viz rozsudky NSS ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30,
či ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163).
[13] Z hlediska věcného posouzení se NSS ztotožňuje s již ustálenou a dlouhodobou
judikaturou krajských soudů a svou vlastní, která se vyjadřovala k legitimaci stěžovatelky
a jí podobných subjektů k ochraně veřejného zájmu a k přímému dotčení jejích práv.
Problematikou změny způsobu vytápění a „odpojování“ bytových domů od SZTE se již NSS
opakovaně zabýval, a to např. v rozsudcích ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 52/2011 - 159, ze dne
3. 3. 2011, č. j. 7 As 108/2010 - 71, ze dne 29. 9. 2016, č. j. 9 As 238/2015 - 38, či ze dne
27. 1. 2020, č. j. 4 As 340/2019 - 52. NSS neshledal ani v nyní projednávané věci důvod
se od nich odchýlit.
[14] Krajský soud správně vysvětlil, proč stěžovatelka není a nemůže být věcně aktivně
legitimována k ochraně veřejného zájmu z titulu svého vlastnictví k SZTE. Nespecifikovala, jak
se povolená stavba konkrétně dotkne její možnosti SZTE užívat, a její námitky nesměřovaly
k ochraně jejích subjektivních práv, nýbrž k ochraně veřejného zájmu. Z ničeho nevyplývá, že by
její vlastnické právo mělo být jakkoli dotčeno. Ve výkonu práv k jejímu zařízení jí nic nebrání,
ostatně v tomto směru žádné výtky ani nevznesla. Její argumentace, že je veřejný zájem
na provozování SZTE atributem jejího vlastnického práva, je nedůvodnou snahou o popření
účelu a smyslu §114 odst. 1 stavebního zákona. Krajský soud proto shledal, že nebylo na místě
k jejím námitkám řešit otázku souladu stavby s veřejným zájmem, neboť to přesahuje rámec
tohoto ustanovení. V souladu s judikaturou setrval na stanovisku, že změna způsobu vytápění
spočívající v odpojení bytového domu od SZTE a připojení na nový zdroj tepelné energie
má svůj soukromoprávní aspekt.
[15] Obecně platí, že „[s]oudní řád správní je svojí povahou ‚obrannou‘ normou. Není normou ‚kontrolní‘,
která by umožňovala komukoliv iniciovat, prostřednictvím podání žaloby ve správním soudnictví, kontrolu
jakéhokoliv úkonu veřejné správy. Má pouze zajistit poskytování právní ochrany v případech, kdy veřejná správa
vstupuje do právní sféry fyzických nebo právnických osob. Hraničním kritériem pro žalobní legitimaci je právě
tvrzený zásah do veřejných subjektivních práv. Nikoliv veškerá činnost (případně veškeré pochybení) veřejné správy
je podrobena soudní kontrole ze strany fyzických a právnických osob, ale pouze ta, kdy činnost správy přesáhne
do jejich veřejných subjektivních práv.“ (usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 10. 2008,
č. j. 8 As 47/2005 - 86, č. 1764/2009 Sb. NSS, bod 34). Soud ve správním soudnictví v řízení
podle §65 a násl. s. ř. s. chrání subjektivní veřejná práva žalobce (zde stěžovatelky) a rozhodnutí
žalovaného přezkoumává z hlediska namítaných konkrétních porušení těchto práv. Jak již NSS
konstatoval v obdobném případě jiné poskytovatelky energií v rozsudku č. j. 9 As 238/2015 - 38,
„rozsah skutečností, které byla jak v řízení před správními orgány, tak i v řízení před krajským soudem,
oprávněna namítat, se primárně odvíjí od důvodu jejího účastenství v řízení před správním orgánem (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2007, č. j. 2 As 10/2007 - 83). V nyní souzené věci odvozovala svoje
účastenství ve stavebním řízení z titulu práva odpovídajícího věcnému břemenu a vlastnického práva k části
SZTE. Od toho se odvíjí i rozsah veřejných subjektivních práv, která mohla být vydáním napadeného rozhodnutí
dotčena. Cílem soudního přezkumu správních rozhodnutí je tak především efektivní ochrana konkrétních práv
osob a jejím prostřednictvím pak i kontrola zákonnosti těchto rozhodnutí. Odrazem shora uvedeného je ostatně
i dikce ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s., dle něhož náleží aktivní legitimace k podání žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu pouze tomu, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých
práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho
práva nebo povinnosti.“
[16] NSS již v rozsudku ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 129/2014 - 35, vyslovil, že „skutečnost,
že stěžovatelka provozuje SZTE dle energetického zákona ve veřejném zájmu [§2 odst. 2 písm. c) bod 14]
a že SZTE je šetrným systémem dodávek tepelné energie v širší oblasti pro více odběratelů, nedává stěžovatelce
(jako soukromé osobě a podnikateli s tepelnou energií) právo osobovat si oproti jiným subjektům ochranu veřejných
zájmů a oponovat stavebnímu záměru jiných soukromých osob z pozice ochránce veřejných zájmů.“
[17] V rozsudku č. j. 9 As 52/2011 - 159 NSS uvedl, že „[z]měna způsobu vytápění je tedy z pohledu
energetického a stavebního zákona samostatným stavebním řízením, které není nijak vázáno na soukromoprávní
smluvní vztah mezi odběratelem (nyní stavebníkem) a dodavatelem tepelné energie. Fakticky obsahuje změna
způsobu vytápění dvě součásti. První z nich je shora uvedené stavební řízení, kterým je příslušným správním
orgánem za předpokladu splnění zákonem stanovených kritérií povolována změna stavby. Druhým aspektem
je pak soukromoprávní vztah mezi odběratelem tepelné energie a jeho dodavateli, kdy na základě smluvních
ujednání mezi nimi dochází či nedochází k dodávkám tepelné energie do daného objektu. (…) Domnívá-li
se stěžovatelka, že by snad právní úprava měla při ukončování smluvního vztahu více pamatovat na dopady
na SZTE, není to otázka, kterou by se měly zabývat stavební úřady (popř. následně správní soudy)
při posuzování povolení stavby.“
[18] Stěžovatelka se tedy nacházela ve specifickém postavení v tom směru, že nebyla
stavebníkem, jemuž by bylo vydané stavební povolení přímo adresováno. Toto její postavení
ve správním řízení vymezuje okruh jejích práv uvedený ve výše zmíněné právní úpravě,
a tím i okruh námitek, jež je oprávněna vznášet. Má vliv také na navazující soudní
řízení, v němž soud může přezkoumávat toliko vypořádání těch námitek ve správním řízení,
k jejichž vznesení byla stěžovatelka oprávněna (viz bod 25 rozsudku NSS ze dne 26. 9. 2018,
č. j. 4 As 209/2018 - 34). Oprávnění stěžovatelky hájit veřejný zájem v souvislosti s ochranou
jejího vlastnického práva k SZTE nevyplývá ani z §77 odst. 4 energetického zákona, neboť toto
ustanovení pouze stanoví povinnost smluvně upravit soukromoprávní vztah mezi odběratelem
tepelné energie, který zřizuje a provozuje náhradní nebo jiný zdroj tepelné energie, který
je propojen se stávajícím rozvodným tepelným zařízením nebo může ovlivnit jeho provoz. Závěr
krajského soudu, že veřejný zájem na ochraně SZTE, kterého se stěžovatelka dovolává, se přímo
netýká jejího vlastnického práva k SZTE a není třeba se námitkami stěžovatelky v tomto směru
zabývat, jelikož přesahují rámec §114 stavebního zákona, je tudíž správný.
[19] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka není oprávněna ke vznášení námitek jdoucích
mimo rozsah jejích subjektivních práv (viz např. rozsudek NSS ze dne 28. 7. 2017,
č. j. 4 As 124/2017 - 30), nemohl Nejvyšší správní soud vyhovět jejím námitkám týkajícím
se nezákonnosti napadeného rozhodnutí pro rozpor s energetickým zákonem a zákonem
na ochranu ovzduší, neboť jim neodpovídá žádné dotčené subjektivní právo. Není ani pravdou,
že by správní orgány v posuzované věci rezignovaly na posouzení žádosti o stavební povolení
z hlediska ochrany veřejného zájmu. Ve věci bylo vydáno souhlasné závazné stanovisko
Magistrátu města Jablonec nad Nisou, odboru stavebního a životního prostředí, oddělení
životního prostředí a státní památkové péče.
[20] Stěžovatelka namítala rovněž vadu správního řízení spočívající v nedostatečném
vypořádání splnění podmínky ekonomické nepřijatelnosti zásobování teplem ze SZTE
dle §16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší. Tato námitka však není namístě vzhledem k výše
uvedenému závěru o mezích jejích účastnických práv.
[21] K otázce ovlivnění SZTE povolovanými stavebními úpravami NSS v rozsudku ze dne
11. 4. 2014, č. j. 5 As 92/2013 - 51, uvedl, že „[n]amítá-li stěžovatel, že předmětná přípojka k SZTE
ztratí svým neužíváním způsobilost sloužit k vytápění, jedná se dle názoru soudu o otázku týkající
se soukromoprávního vztahu mezi stěžovatelem a stavebníkem. V této souvislosti je vhodné upozornit na úpravu
obsaženou v §77 odst. 5 věta druhá energetického zákona, dle které veškeré vyvolané jednorázové náklady
na provedení těchto změn a rovněž takové náklady spojené s odpojením od rozvodného tepelného zařízení uhradí
ten, kdo změnu nebo odpojení od rozvodného tepelného zařízení požaduje. V žádném případě pak nelze pouze
s odkazem na možné znehodnocení části SZTE požadovat, aby stavebník již navždy setrval ve smluvním vztahu
se stěžovatelem (dodavatelem tepelné energie). Podobný charakter mají také další uváděné technické obtíže,
které podle ní povedou ke zvýšení nákladů na dodávku tepla.“
[22] V případě námitky, v níž stěžovatelka namítá porušení svého subjektivního veřejného
práva na přijetí zákonného rozhodnutí vydaného na základě řádně zjištěného skutkového stavu,
neboť rozhodnutí stavebního úřadu o povolení změny způsobu vytápění bylo vydáno
bez předložení řádného energetického posudku jako listinného důkazu vyžadovaného
§16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší, NSS ve shodě s krajským soudem poukazuje na rozsudek
NSS ze dne 26. 9. 2018, č. j. 4 As 209/2018 - 34, v jehož bodě 23 uvedl, že „námitka stěžovatelky
ohledně náležitostí energetického posudku nemohla být uplatněna s ohledem na ustanovení §114 odst. 1
stavebního zákona. Krajský soud ani žalovaný se tudíž vůbec nemuseli věcně zabývat námitkou stěžovatelky,
že nebyla splněna podmínka stanovená v §16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší spočívající v předložení
energetického posudku k prokázání ekonomické nepřijatelnosti. Ustanovení §16 odst. 7 zákona o ochraně
ovzduší vskutku nezakládá žalobkyni žádné veřejné subjektivní právo zásobovat fyzické či právnické osoby
tepelnou energií (proti jejich vůli), ani právo, aby jako vlastník SZTE vystupovala k ochraně veřejných zájmů
na úseku ochrany ovzduší“. V souvislosti s energetickým posudkem tudíž nemohlo vůči stěžovatelce
ani dojít k porušení §2 odst. 1, 2 a 4 správního řádu, jak namítá v kasační stížnosti.
[23] K otázce seznámení se s podklady rozhodnutí podle §36 odst. 3 správního řádu NSS
uvádí, že stejně jako u dalších procesních pochybení musí ten, jenž se jich dovolává, tvrdit
a prokázat, že tyto vady měly nebo mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí. V projednávané
věci však, jak správně uvedl krajský soud, nemohla okolnost neseznámení stěžovatelky
s energetickým posudkem a následná nemožnost se k němu vyjádřit způsobit nezákonnost
rozhodnutí žalovaného. Stěžovatelka by totiž proti němu nemohla uplatňovat žádné věcné
námitky, jak již bylo vysvětleno výše, a nemohla by výsledek řízení v důsledku seznámení se s ním
jakkoliv ovlivnit. Ani NSS proto neshledal, že by toto procesní pochybení mělo vést ke zrušení
rozhodnutí žalovaného, a neshledal ani důvod se v tomto specifickém případě obecně zabývat
povinností seznamovat účastníky s podklady rozhodnutí podle §36 odst. 3 správního řádu.
[24] Stěžovatelka dále namítala, že má právo odpovídající věcnému břemeni spočívající
v přístupu ke svému zařízení. NSS tato zákonem zakotvená oprávnění nezpochybňuje. Dospěl
však k závěru, že toto právo nemůže být povolovanou stavbou ani potenciálně nijak dotčeno,
ostatně ani stěžovatelka žádné konkrétní dotčení neuvádí. Přístup k jejímu zařízení a volné
nakládání s ním nemůže být prováděnou stavbou žádným způsobem omezen.
[25] Stěžovatelka v kasační stížnosti nepředestřela žádné nové nebo přesvědčivé důvody,
které by měly vést k předložení rozšířenému senátu otázky legitimace stěžovatelky a jí podobných
subjektů k ochraně veřejného zájmu a k přímému dotčení jejích práv při chystané změně způsobu
vytápění a „odpojování“ bytových domů od SZTE. Všechny její námitky byly již vypořádány
v dřívější judikatuře, přičemž ani v nyní projednávané věci nedospěl NSS k závěru, že by jí bylo
třeba umožnit, aby mohla podávat námitky ve veřejném zájmu. Ochrana veřejného zájmu při
odpojení od SZTE náleží k tomu příslušným orgánům státní správy, které s odpojením
osoby zúčastněné na řízení I) od SZTE stěžovatelky vyslovily souhlas. Není zde proto důvod
se od ustálené judikatury odchýlit.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek krajského soudu není nezákonný
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[27] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, proto by mu soud mohl přiznat náhradu
nákladů řízení proti stěžovatelce, avšak jemu žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly, a proto mu je soud nepřiznává.
[28] Osoby zúčastněné na řízení mají podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch
nákladů, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jim soud uložil, popř. jim
soud může na návrh z důvodů zvláštního zřetele přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení.
V daném řízení osoby zúčastněné na řízení neplnily žádné povinnosti, které by jim soud uložil,
ani nenavrhly, aby jim bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele
hodných. Právo na náhradu nákladů řízení tedy nemají.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2020
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu