ECLI:CZ:NSS:2020:9.AZS.178.2020:105
sp. zn. 9 Azs 178/2020 - 105
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: a) N. V. A, b) N. T.
T., c) L. V. H., d) N. V. T., e) N. T. A., všichni zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se
sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem
Loretánské náměstí 101/5, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2019, č. j. 142540-
2/2019-OPL, v řízení o kasačních stížnostech žalovaného a žalobce a) proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 7. 2020, č. j. 57 A 39/2019 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost žalovaného se zamítá.
II. Kasační stížnost žalobce a) se zamítá .
III. Žalobce a) n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á.
V. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobcům b), c), d) a e) na náhradě nákladů řízení
částku 12 366 Kč k rukám jejich zástupce Mgr. Marka Sedláka, advokáta se sídlem
Příkop 834/8, Brno, do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobci a) až e) požádali u Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen
„zastupitelský úřad“) o upuštění od povinnosti podat žádost o zaměstnaneckou kartu osobně,
s čímž spojili žádost o vydání zaměstnanecké karty podle §42g zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“). Usnesením ze dne 2. 9. 2019, č. j. 3162-2/2019-HANOKO, zastupitelský úřad zamítl
jejich žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání spolu s žádostmi dalších 79 žadatelů,
o nichž vedl společné řízení. V návaznosti na to pak zastavil řízení o žádostech o vydání
zaměstnanecké karty podle §169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců.
[2] Ministr zahraničních věcí rozhodnutím ze dne 8. 11. 2019, č. j. 142540-2/2019-OPL,
zamítl společný rozklad všech žadatelů a usnesení zastupitelského úřadu potvrdil.
[3] Žalobci a) až e) napadli rozhodnutí žalovaného u Krajského soudu v Českých
Budějovicích (dále jen „krajský soud“), který řízení o jejich žalobách spojil a rozhodl rozsudkem
ze dne 15. 7. 2020, č. j. 57 A 39/2019 - 53, tak, že žalobu žalobce a) zamítl (výrok I.), v části
týkající se žalobců b), c), d) a e) rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(výrok II.). Výroky III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
[4] Dospěl k závěru, že u žalobců b) až e) šlo o odůvodněný případ, kdy lze ve smyslu §169d
odst. 3 zákona o pobytu cizinců upustit od osobního podání žádosti. Podmínkou pro tento
postup je, že se cizinec pokoušel o sjednání termínu pro osobní podání žádosti dlouhodobě
a opakovaně. Dlouhodobé snaze o podání žádosti bránil postup zastupitelského úřadu,
který po dobu takřka jednoho roku ve smyslu usnesení vlády ze dne 18. 7. 2018, č. 474,
„k Imigraci do České republiky z Vietnamu – shrnutí situace a bezpečnostních rizik“ (dostupné v systému
apps.odok.cz; dále jen „usnesení vlády č. 474“) vůbec žádné žádosti o zaměstnanecké
karty nepřijímal. Nejvyšší správní soud (dále také „NSS“) v rozsudku ze dne 25. 4. 2019,
č. j. 1 Azs 2/2019 - 54, č. 3904/2019 Sb. NSS, postup vlády označil za protiústavní. Příjem
žádostí byl následně obnoven. Dne 1. 9. 2019 bylo přijímání žádostí na zastupitelském úřadě
přerušeno, neboť nabylo účinnosti nařízení vlády č. 220/2019 Sb., o maximálním počtu žádostí
o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu
(dále jen „nařízení vlády č. 220/2019 Sb.“). V období mezi obnovením přijímání žádostí
a nabytím účinnosti nové úpravy zastupitelský úřad vypsal jen dva termíny registrace pro sjednání
termínu osobního podání žádosti, a to ve dnech 6. 6. 2019 a 9. 7. 2019 (odložen na 9. 8. 2019).
Za takové situace by bylo nepřiměřené požadovat opakované pokusy o sjednání termínu
pro osobní podání žádosti.
[5] Odlišný výrok krajského soudu vůči žalobci a) plynul z toho, že žalobci b) až e) předložili
krajskému soudu výtisky e-mailů dokládající, že se neúspěšně pokoušeli dne 6. 6. 2019 registrovat
k osobnímu podání žádosti. Vzhledem k okolnostem případu i tento jeden pokus opodstatňoval
upuštění od povinnosti podat žádost osobně. Nehrálo roli, že e-mail žalobci nedoložili
k rozkladu, neboť měl být žalovanému znám z úřední činnosti, a navíc v případě pochybností
je měl vyzvat k prokázání pokusu o registraci. Naopak žalobce a) se o termínu registrace
dne 6. 6. 2019 údajně dozvěděl pozdě a ani se nepokusil registrovat. Nevyvinul ani minimální
aktivitu, tudíž jeho žádost nemohla být důvodná. Námitku protiústavnosti §169f zákona
o pobytu cizinců krajský soud považoval za nedůvodnou, stejně jako zbývající námitky žalobců.
II. Obsah kasačních stížností a vyjádření k nim
[6] Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný kasační stížností v rozsahu výroků II. a V.,
tedy v té části, v níž bylo jeho rozhodnutí vůči žalobcům b) až e) zrušeno a byla jim přiznána
náhrada nákladů řízení. Důvody podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Krajský soud nesprávně upustil od povinnosti žalobců doložit svá tvrzení. Tento
požadavek je zakotven v §169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců a je jím žadateli uloženo důkazní
břemeno, důležité tím spíš, domáhá-li se žadatel výjimky z pravidla osobního podání žádosti.
Zákon o pobytu cizinců umožňuje, aby zastupitelský úřad upustil od povinnosti podat žádost
osobně, jsou-li mu důvody známy z úřední činnosti. Povinnost správního orgánu obstarat
podklady rozhodnutí a přihlédnout k informacím známým mu z jeho úřední činnosti
se však musí vykládat ve světle zásady procesní ekonomie. Zastupitelský úřad běžně obdrží
stovky e-mailů snažících se o sjednání termínu k podání žádosti. Nemá povinnost kontrolovat
nebo archivovat odpovědi neúspěšných žadatelů. Nemá ani právní podklad ke zpracovávání
osobních údajů neúspěšných žadatelů. Registrační systém je jen nástrojem informačních
technologií k vyřizování žádostí, u něhož se odpovědi neúspěšným žadatelům průběžně
odstraňují vzhledem k omezené kapacitě. Krajský soud také nezohlednil, že opakované pokusy
o sjednání termínu pro podání žádosti jsou požadavkem plynoucím z judikatury NSS.
[8] K důkaznímu břemenu žadatele vede i užití neurčitého právního pojmu „odůvodněný
případ“. Nelze vyžadovat, aby zastupitelský úřad vyhledával nedefinovaný okruh skutečností,
které by mohly podložit, že se o „odůvodněný případ“ jedná. Nemá ani zákonnou povinnost
žadatele poučit o nedostatečnosti jím předložených podkladů. I §37 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), je třeba vykládat
ve světle zásady procesní ekonomie, takže je třeba vyzvat jen k odstranění vad podání týkajících
se náležitostí stanovených zákonem.
[9] Žalobci během správního řízení nedoložili žádné konkrétní důkazy o svých neúspěšných
pokusech o registraci. Zastupitelský úřad s předstihem zveřejnil informace o dvou dnech
registrace k termínům pro osobní podání žádosti. Tím umožnil podání žádosti v přiměřeném čase
a lidsky důstojným způsobem. Do doby nabytí účinnosti nařízení vlády č. 220/2019 Sb., jímž
došlo ke stanovení maximálního počtu žádostí o určité typy pobytových oprávnění, zastupitelský
úřad pokračoval ve sjednávání termínů. V době podání žádostí nebylo možné výsledky
legislativního vývoje předvídat.
[10] Krajský soud také překročil zásadu subsidiarity soudního přezkumu a minimalizace
zásahů do správního řízení tím, že provedl jako důkaz e-maily dokládající neúspěšný pokus
žalobců a) až e) o registraci, které žalobci nepřiložili k samotné žádosti o upuštění od povinnosti
osobního podání, což zakládá nepřezkoumatelnost rozsudku spočívající v jiné vadě řízení. Navrhl
rozsudek krajského soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Později
požádal o přiznání odkladného účinku své kasační stížnosti.
[11] Žalobci b), c), d) a e) ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného zdůraznili, že neměli
jinou možnost, jak podat žádost o zaměstnaneckou kartu dříve, než začala platit nulová kvóta
pro žádosti upravená prováděcím předpisem k novele zákona o pobytu cizinců. K žádosti
o upuštění od povinnosti podat žádost o zaměstnaneckou kartu osobně nedoložili svou
snahu provést registraci k termínu pro podání žádosti dne 6. 6. 2019, neboť vycházeli
ze závěru judikatury, že ojedinělý neúspěšný pokus o sjednání termínu není dostatečný
pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti.
[12] Zástupci žalobců je navíc známo, že žalovaný ve svých e-mailových schránkách
kontroluje, zda se žadatelé nesnaží registrovat více e-maily nebo zda skutečně neúspěšně žádali
o registraci. E-maily mu ostatně nařizuje uchovávat i zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví
a spisové službě, ve znění pozdějších předpisů, a bylo v jeho možnostech je dohledat. Nedoložení
jednoho pokusu o registraci by navíc nemělo hrát roli, protože fungování registračního systému
zastupitelského úřadu nebylo průhledné, předvídatelné ani férové a vykazovalo znaky libovůle.
Navrhli kasační stížnost zamítnout.
[13] Kasační stížnost podal také žalobce a), a to proti výrokům I. a III. rozsudku krajského
soudu, kterými byla jeho žaloba zamítnuta a nebyla mu přiznána náhrada nákladů řízení. Důvod
kasační stížnosti podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[14] Krajský soud nesprávně vyhodnotil důsledky toho, že se dne 6. 6. 2019 nepokusil
o registraci. Tento termín zmeškal, zamýšlel se pokusit registrovat 9. 7. 2019, avšak tento termín
zastupitelský úřad zrušil a další volné termíny neposkytl. Bylo mu zároveň známo, že po nabytí
účinnosti novely zákona o pobytu cizinců nebude možné o zaměstnaneckou kartu požádat.
Aby mohl naplnit své právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, musel
žádost o zaměstnaneckou kartu podat tak, že dne 25. 7. 2019 požádal o upuštění od povinnosti
osobního podání žádosti. Jiné možnosti byly (až na 200 termínů k registraci dne 6. 6. 2019)
od 18. 7. 2018 do dne podání kasační stížnosti vyloučeny. V den podání žádosti již bylo zřejmé,
že nebude mít možnost žádost podat osobně, a následně dokonce bude podání žádosti vyloučeno
zcela. Byly proto splněny podmínky pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti.
[15] Fungování objednacího systému zastupitelského úřadu nebylo průhledné, předvídatelné,
férové a vykazovalo znaky libovůle. Z objednacího systému nezjistil jediný stanovený den
registrace. I kdyby však byly registrační dny vyhlašovány pravidelně a předvídatelně, zmeškání
jediného termínu by nemělo hrát roli; tím spíše se na něj pak nelze odvolávat v jeho případě.
Registrace byla pro naplnění kapacity ukončena dne 6. 6. 2019 už v 9:11 hod., a pokud by se
téhož dne ještě o registraci pokusil, jeho jednání by bylo pouze účelové. Nemůže být
ani znevýhodňován proti těm žadatelům, kteří se k podání žádosti rozhodli až po 6. 6. 2019
a toho dne se o registraci též nepokusili.
[16] Upozornil, že právní úprava nijak nestanoví frekvenci, s níž musí zastupitelský úřad
umožňovat sjednání termínů k osobnímu podání žádosti. Je tedy ponecháno na jeho uvážení, jaký
postup zvolí. To považuje za rozporné s čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který
požaduje, aby byly podmínky výkonu práva dle jejího čl. 36 odst. 1 stanoveny zákonem. K tomu
odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 19/17. Jestliže je sjednání
termínu osobního podání žádost ukládáno jako povinnost, je třeba, aby způsob sjednání termínu
a jeho podmínky byly stanoveny právním předpisem. Nejde jen o volbu konkrétního
(technického) řešení, která je ponechána na zastupitelském úřadu, jak nesprávně konstatoval
krajský soud. Je jím totiž fakticky určeno i to, kolik žádostí a v jakých intervalech úřad přijme,
zda bude registrace prováděna pravidelně apod. Navrhl, aby NSS rozsudek krajského soudu v jím
napadených výrocích zrušil.
[17] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobce a) zdůraznil, že v době podání žádosti
byl plně funkční systém e-mailové registrace k termínům pro sjednávání žádostí a žalobce a) sám
přiznává, že se jej ani nepokusil využít. Argument, že se o registraci dne 6. 6. 2019 nepokusil kvůli
zaplnění kapacity, vznesl až v kasační stížnosti a nemůže přebít skutečnost, že o termínu
registrace byl včas a řádně informován. Judikatura navíc požaduje několik neúspěšných pokusů
o registraci. Zákon nestanoví žádnou požadovanou frekvenci, s níž by se měly termíny registrace
uskutečňovat. Žalobce a) se navíc mohl pokusit podat žádost o zaměstnaneckou kartu, spojenou
s žádostí o upuštění od povinnosti podat žádost osobně, i v době účinnosti usnesení vlády č. 474.
[18] V polemice o povaze opatření, jímž se stanoví způsob registrace k osobnímu podání
žádosti, pak pokračovali žalobce a) s žalovaným v replice a v navazující duplice.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 21. 10. 2020, č. j. 9 Azs 178/2020 - 92, nepřiznal
odkladný účinek kasační stížnosti žalovaného.
[20] Následně přistoupil k posouzení formálních náležitostí obou kasačních stížností a shledal,
že byly podány včas a proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Posoudil je
v mezích jejich rozsahu a uplatněných důvodů a zhodnotil, zda napadené rozhodnutí netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
III. a) Povinnost podat žádost o pobytové oprávnění osobně – právní úprava a předchozí judikatura NSS
[21] Zaměstnanecká karta představuje podle §42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců specifické
povolení k dlouhodobému pobytu, o jehož vydání musí žadatel podle §169d odst. 1 téhož
zákona požádat osobně.
[22] Podle §169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 30. 7. 2019, může
zastupitelský úřad v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně
s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Řízení je v případě
podle věty první zahájeno dnem, kdy žádost došla zastupitelskému úřadu. Neupustí-li zastupitelský úřad
v případě podle věty první od povinnosti osobního podání žádosti, řízení o žádosti usnesením zastaví.
Zastupitelský úřad může od povinnosti osobního podání žádosti upustit také bez uvedení důvodů cizincem, jsou-li
mu důvody pro toto upuštění známy z jeho úřední činnosti, nebo může učinit na své úřední desce prohlášení,
že od povinnosti osobního podání žádosti upouští pro určitý druh žádostí o pobytová oprávnění podaných
v budoucnu, a to zejména v případech, pokud je cizinec nebo jeho zaměstnavatel účastníkem vládou schváleného
programu.
[23] Vymezení typových případů, za nichž je důvodné od osobního podání žádosti upustit,
se NSS opakovaně věnoval, viz shrnutí judikatury v jeho rozsudku ze dne 30. 7. 2020,
č. j. 2 Azs 148/2019 - 40, bodu 11. Konkrétní důvody, které odůvodňují upuštění od povinnosti
podat žádost osobně, musí vymezit žadatel, což plyne z jeho povinnosti důvodnost žádosti
„doložit“ ve smyslu §169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek NSS ze dne
27. 7. 2016, č. j. 10 Azs 219/2015 - 67). V případě, že odvozuje důvodnost upuštění od osobního
podání žádosti o pobytové oprávnění z toho, že se mu z důvodů na straně správního orgánu
nedaří podat žádost standardním způsobem, musí doložit konkrétní neúspěšné pokusy
o registraci k termínu osobního podání žádosti, nikoli jen obecně odkázat na to, že se o ni
v určitém období pokoušel (rozsudek NSS ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6 Azs 77/2015 - 36).
III. b) Ke kasační stížnosti žalovaného
[24] Žalovaný namítá, že žalobci b) až e) neusnesli své důkazní břemeno ohledně důvodnosti
žádosti o upuštění od povinnosti podat žádost o zaměstnaneckou kartu osobně a že závěry
krajského soudu o zjištění potřebných informací z úřední činnosti i o poučovací povinnosti jsou
chybné. Vůči dokazování provedenému krajským soudem namítá porušení principu subsidiarity
soudního přezkumu. Navíc, i kdyby byla tvrzení žalobců prokázána, nesvědčila by o důvodnosti
jejich případu.
[25] Žádosti o upuštění od povinnosti podat žádost o zaměstnaneckou kartu osobně
formulovali všichni žalobci
takto:„Žadatel žádá o prominutí povinnosti osobního podání žádosti (…)
z důvodu, že podle aktuální právní úpravy z. č. 326/1999 Sb. je povinen předem si sjednat termín k osobnímu
podání žádosti o zaměstnaneckou kartu, přičemž však Velvyslanectví v Hanoji žádnou registraci dlouhodobě
neumožňuje s výjimkou objednacího dne 6. 6. 2020, kdy byla umožněna registrace 200 žadatelům. Od té doby
byl stanoven objednací den pouze na 9. 7. 2019. Žadatel se chtěl pokusit o registraci tento den, což však nemohl,
protože možnost objednávání tento den byla později zrušena. (…) Z výše uvedeného vyplývá, že od nabytí
účinnosti novely z. č. 326/1999 Sb. nebude mít žadatel dlouhodobě možnost svoji žádost podat a za stávající
právní úpravy ji osobně rovněž podat nemůže, protože ZÚ ČR v Hanoji volné termíny neposkytuje. Žadatel
se k podání žádosti připravuje několik měsíců a v současné situaci nemá jinou možnost, jak její podání uskutečnit
a dosáhnout zahájení řízení o žádosti (…).“
[26] Zastupitelský úřad v usnesení uvedl, že „[ž]adatelé nedoložili, že by se neúspěšně pokoušeli
o emailovou registraci dne 6. 6. 2019 (…).“ Na to reagovali žalobci v rozkladu následovně: „Někteří
z žadatelů, kterých se napadené usnesení týká, se toho dne o registraci neúspěšně pokusili. Většině žadatelů
se však obnovení možnosti sjednání termínů k podání žádosti dne 6. 6. 2019 nepodařilo včas zjistit,
a proto se o registraci nepokusili. (…)“ Rozhodnutí žalovaného konstatovalo, že „[v] rozkladu není nijak
specifikováno, kolik účastníků řízení a konkrétně kterým se dne 6. 6. 2019 nepodařilo zaregistrovat. (…)
Ani v jednom případě však nebylo doloženo, že by se účastníci řízení o registraci, byť jen jedenkrát, pokusili.
Jinak řečeno, účastníci řízení svou povinnost důkazní nesplnili.“
[27] Je zřejmé, že se žalobci dovolávali okolností, které vycházely přímo z činnosti
zastupitelského úřadu, a dále informací o zákonodárném procesu novely zákona o pobytu cizinců
a znění připravovaného prováděcího předpisu, který stanovil nulovou kvótu přijatých žádostí.
Bylo by absurdní požadovat, aby žalobci tato tvrzení prokazovali, neboť jde o skutečnosti, které
musely být zastupitelskému úřadu známy nebo jejichž byl přímo původcem.
[28] Zastupitelský úřad i žalovaný však považovali za důležité pro posouzení důvodnosti
žádostí to, zda se žalobci pokusili o registraci dne 6. 6. 2019. To, že svůj neúspěšný pokus
o registraci v tento den neprokázali, bylo důvodem zamítnutí žádostí i zamítnutí rozkladu proti
tomuto rozhodnutí.
[29] Krajský soud se nezabýval argumentací žalobců b) až e), kteří v žalobě tvrdili,
že nepřiložili e-mailovou komunikaci o neúspěšném pokusu o registraci, protože z předchozí
judikatury plynulo, že ojedinělý neúspěšný pokus o registraci beztak není dostačující pro upuštění
od povinnosti podat žádost osobně. Namísto toho provedl z vlastní iniciativy dokazování výtisky
e-mailů od zastupitelského úřadu o neúspěšné registraci, které žalobci přiložili poprvé
až k žalobě. Dospěl k tomu, že musely být v dispozici zastupitelského úřadu, který k nim proto
měl přihlédnout z úřední povinnosti, případně měl žalobce poučit o povinnosti je předložit.
Neztotožnil se tedy se správními orgány v tom, že by žalobci b) až e) neunesli důkazní břemeno.
[30] Nejvyšší správní soud nespatřuje v provedení dokazování vadu řízení. Možnost správního
soudu doplnit dokazování je upravena v §77 s. ř. s. Není sice bezbřehá (viz rozsudek NSS ze dne
28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, č. 618/2005 Sb. NSS), nicméně bylo na úvaze krajského
soudu, zda považuje za nutné postavit na jisto, že se žalobci b) až e) o registraci pokusili. Cestou
k tomuto skutkovému zjištění bylo provedení dokazování e-mailovými zprávami, jež žalobci
soudu předložili bez konkrétního návrhu na dokazování. Správní soudy jsou nadány tzv. plnou
jurisdikcí, takže mohou přezkoumat i správnost závěrů o skutkovém stavu. Dokazování
provedené krajským soudem se navíc omezilo na skutečnosti přímo související s žalobními body,
takže nevybočilo z mezí soudního přezkumu.
[31] Nicméně otázkou je, zda krajský soud z provedeného dokazování učinil správné právní
a skutkové závěry, když konstatoval, že e-maily byly odeslány z e-mailové adresy využívající
doménu zastupitelského úřadu, proto musely být v době rozhodování o upuštění od osobního
podání žádosti v jeho dispozici a měl k nim přihlédnout z úřední povinnosti, aniž je žalobci b)
až e) předložili přímo k žádosti o upuštění od osobního podání.
[32] Krajský soud v podstatě na případ žalobců neaplikoval postup podle §169d odst. 3 věty
první, ale podle věty čtvrté: Zastupitelský úřad může od povinnosti osobního podání žádosti upustit také
bez uvedení důvodů cizincem, jsou -li mu důvody pro toto upuštění známy z jeho úřední
činnosti (…) (zvýraznění NSS). Výkladu tohoto ustanovení se krajský soud blíže nevěnoval,
z jeho rozsudku však plyne, že je považoval za použitelné v případě, kdy sice žadatel požádá
o upuštění od povinnosti podat žádost o pobytové oprávnění osobně, nedoloží však důvody, tedy
neunese břemeno tvrzení. S tím se NSS ztotožňuje a nepřisvědčuje tomu, že by touto modifikací
důkazního břemene žadatele docházelo k „neúměrnému zatížení“ správních orgánů.
[33] Krajský soud nedospěl k závěru, že má žalovaný povinnost vyhledávat důkazní prostředky
svědčící o důvodnosti žádosti, pouze že má přihlédnout k tomu, co je mu z úřední činnosti
již známo. Okruh těchto skutečností je výrazně užší. Rozhodně nejde o nijak nespecifikovaný
okruh skutečností, jež by musel správní orgán zjišťovat a ověřovat, zda nespadají pod neurčitý
pojem „odůvodněný případ“. Jeho obsah ostatně není „zcela neurčitý“, neboť jej vždy vykládá
samotný správní orgán. Důvody pro upuštění na straně žadatele budou správnímu orgánu známy
jen ve značně omezené míře. V případě, že se vede řízení na základě žádosti o upuštění
od povinnosti podat žádost osobně, je tedy vždy v zájmu žadatele, aby tyto osobní důvody
vymezil a prokázal. Jinak totiž správní orgán posoudí jeho žádost jen z pohledu toho, co je mu
známo, což jsou typicky obecné okolnosti fungování a dostupnosti registračního systému.
[34] Přesto má NSS k úvaze krajského soudu výhrady. Neuvážil, zda v případě, že se dané
e-maily nacházely v dispozici žalovaného, opravdu představovaly skutečnosti, jež mu byly nebo
měly být známé z úřední činnosti. NSS v rozsudku ze dne 8. 12. 2017, č. j. 2 As 262/2017 - 25,
dovodil, že ne každá informace, která se kdy ocitla v dispoziční sféře správního orgánu, je mu
známá z úřední činnosti: „Musí se jednat o takové skutečnosti, které jsou správnímu orgánu bez větších
pochybností známy z jeho činnosti, například pro svou opakovanost.“ Jako příklad uvedl situaci, v níž měl
správní orgán získat povědomost o doručovací adrese osoby, která na úřadě vedla opakovaně
v kratším časovém úseku několik řízení, ale nemusel ji mít u osoby, která kdysi byla účastníkem
jediného řízení. Úvaha, zda jednorázové přijetí e-mailu od žalobců a odeslání automatické
odpovědi zakládá „znalost z úřední činnosti“, v rozsudku krajského soudu chybí.
[35] Stejně tak se nezabýval otázkou, zda zastupitelský úřad tyto e-maily skutečně uchovává,
a pokud nikoli, zda tím porušuje svoje povinnosti. Žalovaný totiž tvrdí, že registrační e-maily
z důvodu kapacity serveru údajně průběžně odstraňuje a není možné je dohledat. Žalobci b) až e)
toto tvrzení rozporují, jejich zástupce má zkušenost s tím, že tyto e-maily má zastupitelský úřad
k dispozici a při řízení o upuštění od povinnosti podat žádost osobně je prověřuje.
[36] Krajský soud tedy provedeným dokazováním postavil najisto, že se žalobci b) až e)
o registraci pokusili. Jeho závěr, že jejich e-maily byly v dispozici zastupitelského úřadu i v době
podání jejich žádosti o upuštění od povinnosti podat žádost o zaměstnaneckou kartu osobně,
a tím spíše, že tato skutečnost byla zastupitelskému úřadu známa z úřední činnosti, však byl do
jisté míry spekulativní, neboť otázce dostupnosti e-mailů a konkrétnímu technickému řešení
registračního systému se při dokazování nevěnoval. Nijak ani neposoudil, zda se e-mailový
registrační systém z hlediska technického řešení uchování a dostupnosti dat odlišuje od dřívějšího
registračního systému Visapoint, u něhož předchozí judikatura NSS jasně dovozovala povinnost
žadatelů prokázat neúspěšné pokusy o registraci.
[37] V této části tedy krajský soud dospěl k závěru, pro nějž neměl dostatečnou oporu
v provedeném dokazování, neboť skutková otázka, zda zastupitelský úřad měl e-maily žalobců
ve své dispozici, a právní otázka, zda měl povinnost mít je ve své dispozici, zůstala nevyřešena.
NSS nicméně neshledává důvod pro zrušení jeho výroků II. a V. V kasačním přezkumu totiž
obstojí druhý důvod, na němž je krajský soud založil (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne
14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, č. 1865/2009 Sb. NSS), tedy že správní orgány měly
v případě pochybností žalobce vyzvat k doložení tvrzení, že se dne 6. 6. 2019 neúspěšně pokusili
o registraci.
[38] Nejvyšší správní soud připomíná, že jeho judikatura k poučovací povinnosti zdůrazňuje
její rozsah omezený na procesní práva a povinnosti účastníka. V rozsudku ze dne 13. 10. 2010,
č. j. 1 As 51/2010 - 214, č. 2235/2011 Sb. NSS, bodu 55, NSS konstatoval, že „z povahy správního
řádu jako procesního předpisu vyplývá, že správní orgán je povinen poučit účastníky o právech a povinnostech
plynoucích z právních předpisů upravujících řízení před správními orgány. Poučovací povinnost se tedy nevztahuje
na poučování o otázkách hmotného práva, tedy zda a jak mají účastníci řízení hájit v řízení svá práva a jaké
důsledky pro ně plynou z toho, že tak neučiní.“ Poučení, které by představovalo návod, co by účastník
řízení měl nebo mohl činit, aby dosáhl žádaného výsledku, je příliš extenzivním pojetím
poučovací povinnosti (rozsudky NSS ze dne 14. 10. 2010, č. j. 5 As 1/2010 - 76, nebo ze dne
30. 10. 2019, č. j. 1 Azs 323/2019 - 30).
[39] Jak plyne z citace výše, žalobci v samotné žádosti ani nenaznačili, že by se o registraci dne
6. 6. 2019 pokusili. Zastupitelský úřad je tedy nemusel vyzvat k prokázání svých tvrzení,
neboť žádná neprokázaná tvrzení týkající se pokusu o registraci nevznesli. V rozkladu však
žalobci reagovali na důvod zamítnutí žádosti – neprokázání pokusu o registraci – tvrzením,
že někteří z 84 žadatelů se o ni pokusili. Vzhledem k tomu, že neúspěšný pokus o registraci
představoval v kombinaci s dlouhodobou překážkou na straně zastupitelského úřadu, která
bránila podat žádost osobně v přiměřeném čase, rozhodnou skutečnost pro posouzení
důvodnosti žádosti (viz níže citovanou judikaturu), a tedy i pro posouzení důvodnosti rozkladu,
nemohl žalovaný rozhodnout bez toho, aby žalobce vyzval k upřesnění, kteří ze žadatelů
se konkrétně o registraci pokusili, a k doložení tohoto jejich tvrzení. Rozhodnutí bez tohoto
ujasnění odporovalo zásadě materiální pravdy ve smyslu §3 správního řádu. Měl tedy vyzvat
žalobce, aby mu podle §52 správního řádu poskytli podklady pro jeho rozhodnutí, jimiž by
prokázali svá tvrzení, leda by šlo o skutečnosti, které mu podle §169d odst. 3, věty čtvrté, zákona
o pobytu cizinců byly známy z úřední činnosti.
[40] Žalovaný měl tedy v řízení o rozkladu povinnost vyzvat žalobce, aby upřesnili,
zda se právě oni o registraci pokusili, a aby tento pokus prokázali. Není rozhodné, že sami žalobci
neúspěšný pokus o registraci nepovažovali za právně relevantní pro důvodnost své žádosti; z níže
citované judikatury jasně plyne, že o podstatnou skutečnost jde, a proto bylo zásadní, zda bude
v řízení prokázána. Poučení o povinnosti prokázat své tvrzení (doložit je), jež je navíc podstatné
pro posouzení věci, nepředstavuje vybočení ze zásad procesní ekonomie, jak v kasační stížnosti
tvrdil žalovaný. Toto procesní pochybení má za následek nezákonnost rozhodnutí žalovaného
a obstojí jako důvod, pro nějž krajský soud napadené rozhodnutí ve vztahu k žalobcům b) až e)
zrušil.
[41] Žalovaný dále namítá, že tvrzení žalobců, pakliže by byla prokázána, nenaplňovala pojem
„odůvodněný případ“ ve smyslu §169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. NSS tedy musí
posoudit, zda žalobci tvrzené okolnosti (přerušení sběru žádostí, nemožnost se registrovat dne
6. 6. 2019 a schvalovaná změna právní úpravy, která by úplně zabránila podat žádost jakoukoli
cestou) představovaly dlouhodobou překážku na straně zastupitelského úřadu, která jim bránila
podat žádost osobně v přiměřeném (reálném) čase (viz rozsudek NSS ze dne 30. 8. 2012,
č. j. 8 As 90/2011 - 62, č. 2756/2013 Sb. NSS, nebo ze dne 28. 6. 2019,
č. j. 5 Azs 234/2018 - 43).
[42] Usnesením č. 474 vláda uložila ministru vnitra ve spolupráci s ministrem zahraničních
věcí omezit na zastupitelském úřadě České republiky v Hanoji sběr žádostí o dlouhodobá
pobytová oprávnění, s určitými výjimkami. NSS je z jeho úřední činnosti známo, že zastupitelský
úřad s odvoláním na toto usnesení vlády nezajišťoval od července 2018 možnost podat osobně
žádost o zaměstnaneckou kartu. K této praxi se vyjádřil v rozsudku č. j. 1 Azs 2/2019 - 54,
kde ji označil za nezákonnou, protože z pohledu principů materiálního právního státu nemohla
vláda svým usnesením, tedy rozhodnutím politické povahy, zavést obecnou regulaci určenou
pro neurčitý okruh adresátů. Také v případech dalších stěžovatelů, kteří v období faktického
postupu zastupitelského úřadu podle usnesení č. 474 požádali o upuštění od povinnosti podat
žádost osobně, shledal NSS tuto žádost důvodnou (viz např. rozsudek ze dne 20. 6. 2019, č. j.
1 Azs 135/2019 - 29).
[43] V návaznosti na rozsudek č. j. 1 Azs 2/2019 - 54 zastupitelský úřad sběr žádostí obnovil
a dne 6. 6. 2019 umožnil registraci ke 200 termínům pro osobní podání žádostí. Informace
o spuštění registrace byla zveřejněna v předstihu dne 22. 5. 2019. Následující termín pro registraci
9. 7. 2019 byl zrušen, což bylo opět ohlášeno v předstihu, následoval až termín registrace
9. 8. 2019. Žalobci požádali o zaměstnanecké karty spolu s žádostí o upuštění od povinnosti
podat žádost osobně ve dnech 24. či 25. 7. 2019.
[44] Dne 31. 7. 2019 nabyl účinnosti §181b zákona o pobytu cizinců, jenž zmocňuje vládu
nařízením stanovit počet žádostí o zaměstnaneckou kartu, které je možné podat na konkrétním
zastupitelském úřadě. Následně 1. 9. 2019 nabylo účinnosti nařízení vlády č. 220/2019 Sb.,
v jehož příloze 2 se stanoví pro zastupitelský úřad v Hanoji kvóta nula přijatých žádostí
o zaměstnaneckou kartu v programu kvalifikovaný zaměstnanec.
[45] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že v případě žalobců není možné
se zabývat výhradně dobou od obnovení sběru žádostí zastupitelským úřadem do okamžiku, kdy
podali žádost o to, aby byli povinnosti podat žádost osobně zproštěni. Nelze jednoduše uzavřít,
že jejich postup opírající se o jediný marný termín registrace byl předčasný a nesvědčil
o dlouhodobé překážce. Tím by NSS ignoroval širší kontext věci a nedospěl by k jejímu
spravedlivému posouzení s ohledem na ústavně chráněné právo žalobců, které mohlo být v dané
věci dotčeno.
[46] Nenachází důvod zpochybňovat, že žalobci b) až e) měli zájem o podání žádosti
o zaměstnaneckou kartu již v době, kdy bylo jejich přijímání přerušeno kvůli usnesení vlády
č. 474, přestože o tom nepředložili žádný důkaz. NSS musí zohlednit fakticky trvající nezákonný
stav přerušení přijímání žádostí, vyvolaný zastupitelským úřadem. I kdyby se v tomto období
o podání žádosti o zaměstnaneckou kartu pokusili, jejich snaha by byla neúspěšná. Mohli sice již
tehdy postupovat podle §169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců a požádat o upuštění
od povinnosti podat žádost osobně, stejně jako stěžovatel ve věci rozhodnuté rozsudkem
č. j. 1 Azs 2/2019 - 54, jak podotkl žalovaný. Není však možné žalobcům vyčítat, že takto
nepostupovali. Z tehdejšího pohledu jim nemuselo být zřejmé (stejně jako zastupitelskému úřadu
a žalovanému), že jde o nezákonný stav; na tehdejší situaci nelze nahlížet s vědomím pozdějšího
vývoje judikatury. Existence náhradního způsobu podání žádosti navíc nemůže zpochybnit,
že nezákonné přerušení sběru žádostí zastupitelským úřadem představovalo dlouhodobou
překážku pro podání žádosti osobně na zastupitelském úřadě. Nezákonný stav totiž nemůže být
zhojen tím, že se měli žalobci pokusit využít výjimky, kterou zákon umožňuje.
[47] Následky této předcházející dlouhodobé překážky neodezněly ihned s obnovením
sjednávání termínů k osobnímu podání žádosti. První termín registrace k volným termínům byl
sice oznámen včas a způsobem předvídaným zákonem o pobytu cizinců, avšak, jak se ukázalo,
s nedostatečnou kapacitou pro uspokojení všech zájemců, jichž muselo být o to více, že šlo
o první termín registrace po téměř roce nečinnosti (žalovaný v kasační stížnosti uvedl, že běžně
zastupitelský úřad obdrží stovky e-mailových pokusů o registraci, dne 6. 6. 2019 jich obdržel
1 185). Následující termín 9. 7. 2019 zastupitelský úřad z provozních důvodů zrušil.
[48] Počet uvolněných termínů k registraci i zrušení navazujícího termínu mohly být
zapříčiněny objektivními provozními potřebami, a nikoli svévolným omezováním fungování
zastupitelského úřadu. Přesto platí, jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 14. 11. 2019, č. j.
1 Azs 217/2019 - 32, že „[s]jednávání termínů musí nutně odrážet a zohledňovat na straně jedné organizační,
technické a personální možnosti daného zastupitelského úřadu a na straně druhé výši poptávky po těchto
termínech“. Jak se ukázalo, poskytnutá kapacita termínů byla zcela nedostatečná. Žalobcům b) až e)
tedy nebylo umožněno žádost podat ani po obnovení sběru žádostí, a vůči nim nelze hodnotit
systém podávání žádostí jako funkční. Vedl totiž k tomu, že dál přetrvával faktický nezákonný
stav a jeho následky, protože žalobcům nebylo umožněno podat svoji žádost osobně
v přiměřeném (reálném) čase. Jejich žádost o upuštění od povinnosti podat žádost osobně proto
nemůže být hodnocena jako předčasná, přestože se pokusili o registraci pouze v jednom termínu.
[49] Dlouhodobé přerušení sběru žádostí zastupitelským úřadem, ve spojení s neúspěšným
pokusem o registraci během prvního vypsaného termínu registrace a zrušením druhého termínu
registrace v červenci 2019, tedy ve svém souhrnu mohly představovat dlouhodobou překážku
osobního podání žádosti, která by odůvodňovala upuštění od povinnosti podat žádost osobně.
[50] V tomto hodnocení NSS naopak nepřihlížel k tomu, že v době podání žádosti byly
žalobcům známé snahy o změnu právní úpravy, která by umožnila stanovit nulovou kvótu
pro počet přijatých žádostí o zaměstnaneckou kartu. Vzhledem k fázi legislativního procesu
nebyla změna právní úpravy spekulativní, jak tvrdil žalovaný, ale nebylo z ní ani možné
dovozovat neomezené právo podat žádost předtím, než zákon tuto možnost vyloučí.
III. c) Ke kasační stížnosti žalobce a)
[51] Žalobce a) v kasační stížnosti namítl, že krajský soud měl jeho žádost o upuštění
od povinnosti podat žádost osobně označit jako důvodnou navzdory tomu, že ani netvrdí,
že se o registraci pokusil. Dozvěděl se o ní pozdě, když již bylo zřejmé, že by byl neúspěšný.
Postup zastupitelského úřadu byl podle něj netransparentní, neférový a nesl znaky libovůle,
nemohl tak uspět a absence marného pokusu by mu neměla být k tíži.
[52] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že rozdíl spočívající v uskutečnění
pokusu o registraci je zásadní. Navzdory závěrům uvedeným výše vůči žalobcům b) až e)
se totiž neztotožňuje s tím, že by byl postup zastupitelského úřadu po obnovení sběru žádostí
netransparentní, neférový a svévolný sám o sobě. Jak dokládají případy žalobců b) až e),
informace o termínu registrace dne 6. 6. 2019 byla zveřejněna takovým způsobem, že se o ní
bdělý zájemce o podání žádosti mohl dozvědět. Není nepřiměřené po uchazečích o pobytové
oprávnění či vízum požadovat, že měli s dostatečnou frekvencí (nikoli denně, ale např. týdně)
ověřit stav sběru žádostí, protože mohlo dojít ke změně v (ne)činnosti zastupitelského úřadu
vyvolané usnesením vlády č. 474. To by žalobci a) umožnilo včas zjistit, že byl vypsán termín
registrace. Bez pokusu o registraci však není možné ověřit, zda vůbec pojal záměr
o zaměstnaneckou kartu žádat před 6. 6. 2019, a zda tedy do jeho právní sféry mohl negativně
zasáhnout předchozí nezákonný stav přerušení sběru žádostí.
[53] Prvky libovůle nespatřuje NSS ani v tom, že další termín registrace byl vypsán
až s měsíčním odstupem. Jak uvedl NSS již dříve, měsíční čekání typicky nebude představovat
porušení práva žadatele na spravedlivý proces. Zrušení termínu registrace v červenci 2019 sice
v kontextu přijímané novely zákona o pobytu cizinců a očekávaného zavedení kvót může vytvářet
dojem manipulativního odsunutí registrace po očekávaném datu účinnosti nové úpravy. Žalobce
a) však nepředložil žádné důkazy svědčící o záměrné manipulaci s registračními dny či počty
termínů pro osobní podání žádosti. Odsunutí jediného červencového termínu v dané situaci mělo
zásadní dopad na všechny žalobce, avšak nesvědčí o systematickém zneužívání registračního
systému k „odklánění“ žadatelů, jež NSS dříve kritizoval (srov. rozsudek rozšířeného senátu
ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 - 52, č. 3601/2017 Sb. NSS).
[54] V kasační stížnosti žalobce a) argumentoval příměrem, že pokud by se žadatel
neúspěšně pokusil několikrát po sobě registrovat, avšak jeden termín by bez pokusu vynechal,
též by to nehrálo roli pro zhodnocení jeho celkové snahy. Tento hypotetický příklad je svým
kontextem zcela odlišný. Žalobce a) se totiž dovolával toho, že z důvodu nezákonného postupu
zastupitelský úřad delší dobu žádosti nepřijímal vůbec a v jediný následně vypsaný termín
se neregistroval. Nejde tedy o řadu termínů k registraci, z nichž zmeškání jediného by bylo
omluvitelné s ohledem na jinak soustavné pokusy o registraci. Žalobce a) se nepokusil registrovat
právě v tom jediném termínu, z něhož vedle dalších okolností dovozuje trvání dlouhodobé
překážky bránící mu v osobním podání žádosti. V takovém případě není nepřiměřený požadavek,
že dovolává-li se tohoto termínu, měl se v něm pokusit registrovat. Tím by jednak dal najevo,
že využil všech dostupných příležitostí pro osobní podání žádosti (ve skutečnosti šlo o jedinou
příležitost dne 6. 6. 2019), a potvrdil by, že skutečně usiloval o sjednání termínu už v době
předcházející jeho žádosti o upuštění od povinnosti podat osobně žádost o zaměstnaneckou
kartu. Proto by nebyl „čistě účelový“ ani jeho zjevně bezúspěšný pokus o registraci, pokud by jej
dne 6. 6. 2019 provedl, přestože dle jeho slov již bylo zřejmé, že se objem volných termínů
pro osobní podání žádosti vyčerpal.
[55] Srovnávat postavení žalobce a), který termín 6. 6. 2019 zmeškal, s žadateli
o zaměstnaneckou kartu, kteří úmysl požádat o ni pojali až po 6. 6. 2019, nemá žádnou relevanci,
neboť u těchto žadatelů by jen těžko šlo zvažovat, zda jim postup zastupitelského úřadu
od července 2018 do června 2019 bránil podat žádost osobně, když o ni v této době neusilovali.
Lze shrnout, že kasační námitka žalobce a) ohledně dopadu skutečnosti, že se o registraci dne
6. 6. 2019 nepokusil, je nedůvodná.
[56] Namítané protiústavnosti úpravy obsažené v §169f zákona o pobytu cizinců NSS
nepřisvědčil. Plně se ztotožňuje s odůvodněním krajského soudu. Dotčené ustanovení zmocňuje
zastupitelské úřady uložit žadatelům povinnost předem si sjednat termín k osobnímu podání
žádosti; zároveň je zmocňuje k přijetí konkrétních organizačně-technických opatření, která toto
umožní a jež musí zveřejnit. Povinnost, která může být uložena jednotlivci, mu je sice uložena
rozhodnutím konkrétního zastupitelského úřadu, ale na základě dostatečně konkrétního
zákonného zmocnění. To nespecifikuje způsob, jakým má být termín předem sjednáván. Je však
zřejmé, že jde o srovnatelné opatření, jako když správní orgán sídlící na území České republiky
stanoví úřední dny a hodiny; půjde tedy o opatření, jehož výhradním cílem je zajistit efektivní
fungování veřejné správy. Takto konkrétní organizační opatření nepředstavují ani právní předpis,
ani opatření obecné povahy.
[57] Není pravdou, že zákon nestanoví žádné „hmotněprávní limity“. Ty nepochybně plynou
z toho, jak je zákon interpretován předchozí judikaturou NSS, a z principů činnosti veřejné
správy. Organizačně-technická opatření jsou limitována zejm. požadavkem na zaručení přístupu
k podání žádosti za podmínek, které budou předvídatelné, pro běžného žadatele
splnitelné a nebudou představovat faktickou překážku podání žádosti (rozsudek NSS
č. j. 8 As 90/2011 - 62). Co se týká absence bližšího vymezení mantinelů pro zastupitelské úřady,
např. co do minimální frekvence termínů registrace, nespatřuje v ní NSS rozpor s čl. 36 odst. 4 a
čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
[58] Odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/17 není přiléhavý. Ústavní soud
se zabýval situací, kdy jednotlivci byla zákonem ukládána povinnost vyplnit tiskopis, avšak jeho
obsah nebyl vymezen zákonem ani na jeho základě podzákonným předpisem, a proto
neumožňoval abstraktní kontrolu míry zásahu do práva na soukromí, k němuž povinnost vyplnit
údaje v tiskopisu vede. Naproti tomu v projednávaném případě zákon toliko nevymezuje
podrobnosti způsobu sjednávání termínu pro podání žádosti. Tyto podrobnosti sice fakticky
regulují to, jak budou moci žadatelé žádost podat, nicméně při naplnění obsahových limitů
popsaných výše jimi není žadatelům ukládán zásah do jejich základních práv bez opory
v přezkoumatelném právním předpise.
IV. Závěr a náklady řízení
[59] Nejvyšší správní soud shrnuje, že kasační stížnosti žalovaného i žalobce a) jsou
nedůvodné. Proto je NSS výrokem I. zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný je však v dalším
řízení vázán právním názorem krajského soudu v podobě, do níž jej modifikoval NSS tímto
rozsudkem (usnesení rozšířeného senátu č. j. 8 Afs 15/2007 - 75).
[60] Následně se NSS zabýval otázkou náhrady nákladů řízení. Výroky II. a III. o náhradě
nákladů řízení žalobce a) a žalovaného se opírají o §60 odst. 1, větu první, ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl.
[61] Žalobce a) neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona. Žalovanému by vůči žalobci a) vznikalo právo na náhradu nákladů řízení,
neboť v této části řízení byl úspěšný. Nevznikly mu však žádné náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti, a proto mu jejich náhradu nepřiznal. Co se týče řízení o jeho kasační stížnosti,
byl v něm žalovaný naopak neúspěšný a nárok na náhradu nákladů nemá. Úspěšní však proti
němu byli žalobci b), c), d) a e), jimž NSS náhradu nákladů řízení přiznal. Vzhledem k tomu,
že jsou všichni čtyři zastoupeni stejným advokátem, učinil tak v jediném výroku IV.
[62] Výši náhrady určil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“) takto. Žalovaný je povinen zaplatit každému
z úspěšných žalobců částku 2 480 Kč, odpovídající odměně za jeden úkon právní služby
(vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného) učiněný advokátem společně za čtyři zastoupené
osoby [(odměna ve výši 3 100 Kč snížená o 20% podle §9 odst. 4 písm. d) ve spojení
s §7 bodem 5 a §12 odst. 4 advokátního tarifu], celkem tedy 9 920 Kč. K této částce je třeba
přičíst paušální náhradu hotových výdajů za jeden úkon [300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního
tarifu]. Celkem tedy činí odměna zástupce žalobců 10 220 Kč. Tuto částku je třeba navýšit
o DPH ve výši 21 %. Celkem má tedy žalovaný povinnost vyplatit na náhradě nákladů řízení
žalobcům b) až e) k rukám jejich zástupce částku 12 366 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2020
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu