ECLI:CZ:NSS:2020:9.AZS.290.2019:34
sp. zn. 9 Azs 290/2019 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: I. G.,
zast. Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem se sídlem náměstí 28. října 1898/9, Brno,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 7. 5. 2018, č. j. OAM-146/LE-LE05-LE26-2017, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2019,
č. j. 43 Az 19/2018 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný žalobci neudělil mezinárodní ochranu podle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“).
[2] Žalobcovu žalobu proti napadenému rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové shora
uvedeným rozsudkem zamítl. Krajský soud konstatoval, že žalobcem uváděné skutečnosti
neumožňují učinit závěr, že byl v zemi svého původu pronásledován pro uplatňování politických
práv a svobod, případně že by mu zde pronásledování pro zastávání určitých politických názorů
v budoucnu hrozilo. Soud upozornil, že svoboda vyjadřování je v zemi původu žalobce zaručena
ústavou a v praxi obecně respektována, byť se v minulosti vyskytly případy perzekuce novinářů
[jednalo se však o perzekuci ze strany tehdy vládnoucí strany National Democratic Congress (dále
jen „NDC“), tedy strany, jejímž členem je dle svých tvrzení také žalobce]. Krajský soud souhlasil
se žalovaným, že věrohodnost výpovědí žalobce zeslabily nezanedbatelné rozpory v jeho
výpovědích. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, podle níž by mu v případě návratu
do vlasti hrozilo mučení nebo nelidské zacházení ze strany vigilantistických skupin napojených
na vládní politickou stranu.
II. Argumenty kasační stížnosti
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel namítl, že se jako činný člen politické strany NDC vyjadřoval ke konkrétním
politickým kauzám a osobě prezidenta Ghany. Po této jeho kritice došlo k veřejnému vyjádření,
ve kterém mu bylo vyhrožováno ze strany vigilantistické organizace Invisible Forces
(dále jen „IF“), napojené na vládní stranu National Patriotic Party (dále jen „NPP“). Stěžovatel
tak byl přímo pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod nebo mu takové
pronásledování hrozilo. I kdyby tato výhrůžka nebyla směřována přímo jemu, ale blíže neurčené
skupině obyvatel, neznamená to, že by jeho strach z pronásledování nebyl odůvodněný.
Pokud totiž výhrůžka byla reakcí na jeho vyjádření, je zjevné, že i on do této skupiny osob patří.
[5] Stěžovatel poukázal na to, že v poslední době se objevilo vícero zpráv o provázanosti
vigilantistické organizace IF se stranou NPP. Obava stěžovatele, že nemůže věřit policii, tak byla
oprávněná. Stěžovatel namítal, že i když existuje v Ghaně pluralitní politický systém a v minulosti
došlo k předání vlády mezi NDC a NPP, neznamená to, že politicky činným jedincům nemůže
hrozit pronásledování právě od vigilantistických skupin, které jsou tolerovány nebo dokonce
podporovány právě vládnoucí stranou.
[6] Dále uvedl, že rozpory v jeho výpovědích, na něž upozornil krajský soud, se týkaly pouze
okolností jeho vycestování. Pro posouzení hrozby pronásledování či vážné újmy tak nebyly
zásadní. Vzhledem k jazykové bariéře pak nelze posoudit, zda to, co je mu vytýkáno, mohl
vnímat jako rozpory.
[7] Stěžovatel se domníval, že popsaná situace odůvodňovala také udělení doplňkové
ochrany, neboť ze zpráv o vigilantistických organizacích působících v Ghaně lze usoudit, že tyto
organizace jsou schopné násilí, které by šlo považovat za mučení nebo nelidské zacházení.
Jelikož tato organizace mu vyhrožovala, hrozí i jemu nebezpečí. Nedostatek zpráv o předchozích
obdobných útocích přitom neznamená, že by k takovým útokům nedocházelo; vzhledem
k napojení vigilantistických skupin na vládu mohly být zprávy o těchto útocích zahlazeny,
případně se nemusely vůbec dostat na veřejnost.
[8] Podle stěžovatele nelze přijmout ani závěr napadeného rozsudku, podle kterého nebylo
namístě použít zásadu „v pochybnostech ve prospěch žadatele“. Bylo totiž zjištěno vícero
skutečností, které svědčily o tom, že mu skutečně hrozí pronásledování. Stěžovatel poukázal
na to, že při vycestování nemohl shromáždit a vyvézt dostatek důkazních prostředků. Zjištěné
skutkové okolnosti byly dostatečné k tomu, aby bylo možné se domnívat, že mu v zemi původu
hrozí pronásledování nebo vážná újma.
[9] Stěžovatel považoval kasační stížnost za přijatelnou, neboť nastíněná problematika
vigilantistických skupin se nemusí týkat pouze jeho osoby, ale i dalších osob, které se mohou
ocitnout v jeho postavení.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti kterému
je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§102 s. ř. s.)
[11] Vzhledem k tomu, že projednávaná věc je věcí mezinárodní ochrany, v souladu s §104a
s. ř. s. se dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, odmítl by ji jako nepřijatelnou. Pro vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního odkazuje na své usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž neurčitý právní pojem
„přesah vlastních zájmů stěžovatele“ vyložil.
[12] Nejvyšší správní soud přesah vlastních zájmů stěžovatele neshledal. Kasační stížnost
je nepřijatelná.
[13] Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o nepřijatelnosti odůvodněno. Přesto
soud dále stručně uvede, proč věc stěžovatele nesplňuje podmínky přijatelnosti, resp. ani v dalším
nepřesahuje jeho zájmy natolik, aby se jí soud podrobně věcně zabýval.
[14] Ze správního spisu je zjevné, že stěžovatel přicestoval do České republiky dne 25. 9. 2017.
Při kontrole v tranzitním prostoru se prokázal cestovním pasem Ghanské republiky a povolením
k pobytu Italské republiky (oba doklady pod jménem E. Q. K.). Při kontrole bylo zjištěno, že
stěžovatel není oprávněným držitelem předložených dokladů. Dne 26. 9. 2017 podal stěžovatel
žádost o mezinárodní ochranu. Ze žádosti a z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení
mezinárodní ochrany vyplynulo, že se narodil ve městě Goaso a je ghanské státní příslušnosti.
Stěžovatel vysvětlil, jak si neoprávněně opatřil doklady, na základě nichž přicestoval do České
republiky. Uvedl, že od roku 2010 je členem politické strany NDC a že se z důvodu svého
členství v politické straně obával o svůj život a zdraví, neboť jej kvůli jeho vyjádřením ve vysílání
místních médií začala hledat skupina lidí patřících k vládě. Vyjádření v médiích mělo souviset
s případem kontaminovaných pohonných hmot a tento případ měl mít politický podtext.
Konstatoval, že v Ghaně je běžnou praxí, že se někdo vyjadřuje ve sdělovacích prostředcích
kriticky vůči vládě a stane se následně terčem pronásledování; ne však přímo ze strany vlády, ale
ze strany skupin, které jsou na vládu napojené. Nemohl se obrátit na místní policii, neboť se na
ni nedá spolehnout. Stěžovatel uvedl, že skupina osob, která jej údajně měla pronásledovat,
zjistila jeho jméno právě ze sdělovacích prostředků, neboť se musel představit. Stěžovatel pak byl
touto skupinou telefonicky kontaktován; na doplňující otázku žalovaného upřesnil, že nebyl
kontaktován přímo on, ale někdo ze členů skupiny zavolal do vysílání rozhlasové stanice.
Stěžovatel přislíbil poskytnutí dalších důkazů a následně žalovanému dodal internetové články
dokumentující existenci a činnost tzv. vigilantistických skupin v Ghaně.
[15] Stěžovatel namítal, že u něj byl dán odůvodněný strach z důvodu pronásledování
za uplatňování politických práv a svobod a taktéž pro jeho obavy z pronásledování pro zastávání
určitých politických názorů v zemi jeho původu (§12 zákona o azylu).
[16] Stěžovatel ve správním řízení uvedl, že jej kontaktovala vláda (resp. skupina osob
napojená na vládu), která mu vyhrožovala pro jeho výroky v rozhlasovém vysílání. Stěžovatel
poté konkretizoval, že telefonát nepatřil přímo jemu, ale skupina osob kontaktovala
právě rozhlasovou stanici. Nejvyšší správní soud v této otázce sdílí pochybnosti krajského soudu
i žalovaného, do jaké míry bylo údajné varování směřováno přímo žalobci a zda nešlo
spíše o snahu zastrašit blíže neurčenou skupinu kritiků vládnoucí strany; ostatně sám stěžovatel
poukázal na to, že se do médií takto vyjadřuje spousta osob a že pak všechny osoby,
které se do médií vyjadřovaly, začala vláda pronásledovat.
[17] Nejvyšší správní soud v otázce obav z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu
odkazuje na svou bohatou judikaturu, která se jí opakovaně zabývala (srov. k tomu např.
rozsudek ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 – 82, rozsudek ze dne 13. 8. 2010,
č. j. 4 Azs 11/2010 – 112, rozsudek ze dne 25. 4. 2019, č. j. 5 Azs 207/2017 – 36, nebo rozsudek
ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 Azs 39/2019 – 77). Tuto judikaturu zohlednil také krajský soud, který
se otázkou posouzení možného pronásledování stěžovatele pro uplatňování jeho politických práv
zabýval velmi podrobně v bodech 15. – 23. napadeného rozsudku a Nejvyšší správní soud
pro stručnost na tyto body pouze odkazuje.
[18] Krajský soud při posuzování věci přihlédl také k tomu, že žalovaný zpochybnil
věrohodnost azylového příběhu stěžovatele. Pochybnosti o věrohodnosti stěžovatelem
uváděných skutečností krajský soud sdílel, avšak uvedl, že žalovaný skutečně poukaz na rozpory
ve výpovědích stěžovatele odůvodnil dosti stroze. Na věc však tato skutečnost nemohla mít vliv,
neboť argumentace žalovaného spočívala na tom, že azylový příběh uvedený stěžovatelem
nemohl vůbec odůvodnit udělení mezinárodní ochrany, a to bez ohledu na jeho (ne)věrohodnost.
[19] Stěžovatel poukázal i na to, že zemi původu opouštěl ve spěchu a nemohl tak logicky
opatřit dostatečné množství důkazů pro svá tvrzení. Ve vztahu k otázce důkazního břemene
v řízeních o mezinárodní ochraně se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne
30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70, v němž uvedl: „Pokud jde o břemeno důkazní, to je již výrazněji
rozloženo mezi žadatele o mezinárodní ochranu a žalovaného. Prokazovat jednotlivá fakta je povinen primárně
žadatel, nicméně žalovaný je povinen zajistit k dané žádosti o mezinárodní ochranu maximální možné množství
důkazů, a to jak těch, které vyvracejí tvrzení žadatele, tak těch, co je podporují.“ Krajský soud přitom
shledal, že si žalovaný opatřil dostatek materiálů o zemi původu stěžovatele a taktéž si opatřil
dostatečné informace během pohovorů vedených se stěžovatelem; přihlédl také ke stěžovatelem
předloženým důkazům.
[20] Pro shora uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že v projednávané věci nebylo
prokázáno, že by byl stěžovatel vystaven jednání, které by bylo možné označit za pronásledování
podle §2 odst. 4 zákona o azylu, a z jeho výpovědí nebylo možné ani dovodit, že by zde byla
přiměřená pravděpodobnost toho, že by takovému pronásledování mohl být vystaven
v budoucnu v případě návratu do země svého původu. Nebyl zde tedy dán důvod pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu.
[21] Stěžovatel se dále domníval, že tu jsou důvody pro udělení doplňkové ochrany,
neboť mu ze strany vigilantistických skupin hrozí násilí, které by bylo možné považovat
za mučení či nelidské zacházení. Své obavy tedy opřel o shodná tvrzení, na nichž založil také svůj
strach z pronásledování.
[22] Pro splnění podmínek udělení doplňkové ochrany musí žadatel splnit kumulativně
tato kritéria: 1. nesmí splňovat podmínky pro udělení azylu, 2. musí se nacházet mimo zem svého
původu, 3. musí mít důvodné obavy, že mu hrozí skutečné nebezpečí v zemi původu,
4. musí mu hrozit vážná újma, 5. nemůže nebo není ochoten využít ochrany země svého původu,
6. nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule. V projednávané věci byla splněna 1. i 2.
podmínka a stěžovatel se domníval, že jsou naplněny také další podmínky. Krajský soud správně
upozornil, že na rozdíl od zkoumání „přiměřené pravděpodobnosti“ hrozící újmy
při pronásledování za uplatnění politických práv, které stěžovatel tvrdil ve vztahu k udělení azylu,
platí pro prokázání možnosti způsobení vážné újmy tzv. test „reálného nebezpečí“. Tento
důkazní standard zjednodušeně definuje, jak vysoká musí být pravděpodobnost, že dojde k vážné
újmě. K testu „reálného nebezpečí“ existuje konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu
(srov. k tomu rozsudek ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 – 82, rozsudek ze dne 21. 5. 2008,
č. j. 2 Azs 48/2007 – 71, rozsudek ze dne 23. 8. 2018, č. j. 1 Azs 137/2018 – 50, ad.).
Jak je uvedeno shora, stěžovatel k udělení doplňkové ochrany poukazoval zcela obecně na stejné
důvody, pro něž mu měl být udělen azyl. Krajský soud k tomu správně podotkl, že na rozdíl
od zkoumání testu „přiměřené pravděpodobnosti“ je vůči stěžovateli test „reálného nebezpečí“
z důkazního hlediska přísnější. Stěžovatelova zcela obecná tvrzení týkající údajných výhrůžek
ze strany skupin napojených na vládu tak nemohla obstát. Stěžovateli se tedy nepodařilo
prokázat, že mu v zemi původu hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy a nebylo proto nutné
zkoumat již další body pro naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany.
[23] Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že krajský soud postupoval v souladu s ustálenou
judikaturou a ani Nejvyšší správní soud neshledal jakékoliv důvody pro to, aby se od této
judikatury odchýlil.
VI. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání
a konstatuje, že svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, proto ji podle
§104a s. ř. s. shledal nepřijatelnou a odmítl ji.
[25] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení
zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2020
JUDr. Radan Malík
předseda senátu