ECLI:CZ:NSS:2020:APRK.7.2020:51
sp. zn. Aprk 7/2020 - 51
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: Mgr. E. M.,
proti žalovanému: Magistrát města Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 8, Ústí nad
Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 1. 2019, č. j.
MMUL/OPA/OP/296480/2018/MaV, o návrhu žalobkyně na určení lhůty k provedení
procesního úkonu dle §174a č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě
soudů a o změně některých dalších zákonů, ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem
pod sp. zn. 15 A 44/2019,
takto:
I. Návrh se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Dne 18. 8. 2020 byl Nejvyššímu správnímu soudu postoupen Krajským soudem v Ústí
nad Labem (dále „krajský soud“) návrh žalobkyně (dále „navrhovatelka“) na určení lhůty
dle §174a zákona o soudech a soudcích. V něm se uvádí, že navrhovatelka se dotazovala
u krajského soudu dne 1. 6. 2020 na stav řízení, přičemž jí bylo přípisem ze dne 5. 6. 2020
sděleno, že soud nyní vyřizuje věci, které napadly dříve a rozhodnutí ve věci navrhovatelky
lze očekávat ke konci roku 2021. Navrhovatelka uvádí, že v řízení momentálně dochází
k průtahům, neboť žaloba byla podána dne 12. 3. 2019, ve vyjádření ze dne 16. 5. 2019 souhlasila
navrhovatelka s rozhodováním bez ústního jednání; od té doby soud ve věci nekonal.
K 13. 8. 2020 tak řízení trvá již 17 měsíců, přestože lze ve věci rozhodnout jen na základě malého
množství listin a písemných vyjádření stran. Pokud by soud měl rozhodnout až koncem roku
2021, jak avizoval, činila by délka řízení dva a půl roku, tedy více než 24 měsíců, což je hranice,
kterou dle judikatury NSS již nelze ospravedlnit. Navrhovatelka proto žádá o určení lhůty
pro rozhodnutí, a to do 30 dnů od doručení rozhodnutí o tomto návrhu.
[2] K návrhu se vyjádřil soudce krajského soudu Mgr. Ing. Martin Jakub Brus; nedomnívá
se, že by docházelo k průtahům v řízení. Uvedl, že po provedení procesních úkonů byla věc
zařazena do pořadí věcí určených k rozhodnutí; poukázal na to, že délka řízení v senátní agendě
(15 A, 15 Af), s výjimkou věcí přednostních, v tuto chvíli přesahuje dva roky od podání žaloby
(soud aktuálně rozhoduje věci roku 2017). V případě navrhovatelky přitom soud neshledal,
že by se jednalo o věc, která by měla být dle §56 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
projednána přednostně, ostatně to netvrdila ani navrhovatelka. Byť soud chápe rozladění
navrhovatelky, postup soudu v dané věci odpovídá současnému zatížení správního úseku
krajského soudu. Soud proto neshledal důvody k provedení procesního úkonu dle §174a odst. 3
věty druhé zákona o soudech a soudcích.
[3] Z předloženého spisu krajského soudu Nejvyšší správní soud ověřil, že žaloba byla
podána dne 12. 3. 2019, usnesením ze dne 13. 3. 2019 byla navrhovatelka vyzvána k úhradě
soudního poplatku a dále k doložení napadaného správního rozhodnutí; což obratem učinila.
Dne 27. 3. 2019 zaslal krajský soud žalobu k vyjádření žalovanému a vyžádal správní spis.
Vyjádření žalovaného bylo vč. správního spisu zasláno krajskému soudu dne 24. 4. 2019. Dne
2. 5. 2019 krajský soud zaslal účastníkům řízení poučení o podjatosti a dotaz na souhlas
s vyřízením věci bez jednání; dne 9. 5. 2019 navrhovatelka vyjádřila souhlas s rozhodnutím věci
bez jednání, námitku podjatosti nevznesla. Dne 16. 5. 2019 podala navrhovatelka repliku
k vyjádření žalovaného, kterou doplnila dalším podáním ze dne 19. 5. 2019; dne 22. 5. 2019 zaslal
krajský soud vyjádření navrhovatelky žalovanému. V soudním spise dále následuje dotaz
navrhovatelky ze dne 1. 6. 2019 na stav řízení, resp. jeho urychlení; v odpovědi ze dne 5. 6. 2019
jí bylo krajským soudem sděleno, že její věci předchází dříve napadlé žaloby, přičemž rozhodnutí
může očekávat ke konci roku 2021. Další úkony již nejsou v soudním spise učiněny.
[4] Řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, upravené v §174a zákona
č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých
dalších zákonů, představuje promítnutí zásad spravedlivého procesu z hlediska naplnění práva
účastníka nebo jiné strany řízení na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, zakotveného
zejména v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
[5] Nejvyšší správní soud v projednávané věci po posouzení postupu krajského soudu dospěl
k závěru, že soud, jak vyplývá z předloženého spisového materiálu, se věcí po jejím obdržení
řádně zabýval a činil postupně v přiměřené době všechny nezbytné procesní úkony, jejichž
vykonání bylo ve věci zapotřebí tak, aby věc mohl projednat a rozhodnout. Lze připustit, že soud
po dobu několika měsíců žádné úkony již nečiní; avšak stav řízení, kdy soud vykonal veškeré
úkony nutné k tomu, aby mohl rozhodnout, v dané věci, která nemá přednostní režim, stále
nerozhodl, není sám o sobě známkou průtahu v řízení.
[6] Podle §56 odst. 1 s. ř. s. soud projednává a rozhoduje věci v pořadí, v jakém mu napadly;
to neplatí, jsou-li u věci dány závažné důvody pro přednostní projednávání a rozhodování věci.
Dle odst. 3 citovaného ustanovení soud přednostně projednává návrhy na osvobození
od soudních poplatků a návrhy na ustanovení zástupce, projednává a rozhoduje přednostně
též žaloby proti nečinnosti správního orgánu a žaloby proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo
donucení správního orgánu, návrhy a žaloby ve věcech mezinárodní ochrany, rozhodnutí
o správním vyhoštění, rozhodnutí o povinnosti opustit území, rozhodnutí o zajištění cizince,
rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž
důsledkem je omezení osobní svobody cizince, rozhodnutí o ukončení zvláštní ochrany a pomoci
svědkům a dalším osobám v souvislosti s trestním řízením, jakož i další věci, stanoví-li tak
zvláštní zákon; v případě navrhovatele se o takovou věc nejedná; Navrhovatelka neuvedla žádné
závažné důvody, které by svědčily k přednostnímu projednání jeho věci.
[7] Při zhodnocení hledisek uvedených v §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že soud se nedopustil žádných průtahů ve vztahu
k úkonům nutným k tomu, aby se řízení dostalo do stavu, kdy je možno vydat rozhodnutí.
Soudní řád správní respektuje objektivní realitu v českém soudnictví, kdy rozhodující soudci
či senáty mají v jednom okamžiku vícero běžících řízení, některá z nich již připravená
k projednání a postupně v nich vydávají rozhodnutí, přičemž ostatní věci na rozhodnutí „čekají“.
To samo o sobě není zapovězeno z hlediska požadavků spravedlivého procesu, které obecně
nevynucují vydání rozhodnutí ihned, jak je to možné, ale pouze brání tomu, aby doba řízení
nebyla nepřiměřeně dlouhá. Podstatné zde je, aby řízení nebylo v tomto stavu udržováno
po nepřiměřenou dobu.
[8] Nejvyšší správní soud s přihlédnutím ke své konstantní judikatuře, kterou rovněž
navrhovatelka zmiňuje, dospěl k závěru, že dobu, po kterou se navrhovatelce nedostalo dosud
rozhodnutí, lze z hlediska čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod považovat ještě
za přiměřenou, nevyžadující ingerenci ve smyslu §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích.
Poukazuje přitom na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, č. 58/2011, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vztahujícího se k odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným
úředním postupem v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Nejvyšší soud zde v části
VI. stanoviska zmínil, že jakékoli řízení vždy nějakou dobu trvá, a dále na vysokém stupni
obecnosti uvedl, že za přiměřenou délku řízení Nejvyšší soud považuje ještě 24 měsíců (nikoli
však již delší). Z pouhé skutečnosti, že krajský soud avizoval, že lze rozhodnutí očekávat
až koncem roku 2021, nelze za stávajícího stavu činit závěr o tom, že již byla hraniční doba,
kterou lze ještě ospravedlnit, naplněna.
[9] Nejvyšší správní soud však současně dodává, že jeho úkolem v řízení vedeném o návrhu
dle §174a zákona o soudech a soudcích zásadně není posuzovat a hodnotit zatíženost
a výkonnost soudců soudu a jeho personální či materiální vybavení. K uvedenému tedy zásadně
nemůže přihlížet při svých úvahách o oprávněnosti či neoprávněnosti návrhu, tedy o tom, zda
délka soudního řízení v jednotlivých věcech je ještě přiměřená, resp. zda soud je či není
bezdůvodně ve věci nečinný. Délku řízení nelze tudíž neustále ospravedlňovat bez dalšího
odkazem na zákonná pravidla vyřizování věcí a počtem dosud nevyřízených předcházejících věcí,
ale ani vytížeností soudu či jednotlivých soudců. Nejvyšší správní soud opakovaně uvádí, že ani
odkazy na pořadí vyřizovaných věcí zásadně nepředstavují důvody, které by mohly být
interpretovány jinak než jako organizační problémy, které však v tomto směru nemohou jít k tíži
navrhovatele. V této souvislosti lze odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který
opakovaně ve svých rozhodnutích uvádí, že „průtahy v řízení nelze ospravedlnit obecně známou
přetížeností soudů; je totiž věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené
v Listině a Úmluvě byly respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří
od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době“ (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 55/94,
nález sp. zn. I. ÚS 663/01, nález sp. zn. III. ÚS 685/06, nález sp. zn. IV. ÚS 391/ 07 a další).
Odkaz krajského soudu na nevyřízené věci příslušného senátu, které podle data nápadu
předcházejí dni podání předmětné žaloby, proto nadále neobstojí.
[10] Nejvyšší správní soud si plně uvědomuje, že jeho individuální rozhodnutí není
systémovým řešením, neboť v případě, kdy by zdejší soud vyhověl návrhu na určení lhůty těch
účastníků řízení před krajským soudem, jejichž věci jsou ještě starší než věc navrhovatelky,
nedošlo by k faktickému zlepšení situace. Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu
není totiž nástrojem, který je schopen odstranit případnou přetíženost soudu. Nejvyšší správní
soud však nemá jiný nástroj, který by mohl použít k ochraně navrhovatelů před případnými
průtahy v řízení. Ve vztahu k otázce zachování principu rovnosti účastníků řízení před krajským
soudem, která se v dané souvislosti nabízí, lze s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne
7. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07, publikovaný jako N 122/46 SbNU 151; viz bod 25. nálezu)
zmínit, že: „takový princip se uplatní toliko v situaci, kdy zásah do základních práv a svobod jednotlivce
lze odstranit jiným způsobem, tedy existují-li vedle zvoleného nástroje také jiné prostředky, kterými lze zabránit
zásahu do základních práv a svobod.“ Nejvyšší správní soud však jiný prostředek nemá a o návrhu
na určení lhůty musí rozhodnout.
[11] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích,
dle kterého hradí náklady řízení o něm stát jen tehdy, je-li návrh uznán jako oprávněný. K tomu
v projednávané věci nedošlo, proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že navrhovatel nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. září 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu