ECLI:CZ:NSS:2020:KONF.49.2018:28
sp. zn. Konf 49/2018 - 28
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Romana
Fialy, Mgr. Víta Bičáka, JUDr. Michala Mazance, a JUDr. Tomáše Rychlého, rozhodl o návrhu
Ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, Lanova
26, na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 7
a Městským soudem v Praze a dalších účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu
pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 337/2015, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 369 992 Kč
s příslušenstvím: žalobce Z. R., zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem
třída Přátelství 1960, Písek, a žalované České republiky – Ministerstva vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7,
takto:
I. P ř í sl uš ný k vedení řízení o žalobě podané žalobcem u Obvodního soudu
pro Prahu 7, vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 10 C 337/2015 je s ou d .
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 1. 2017, čj. 10 C 337/2015-33,
a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, čj. 51 Co 103/2017-62,
se z r ušuj í .
Odůvodnění:
[1] Podáním doručeným dne 6. 12. 2018 zvláštnímu senátu zřízenému podle
zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon
o některých kompetenčních sporech“), navrhl Ředitel Krajského ředitelství policie Jihočeského
kraje (dále též „navrhovatel“) tomuto senátu rozhodnout spor o pravomoc podle §1 odst. 1
písm. a) téhož zákona, který vznikl mezi ním na straně jedné a Obvodním soudem pro Prahu 7
a Městským soudem v Praze na straně druhé, ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy
uplatněné žalobcem Z. R. ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o
změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)
[dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“].
[2] Z návrhu na zahájení kompetenčního sporu a předložených spisů Obvodního soudu
pro Prahu 7 a Krajského soudu v Českých Budějovicích vyplynuly následující skutečnosti:
[3] Žádostmi ze dne 27. 12. 2010 a 27. 6. 2013, podanými u Krajského ředitelství policie
Jihočeského kraje, se Z. R. domáhal doplacení služebního příjmu za službu přesčas, která mu byla
v rozporu se zákonem nařizována do 150 hodin za kalendářní roky 2007 až 2010, jakož i nároků
od něj se odvíjejících. Tyto žádosti byly rozhodnutím ředitele pro řízení lidských zdrojů
Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, respektive rozhodnutím náměstka ředitele
Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje pro vnější službu, zamítnuty. Rozhodnutím
Ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 25. 9. 2013, č. ŘKŘ-3225/2013,
byla odvolání proti těmto rozhodnutím zamítnuta. V případě žádosti týkající se let 2007 až 2009
šlo již o druhé rozhodnutí odvolacího orgánu (jeho předcházející rozhodnutí ze dne 24. 11. 2011,
č. ŘKŘ-2359/2011, bylo rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
25. 1. 2013, čj. 10 A 14/2012-65, zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení). Rozsudkem
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 2014, čj. 10 A 145/2013-55, bylo
rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2013 zrušeno pro vady řízení a věc mu byla vrácena
k dalšímu řízení. Ředitel Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje vydal následně
rozhodnutí ze dne 15. 8. 2014, č. ŘKŘ-4468/2014, kterým ve věci podaných odvolání Z. R.
znovu rozhodl. Obě prvoinstanční rozhodnutí změnil tak, že žádostem částečně vyhověl a Z. R.
za období let 2008 až 2010 přiznal nárok na poměrnou část přiznaného základního platového
tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku (výroky I. a II.); výrokem ad III. pak zamítl
žádost o přiznání úroku z prodlení z částek přiznaných ve výrocích I. a II. I toto rozhodnutí bylo
rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 6. 2015, čj. 10 A 142/2014-41,
pro vady řízení zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
[4] Již dříve bylo rozhodnutím ředitele pro řízení lidských zdrojů Krajského ředitelství policie
Jihočeského kraje ze dne 1. 6. 2010 č. ŘLZ-869/2010, přiznáno Z. R. odchodné ve výši 247 872
Kč, do něhož nebyla zahrnuta (později přiznaná) náhrada za odslouženou přesčasovou službu do
rozsahu 150 hodin. Jmenovaný proto podal návrh na obnovu tohoto řízení, který však byl
zamítnut pro uplynutí zákonem stanovené lhůty pro povolení obnovy. Z. R. tak touto cestou
nebyl doplacen nárokovaný rozdíl na odchodném ve výši 16 992 Kč (dle jeho názoru mu mělo
náležet odchodné ve výši 264 864 Kč.).
[5] Dne 8. 2. 2015 uplatnil Z. R. u Ministerstva vnitra nárok na náhradu škody ve výši 16 992
Kč (nedoplatek na odchodném) a nemajetkové újmy (350 000 Kč); ta mu měla být způsobena
vydáním nezákonných rozhodnutí ve věci žádostí o doplacení služebního příjmu za službu
přesčas, průtahy v těchto řízeních a blíže nekonkretizovaným obohacením státu, ke kterému mělo
v této souvislosti dojít, jakož i nemožností přiznání příslušenství za opožděně vyplacený příjem.
Celkově tedy vyčíslil navrhovatel svůj nárok ve výši 369 992 Kč (pozn. zvláštního senátu -
správně má jít s ohledem na výše uvedené o částku 366 992 Kč). Ministerstvo vnitra se jeho
návrhem odmítlo zabývat s odůvodněním, že o návrhu by měl rozhodnout příslušný služební
funkcionář, kterým je ředitel krajského ředitelství policie, v řízení podle zákona č. 361/2003 Sb.,
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon č. 361/2003 Sb.“), a proto návrh tomuto služebnímu funkcionáři postoupilo. Ředitel
Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje však s postoupením návrhu nesouhlasil a návrh
vrátil k vyřízení Ministerstvu vnitra; to mu jej opětovně vrátilo, přičemž jmenovaný policejní
funkcionář jej znovu postoupil Ministerstvu vnitra.
[6] Po tomto předběžném uplatnění nároku podal Z. R. (dále také „žalobce“) dne 10. 8. 2015
žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 7, tj. věcně a místně příslušnému soudu žalované České
republiky – Ministerstva vnitra. Žalobou se, stejně jako při předběžném projednání nároku,
domáhal přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Ta mu
měla vzniknout především v souvislosti s řízením o jeho žádostech o doplacení služebního
příjmu a nároků odvíjejících se od služebního příjmu za období let 2007 až 2010. Upozornil, že se
nápravy chybného postupu služebního funkcionáře v této věci musel domáhat soudní cestou.
Jeho nárok tak byl uspokojen až po několika letech a to jen částečně. Výslovně v této souvislosti
uvedl, že „[n]ezákonný postup a majetková újma s tím způsobená nebyla doposud odčiněna“. Zopakoval také
svou argumentaci týkající se rozhodnutí ze dne 1. 6. 2010, č. ŘLZ-896/2010 (viz bod [4] výše),
které nereflektovalo později přiznanou náhradu za odslouženou přesčasovou službu. Jeho žádost
o obnovu tohoto řízení byla zamítnuta pro marné uplynutí zákonné lhůty; žalobce tak byl z
důvodu průtahů v řízení o žádostech o doplacení služebního příjmu a z toho se odvíjejících
nároků zkrácen na odchodném v částce 16 992 Kč. Obdobná újma mu pak vznikla i při vyměření
výluhového příspěvku (řízení o jeho navýšení však dosud nebylo skončeno). Bez bližšího
vysvětlení žalobce dále nárokoval náhradu „majetkové újmy související s nezákonným a nesprávným
úředním postupem“. V žalobě konečně uvedl, že státu vzniklo v důsledku nevyplacených částek
odchodného a výsluhového příspěvku obohacení. Jelikož v těchto případech nelze žalobci
vyplatit odpovídající úrok z prodlení, měla by být příslušná částka zohledněna v rámci přiznané
náhrady nemajetkové újmy.
[7] Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 4. 1. 2017, čj. 10 C 337/2015-33, řízení
zastavil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok
II.) s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Krajskému ředitelství policie
Jihočeského kraje (výrok III). V odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1010/2000, a ze dne 9. 1. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 2470/2012, a uvedl, že o výkon státní (veřejné) moci nejde tam, kde stát
nevystupuje v tzv. vrchnostenské pozici, nýbrž kde vstupuje do právních vztahů jako jejich
účastník, rovný s účastníky ostatními. U nároků, kde stát vystupuje jako zaměstnavatel, je dána
jeho pracovněprávní odpovědnost; to platí přiměřeně i pro vztahy služební. Pokud tedy mají
žalobcem uplatněné nároky původ v porušení povinností státu jako zaměstnavatele, nešlo
ze strany státu o výkon vrchnostenského oprávnění a nejedná se o odpovědnostní vztah
vyplývající z postupu státu při výkonu svrchované veřejné moci, na který by bylo možné
vztáhnout působnost zákona č. 82/1998 Sb. Odpovědnost za škodu vzniklou
ve služebněprávních vztazích upravují služební zákony. Obvodní soud pro Prahu 7 na základě
uvedeného dospěl k závěru, že pravomoc k projednání a rozhodnutí dané věci, která souvisí
se služebním poměrem, není svěřena soudu v rámci občanského soudního řízení (§7 s. ř. s.).
Proto řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek pravomoci zastavil a věc postoupil
k dalšímu řízení Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje (který je podle jeho názoru
orgánem pro vyřízení věci příslušným) s tím, že by mělo proběhnout řízení ve věcech služebního
poměru, v němž příslušný služební funkcionář rozhodne o náhradě škody a nemajetkové újmě
žalobce.
[8] Žalobce s uvedeným závěrem Obvodního soudu pro Prahu 7 nesouhlasil a podal proti
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 4. 1. 2017, čj. 10 C 337/2015-33, odvolání. V něm
mimo jiné uvedl, že jím tvrzená újma nesouvisí se služebním poměrem jako takovým,
ale s vydáním nezákonných rozhodnutí o jeho žádostech a nesprávným úředním postupem
v těchto řízeních.
[9] Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 6. 2017, čj. 51 Co 103/2017-62, napadené
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 potvrdil (výrok I.), neboť se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že v přezkoumávané věci není založena pravomoc civilního soudu. Uvedl,
že žalobcem uplatněné nároky vyplývají ze služebního poměru žalobce a mají tedy povahu
veřejnoprávní. Žalobce se podle odvolacího soudu fakticky domáhá vyplacení části doplatku
služebního příjmu za přesčasovou službu a části odchodného, což jsou nároky plynoucí
ze služebního zákona. Není proto v dané věci dána pravomoc soudů v občanském soudním
řízení podle §7 odst. 1 o. s. ř., ani podle §7 odst. 3 o. s. ř.
[10] Shora uvedené usnesení Městského soudu v Praze napadl žalobce dovoláním. Nejvyšší
soud usnesením ze dne 5. 11. 2019, čj. 30 Cdo 2900/2018-102, dovolání pro nedostatky návrhu
odmítl.
[11] Navrhovatel s postupem obvodního i městského soudu nesouhlasí a svou pravomoc
k vydání rozhodnutí o žádosti žalobce na náhradu tvrzené újmy popírá. V úvodu
své argumentace upozorňuje na obezřetnost při aplikovatelnosti judikatury vztahující
se k rozhodnutím vydaným podle zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků
Policie České republiky, který byl nahrazen zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů, neboť tyto zákony jsou postaveny na odlišných premisách.
Navrhovatel nepovažuje odkaz Obvodního soudu pro Prahu 7 na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 9. 1. 2013, čj. 30 Cdo 2470/2012-73, za přiléhavý, neboť v něm byla, na rozdíl od nyní
projednávané věci, posuzována údajná diskriminace příslušnice Policie ČR služebním
funkcionářem z důvodu těhotenství, ke které mělo dojít v roce 2006, tedy před účinností
služebního zákona. Přitom právní úprava posuzování diskriminace před účinností služebního
zákona doznala podstatných změn, neboť zákon č. 186/1992 Sb., v tomto směru explicitně
odkazoval na právní úpravu obsaženou v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (viz §155
zákona č. 186/1992 Sb.). Ve vztahu k řízením vedeným podle služebního zákona však aplikace
zákoníku práce nepřipadá v úvahu. Nelze proto podle navrhovatele připodobňovat posuzování
diskriminace vzniklé de facto v rámci zaměstnaneckého vztahu k řízení ve věcech služebního
poměru vedenému podle služebního zákona, u něhož nelze souhlasit s názorem, že se jedná
o řízení charakterizované vzájemnými vztahy rovnosti služebního funkcionáře a příslušníka,
s nímž je vedeno správní řízení. Závěry citovaného rozsudku Nejvyššího soudu tak nejsou
aplikovatelné na posuzování žádostí o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, která měla vzniknout postupem služebních
funkcionářů při rozhodování podle služebního zákona.
[12] Zároveň předestřený názor Obvodního soudu v Prahu 7 podle navrhovatele
nezohledňuje specifika služebního poměru a nekoresponduje s ustálenou judikaturou správních
soudů (například s rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 3 Ads 79/2011-62 ze dne
21. 9. 2011, čj. 4 Ads 153/2011-75 ze dne 30. 4. 2012 nebo čj. 3 Ads 133/2012-19 ze dne
27. 11. 2013), z níž vyplývá, že v otázkách týkajících se služebního poměru příslušníků
bezpečnostních sborů služební funkcionáři vykonávají vrchnostenskou pravomoc; řízení
ve věcech služebního poměru je řízením správním, ve kterém jedna strana reprezentující státní
moc rozhoduje o právech a povinnostech účastníků řízení, kteří se služebními funkcionáři, coby
správními orgány, nemají rovné postavení. Služební funkcionáři tak rozhodují ve správním řízení
z pozice vykonavatele státní moci, tedy v řízení, které je charakteristické potlačením rovnosti
obou subjektů ve prospěch nadřízenosti státní moci. V této souvislosti navrhovatel na okraj
připomíná, že služební funkcionáři jsou věcně příslušní vést s příslušníky mimo jiné též řízení
o jednání vykazujícím znaky přestupku. Ve vztahu k tomuto řízení nemůže být sebemenších
pochyb o tom, že služební funkcionáři vedou s příslušníky správní řízení, neboť rozhodují o vině
a trestu za dané deliktní jednání.
[13] Pokud tedy řízení ve věcech služebního poměru (včetně řízení ve věcech kázeňských)
je řízením správním, vedeným správním orgánem, tj. příslušným služebním funkcionářem,
pak si podle navrhovatele názor Obvodního soudu pro Prahu 7 vnitřně odporuje, je-li založen
na tvrzení, že předmětem úpravy provedené zákonem č. 82/1998 Sb., není odpovědnost
za škodu vzniklou ze služebněprávních vztahů, nýbrž odpovědnost za škodu, která byla
způsobena při výkonu státní moci nezákonným rozhodnutím, které v řízení správním vydal státní
orgán nebo osoba při výkonu státní správy, která jí byla svěřena zákonem, a dále za škodu
způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů nesprávným úředním postupem. Jinými slovy,
jedná se o názor, že na řešení tvrzených škod vzniklých v řízení ve věcech služebního poměru,
tedy v řízení správním, není možné aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., protože škoda nevznikla
v rámci vedeného správního řízení. Nadto podle navrhovatele názor, že služebně právní vztahy
jsou charakterizovány vzájemnou rovností jejich účastníků (státu na jedné straně a příslušníka
bezpečnostního sboru na straně druhé), nemá oporu ani v platné právní úpravě, ani v ustálené
judikatuře. Podle §5 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., přitom stát odpovídá za podmínek
stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno
v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo
v řízení trestním. Jelikož je řízení ve věcech služebního poměru řízením správním, je zřejmé,
že ve věci žádosti o poskytnutí náhrady škody, případně zadostiučinění za nemajetkovou újmu
vzniklou v souvislosti s vedením správního řízení, je aplikace zákona č. 82/1998 Sb., zcela
namístě.
[14] Oproti tomu dikce §98 odst. 1 služebního zákona, týkající se obecné odpovědnosti
bezpečnostního sboru za škodu, se vztahuje toliko na škodu způsobenou příslušníkovi
v souvislosti s vykonáváním služebních úkolů. Ačkoli služební zákon hovoří o „obecné odpovědnosti“
bezpečnostního sboru, má navrhovatel za to, že ani obecná odpovědnost není zcela bezbřehá,
přičemž musí být naplněny zákonem stanovené předpoklady, při kterých se uplatní, a sice
že škoda byla způsobena příslušníkovi porušením právní povinnosti při výkonu služby, v přímé
souvislosti s ním nebo pro výkon služby. Pokud se účastník řízení domáhá náhrady škody
a nemajetkové újmy, která měla vzniknout v souvislosti se správním řízením, je zřejmé,
že tvrzenou škodu nelze posuzovat podle obecné odpovědnosti za škodu upravené v §98 odst. 1
služebního zákona, je-li tato oblast komplexně upravena samostatným právním předpisem,
tj. zákonem č. 82/1998 Sb. Mimoto služební zákon, jakožto kogentní právní úprava,
v níž je zakázáno vše, co není výslovně dovoleno, neupravuje jakoukoli možnost posuzování
nemajetkové újmy a přiznávání satisfakce ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
[15] V této souvislosti navrhovatel odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
3. 10. 2013, čj. 3 Ans 4/2013-37, a ze dne 31. 7. 2014, čj. 6 As 102/2014-39, z nichž se podává,
že v případě řešení situace, kdy v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem
služebního funkcionáře vznikla stěžovateli prokazatelná újma, by bylo možné (za splnění dalších
zákonných podmínek) uvažovat o jiném titulu právní ochrany, a to postupem podle zákona
č. 82/1998 Sb., dopadajícím i na soukromoprávní aspekt věci, který v řešení veřejnoprávního
nároku v odpovídajícím řízení zohlednit nelze. Ve druhém z citovaných rozsudků pak Nejvyšší
správní soud konstatoval, že ve své judikatuře opakovaně dovodil, že řízení ve věcech služebního
poměru je správním řízením, ve kterém služební funkcionář vystupuje jako správní orgán,
přičemž od tohoto právního názoru není třeba se jakkoli odchýlit. Komplexní posouzení otázky
náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem však není v pravomoci správních
soudů, Nejvyšší správní soud nevyjímaje.
[16] Navrhovatel rovněž upozorňuje na možné krácení práv žadatelů (příslušníků
bezpečnostních sborů) o náhradu škody v případě, kdy by tyto žádosti byly posuzovány podle
služebního zákona, oproti tomu, byly-li by řešeny podle zákona č. 82/1998 Sb. Rozhodnutí
služebních funkcionářů o žádostech o náhradu škody by totiž následně podléhaly soudnímu
přezkumu ve správním soudnictví, v němž jsou soudy toliko oprávněny žalované správní
rozhodnutí zrušit a věc vrátit služebnímu funkcionáři k dalšímu řízení. Správní soudy tedy
nemohou jakkoli zasahovat do výše přiznané náhrady škody, případně náhradu škody přiznat
tam, kde by ji služební funkcionáři nepřiznali, tak, jak k tomu jsou oprávněny civilní soudy,
rozhodující o řešení náhrady škody v režimu zákona č. 82/1998 Sb.
[17] Je krajně nežádoucí, aby bylo na řízení ve věcech služebního poměru v některých
případech pohlíženo jako na správní řízení, v němž je vydáváno autoritativní správní rozhodnutí
podléhající soudnímu přezkumu v rámci správního soudnictví, a v jiných případech jako na jakési
„neřízení“, v němž mají služební funkcionáři rovné postavení s příslušníky, kteří jsou účastníky
řízení ve věcech služebního poměru; bylo by pak otázkou, ke kterému soudu by bylo možné
podat žalobu proti rozhodnutí vydanému v řízení, které by nebylo považováno za správní řízení.
Rozhodování služebních funkcionářů o žádostech o náhradu škody by nadto vedlo v praxi
k absurdním situacím, kdy by služební funkcionáři měli sami objektivně a nestranně rozhodnout,
zda svým postupem způsobili materiální či nemateriální škodu příslušníkům, s nimiž vedli řízení
ve věcech služebního poměru; mohlo by dojít i k tomu, že by o náhradě škody rozhodoval
správní orgán bezprostředně podřízený orgánu, který měl škodu způsobit.
[18] S ohledem na uvedené má navrhovatel za to, že vyřizování žádostí o náhradu škody
způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem v řízení ve věcech služebního poměru by mělo probíhat podle příslušných ustanovení
zákona č. 82/1998 Sb. Podle navrhovatele je tudíž příslušným rozhodnout ve věci Obvodní soud
pro Prahu 7. K tomu dodal, že zákon č. 82/1998 Sb. v §6 odst. 1 stanoví, že ve věcech náhrady
škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních
úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady; žádný z útvarů Policie
ČR ovšem v zákoně č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy
České socialistické republiky za ústřední orgán státní správy označen není. V daném případě
je tedy příslušné jednat jménem státu Ministerstvo vnitra.
[19] Vznikne-li kladný nebo záporný kompetenční spor o pravomoc nebo věcnou příslušnost
k vydání rozhodnutí, rozhodne zvláštní senát o tom, kdo je příslušný vydat rozhodnutí uvedené
v návrhu na zahájení řízení. Kladným kompetenčním sporem je podle §1 odst. 2 zákona
č. 131/2002 Sb. spor, v němž si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci
individuálně určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí.
Záporný kompetenční spor podle téhož ustanovení nastává tehdy, jestliže v totožné věci
individuálně určených účastníků strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí. Vzhledem
k tomu, že pravomoc projednat žalobcem uplatněné nároky a rozhodnout o nich popřeli
kvalifikovaným způsobem soudy v občanském soudním řízení i navrhovatel, vznikl v dané věci
negativní kompetenční spor a je tak založena rozhodovací pravomoc zvláštního senátu k jeho
projednání.
[20] Z toho, co bylo uvedeno výše v rekapitulační části tohoto usnesení, považuje zvláštní
senát za zcela zřejmé, že závěr soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, týkající
se pravomoci k projednání a rozhodnutí návrhu žalobce, byl předčasný. Z podané žaloby totiž
nelze jednoznačně určit, jaké nároky žalobce uplatňuje a v jaké výši. Za stávající procesní situace
se jeví, že součástí uplatněného nároku je rozdíl ve výši vyplaceného odchodného a odchodného,
na které by měl žalobce (podle svého tvrzení) nárok v případě, kdy by se při výpočtu odchodného
vycházelo i z později přiznaného doplatku služebního příjmu za přesčasovou službu (16 992 Kč).
Zbytek žalované částky (350 000 Kč) je bez jakékoli další strukturace odvozován z nezákonného
postupu v řízení o doplacení služebního příjmu za přesčasovou službu, kde se žalobce domáhá
„odčinění“ tohoto postupu, včetně nemajetkové újmy tím způsobené, dále se domáhá odškodnění
„nemajetkové újmy související s nezákonným a nesprávným úředním postupem“ v řízení o výsluhovém
příspěvku a řízení o odchodném a náhrady za obohacení státu, které mu vzniklo nevyplacením
odchodného a výsluhy v plné výši (to by mělo být odškodněno jako nemajetková újma,
pro právní nemožnost přiznání odpovídajícího úroku z prodlení z těchto částek). Bližší upřesnění
nejasně formulovaných nároků nelze nalézt ani v podání žalobce ze dne 8. 2. 2015, adresovaného
Ministerstvu vnitra, na které žalobce v textu žaloby odkazoval. Konkretizace žalovaných nároků
nevyplývá ani z odvolání proti usnesení obvodního soudu, kde žalobce pouze doplnil, že újma
mu vznikla v souvislosti s vydáním nezákonných rozhodnutí navrhovatele a jeho nesprávným
úředním postupem.
[21] Obvodní soud pro Prahu 7 žalobce k upřesnění jeho žaloby nevyzval a bez jakékoli bližší
argumentace uzavřel, že uplatněné nároky se odvíjejí od služebního poměru žalobce a nejde tedy
o odpovědnostní vztahy veřejnoprávní povahy, což je vylučuje z režimu zákona č. 82/1998 Sb.
Odvolací soud pak tento závěr aproboval, přičemž dodal, že žalobce se domáhá jednak náhrady
za nevyplacenou část doplatku služebního příjmu za přesčasovou službu, jednak náhrady
za nevyplacenou část odchodného, což jsou nároky vyplývající ze služebního zákona (zákon
č. 361/2003 Sb.).
[22] Tento postup soudů v občanském soudním řízení byl nesprávný, neboť z toho, co bylo
uvedeno výše, je zřejmé, že žalobce pravděpodobně uplatňuje i nároky, které se od existence
služebního poměru neodvíjejí (viz dále) a úvahy vyslovené soudy obou stupňů
tak na ně evidentně nemohou dopadat. Jestliže tedy obvodní soud neodstranil pochybnosti
o tom, jaké všechny nároky žalobce v žalobě uplatňuje (a v jaké konkrétní výši) a bez dalšího
rozhodl o zastavení soudního řízení v celém rozsahu a postoupení věci k vyřízení příslušnému
služebnímu funkcionáři, nastolil situaci, kdy zvláštní senát nemůže (pro nesouhlas s tímto
postupem ze strany navrhovatele, který rovněž svou pravomoc v celém rozsahu odmítá)
autoritativně určit, který orgán veřejné moci je povolán o uplatněných nárocích žalobce vést
řízení a rozhodnout (případně v jakém rozsahu).
[23] Výrok I. tohoto usnesení tedy nelze interpretovat tak, že všechny žalobcem uplatněné
nároky mají být věcně projednány a rozhodnuty v občanském soudním řízení, ale tak, že do doby
odstranění vad žaloby a vyjasnění, co má být předmětem řízení, vede řízení ten orgán, u kterého
byl nárok uplatněn (zde civilní soud). Teprve poté, co bude postaveno najisto, jaké nároky
(a v jaké konkrétní výši) žalobce uplatňuje, bude možné učinit kvalifikovaný závěr o existenci
či rozsahu pravomoci soudu, respektive navrhovatele. Zvláštní senát tedy z vyložených důvodů
otázku pravomoci danou věc meritorně projednat a rozhodnout nikterak nepředjímá. Přestože
ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb. předpokládá, že zvláštní senát svým usnesením
vysloví definitivní závěr o příslušnosti některé ze stran kompetenčního sporu ve věci rozhodnout,
specifická procesní situace takový postup v dané věci neumožňuje. Zvláštní senát tedy alespoň
za pomoci zmiňovaného ustanovení určil, před kterým orgánem veřejné moci se povede řízení
do doby, než bude možné otázku pravomoci posoudit s konečnou platností. Současně
je třeba upozornit, že pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona
č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl,
pro správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Bude tedy na Obvodním soudu pro Prahu
7, aby vyzval žalobce k odstranění vad jeho žaloby a poté opětovně posoudil svou pravomoc
ve věci rozhodnout.
[24] Zvláštní senát podle §5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb. zruší rozhodnutí, kterým strana
kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí
zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení v její
pravomoci. Výrokem II. tohoto usnesení proto zvláštní senát zrušil jak usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 1. 2017, čj. 10 C 337/2015-33, tak i usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 7. 6. 2017, čj. 51 Co 103/2017-62, neboť existence těchto rozhodnutí brání
postupu, k nimž byly soudy v občanském soudním řízení zavázány v předchozím odstavci.
[25] Pouze obiter dictum považuje zvláštní senát za vhodné Obvodní soud pro Prahu 7
upozornit, že otázkou rozhraničení pravomocí mezi soudy a služebními funkcionáři (tj. správními
orgány) při rozhodování o nárocích vyplývajících ze služebního poměru či nárocích odvíjejících
se od vedení těchto řízení před služebními funkcionáři se v minulosti věcně zabýval například
v usneseních ze dne 15. 1. 2019, č. j Konf 11/2018-16, a ze dne 19. 6. 2019, čj. Konf 13/2018-19.
Tato rozhodnutí by, poté, co bude postaveno najisto, jaké nároky žalobce uplatňuje a v jakém
rozsahu, mohla obvodnímu soudu poskytnout vodítko pro úvahy o jeho pravomoci pro další
vedení řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda zvláštního senátu