ECLI:CZ:NSS:2021:1.AFS.274.2020:45
sp. zn. 1 Afs 274/2020 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyň
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: Jihočeský zemědělský
lihovar, a.s., se sídlem Temelín - Knín 14, zastoupena JUDr. Vojtěchem Slówikem, advokátem
se sídlem Soumarská 974, Praha 10, proti žalovanému: Generální finanční ředitelství,
se sídlem Lazarská 15/7, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne
22. 2. 2019, č. j. 13979/19/7100-10115-105954, č. j. 13981/19/7100-10115-105954, a č. j.
13983/19/7100-10115-105954, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 9. 7. 2020, č. j. 62 Af 32/2019-69,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne přiznáv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Odvolací finanční ředitelství rozhodnutími ze dne 7. 8. 2018, č. j. 35134/ 18/ 5200 - 10421 - 71107 0 ,
č. j. 35133/18/5200-10421-711070 a č. j. 5132/ 18/5200-10421-711070, změnilo svá původní
rozhodnutí ze dne 10. 2. 2017 a dodatečně žalobkyni stanovila daň z příjmů ze závislé činnosti
za zdaňovací období 2010, 2011 a 2012. Původními rozhodnutími byly zrušeny dodatečné
platební výměry a odvolací řízení zastaveno. Tato rozhodnutí však byla přezkoumána na základě
rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 11. 2017, neboť žalovaný dospěl k závěru, že samotná
skutečnost, že daňová kontrola provedená Finančním úřadem pro Jihočeský kraj (dále
jen „správce daně“) byla shledána nezákonným zásahem, nemusí mít vliv na zákonnost
rozhodnutí o stanovení daně. Žalovaný měl za to, že vada řízení v daném případě nebyla takové
intenzity, aby byly dodatečné platební výměry zrušeny. Nyní napadenými rozhodnutími žalovaný
zamítl odvolání proti rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 7. 8. 2018, a tato
rozhodnutí potvrdil.
[2] Žalobkyně v žalobě před Krajským soudem v Brně (dále jen „krajský soud“) namítla,
že nařízení přezkoumání po více než devíti měsících od právní moci původních rozhodnutí je
hrubým zásahem do její právní jistoty. Změna původního právního názoru, že nezákonně
vedená daňová kontrola brání doměření daně, by neměla být prováděna zpětně. Žalobkyně také
poukázala na usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 1 Afs 183/2014-55,
č. 2566/2017 Sb. NSS, ze kterého plyne, že nezákonná daňová kontrola nemůže směřovat
k zákonnému stanovení daně. Podle žalobkyně také v době vydání rozhodnutí o přezkumu
již uplynula prekluzivní lhůta pro stanovení daně. Nezákonná daňová kontrola totiž nemůže
způsobit přerušení lhůty pro stanovení daně. Platební výměry z ledna 2016 tak byly doručeny
po uplynutí této lhůty.
[3] Žalobkyně dále zpochybnila hodnocení charakteru odměny za činnosti vykonávané T. V.
v. S. na základě mandátní smlouvy. Správce daně se mýlí, pokud tvrdí, že tato odměna byla
fakticky vyplácena za výkon funkce člena statutárního orgánu. Žalovaný se nedostatečně zabýval
námitkami žalobkyně, zejména námitkou, že podle mandátní smlouvy bylo plněno ještě před
nástupem T. V. v. S. do funkce člena představenstva žalobkyně. K vyplacení odměny pro člena
představenstva také nebyly splněny požadavky §66 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku (dále jen „obchodní zákoník“). Žalovaný tak neprokázal skutečnosti naplňující právní
domněnku, že šlo o příjmy ze závislé činnosti [§92 odst. 5 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb.,
daňového řádu (dále jen „daňový řád“)].
[4] Krajský soud žalobu zamítl. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 2. 2020, č. j. 10 Afs 268/2019-53, č. 4005/2020 Sb. NSS. Z něj vyplývá, že absence výzvy
k podání dodatečného daňového přiznání před zahájením daňové kontroly nemá vliv
na zákonnost doměření daně na základě takové kontroly. Daňovou povinnost doměřit lze, avšak
nelze stanovit penále. Jestliže tedy Odvolací finanční ředitelství v rozhodnutích z 10. 2. 2017
dovodilo, že dodatečně platební výměry vydané na základě nezákonně zahájené daňové kontroly
jsou rovněž nezákonné, postupovalo nesprávně a bylo na místě nařídit přezkoumání těchto
rozhodnutí. Podle výše citovaného rozsudku kasačního soudu také platí, že absence výzvy před
zahájení daňové kontroly „neznehodnotí“ procesní postup správce daně natolik, aby zahájení
daňové kontroly nepřerušilo běh prekluzivní lhůty. Je tomu tak proto, že nezákonný postup
správce daně nemá bližší vztah k výši následně doměřené daně.
[5] Krajský soud nepřitakal ani námitce týkající se posouzení služeb poskytovaných T. V. v.
S. podle mandátní smlouvy. Krajský soud uvedl, že skutečnost, že daná činnost byla vykonávána
již před jmenováním T. V. v. S. členem představenstva, neznamená, že se nejedná o činnost
odpovídající svou náplní činnosti vykonávané členem představenstva. Pokud jde o splnění
požadavků §66 odst. 3 obchodního zákoníku, uplatnila žalobkyně tuto námitku ve správním
řízení pouze podpůrně. Žalovaný ji správně vypořádal poukazem na to, že i když nebyla odměna
schválena valnou hromadou, bez dalšího to neznamená, že se nejedná o odměnu člena
statutárního orgánu. Pokud jde o posouzení činnosti samotné jako závislé, poukázal krajský soud
na skutečnost, že podle mandátní smlouvy vykonával T. V. v. S. činnost, která svým charakterem
odpovídala činnosti předsedy představenstva, tedy jednalo se o obchodní vedení, tvorbu
obchodních strategií, zajišťování vedení účetnictví, výstavbu nového závodu a mnoho dalších.
K tomuto závěru dospěl také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 1. 2017, č. j.
9 Afs 46/2016-33, který se týkal zdanění příjmu mandatáře žalobkyně, byť v jiném zdaňovacím
období. Žalovaný tak prokázal právní domněnku, že se jednalo o příjmy ze závislé činnosti.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností,
jejíž důvody opřela o §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). V kasační stížnosti stěžovatelka napadá výlučně posouzení otázky
činnosti T. V. v. S. jako činnosti člena statutárního orgánu.
[7] Stěžovatelka především uvedla, že rozhodnutí žalovaného jsou nepřezkoumatelná,
a jelikož se s nimi krajský soud ztotožnil, je rovněž jeho rozsudek stižen touto vadou. V tomto
ohledu stěžovatelka tvrdí, že žalovaný ani krajský soud nepřihlédli k §555 odst. 1 zákona
č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), podle něhož se právní
jednání musí posuzovat podle svého obsahu. Z mandátní smlouvy mezi stěžovatelkou a T. V. v.
S. uzavřené dne 1. 6. 2006 plyne, že jím vykonávaná činnost nebyla závislou prací. K výkonu této
činnosti ostatně používal vlastní telefon, kancelář, automobil i kancelářské pomůcky. V sídle
stěžovatelky se zdržoval, jen pokud to bylo nezbytně nutné. Následně (5. 6. 2007) se stal
předsedou představenstva a vykonával pouze činnosti uvedené v občanském zákoníku a smlouvě
o výkonu funkce. Při výkonu funkce také používal jiné telefonní číslo. K těmto skutečnostem
však krajský soud nepřihlédl.
[8] Činnost vykonávaná podle mandátní smlouvy v době, kdy byl T. V. v. S. předsedou
představenstva, představuje odlišné plnění s jiným právním základem. Z tohoto důvodu měly
také krajský soud a správní orgány respektovat judikaturu Nejvyššího správního soudu (na kterou
ovšem stěžovatelka blíže neodkázala), podle níž je třeba zohlednit vůli smluvních stran. Ze spisu
přitom nevyplynulo, že by se jednalo o disimulaci zastírající skutečnou vůli smluvních stran. T. V.
v. S. pracoval kromě stěžovatelky také pro další subjekty. Je sice pravdou, že činností pro
stěžovatelku byl od roku 2010 vytížen natolik, že pro ostatní subjekty pracoval pouze
příležitostně, to však z jeho činnosti nečiní závislou činnost ve smyslu §6 odst. 1 písm. c) zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Důkazy, které tvrzení
stěžovatelky potvrzují, pak krajský soud nehodnotil v jejich vzájemné souvislosti.
[9] V podání ze dne 5. 7. 2021 stěžovatelka doplnila kasační stížnost o argumentaci
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2021, č. j. 3 Afs 82/2019-38. Z něj podle
stěžovatelky vyplývá, že správce daně ve věci řešené jiným senátem kasačního soudu posoudil
příjmy T. V. v. S. nezákonně jako příjmy ze závislé činnosti. O to více je stěžovatelka
přesvědčena, že v nyní řešené věci krajský soud pochybil. Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil věc žalovanému
k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný se ztotožnil s posouzením krajského soudu a uvedl, že pojem „závislá činnost“
tak, jak jej chápe pracovní právo, je užší pojem, než užitý zákonem o daních z příjmů. Je tedy
nepochybné, že příjem T. V. v. S. měl být zdaněn podle §6 odst. 1 písm. c) zákona o daních
z příjmů. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil splnění zákonných podmínek řízení o kasační
stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti
rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté přezkoumal
důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že není důvodná.
[12] Kasační soud se dále zabýval tím, zda krajský soud vypořádal všechny žalobní námitky
přezkoumatelným způsobem. Nepřezkoumatelná jsou taková rozhodnutí, z nichž není zřejmé,
jakými úvahami se soud při hodnocení skutkových a právních otázek řídil (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52). Nepřezkoumatelný je také
rozsudek, ve kterém soud opřel své rozhodnutí o skutečnosti v řízení nezjišťované či zjištěné
v rozporu se zákonem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j.
2 Ads 58/2003-75). Nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů je i takový rozsudek, jehož
odůvodnění si vnitřně odporuje (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2008, č. j.
7 As 28/2008-76). Těmito vadami však napadený rozsudek netrpí.
[13] Krajský soud vypořádal veškeré stěžovatelčiny námitky. Při vysvětlení důvodů zahájení
přezkumného řízení a vlivu procesních vad na použitelnost skutečností zjištěných při daňové
kontrole se řídil judikaturou Nejvyššího správního soudu, ze které obsáhle citoval. Tak tomu
je též v případě otázky dopadu nezákonně zahájené daňové kontroly na běh lhůty ke stanovení
daně. Pokud jde o námitku týkající se činnosti T. V. v. S., přihlédl krajský soud k charakteru
činnosti, kterou dotyčný vykonával pro stěžovatelku. Uvedl, že jde o činnost odpovídající svým
obsahem činnosti předsedy představenstva. Skutečnost, že mandátní smlouva byla uzavřena ještě
před vznikem funkce předsedy představenstva, pak takovému posouzení nebrání. Napadený
rozsudek krajského soudu je tedy srozumitelný, založený na seznatelných důvodech, a proto
přezkoumatelný.
[14] Kasační soud dále přistoupil k věcnému posouzení námitky, týkající se nesprávného
posouzení příjmů z činnosti T. V. v. S. jako příjmů ze závislé činnosti.
[15] V prvé řadě je třeba odmítnout tvrzení stěžovatelky uvedené v doplnění kasační stížnosti.
Není pravdou, že Nejvyšší správní soud v odkazovaném rozsudku č. j. 3 Afs 82/2019-38 uvedl,
že příjmy T. V. v. S. byly nezákonně posouzeny jako příjmy podle §6 odst. 1 písm. c) zákona o
daních z příjmů. Naopak, třetí senát uvedl, že „není sporu o to, že odměna předsedy představenstva akciové
společnosti je z hlediska daně z příjmů příjmem ze závislé činnosti ve smyslu 6 odst. 1 písm. c) zákona o daních z
příjmů.“ Důvod zrušení napadených rozhodnutí shledal třetí senát v posouzení činnosti předsedy
představenstva jako závislé činnosti pro účely daně z přidané hodnoty. Uvedl přitom, že §6 odst.
1 písm. c) zákona o daních z příjmů je „založen na právní fikci, že odměna za výkon funkce člena
statutárního orgánu právnické osoby je příjmem ze závislé činnosti. Výkon funkce předsedy představenstva akciové
společnosti nevykazuje znaky závislé práce, jak byly definovány např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze
dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013 – 35, neboť mezi předsedou představenstva a společností není vztah
nadřízenosti a podřízenosti, předseda představenstva nevykonává svoji činnost podle pokynů (k tomu viz zákonem
stanovený zákaz udělovat členům představenstva pokyny ve věci obchodního vedení).“ V případě daně
z přidané hodnoty je však situace odlišná a činnost vykonávanou předsedou představenstva lze
pro účely posouzení příjmů jako zdanitelných plnění ve smyslu §2 zákona č. 25/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, považovat za samostatnou ekonomickou činnost. Jinak řečeno, stěžovatelkou
odkazovaný rozsudek pouze v návaznosti na dřívější rozsudek kasačního soudu ze dne 22. 11.
2016, č. j. 2 Afs 100/2016-29, přitakal tomu, že v případě členů představenstva nelze aplikovat §
5 zákona o dani z přidané hodnoty, který v rozhodné době vylučoval ze systému DPH činnosti
fyzické osoby, které jsou zdaňovány jako příjmy ze závislé činnosti. Tento závěr však nijak
nezpochybnil to, že by příjem člena představenstva neměl být daněn jako příjem ze závislé
činnosti.
[16] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2004, č. j. 5 Afs 22/2003-55,
platí, že pojem „závislá činnost“ užitý zákonem o daních z příjmu bez dalšího neznamená,
že mezi členy statutárního orgánu a společností je pracovněprávní vztah. Označení poplatníka
jako „zaměstnance“ a plátce jako „zaměstnavatele“ je pouhou legislativní zkratkou. V případě
jednatelů společností s ručením omezeným kasační soud opakovaně rozhodl, že jejich příjem
z činnosti odváděné pro společnost je příjmem daněným podle §6 odst. 1 písm. c) zákona
o daních z příjmů (rozsudky ze dne 31. 8. 2010, č. j. 2 Afs 24/2010-96, č. 2262/2011 Sb. NSS,
ze dne 2. 9. 2010, č. j. 2 Afs 32/2010-102, 14. 3. 2016, č. j. 8 Afs 169/2015-29 a ze dne
22. 11. 2016, č. j. 2 Afs 100/2016-29). Rozsudek č. j. 2 Afs 100/2016-29 potvrzuje,
že se o závislou práci v případě takového vztahu nejedná a způsob zdanění je jen důsledkem
právní fikce. Podle rozsudku č. j. 3 Afs 82/2019-38 lze tyto závěry plně vztáhnout též na členy
představenstva akciové společnosti, i když se jedná o kolektivní orgán. Je tedy nepochybné,
že kvalifikace příjmu T. V. v. S. jako příjmu ze závislé činnosti mělo svůj právní základ jak
v právní úpravě, tak v judikatuře.
[17] Stěžovatelka se snažila zpochybnit závěry krajského soudu ve skutkové rovině. Především
poukazovala na to, že činnost mandatáře a předsedy představenstva je oddělitelná. Nejvyšší
správní soud však souhlasí s hodnocením krajského soudu (bod 37 napadeného rozsudku),
byť je mohl krajský soud podrobněji rozvést, že činnost, kterou T. V. v. S. vykonával
v příslušných zdaňovacích obdobích jako mandatář, nelze oddělit od činnosti předsedy
představenstva.
[18] Podle §191 odst. 1 obchodního zákoníku [p]ředstavenstvo rozhoduje o všech záležitostech
společnosti, pokud nejsou tímto zákonem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady nebo dozorčí
rady. Oblast působnosti valné hromady pak vymezuje §187 obchodního zákoníku. Do oblasti
této působnosti spadá celá řada činností, které však nelze označit za operativní či „projektové“.
Právě takové činnosti spadají do působnosti představenstva, resp. jeho předsedy. Z mandátní
smlouvy přitom vyplývá, že T. V. v. S. se podílel zejména na výstavbě závodu Býšov. Podle
přehledu činnosti mandatáře (č. l. 1a spisu o daňové kontrole) však vykonával také další činnosti
bezprostředně nesouvisející s tímto projektem, například se účastnil konference Biofuels 2010
v Kodani, dále jednal o projektu Trmice, také o projektu CVEE a o výstavě na tvrzi Býšov a také
jednal se společností E.ON. Právě v případě posledně jmenované společnosti jsou následné
smlouvy podepsány T. V. v. S. coby předsedou představenstva, nikoliv coby mandatářem
jednajícím za společnost na základě plné moci. Ostatně přehled činnosti mandatáře předložila
správci daně sama stěžovatelka a nic jí nebránilo provést důsledné odlišení činností mandatáře a
předsedy představenstva. Za této situace nelze vytýkat správním orgánům a krajskému soudu, že
toto odlišení neprovedly za ni.
[19] Pokud jde o tvrzení, že T. V. v. S. jako mandatář působil téměř výhradně pro
stěžovatelku, jelikož byl zaneprázdněn prací na projektu podle mandátní smlouvy, není zcela
pravdivé. Ze spisu vyplývá, že kromě příležitostných fakturací jiným subjektům byl také v roce
2012 dva měsíce zaměstnán v Národním divadle Brno. Tato skutečnost však sama o sobě
nevyvrací tvrzení správce daně, že činnosti vykonávané podle mandátní smlouvy se překrývají
s činnostmi vykonávanými při výkonu funkce předsedy představenstva. Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 100/2016-29 totiž sama skutečnost, že člen statutárního
orgánu má živnostenské oprávnění, nevylučuje, aby jeho příjmy plynoucí z výkonu této činnosti,
byly daněny jako příjmy ze závislé činnosti. Ze spisu tedy vyplývá, že další činnost T. V. v. S.
vykonával již jako předseda představenstva. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani tvrzení
stěžovatelky, že podpisy T. V. v. S. na některých dokumentech jako předsedy představenstva byly
pouze formálního charakteru. Jestliže podle §191 obchodního zákoníku statutární orgán jedná
jménem společnosti, nelze jednání T. V. v. S. coby mandatáře při realizaci projektu oddělit od
jednání jako člena statuárního orgánu.
[20] Pokud jde o náklady spojené s činností podle mandátní smlouvy, tedy provoz kanceláře
v Brně, provoz telefonního čísla a úklid kanceláře v dalším městě, lze poukázat na zprávu
o daňové kontrole ze dne 15. 12. 2015, č. j. 1660056/15/2201-62562-304739, ze které vyplývá,
že stěžovatelka správci daně neprokázala, že by kancelář v Brně sloužila k výkonu činnosti podle
mandátní smlouvy. Taktéž faktura za úklid kanceláře se vztahovala k prostorám, o kterých není
zřejmé, že je T. V. v. S. užíval k podnikání a na základě jakého právního titulu. Pokud jde o
telefonní číslo, které měl údajně T. V. v. S. užívat k podnikání, tedy jako mandatář, uvedl jej jako
kontaktní telefon coby předseda představenstva. Navíc stěžovatelka neprokázala, že by některá
z čísel provozovaná operátorem O2 skutečně pan V. v. S. využíval při své podnikatelské činnosti.
Tato námitka také není důvodná.
[21] Konečně, pokud jde o poukaz stěžovatelky na §555 odst. 1 občanského zákoníku, podle
nějž se právní jednání posuzuje podle svého obsahu, ani tato námitka není důvodná. Podle §3028
odst. 1 občanského zákoníku se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí
jeho účinnosti. V době uzavření mandátní smlouvy byl účinný §35 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, podle něhož se rovněž právní úkony posuzovaly podle vůle toho,
kdo je učinil. Vůle stěžovatelky a T. V. v. S. vyjádřená v mandátní smlouvě byla, aby vykonával
činnost jako manažer projektu výstavby nového závodu. Mandátní smlouva obsahuje ustanovení,
podle kterého nemá být jednání mandatáře chápáno tak, že je zaměstnancem stěžovatelky. Jak již
kasační soud uvedl výše, posuzování příjmů členů představenstva jako příjmu ze závislé činnosti
je pouze zákonnou fikcí. Stěžovatelka ve své argumentaci však zjevně nerozlišuje mezi závislou
činností (prací) podle předpisů v oblasti pracovního práva a právní fikcí, kterou zakládá zákon o
daních z příjmů. Jinými slovy to, že stěžovatelka nepovažovala T. V. v. S. za zaměstnance, bez
dalšího nevylučuje, že činnost, kterou vykonával podle mandátní smlouvy, se později shodovala
s náplní jeho činnosti coby předsedy představenstva, která je dle zákonné fikce zdaněna jako
příjem ze závislé činnosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a s ohledem na to ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[23] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, a proto jí nevzniklo právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který byl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, pak soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu nevznikly náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2021
JUDr. Ivo Pospíšil
předseda senátu