ECLI:CZ:NSS:2021:1.AO.10.2021:753
sp. zn. 1 Ao 10/2021 - 753
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci navrhovatele: Ing. P. K., zastoupen Mgr.
Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti odpůrci:
Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, za účasti osob
zúčastněných na řízení: (340 osob), o návrhu na zrušení (vyslovení nezákonnosti) mimořádného
opatření odpůrce ze dne 28. 5. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-16/MIN/KAN,
takto:
I. Návrh se odm ít á pro zjevnou neopodstatněnost.
II. Navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odpůrci se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
IV. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Nejvyšší správní soud obdržel ve shora označené věci dne 3. 6. 2021 návrh navrhovatele
na zrušení či vyslovení nezákonnosti mimořádného opatření odpůrce ze dne 28. 5. 2021, č. j.
MZDR 14601/2021-16/MIN/KAN (dále jen „mimořádné opatření“), vydaného na základě §69
odst. 1 písm. b) a i) a odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a podle §2
odst. 2 písm. b) až e) a i) zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii
onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „pandemický
zákon“).
[2] Stěžovatel napadl opatření jako celek, za problematický však označil především čl. I bod
17, podle něhož se „stanovují následující podmínky pro vstup osob do některých vnitřních a venkovních prostor
nebo pro účast na hromadných akcích, je-li to vyžadováno tímto mimořádným opatřením:
a) osoba absolvovala nejdéle před 7 dny RT-PCR vyšetření na přítomnost viru SARS-CoV-2 s negativním
výsledkem, nebo
b) osoba absolvovala nejdéle před 72 hodinami POC test na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2
s negativním výsledkem, nebo
c) osoba byla očkována proti onemocnění covid-19 a doloží národním certifikátem o provedeném očkování, které
je písemným potvrzením vydaným alespoň v anglickém jazyce oprávněným subjektem působícím v České republice,
v jiném členském státě Evropské unie nebo ve státě, který je uveden ve Sdělení Ministerstva zdravotnictví jako
země nebo její část s nízkým rizikem nákazy onemocnění covid-19, jehož vzor je zveřejněn v seznamu uznaných
národních certifikátů na internetových stránkách Ministerstva zdravotnictví České republiky, které obsahuje údaje
o očkované osobě, podanému typu vakcíny, datu podání vakcíny, identifikaci subjektu, který potvrzení vydal,
že u očkování uplynulo:
i) od aplikace první dávky očkovací látky v případě dvoudávkového schématu podle SPC nejméně 22 dní,
ale ne více než 90 dní, pokud nebyla aplikována druhá dávka,
ii) od aplikace první dávky očkovací látky v případě dvoudávkového schématu podle SPC nejméně 22 dní,
ale ne více než 9 měsíců, pokud byla aplikována druhá dávka, nebo
iii) od aplikace dávky očkovací látky v případě jednodávkového schématu podle SPC nejméně 14 dní, ale ne více
než 9 měsíců, nebo
d) osoba prodělala laboratorně potvrzené onemocnění covid-19, uplynula u ní doba izolace podle platného
mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví a od prvního pozitivního POC antigenního testu na přítomnost
antigenu viru SARS-CoV-2 nebo RT-PCR testu na přítomnost viru SARS-CoV-2 neuplynulo více než 180
dní.“
[3] Odpůrce nejprve mimořádné opatření změnil opatřením ze dne 31. 5. 2021 č. j.
MZDR 14601/2021-17/MIN/KAN, avšak pouze v zanedbatelném rozsahu. Následně
jej opatřením ze dne 7. 6. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-18/MIN/KAN (s účinností
od 8. 6. 2021), zrušil.
II. Podstatný obsah návrhu
[4] Navrhovatel je přesvědčený, že je aktivně legitimovaný k podání návrhu na zrušení
dotčeného mimořádného opatření, neboť výrazně zasahuje do jeho práv. Jedinou možností,
jak využívat běžně dostupné služby, je podstoupit očkování, nebo se opakovaně (vždy v řádu
několika dnů) podrobit PCR či antigennímu testování v laboratořích, což je činnost časově
náročná (takřka šikanózní). Nadto dochází v místech testování ke koncentraci osob, čímž
se zvyšuje riziko nákazy. Navrhovatel k otázce aktivní legitimace odkázal rovněž na ustálenou
judikaturu Nejvyššího správního soudu a dále na aktuální rozhodovací činnost v rámci přezkumu
jiných mimořádných opatření odpůrce.
[5] Navrhovatel považuje mimořádné opatření za nezákonné, neboť podmínky pro vstup
do vnitřních a venkovních prostor, či na hromadné akce (čl. I bod 17 mimořádného opatření)
nedůvodně zvýhodňují osoby, které prodělaly onemocnění COVID-19. Je zřejmé, že osoby, které
se nakazily, se v době vrcholící pandemie chovaly nezodpovědně a nedodržovaly stanovená
opatření (nošení ochranných pomůcek, dodržování rozestupů, izolace od ostatních osob apod.).
Navrhovatel shledává opatření diskriminačním ve vztahu k osobám, které dodržovaly všechna
stanovená pravidla a náležitě se chránily.
[6] Navrhovatel dále připomíná, že Nejvyšší správní soud stanovil pro přezkum opatření
obecné povahy pětibodový algoritmus. Navrhovatel napadá mimořádné opatření v rámci pátého
kroku algoritmu, neboť je přesvědčený, že zvolené řešení je neproporcionální. Nepřiměřenost
spatřuje v nutnosti opakovaně absolvovat testování. Cítí se být diskriminovaný, neboť je trestaný
za to, že se nenakazil. Odpůrce neprovedl test přiměřenosti a z napadeného opatření není zřejmé,
proč jsou stanovená pravidla nezbytná, k jakému povedou výsledku a jak dlouho mají trvat.
Odpůrce vůbec nezvážil, zda by výsledek nebyl stejný i tehdy, pokud by nepřijal žádná opatření,
a to zejména s ohledem na aktuální vývoj epidemiologické situace, kdy takřka nepřibývají
pozitivně testovaní, smrtnost je srovnatelná s chřipkou a každý, kdo se cítí ohrožen, se může
nechat očkovat. Za takové situace považuje navrhovatel za nezákonné a nepřiměřené,
aby byl diskriminovaný na základě svého zdraví a na základě toho, že v minulosti řádně dodržoval
opatření (tj. nenakazil se). Navrhovatel se nadto obává, kam až diskriminace v budoucnu povede,
a zda situace kupříkladu nedospěje do situace, kdy nebude mít bez očkování (či soustavného
laboratorního testování) přístup ke zdravotní péči.
[7] Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud mimořádné opatření zrušil, či aby (v případě,
že by v mezidobí pozbylo platnosti) deklaroval jeho nezákonnost.
III. Vyjádření odpůrce
[8] Odpůrce ve vyjádření k návrhu předně připomněl principy přezkumu mimořádného
opatření. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2011,
č. j. 6 Ao 7/2010-73, a další relevantní judikaturu.
[9] Dále zdůraznil, že situace ohledně epidemie onemocnění COVID-19 je zcela
bezprecedentní a je třeba ji posuzovat komplexně. Poznatky o epidemii se dynamicky vyvíjí
a neexistuje příliš mnoho podkladů, z nichž by mohl vycházet. Odpůrce tedy vydává mimořádná
opatření za situace, kdy neexistuje dostatek informací o epidemii, avšak při vědomí, že s ohledem
na hrozící nebezpečí nelze vyčkávat, až bude prokázáno, zda je přijímané opatření vhodnější
než jiné. Odpůrce klade důraz na ochranu života a zdraví, současně se však snaží minimalizovat
zásahy do chodu společnosti.
[10] K namítané nepřiměřenosti uvedl, že ta by přicházela v úvahu, pokud by přijal paušální
opatření bez jakéhokoliv zhodnocení situace, náhodně a bez odůvodněných výjimek. Tak tomu
však v posuzovaném případě není. Ke stanovení výjimek odpůrce vedly racionální úvahy, nikoliv
libovůle. Proto odmítá, že by bylo napadené opatření diskriminační. Ani přes veškerou
důslednost v dodržování mimořádných opatření nelze vyloučit, že se osoba nakazí. Pokud k tomu
došlo, či v budoucnu dojde, jeví se vhodným reflektovat přirozeně získanou imunitu
a nezatěžovat dotčené osoby a systém veřejného zdravotního pojištění testováním. V současnosti
totiž panuje shoda odborné veřejnosti na tom, že osoby, které onemocnění COVID-19 prodělaly,
pro své okolí nepředstavují hrozbu.
[11] Odpůrce dále zdůraznil, že opatření přijal ve snaze ochránit veřejné zdraví, což s sebou
vždy nese jistou míru zásahu do práv jednotlivců. Opatření netrestá osoby, které se nenakazily,
jak tvrdí navrhovatel, ale představuje souhrn preventivních opatření, která mají legitimní účel.
K obavám navrhovatele, jak daleko až může jím tvrzená diskriminace vést, odpůrce uvedl,
že předmětem napadeného opatření není otázka povinného očkování proti onemocnění COVID-
19. Úvahy navrhovatele považuje za spekulativní. Opatření jsou pouze dočasná a se zlepšující
se epidemiologickou situací dochází k jejich postupnému zmírnění, avšak při zachování náležité
opatrnosti. Navrhovatel v zásadě požaduje naprosté vyloučení jakýchkoliv opatření, což se však
odpůrci jeví jako zcela nezodpovědné.
[12] Odpůrce tedy považuje návrh za nedůvodný, pročež navrhl, aby jej Nejvyšší správní soud
zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud shledal, že návrh byl podán včas (§13 odst. 2 pandemického
zákona). Dále posoudil, zda je navrhovatel aktivně procesně legitimovaný k podání návrhu
na zrušení napadeného opatření.
[14] Podle §101a odst. 1 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“) platí, že „návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí je oprávněn podat
ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen.“
[15] Aktivní procesní legitimace představuje podmínku řízení, kterou musí obecně navrhovatel
splňovat, aby byl oprávněn podat k soudu návrh na zrušení opatření obecné povahy. K jejímu
splnění je zapotřebí, aby návrh obsahoval myslitelná a logicky konsekventní tvrzení
o tom, že právní sféra navrhovatele (tj. jemu náležející subjektivní práva) byla napadeným
opatřením obecné povahy dotčena. To, zda je dotčení práv vůbec myslitelné, závisí na povaze,
předmětu, obsahu a způsobu regulace prováděné konkrétním opatřením obecné povahy (bod 34
usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120, č. 1910/2009 Sb. NSS).
Není-li tato podmínka splněna, soud návrh usnesením odmítne podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Otázku aktivní procesní legitimace navrhovatele jako podmínku řízení přitom nelze směšovat
s otázkou aktivní věcné legitimace navrhovatele, tedy s otázkou důvodnosti návrhu. Tou se soud
zabývá až v rámci věcného přezkumu, nikoli při posuzování podmínek řízení (bod 42 usnesení
rozšířeného senátu ze dne 17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013-116, č. 2943/2014 Sb. NSS).
[16] V nyní posuzované věci navrhovatel svoji aktivní procesní legitimaci dovozuje
ze skutečnosti, že mu mimořádné opatření brání ve využívání běžně dostupných služeb. Přitom
nesplňuje žádnou z výjimek stanovených v čl. I bodu 17 opatření, neboť není osobou, která
prodělala onemocnění COVID-19, odmítá podstoupit očkování a pravidelné testování
na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 považuje za šikanózní. Nejvyšší správní soud má tedy
za to, že navrhovatel dostatečným způsobem namítl myslitelný zásah do svých subjektivních
práv, neboť z napadeného opatření je zřejmé, že znemožňuje vstup do některých (v opatřeních
blíže specifikovaných) vnitřních a vnějších prostor a účast na hromadných akcích veřejnosti,
a to vyjma osob, které absolvovaly očkování, prodělaly onemocnění COVID-19, nebo
absolvovaly antigenní/PCR test s negativním výsledkem. Navrhovatel, jakožto osoba, která
dle svého tvrzení žádnou z uvedených podmínek nesplňuje, může být napadeným opatřením
(respektive sporným čl. I bodem 17 opatření) negativně dotčen, neboť mu znemožňuje využívat
z pozice zákazníka v mimořádném opatření vymezených služeb, vstupovat do jednotlivých
prostor a účastnit se hromadných akcí. Soud proto činí dílčí závěr, že navrhovateli svědčí aktivní
procesní legitimace k napadení dotčeného mimořádného opatření.
[17] Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda se v případě navrhovatele nejedná
o zjevně neopodstatněný návrh.
[18] Podle §13 odst. 3 pandemického zákona „je-li návrh zjevně neopodstatněný, soud jej mimo ústní
jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne.“
[19] Kategorie „zjevně neopodstatněného“ návrhu je neurčitým právním pojmem. Podle judikatury
Nejvyššího správního soudu „neurčité právní pojmy zahrnují jevy, nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela
přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace
normy. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se [soud] musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož
i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu
objasnit, a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Proto se zjištění, zda v daném případě [jde o neurčitý právní pojem], musí odvíjet od hodnocení
všech okolností konkrétního případu, z nichž [se] učiní závěr, zda je daný pojem naplněn, či nikoli. Zákonodárce
užitím neurčitých pojmů dává orgánu aplikujícímu právní předpis prostor, aby posoudil, zda konkrétní situace
patří do rozsahu neurčitého pojmu, či nikoli. Současně však dbá na to, aby v zákoně byly uvedeny alespoň některé
charakteristické znaky.“ (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005,
č. j. 5 Afs 151/2004-73).
[20] Pandemický zákon, ačkoli daný pojem užívá, neuvádí žádné charakteristické znaky situací,
které pod tento pojem spadají. Blíže jej nevysvětluje ani důvodová zpráva k pandemickému
zákonu.
[21] Obdobným institutem je odmítnutí návrhu pro zjevnou neopodstatněnost v řízení před
Ústavním soudem podle §47 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jehož
formulací se §13 odst. 3 pandemického zákona zřejmě inspiroval. Výklad pojmu „zjevná
neopodstatněnost“ v kontextu návrhů na zrušení mimořádných opatření podle pandemického
zákona však z §47 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nelze dovodit, jelikož judikatura
Ústavního soudu mu přisoudila specifický význam aplikovatelný výlučně v souvislosti
s posuzováním z hlediska dodržování ústavně chráněných práv a svobod.
[22] Výkladová vodítka ke „zjevné neopodstatněnosti“ však lze nalézt v judikatuře Nejvyššího
správního soudu k pojmu „zjevně neúspěšný“ či „bezúspěšný návrh“, s nímž pracuje §36 odst. 3 s. ř. s.,
který se týká žádosti účastníka soudního řízení správního o osvobození od soudních poplatků.
Pojem „návrh, který zjevně nemůže být úspěšný“, lze v zásadě ztotožnit s pojmem „zjevné
neopodstatněnosti“. Byť zákonodárce užil odlišných slovních výrazů, v jejich smyslu nelze vnímat
podstatné významové nuance, které by vylučovaly aplikovatelnost již vyslovených judikaturních
závěrů. Neopodstatněnost návrhu je tentýž výraz pro jeho nedůvodnost. Nedůvodnost přitom
značí, že návrh není úspěšný. Zjevná neopodstatněnost návrhu je tak výrazovým synonymem
pro návrh, který zjevně nemůže být úspěšný.
[23] Podle judikatury Nejvyššího správního soudu „zjevná neúspěšnost návrhu by měla být zjistitelná
bez pochyb, měla by být nesporná a naprosto jednoznačná bez toho, aby bylo prováděno dokazování“ (blíže
viz např. rozsudky ze dne 24. 3. 2006, č. j. 4 Ads 19/2005-105, publ. pod č. 909/2006 Sb. NSS,
ze dne 10. 9. 2008, č. j. 9 As 97/2007-32, či ze dne 19. 12. 2007, č. j. 7 Afs 102/2007-72).
[24] V usnesení ze dne 9. 7. 2020, č. j. 2 Ads 149/2020-19, Nejvyšší správní soud ve věci
návrhu na obnovu řízení uvedl, že „zcela jednoznačná, nesporná a okamžitě zjistitelná neúspěšnost
znamená, že ať už by stěžovatel v kasační stížnosti uvedl jakékoliv důvody, nemohl by uspět“ (obdobně
i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2013, č. j. 1 As 100/2013 - 16, či ze dne
9. 10. 2013, č. j. 1 As 101/2013 – 23).
[25] Odborná literatura uvádí, že „návrh není zjevně neúspěšný ani tehdy, pokud je třeba k právnímu
závěru komplikovanějšího výkladu (složité případy výkladu práva). Naopak zjevně neúspěšným návrhem bude
skutkově i právně jednoznačná věc, ve které právní závěr jednoznačně vyplývá z textu zákona bez potřeby jeho
interpretace (In claris non fit interpretatio).“ (KÜHN, Zdeněk. Soudní řád správní: komentář.
Praha: Wolters Kluwer, 2019. Komentáře, Wolters Kluwer ČR.)
[26] Použití uvedených závěrů při posuzování, zda se jedná o zjevně neopodstatněný návrh
ve smyslu §13 odst. 3 pandemického zákona, potvrdil Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne
22. 4. 2021, č. j. 2 Ao 1/2021-19. V těchto intencích proto posoudil i nynější argumentaci
navrhovatele, který shledává čl. I bod 17 mimořádného opatření za diskriminační z toho důvodu,
že zvýhodňuje osoby, které prodělaly onemocnění COVID-19.
[27] Podle Nejvyššího správního soudu je již na základě tvrzení navrhovatele,
a to bez nutnosti hlubšího zkoumání a provedení jakéhokoliv dokazování, nesporně
a jednoznačně patrné, že projednávaný návrh je zjevně neopodstatněný (bezúspěšný).
[28] Podle čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) jsou lidé „svobodní
a rovní v důstojnosti i v právech.“ Toto ustanovení zakotvuje princip, který Ústavní soud nazývá
neakcesorickou rovností v právech, tedy rovností jako takovou, bez vazby na nějaké konkrétní
základní právo (na rozdíl od akcesorické rovnosti dle čl. 3 odst. 1 Listiny). Jedná se o jeden
ze základních principů demokratického právního státu, jak jej chápe čl. 1 odst. 1 Ústavy. Rovnost
v právech neznamená, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo, avšak „právní rozlišování
v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle“ (nález Ústavního soudu ze dne 5. listopadu
1996 sp. zn. 6/96, N 113/6 SbNU 313, vyhlášený pod č. 295/1996 Sb.). V rozporu s čl. 1 odst. 1
Listiny je taková nerovnost, které schází jakýkoli účel a smysl (nález Ústavního soudu ze dne
12. května 2015 sp. zn. Pl. ÚS 55/13, N 93/77 SbNU 339, vyhlášený pod č. 170/2015 Sb.).
Při posouzení, zda došlo k porušení čl. 1 odst. 1 Listiny, je třeba zkoumat: 1) zda se jedná o různé
subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, 2) zda je s nimi zacházeno
rozdílným způsobem, 3) zda je odlišné zacházení dotčenému jednotlivci nebo skupině k tíži
a 4) zda takové zacházení není projevem libovůle, tedy zda má legitimní cíl a je s to jej dosáhnout
(nález Ústavního soudu ze dne 22. ledna 2019 sp. zn. Pl. ÚS 32/17, N 9/92 SbNU 86, vyhlášený
pod č. 71/2019 Sb.).
[29] V nyní posuzované věci se navrhovatel cítí být diskriminovaný na základě svého zdraví
oproti osobám, které prodělaly onemocnění COVID-19. Odpůrce v napadeném opatření
příslušnou výjimku odůvodnil s tím, že u osob, které onemocnění prodělaly, se předpokládá,
„že dle stávajících mezinárodních doporučení Evropského centra pro prevenci a kontrolu nemocí a amerického
centra pro kontrolu a prevenci nemocí, mají v době do 180 dní od záchytu onemocnění dostatečnou hladinu
protilátek, která ve většině případů ochrání před reinfekcí[.] Tvrzení, že dotčené osoby mají dostatek
protilátek, pročež u nich nelze předpokládat, že se opětovně nakazí (a současně tedy,
že by nákazu šířily dále) navrhovatel nikterak nezpochybnil. Pouze shledává „nespravedlivým“,
že osoby, které se v minulosti nakazily (což dle mínění navrhovatele znamená, že byly
nezodpovědné), požívají výhod oproti osobám, které dosud onemocnění COVID-19
neprodělaly.
[30] Tato argumentace je však na první pohled mylná, neboť předně nelze tvrdit, že osoba,
která se nakazila, se nezbytně chovala nedbale, či že dokonce záměrně porušovala dřívější
opatření. Ani nejvyšší míra obezřetnosti a striktní dodržování protiepidemických opatření s sebou
totiž nepřináší absolutní ochranu před nákazou virem SARS-CoV-2, jak ostatně ve svém
vyjádření podotkl i odpůrce. Současně pak Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, ve vztahu
k algoritmu posuzování nerovného zacházení uvedeného v bodě [28] tohoto usnesení,
že v nynější věci není naplněn ani první předpoklad, pro nějž by bylo možné hovořit
o diskriminaci. Navrhovatel se totiž nenachází ve srovnatelném postavení s osobou, která
prodělala onemocnění COVID-19. O takovou situaci by se jednalo kupříkladu tehdy, pokud
by navrhovatel tvrdil (a prokázal), že vykazuje srovnatelnou hladinu protilátek, jakou
lze předpokládat u osob s prodělaným onemocněním. Navrhovatel však žádný takový argument
nevznesl, a setrval pouze na tvrzení o nemožnosti stanovení výhodnějšího zacházení pro osoby,
které se svým nezodpovědným chováním vystavily nákaze. Tento argument je však, jak soud
uvedl již výše, zcela lichý.
[31] S ohledem na zde uvedené se Nejvyšší správní soud podrobněji nezabýval námitkou
nepřiměřenosti opatření, potažmo jeho nedostatečného odůvodnění. Navrhovatel totiž
neproporcionalitu opatření vztahuje právě k jeho údajnému diskriminačnímu charakteru, který
však v posuzované věci není dán. Odpůrce nemusel posuzovat přiměřenost stanoveného
pravidla, pokud se jedná o tvrzené nerovné zacházení s osobami, které onemocnění COVID-19
prodělaly, a těmi, které se dosud nenakazily, neboť se ve skutečnosti vůbec nejedná o skupiny
obyvatel nacházející se ve srovnatelném postavení.
V. Závěr a náklady řízení
[32] Nejvyšší správní soud shledal návrh zjevně neopodstatněným, proto jej odmítl podle §13
odst. 3 pandemického zákona.
[33] Pro úplnost soud dodává, že v projednávané věci nezasílal návrh k vyjádření osobám
zúčastněným na řízení, neboť s ohledem na charakter návrhu, který soud shledal již při zběžném
posouzení jako bezúspěšný, nepovažoval takový postup za účelný. Osoby zúčastněné na řízení
nemohou rozšiřovat rámec soudního přezkumu, pročež by svou argumentací nemohly v nynější
věci rozhodnutí soudu žádným způsobem zvrátit. Již prvotní premisa navrhovatele o diskriminaci
na základě zdraví totiž byla prima facie mylná.
[34] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s §60 odst. 1
větou první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Soud o nákladech nerozhodoval podle §60 odst. 3
s. ř. s., přestože kasační stížnost odmítl, a to s ohledem na závěry usnesení rozšířeného senátu
ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS, které lze přiměřeně použít
i při odmítnutí věci pro zjevnou neopodstatněnost. Navrhovatel v řízení úspěch neměl, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odpůrci, který by jinak měl právo na náhradu nákladů
řízení, žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud mu proto
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
[35] Osoby zúčastněné na řízení mají podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu
jen těch nákladů, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jim soud uložil,
popř. jim soud může na návrh z důvodů zvláštního zřetele přiznat právo na náhradu dalších
nákladů řízení. V daném případě soud neuložil osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost,
proto jim právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. července 2021
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu