ECLI:CZ:NSS:2021:1.AS.162.2021:33
sp. zn. 1 As 162/2021 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: H. Š., zastoupené
Mgr. Petrem Juráněm, advokátem se sídlem Dvořákova 13, Brno, proti žalovanému: Krajský
úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 15. 5. 2019, č. j. JMK 70181/2019, sp. zn. S-JMK 59026/2019/OD/Ša,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
26. 5. 2021, č. j. 41 A 50/2019 - 119,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 4.114 Kč, k rukám
zástupce žalobkyně, advokáta Mgr. Petra Juráně.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
[1] Předmětem souzené věci je to, zda somatická porucha – tranzitorní ischemická ataka (dále
jen „TIA“), případně tranzitorní globální amnézie (dále jen „TGA“), může být důvodem
pro nepříčetnost dle §19 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich
(dále jen „zákon o přestupcích“).
[2] Z dosavadních skutkových zjištění učiněných ve správním řízení vyplývá, že v neděli
5. 11. 2017 před jednou hodinou odpolední žalobkyně řídila své vozidlo na ulici Srbské v Brně.
Jela směrem k ulici B. N., kde bydlí. Při jízdě dvakrát po sobě narazila do vozidla jedoucího před
ní. Z místa nehody odjela. Řidičce vozidla jedoucího před ní (dále jen „poškozená“) ublížila na
zdraví. Poškozená utrpěla otřes mozku a poranění krční páteře.
[3] Žalobkyně v přestupkovém řízení uváděla, že si dopravní nehodu nepamatuje.
V minulosti mívala zdravotní obtíže, kvůli kterým po vypjatých událostech nebo bez zjištěných
příčin na 10 až 15 minut ztratila paměť. Vybavuje si jen, jak zatočila na ulici Srbskou. Pak byla
doma s manželem. Podívala se z okna a viděla svůj poškozený vůz. Zavolala proto policii. Řekli jí,
že způsobila nehodu. Tu si ovšem nepamatovala. Nezpochybňovala, že k nehodě došlo a vůz
řídila. V důsledku své zdravotní indispozice však nejednala úmyslně.
[4] Z lékařských zpráv (a anamnézy), které žalobkyně doložila, vyplývalo, že obdobné
zdravotní potíže, jaké uváděla při dopravní nehodě, měla již v minulosti (ztráta paměti na určitý
časový úsek). Ve svém vyjádření k věci žalobkyně opakovala, že si na průběh nehody a následný
časový úsek nevzpomíná. Domnívala se, že ji nelze uznat odpovědnou za spáchané přestupky
z důvodu její nepříčetnosti. Po nehodě podstoupila několik vyšetření. Zpráva z neurologie ze dne
24. 1. 2018 u žalobkyně diagnostikovala TIA. Ta měla za následek krátkodobou poruchu
mozkových funkcí v důsledku nedostatečného přísunu kyslíku. Tato porucha se vždy samovolně
upraví. Žalobkyně čas od času těmito stavy trpí, což dokládají další doložené lékařské zprávy. Jde
však o stavy naprosto nepředvídatelné. Nevyskytují se příliš často.
[5] Magistrát města Brna (dále jen „správní orgán 1. stupně“) námitky žalobkyně nevyslyšel.
V červnu 2018 shledal, že porušila několik povinností podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích („zákon o silničním provozu“). Uložil ji pokutu ve výši 29.000 Kč,
zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 14 měsíců a uhrazení nákladů řízení ve výši 1.000
Kč. Zejména zdůraznil, že žalobkyně je způsobilá (dle posudku o zdravotní způsobilosti ze dne
6. 4. 2018) k řízení motorových vozidel skupiny B. Zdravotní potíže tvrzené žalobkyní nebyly
ke dni nehody prokázány.
[6] Žalovaný k odvolání rozhodnutí správního orgánu 1. stupně zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Správní spis neobsahoval žádný podklad pro závěr o tom, v jakém stavu byla
žalobkyně v době dopravní nehody. Platí přitom zásada in dubio pro reo.
[7] Správní orgán 1. stupně posléze nechal vypracovat znalecký posudek z oboru
zdravotnictví odvětví psychiatrie dětí a dospělých. Znalkyně konstatovala, že žalobkyně netrpí
psychózou v užším slova smyslu. Výpadek paměti na dobu nehody znalkyně spojovala spíše
s dissociativní amnézií. Ovládací schopnosti měla žalobkyně v době nehody jen nepodstatně
snížené. Následná ztráta paměti způsobená emočním šokem má obranný charakter. Nebyla však
určující pro jednání žalobkyně při nehodě a ujetí od ní.
[8] V odvolání žalobkyně připomněla, že z rozhodnutí správního orgánu 1. stupně neplynulo,
jak se magistrát vypořádal s jejími námitkami proti psychiatrickému posudku; pominul,
že se psychiatrický posudek k této diagnóze nevyjadřuje. Pokud by žalobkyně v době nehody byla
při smyslech a rozpoznávala by nebezpečnost svého jednání pro společnost, pak by se vzhledem
ke sledu událostí během nehody muselo jednat o jednání natolik agresivní, nepřiměřené
a hraničící se sociálně-patologickou poruchou, že by se tyto psychopatické rysy osobnosti zcela
jistě projevily v některém z testů, které žalobkyně podstoupila během zpracovávání
psychiatrického posudku. Stavy typu TIA se projevují velice specificky a nárazově, nelze je
objevit standardními psychiatrickými metodami, které se zaměřují na dlouhodoběji a průběžněji
se projevující duševní poruchy. Žalobkyně má ve svých dřívějších lékařských zprávách záznamy,
že opakovaně obdobné stavy prodělala. Jedná se tedy o opakovanou TIA. Odborné závěry
v takové věci může učinit pouze specialista v odvětví neurologie.
[9] Žalovaný odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu 1. stupně. Vyšel
zejména ze znění §19 zákona o přestupcích a §123 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
Nepříčetnost žalobkyně mohla zapříčinit toliko duševní porucha. Těmi se zabývá forenzní
psychiatrie. TIA je původu somatického (spjatého s tělem) nikoliv duševního. Z vypracovaného
znaleckého posudku z odvětví psychiatrie přitom plyne, že žalobkyně duševní poruchou,
pro kterou by nemohla rozpoznat protiprávnost svého jednání ani své jednání ovládat, netrpěla.
Žalobkyně tedy byla v době spáchání přestupku příčetná.
[10] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou ke krajskému soudu. K žalobě krajský
soud zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[11] Žalobkyně v průběhu soudního řízení předložila znalecký posudek ze dne 7. 11. 2019
z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie (dále jen „neurologický posudek“), který vypracovala
znalkyně MUDr. Eva Ungerová. Krajský soud provedl důkaz znaleckým posudkem, včetně
výslechu znalkyně. Z něj vyplynulo, že žalobkyně prodělala tranzitorní globální amnézii – TGA,
která je speciální jednotkou (poddruhem) TIA, pročež nebyla schopná ovládat své jednání.
[12] Krajský soud konstatoval, že §19 zákona o přestupcích pojem „duševní porucha“
nedefinuje. Soud tedy vyšel analogicky (stejně jako žalovaný) z §123 trestního zákoníku, ovšem
s přihlédnutím k principu zákazu analogie v neprospěch obviněného (na rozdíl od žalovaného)
vyplývajícím z čl. 39 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne
27. 4. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 98/20, bod 60, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 2. 2015, č. j. 1 As 236/2014 – 22, bod [21]). Pojem duševní porucha zahrnuje i jiné poruchy,
než jen ty, pramenící z duševní nemoci. Pojem hluboké poruchy vědomí lze vykládat tak,
že zahrnuje i takové, které nemají původ v duševní nemoci, ale jejich příčiny jsou jiné,
např. neurologické. TIA krajský soud podřadil pod pojem „hluboké poruchy vědomí“ dle §123
trestního zákoníku. Člověk se při TIA či TGA cítí jako by usnul; v průběhu opakuje, co činil před
atakou. Jinými slovy „o sobě neví“. To podle krajského soudu odpovídá spravedlivému čtení slov
hluboká porucha vědomí, o která se tedy lze v této věci opřít a podřadit pod ně i TIA či TGA.
Ve svých závěrech se krajský soud inspiroval i rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 3. 2011, č. j. 4 Ads 67/2010 – 111, dle něhož „[p]rvním kritériem nepříčetnosti je duševní porucha,
která bývá definována jako různé odchylky prožívání a chování jedince od normy. Taková odchylka může trvat
i jen krátkou dobu (například u epileptických záchvatů) nebo být stavem dlouhodobým či trvalým (například
senilní demence, oligofrenie).“ Za duševní poruchu označil Nejvyšší správní soud i krátkodobou
odchylku prožívání a chování jedince od normy, což je případ i TIA (resp. TGA).
[13] Pokud by se následně prokázalo, že tato porucha byla příčinou, pro kterou žalobkyně
v době nehody nemohla rozpoznat protiprávnost svého jednání nebo své jednání ovládat, mohla
TIA nebo TGA založit její nepříčetnost. V řízení před správními orgány proto bylo namístě
pořídit spíše neurologický, než psychiatrický posudek.
[14] Krajský soud dále hodnotil, zda žalobkyně v době spáchání přestupku mohla kvůli TIA
či TGA ovládat své jednání. Dospěl přitom k závěru, že nikoliv. Vyšel zejména z výslechu
znalkyně a jejího posudku. Znalkyně zdůrazňovala, že u žalobkyně v souvislosti s nehodou a tím,
jak ji popisovala, pozorovala klasické příznaky TIA či TGA. Žalovaný při jednání namítal,
zda příčinou vzniku TIA/TGA ve skutečnosti nemohla být žalobkyní způsobená dopravní
nehoda. To znalkyně rezolutně odmítla. Nespatřovala k tomu jediný důvod. I proto,
že si žalobkyně celou nehodu nepamatovala. K tomu znalkyně podle svých slov dospěla
objektivně na základě anamnézy a provedených vyšetření.
[15] Krajský soud tedy i s ohledem na konzistentní výpověď žalobkyně, a to, že ze spisu
neplynou pochybnosti o popisu skutkového děje, jak jej vylíčila, uzavřel, že žalobkyně
pro duševní poruchu v době spáchání přestupku nemohla rozpoznat protiprávnost svého jednání
ani své jednání ovládat. Ustanovení §19 zákona o odpovědnosti za přestupky v takovém případě
stanoví jasný následek: žalobkyně za přestupky, z jejichž spáchání ji správní orgány shledaly
vinnou, neodpovídala.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně
[16] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost.
[17] Dle stěžovatele v řízení sp. zn. 4 Ads 67/2010 nebyla nepříčetnost předmětem sporu,
naopak o té nebylo pochyb. Stěžovatelka trpěla v projednávané věci psychózou, což vyplývalo
ze znaleckého posudku z odvětví psychiatrie. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku
pak ani zjevně nezamýšlel vytvořit definici duševní poruchy pro správní trestání. Krajský soud
však lapidární a zkratkovitou definici převzal. Není však patrné, kým a v jakých případech bývá
duševní porucha takto definována. Ve věci projednávané v rozsudku č. j. 1 As 236/2014 – 22
hrozilo rozšíření trestněprávní odpovědnosti v neprospěch účastníka řízení. Bez užití analogie
z trestního práva totiž odpovědnost účastníka řízení nevznikla. V projednávané věci však šlo
o překlenutí mezery v zákoně – zákon o přestupcích pro účely definice „duševní poruchy“ nic
nestanoví. Vymezení pojmu tak nelze ponechat na úvaze soudu, ale je třeba užít zákonné definice
§123 trestního zákoníku (v souladu se zásadou nullum sine lege scripta). Nejde ani o analogii
v neprospěch, neboť analogicky dovodil jediný možný obsah pojmu „duševní porucha“. TIA pak
nelze dle odborné trestněprávní literatury podřadit pod pojem „hluboká porucha vědomí“ (srov.
Válková, H. §123 (Duševní porucha). In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vyd.
Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1329).
[18] I kdyby stěžovatel připustil výklad zastávaný krajským soudem, žalobkyně neprokázala
vymizení svých poznávacích či ovládacích schopností v době protiprávního jednání. Znalkyně
v rámci svého posudku vycházela z tvrzení žalobkyně. Její tvrzení však postrádají oporu
ve spisovém materiálu. Žalobkyně nabídla znalkyni tvrzení o tom, že si pamatuje, jak odbočila
na ulici Srbskou, a pak až na manžela doma. Policistům však vypověděla, odkud jela, kam jela,
kudy projela, kde zaparkovala a jak vozidlo zabezpečila. Nehodu si nepamatovala, důvod (TIA
či TGA) však nabídla později. Oznamovatelem přestupku nebyla žalobkyně, ale přítel poškozené.
Z popisu děje tvrzeného žalobkyní znalkyně vyvozuje závěry relevantní pro předmět řízení. Lze
poukázat i na to, že žalobkyně autem prokazatelně couvala (dle stop ve správním spisu),
což popírá tvrzení znalkyně o tom, že toho nebyla pro TIA schopna. Znalkyně popřela,
že „spouštěčem“ TIA mohla být dopravní nehoda. Svůj závěr však vyvodila toliko z toho,
že si žalobkyně nehodu nepamatuje. Spouštěčem TIA přitom obvykle bývá stresová situace.
Znalecký posudek je stran hodnocení rozpoznávacích a ovládacích schopností v době
protiprávního jednání (nehody) žalobkyně značně ovlivněn jejím popisem skutkového děje, který
však nemá oporu ve spisovém materiálu.
[19] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že výklad zastávaný stěžovatelem
o tom, že člověk s vymizelými ovládacími a rozpoznávacími schopnostmi může být vinen
ze spáchání přestupku, jde proti smyslu a účelu zákona (ustanovení o nepříčetnosti). Vznikly-li
v průběhu řízení pochybnosti o průběhu skutkového děje, jdou v neprospěch správních orgánů
(in dubio pro reo). Užití rozsudku č. j. 1 As 236/2014 – 22 bylo přiléhavé, neboť i v jejím případě
došlo k rozšíření trestní odpovědnosti nad rámec zákona. Ze správního spisu vyplývá,
že žalobkyně s automobilem necouvala. Prvním nárazem žalobkyně do auta poškozené se toto
nárazem odrazilo vpřed a následně došlo k dalšímu nárazu. Spouštěčem TIA či TGA u žalobkyně
byla hypertenze (nikoliv stresová situace).
[20] Žalobkyně má za to, že ne ona, ale naopak stěžovatel doplňuje skutkový stav v rozporu
se spisovým materiálem a sám z těchto nesprávných skutkových tvrzení vyvozuje právní závěry,
ačkoli toto je výlučnou pravomocí soudu. Žalobkyně událost popisovala konstantně, beze změn,
a to již i znalkyni MUDr. Čermákové, která zpracovávala první posudek z odvětví psychiatrie.
MUDr. Čermáková prováděla vyšetření žalobkyně, při němž zkoumala její inteligenční kvocient,
provedla rozbor její osobnosti, zkoumala, zda žalobkyně netrpí depresemi, a zkoušela její
mentální schopnosti. Žalobkyni není zřejmé, jak ze závěrů tohoto zkoumání došla k závěru,
že žalobkyně byla v době spáchání nehody příčetná, když se dle znalkyně mohlo jednat buď
o kvantitativní poruchu vědomí při mozkové ischemii anebo o dissociativní amnezii.
MUDr. Ungerová navíc vypověděla, že u žalobkyně bylo v mozku nalezeno ložisko, které
potvrzuje, že prodělala TIA/TGA, dále uvedla, že TIA/TGA je „zákeřná“ v tom, že nemusí
na mozku zanechat žádnou stopu. Tvrzení MUDr. Čermákové a závěry obsažené v jejím
posudku proto nemohou obstát proti neurologickým závěrům znalkyně MUDr. Ungerové.
K tomu celý průběh nehody vycházející ze správního spisu, tedy náraz do vozu poškozené
několikrát za sebou, zcela odpovídá klasickým příznakům probíhající TIA/TGA.
[21] Pro výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nepřijatelnou
odmítl (předmětem řízení se již zabýval rozsudek č. j. 4 Ads 67/2010 – 111) nebo jako
nedůvodnou zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti
[22] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval formálními náležitostmi kasační stížnosti
a dospěl k závěru, že je včasná, přípustná a projednatelná. Důvodnost kasační stížnosti soud
posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené
rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4
s. ř. s.).
[23] Kasační stížnost je i přijatelná, neboť se jedná o otázku (zda lze poruchy somatického
původu považovat za duševní poruchu ve smyslu §19 zákona o přestupcích), kterou Nejvyšší
správní soud dosud v její úplnosti neřešil. Soud v rozsudku č. j. 4 Ads 67/2010 – 111 toliko
nabídl obecná východiska k přezkumu nepříčetnosti (ze kterých krajský soud správně vyšel), sám
však zkoumal psychózu, nikoliv somatickou poruchu.
[24] Kasační stížnost není důvodná. Kasační soud ovšem považoval za nutné zpřesnit
a korigovat některé názory krajského soudu, jakkoliv souhlasí s jeho závěrem o nutnosti zrušit
napadené rozhodnutí.
[25] Dle §19 zákona o přestupcích „[z]a přestupek není odpovědný ten, kdo pro duševní poruchu v době
jeho spáchání nemohl rozpoznat protiprávnost svého jednání nebo své jednání ovládat“.
[26] Dle §26 trestního zákoníku „[k]do pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho
protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.“
[27] Dle §123 trestního zákoníku „[d]uševní poruchou se rozumí mimo duševní poruchy vyplývající
z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká
duševní nebo sexuální odchylka.“
[28] „Příčetnost“ definovaná zákonem o přestupcích je kategorií fakticky totožnou
s „příčetností“ upravenou trestním zákoníkem. Lze tedy při posuzování této součásti
odpovědnosti pachatele za přestupek též vycházet z odborné trestněprávní literatury, případně
následovat ustálenou judikaturu trestních soudů k otázce příčetnosti.
[29] V komentáři k trestnímu zákoníku (ŠÁMAL, Pavel. §26 [Nepříčetnost]. In: ŠÁMAL,
Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 369) citovaném žalovaným,
se (důraz přidán) „[d]uševní porucha […] podle moderních medicínských názorů vymezuje jako zřetelná
odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy , kterým se rozumí stav úplné a sociální pohody,
jako výslednice vnitřních (genetických) a vnějších (psychosociálních a environmentálních) faktorů. Duševní poruchu
nemůžeme ztotožňovat s duševní nemocí, neboť pojem duševní nemoci je užším pojmem. Specifická (smíšená)
porucha osobnosti (dříve nazývaná „psychopatie“), u které se povaha lidí nápadně odchyluje od normy, může být
duševní poruchou, ale nemusí být duševní nemocí. Duševní porucha může být způsobena rozdílnými příčinami,
a to samotnou duševní chorobou nebo jinou nemocí, která má takovou poruchu za následek, anebo může být
vyvolána požitím návykových látek, např. alkoholu nebo omamných látek. Duševní porucha, která je
příčinou nepříčetnosti, může být přechodná a krátkodobá, a to od několika vteřin (např.
porucha vědomí u řidiče auta, jako příčina dopravní nehody, při níž dojde k ublížení
na zdraví) či minut (např. epileptický záchvat, v rámci něhož dojde k ublížení na zdraví
osobě poskytující pomoc nemocnému) , ale může být také dlouhotrvající nebo trvalá (např. schizofrenie
či mentální retardace).
[30] V pasáži k ustanovení §123 trestního zákoníku výše citovaný komentář uvádí, že jde také
o poruchy organického původu (tedy i nedokrevnosti mozku). Duševními poruchami pak autoři
komentáře rozumí především (důraz přidán) „exogenní psychózy, tj. poruchy vyvolané organickým
poškozením mozku, jako jsou psychózy po poranění mozku, psychózy způsobené intoxikací anebo infekcí,
defekty v systému látkové výměny, epilepsie, mozkové tumory, rozpad osobnosti např. v důsledku
arteriosklerózy“. Nejvyšší správní soud tedy činí dílčí závěr, že duševní poruchu dle §19 zákona
o přestupcích může vyvolat (způsobit, zapříčinit) i náhlá, nečekaná a přechodná změna
zdravotního stavu pachatele, která má původ somatický (tělesný).
[31] Je bezpochyby, že příčetnost jako taková předpokládá dvě základní kritéria, která musí být
(obě zároveň) v době činu dána, aby mohl být člověk považován za příčetného. Prvním je
kritérium rozumové, resp. rozpoznávací schopnost, tj. schopnost pachatele rozpoznat
protiprávnost jeho činu, druhé kritérium je volní, resp. způsobilost určovací, tj. schopnost určit
volní zaměření svého jednání a klást odpor těm pohnutkám vedoucím ho k společensky
nebezpečným (protiprávním) činům, tedy schopnost ovládat v tomto smyslu své jednání
(tzv. ovládací schopnost).
[32] O nedostatek schopnosti rozpoznávací půjde i v tom případě, jestliže osoba, jejíž
nepříčetnost se posuzuje, sice vnímala rozhodné skutečnosti ohledně svého činu, ale nebyla
schopna vůbec pochopit protiprávnost činu, tedy jeho společenské souvislosti, jeho vlastní smysl
a dopad (taková osoba není schopna pochopit protiprávnost svého jednání, tedy že jde o čin
nedovolený a v dané společnosti právem zakázaný).
[33] Nedostatek schopnosti určovací spočívá v tom, že osoba, jejíž nepříčetnost
je posuzována, není způsobilá své jednání ovládat. Nepříčetná osoba je tedy v takovém duševním
stavu, že si sice uvědomuje protiprávnost svého činu, ale není způsobilá v konkrétním případě
své jednání svými duševními schopnostmi regulovat, aby se ho přes vědomí protiprávnosti
nedopustila, tedy není schopna své jednání ovládnout. Nedostatek schopnosti určovací nastane,
pokud nedokáže ovládnout své jednání zcela, tedy jestliže je schopnost určovací zcela vymizelá.
[34] V projednávané věci žalovaný „slovíčkaří“ a pře se spíše o kvalifikaci TIA (resp. TGA)
v systému „duševních poruch“ (odmítá její zařazení mezi tyto poruchy) než o skutečnost,
že se zjevně jedná o odchylku od „stavu duševního zdraví a rovnováhy“ a dle znaleckého
posudku TIA i reálně způsobuje nepřítomnost rozpoznávací i ovládací schopnosti. Tento závěr
ani v kasační stížnosti nevyvrací. Není přitom žádného důvodu, aby somatické příčiny změn
duševního zdraví, byť krátkodobé, se míjely pro svou povahu a původ s „tradičním“ pojetím
důvodů nepříčetnosti.
[35] Samotný pojem duševní porucha je velice obecný a právem rigidně neuchopený
(nedefinovaný). Zákonodárce sice nabízí taxativní výčet duševních poruch, jejich definici však
neuvádí, přestože samy vybízejí (s ohledem na svou obecnost – neurčitost) k dalšímu upřesnění,
a přidává „sběrnou“ kategorii v závěru („jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka“). Je proto
nutné důsledně vycházet ze smyslu a účelu ustanovení zákona o přestupcích upravujícího
nepříčetnost a „zřetelné odchylky od stavu duševního zdraví a rovnováhy“, které způsobily
vymizení jednoho či obou kritérií příčetnosti (rozumového a volního), hodnotit ad hoc (zejména
po vyjádření znalce) jako duševní poruchy dle §19 zákona o přestupcích.
[36] K obecnosti kategorií duševních poruch soud připomíná, že článek 40 odst. 6 Listiny
základních práv a svobod vychází z myšlenky, že jednotlivec v právním státě musí žít v jistotě
při úvaze, zda jednání, které koná či zamýšlí konat, nezavdává příčinu k aktivizaci nástrojů
trestního práva [srov. nález ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2975/14 (N 143/82 SbNU 277)].
Jinak řečeno mezi základní principy právního státu patří právní jistota adresátů právní normy
ohledně toho, co jest jejím obsahem.
[37] Podle judikatury Ústavního soudu jazyková správnost, jednoznačnost, přesnost,
ustálenost a zřetelnost jsou náležitostí právních termínů a právní stylistiky. Samozřejmé lpění
na těchto požadavcích nesmí se však zvrhnout v nepřiměřený požadavek mající za potřebné
kdekterý pojem v právním předpise použitý v tomtéž předpise definovat, a to s mylným
předpokladem, že takový postup je nezbytný pro odstranění jeho údajné neurčitosti.
Ve skutečnosti je jistá míra neurčitosti nezbytnou vlastností každé právní normy. Teprve
neurčitost vylučující seznání jejího normativního obsahu za pomoci obvyklých interpretačních
postupů činí právní normu rozpornou s ústavním požadavkem právní jistoty [srov. nález ze dne
23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 28/12 (č. 176/2013 Sb., N 63/69 SbNU 187)].
[38] Používání tzv. neurčitých pojmů zákonodárcem je postaveno na tom, že jejich konkrétní
obsah naplňuje až aplikační a interpretační činnost orgánů veřejné moci, aniž by to mělo
znamenat v právním státě porušení ústavního pořádku (např. právní jistoty). V opačném případě
by bylo nemožné efektivně uskutečňovat výkon práva soudy a státními orgány.
Je to v jistém smyslu projev širšího ideového východiska – tzv. doktríny skepse o normách.
Ne všechna pravidla chování, právní pojmy se dají pro futuro (přesně) naformulovat. Pro určité
typy případů – z důvodu jejich povahy – se zformulují především principy, cíle, které potom
soudy a státní orgány uvádějí v život aplikační činností [srov. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn.
Pl. ÚS 8/08 (č. 256/2010 Sb., N 137/58 SbNU 115)].
[39] V projednávané věci se nabízí výklad práva (jeho normativního obsahu) prostřednictvím
interpretačních postupů, avšak s nemalým důrazem na výklad teleologický a odborné vyjádření
povolané osoby (znalce, znaleckého ústavu apod.). Nelze se proto podivovat i leckdy zdánlivě
zjednodušujícím definicím toho, co se obecně rozumí duševní poruchou, jak tento pojem vyložila
např. i komentářová literatura (zřetelná odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy).
[40] Jde-li o otázku analogie v neprospěch obviněného, ta v projednávané věci nenalézá
své místo. Jak bylo shora uvedeno, §123 trestního zákoníku nabízí taxativní výčet „duševních
poruch“, které činí interpretaci obsahu těchto neurčitých právních pojmů místy obtížnou,
avšak stále v mantinelech ústavnosti. Krajský soud v projednávané věci správně odmítl takové
použití analogie a nerozšířil normativní obsah „duševní poruchy“ ve prospěch pachatele, ovšem
nepřesně podřadil TIA či TGA do některé z existujících kategorií duševních poruch (srov. bod
[29] výše).
[41] Konstrukce nepříčetnosti jakožto podmínky vylučující deliktní odpovědnost vychází
z nedostatku (nepřítomnosti) alespoň jedné ze dvou pachatelových schopností v době činu
(rozpoznávací nebo ovládací, jinak vyjádřeno rozumové či určovací), způsobené duševní
poruchou mající původ buď (a typicky) v duševní chorobě nebo v něčem jiném (srov. slovo
„rozumí se“ užité v §123 trestního zákoníku).
[42] Stěžovateli lze z části přisvědčit v otázce nedostatečného skutkového posouzení celé věci,
byť na něm měl podíl. Napadené rozhodnutí stěžovatele vycházelo z toho, že žalobkyně byla
v rozhodné době (páchání přestupku) příčetná. Její tvrzení o ztrátě paměti nejprve správní orgán
1. stupně odmítl jako účelovou obhajobu vedenou s cílem vyhnout se odpovědnosti, posléze
po zásahu stěžovatele opatřil v dalším řízení znalecký posudek ke zkoumání duševního stavu
žalobkyně, ovšem z odvětví psychiatrie, jehož závěry se minuly s tvrzenou příčinou nepříčetnosti.
Tvrdila-li žalobkyně, že prodělala TIA, znalkyně z odvětví psychiatrie vyloučila, že TIA může
způsobit nepříčetnost.
[43] Krajský soud výše uvedené závěry stěžovatele přesvědčivě vyvrátil jako nedostatečné.
V přezkumu však neustal. Provedl k návrhu žalobkyně důkaz jí opatřeným znaleckým posudkem
z odvětví neurologie a vyslechl jeho zpracovatelku MUDr. Ungerovou. Na základě tohoto
posudku se jal zkoumat, „jak to vlastně vše bylo“ (v době spáchání přestupku) – až se dobral
odpovědi na otázku, zda žalobkyně byla odpovědná za přestupek. To však nebylo jeho úkolem.
Soudu tuto otázku nepříslušelo předjímat. Stěžovatel, resp. správní orgán 1. stupně, je tím,
po kom se žádá, aby jako první zjistil skutkový stav bez důvodných pochybností. Krajský soud
jej pak v rámci soudního přezkumu k žalobním bodům posuzuje, prověřuje, doplňuje,
ale nevytváří jej. Pohybuje se v mantinelech §77 s. ř. s.
[44] Jestliže krajský soud učinil závěr zásadně odlišný od žalovaného o tom, že duševní
poruchu mající vliv na příčetnost pachatele přestupku může způsobit i krátkodobá přechodná
porucha zdravotního stavu „neduševního“ původu, měl s tímto závěrem napadená rozhodnutí
zrušit, což učinil, ale zároveň ponechat správní orgány, aby doplnily a ustálily svá skutková
zjištění s přihlédnutím k tomuto jím učiněnému závěru.
[45] Příčetnost se vztahuje k době spáchání činu a výlučně ke konkrétnímu činu. Nejvyšší
správní soud nepřehlédl, že znalkyně z odvětví neurologie svůj posudek postavila na vlastních
anamnestických zjištěních, nikoliv na skutkových zjištěních učiněných správními orgány. Takový
postup není správný. Znalec je důležitou osobou při zjišťování skutkového stavu, neboť řeší
otázky, k jejichž zodpovězení je třeba odborných znalostí, kterými správní orgány (nebo soudy)
nedisponují. Nemůže však skutkový stav sám vytvářet. Mimo jiné i proto, že předpokladem
zjišťování skutkového stavu týkajícího se trestního obvinění je spravedlivý proces se všemi
atributy, mimo jiné i zárukami práva na obhajobu. Znalci používají jiných metod a technik,
zkoumaná osoba se při anamnestickém rozhovoru nenachází v procesní pozici obviněného, nejde
o její „výslech“, a tak údaje, které o sobě a o skutku, který se jí klade za vinu, znalci sdělí, nelze
brát za procesně relevantní způsob objasnění věci, i kdyby se např. „doznala“.
[46] Postup musí být opačný. Znalec má být přibrán až tehdy, vzniknou-li pochybnosti např.
o duševním stavu, tedy za situace, kdy z dosud opatřených a provedených důkazů po jejich dílčím
zhodnocení se jeví chování obviněného při činu jako odchylné od normy a možnou příčinou
může být jeho zdravotní stav. Znalec musí tedy dostat přesné zadání obsahující zjištěná fakta
a jejich zhodnocení, aby je mohl konfrontovat posléze s vlastními anamnestickými zjištěními,
pomocnými vyšetřeními, dalšími opatřenými zprávami o zdravotním stavu a teprve poté
zformulovat vlastní odborný nález a závěr, v němž odpoví na odborné, nikoliv právní otázky.
[47] Lapidárními příklady, kde znalec objasňuje dílčí část skutkového děje, a tak potvrdí
či vyvrátí skutková tvrzení vyslechnutých osob a dalších provedených důkazů, je např.
mechanismus vzniku poškození zdraví bodnou ranou nožem, kde obviněný líčí „svou“
skutkovou verzi případu a znalec objasní mechanismus jinými metodami. Jiným příkladem je
tvrzení obviněného účastníka dopravní nehody – střetu vozidel – o včasném a intenzivním
brzdění. Znalec nemůže vzít toto tvrzení primárně za základ pro odborný závěr o rychlosti
vozidel při střetu a následný výpočet bezpečné vzdálenosti a včasnosti reakce řidiče, nýbrž musí
vyjít z ohledání stop na vozidlech a na vozovce (zjištěného skutkového stavu) a tato zjištění pak
konfrontovat s údaji poskytnutými účastníky nehody. Uvedené příklady demonstrují roli znalce,
moment a okolnosti jeho vstupu do řízení.
[48] Závěry krajského soudu stran skutkových zjištění jsou pro výše uvedené předčasné
a nelze na nich vytvořit prozatím závazný právní názor o (ne)odpovědnosti žalobkyně
za přestupek z důvodu její (ne)příčetnosti v době činu. Právní závěr o příčetnosti musí mít
jednoznačný skutkový základ ve zjištění děje (okolnosti jízdy vozidla, které řídila žalobkyně, popis
mechanismu vzniku nehody, jízda z místa nehody do bydliště žalobkyně a její chování
po nehodě). Ten je třeba objasnit všemi dostupnými důkazy a jejich řádným zhodnocením.
[49] Teprve takto ustálený skutkový stav může být podkladem pro zpracování znaleckého
posudku o zdravotním stavu žalobkyně v době nehody a jeho příčinách, tedy zodpovězení
otázek, k nimž je třeba odborných znalostí, aby byla prověřena obhajoba žalobkyně, „že si nic
nepamatuje“, a její relevance pro vyvození odpovědnosti za přestupek.
[50] Přes posledně uvedené rozsudek krajského soudu obstojí. Rozhodnutí správních orgánů
stále trpí krajským soudem vytčenou vadou s podstatným vlivem na jejich zákonnost.
[51] Tím, že žalovaný (a předtím správní orgán 1. stupně) odmítal tvrzení žalobkyně jako
účelovou obhajobu vedenou snahou vyhnout se odpovědnosti, neprověřil pečlivě tato tvrzení
dalšími dostupnými důkazy, ačkoliv co nejpřesnější zjištění jednání žalobkyně od momentu,
kdy nastoupila do svého vozidla a jela domů, přes opakované nárazy do před ní jedoucího
vozidla, až do zaparkování před domem a návratu domů, zjištění poškození vlastního vozidla
atd., bylo zásadní pro posouzení jejího chování jako vědomého či nevědomého a jeho příčin.
Svou pozornost zaměřily policejní orgány, které prvotně objasňovaly přestupek, na rutinní
postupy prokázání kdy, kde a jak k nehodě došlo (mimo jiné fotodokumentace čítající
111 snímků). Tento postup jim samozřejmě nelze vytýkat. Nicméně od momentu, kdy žalobkyně
začala tvrdit a vysvětlovat svou účast na nehodě ztrátou paměti, bylo na místě, aby se dokazování
ubíralo k co nejpřesnějšímu zjištění jejího chování s možným vlivem na příčetnost (srov. např.
usnesení Nejvyšší soudu ze dne 7. 4. 2021, č. j. 7 Tdo 298/2021 – 340).
[52] Úkolem správních orgánů v dalším řízení tedy bude doplnit dokazování tímto směrem,
zhodnotit provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu a vyvodit z nich dílčí skutková zjištění
(zejména o objektivní stránce činu). Teprve ta se mohou stát součástí zadání pro znalecký
posudek z odvětví neurologie a odpovědi znalce na položené odborné skutkové, nikoliv právní,
otázky o úrovni rozpoznávacích a ovládacích schopností žalobkyně v době činu, aby posléze
správní orgány mohly učinit právní závěr o (ne)odpovědnosti žalobkyně za spáchaný přestupek
z důvodu (ne)příčetnosti. S přibráním znalce z uvedeného odvětví není třeba otálet, jistě není
vyloučeno, aby jím byla znalkyně vystupující v řízení před krajským soudem nebo znalec jiný.
Je to důležité i proto, aby znalec mohl případně při přípravě posudku požádat správní orgány
o součinnost pro podání posudku (srov. přiměřeně §107 trestního řádu).
IV. Závěr a náklady řízení
[53] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[54] O náhradě nákladů rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Procesní úspěch zaznamenala v řízení o kasační stížnosti žalobkyně, neboť kasační stížnost
byla shledána nedůvodnou; má proto vůči stěžovateli právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta, který žalobkyni v řízení o kasační stížnosti
zastupoval. Podle §35 odst. 2 in fine s. ř. s. platí, že „[z]a zastupování náleží odměna; pro určení
její výše, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, se užije obdobně zvláštní právní předpis, jímž jsou stanoveny
odměny a náhrady advokátům za poskytování právních služeb.“ Tímto zvláštním právním předpisem
je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Odměna advokáta za jeden
poskytnutý úkon právní služby - vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu per analogiam] je určena podle §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bod 5 advokátního tarifu
částkou 3.100 Kč. K tomu náleží náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč dle §13
odst. 4 téže vyhlášky. Jelikož zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se
odměna a náhrada hotových výdajů o 21% sazbu této daně, tj. o 714 Kč. Celkem je tedy žalovaný
povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 4.114 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně, advokáta
Mgr. Petra Juráně, advokáta se sídlem Dvořákova 13, Brno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. září 2021
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu