ECLI:CZ:NSS:2021:1.AS.170.2019:27
sp. zn. 1 As 170/2019 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: J. Š.,
zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4,
proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad
Labem, zastoupeného advokátem Mgr. Vlastimilem Škodou, sídlem Řetězová 2, Děčín, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2016, č. j. 3832/DS/2016, JID:
126844/2016/KUUK/MŠ, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 17. 4. 2019, č. j. 15 A 185/2016 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Dne 27. 5. 2016 Magistrát města Děčín uznal žalobce vinným ze spáchání správního
deliktu podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), kterého se dopustil tím, že jako
provozovatel vozidla v rozporu s §10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití
vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu
na pozemních komunikacích stanovená zákonem. Skutek spočíval v tom, že neznámý řidič
zastavil a stál s vozidlem u kraje vozovky vlevo v protisměru své jízdy, čímž porušil §25 odst. 1
písm. a) zákona o silničním provozu.
[2] Proti rozhodnutí Magistrátu města Děčín podal žalobce odvolání.
[3] Žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku odvolání zamítl
a rozhodnutí magistrátu potvrdil. Údajného řidiče vozidla se nepodařilo magistrátu kontaktovat,
nebyl prokázán žalobcem tvrzený liberační důvod dle §125e odst. 1 zákona o silničním provozu
a naopak bylo prokázáno, že vozidlo bylo zaparkováno v obousměrné ulici při levé krajnici
vozovky.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem,
který neshledal žalobu důvodnou. Krajský soud konstatoval, že vyjádřením Policie ČR a sdělením
silničního správního úřadu bylo vyvráceno tvrzení žalobce, že se žalobce nechoval protiprávně,
a v rámci zásady jednotnosti řízení žalovaný napravil nedostatek rozhodnutí magistrátu
spočívající v tom, že v rozhodnutí magistrátu nebylo výslovně uvedeno, jaký závěr magistrát
z vyjádření policie a sdělení silničního správního úřadu dovodil. Soud vyhodnotil rozhodnutí
žalovaného jako přezkoumatelné; bylo prokázáno, že vozidlo žalobce stálo v místě, kde je to
zakázáno, přičemž toto porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky
přestupku. Byly tedy splněny podmínky pro projednání správního deliktu provozovatele vozidla.
Námitku žalobce ohledně existence liberačního důvodu podle §125e odst. 1 zákona o silničním
provozu, který měl být naplněn tím, že žalobce vozidlo pronajal a nájemce a případní podnájemci
byli dle smlouvy o pronájmu povinni dodržovat povinnosti dle zákona o silničním provozu, soud
vyhodnotil jako nedůvodnou, neboť správní delikt podle §125f zákona o silničním provozu
je založen na objektivní odpovědnosti a za dodržení povinností při provozu motorového vozidla
odpovídá pouze jeho provozovatel. K námitce žalobce, že vozidlo nestálo na místě, kde je to
zakázáno, neboť v daný den byla ulice označena přenosnou dopravní značkou jako jednosměrná,
soud uvedl, že z vyjádření silničního správního úřadu vyplývá, že v místě, kde bylo vozidlo
žalobce zaparkováno, nebyl provoz na pozemní komunikaci přechodnou úpravou značkou
regulován, a fotografie předložené žalobcem až v řízení před soudem nemohou tento závěr
vyvrátit, neboť se vztahují k přechodné úpravě provozu na pozemních komunikacích v jiném
místě. K námitce žalobce, že nebyl informován o tom, kdo bude o jeho odvolání rozhodovat,
a tedy nemohl ani případně podat námitku podjatosti, krajský soud konstatoval, že v tomto
ohledu se žalovaný dopustil pochybení, žalobci však tím nebyla způsobena újma na procesních
právech. Krajský soud dále konstatoval, že rozhodnutí magistrátu není nezákonné z toho důvodu,
že se nezabýval tím, zda byla naplněna materiální stránka správního deliktu. V daném případě
neexistovaly žádné významné okolnosti či zvláštnosti případu (a žalobce je ani netvrdí), které by
závěr o existenci materiální stránky správního deliktu v konkrétním případě vylučovaly. Rovněž
námitku ohledně protiústavnosti §10 odst. 3 zákona o silničním provozu shledal krajský soud
nedůvodnou; ústavností uvedeného ustanovení se již zabýval Ústavní soud a rozpor s ústavním
pořádkem neshledal.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů
podřaditelných pod §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem ohledně zjištění materiální stránky projednávaného
skutku. Není pravdou, že správní orgány I. a II. stupně naplnění formálních i materiálních znaků
přestupku konstatovaly, ani jeden z nich materiální stránku přestupku nezmínil. Jde přitom
o obligatorní znak, který je nutné prokázat a odůvodnit.
[7] Dále stěžovatel namítá, že mu nebylo sděleno, které osoby se budou podílet
na rozhodování o odvolání, ačkoli o to zmocněnec stěžovatele v odvolání výslovně požádal.
Stěžovatel namítá, že krajský soud námitku uvedenou již v žalobě nedostatečně a nesprávně
posoudil, neboť zhodnotil, že se žalovaný sice dopustil ve vztahu ke stěžovateli pochybení,
ale v důsledku tohoto pochybení stěžovateli nevznikla žádná újma. Krajský soud podle
stěžovatele přehlédl, že stěžovatel v žalobě rovněž vznesl námitku podjatosti proti oprávněné
úřední osobě, a proto mělo dojít ke zrušení napadených správních rozhodnutí, aby správní
orgány mohly vyřídit námitku podjatosti v souladu se správním řádem. Stěžovatel nesouhlasí
se závěrem, že tím, že mu nebylo sděleno, které osoby se budou podílet na rozhodování, nebyl
zkrácen na svých procesních právech; je přesvědčen, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý
proces. Stěžovatel v doplnění kasační stížnosti uvádí, že námitku podjatosti v žalobě
neodůvodňoval, neboť to v tomto procesním stadiu nepovažoval za smysluplné; námitku
podjatosti by mohl doplnit, nedostal k tomu však zatím žádný procesní prostor.
[8] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[10] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[11] Stěžovatel namítá, že porušení pravidel silničního provozu, které vykazuje znaky
přestupku, jehož existence podmiňuje vznik odpovědnosti za správní delikt provozovatele
vozidla, nesplňovalo materiální znak společenské škodlivosti, a nesouhlasí se závěrem krajského
soudu, že se správní orgány dostatečně vypořádaly s touto otázkou. K tomu stěžovatel odkazuje
na vybranou judikaturu Nejvyššího správního soudu vztahující se k materiální stránce přestupků.
Obecně lze vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem
za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku,
neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti, ledaže se k okolnostem jednání, jež naplní
formální znaky skutkové podstaty, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují,
aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti (k tomu
srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 - 45,
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2012, č. j. 5 As 106/2011 - 77 nebo rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2012, č. j. 1 As 118/2012 - 23).
[12] Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j.
5 As 104/2008 - 45, správní orgán je povinen zjistit, zda došlo k naplnění formálních
i materiálních znaků přestupku. Okolnosti, jež vylučují porušení nebo ohrožení zájmu
společnosti, musí být posuzovány vždy v každém konkrétním případě a nelze vyslovovat žádné
paušální závěry; teprve poté, co je zjištěno naplnění materiálního znaku přestupku, může správní
orgán dojít k závěru, že konkrétním jednáním obviněného byl spáchán přestupek (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 - 45).
[13] V obecné rovině bude naplnění materiálního znaku přestupku splývat s naplněním
formálních znaků, a to zejména pokud jde o delikt ohrožovací (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 9. 2016, č. j. 6 As 187/2016 – 23). Z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 6. 1. 2012, č. j. 5 As 106/2011 – 81, který navazuje na rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 5 As 104/2008 - 45, jehož se sám stěžovatel dovolává, rovněž vyplývá,
že skutečnost, že zakázaným jednáním nebyla způsobena dopravní nehoda, nedošlo k újmě
na zdraví či majetku osob ani k přímému ohrožení osob nebo majetku, sama o sobě, bez dalšího,
neznamená, že zakázané jednání není společensky škodlivé.
[14] Materiální znak znamená, že zaviněné protiprávní jednání porušuje nebo ohrožuje zájem
společnosti. Jak již bylo uvedeno, v obvyklých případech jsou-li naplněny formální znaky
skutkové podstaty, dochází k porušení či alespoň ohrožení chráněného zájmu. Stěžovatel přitom
netvrdí významné okolnosti, které by v daném případě mohly snížit společenskou škodlivost
jednání na takovou míru, aby nenaplnila materiální znak spáchaného přestupku. Stěžovatel uvádí,
že porušení pravidel silničního provozu bylo jen formální, bagatelní, došlo k němu v místě,
kde je v podstatě nulový provoz a je zcela běžné, že před vlastním domem lidé parkují
do protisměru, protože pak nemusí obcházet vozidlo, aby se dostali ke své nemovitosti,
což je zvlášť důležité pro osoby omezené v pohybu, jakou je např. i stěžovatel. Nejvyšší správní
soud však zdůrazňuje, že chráněný zájem je třeba vnímat z pohledu účastníků provozu
na pozemních komunikacích obecně, nikoli pouze z pohledu stěžovatele. Nejde tedy například
jen o výhledové poměry řidiče vozidla, které stálo zaparkované v protisměru. Pravidla provozu
na pozemních komunikacích mají zajistit, že všichni účastníci provozu na pozemních
komunikacích se mohou spolehnout na to, že ostatní účastníci se budou chovat určitým
způsobem (v souladu s pravidly), a tedy způsobem předvídatelným a přizpůsobit tomu své
chování. Podle §2 písm. a) zákona o silničním provozu je účastníkem provozu na pozemních
komunikacích každý, kdo se přímým způsobem účastní provozu na pozemních komunikacích,
tedy nejen řidiči motorových vozidel, ale také chodci nebo cyklisté. Výhledové poměry chodců
či cyklistů jsou přitom zjevně jiné než výhledové poměry řidiče. Pravidlo, které
bylo v projednávaném případě porušeno, existuje proto, aby se ostatní účastníci silničního
provozu, ať už řidiči motorových či nemotorových vozidel, nebo chodci, mohli spolehnout
na to, že zaparkované vozidlo bude vyjíždět pouze určitým směrem. Působení pravidel silničního
provozu má výrazně preventivní charakter (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 6. 2013, č. j. 1 As 24/2013 – 28).
[15] Nejvyšší správní soud jen na okraj dodává, že stěžovatel podle svých tvrzení
v předcházejícím řízení nebyl řidičem vozidla, který zastavil a stál s vozidlem u kraje vozovky
vlevo v protisměru své jízdy (tedy který spáchal přestupek), a tedy argumentace, že šlo
o parkování před vlastním domem a že je stěžovatel osobou omezenou v pohybu, ani není
přiléhavá a určitě není způsobilá ovlivnit materiální stránku správního deliktu provozovatele
vozidla.
[16] Požadavek, aby správní orgán zjistil, zda došlo k naplnění formálních znaků i znaku
materiálního skutkové podstaty přestupku, a učinil úvahu, zda byl vedle formálních znaků
naplněn také znak materiální, nutně neznamená, že pokud úvaha o naplnění materiálního znaku
přestupku není explicitně obsažena v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu, má být takové
správní rozhodnutí jako nezákonné zrušeno (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 Afs 14/2011 – 62, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 8. 2012, č. j. 9 As 34/2012 – 28, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2018,
č. j. 10 As 330/2017 – 75). Krajský soud mohl jistě vhodněji formulovat první větu odstavce 19
svého rozsudku, že „rozhodnutí magistrátu není nezákonné z toho důvodu, že se v jeho odůvodnění explicitně
nezabýval tím, zda byl naplněn materiální znak správního deliktu“ (zvýrazněný text doplněn NSS).
[17] Byť by v odůvodnění správního rozhodnutí měly být obsaženy všechny úvahy relevantní
pro výrok rozhodnutí, s ohledem na to, že naplnění materiálního znaku deliktu obvykle splývá
s naplněním formálních znaků (zejména u deliktu ohrožovacího), byl by striktní požadavek
na explicitní vyjádření úvahy o materiálním znaku v každém správním rozhodnutí o deliktu
přehnaným a bezúčelným formalismem. Správní orgány v nyní projednávaném případu neměly
indicie nasvědčující existenci nějakých významných okolností, které by závěr o existenci
materiální stránky přestupku v konkrétním případě vylučovaly, a stěžovatel je ani netvrdil.
Společenská škodlivost tedy nebyla sporná.
[18] Krajský soud ve svém rozsudku zohlednil, že žalovaný výslovně konstatoval splnění
všech tří podmínek pro projednání správního deliktu provozovatele vozidla, tj. včetně toho,
že porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku. Takové
vypořádání žalobní námitky je sice velmi strohé, nicméně svým obsahem je v souladu
s judikaturními závěry, na něž Nejvyšší správní soud odkázal výše. Jestliže žalovaný dospěl
k tomu, že porušení pravidel silničního provozu vykazuje znaky přestupku, nutně učinil i úvahu
o materiálním znaku přestupku. Nenamítal-li stěžovatel v řízení před správním orgánem existenci
výjimečných skutečností, které konkrétní společenskou škodlivost jednání vykazujícího znaky
přestupku snižují tak výrazně, že nedosahuje ani minimální hranice typové škodlivosti, není
výslovné konstatování naplnění materiální stránky přestupku v odůvodnění rozhodnutí
žalovaného vadou, která by měla za následek nezákonnost rozhodnutí správního orgánu. Stejnou
úvahou byl při stručném vypořádání této žalobní námitky zjevně veden i krajský soud.
[19] Závěry o nutnosti výslovného odůvodnění naplnění materiální stránky ve správním
rozhodnutí, vyslovené v rozsudku ze dne 11. 10. 2017, č. j. 6 As 132/2017 - 16, na nějž stěžovatel
odkazuje, nejsou v nyní posuzované věci uplatnitelné, a to pro skutkovou rozdílnost obou věcí.
V tehdy posuzované věci se jednalo o místní úpravu provozu, která stanovila odlišný režim
pro různé účastníky provozu. Nemuselo tedy být ze samé povahy přestupku (z jeho formální
stránky) zřejmé, v čem spočívá společenská škodlivost jednání, jestliže se ho dopustil určitý
účastník provozu, zatímco jiní takto jednat mohou po právu. O takovou situaci se ovšem v nyní
posuzované věci nejedná. Pravidlo zákazu stání v protisměru platí obecně a společenskou
škodlivost jeho porušení za obvyklých podmínek lze dovozovat z naplnění formální stránky
ve smyslu výše citované judikatury.
[20] Pokud jde o druhou stížní námitku spočívající v nesdělení údajů o oprávněných úředních
osobách a námitku podjatosti, Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s hodnocením krajského
soudu. Podle §15 odst. 4 správního řádu platí: „O tom, kdo je v dané věci oprávněnou úřední osobou,
se provede záznam do spisu a správní orgán o tom účastníka řízení na požádání informuje. Oprávněná úřední
osoba na požádání účastníka řízení sdělí své jméno, příjmení, služební nebo obdobné označení a ve kterém
organizačním útvaru správního orgánu je zařazena.“ Jestliže správní orgán II. stupně na žádost
stěžovatelova zmocněnce nesdělil jména oprávněných úředních osob, pak správní řízení zatížil
vadou. Nejvyšší správní soud se však ztotožňuje s hodnocením krajského soudu, že tímto
pochybením nebyl stěžovatel zkrácen na svých právech, a s jeho poukazem na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2018, č. j. 8 As 178/2017 - 48. Námitky, které obecně
vůči úředním osobám žalovaného v žalobě uvádí, jsou pouze obecné a hypotetické. Z rozhodnutí
odvolacího orgánu mohl stěžovatel oprávněné úřední osoby identifikovat, a pokud se domníval,
že byl důvod pro pochybnost o nepodjatosti oprávněné úřední osoby, měl v žalobě uvést
konkrétní důvody, v čem jeho pochybnost o nepodjatosti spočívá.
[21] Jen pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že důsledkem námitky podjatosti
oprávněné úřední osoby v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nemůže být zrušení
takového rozhodnutí a vrácení věci správnímu orgánu jen proto, aby mohla být takto vznesená
námitka posouzena ve správním řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[23] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné
úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2021
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu