ECLI:CZ:NSS:2021:1.AZS.103.2021:27
sp. zn. 1 Azs 103/2021 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: T. V. N., zastoupen JUDr. Viet
Anh Nguyen, advokátem se sídlem Myslíkova 171/31, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
8. 1. 2020, č. j. OAM-438/LE-BA02-HA13-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2021, č. j. 1 Az 5/2020-27,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalobce ne má práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal dne 28. 9. 2019 žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou odůvodnil
jednak tím, že v ČR má rodinu (manželku a děti), dále pak poukázal na skutečnost,
že ve Vietnamu je zadlužený, s čímž souvisí jeho obava z tamějších věřitelů. Žalovaný
rozhodnutím ze dne 8. 1. 2020, č. j. OAM-438/LE-BA02-HA13-2019 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), žalobci mezinárodní ochranu podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
neudělil.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), který ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl. Shledal, že žalovaný
zjistil skutkový stav takovým způsobem, že o něm nepanovaly důvodné pochybnosti. Žalobcem
uváděné důvody však pro udělení žádné z forem mezinárodní ochrany nesvědčí. Poukázal
na ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že strach ze soukromých osob (věřitelů) není azylově
relevantní, může-li žadatel využít ochrany státních orgánů v zemi původu. Právě o takovou situaci
se přitom jedná v případě žalobce.
[3] Za důvodnou nepovažoval ani námitku, že vycestování žalobce by představovalo zásah
do práv jeho dětí a bylo by v rozporu s Úmluvou o právech dítěte. Soud v této souvislosti uvedl,
že žalobci nic nebrání v tom, aby svůj rodinný život realizoval mimo ČR, případně si může zajistit
pobytové oprávnění na území ČR. V průběhu správního řízení nadto nevyplynulo, že by byly děti
na žalobci závislé. To je patrné i ze skutečnosti, že v minulosti se s žalobcem (tj. se svým otcem)
dlouhodobě nevídaly, neboť byl ve výkonu trestu odnětí svobody, a to dokonce v jiném
členském státě EU.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku městského soudu brojí žalobce (stěžovatel) kasační stížností, v níž namítá,
že soud se nedostatečně vypořádal s jeho žalobními námitkami. V průběhu správního řízení
poukazoval na obavu z věřitelů v zemi původu s tím, že mu státní orgány nebudou schopny
zajistit dostatečnou ochranu. Tuto skutečnost však soud nereflektoval a stejně jako žalovaný
nezohlednil aktuální situaci ve Vietnamu. Takový postup je v rozporu s čl. 46 odst. 3 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání
statusu mezinárodní ochrany.
[5] Soud se dostatečným způsobem nevypořádal ani s možným zásahem do rodinného života
stěžovatele a s tím související možností udělení doplňkové ochrany. V případě vycestování
stěžovatele z ČR by došlo k narušení jeho vztahů s dětmi, což je v rozporu s mezinárodními
závazky ČR, zejména s Úmluvou o právech dítěte. Současně soud zcela pominul, že stěžovateli
byl zakázán pobyt na území Švédska a smluvních států schengenského prostoru, pročež není
v jeho možnostech získat na území ČR pobytové oprávnění. Pokud se jedná o možnost
vycestování celé rodiny do Vietnamu, soud se vůbec nezabýval tím, nakolik je takový postup
reálný, a nedostál tak požadavkům vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 1. 2013, č. j. 5 Azs 7/2012-28. Případné vycestování přitom zásadně komplikuje současná
pandemická situace.
[6] Stěžovatel má za to, že v případě návratu do vlasti by se nemohl (s ohledem na uložený
zákaz pobytu) minimálně do roku 2024 vrátit do ČR, přičemž je sporné, zda by vůbec poté získal
pobytové oprávnění. Za těchto okolností dochází v důsledku neudělení mezinárodní ochrany
k nepřiměřenému zásahu do rodinného a soukromého života. Proto navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud zrušil jak rozsudek městského soudu, tak napadené rozhodnutí žalovaného.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti trvá na správnosti rozsudku městského soudu,
jakož i napadeného rozhodnutí. K námitkám stěžovatele pak odkázal na své vyjádření, které
poskytl v řízení o žalobě.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která
je ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti
ve věcech mezinárodní ochrany je ovšem také její přijatelnost. Kasační stížnost je podle §104a
s. ř. s. přijatelná tehdy, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Podrobněji se podstatou institutu přijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního
Nejvyšší správní soud zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. V něm interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle zde citovaného rozhodnutí může jednat
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká
právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
[9] Stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl žádné důvody, pro něž kasační stížnost přesahuje
jeho vlastní zájmy, a ani Nejvyšší správní soud v projednávané věci žádné důvody přijatelnosti
kasační stížnosti neshledal.
[10] Městský soud se přezkoumatelným a přesvědčivým způsobem vypořádal se všemi
žalobními námitkami, přičemž jeho závěry jsou zcela v souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
[11] V posuzované věci je zřejmé, že účelem stěžovatelovy žádosti o udělení mezinárodní
ochrany je zejména snaha o legalizaci pobytu v situaci, kdy není schopen zajistit si jiný pobytový
status, který by jej opravňoval k soužití v ČR s jeho rodinou. Takový postup však Nejvyšší
správní soud setrvale odmítá, přičemž v rámci své rozhodovací činnosti zdůrazňuje,
že mezinárodní ochrana představuje specifický institut, který slouží toliko k ochraně osob, jimž
v zemi původu hrozí pronásledování z azylově relevantních důvodů, či jiná vážná újma
(viz například rozsudky ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003-60, ze dne 30. 6. 2004, č. j.
7 Azs 138/2004-44, č. 397/2004 Sb. NSS, či ze dne 17. 2. 2011, č. j. 2 Azs 50/2010-49).
[12] K problematice obav z výhrůžek ze strany soukromých osob (v nynější věci věřitelů)
se již Nejvyšší správní soud rovněž vyjádřil v množství svých rozhodnutí (např. rozsudky ze dne
10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004-48, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003-36, či ze dne
27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003-60). Jakkoliv původcem pronásledování či vážné újmy ve smyslu
§14a odst. 2 zákon o azylu mohou být i nestátní původci, musí se žadatel v těchto případech
předně obrátit na vnitrostátní orgány v zemi původu (např. rozsudky se ze dne 27. 8. 2003, č. j.
4 Azs 5/2003-51, a ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004-37).
[13] Pokud se jedná o namítaný rozpor s Úmluvou o právech dítěte, Nejvyšší správní soud
se k otázce zohlednění nejlepšího zájmu dítěte již v minulosti vyjádřil tak, že „jakkoli je zájem dítěte
dle čl. 3 citované Úmluvy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí a státy, které jsou smluvní
stranou úmluvy, jsou povinny zajistit, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli (čl. 9
Úmluvy), nelze tyto principy samy o sobě podřadit pod další, nad rámec zákonem o azylu stanovené důvody
pro udělení mezinárodní ochrany a správní soud nemá žádnou zákonnou možnost zrušit žalobou napadené
rozhodnutí s odvoláním na výše uvedené principy“ (rozsudek ze dne 5. 11. 2008, čj. 9 Azs 14/2008 -57;
dále např. rozsudky ze dne 23. 5. 2018, č. j. 6 Azs 67/2018-29, či ze dne 27. 9. 2016, č. j.
6 Azs 166/2016-28). Pokud se pak jedná o respektování práva na rodinný a soukromý život
ve smyslu čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, nelze jej chápat jako neomezený
závazek státu akceptovat volbu cizince ohledně země společného pobytu s rodinou (srov.
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2020, č. j. 6 Azs 163/2019 – 44).
IV. Závěr a náklady řízení
[14] Nejvyšší správní soud tedy neshledal existenci důvodů přijatelnosti kasační stížnosti,
pročež nepřikročil k podrobnému věcnému přezkumu kasačních námitek stěžovatele a kasační
stížnost odmítl jako nepřijatelnou (§104a odst. 1 s. ř. s).
[15] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s §60 odst. 1
větou první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Soud o nákladech nerozhodoval podle §60 odst. 3
s. ř. s., přestože kasační stížnost odmítl, a to s ohledem na závěry usnesení rozšířeného senátu
ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33. Z něj vyplývá, že přestože je shledání nepřijatelnosti
kasační stížnosti pojmově vyjádřeno shodně „odmítnutím“, obsah a rozsah přezkumné činnosti
soudu je kvalitativně i kvantitativně zcela odlišný od jiných případů odmítnutí kasační stížnosti,
které se děje bez jakéhokoliv meritorního posuzování její důvodnosti. Aby mohla být posuzována
přijatelnost, musí jít o přípustnou, včasnou a projednatelnou kasační stížnost podanou
oprávněnou osobou. Nepřijatelnost žádný případ ze soudního přezkumu nevylučuje. K odmítnutí
kasační stížnosti pro nepřijatelnost dochází na základě věcného, byť zjednodušeného, ale stabilní
judikaturou vytvořeného kriteriálního posouzení případu. Při odmítnutí kasační stížnosti
pro nepřijatelnost musí soud dospět k jednomyslnému závěru, že kasační stížnost svým
významem nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pro tento procesní výsledek musí shledat
neexistenci výše zmíněných kritérií přijatelnosti. Jinak řečeno, shledá-li existenci alespoň jednoho
z nich, je kasační stížnost „přijata“ k dalšímu již věcnému posouzení a rozhodnutí. Na meritorní
přezkum soudem (byť zjednodušený) tedy dojde vždy.
[16] Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady nad rámec
úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud mu proto náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. června 2021
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu