ECLI:CZ:NSS:2021:1.AZS.177.2020:60
sp. zn. 1 Azs 177/2020 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudce
JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: P. T., zastoupena
Mgr. Pavlínou Malíkovou, advokátkou se sídlem Kopeckého sady 152/15, Plzeň, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2019, č. j. OAM-575/ZA-ZA11-K10-2016, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2020, č. j. 60 Az
62/2019 – 44,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2020, č. j. 60 Az 62/2019 – 44,
se r uš í .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 13. 8. 2019, č. j. OAM-575/ZA-ZA11-K10-2016,
se ruš í a věc se vrac í žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalobkyni se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o žalobě ani o kasační
stížnosti.
IV. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.
V. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, advokátce Mgr. Pavlíně Malíkové,
se p ři zn áv á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3.400 Kč,
která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně, která je státní příslušnicí Íránské islámské republiky, podala dne 2. 7. 2018
žádost o mezinárodní ochranu podle §3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon
o azylu“). Ve správním řízení uvedla, že o mezinárodní ochranu žádá, neboť se obává šikany
a nátlaku ze strany íránských úřadů, které se tak budou snažit přinutit k návratu do země
původu i jejího manžela. Tomu byla na území ČR udělena doplňková ochrana. Žalobkyně
dále v žádosti uvedla, že chce nadále žít se svým manželem na území ČR a žádost
o mezinárodní ochranu je jediná možnost legalizace pobytu dostupná z území ČR, neboť
jí uplynula platnost víza.
[2] Žalovaný nyní napadeným rozhodnutím žalobkyni neudělil mezinárodní ochranu
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu. Žalobkyně proti jeho rozhodnutí brojila
žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), který ji napadeným rozsudkem
zamítl.
[3] Krajský soud předně uvedl, že zákonnost rozhodnutí žalovaného přezkoumal pouze
z hlediska absence důvodů pro udělení doplňkové ochrany, neboť žalobkyně řádnými
žalobními body nebrojila proti jiným závěrům obsaženým v rozhodnutí.
[4] Soud nejprve neshledal důvodnou námitku nezákonného neprovedení důkazu
oddacím listem. Žalovaný totiž důkaz touto listinou provedl a ztotožnil se se žalobkyní
ohledně závěru o existenci manželství mezi žalobkyní a jejím manželem. Žalobkyně v žalobě
neozřejmila, jak z oddacího listu vyplývá existence hrozby skutečného nebezpečí vážné újmy,
která je nutným předpokladem pro udělení doplňkové ochrany.
[5] Krajský soud označil zjištění skutkového stavu žalovaným za „ještě dostatečné“.
Ze správního spisu sice neplyne nic, co by poskytovalo bližší informace ve vztahu k hrozbě
vážné újmy, tedy nic o situaci rodinných příslušníků osob, které v zahraničí požívají
mezinárodní ochrany před íránskou státní mocí, informace o zemi původu v této podrobnosti
však nemusí být vůbec dostupné, neobsahují je ani zahraniční materiály, z nichž žalovaný
vycházel, a neoznačila je ani žalobkyně.
[6] Dále krajský soud konstatoval, že rozhodnutí žalované dostálo nárokům kladeným
na řízení ve věcech mezinárodní ochrany stran důkazního standardu i rozložení důkazního
břemene. Rozhoduje-li žalovaný za důkazní nouze, je stěžejním důkazním prostředkem
výpověď žadatele a klíčovým faktorem se stává posouzení celkové věrohodnosti žadatele
a posouzení pravděpodobnosti, zda k události opravdu došlo podle jeho výpovědi. Přestože
z ničeho neplyne povinnost cizince podat žádost o mezinárodní ochranu bezprostředně
po příchodu na území, jak naznačuje žalovaný, při hodnocení věrohodnosti azylového
příběhu žalobkyně lze brát v potaz i časovou prodlevu mezi opuštěním země původu
a podáním žádosti o mezinárodní ochranu, která její věrohodnost oslabuje. Rovněž ze svého
tvrzení o účelovosti sňatku žalobkyně měl žalovaný buďto vyvodit odpovídající právní
následek včetně řádného odůvodnění, nebo to vůbec nenaznačovat.
[7] Dle krajského soudu postupoval žalovaný správně i při hodnocení toho, zda existuje
skutečné nebezpečí žalobkyní popisované újmy. Při absenci konkrétních zjištění o situaci
v zemi původu hodnotil skutkové okolnosti známé přímo z jejího případu. Z Íránu mohla
vycestovat bez obtíží, takže není důvod domnívat se, že by jí při návratu pravděpodobně
hrozila šikana či omezení osobní svobody (ani jedno ostatně nemůže být bez dalšího vážnou
újmou ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu). Soud k tomu ze správního spisu vedeného
ve věci manžela žalobkyně ověřil, že důvody pro udělení doplňkové ochrany u něj neměly
primárně politickou povahu a lze očekávat, že jejich závažnost bude s postupem času
oslabovat. Tím spíše lze přijmout hodnocení žalovaného, že pokud nebyla žalobkyně již dříve
vystavena nepříznivému zacházení (manželství uzavřela v roce 2014, do ČR přicestovala
v roce 2016), je jeho výskyt v současné době spekulativní a bez opory v jakýchkoli v
důvěryhodných podkladech pro rozhodnutí.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[8] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d ) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“). Předně namítala, že žalovaný i krajský soud nesprávně posoudili její žádost jako
snahu o legalizaci pobytu. Stěžovatelce nemůže jít k tíži, že žádost podala až po určité době
pobytu na území, neboť se nevyzná v českém právním řádu a nedokáže rozlišit mezi legalizací
pobytu ve smyslu zákona o pobytu cizinců a ve smyslu zákona o azylu. Z judikatury Nejvyššího
správního soudu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze z azylově relevantních důvodů poskytnout
i žadateli, který žádost podal zcela zjevně účelově. Krajský soud nijak nereflektoval,
že stěžovatelka nemá povinnost podat žádost ihned, jak ostatně sám konstatoval.
[9] Žalovaný nezohlednil situaci v zemi původu ve vztahu k nebezpečí hrozícímu ženám,
resp. manželkám osob, kterým byla v zahraničí přiznána mezinárodní ochrana. Stěžovatelka může
být ohrožena skutečností, že je spojována s osobou, která v zemi původu byla vystavena
nebezpečí kvůli svým politickým projevům, a proto měl krajský soud vzít v potaz námitku
neprovedení důkazu oddacím listem. Nadto jsou práva žen v Íránu velmi limitována ve všech
aspektech. V zemi jejího původu se stále praktikuje trest smrti. Je komplikovaný rovněž návrat
neúspěšných žadatelů o azyl. O zacházení s nimi není dostupných mnoho informací, ty existující
však nejsou zcela pozitivní (hrozí jim fyzické násilí i smrt). Obtěžování, výhružkám či zatčení jsou
vystaveni i rodinní příslušníci politicky aktivních osob či osob žijících v zahraničí.
[10] Ze správního spisu nijak nevyplývá, jaký vliv by postavení stěžovatelky coby manželky
držitele doplňkové ochrany v ČR mohlo mít na situaci po jejím návratu. Stěžovatelka se domnívá,
že její postavení manželky držitele doplňkové ochrany zakládá hrozbu nebezpečí vážné újmy.
Nesouhlasí s názorem krajského soudu, že tuto skutečnost měla doložit sama, neboť to není
objektivně možné. Pokud by následně žalovaný nevyvrátil věrohodnost jejího azylového příběhu,
měl vycházet ze zásady v pochybnostech ve prospěch žadatele. Krajský soud měl napadené
rozhodnutí zrušit také kvůli závěrům žalovaného o účelovosti manželství, neboť ovlivnil
následné hodnocení jejího případu. Její manžel je veřejně známý sportovec a je obecně známo,
že mu byla udělena mezinárodní ochrana. Žalovaný se měl rovněž zabývat subjektivním
hlediskem vztahu stěžovatelky a jejího manžela, pojem „obavy“ v definici uprchlíka v sobě totiž
nese subjektivní aspekt na straně žadatele.
[11] Stěžovatelka s krajským soudem rovněž nesouhlasí v tom, že absence problémů
s vycestováním značí, že jí nehrozí vážná újma v případě návratu. Řízení ve věcech mezinárodní
ochrany je specifické prospektivním rozhodováním – pokud v jejím případě k žádnému incidentu
před jejím vycestováním nedošlo, nelze automaticky dovodit, že jí nyní po návratu nic nehrozí.
[12] Žalovaný v napadeném rozhodnutí nijak nezohlednil její soukromý a rodinný život
ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“),
a neověřil tedy, zda by vycestování stěžovatelky mohlo být v rozporu s mezinárodními závazky
ČR (vážná újma ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu). Ani krajský soud se tímto
pochybením nijak nezabýval. Samotné vycestování by přitom narušilo vazby mezi stěžovatelkou
a jejím manželem a znamenalo by porušení čl. 8 Úmluvy.
[13] Stěžovatelka proto uzavřela, že pro výše uvedená pochybení měl krajský soud napadené
rozhodnutí zrušit.
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval své přesvědčení o účelovosti žádosti
i další tvrzení obsažená již v napadeném rozhodnutí. Odkázal na obsah správního spisu, ztotožnil
se s napadeným rozsudkem a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou
splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované
náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil
Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[16] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní
ochrany je její přijatelnost. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení
správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j.
1 Azs 13/2006 - 39, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle uvedeného rozhodnutí může jednat
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které
dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně vyřešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu;
(2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně;
(3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[17] Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je přijatelná, neboť stěžovatelka
v tomto případě namítá taková zásadní pochybení krajského soudu, která by mohla mít dopad
do jejího hmotněprávního postavení a která nelze z hlediska posouzení přijatelnosti kasační
stížnosti prima facie vyloučit. Jedná se zejména o nedostatečné shromáždění informací o zemi
původu ve vztahu k existenci skutečného nebezpečí vážné újmy hrozícímu osobám, jejichž
rodinným příslušníkům byla udělena doplňková ochrana v zahraničí, a o chybné posouzení
existence hrozby skutečného nebezpečí vážné újmy vyplývající z nedostatečného zjištění
skutkového stavu. Soud proto přistoupil k meritornímu posouzení věci a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[18] Kasační soud předně podotýká, že námitky stran nebezpečí hrozícího v zemi původu
ženám obecně a stran nezohlednění stěžovatelčina soukromého a rodinného života
při hodnocení naplnění pojmu vážné újmy dle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu se poprvé
objevily až v kasační stížnosti a nikoli již v žalobě. Dle §104 odst. 4 s. ř. s. platí, že kasační
stížnost není přípustná, opírá-li se jen o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož
rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Citované ustanovení brání uplatnění jiných
právních námitek než těch, které byly včas uplatněny v řízení před krajským sou dem, pokud
je stěžovatel mohl uplatnit již v řízení před soudem prvního stupně. Proto se Nejvyšší správní
soud uvedenými kasačními námitkami z důvodu jejich nepřípustnosti nezabýval.
[19] Nejvyšší správní soud se tedy v hodnocení důvodnosti kasační stížnosti zaměřil pouze
na druhý tvrzený důvod, pro který se stěžovatelka domnívá, že jí měla být udělena doplňková
ochrana. Tím je její postavení manželky, resp. obecně rodinného příslušníka osoby, které byla
v zahraničí udělena doplňková ochrana, a z toho plynoucí eventuální hrozba skutečného
nebezpečí vážné újmy. Stěžovatelka namítá, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav,
že žalovaný i krajský soud chybně posoudili věrohodnost jejího azylového příběhu i účelovost
její žádosti a chybné je i na těchto podkladech a úvahách provedené hodnocení toho,
zda existuje skutečné nebezpečí stěžovatelkou popisované újmy.
[20] Podle §14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody
pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy,
že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce
2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem,
nebo svého posledního trvalého bydliště.
[21] Podle §14 a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu považuje a) uložení nebo vykonání trestu
smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné
ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo
vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky
České republiky.
[22] Pro žadatele o azyl je mnohdy takřka nemožné, aby své pronásledování či existenci vážné
újmy prokázali jinak než svojí věrohodnou výpovědí. Proto se řízení o udělení mezinárodní
ochrany vyznačuje specifickým rozložením důkazního břemene. Je nesporné, že břemeno tvrzení
stíhá v řízení o udělení mezinárodní ochrany samotného žadatele, jehož úspěch ve věci
je podmíněn mimo jiné tím, zda tvrdí okolnosti nasvědčující možnému zásahu do jeho lidských
práv. Pokud jde ovšem o břemeno důkazní, to je již výrazněji rozloženo mezi žadatele
o mezinárodní ochranu a správní orgán. Prokazovat jednotlivá fakta je povinen primárně žadatel,
nicméně správní orgán je povinen zajistit k žádosti o mezinárodní ochranu veškeré dostupné
důkazy. Správní orgán nese odpovědnost za náležité zjištění reálií o zemi původu (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 5, a ze dne 27. 3. 2008,
č. j. 4 Azs 103/2007 – 63).
[23] Povinností správního orgánu rozhodujícího o žádosti o udělení mezinárodní ochrany
je opatřit si takové informace o zemi původu, které jsou v maximální možné míře: 1) relevantní,
2) důvěryhodné a vyvážené, 3) aktuální a ověřené z různých zdrojů a 4) transparentní
a dohledatelné (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j.
5 Azs 55/2008 – 71, či ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, č. 1825/2009 Sb. NSS).
[24] Stěžovatelka během řízení před žalovaným mj. uvedla, že v případě návratu do země
původu ji íránské státní orgány mohou zadržet, poslat ji do vazby a prostřednictvím těchto
aktivit nutit jejího manžela, aby se vrátil do Íránu. Z její výpovědi je zřejmé, čeho se obává,
unesla tedy břemeno tvrzení. Svá tvrzení nebyla povinna doložit důkazy, pokud je neměla
k dispozici. Naopak povinností žalovaného bylo zajistit veškeré dostupné důkazy, které
by stěžovatelčiny obavy potvrdily, nebo naopak vyvrátily. Takovými důkazy jsou informace
o zemi původu, které jsou nejen důvěryhodné a vyvážené, aktuální a ověřené z různých
zdrojů a transparentní a dohledatelné, ale také relevantní ve v ztahu k získání přehledu
o tom, jak je po návratu do Íránu zacházeno s osobami, které jsou blízkými rodinnými
příslušníky držitele doplňkové ochrany v zahraničí či obecněji osob nacházejících se v situaci,
pro kterou byla manželovi stěžovatelky udělena doplňková ochrana.
[25] Této povinnosti však žalovaný nedostál. Do spisu založil zprávu Minis terstva vnitra
Velké Británie: Írán – Nezákonné vycestování ze země (z února 2019), výroční zprávu
Amnesty International (z února 2018) a Human Rights Watch (z ledna 2018) a také informace
žalovaného nazvané Bezpečnostní a politická situace v zemi (ze srpna 2018). První
ze zmiňovaných dokumentů se sice podrobně věnuje postavení osob, které nezákonně
vycestovaly z Íránu, to však nedopadá na případ stěžovatelky. O situaci osob, jejichž
rodinným příslušníkům byla udělena mezinárodní ochrana v zahraničí či jejichž rodinní
příslušníci se dopouštějí činností, pro které byla udělena manželovi stěžovatelky,
se v dokumentu nelze dočíst nic. Ostatně i z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé,
že se žalovaný zabýval pouze postavením stěžovatelky coby neúspěšné žadatelky
o mezinárodní ochranu navracející se zpět do Íránu. Ze zbylých třech zpráv vyplývají
informace o běžném mučení při výsleších, extenzivním uplatňování trestu smrti, o omezování
svobody pohybu občanů, absenci spravedlivého soudního procesu či povinnosti mužského
doprovodu pro ženy.
[26] Z podkladů založených ve správním spise ani z odůvodnění rozhodnutí žalovaného
tedy nijak nevyplývá, že by se žalovaný jakkoli pokusil zjistit, jak je po návratu do Íránu
zacházeno s osobami, které jsou blízkými rodinnými příslušníky držitelů mezinárodní ochrany
či obecněji osob nacházejících se v situaci, pro kterou byla taková ochrana udělena manželovi
stěžovatelky. Žalovaný například mohl vyhledat v dostupných databázích relevantnější
informace nebo se obrátit s konkrétním dotazem na velvyslanectví ČR v zemi původu
stěžovatelky; to však neučinil. Nedostál tak své povinnosti zajistit k žádosti stěžovatelky
o mezinárodní ochranu veškeré dostupné důkazy a neunesl tak odpovědnost za náležité zjištění
relevantních reálií o zemi původu.
[27] Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí rovněž uvede, z jakého důvodu udělil manželovi
stěžovatelky doplňkovou ochranu. Od této skutečnosti se totiž může odvíjet postoj íránské
státní moci vůči stěžovatelce. Hrozba skutečného nebezpečí vážné újmy nemusí
být způsobena pouze samotnou skutečností, že jejímu manželovi jiný stát udělil doplňkovou
ochranu, ale také jeho potenciálními aktivitami, které k udělení doplňkové ochrany vedly.
Ozřejmění jeho azylového příběhu je proto zásadní nejen pro žalovaného samotného
(aby si stanovil, jaké informace o zemi původu má vyhledat), ale i pro řádné zdůvodnění jeho
rozhodnutí.
[28] Teprve na podkladu takto doplněných informací bude žalovaný hodnotit azylový
příběh stěžovatelky a věrohodnost její výpovědi. Při tomto hodnocení neopomene,
že věrohodná výpověď stěžovatelky je pak dostatečným důkazním prostředkem, kterým
prokazuje hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy. Pokud bude mít žalovaný ohledně
předestřeného příběhu pochybnosti, je na něm, aby shromáždil všechny do stupné důkazy,
které věrohodnost výpovědí vyvracejí či zpochybňují (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57). Žalovaný také neopomene, že pokud
se stěžovatelka po celou dobu řízení ve věci mezinárodní ochrany držela jedné dějové linie
a její výpovědi lze i přes drobné nesrovnalosti označit za konzistentní a za souladné
s dostupnými informacemi o zemi původu, je třeba z její výpovědi vycházet (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2008, č. j. 2 Azs 49/2008 - 83, ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008, a ze dne 24. 8. 2017, č. j. 1 Azs 227/2017 - 36).
[29] Nejvyšší správní soud taktéž připomíná, že specifikem řízení ve věci mezinárodní
ochrany je rovněž pravidlo „v případě pochybností ve prospěch žadatele o mezinárodní
ochranu“ (benefit of the doubt). Jsou-li dány skutečnosti, na základě nichž lze předpokládat,
že k porušení základních lidských práv a svobod stěžovatelky by mohlo s ohledem na její
postavení dojít, a žalovaný nemá dostatek důkazů o tom, že tomu tak nebylo či nemohlo
by v budoucnu být, pak tyto skutečnosti musí v situaci důkazní nouze zohlednit,
a to ve prospěch stěžovatelky (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004,
č. j. 6 Azs 50/2003 – 89). Důkazní standard přiměřené pravděpodobnosti se aplikuje nejen
v rámci celkové úvahy o pravděpodobnosti pronásledování, ale nutně i na posouzení
věrohodnosti jednotlivých dílčích tvrzení stěžovatelky, která jsou posléze podkladem této
celkové úvahy. To znamená, že pokud je přiměřeně pravděpodobné, že daná událost
proběhla tak, jak tvrdí stěžovatelka, žalovaný musí toto tvrzení vzít v potaz při celkovém
posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný může zcela vyloučit z celkového
posouzení pouze ta fakta, u nichž je postaveno téměř najisto, že se nestaly (tj. neexistuje
ani přiměřená pravděpodobnost, že k nim došlo). Ostatní tvrzení musí být součástí celkového
posouzení rizika hrozby skutečného nebezpečí vážné újmy, kde jim bude přisouzena váha
podle míry pravděpodobnosti, s jakou lze soudit, že odpovídají skutečnosti (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2018, č. j. 10 Azs 254/2017 – 40).
[30] Věrohodnost tvrzení stěžovatelky může nicméně opravdu oslabovat skutečnost,
že stěžovatelka žádost podala až poté, co uplynula platnost jejího víza, jak správně uvedl krajský
soud. Krajský soud rovněž správně konstatoval, že tato skutečnost sama o sobě nevylučuje
stěžovatelku z možnosti požívat mezinárodní ochranu, splňuje-li zákonem stanovené podmínky
pro její udělení, jak Nejvyšší správní soud konstatoval již v rozsudku ze dne 18. 5. 2011, č. j.
5 Azs 6/2011 - 49. Z něj mj. plyne, že skutečnost, že stěžovatelku vedla k podání žádosti o
udělení mezinárodní ochrany také snaha o legalizaci pobytu na území ČR, nepostačuje sama o
sobě k neudělení mezinárodní ochrany, neboť ta ještě nevylučuje, že stěžovatelka by v případě
navrácení do této země čelila skutečnému nebezpečí vážné újmy zakládajícímu nárok
na doplňkovou ochranu. Toto pochybení žalovaného však napravil již krajský soud. Rovněž
správně korigoval tvrzení žalovaného o účelovosti manželství stěžovatelky a jejího manžela
a vyjádřil se také k údajnému neprovedení důkazu oddacím listem. V této části tedy kasační
stížnost není důvodná.
[31] To však nic nemění na závěru Nejvyššího správního soudu o tom, že napadené
rozhodnutí nevychází z náležitě zjištěného skutkového stavu a že povinností krajského soudu
bylo jej zrušit. Pakliže tak neučinil a rozhodnutí žalovaného naopak potvrdil, zatížil svůj postup
vadou podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Vzhledem k tomu, že krajský soud by nemohl zjištěné
nedostatky napravit, zrušil Nejvyšší správní soud vedle rozsudku krajského soudu i napadené
rozhodnutí. V dalším řízení bude na žalovaném, aby obstaral relevantní informace o zemi původu
(v souladu s body 23, 24 a 26 tohoto rozsudku), které mu umožní azylový příběh stěžovatelky
řádně vyhodnotit.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] Soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto napadený rozsudek krajského soudu
zrušil. Vzhledem k tomu, že vytýkané vady nejsou odstranitelné v řízení před krajským
soudem, ale lze je odstranit toliko v řízení před žalovaným, zrušil soud současně i rozhodnutí
žalovaného [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.], který je v dalším řízení vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu.
[33] Za této situace je soud povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§110 odst. 3
věta druhá s. ř. s.). Výroky o náhradě nákladů řízení vycházejí z §60 odst. 1 věta první
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelce, která měla ve věci plný úspěch, dle obsahu spisů žádné
uplatnitelné náklady v řízení o žalobě ani o kasační stížnosti nevznikly. Žalovaný ve věci
procesně úspěšný nebyl, náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží.
[34] Usnesením ze dne 4. 6. 2020, č. j. 1 Azs 177/2020 - 35, ustanovil Nejvyšší správní
soud stěžovatelce zástupkyní pro řízení o kasační stížnosti advokátku Mgr. Pavlínu
Malíkovou. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35
odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal zástupkyni stěžovatelky
odměnu za jeden úkon právní služby (příprava a převzetí zastoupení) podle §11 odst. 1
písm. b) ve spojení s §9 odst. 4 a §7 bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 3.100 Kč
a náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů tedy činí celkem 3.400 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2021
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu