ECLI:CZ:NSS:2021:1.AZS.265.2021:34
sp. zn. 1 Azs 265/2021 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: B. A., zastoupen Mgr. Umarem
Switatem, advokátem se sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
20. 12. 2018, č. j. OAM-105/LE-LE05-HA12-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 7. 2021, č. j. 31 Az 3/2019 - 120,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalobce ne má práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal dne 23. 6. 2017 žádost o udělení mezinárodní ochrany. Uvedl,
že je stoupencem hnutí Ahmadíja a pro své náboženské vyznání byl v zemi původu (Pákistánu)
opakovaně vystaven útokům ze strany muslimů. S násilím se setkal jak žalobce, tak jiní členové
jeho rodiny. V Pákistánu panuje všeobecná nevraživost muslimů vůči osobám ahmadíjského
vyznání. Diskriminace a násilnosti vůči těmto osobám jsou dle tvrzení žalobce všudypřítomné.
Státní orgány přitom nedokáží poskytnout ahmadíjskému obyvatelstvu účinnou ochranu.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 12. 2018, č. j. OAM-105/LE-LE05-HA12-2017,
žalobci mezinárodní ochranu podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neudělil.
Připustil, že situace ahmadíjského obyvatelstva v Pákistánu je nepříznivá. Shledal však,
že výpovědi žalobce se vyznačují zásadními nesrovnalostmi, které činí jeho azylový příběh
nevěrohodným.
[3] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský
soud“) rozsudkem ze dne 22. 7. 2020, č. j. 31 Az 3/2019 - 69, zamítl. Nejvyšší správní soud
citovaný rozsudek (rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, č. j. 1 Azs 321/2020 - 29) zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení. Ten se následně v souladu se závazným pokynem kasačního
soudu zabýval věrohodností výpovědí žalobce. Dospěl k závěru, že nesrovnalosti ve výpovědích
jsou natolik zásadního charakteru, že znevěrohodňují celý žalobcův azylový příběh. Zjištěné
rozpory nadto nebyl žalobce schopen uspokojivě vysvětlit. V neposlední řadě se soud zabýval
možností udělení humanitárního azylu, ani pro takový postup však neshledal podmínky. Proto
žalobu opětovně zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Rozhodnutí žalovaného považuje za nezákonné a nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
Žalovaný ani krajský soud nevycházeli z náležitě zjištěného skutkového stavu.
[5] Je obecně známou skutečností, že politická a humanitární situace v Pákistánu
je dlouhodobě napjatá. Stoupenci hnutí Ahmadíja jsou v této zemi běžně podrobováni šikaně,
nelidskému zacházení a mučení. Hlavním problémem je neschopnost policejního aparátu zajistit
bezpečnost stěžovatele, který se v minulosti potýkal s útoky z důvodu svého náboženského
vyznání.
[6] Stěžovatel dále uvádí, že pod tíhou událostí prožitých v zemi původu je natolik
traumatizován, že si některé skutečnosti již není schopen blíže vybavit. Proto nevylučuje,
že se mohl splést, pokud jde o označení místa či času jednotlivých útoků. K některým
nesrovnalostem ve výpovědích pak došlo v důsledku jeho nervozity a nepřesného tlumočení.
[7] Pokud by jím uváděné důvody nepostačovaly k udělení azylu podle §12 zákona o azylu,
trvá stěžovatel na tom, že mu měl žalovaný udělit azyl z humanitárních důvodů z důvodu
nepříznivého zdravotního stavu (zejména psychické problémy) či doplňkovou ochranu
podle §14a zákona o azylu.
[8] Konečně je stěžovatel přesvědčený, že žalovaný požadoval výrazně vyšší důkazní
standard, než představuje pravidlo přiměřené pravděpodobnosti, s nímž ve věcech mezinárodní
ochrany pracuje judikatura správních soudů.
[9] Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že při posouzení žádosti o udělení
mezinárodní ochrany vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu. Tvrzení o psychických
problémech stěžovatel žádným způsobem nedoložil. Rozsudek krajského soudu považuje
za věcně správný a zákonný, proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl,
či ji odmítl pro nepřijatelnost.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Kasační stížnost byla podána včas a osobou oprávněnou. Jedná se rovněž o kasační
stížnost přípustnou, neboť předchozí rozsudek v téže věci Nejvyšší správní soud zrušil pro jeho
nepřezkoumatelnost. V takovém případě je podání opakované kasační stížnosti možné (srov.
usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, č. 2365/2011 Sb. NSS).
Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech, v nichž před krajským
soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, je také její přijatelnost. Kasační stížnost
je podle §104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná tehdy, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Podrobněji se podstatou institutu přijatelnosti a jeho dopady do soudního
řízení správního Nejvyšší správní soud zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž dovodil, že o přijatelnou kasační stížnost
se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek,
které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) kasační
stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; 4) pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[12] V nynější věci stěžovatel žádné důvody přijatelnosti neuvedl a ani Nejvyšší správní soud
přesah jeho vlastních zájmů neshledal.
[13] Kasační soud předesílá, že stěžovatel zpochybňuje postup žalovaného a krajského soudu
z několika různých hledisek, přičemž poukazuje mimo jiné na nedostatečné zjištění skutkového
stavu ve vztahu k situaci ahmadíjského obyvatelstva v Pákistánu. Stěžejní důvod pro neudělení
mezinárodní ochrany však představovala nevěrohodnost azylového příběhu stěžovatele, jehož
výpovědi se dle mínění žalovaného i krajského soudu vyznačovaly zcela zásadními rozpory.
[14] K problematice posuzování věrohodnosti žadatele o mezinárodní ochranu přitom existuje
bohatá a ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu. V rozsudku ze dne 14. 5. 2008,
č. j. 7 Azs 25/2008 - 105, tento soud konstatoval, že „nevěrohodnost tvrzení, zejména vzhledem k jejich
rozporuplnosti, znemožňuje správnímu orgánu shledat u žadatele o azyl podmínky pro udělení azylu[.]
V usnesení ze dne 3. 9. 2009, č. j. 7 Azs 63/2009 - 96, pak kasační soud vyložil, že „posouzení
věrohodnosti skutkového příběhu žadatele o udělení mezinárodní ochrany se odehrává zejména na základě
výpovědí, které v průběhu správního řízení učiní, neboť ohledně listinných či jiných relevantních důkazů
je zpravidla v azylovém řízení nouze. Pokud je mezi jednotlivými výpověďmi znatelný rozpor či je v nich viditelná
snaha o doplňování nových azylově relevantních skutečností, nelze vytýkat správnímu orgánu, že stěžovatelem
uváděné skutečnosti neshledal věrohodnými“ (obdobně též rozsudek ze dne 11. 11. 2019,
č. j. 3 Azs 94/2019 - 33, či usnesení ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 Azs 414/2018 - 70).
[15] Z judikatury pak rovněž plyne, že důvodem odepření mezinárodní ochrany nemohou být
takové rozpory ve výpovědích, které jsou pouze dílčího charakteru a nezpochybňují jádro
žadatelova azylového příběhu. Závěry dosavadní rozhodovací činnosti (např. rozsudky ze dne
19. 8. 2004, č. j. 4 Azs 152/2004 - 36, ze dne 24. 7. 2008, č. j. 2 Azs 49/2008 - 83, ze dne
30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, a mnohé další) Nejvyšší správní soud shrnul v rozsudku
ze dne 30. 9. 2020, č. j. 2 Azs 165/2019 - 57, v němž uvedl, že „pokud se žadatel o mezinárodní
ochranu po celou dobu řízení ve věci mezinárodní ochrany drží jedné dějové linie, jeho výpovědi lze i přes drobné
nesrovnalosti označit za konzistentní a za souladné s dostupnými informacemi o zemi původu, pak je třeba
z takové výpovědi vycházet (…) Při hodnocení věrohodnosti výpovědi žadatele o mezinárodní ochranu lze vycházet
z vnitřní konzistentnosti a přesvědčivosti výpovědi, z toho, nakolik je žadatelem prezentovaný azylový příběh
souladný s informacemi o zemi původu, či z celkové věrohodnosti žadatele (…) Celkovou nevěrohodnost žadatele
[čl. 4 odst. 5 písm. e) kvalifikační směrnice] proto lze dle citované judikatury dovodit pouze ze souhrnu
jednotlivých nevěrohodných tvrzení, která se týkají skutečností podstatných pro posouzení konkrétní žádosti
o mezinárodní ochranu, nikoliv skutečností, které mají význam okrajový.“
[16] Pokud se jedná o otázku důkazního břemene v řízení o udělení mezinárodní ochrany,
ta byla rovněž již mnohokrát předmětem rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu
(příkladmo rozsudky ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89, ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, či ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 - 63).
[17] Konečně i problematika humanitárního azylu je hojně judikovaná, přičemž vychází
především z teze, že na humanitární azyl není právní nárok a jeho udělení závisí na uvážení
správního orgánu (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55), či ze dne 29. 1. 2013, č. j. 6 Azs 40/2012 - 19).
[18] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že stěžovatel v kasační stížnosti nepředestírá žádné
otázky, které by nebyly dosavadní rozhodovací praxí uspokojivě řešeny. Krajský soud přitom věc
hodnotil v souladu se shora citovanou judikaturou a vyložil, proč má za to, že zjištěné rozpory
ve výpovědích se týkají tak zásadních aspektů azylového příběhu stěžovatele, že jej činí jako celek
nevěrohodným.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Nejvyšší správní soud tedy neshledal existenci důvodů přijatelnosti kasační stížnosti,
pročež nepřikročil k podrobnému věcnému přezkumu námitek stěžovatele a kasační stížnost
odmítl jako nepřijatelnou (§104a odst. 1 s. ř. s).
[20] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s §60 odst. 1
větou první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Soud o nákladech nerozhodoval podle §60 odst. 3
s. ř. s., přestože kasační stížnost odmítl, a to s ohledem na závěry usnesení rozšířeného senátu
ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, č. 4170/2021 Sb. NSS (srov. obdobně usnesení
ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28). Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení,
žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Soud mu proto náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2021
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu