ECLI:CZ:NSS:2021:2.AFS.202.2019:50
sp. zn. 2 Afs 202/2019 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: St. Kynzl, spol. s r. o.,
se sídlem Havelská 494/31, Praha 1, zast. JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem
Na Maninách 1424/25, Praha 7, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2018,
č. j. 37550/18/5300-21441-704561, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2019, č. j. 11 Af 38/2018 - 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 8. 2018, čj. 37550/18/5300-21441-704561 (dále jen
„napadené rozhodnutí“), zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Finančního úřadu
pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) ze dne 26. 1. 2017, kterým byla žalobkyně
z moci úřední registrována jako plátce daně z přidané hodnoty dle §6 zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném k 26. 1. 2017 (dále jen „zákon o DPH“), ode dne
1. 5. 2014.
[2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2019,
č. j. 11 Af 38/2018 – 55 (dále jen „napadený rozsudek“), zamítl žalobu podanou žalobkyní.
Uvedl, že správní orgány ve svých rozhodnutích podrobně uvedly a zdůvodnily, z jakých zcela
konkrétních skutkových a právních okolností vycházely, jestliže dospěly k závěru o tom,
že žalobkyně za měsíce leden, únor a březen 2014 dosáhla takového obratu při své podnikatelské
činnosti, že překročila zákonem stanovenou výši obratu pro povinnou registraci plátce DPH.
Městský soud částečně přisvědčil námitce žalobkyně, že bylo zasaženo do jejích práv, neboť
nebyla před vydáním rozhodnutí seznámena s podklady, ze kterých správce daně vycházel.
Nejednalo se však o takový zásah, který by vedl k nezákonnosti napadeného rozhodnutí, jelikož
rozhodující většina podkladů pro závěry o výši dosaženého obratu byla správcem daně
zjištěna z dokladů, které předkládala sama žalobkyně. Ta se totiž – v důsledku svého
trvajícího (nesprávného) názoru o tom, že podmínky k registraci k DPH splnila již
k 31. 12. 2013 - po celou dobu chovala jako plátce DPH, neboť předkládala správci daně
přiznání k DPH a další hlášení, z nichž si správce daně mohl učinit obraz o tom, že žalobkyně
podnikatelskou činnost fakticky vykonává, i to, jaký rozsah tato činnost má. Skutečnost,
že správce daně neseznámil žalobkyni s obsahem odpovědí na dotazy jednotlivých zjištěných
obchodních partnerů žalobkyně a s obsahem odpovědi bankovního ústavu na dotaz na pohyb
na účtu žalobkyně, nepředstavuje vadu řízení, která by vedla k nezákonnosti napadeného
rozhodnutí.
[3] Městský soud námitku uplatněnou v replice ze dne 23. 5. 2019, že správce daně i žalovaný
nesprávně posuzovali výši obratu dosaženého žalobkyní v rozhodném období, protože zdanitelná
plnění tam uvedená zahrnují i zdanitelná plnění druhého účastníka sdružení, věcně
nepřezkoumal, neboť měl za to, že byla uplatněna opožděně - tuto námitku nebylo možné
ze znění žalobních důvodů dovodit.
II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření k ní
[4] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnila
důvody podle §103 odst. 1 písm. a) b) a d) s. ř. s. a navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřuje stěžovatelka v tom, že se městský
soud nezabýval jejím návrhem položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU
a že se nevypořádal s jejími námitkami uvedenými v replice k vyjádření žalovaného k žalobě.
Taktéž považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost spočívající
v tom, že městský soud nesprávně vymezil předmět věci v bodě 1 napadeného rozsudku
a že opakovaně uvádí, že stěžovatelka překročila zákonem stanovený obrat pro registraci k DPH
v březnu 2017 namísto března 2014.
[6] Stěžovatelka namítá vady registračního řízení, které spatřuje v tom, že správce daně
neseznámil stěžovatelku s nashromážděnými důkazními prostředky a že z napadeného
rozhodnutí není zřejmé, jak konkrétně stanovil výši obratu, jaká konkrétní uskutečněná zdanitelná
plnění a s jakým datem uskutečnění byla do uváděného obratu 1 mil. Kč zahrnuta. Konstatování
městského soudu, že správce daně ověřil, že stěžovatelka vykonává ekonomickou činnost,
je vágní a nedostatečné. Stěžovatelka trvá na tom, že správce daně ani žalovaný neunesli důkazní
břemeno dle §92 odst. 5 daňového řádu.
[7] Stěžovatelka setrvale zastává názor, že se stala plátcem DPH dle §6 a zákona o DPH již
ke dni 31. 12. 2013 uzavřením smlouvy o sdružení, a nemohla tak být registrována k 1. 5. 2014
na základě §6.
[8] Dále stěžovatelka namítá, že žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl nové skutečnosti, což
městský soud náležitě nereflektoval, a místo aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení, vycházel z tvrzení žalovaného, ke kterým se žalobkyně nemohla
řádně vyjádřit a rozporovat je ve správním řízení, a zamítl její žalobu. Napadený rozsudek je tak
nezákonný.
[9] Stěžovatelka taktéž navrhla, aby se Nejvyšší správní soud obrátil na Soudní dvůr EU
s následujícími otázkami týkajícími se výkladu společného systému daně z přidané hodnoty -
Směrnice 2006/112/ES a čl. 22 nařízení EU č 904/2010:
a) Může být osobě povinné k dani, která uzavře smlouvu o sdružení s plátcem
DPH, jako stěžovatelka, být odmítnuto přidělení daňového identifikačního čísla
pro účely DPH, když je stěžovatelka ze zákona plátcem DPH a plní řádně své
zákonem stanovené povinnosti? Je takový postup v souladu se zásadou
neutrality DPH a principem osvobození vykládat restriktivně?
b) Pokud finanční správa od roku 1993 ve formuláři „Přihláška k registraci DPH“
nepožaduje po subjektech, kteří uzavřeli smlouvu o sdružení, sdělit údaj – DIČ
dalšího účastníka řízení a nepožaduje předložit v rámci registrace smlouvu
o sdružení, svědčí stěžovatelce legitimní očekávání, že požadované údaje jsou
ve formuláři „Přihláška k registraci DPH“ úplné a přesné, a to ve smyslu čl. 22
nařízení EU č. 904/2010, a s ohledem na právo na sebeurčení může být
vyzývána k doplnění jen za předpokladu zákonem předvídaných pochybností
o správnosti a úplnosti „Přihlášky k registraci DPH“ dle úpravy v §128 odst. 1
zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu?
c) Jsou dostatečným důkazem o výši obratu pro registraci k DPH pouze podaná
přiznání stěžovatelkou, když toto důkazní břemeno o výši obratu nese správce
daně, přičemž pouze kumulativně sečetl řádky 1, 2 a 25, aniž by bylo
kdy správcem daně zjištěno a bylo by i kdy zpětně ověřitelné, že kumulované
částky na řádcích 1, 2 a 25 jsou obratem ve smyslu čl. 278 a čl. 288 Směrnice
2006/112/ES, tzn. například nezahrnují prodej investičního majetku a jsou
správné?
[10] Žalovaný považuje napadený rozsudek za přezkoumatelný a ztotožňuje se se závěry
v něm vyjádřenými. Trvá na tom, že byly dány podmínky pro registraci stěžovatelky dle §6
zákona o DPH. Stěžovatelka jednak podávala daňová přiznání, jednak správce daně ověřil,
že stěžovatelka vykonává ekonomickou činnost, což je uvedeno i v odůvodnění napadeného
rozhodnutí.
[11] K námitce stěžovatelky, že nebyla seznámena s podklady pro rozhodnutí správce daně,
žalovaný uvedl, že správce daně vyšel především z daňových přiznání a dokladů stěžovatelky,
o jejichž správnosti nevznikly takové pochybnosti, které by vyžadovaly dalšího zkoumání.
Městský soud sice konstatoval, že správní orgány pochybily, nicméně se nejednalo o tak závažnou
vadu, jejímž důsledkem by byla nezákonnost napadeného rozhodnutí.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti.
III. 1. Nepřezkoumatelnost
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného
rozsudku.
[14] Stěžovatelce je nutné přisvědčit, že městský soud nesprávně vymezil předmět věci
v bodech 1 a 42 napadeného rozsudku. Nicméně z judikatury Nejvyššího správního soudu
k nepřezkoumatelnosti dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zejména usnesení rozšířeného senátu
ze dne 5. 12. 2017, čj. 2 As 196/2016-123, plyne následující: „[29] Rozšířený senát v této souvislosti
souhlasí s názorem, že aplikace tohoto kasačního důvodu připadá v úvahu výjimečně, není-li z odůvodnění
rozhodnutí krajského soudu vůbec patrno, jak soud hodnotil podstatné důvody či skutečnosti uplatněné v rámci
žalobních bodů. Naopak nelze považovat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí krajského soudu, z jehož
odůvodnění lze (byť i zohledněním celkového kontextu důvodů uvedených v odůvodnění) seznat, jaký názor
krajský soud zaujal vůči důležitým skutkovým a právním otázkám podstatným pro rozhodnutí projednávané věci.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů nemůže být založena tím, že odůvodnění krajského soudu je pouze
stručné či argumentačně chudé, popř. že krajský soud nevyvracel každý dílčí argument uplatněný účastníky
(osobami zúčastněnými na řízení).
[30] Je nutné si uvědomit, že „přezkoumatelnost“ rozhodnutí krajského soudu není hodnotou sama o sobě.
Zrušení rozhodnutí krajských soudů zpravidla pro účastníky/osoby zúčastněné na řízení, včetně toho, který
podává kasační stížnost, neznamená žádný přínos. Výsledkem je naopak pravidelně prodloužení a prodražení
soudního řízení. I proto je nutné k aplikaci kasačního důvodu spočívajícího v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek
důvodů přistupovat krajně zdrženlivě. Jeho použití je namístě např. tehdy, pomine-li krajský soud podstatná
skutková tvrzení opřená o obsah správního spisu či podložená důkazními návrhy, mohou-li reálně vést
k přehodnocení merita věci.“
[15] Nejvyšší správní soud v intencích právního názoru rozšířeného senátu přezkoumal
napadený rozsudek a dospěl k závěru, že i přes určité nedostatky naplňuje kritérium
přezkoumatelnosti. Městský soud sice chybně vymezil předmět věci, další jeho postup a nosné
důvody napadeného rozsudku však svědčí o tom, že se zabýval otázkou, zda měla být
stěžovatelka registrována dle §6 zákona o DPH, tedy předmětem nyní posuzované věci. Určitou
zmatenost napadeného rozsudku spočívající v opakování předmětu dříve posuzovaného případu
totožných účastníků (viz bod 22 tohoto rozsudku), který dal vzniknout nyní posuzované věci, lze
přičítat i stěžovatelce samotné, která se opakovaně snaží prolomit princip věci pravomocně
rozsouzené opakováním již vypořádaných argumentů, které však nesouvisí s registrací dle §6
zákona o DPH.
[16] Stěžovatelka dále spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom,
že se městský soud nezabýval návrhem stěžovatelky na položení předběžné otázky Soudnímu
dvoru EU a námitkami stěžovatelky uvedenými v replice k vyjádření žalovaného k žalobě, v němž
dle stěžovatelky uvedl nové skutečnosti.
[17] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že opomene-li krajský
(městský) soud nějakou námitku přezkoumat, může se jednat o vadu řízení. Zrušení rozhodnutí
pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci
důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy,
opomene-li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat (srov.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, či ze dne
29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64).
[18] Stěžovatelka se mýlí, když tvrdí, že se městský soud nezabýval jejími námitkami v replice
k vyjádření žalovaného. Městský soud se jimi sice nezabýval samostatně, ale ve spojitosti s včas
uplatněnými žalobními body. V bodě 48 napadeného rozsudku pak městský soud uvedl, které
námitky považoval za nepřípustné z důvodu opožděnosti. Nejvyšší správní soud v postupu
a závěru městského soudu neshledal pochybení, jež by zakládalo nezákonnost napadeného
rozsudku a s ní spojený důvod pro jeho zrušení.
[19] Ani nevypořádání se s návrhem na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU ještě
nezakládá takovou vadu napadeného rozsudku, která by byla důvodem k jeho zrušení. Dle článku
267 Smlouvy o fungování Evropské unie Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc rozhodovat
o předběžných otázkách týkajících se: a) výkladu Smluv, b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi
nebo jinými subjekty Unie. Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li
rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr Evropské unie
o rozhodnutí o této otázce. Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí
nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr
Evropské unie. Z citovaného článku jednoznačně vyplývá, že městský soud v daném případě nebyl
povinen položit předběžnou otázku, ale záleželo to na jeho uvážení, neboť jeho rozhodnutí lze
napadnout opravným prostředkem (kasační stížností). Z odůvodnění napadeného rozsudku pak
je možné implicitně dovodit, že městský soud neshledal výkladové problémy §6 zákona o DPH
ve spojitosti se směrnicí Rady č. 2006/112/ES, které by ho vedly k položení předběžné otázky.
Důkladnější a výslovné vyjádření se k nepoložení předběžné otázky by zvýšilo přesvědčivost
rozsudku městského soudu, jeho absence však za daných okolností není takovou vadou, která
by způsobila nezákonnost rozsudku.
[20] Vzhledem ke všemu výše uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek splňuje kritéria přezkoumatelnosti definovaná konstantní judikaturou Ústavního
soudu a Nejvyššího správního soudu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005,
č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 -75), neboť je z jeho
odůvodnění zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů městský
soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl.
III. 2. Podmínky pro registraci plátce podle §6 zákona o DPH
[21] Nejvyšší správní soud se poté přesunul k jádru věci, tedy otázce, zda byly dány zákonem
předpokládané důvody pro registraci stěžovatelky jako plátce daně z přidané hodnoty dle §6
zákona o DPH z moci úřední a zda pro tuto registraci disponovaly správní orgány dostatečnými
podklady.
[22] Úvodem Nejvyšší správní soud připomíná, že věcné posouzení otázky, zda stěžovatelka
měla být registrována k DPH z důvodu účasti ve sdružení, bylo předmětem zjišťování ze strany
správních orgánů v rámci řízení týkajícího se přihlášky stěžovatelky k registraci. Stejně tak
se danou otázkou zabývaly správní soudy. V rámci správního i soudního řízení bylo uzavřeno,
že stěžovatelka v rozhodnou dobu neprokázala uzavření smlouvy o sdružení nebo jiné obdobné
smlouvy s plátcem ke společnému uskutečňování plnění s nárokem na odpočet daně dle §6a
zákona o DPH účinného do 31. 12. 2013 (viz rozsudky městského soudu ze dne 30. 3. 2017,
č. j. 8 Af 31/2015 - 147, ze dne 21. 6. 2018, č. j. 8 Af 31/2015 - 188, a rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 2. 2018, č. j. 2 Afs 214/2017 – 34, a ze dne 30. 11. 2018,
č. j. 2 Afs 2018 - 47).
[23] Nejvyšší správní soud nevylučuje, že na základě toho, co v nynější věci navrhla
stěžovatelka v řízení před městským soudem jako důkaz, tedy na základě jí předložené smlouvy
o sdružení z 31. 12. 2013 mezi stěžovatelkou a JST REAL, spol. s. r. o. (č. l. 46 spisu městského
soudu), by bylo možno nyní dospět k závěru, že stěžovatelka byla osobou povinnou k dani podle
znění §6a zákona o DPH rozhodného v tehdejší době (tj. v letech 2013 či 2014). Není však
pro účely tohoto řízení o kasační stížnosti důvodu spekulovat, zda okolnost, že stěžovatelka
s ohledem na výše uvedená ustanovení objektivně byla osobou povinnou k dani (pokud jí
byla - Nejvyšší správní soud tuto skutečnost nepředjímá, pouze ji bere jako hypotetickou variantu
ke zvážení), lze zpětně promítnout v registračním statusu stěžovatelky. Podstatné je,
že v rozhodné době stěžovatelka, ač k tomu měla zcela komfortní příležitost, o své účasti
na sdružení nic konkrétního netvrdila ani neosvědčila. Lze pouze zopakovat, co již v tehdejší věci
zmínily i správní soudy, že smlouva o sdružení není dokladem, který by si za běžných okolností
mohl opatřit správce daně sám ze svých evidencí či jiných obecně dostupných informačních
zdrojů. Je nepochybné, že procedura registrace plátce DPH má být pro žadatele co možná
nejméně byrokraticky zatěžující a že je třeba po správci daně požadovat, aby cokoli, co si v rámci
ní může opatřit sám bez obtěžování žadatele, si také opatřil. Po správci daně však nelze
požadovat, aby si opatřil dokumenty, které jakožto soukromoprávní dohody mezi dvěma
nestátními subjekty za běžných okolností ve své dispozici vůbec nemá a k nimž se dostane pouze
za součinnosti žadatele o registraci.
[24] V nyní projednávané věci není důvodu tehdejší rozhodnutí správce daně o zamítnutí
žádosti o registraci podle §6a zákona o DPH jakkoli znova přezkoumávat, neboť to již bylo
v dostatečné míře učiněno shora citovanými rozsudky obou instancí správního soudnictví. Proto
nejsou pro nyní posuzovanou věc relevantní žádné z kasačních námitek, ve kterých stěžovatelka
tento závěr rozporuje (zejména tvrzení, že stěžovatelka uzavřela smlouvu o sdružení
k 31. 12. 2013, a návrhy důkazů, jež se k tomuto tvrzení vztahují).
[25] Podle §6 o dst. 1 zákona o DPH se plátcem stane osoba povinná k dani se sídlem
v tuzemsku, jejíž obrat za nejvýše 12 bezprostředně předcházejících po sobě jdoucích
kalendářních měsíců přesáhne 1 000 000 Kč, s výjimkou osoby, která uskutečňuje pouze plnění
osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně. Předmětné ustanovení zákona o dani
z přidané hodnoty navazuje na čl. 287 směrnice Rady č. 2006/112/ES o společném systému daně
z přidané hodnoty, dle něhož může Česká republika poskytnout osvobození od daně osobám
povinným k dani, jejichž roční obrat je nejvýše roven ekvivalentu 35 000 eur v korunách
při kurzu platném ke dni 1. 5. 2004, kdy přistoupila k Evropskému společenství (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2015, č. j. 9 Afs 189/2015 - 32). Česká republika
předmětné osvobození promítla právě do §6 odst. 1 zákona o DPH, podle kterého se plátcem
DPH (osobou povinnou k podávání přiznání k DPH) stává subjekt až po překročení zákonného
obratu.
[26] Z citované právní úpravy tedy vyplývá, že plátcem (osobou povinnou podat daňové
přiznání) se osoba povinná k dani nestane registrací, ale překročením obratu dle §6 odst. 1
zákona o DPH. Právní úprava totiž explicitně váže plátcovství na překročení obratu, nikoliv
na registraci. Závěr, že nárok na odpočet DPH nelze bez dalšího vázat na registraci k DPH, byl
ostatně opakovaně vysloven Soudním dvorem Evropské unie (viz např. rozsudky ze dne
22. 12. 2010, C-438/09, Dankowski; ze dne 14. 3. 2013, C-527/11, Ablessio; či ze dne 9. 7. 2015,
C-183/14, Salomie a Oltean) i zdejším soudem (viz např. rozsudky ze dne 25. 11. 2015,
č. j. 3 Afs 6/2015 - 30, ze dne ze dne 30. 7. 20 14, č. j. 8 Afs 59/2013 - 33, č. 3124/2014 Sb. NSS,
ze dne 23. 1. 2014, č. j. 9 Afs 35/2013 - 21, či ze dne 27. 9. 2017, č. j. 1 Afs 102/2016 - 34).
V posledně uvedeném rozsudku například zdejší soud uvedl, že „[r]egistrační povinnost je nutno stran
výše zmíněného považovat za toliko formální požadavek, který bez dalšího nemůže upřít osobám povinným
k dani dle směrnice nárok na uplatnění odpočtu daně (DPH) na vstupu ze zdanitelného plnění poskytnutého
jinou osobou povinnou k dani dle směrnice. Ustal-li správce daně na závěru, že registrace k DPH je zákonnou
podmínkou pro plnění povinností a uplatnění práv osoby povinné k dani dle směrnice, nenachází tento právní
názor oporu v unijní úpravě ani v českém právním řádu […] Důvodová zpráva k zákonu č. 502/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „novela“), přímo uvádí, že „nově
[je] stanovení registrační povinnosti v souladu s návazností na daňový řád podle §125 – 131 DŘ a s předmětnou
judikaturou ESD (např. C 438/09 Dankowski) otázkou pouze evidenční, nikoliv rozhodující pro plnění
povinností a uplatnění práv plátce.“
[27] Zbývá posoudit, zda správní orgány měly dostatečné podklady k registraci stěžovatelky
jako plátce daně z přidané hodnoty z moci úřední dle §6 zákona o DPH.
[28] Stěžovatelka namítá, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, jak konkrétně stanovil výši
obratu, jaká konkrétní uskutečněná zdanitelná plnění a s jakým datem uskutečnění byla
do uváděného obratu 1 mil. Kč zahrnuta. Závěr městského soudu, že správce daně ověřil,
že stěžovatelka vykonává ekonomickou činnost, je podle ní vágní a nedostatečný. Stěžovatelka
trvá na tom, že správce daně ani žalovaný neunesli důkazní břemeno podle §92 odst. 5 daňového
řádu.
[29] Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že žalovaný pochybil, když
neseznámil stěžovatelku s podklady pro rozhodnutí týkajícími se prověřování, zda stěžovatelka
vyvíjí ekonomickou činnost. Městský soud však správně usoudil, že v posuzovaném případě
nejde o takovou vadu, která by měla za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.
[30] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu k registraci k DPH dle §6 zákona
o DPH vyplývá, že v případě pochybností stran věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti
důkazních prostředků předložených daňovým subjektem je správce daně oprávněn daňový
subjekt vyzvat k tomu, aby pochybnosti správce daně vyvrátil. A contrario, pokud správce daně
takové pochybnosti nemá, nemusí daňový subjekt (stěžovatelku) vyzývat. Správce daně
se z vlastní iniciativy obrátil na další subjekty (Hariso spol. s r. o., Jiří Kuželka, Jiří Banyak,
Miroslav Sahula, Zeus Výtahová technika s. r. o.) jako potencionální obchodní partnery
stěžovatelky, aby si ověřil, zda stěžovatelka vykonává ekonomickou činnost. Z téhož důvodu
si vyžádal od České spořitelny a. s. bankovní výpisy stěžovatelky. Z takto získaných informací
vyplynulo, že stěžovatelka vykonává ekonomickou činnost a že pohyby na účtu stěžovatelky
zhruba odpovídají částkám uváděným v daňových přiznáních (str. 5 napadeného rozhodnutí).
Stěžovatelka pak kromě obecného zpochybnění postupu žalovaného nenavrhla ani nepředložila
důkazy, které by vyvrátily uvedené závěry.
[31] Jak již Nejvyšší správní soud uvedl výše, jelikož správní orgány neměly významné
pochybnosti o údajích uvedených stěžovatelkou v jí podávaných daňových přiznáních, nebylo
důvodu, aby se snažily prokázat, že nejsou věrohodné. Podklady, ze kterých správní orgány vyšly,
byly v daném případě pro účely registrace dostatečné. O jejich existenci se stěžovatelka dozvěděla
nejpozději v napadeném rozhodnutí, nejednalo se tak o tvrzení nová, o kterých by se dozvěděla,
jak tvrdí, až ve vyjádření žalovaného k žalobě. V řízení před městským soudem tak mohla
stěžovatelka v první řadě svými konkrétními tvrzeními ve včas uplatněných žalobních bodech
navrhnout důkazy k prokázání opaku, což však neučinila. Napadené rozhodnutí tak obstojí.
[32] Vzhledem ke všem skutečnostem výše uvedeným dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že byly splněny zákonné předpoklady pro registraci stěžovatelky k dani z přidané hodnoty ex offo.
[33] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou námitku, že ve vyjádření žalovaného k žalobě,
byly takové novoty oproti rozhodnutí žalovaného, že teprve v reakci na ně mohla stěžovatelka
uplatnit námitky týkající se zjištění jejích obratů, na základě nichž byla její registrace jako plátce
DPH provedena. V napadeném rozhodnutí žalovaného je uvedeno, že otázka registrace dle §6a
zákona DPH již byla posouzena, a to i správními soudy (str. 2 rozhodnutí). Dále je v něm
konkrétně popsáno, na základě jakých skutečností dospěly správní orgány k závěru, že byl
překročen zákonem stanovený obrat 1 mil. Kč (str. 5 napadeného rozhodnutí; obdobně viz str. 2
až 4 rozhodnutí prvoinstančního správce daně). V podstatě šlo o skutečnosti tvrzené samotnou
stěžovatelkou v jejích přiznáních k DPH či skutečnosti, o nichž musela vědět, potvrzené jejími
obchodními partnery, případně skutečnosti jednoznačně se k ní vztahující (pohyby na jejím
bankovním účtu). Pro stěžovatelku tak nemohlo být překvapivé, když správce daně i žalovaný
vycházeli z tam uvedených údajů. Bylo tedy na ní, aby v odvolacím řízení a poté případně
v žalobě ve včas uplatněných žalobních bodech proti závěrům žalovaného a faktům, o něž
se opíraly, brojila. Pokud tak učinila až opožděně, městský soud se zcela správně jejími námitkami
věcně nezabýval.
III. 3. Návrh na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU
[34] Nejvyšší správní soud se taktéž zabýval návrhem stěžovatelky, aby položil Soudnímu
dvoru EU předběžné otázky uvedené v bodě [9] tohoto rozsudku.
[35] Co se týče prvních dvou navržených otázek, jejich zodpovězení není pro nyní
projednávanou věc relevantní, neboť se dotýkají §6a zákona o DPH, nikoliv nyní aplikovaného
§6 téhož zákona.
[36] K třetí navržené otázce Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom, že jako tzv. soud
poslední instance, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, má povinnost
předložit Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku týkající se sporného výkladu aktů přijatých
orgány Unie (čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie). V nyní projednávané věci však
pro tento postup důvody neshledal. Vycházel přitom z rozsudku Soudního dvora ze dne 6. 10.
1982, CILFIT proti Ministero della Sanita, C-283/81, z něhož se mimo jiné podává, že soud
poslední instance nemá povinnost předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku, pokud
a) otázka komunitárního práva není relevantní pro řešení daného případu, nebo b) existuje
judikatura Soudního dvora k dané otázce, která již byla vyložena, tzv. acte éclairé, nebo c) výklad
a správná aplikace komunitárního práva jsou natolik zjevné, že nedávají prostor pro žádné
důvodné pochybnosti (tzv. acte clair).
[37] V nyní projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že částky na řádcích 1,
2, a 25 daňového přiznání k DPH spadají pod čl. 288 Směrnice 2006/112/ES a zároveň z tvrzení
stěžovatelky a získaných podkladů správcem daně nevyplývá, že by se jednalo převod hmotného
nebo nehmotného investičního majetku podniku, který se do obratu nezapočítává. Lze uzavřít,
že v nyní projednávané věci je výklad čl. 288 (za použití standardních interpretačních metod)
jednoznačný a nepřináší interpretační nejasnosti, jedná se tedy o acte clair. V řízení před správními
orgány a následně ani v řízení před soudy žádná pochybnost nevyvstala; proto ani Nejvyšší
správní soud neshledal důvodu pro položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU.
IV. Závěr a náklady řízení
[38] S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§110
odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[39] Ve věci rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání; důvody pro jeho nařízení neshledal.
[40] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Měl-li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části
nákladů.
[41] Stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšná, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení o ní. Žalovanému, který by jako procesně úspěšný účastník řízení
o kasační stížnosti právo na náhradu nákladů řízení o ní měl, žádné takové náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2021
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu