ECLI:CZ:NSS:2021:2.AFS.340.2020:32
sp. zn. 2 Afs 340/2020 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: T. D. D., zastoupený
JUDr. Antonínem Šolcem, advokátem se sídlem Jugoslávská 1311/14, Karlovy Vary, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 28. 3. 2018, č. j. 14921/18/5000-10610-712427, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2020, č. j. 30 A 122/2018 – 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo n a náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n e p ř i zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 3. 2018, č. j. 14921/18/5000-10610-712427 (dále jen
„napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí
Finančního úřadu pro Karlovarský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 7. 11. 2017,
č. j. 938724/17/2400-11451-404860 (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“), jímž byl
žalobce jakožto podnikající fyzická osoba uznán vinným z přestupků dle §29 odst. 1 písm. a), b)
a c) zákona č. 112/2016 Sb., o evidenci tržeb, v rozhodném znění (dále jen „zákon o ET“). Těch
se dopustil tím, že dne 16. 7. 2017 v 16:58 hod. neodeslal datovou zprávou údaj o evidované
tržbě správci daně, čímž porušil povinnost stanovenou v §18 odst. 1 písm. a) zákona o ET;
v rozporu s §18 odst. 1 písm. b) téhož zákona nevystavil účtenku tomu, od koho evidovaná tržba
plynula; dále na žádném místě v provozovně nebylo v rozporu s §25 odst. 2 písm. a) zákona
o ET umístěno dostatečně viditelné a čitelné informační oznámení s textem uvedeným v témže
ustanovení. Za spáchané přestupky byla žalobci uložena pokuta ve výši 20 000 Kč a povinnost
nahradit náklady řízení stanovené paušální částkou ve výši 1000 Kč.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský
soud“) žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítal,
že v zákoně o ET není jednoznačně uvedeno, jak má poplatník údaje o evidované tržbě zasílat;
správce daně přitom žádným zákonným postupem nezveřejnil formát a strukturu požadovaných
údajů. Plnění této povinnosti bylo proto dle něj znemožněno. Dále nepovažoval za zřejmé,
že by jeho provozovna spadala do „první vlny“ ET; prostor před výdejním pultem je přístupný
komukoliv a není v něm poskytována obsluha u stolů, tudíž se jedná o klasický režim výdejny
rychlého občerstvení v obchodním centru. Správci daně též vytýkal, že výše sankce byla zvolena
bez jakéhokoliv podrobného zdůvodnění; to dle něj způsobuje nepřezkoumatelnost správních
rozhodnutí. Pokutu je navíc dle zákona o ET možno udělit tomu, kdo závažným způsobem
úmyslně ztíží nebo zmaří evidenci tržeb; ze správních rozhodnutí však dle něj není zřejmé,
jak k tomu došlo, neboť žalobce evidenci tržeb pro daňové účely řádně vede.
Rozsudek krajského soudu
[3] Krajský soud rozsudkem ze dne 17. 6. 2020, č. j. 30 A 122/2018 – 57 (dále jen „napadený
rozsudek“), podanou žalobu zamítl. K námitce, že se na žalobce nevztahovaly povinnosti
plynoucí ze zákona o ET, obsáhle citoval z napadeného rozhodnutí; uvedl, že žalovaný se touto
otázkou náležitě zabýval. Dostatečně a přesvědčivě popsal, že žalobce realizoval prodej jak
formou „s sebou“, tak také umožňoval konzumovat pokrmy a nápoje na místě. Pokrmy
servíroval na plastovém nádobí, poskytoval plastový příbor a umělohmotné kelímky, některé
nápoje otevíral, v jeho provozovně bylo možné využít židlí a stolků, kde mohlo dojít
ke konzumaci objednaných pokrmů a nápojů. V rozsahu toho, co spotřebitelé mohli konzumovat
v žalobcově provozovně, byla dle soudu aplikace příslušných ustanovení zákona o ET namístě.
Tento závěr přitom není v rozporu s názorem prezentovaným v žalobcem odkazovaném článku
Ireny Válové. Soud dále nesouhlasil ani s žalobcovým tvrzením o nejednoznačnosti zákonného
textu; §37 zákona o ET shledal dostatečně jasným, určitým a srozumitelným. Přímo zákon
nemůže do nejmenších detailů vymezovat, co se rozumí tou kterou službou; od toho jsou
podzákonné předpisy nebo výklad provedený skrze judikaturu soudů.
[4] Konstatoval, že zákonné zmocnění je v případě §18 odst. 4 zákona o ET poměrně
obecné a ponechává správním orgánům značný prostor, aby způsobem umožňujícím dálkový
přístup určily, jak budou řešeny formát a struktura požadovaných údajů. Opět obsáhle citoval
z vyjádření žalovaného k žalobě. Správce daně dle něj splnil svou povinnost, když veškeré
relevantní informace vztahující se k elektronické evidenci tržeb uvedl na internetových stránkách
http://www.etrzby.cz a rovněž v Metodickém pokynu Generálního finančního ředitelství k aplikaci
zákona o evidenci tržeb ze dne 11. 7. 2017, č. j. 76261/17/7100-10114-110525. Vysvětlil,
že formát je označením způsobu ukládání dat v příslušném počítačovém souboru, od něhož
odvisí možnost zpřístupnění dat prostřednictvím odpovídajícího (kompatibilního) počítačového
softwaru; poplatník má povinnost zaslat on-line datovou zprávou údaje o evidované tržbě správci
daně ve formátu XML. Co se týče struktury, jedná se o určení způsobu uspořádání datového
obsahu uloženého způsobem odpovídajícím stanovenému formátu; struktura je vymezena
uspořádáním položek popsaných specifickými pravidly do vět, které jsou základem struktury dat.
Krajský soud přitom naznal, že způsob, jakým byly Generálním finančním ředitelstvím stanoveny
formát a struktura zasílaných údajů, lze co do obsahu i formy akceptovat.
[5] Ani námitku brojící proti výši uložené sankce neshledal krajský soud důvodnou. Uvedl,
že příkazem správce daně ze dne 22. 9. 2017, č. j. 857983/17/2400-11451-404860, byla žalobci
udělena pokuta ve výši 40 000 Kč; prvostupňovým správním rozhodnutím pak byla pokuta
snížena na 20 000 Kč a v této výši byla potvrzena napadeným rozhodnutím. Správní orgány
dle soudu posoudily zákonná kritéria po ukládání sankce, vyrovnaly se jak s polehčujícími,
tak přitěžujícími okolnostmi a výši sankce dostatečně odůvodnily; žalobce ostatně netvrdil,
že by tomu tak nebylo. Připustil, že nebylo výslovně zdůvodněno, proč došlo ke snížení sankce
ze 40 000 Kč na 20 000 Kč. To však vnímal jako nepodstatnou vadu řízení, neboť razantní
snížení výše pokuty nelze bez dalšího považovat za nepřípustný zásah do žalobcovy právní sféry;
žalobce přitom nenamítal nepřiměřenost nově snížené sankce.
[6] Pokud si žalobce nebyl vědom, že by úmyslně ztížil nebo mařil evidence tržeb,
pak krajský soud uvedl, že takového přestupku se dopustí podnikající fyzická osoba podle §28
odst. 2 zákona o ET (přestupek proti evidenci tržeb); žalobci však byly kladeny za vinu přestupky
podle §29 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o ET (přestupky na úseku evidence tržeb).
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
II.1 Kasační stížnost žalobce
[7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které jej navrhl zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Namítá, že soud
nesprávně posoudil rozsah zmocnění v §18 odst. 4 zákona o ET a s tím související nezákonnost
uložené evidenční povinnosti; odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“)
ze dne 3. 1. 2018, č. j. 2 Afs 25/2015 – 38. Vypořádání žalobní námitky týkající se nezákonným
způsobem stanoveného formátu a struktury údajů o evidované tržbě pak považuje za příliš
lakonické a v důsledku toho nepřezkoumatelné; poukaz na instrukci na webovém rozhraní má
za nedostatečný.
II.2 Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[8] Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že souhlasí s právním posouzením věci učiněným
v napadeném rozsudku. Poukazuje na to, že pokud krajský soud přisvědčil jeho argumentaci,
neznamená to, že by příslušnou žalobní námitku vypořádal nepřezkoumatelným způsobem.
Ke kasačním výhradám stěžovatele předesílá, že údaje o evidované tržbě jsou přijímány pouze
na společném technickém zařízení (datovém úložišti), které má správce daně určit způsobem
umožňujícím dálkový přístup – tj. elektronicky. Správce daně splnil svou povinnost dle §18
odst. 4 zákona o ET, když veškeré relevantní informace vztahující se k elektronické evidenci
tržeb uvedl na internetových stránkách http://www.etrzby.cz a také v Metodickém pokynu
Generálního finančního ředitelství k aplikaci zákona o evidenci tržeb ze dne 11. 7. 2017,
č. j. 76261/17/7100-10114-110525 (pro předmětné období je rozhodná verze 3.0). Zdůrazňuje,
že sama povinnost zaslat údaje o evidované tržbě je uložena přímo §18 odst. 4 zákona o ET,
nikoliv až instrukcí na webovém rozhraní. Prostřednictvím internetových stránek či Metodického
pokynu je pouze určeno, jaký přesně má být formát a struktura požadovaných údajů; tyto však
nad rámec zákona nestanovují žádné další povinnosti. Takový výklad je dle žalovaného v souladu
s komentářovou literaturou, z níž cituje.
[9] K odkazu stěžovatele na rozsudek NSS ze dne 3. 1. 2018, č. j. 2 Afs 25/2015 - 38,
žalovaný uvádí, že není pro posuzovanou věc jakkoliv významný, neboť jádrem sporu v něm byl
výklad §74 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„daňový řád“) a s tím související neúčinnost podání. Připouští, že soud v předmětném rozsudku
obiter dictum kritizoval nedostatek právního podkladu při stanovování formátu a struktury
datových zpráv toliko oznámením příslušných údajů na webových stránkách, nicméně
zdůrazňuje, že obecná závaznost takových pravidel nebyla nikdy zpochybněna, ba naopak byla
již aprobována; odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018,
č. j. 5 A 20/2016 - 78, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 11. 1999 ve věci
Špaček s.r.o. proti České republice, č. 26449/95, či nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2000,
sp. zn. Pl. ÚS 24/99.
[10] Právní norma vyjádřená v §18 odst. 4 zákona o ET postrádá esenciální obsah,
neboť nevymezuje konkrétní formát a strukturu, ve kterých mají být údaje o evidované tržbě
zasílány, přičemž k doplnění tohoto obsahu výslovně zmocňuje správce daně. Dle žalovaného tak
není pochyb o tom, že Metodický pokyn Generálního finančního ředitelství a technické
specifikace zveřejněné na internetových stránkách www.etrzby.cz byly vydány z vůle zákonodárce
na základě zjevného zákonného zmocnění. Analogicky odkazuje na §72 odst. 1 daňového řádu,
podle kterého Ministerstvo financí vydává tiskopisy, na nichž se podávají příslušná daňová
tvrzení; to je aktuálně provedeno pokynem Generálního finančního ředitelství D-24, kterým
se stanovuje formát a struktura datové zprávy (tedy principielně shodným způsobem jako
v řešené věci). Žalovaný proto konstatuje, že vydáním metodického pokynu, resp. technickými
specifikacemi zveřejněnými na internetových stránkách, nebylo nikterak nevybočeno z mezí §18
odst. 4 zákona o ET.
[11] Žalovaný poukazuje dále na to, že samotný zákon o ET prošel bezprostředně po svém
přijetí testem ústavnosti. Ústavní soud nálezem ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 26/16, zrušil
pouze dílčí ustanovení zákona (žádné v této věci relevantní) a ve zbytku návrh zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[13] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatel napadá rozsudek
krajského soudu z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda je napadený rozsudek přezkoumatelný [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.], neboť jen u rozhodnutí přezkoumatelného lze zpravidla vážit další
kasační námitky. Pokud jde o obsah samotného pojmu nepřezkoumatelnost, odkazuje soud
na svou ustálenou judikaturu k této otázce; srov. např. rozsudky NSS ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, či ze dne 25. 5. 2006,
č. j. 2 Afs 154/2005 - 245. Stěžovatel namítá, že vypořádání žalobní námitky týkající
se nezákonným způsobem stanoveného formátu a struktury údajů o evidované tržbě je lakonické
a v důsledku toho nepřezkoumatelné. Nejvyšší správní soud sice přisvědčuje stěžovateli v tom,
že krajský soud tuto jeho argumentaci posoudil ve značné stručnosti, navíc v rozsudku především
citoval z vyjádření žalovaného k žalobě (srov. odst. [31] napadeného rozsudku). To však ještě
samo o sobě nelze hodnotit jako nepřezkoumatelnost rozhodnutí; ta totiž „nemůže být způsobena
ani tím, pokud krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zhodnotí průběh správního řízení, ztotožní
se s postupem správního orgánu a jeho závěry souhlasně aprobuje. Z uvedeného nelze dovozovat, že by se soud
námitkami stěžovatele nezabýval, nepodrobil hodnocení žalovaného vlastním úvahám, ale pouze převzal jeho
názory.“ (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2016, č. j. 5 Azs 168/2015 – 36). Stěžejní
v projednávané věci je, že z napadeného rozsudku jasně plyne, že se krajský soud důvodností
dané námitky zabýval. Konstatoval, že zákonné zmocnění stanovené v §18 odst. 4 zákona o ET
je poměrně obecné a ponechává správním orgánům značný prostor, aby určily, jak bude
(způsobem umožňujícím dálkový přístup) stanoven formát a struktura požadovaných údajů;
naznal přitom, že provedení učiněné Generálním finančním ředitelstvím lze akceptovat
co do jeho obsahu i formy. Lze tedy jednoznačně seznat, jaký právní názor k této problematice
krajský soud zaujal; otázka správnosti vysloveného závěru přitom nemá na nepřezkoumatelnost
rozhodnutí žádný vliv. Napadený rozsudek je proto přezkoumatelný.
[16] S ohledem na značnou stručnost jediné věcné kasační námitky (brojící proti posouzení
způsobu stanovení formátu a struktury údajů o evidované tržbě správcem daně podle §18 odst. 4
zákona o ET) poukazuje Nejvyšší správní soud na to, že „řízení o kasační stížnosti je ovládáno
dispoziční zásadou (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.), a proto kvalita a preciznost ve formulaci obsahu
stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti v podstatě předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 67/2011 – 108, a ze dne
23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54). Pro úspěch v kasačním řízení je tak rozhodující, jak kvalitně
je stěžovatel schopen odůvodnit jím uplatněné námitky.“ (srov. rozsudek NSS ze dne 2. 12. 2011,
č. j. 2 Afs 11/2011 – 90).
[17] Podle §18 odst. 1 zákona o ET je poplatník povinen nejpozději při uskutečnění evidované tržby
a) zaslat datovou zprávou údaje o této evidované tržbě správci daně a b) vystavit účtenku tomu, od koho evidovaná
tržba plyne.
[18] Dle §18 odst. 4 zákona o ET lze údaje o evidované tržbě zaslat pouze na společné technické
zařízení určené správcem daně ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně způsobem umožňujícím dálkový
přístup. Požadovaný formát a strukturu pak správce daně stanovil na internetových stránkách
http://www.etrzby.cz a v Metodickém pokynu Generálního finančního ředitelství k aplikaci zákona
o evidenci tržeb ze dne 11. 7. 2017, č. j. 76261/17/7100-10114-110525.
[19] Podle §19 odst. 1 zákona o ET je údajem o evidované tržbě zasílaným datovou zprávou a) daňové
identifikační číslo poplatníka, b) označení provozovny, ve které je tržba uskutečněna, c) označení pokladního
zařízení, na kterém je tržba evidována, d) pořadové číslo účtenky, e) datum a čas přijetí tržby nebo vystavení
účtenky, pokud je vystavena dříve, f) celková částka tržby, g) bezpečnostní kód poplatníka, h) podpisový kód
poplatníka, i) údaj, zda je tržba evidována v běžném nebo zjednodušeném režimu. Podle odst. 2 téhož
ustanovení je údajem o evidované tržbě zasílaným datovou zprávou také a) celková částka plateb určených
k následnému čerpání nebo zúčtování, b) celková částka plateb, které jsou následným čerpáním nebo zúčtováním
platby, c) daňové identifikační číslo poplatníka, který pověřil evidováním této tržby poplatníka, který tržbu
eviduje, d) základ daně z přidané hodnoty a daň podle sazeb daně z přidané hodnoty, e) celková částka v režimu
daně z přidané hodnoty pro cestovní službu, f) celková částka v režimu daně z přidané hodnoty pro prodej
použitého zboží.
[20] Nejvyšší správní soud předně zdůrazňuje, že „po zaplacení kontrolního nákupu nebyl ze strany
obviněného učiněn žádný pokus o řádnou evidenci tržby, a nebyla vydána žádná účtenka. (…) Správní orgán
dodatečně ověřil, zda byla tržba z kontrolního nákupu (…) zaslána datovou zprávou na portál správce daně, tak
jak předpokládá zákon o ET. Dle výpisu „Evidované údaje o poplatníkovi“ bylo zjištěno, že ke dni
19. 7. 2017 obviněný nezaevidoval žádnou tržbu a rovněž, že nemá na portálu správce daně zaevidovanou
žádnou provozovnu.“ (srov. str. 5 – 6 napadeného rozhodnutí). Stěžovatel se tedy zjevně
ani nepokusil zaslat správci daně datovou zprávu s údaji o evidované tržbě. Samotná povinnost
informovat správce daně o evidované tržbě je přitom poplatníkovi stanovena přímo zákonem
[§18 odst. 1 písm. a) zákona o ET]; stejně tak sám zákon výslovně upravuje, jaké všechny údaje
má poplatník správci daně uvést (§19 odst. 1 a 2 téhož zákona). Stěžovateli tedy bylo nesporně
zákonným způsobem uloženo (minimálně) to, jaké všechny údaje, o čem, nejpozději kdy a komu
má zaslat; v tomto rozsahu mohl a měl stanovenou povinnost splnit. To ovšem neučinil,
neboť správci daně o předmětné tržbě nezaslal žádné údaje; právě za to, že požadované
informace nezaslal vůbec, byl sankcionován. Nenastala tedy situace, že by stěžovatel údaje
o evidované tržbě zaslal jinak než ve sporně stanoveném formátu a struktuře, a správce daně
by právě z tohoto důvodu splnění jeho evidenční povinnosti neuznal. Nadto lze poukázat,
že daná provozovna dokonce nebyla u správce daně ani zaevidována. Stěžovatel sám navíc
do protokolu o místním šetření uvedl, že tržbu nezaevidoval z důvodu, že mu jeho daňový
poradce sdělil, že v dané fázi vůbec nepodléhá povinnostem plynoucím ze zákona o ET (tato
otázka již není předmětem kasačního přezkumu). Ani z tvrzení samotného stěžovatele tedy
neplyne, že nesplnil svou evidenční povinnost snad proto, že by kvůli (dle něj) správcem daně
nezákonně, a tedy pro něj nezávazně, specifikovaném formátu a struktuře zasílaných údajů
nemohl požadované informace fakticky zpracovat a odeslat; ostatně jeho vlastní argumentace,
proč tak neučinil, uvádí odlišný důvod. Sám stěžovatel tedy nemohl být způsobem stanovení
formátu a struktury požadovaných údajů o evidované tržbě nikterak přímo dotčen,
neboť k aplikaci §18 odst. 4 zákona o ET v projednávaném případě vůbec nedošlo.
[21] Nejvyšší správní soud si je vědom názoru, který konstatoval ve stěžovatelem
odkazovaném rozsudku ze dne 3. 1. 2018, č. j. 2 Afs 25/2015 – 38; setrvává přitom na v něm
vysloveném apelu. Stejně tak nepřehlédl, že §72 odst. 1 daňového řádu, ve znění do 31. 12. 2020,
jímž žalovaný analogicky argumentoval ve svém vyjádření, byl zrušen nálezem Ústavního soudu
ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 19/17. Jelikož však soudní řád správní nepřipouští žalobu
k ochraně práv jiných osob nebo k ochraně veřejného zájmu (actio popularis), naznal Nejvyšší
správní soud z výše uvedených důvodů, že v přezkoumávané věci vůbec není na místě se věcně
zabývat otázkou, zda specifikace konkrétních technických požadavků (formátu a struktury)
na zaslání údajů o evidované tržbě stanovená správcem daně na základě §18 odst. 4 zákona o ET
skrze metodický pokyn a webové stránky http://www.etrzby.cz je konkretizací zákonem stanovené
povinnosti, která musí být provedena právním předpisem.
[22] Krajský soud tedy nepochybil, pokud aproboval správní rozhodnutí, jímž byl stěžovateli
shledán vinným mimo jiné z porušení povinnosti stanovené v §18 odst. 1 písm. a) zákona o ET,
neboť stěžovatel ji nesplnil ani v tom rozsahu, v jakém je jednoznačně vymezena přímo v zákoně.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[23] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyly naplněny stěžovatelem uplatněné
kasační námitky, taktéž neshledal vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti; proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s.,
věty poslední. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
[24] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl v tomto kasačním řízení úspěch
a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost. Proto soud
vyslovil, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému ji nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. října 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu