ECLI:CZ:NSS:2021:2.AS.208.2020:31
sp. zn. 2 As 208/2020 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Sylvy Šiškeové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: Základní škola
EDUCAnet Brno, s.r.o., se sídlem Arménská 573/21, Brno, zastoupená JUDr. Milanem
Jelínkem, advokátem se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo
školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1, ve věci žaloby proti
rozhodnutí ministra školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 30. 8. 2017, č. j. MSMT-6965/2017-5,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 18. 6. 2020, č. j. 6 A 223/2017 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobkyně nemá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně požádala žalovaného o zápis do rejstříku škol a školských zařízení (dále
též „školský rejstřík“) od 1. 9. 2017. Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 2. 2017,
č. j. MSMT-32725/2016-5 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“) tuto žádost
zamítl podle §148 odst. 3 písm. a) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním,
vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Zamítnutí žádosti odůvodnil jejím
nesouladem s kapitolou E. 1, bodem 2. Dlouhodobého záměru vzdělávání a rozvoje vzdělávací
soustavy České republiky na období 2015-2020 (dále též „celorepublikový dlouhodobý záměr“).
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně rozklad, který
ministr školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „ministr“) zamítl. Proti rozhodnutí o rozkladu
se žalobkyně bránila u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který žalobu zamítl.
[3] Podle městského soudu je zřejmé, s jakou částí celorepublikového dlouhodobého záměru,
respektive Dlouhodobého záměru vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy Jihomoravského
kraje 2016-2020 (dále jen „dlouhodobý záměr Jihomoravského kraje“, společně též „dlouhodobé
záměry“) je žádost žalobkyně v rozporu. Ministr v rozhodnutí o rozkladu zhodnotil,
že se ustanovení kapitoly 2., části E.1, bodu 2 celorepublikového dlouhodobého záměru sice
na zápis soukromých škol nevztahuje, a proto se v tomto případě nepoužije, zároveň však uvedl,
že je možné na soukromé školy aplikovat část B z kapitoly 2. celorepublikového dlouhodobého
záměru, stejně jako část B.4 dlouhodobého záměru Jihomoravského kraje. Z obou dlouhodobých
záměrů tedy plyne dostatečnost aktuálních kapacit základních škol v Jihomoravském kraji
i na celorepublikové úrovni. Právě kritérium naplněnosti stávajících škol je jedním z hledisek
potřebnosti vzniku nové školy a jeho zohlednění nezakládá nezákonnost.
[4] Městský soud neshledal, že by rozhodnutí o rozkladu trpělo vadou, která by mohla mít
vliv na jeho zákonnost. Pokud v něm ministr uvedl další důvod pro nevyhovění žádosti
žalobkyně, jednalo se pouze o korekci rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Na správní
řízení probíhající ve dvou stupních je třeba nahlížet jako na jeden celek; navíc ministr v řízení
o rozkladu neobstaral nové podklady pro rozhodnutí. Dlouhodobé záměry, z nichž správní
orgány vycházely, jsou veřejně dostupné a dálkově přístupné. Pokud nebyly založeny ve správním
spise a nebyl jimi proveden důkaz, nejedná se podle soudu o podstatnou vadu řízení. Městský
soud neshledal nezákonným ani postup správních orgánů při výběru lokality, v níž posuzovaly
kapacitu a dostatečnost školských zařízení a která zahrnovala pět základních škol v městských
částech Brno-Bohunice a Brno-Starý Lískovec.
II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného
[5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti uplatnila důvody podle
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Rozsudek je podle ní nepřezkoumatelný, neboť se městský soud nevypořádal se všemi žalobními
body. Neplyne z něj, v čem spočívá rozpor žádosti stěžovatelky s dlouhodobými záměry.
Stěžovatelka je přesvědčena, že žádost o zápis školy do školského rejstříku lze zamítnout, pokud
je prokázán rozpor s některým z dlouhodobých záměrů; s touto námitkou se městský soud
nevypořádal. Podle stěžovatelky celorepublikový dlouhodobý záměr výslovně neuvádí,
že lze soukromé základní školy zakládat pouze v lokalitách, kde je kapacita základních škol
naplněna. Stejně tak z dlouhodobého záměru Jihomoravského kraje neplyne povinnost správních
orgánů srovnávat volné kapacity ve školách zřizovaných veřejnými zřizovateli se školami
se soukromými zřizovateli.
[6] Městský soud se dále nedostatečně zabýval námitkou, podle níž správní orgány
nevysvětlily kritéria pro určení lokality, v jejímž rámci porovnávaly obsazenost škol. Správní
orgány dále nezohlednily kladné stanovisko Krajského úřadu Jihomoravského kraje (dále
jen „krajský úřad“) a Rady města Brna (dále jen „obec“), která stěžovatelka předložila na podporu
své žádosti. Rozsudek městského soudu se dále nevypořádal s otázkou, zda byl ve správním
řízení správně zjištěn skutkový stav. Stěžovatelka je nadále přesvědčena, že její procesní práva
byla porušena tím, že se nemohla vyjádřit ke všem podkladům pro rozhodnutí a argumentace
žalovaného se následně podstatně odchýlila od odůvodnění rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně.
[7] Stěžovatelka brojí i proti nesprávnému výkladu a použití §148 odst. 3 školského zákona,
jenž obsahuje taxativní výčet důvodů zamítnutí žádosti. Z rozsudku městského soudu však
implicitně plyne, že dlouhodobé záměry mohou vytvořit prostor pro volnou úvahu správního
orgánu, zda žádosti vyhoví, či nikoli. Dále z rozsudku plyne, že žádost lze zamítnout i na základě
podmínek, které nejsou výslovně stanoveny v dlouhodobých záměrech.
[8] Závěrem stěžovatelka namítla, že právo zakládat soukromé školy zaručuje čl. 33 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2019,
sp. zn. Pl. ÚS 34/17, ani zákonné podmínky vzniku nových škol nelze vykládat tak, že by zápis
základní školy mohl podléhat libovůli správních orgánů.
[9] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem městského soudu.
Rozsudek podle něj cituje ta ustanovení dlouhodobých záměrů, s nimiž byla žádost stěžovatelky
v rozporu. Žalovaný zpochybnil, že by měl povinnost řídit se při rozhodování o žádosti o zápis
do školského rejstříku vyjádřením obce či kraje; tato vyjádření nemají ani povahu závazného
stanoviska podle §149 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Podle žalovaného nedoplňuje
kritérium obsazenosti škol v konkrétní lokalitě podmínky nad rámec §148 odst. 3 školského
zákona. Žalovaný k tomu odkázal na rozsudek městského soudu ze dne 29. 4. 2016,
č. j. 10 A 15/2016 - 42, a již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/17.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Kasační stížnost je podána včas, osobou k tomu oprávněnou a míří proti rozhodnutí,
proti kterému je kasační stížnost přípustná.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, neboť jen u rozhodnutí přezkoumatelného lze zpravidla vážit další kasační námitky.
Pojmem „nepřezkoumatelnost“ se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudcích
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, nebo
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost
je vyhrazeno nejzávažnějším vadám rozhodnutí, při nichž pro absenci důvodů
či pro nesrozumitelnost nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64). Stěžovatelka spatřuje nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku v jeho nedostatečném odůvodnění, resp. nedostatečném vypořádání
žalobních námitek. Nejvyšší správní soud neshledal rozsudek městského soudu
nepřezkoumatelným. Městský soud se zabýval všemi žalobními body a své závěry dostatečně
odůvodnil, o čemž svědčí i to, že s jednotlivými pasážemi rozsudku stěžovatelka v kasační
stížnosti obsáhle polemizuje.
[13] Stěžovatelka je přesvědčena, že správní orgány měly vyhovět její žádosti o zápis základní
školy do školského rejstříku. Zpochybňuje procesní postup správních orgánů, výběr lokality,
v níž byla hodnocena naplněnost základních škol, jakož i dlouhodobé záměry, z nichž správní
orgány vycházely při svém rozhodování.
[14] Nejvyšší správní soud se v rozsudku ze dne 18. 11. 2020, č. j. 4 As 139/2020 - 40,
již zabýval obdobnou žádostí téže stěžovatelky, týkající se neúspěšného pokusu o zápis
do školského rejstříku pro jiný školní rok. Přiléhavou argumentaci z tohoto rozsudku Nejvyšší
správní soud použije i v této věci.
[15] Podle §9 odst. 1 věty první školského zákona „ministerstvo zpracovává dlouhodobý záměr
vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky, projednává jeho návrh s příslušnými ústředními
odborovými orgány, příslušnými organizacemi zaměstnavatelů s celostátní působností a s kraji, předkládá jej vládě
ke schválení a zveřejňuje jej způsobem umožňujícím dálkový přístup“. Podle §9 odst. 2 věty první
školského zákona „krajský úřad zpracovává v souladu s dlouhodobým záměrem vzdělávání a rozvoje
vzdělávací soustavy České republiky dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy v kraji
a předkládá jej ministerstvu k vyjádření“. Podle §9 odst. 3 školského zákona „dlouhodobý záměr podle
odstavce 2 obsahuje analýzu vzdělávací soustavy v kraji a stanovuje na základě předpokládaného demografického
vývoje, vývoje na trhu práce a záměrů dalšího rozvoje kraje zejména cíle a úkoly pro jednotlivé oblasti vzdělávání,
strukturu vzdělávací nabídky, především strukturu oborů vzdělání, druhů, popřípadě typů škol a školských
zařízení a jejich kapacitu a návrh na financování vzdělávání a školských služeb v kraji“.
[16] Podle §148 odst. 3 písm. a) školského zákona „orgán, který vede rejstřík škol a školských
zařízení, žádost o zápis školy nebo školského zařízení do rejstříku dále zcela nebo zčásti zamítne v případě,
že posouzením žádosti zjistí, že žádost není v souladu s dlouhodobým záměrem vzdělávání a rozvoje vzdělávací
soustavy České republiky nebo příslušného kraje“.
[17] Stěžovatelka namítla zkrácení na právu vyjádřit se ke všem podkladům pro rozhodnutí,
neboť ministr se v rozhodnutí o rozkladu podstatně odchýlil od argumentace správního orgánu
prvního stupně. Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem toto pochybení neshledal.
Je sice pravdou, že ministr v rozhodnutí o rozkladu konstatoval, že ustanovení celorepublikového
dlouhodobého záměru, z něhož vycházel správní orgán prvního stupně, na věc nedopadá. Přesto
byla žádost stěžovatelky v rozporu s jiným ustanovením celorepublikového dlouhodobého
záměru a nadto i s dlouhodobým záměrem Jihomoravského kraje. Ministr proto v rozhodnutí
o rozkladu v tomto ohledu korigoval rozhodnutí žalovaného, s jehož výrokem se ztotožnil.
[18] Správní řízení vedené ve dvou stupních tvoří ve výsledku jeden celek; k tomu lze odkázat
např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2010,
č. j. 5 Afs 74/2009 - 111. Odvolací správní orgán je v souladu s §90 odst. 1 písm. c) správního
řádu oprávněn v odvolacím řízení odstranit dílčí nedostatky argumentace správního orgánu
prvního stupně uvnitř odůvodnění rozhodnutí, případně též korigovat určité „argumentační
zaškobrtnutí“ podřízeného správního orgánu, potvrzuje-li napadené prvostupňové rozhodnutí
(rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012 - 47, či ze dne
31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013 - 25). Pokud odvolací správní orgán zamítne odvolání proti
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a toto rozhodnutí potvrdí, je oprávněn provést
určité dílčí korekce odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, dojde-li jinak
k závěru, že odůvodnění odvoláním napadeného rozhodnutí není v rozporu s právními předpisy
a je správné (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2013, č. j. 4 As 10/2012 - 48).
Nesouhlasí-li odvolací správní orgán s určitými závěry správního orgánu prvního stupně
obsaženými v odůvodnění jeho rozhodnutí, avšak přesto se ztotožní s výrokem
přezkoumávaného rozhodnutí a shledá, že tento výrok i přes zjištěná pochybení správního
orgánu prvního stupně v odvolacím řízení obstojí, je namístě, aby odvolání zamítl, napadené
rozhodnutí potvrdil a své korigující závěry uvedl v odůvodnění rozhodnutí o odvolání (rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2012, č. j. 9 Ca 144/2009 - 102). Současně je nutné
poukázat zejména na to, že odvolací správní orgán nemusí postupovat v souladu s §36 odst. 3
správního řádu, pokud nedoplní podklady pro své rozhodnutí nad rámec těch, které byly součástí
správního spisu správního orgánu prvního stupně. Tyto závěry týkající se odvolacího řízení jsou
přenositelné i na řízení o rozkladu. V posuzované věci doplnění argumentace v rozhodnutí
o rozkladu nezpochybnilo správnost výroku rozhodnutí o žádosti stěžovatelky, a proto
je lze považovat za přípustnou korekci rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
[19] Stěžovatelka dále spatřuje pochybení v tom, že dlouhodobé záměry, z nichž správní
orgány vycházely, nebyly součástí správního spisu. Městský soud tento nedostatek nepovažoval
za podstatnou vadu řízení, neboť dlouhodobé záměry jsou ze zákona zveřejněny způsobem
umožňujícím dálkový přístup (srov. body 28 a 29 rozsudku městského soudu). Nejvyšší správní
soud se s tímto názorem ztotožnil, přičemž by, stejně jako městský soud, považoval za vhodnější
založit do správního spisu alespoň podstatné části dlouhodobých záměrů. Ani případné založení
dlouhodobých záměrů ve správním spisu by však nic nezměnilo na situaci stěžovatelky.
Stěžovatelka věděla, že její žádost může být úspěšná, pokud bude splňovat podmínky podle §148
odst. 3 školského zákona. Jednou z nich je přitom soulad žádosti s celorepublikovým
dlouhodobým záměrem, ale též s dlouhodobým záměrem příslušného kraje. Stěžovatelka tedy
mohla a měla počítat s posouzením své žádosti z hlediska obou dlouhodobých záměrů, přičemž
k nim měla dálkový přístup.
[20] Stěžovatelka je dále přesvědčena, že správní orgány nemohly na základě dlouhodobých
záměrů vytvářet nové podmínky pro posouzení její žádosti, neboť výčet uvedený v §148 odst. 3
školského zákona je konečný. Zásadní kritérium, z něhož správní orgány při hodnocení žádosti
stěžovatelky vycházely, se týká dostatečných a dosud nenaplněných kapacit základních škol
v oblasti, kde chtěla stěžovatelka základní školu zřídit. V tomto ohledu odkazuje Nejvyšší správní
soud na svá předchozí rozhodnutí (rozsudky ze dne 27. 2. 2020, č. j. 2 As 69/2019 - 40, nebo
již citovaný rozsudek vydaný v jiné věci stěžovatelky pod č. j. 4 As 139/2020 - 40), jakož
i na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/17. Tato rozhodnutí označila vytváření
dlouhodobých záměrů za zákonné i ústavně konformní. Posouzení samotných kapacitních
důvodů představuje podle Ústavního soudu legitimní kritérium regulace vzdělávací soustavy.
Pokud tedy správní orgány vzaly při rozhodování v potaz dostatečné kapacity základních škol
v dané lokalitě a na tomto základě zamítly žádost stěžovatelky, měl tento postup oporu v zákoně,
konkrétně v §148 odst. 3 školského zákona.
[21] Pokud jde o posouzení, zda dlouhodobé záměry obsahovaly kritérium dostatečné kapacity
stávajících základních škol, odkazuje Nejvyšší správní soud na body 35 a násl. rozsudku
č. j. 4 As 139/2020 - 40. Jedná se o skutkově téměř totožnou věc téže stěžovatelky (liší
se zejména školním rokem, pro který se stěžovatelka domáhala o zápis do školského rejstříku),
v níž Nejvyšší správní soud vyložil, že oba dlouhodobé záměry zakotvují kritérium dostatečné
kapacity základních škol. Pro úplnost soud podotýká, že ze správního spisu vyplývá, že v lokalitě
Městské části Brno-Bohunice a Městské části Brno-Starý Lískovec byla ke dni 30. 9. 2016
naplněnost základních škol 67,50 %, jelikož se zde základního vzdělání může účastnit nejvýše
3 364 žáků a jejich vykázaný počet činí 2 271.
[22] Z těchto skutkových zjištění tedy vyplývá, že v dané lokalitě je zjevně dostatek míst
pro základní vzdělávání ve stávajících školských zařízeních, která navíc mají postačující kapacitu
i pro případný nárůst počtu žáků. Za této situace nebyl dán důvod k zápisu další základní školy
do školského rejstříku, neboť takový úkon by nebyl v souladu s celorepublikovým dlouhodobým
záměrem ani s dlouhodobým záměrem Jihomoravského kraje, které podmiňují vznik nových
školských zařízení nedostatečnou kapacitou stávajících škol v dané lokalitě. Oba správní orgány
ani městský soud tedy nepochybily, pokud dospěly k závěru o nutnosti zamítnutí žádosti
stěžovatelky o zápis nové školy do rejstříku podle §148 odst. 3 písm. a) školského zákona kvůli
jejímu rozporu s celorepublikovým dlouhodobým záměrem a dlouhodobým záměrem
Jihomoravského kraje.
[23] Podle stěžovatelky dlouhodobé záměry neobsahují ustanovení, podle něhož by bylo
možné zakládat základní školy pouze v místech, kde je dosavadní kapacita naplněna. Nejvyšší
správní soud konstatuje, že volná kapacita srovnatelných zařízení v dané lokalitě je relevantním
faktorem vyplývajícím z dlouhodobých záměrů. Jedná se o jednu z okolností, kterou mají správní
orgány vzít v potaz při rozhodování o žádosti o zápis do školského rejstříku. Nejvyšší správní
soud odkazuje na svou předcházející judikaturu (rozsudek č. j. 4 As 139/2020 - 40, bod [34]),
jakož i na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/17, podle nichž je omezení vzniku nestátních
škol z kapacitních důvodů legitimním kritériem regulace vzdělávací soustavy, pokud jeho
důsledkem není zánik nestátních škol.
[24] Správní orgány rovněž nejsou podle stěžovatelky povinny srovnávat volné kapacity
ve školách zřizovaných veřejnými zřizovateli oproti školám se soukromými zřizovateli. Nejvyšší
správní soud tento závěr nesdílí, neboť zákonnou povinností správních orgánů podle §148
odst. 3 písm. a) školského zákona je posoudit soulad žádosti s dlouhodobými záměry, včetně
srovnání volných kapacit ve školách. V rozsudku č. j. 10 A 15/2016 - 42 dospěl městský soud
k závěru, že hlediskem potřebnosti vzniku nové školy může být i (ne)dostatečnost stávající
kapacity v základních školách. Vezmou-li správní orgány toto hledisko za zásadní při posuzování
souladu žádosti s dlouhodobým záměrem, nelze tento postup bez dalšího považovat
za nezákonný.
[25] Stěžovatelka je dále přesvědčena, že správní orgány nevysvětlily, na základě jakých kritérií
určily lokalitu, v jejímž rámci porovnávaly obsazenost škol. Napadená rozhodnutí podle ní nesou
znaky svévole, neboť nezhodnotila kladné stanovisko krajského úřadu a obce, přičemž
ani s touto námitkou se městský soud dostatečně nevypořádal. Nejvyšší správní soud v této
souvislosti odkazuje na své předcházející rozhodnutí ve skutkově obdobné věci týkající se téže
stěžovatelky, v níž uplatnila obě tyto kasační námitky, a Nejvyšší správní soud se s nimi podrobně
vypořádal (srov. zejm. body 32, 34 a 39 rozsudku č. j. 4 As 139/2020 - 40). Souhlasná stanoviska
krajského úřadu a obce jsou i v nyní řešené věci značně obecná a nijak nezpochybňují skutková
zjištění o významné nenaplněnosti kapacity stávajících základních škol v dané lokalitě. Nejvyšší
správní soud podotýká, že s námitkou konkrétnosti vymezení zkoumané lokality se městský soud
vypořádal v rámci svého závěru o zamítnutí žádosti stěžovatelky pro dostatek volných kapacit
v rámci stávajících škol v dané lokalitě.
[26] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou ústavněprávního rozměru zakládání
soukromé školy; přitom odkazuje na již citovaná rozhodnutí, zejména na nález
sp. zn. Pl. ÚS 34/17. Ústavní soud v něm dovodil, že z Listiny nevyplývá veřejné subjektivní
právo na zřízení neveřejné (nestátní, soukromé) základní či střední školy. Ústavní soud zároveň
naznal, že omezení vzniku nestátních škol založené na kapacitních důvodech nepřináší jejich
obecný zánik, ale naopak představuje legitimní kritérium regulace vzdělávací soustavy. Právě
to se stalo i v posuzované věci; správní orgány tedy nepochybily, pokud stěžovatelčině žádosti
nevyhověly.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] S ohledem na shora uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[28] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., neboť stěžovatelka ve věci neměla úspěch a úspěšnému
žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2021
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu