ECLI:CZ:NSS:2021:2.AS.372.2020:37
sp. zn. 2 As 372/2020 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Vinospol, spol. s r. o.,
se sídlem Údolní 1076, Mutěnice, zastoupená JUDr. Petrem Poledne, Ph.D., advokátem se sídlem
Maiselova 38/15, Praha 1, proti žalované: Státní zemědělská a potravinářská inspekce,
se sídlem Květná 15, Brno, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalované, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2020,
č. j. 30 A 2/2019 - 643,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnost n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včasně podanou kasační stížností brojí žalobkyně jako stěžovatelka proti shora
označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský
soud“), jímž byla zamítnuta její žaloba na ochranu před nezákonným zásahem žalované. Tento
nezákonný zásah měl spočívat v tom, že žalovaná dne 1. 11. 2018 na internetových stránkách
„www.potravinynapranyri.cz“ (dále jen „Stránky“) zveřejnila nepravdivé informace o tom,
že určitá stěžovatelkou distribuovaná vína jsou falšována přídavkem syntetického aromatu.
Konkrétně se jednalo o vína:
Gewürztraminer, bílé víno polosuché, alk.: 11,5 % obj., Španělsko, č. šarže 17VSP051;
Gewürztraminer, bílé víno suché, alk.: 11,5 % obj., Španělsko, č. šarže 17VSP052;
Gewürztraminer, bílé víno suché, alk.: 11,5 % obj., Španělsko, č. šarže 17VSP077;
Gewürztraminer, bílé víno polosuché, alk.: 11,5 % obj., Španělsko, č. šarže 18VSP019;
Gewürztraminer, bílé víno polosladké, alk.: 12 % obj., Španělsko, č. šarže 18VSP020;
Müller Thurgau, bílé víno suché, alk.: 11,5 % obj., Maďarsko, č. šarže 17VSP069;
Pinot Gris, bílé víno suché, alk.: 12 % obj., Maďarsko, č. šarže 17VSP075.
U každého z výše specifikovaných vín byla mj. uvedena obchodní firma stěžovatelky jakožto
distributora tohoto vína, společně s údajem o nevyhovujícím parametru vína, spočívajícím v tom,
že „Víno bylo falšováno nepovoleným přídavkem syntetického aroma“.
[2] Nejvyšší správní soud předesílá, že napadeným rozsudkem rozhodl krajský soud
o stěžovatelčině žalobě znovu poté, co byl jeho předchozí (rovněž zamítavý) rozsudek v téže věci
zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2020, č. j. 2 As 291/2019 - 32.
[3] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku hodnotil, zda zveřejnění informací
o falšování vína přidáním syntetických aromat na Stránkách proběhlo v souladu se zákonem,
přičemž také posuzoval věcnou správnost tam zveřejněných informací [především z hlediska
„použitelnosti“ laboratorní metody „Stanovení gama-laktonů pro odhalování falšování vína
přídavkem syntetického aroma chirální plynovou chromatografií s MS detekcí“, kód SZPI V138,
metoda SZPI 4821 (dále též „Metoda“), kterou kontrolní orgán aplikoval na vzorky získané
ze stěžovatelčiny provozovny].
[4] Podle krajského soudu lze oprávnění žalované ke zveřejňování informací o výsledcích
provedených kontrol (včetně prezentování zjištění o nepovoleném přídavku syntetického aroma
ve vínech distribuovaných stěžovatelkou) na Stránkách vyvodit z §3 odst. 3 písm. i) zákona
č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících
zákonů, v rozhodném znění (dále též „zákon o SZPI“). Žalobní námitku o nezákonnosti
samotného zveřejňování informací o výsledcích kontrol na webu (Stránkách) tedy shledal krajský
soud nedůvodnou.
[5] Důvodnou pak krajský soud neshledal ani žalobní námitku, podle níž bylo užití Metody
v rozporu s právem Evropské unie. Krajský soud přitom odkázal na svůj předchozí (byť zrušený)
rozsudek v této věci a na odst. [30] až [33] zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Zopakoval, že „Sdělení č. 2010/C 43/01 – Seznam a popis metod rozboru podle čl. 120g
prvního pododstavce nařízení č. 1234/2007“ zveřejněné dne 19. 2. 2010 ve svazku 53 řady C
Úředního věstníku Evropské unie (dále jen „Sdělení“) není „prováděcím aktem“ ve smyslu čl. 80
odst. 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013, kterým se stanoví společná
organizace trhů se zemědělskými produkty a zrušují nařízení Rady (EHS) č. 922/72, (EHS)
č. 234/79, (ES) č. 1037/2001 a (ES) č. 1234/2007 (dále jen „nařízení č. 1308/2013“). Určení
povolených metod laboratorních vzorků je tak podle krajského soudu ponecháno v gesci
jednotlivých členských států a jejich národních právních úprav. Vzhledem k tomu, že pro danou
oblast potravinového práva nestanoví právo Evropské unie konečný výčet použitelných metod
pro ověřování dodržení enologických postupů při výrobě vína, lze považovat za standardní,
že žalovaná využila v rámci kontroly právě Metodu; tato ostatně byla v České republice řádně
akreditována (osvědčení o akreditaci č. 313/2017 z 29. 5. 2017) a je souladná s normou ČSN EN
ISO/IEC 17025_2005. Podle krajského soudu není relevantní ani skutečnost, že Metodu
neuznává Mezinárodní organizace pro révu vinnou a víno (dále též „OIV“). Ačkoliv OIV některé
mezinárodně uznávané schválené metody formálně schválila, vyhradily si jednotlivé státy právo
využít ke kontrole enologických postupů při výrobě vína i metody jiné, a to s cílem zachovat
flexibilitu kontrolních metod pro prevenci klamání spotřebitele. Krajský soud podotkl, že v řízení
o žalobě bylo prokázáno využívání Metody v Německu, a to s obdobnými výsledky.
[6] S žalobní námitkou spočívající v tvrzení rozporu teoretických východisek Metody
s (časově) relevantním stavem vědeckého poznání, se krajský soud rovněž neztotožnil. V řízení
o žalobě nejprve provedl důkaz odbornými články, jež byly účastníky řízení předloženy; z těchto
článků a z osvědčení, jímž byla Metodě udělena akreditace, pak krajský soud dále vycházel.
Krajský soud dospěl k závěru, že žádný z odborných článků prezentovaných stěžovatelkou, které
by použitelnost Metody vyvracely, nebyl vydán po datu akreditace Metody. Samotná Metoda
je založena na teorii, že sledované tři gama-laktony (dekalakton C10, undekalakton C11
a dodekalakton C12) se v přírodě vyskytují s jasnou převahou enantiomerů formy „R“ (oproti
formě „S“), která vyjadřuje podstatu skutečného charakteru přírodního aroma; není přitom
možné, aby přirozenou cestou vznikly ve víně jednak všechny tři sledované gama-laktony,
natožpak aby se chirální poměr enantiomerů (R:S) těchto gama-laktonů blížil tzv. „racemickému“
poměru (50:50), jaký byl zjištěn v nyní posuzované věci. Ani zráním nelze docílit přesně
racemického zastoupení R:S enantiomerů. Podle zjištění krajského soudu žádný z článků
prezentovaných stěžovatelkou nijak nezpochybňuje závěry ani východiska Metody, přičemž
to platí i pro články publikované před akreditací předmětné Metody. Způsob, jakým však byla
Metoda v daném případě použita, u soudu nevzbuzuje jakékoliv pochybnosti o tom, že naměřené
koncentrace jednotlivých sledovaných gama-laktonů a jejich racemické poměry nemohly
vzniknout přirozenou cestou, ale jsou důsledkem aplikace nepovoleného enologického postupu.
S výjimkou jediného vzorku (D906-71395/18/A03) bylo ve všech sledovaných vzorcích
stěžovatelčiných vín zjištěno zastoupení všech tří sledovaných gama-laktonů, nadto
v koncentracích několika jednotek mikrogramů na litr, a navíc i v chirálních poměrech
enantiomerů, jež se v případě gama-dekalaktonu blížily racemickému poměru, přičemž
u gama-undekalaktonu a gama-dodekalaktonu byly zjištěny dokonce přesně v poměru
racemickém (jedna ku jedné). Žalovaná tedy podle krajského soudu jednoznačně prokázala nejen
to, že použití Metody je v souladu se stavem vědeckého poznání v dané oblasti, ale také
že v daných případech došlo k falšování vína přídavkem syntetických aromat.
[7] Ve vztahu k žalobní námitce poukazující na to, že žalovaná odmítla zveřejnit kompletní
znění Metody, krajský soud uvedl, že otázkou zveřejňování Metody
podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v rozhodném znění (dále
jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“ nebo „informační zákon“), se komplexně
zabýval ve svém rozsudku ze dne 15. 9. 2020, č. j. 29 A 243/2018 - 67. V něm žalovanému
(Ministerstvu zemědělství) neuložil povinnost poskytnout veškeré informace o Metodě
stěžovatelce; toliko správním orgánům vytkl nedostatečné odůvodnění neposkytnutí informací
pouhým odkazem na §11 odst. 1 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím. Krajský
soud tedy uzavřel, že dosud nebylo s konečnou platností rozhodnuto o tom, že by žalovanou,
resp. Ministerstvem zemědělství, měly být stěžovatelce poskytnuty veškeré informace o Metodě.
Podle krajského soudu ovšem v nynější věci nebylo podstatné, že stěžovatelce nebyla v rámci
svobodného přístupu k informacím poskytnuta kompletní Metoda; podstatné naopak bylo,
že jí byla zpřístupněna základní východiska Metody a závěry z nich vyvozované (tedy že je
sledována přítomnost gama-laktonů C10, C11 a C12 a chirálních poměrů jejich enantiomerů,
a že závěr o falšování vína přídavkem syntetického aromatu je činěn, až blíží-li se chirální poměr
enantiomerů toho kterého gama-laktonu poměru racemickému). Stěžovatelka
se tak podle krajského soudu mohla účinně bránit závěru o falšování vína např. opatřením
kontrolního rozboru vzorků z jiných laboratoří, a její procesní práva tak nebyla postupem
žalované v řízení žádosti o poskytnutí informací o Metodě dotčena.
[8] Konečně pak krajský soud označil za nepřípadnou žalobní námitku poukazující na rozpor
protokolů o zkoušce s požadavky na akreditaci, resp. požadavky stanovenými normou ČSN EN
ISO/IEC 17025-2005 (dále též „ČSN 17025“). Ztotožnil se s vyjádřením žalované k žalobě
a uzavřel, že výsledky zaznamenané na protokolech o zkoušce považuje za dostatečné, souladné
s udělenou akreditací i normou ČSN.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
II. a) Kasační stížnost
[9] Stěžovatelka v kasační stížnosti předeslala, že ji podává z důvodu nepřezkoumatelnosti
spočívající v nesrozumitelnosti napadeného rozsudku, nedostatku jeho důvodů a konečně i v jiné
vadě řízení před krajským soudem, jež měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[10] Stěžovatelka sporuje závěr krajského soudu, že žalovaná prokázala souladnost Metody
se stavem vědeckého poznání v dané oblasti. Krajský soud navzdory tomu, co uvádí
v odůvodnění napadeného rozsudku, důkaz odbornými články k použitelnosti Metody při jednání
konaném dne 30. 9. 2020 fakticky neprovedl; ostatně sám krajský soud v řízení před vydáním
prvního rozsudku ve věci zamítl tyto stěžovatelčiny důkazní návrhy s tím, že z nich bude
vycházet jakožto ze skutečností obecně známých (což stěžovatelka považuje za nesprávné, neboť
podle jejího názoru se o skutkové „notoriety“ nejedná). Stěžovatelka dále podotýká, že v průběhu
řízení před krajským soudem nebylo provedeno dokazování samotnou Metodou; žalovaná totiž
tuto metodu důsledně utajuje. Pokud pak krajský soud popisuje, co je principem Metody, spoléhá
se výlučně na skutková tvrzení žalované, která ovšem nebyla prokazována. Krajský soud
se s touto metodou ani neseznámil a ani jí neprovedl dokazování. Namísto toho nekriticky
převzal skutková tvrzení žalované a prohlásil je za skutková zjištění vlastní (např. že „není možné,
aby přirozenou cestou vznikly ve víně všechny tři sledované gama-laktony, navíc ve stejných racemických poměrech,
jaké byly nalezeny v případě žalobkyně“).
[11] Další pochybení krajského soudu spatřuje stěžovatelka v „převrácení“ důkazního
břemene ohledně použitelnosti Metody. V odůvodnění napadeného rozsudku totiž konstatoval,
že „žádný z článků prezentovaných žalobkyní závěry ani východiska Metody nijak nezpochybňuje“. Namísto
vysvětlení tohoto závěru krajský soud odkázal na vyjádření žalované k žalobě. Krajský soud
si přitom sám protiřečí, když v jiné části odůvodnění napadeného rozsudku správně uvedl,
že „povinnost prokázat akceptovatelnost Metody s ohledem na stav vědeckého poznání měla žalovaná, nikoliv
žalobkyně“. Převrácení důkazního břemene je podle stěžovatelky i v rozporu s judikaturou
správních soudů, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015,
č. j. 8 As 95/2015 - 55.
[12] Krajský soud současně neozřejmil, proč rozlišoval mezi odbornými články podle toho,
zda byly vydány před vydáním osvědčení o akreditaci Metody, nebo až později. Dále se dopustil
čiré spekulace, když konstatoval, že odborné články, jež stěžovatelka navrhovala k důkazu,
„nepochybně mohly být při udělování akreditace zohledněny“. Podle názoru stěžovatelky není důvod,
aby Český institut pro akreditaci, o.p.s. (dále také „ČIA“), měl stěžovatelkou navrhované odborné
články zohledňovat při vydání osvědčení o akreditaci Metody, jestliže sám neměl k dispozici
samotnou Metodu. V bodu 62 odůvodnění napadeného rozsudku navíc krajský soud uvedl,
že „[z]působ, jakým však byla Metoda v daném případě použita, u soudu nevzbuzuje jakékoliv pochybnosti
o tom, že naměřené koncentrace sledovaných gama-laktonů i jejich racemické poměry nemohly vzniknout
přirozenou cestou, ale jsou důsledkem nepovoleného enologického postupu“. Stěžovatelka toto hodnocení
shledává nesrozumitelným; není jí zřejmé, jak by mohl způsob použití Metody (se kterou nebyl
krajský soud ani seznámen) vyústit v přesvědčení krajského soudu, že naměřené koncentrace
sledovaných gama-laktonů s racemickými poměry enantiomerů nemohly vzniknout přirozenou
cestou, ale jsou důsledkem nepovoleného enologického postupu. Pokud tím chtěl krajský soud
sdělit, že nemá žádné pochybnosti o tom, že naměřené koncentrace sledovaných gama-laktonů
i jejich racemické poměry nemohly vzniknout přirozenou cestou, ale jsou důsledkem
nepovoleného enologického postupu, nelze než konstatovat, že se jedná o dokazováním
nepodložené skutkové tvrzení žalované, které krajský soud toliko nekriticky přijímá za své.
Obdobně krajský soud pochybil, když v odůvodnění napadeného rozsudku odkázal na tabulku
č. 2 obsaženou ve vyjádření žalované k žalobě; tam jsou totiž obsažena pouze tvrzení žalované,
která ovšem nebyla v řízení před krajským soudem žádným způsobem dokazována
a ani prokázána.
[13] Nepřezkoumatelný je podle stěžovatelky i skutkový závěr krajského soudu, že metoda
Zemského úřadu pro kontrolu potravin „Průkaz a stanovení pomocí GC/MS (screening aromat); Analyt:
gama-laktony“ byla akreditována podle normy DIN EN ISO/IEC 17025:2005. K této skutkové
okolnosti totiž nebyl krajským soudem proveden žádný důkaz. Navíc se citovaná metoda,
jak vyplývá z jejího názvu, zabývá pouze měřením aromatických látek v nápojích, nikoliv
však již interpretací naměřených hodnot za účelem zjišťovaní falšování vína.
[14] Krajský soud si rovněž protiřečí, pokud na jedné straně v odůvodnění napadeného
rozsudku připouští, že žalovaná před stěžovatelkou Metodu utajuje, na druhé straně ale shledává,
že se stěžovatelka „mohla účinně bránit závěru o falšování vína např. opatřením kontrolního rozboru vzorků
z jiných laboratoří“. Jakým způsobem si však měla stěžovatelka opatřit kontrolní rozbor vzorků
z jiných laboratoří, jestliže žalovanou aplikovaná Metoda je utajována, již krajský soud neuvedl.
O tom, že stěžovatelka takovou možnost fakticky neměla, vypovídá i to, že krajský soud
stěžovatelce v napadeném rozsudku vytkl, že laboratoř Dolmar Innova, s. l., není akreditována
pro provádění zkoušek Metodou, a tedy nebylo možné přihlédnout ke zprávě o laboratorním
rozboru provedeném touto laboratoří, kterou stěžovatelka navrhovala jako důkaz.
[15] Zcela nedostatečně a nepřezkoumatelně se podle stěžovatelky vypořádal krajský soud
s námitkami ohledně rozporů protokolů o zkoušce s požadavky stanovenými normou ČSN EN
ISO/IEC 17025-2005. Krajský opět rezignoval na odůvodnění svého závěru a odkázal
na „vyjádření žalované uvedené na stranách 22 až 27 vyjádření k žalobě“. To málo vlastního odůvodnění
krajského soudu v bodu 76 napadeného rozsudku se pak netýká stěžovatelčiny námitky, nýbrž
interpretace naměřených hodnot, o níž krajský soud toliko opakuje, že je správná.
[16] Závěrem kasační stížnosti stěžovatelka „z procesní opatrnosti“ a „s ohledem na §111 s. ř. s.“
zařadila výslovně mezi stížnostní důvody i skutečnost, že osm dní po vyhlášení napadeného
rozsudku bylo zrušeno jedno ze správních rozhodnutí, která krajský soud zařadil v bodu 42
odůvodnění napadeného rozsudku mezi svá skutková zjištění. Dne 8. 10. 2020 vyhlásil krajský
soud rozsudek č. j. 30 A 151/2018 - 361, kterým se zrušuje rozhodnutí ředitele Státní zemědělské
a potravinářské inspekce, inspektorát v Brně, ze dne 1. srpna 2018 č. j. SZPI/AB752-91/2018,
kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti opatření inspektorky Státní zemědělské
a potravinářské inspekce, inspektorátu v Brně, ze dne 20. července 2018 č. P947-71395/18/D.
II. b) Vyjádření žalované
[17] Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila podáním ze dne 10. 12. 2020. Předně uvedla,
že považuje za překvapivou námitku, podle níž nejsou k důkazu navržené odborné články
(či jejich obsah) notorietou, neboť krajský soud při jednání účastníkům řízení avizoval tento
přístup k navrženým důkazům, přičemž oba účastníci řízení (tedy i stěžovatelka) s tímto vyslovili
souhlas. Žalovaná rozumí sporovanému postupu krajského soudu tak, že dokazování bylo
soudem provedeno tím způsobem, že se souhlasem zástupců obou stran sporu byly odborné
články předložené stěžovatelkou i žalovanou shledány jako notoriety.
[18] Podle žalované navíc nebylo třeba, aby krajský soud pro posouzení důvodnosti žaloby
prováděl dokazování celou Metodou. Podstatou žaloby bylo zpochybňování vědeckých základů
Metody a jejího souladu s právním řádem unijním i českým. Stěžovatelčiny námitky ohledně
použitelnosti Metody vzhledem k stavu vědeckého poznání žalovaná během řízení vyvrátila
a skutečnost, že použití Metody bylo souladné s právem, dovodil jak krajský soud ve svém
prvotním rozsudku ze dne 28. 8. 2019, tak posléze i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku
zrušujícím.
[19] Žalovaná se dále vymezuje vůči stěžovatelčinu nařčení z utajování Metody. Stěžovatelce
totiž již poskytla některé pasáže Metody, a to v části obecných informací o pracovním postupu,
vyhodnocování naměřených dat, interpretace výsledků s ohledem na falšování vína a literatury
použité pro tvorbu Metody. Stěžovatelce poskytla i některé další informace jako validační
protokol, certifikáty k referenčním materiálům a evidenční list přístroje. Později (přípisem ze dne
21. 10. 2020) žalovaná poskytla stěžovatelce plný text Metody, s výjimkou osobních údajů
zpracovatelů a citlivého osobního údaje (podpisu) schvalující osoby; pasáže týkající se přípravy
modelového vína, včetně části nadpisu; údajů obsažených v tabulce 2 na listu 5 textu Metody,
ve sloupcích nadepsaných „Množství standardu [ µl]“, „Roztok standardu“ a „Koncentrace analytu ve víně
[µg.l-1]“; údajů obsažených v tabulce 4 na listu 6 textu Metody, a to specifikačních údajů
parametrů plynového chromatografu Agilent Technologies 7890A (u automatického dávkovače
kapalných vzorků, inletu, kolony a číselných údajů teplotního programu pece) a dále parametrů
hmotnostního spektrometru Agilent Technologies 5975C; číselných údajů koncentrace interních
standardů v bodu 10. 2. textu Metody; číselných údajů o sledovaných koncentračních úrovních
a o koncentraci interního standardu v bodu 10. 4. textu Metody; a číselného údaje o koncentrační
hladině uvedené v bodu 10. 5. textu Metody. Důvody pro nesdělení těchto částí Metody popsala
žalovaná v rozhodnutí o žádosti o poskytnutí informací (rozhodnutí ze dne 21. 10. 2020,
č. j. SZPI/AF992-27/2018). Jedná se o informace, jejichž poskytnutí bylo namístě odmítnout
podle §8a odst. 1 informačního zákona ve spojení s čl. 6 odst. 1 nařízení (EU) č. 2016/679,
resp. dle §11 odst. 1 písm. a) informačního zákona. Ústavně zaručené právo stěžovatelky
na informace tak bylo omezeno v minimálním rozsahu; toto omezení bylo nezbytné a přiměřené
a byly k němu legitimní důvody.
[20] Žalovaná pak považuje způsob vypořádání žalobních námitek ze strany krajského soudu
za dostatečný. Laboratoř Zemského úřadu pro kontrolu potravin Porýní-Vestfálsko
je prokazatelně akreditovaným subjektem a rozsah akreditace se vztahuje na všechny parametry
uvedené v náležitě označených dokumentech vyhotovených touto laboratoří; touto laboratoří
provedené rozhodčí analýzy vzorků vín (jež zadala žalovaná) byly totožné s výsledky prvotních
laboratorních zkoušek žalované.
[21] Ke stěžovatelkou vzpomínanému rozhodnutí ředitele inspektorátu SZPI v Brně ze dne
1. 8. 2018, č. j. SZPI/AB752-91/2018, jež bylo po vydání napadeného rozsudku zrušeno
rozsudkem krajského soudu ze dne 8. 10. 2020, č. j. 30 A 151/2018 - 361, žalovaná podotýká,
že důvody zrušení předmětného správního rozhodnutí byly mimoběžné s důvody zamítnutí
stěžovatelčiny žaloby, resp. zamítnutí jejího odvolání v nyní posuzované věci. Krajský soud tehdy
shledal pochybení orgánu dozoru ve vztahu ke kontrole vína ve výroku D02 předmětného
opatření, tedy ve vztahu k vínu Merlot rosé, které dle Protokolu o zkoušce a Posudku
D914-71242/18/A01 ze dne 6. 6. 2018 vykazovalo senzorické nedostatky. Vzorek tohoto vína
byl totiž odebrán v tržní síti (prodejna v Brně, jež nebyla se stěžovatelkou nijak propojena)
a krajský soud shledal vadu řízení v tom, že stěžovatelce nebylo umožněno pořídit si kontrolní
vzorek tohoto vína pro doplňující odborný posudek - tím mělo podle krajského soudu dojít
k porušení práva vyplývajícího z §16 odst. 7 zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových
výrobcích, a čl. 11 odst. 5 nařízení (ES) č. 882/2004 o úředních kontrolách.
[22] Z výše uvedených důvodů považuje žalovaná kasační stížnost za nedůvodnou.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[23] Kasační stížnost je částečně přípustná, a pouze v přípustném rozsahu
je tedy projednatelná. Stěžovatelka totiž závěrem kasační stížnosti namítla, že krajský soud
v odst. 42 odůvodnění napadeného rozsudku uvedl mezi svými skutkovými zjištěními mj. to,
že stěžovatelčina odvolání proti opatřením uloženým podle §5 odst. 1 zákona o SZPI byla
konkrétními rozhodnutími žalované zamítnuta. Nicméně osm dní po vyhlášení napadeného
rozsudku krajského soudu bylo jedno z těchto zamítavých rozhodnutí žalované o odvolání
(ze dne 1. 8. 2018, č. j. SZPI/AB752-91/2018) zrušeno v jiném soudním řízení (rovněž vedeném
u Krajského soudu v Brně). Stěžovatelka to „z procesní opatrnosti“ výslovně označila za „další
kasační důvod“, přičemž odkázala na §111 s. ř. s. ve spojení s §114 odst. 1 písm. a) téhož zákona.
[24] Podle §111 s. ř. s. platí, že „[ř]ízení ukončené pravomocným rozsudkem se na návrh účastníka
obnoví, jestliže vyšly najevo důkazy nebo skutečnosti, které bez jeho viny nebyly nebo nemohly být v původním
řízení uplatněny, popřípadě bylo jinak rozhodnuto o předběžné otázce, jestliže výsledek obnoveného řízení může
být pro něj příznivější“. Další stěžovatelkou odkazované ustanovení pak zní „[o]bnova řízení je
přípustná jen proti rozsudku vydanému v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu“ [srov. §114
odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[25] Nejvyšší správní soud považuje za potřebné nejprve zdůraznit, že stěžovatelka se takto
vědomě snažila uplatnit kasační důvod odlišný od důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s.
Podle posledně odkazovaného ustanovení však platí, že kasační stížnost „lze podat pouze“
z důvodů tvrzených vad popsaných dále pod písm. a) až e). Argumentem a contrario tedy platí,
že z jiných důvodů kasační stížnost přípustně podat nelze. Tomu odpovídajícím způsobem proto
§104
odst. 4 uvádí, že „[k]asační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny
v §103“. Nejvyšší správní soud si je vědom, že se nynější kasační stížnost neopírala „jen“ o jiné
důvody, než jsou uvedeny v §103 odst. 1 s. ř. s.; stěžovatelka totiž uplatnila rovněž kasační důvod
dle §103 odst. 1 písm. d) uvedeného zákona. Kasační stížnost tak sice není nepřípustná jako
celek, avšak předmětnou stěžovatelčinu námitku, jež není podřaditelná pod některý z přípustných
kasačních důvodů, je nutno nahlížet jako nepřípustnou, a proto se jí Nejvyšší správní soud
nebude při posouzení důvodnosti kasační stížnosti zabývat.
[26] Kasační stížnost není důvodná.
[27] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné nejprve připomenout, že ve svém předchozím
zrušujícím rozsudku (ze dne 10. 6. 2020, č. j. 2 As 291/2019 - 32) zavázal krajský soud k tomu,
aby se v dalším řízení zabýval i uplatněnými žalobními námitkami týkajícími se správnosti
kontrolních zjištění, zejména pak vědecké validity Metody; těmito námitkami se totiž krajský soud
v prvotním rozsudku výslovně odmítl zabývat se zdůvodněním, že je náleží uplatnit v řízení
o žalobě proti rozhodnutí (o odvolání proti opatření vydanému podle §5 odst. 1 zákona o SZPI),
nikoli v žalobě na ochranu před nezákonným zásahem. Zbývající kasační námitky však shledal
Nejvyšší správní soud nedůvodnými a ztotožnil se tedy s krajským soudem zejména v právním
názoru, že žalovaná je oprávněna na základě §3 odst. 3 písm. i) zákona o SZPI informovat
veřejnost, třebas i prostřednictvím vlastních webových stránek, o svých kontrolních zjištěních,
a že takový postup žalovaný nezakládá porušení práva Evropské unie.
[28] Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že se krajský soud závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu řídil. V dalším řízení (a v nyní napadeném rozsudku)
se krajský soud zabýval žalobními námitkami, podle nichž není Metoda v souladu se stavem
vědeckého poznání, a její aplikační výstupy tedy nemusí být průkazné. Do této problematiky
směřují i námitky uplatněné stěžovatelkou v nynější (opakované) kasační stížnosti, a proto lze
uzavřít, že se nejedná o kasační stížnost nepřípustně opakovanou [srov. §104 odst. 3 písm. a)
věta před středníkem s. ř. s.].
[29] Stěžovatelka koncipovala své kasační námitky převážně jako výtky jednotlivým částem
(odstavcům či větám) odůvodnění napadeného rozsudku. Zastřešila je pak uplatněním (tvrzením)
zákonného kasačního důvodu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. nepřezkoumatelností, a to jak
ve formě nedostatku důvodů, tak i nesrozumitelnosti a jiné vady řízení, jež měla za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[30] Obecným vymezením nepřezkoumatelnosti jako nedostatku kvality rozhodnutí (aktu
aplikace práva) či řízení, jež napadenému rozhodnutí předcházelo, se Nejvyšší správní soud
ve své rozhodovací činnosti zabýval již mnohokrát. Za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
je třeba pokládat zejména takové rozhodnutí soudu, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč soud
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje
za liché, mylné nebo vyvrácené (dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, obdobně srov. rozsudek téhož soudu ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73). O nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu se též může jednat např.
v případě, kdy soud výrokem rozsudku zrušil napadené rozhodnutí správního orgánu, jakož
i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, ale současně mu uložil další
povinnosti týkající se jeho procesního postupu, a začlenil tak do výroku i část odůvodnění svého
rozhodnutí (dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2005,
č. j. 1 As 4/2005 - 34).
[31] Naproti tomu nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí pro jeho nesrozumitelnost
je dána tehdy, pokud z něj nelze jednoznačně dovodit, jakým právním názorem je správní orgán
po zrušení jeho rozhodnutí vázán a jak má v dalším řízení postupovat, nebo pokud
z něj nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu
podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí, nebo pokud
je jeho odůvodnění vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož
skutkového stavu či pokud jsou jeho výroky vnitřně rozporné nebo z nich nelze zjistit, jak vlastně
soud rozhodl, a v některých jiných speciálních případech (dle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 - 25).
[32] Konečně stěžovatelkou namítaná tzv. „jiná vada řízení před soudem, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé“ ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., je ve své
podstatě kategorií zbytkovou, a může tak představovat pestrou paletu všelikých procesních
pochybení [např. nesplnění poučovací povinnosti soudu, nedoručení podání jiné strany či třetí
osoby ostatním dotčeným subjektům řízení, neopodstatněné nenařízení jednání, porušení práv
osob zúčastněných na řízení, překročení žalobních bodů či pochybení při dokazování (srov. zejm.
KÜHN, Z., KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR,
2019, s. 937 až 939)].
[33] Nejvyšší správní soud shledal napadený rozsudek srozumitelným. Jeho jednotlivé výroky
plně korespondují s navazujícím odůvodněním. Vyznění rozsudku je nepochybné a prosté
jakýchkoli nesourodostí či rozporů.
[34] Namítala-li stěžovatelka, že si krajský soud protiřečil ohledně rozložení důkazního
břemene, jde o námitku nedůvodnou. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zcela zřejmé,
že podle krajského soudu nesla důkazní břemeno ohledně vědecké podloženosti Metody žalovaná
(jak se uvádí v odst. 54 napadeného rozsudku „soud byl povinen zkoumat, zda žalovaná dostatečně
prokázala, že použití Metody není v rozporu se stavem vědeckého poznání“, nebo v odst. 55, že „[ž]alobkyni
je nutno přisvědčit v tom, (…) že povinnost prokázat akceptovatelnost Metody s ohledem na stav vědeckého
poznání měla žalovaná, nikoliv žalobkyně“). Stěžovatelkou citované pasáže odůvodnění napadeného
rozsudku pak neříkají nic jiného, než že se stěžovatelce (poté, co krajský soud konstatoval
unesení předmětného důkazního břemene žalovanou) nepodařilo souladnost Metody se stavem
vědeckého poznání zpochybnit. V tom je podle názoru Nejvyšší správního soudu třeba spatřovat
zásadní rozdíl. To, že důkazní břemeno ohledně vědecké podloženosti Metody spočívalo
na žalované, znamenalo, že stěžovatelka mohla zůstat v řízení o žalobě zcela důkazně pasivní,
a přesto by bývala byla procesně úspěšná, neprokázala-li by sama žalovaná, že Metoda je skutečně
souladná se stavem vědeckého poznání. Jestliže tedy stěžovatelka z vlastní iniciativy, a tudíž
nad rámec své důkazní povinnosti (v užším smyslu), zpochybňovala unesení důkazního břemene
žalovanou a označovala a navrhovala k tomu důkazy, nebyl takový její postup nezbytnou
podmínkou důvodnosti její žaloby, a nejednalo se tak ani o její důkazní břemeno, jež by nesla
nezávisle na své vůli a procesní strategii. Nejvyšší správní soud považuje za přiléhavou zejména
analogii s důkazním břemenem při prokazování zaviněné účasti daňového subjektu na podvodu
na dani z přidané hodnoty. I tam nese důkazní břemeno ohledně toho, zda daňový subjekt věděl,
nebo alespoň vědět mohl a měl, že se účastní určitou obchodní transakcí podvodu na DPH,
právě správní orgán (správce daně), přičemž toto důkazní břemeno musí unést sám o sobě;
pokud je unese, nedochází tím k jakémusi „přesunu“ důkazního břemene zpět na daňový
subjekt – tomu se toliko otevírá cesta, jak na unesení důkazního břemene protistranou důkazně
reagovat a prokázat přijatá opaření, z nichž mohl čerpat dobrou víru o neúčasti na podvodu
(srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2019,
č. j. 10 Afs 182/2018 - 42).
[35] Podstatou hned několika dalších kasačních námitek je stěžovatelčina výtka vůči krajskému
soudu ohledně „nekritického přejímání“ argumentace žalované. K těmto námitkám Nejvyšší
správní soud uvádí, že podle jeho ustálené judikatury „[n]ení v zásadě chybou, pokud krajský soud,
ztotožní-li se s hodnocením správního orgánu, na jeho odůvodnění odkáže se souhlasným dovětkem. Účelem
soudního přezkumu není opakovat již jednou vyřčené“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, č. 1350/2007 Sb., nebo ze dne 30. 7. 2020,
č. j. 6 Azs 238/2019 - 29). Nejvyšší správní soud i v nyní posuzované věci, poté, co se podrobně
seznámil s odůvodněním napadeného rozsudku, může konstatovat, že neshledal ničeho,
co by svědčilo o nekritickém (tedy automatickém či bezduchém) převzetí argumentace žalované
krajským soudem. Není ani zřejmé, z čeho stěžovatelka toto své přesvědčení čerpá; kritické
myšlení (a tedy ani kritický přezkum) nemusí nutně vést k nesouhlasu s přezkoumávaným
zjištěním, názorem či závěrem. Z hlediska přezkoumatelnosti je podstatné toliko, zda stěžovatelce
bylo na žalobní námitku v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí odpovězeno
a zda tak nebylo učiněno zcela neadresně či paušalizovaně. Správnost vypořádání námitky
je nicméně již otázkou správnosti krajským soudem vysloveného právního názoru [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.]; polemiky vedené v této rovině však kasační stížnost mnoho neobsahuje.
[36] Pokud jde o kasační námitku, jíž stěžovatelka tvrdí nedostatečné vypořádání žalobní
námitky ohledně rozporů protokolů o laboratorní zkoušce s požadavky stanovenými normou
ČSN EN ISO/IEC 17025-2005 ze strany krajského soudu, neshledal ji Nejvyšší správní soud
důvodnou. Krajský soud se předmětnou žalobní námitkou zabýval v oddílu VI. B. 4 odůvodnění
napadeného rozsudku (odst. 74 až 78), kde zejm. uvedl, že „výsledky zaznamenané na protokolech
o zkoušce považuje za dostatečné, souladné s udělenou akreditací i normou ČSN. S přihlédnutím k východiskům
použité Metody soud opakuje, že žalovaná hodnotila zjištěné skutečnosti komplexně (počet zjištěných
gama-laktonů, míra koncentrace, poměry R:S enantiomerů) a přídavek syntetického aroma považovala
za prokázaný v případě, že dva nebo více laktonů jsou přítomny ve vzorku v koncentraci vyšší, než je mez
stanovitelnosti, a se zastoupením R formy nižší než 55 %. Toto komplexní zhodnocení je uvedeno v protokolech
o zkoušce na řádku „přídavek syntetického aroma“. Je tak zřejmé, že posouzení shody nebylo prováděno
pro každý analyt zvlášť, což vyjadřuje třídící znak X. Znak „N/F“ znamená shledání vzorku jako
nevyhovujícího z důvodu falšování vína; takový způsob interpretace je z předmětných protokolů o zkouškách
zřejmý. Ostatně i ze závěrů souhrnné zprávy ČIA vyplývá, že nebyly shledány žádné neshody při aplikaci Metody
ani nebylo zjištěno, že by laboratoř neplnila požadavky normy ČSN 17025. Akreditace proto byla ponechána
v platnosti beze změn (viz č. l. 632-633 spisu). Soud tedy neshledal, že by příslušné protokoly o zkouškách
odporovaly udělené akreditaci či požadavkům vyplývajícím z normy ČSN 17025.“ Nejvyšší správní soud
považuje citované vypořádání stěžovatelčiny žalobní námitky za dostatečné.
[37] Další skupinou kasačních námitek se prolíná stěžovatelčina narážka na údajné utajování
kompletního popisu Metody žalovanou. Z toho pak stěžovatelka dovozuje, že ani krajský soud
kompletní Metodu neznal, a tudíž logicky ani nemohl posoudit otázku, zda je Metoda v souladu
se stavem vědeckého poznání. Nejvyšší správní soud shledává tuto argumentaci nedůvodnou.
Je třeba připomenout, že procesním rámcem (základem) nyní posuzované věci je zásahová žaloba
(§82 a násl. s. ř. s.), v níž stěžovatelka mj. namítala nepravdivost informací zveřejněných
žalovanou na Stránkách; podstatou těchto informací pak bylo zjištění žalované o přídavku
syntetického aromatu ve výše označených vzorcích vína. Právě tento závěr (jeho pravdivost)
tedy měla žalovaná v řízení před krajským soudem obhájit; jak již bylo výše uvedeno, z tohoto
důvodu také spočívalo na žalované břemeno důkazní ohledně prokázání pravdivosti zveřejněných
informací. Bylo již ale plně na jejím uvážení, zda vůbec, a případně do jaké míry (s jakou
komplexností důkazních návrhů) se pokusí toto své důkazní břemeno unést. Pakliže
se tedy žalovaná rozhodla vnést do řízení před krajským soudem toliko omezený popis samotné
Metody, přirozeně tím akceptovala a podstoupila riziko, že krajský soud nebude s to učinit
si o její souladnosti se stavem vědeckého poznání relevantní obraz, konstatuje proto neunesení
důkazního břemene a žalobě vyhoví. Nejvyšší správní soud nemá za to, že by pouhá
nekompletnost popisu Metody musela mít nutně a bez dalšího za následek imanentní nesprávnost
nebo neúplnost krajským soudem zjištěného skutkového stavu, tj. zakládat nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů skutkových. Uvedené platí tím spíš, že si krajský
soud byl namítané nekompletnosti zjevně vědom, přičemž vypořádání námitky nekompletnosti
(či „utajování“) Metody věnoval celý jeden oddíl odůvodnění napadeného rozsudku (odst. 69
až 74). Zde krajský soud mj. uvedl, že „žalobkyni byla zpřístupněna základní východiska Metody a závěry
z nich vyvozované (že jsou sledovány gama-laktony C10, C11 a C12, a jejich chirální poměry, a že závěr
o falšování vína přídavkem syntetického aroma je činěn, blíží-li se chirální poměr enantiomerů racemickému
poměru). Žalobkyně se tak podle soudu mohla účinně bránit závěru o falšování vína např. opatřením kontrolního
rozboru vzorků z jiných laboratoří.“ Současně krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku
přesvědčivým způsobem popsal základní teorii, na níž je Metoda postavena. Nejvyšší správní
soud postup i názor krajského soudu aprobuje. Stěžovatelce byl pro účely spravedlivého procesu
poskytnut dostatečně informativní popis Metody, na jehož základě mohla uplatnit (a také
uplatnila) námitky zpochybňující její vědeckou validitu. Otázka, zda stěžovatelce má být
poskytnuta Metoda v celé své šíři, není relevantní pro řízení o stěžovatelčině zásahové žalobě,
nýbrž je předmětem řízení o její žádosti o poskytnutí informací dle zákona o svobodném přístupu
informací. Nad rámec uvedeného není potřebné ani vhodné, aby se k této otázce Nejvyšší správní
soud v nyní posuzované věci vyjadřoval.
[38] Stěžovatelka taktéž sporovala označení obsahu odborných článků, jež navrhovala v řízení
před krajským soudem k provedení důkazu, za notoriety. Nejvyšší správní soud předně podotýká,
že krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku k obsahu navrhovaných odborných článků
nepřistupoval skutečně jako k notorietám. Naopak, v odst. 56 odůvodnění napadeného rozsudku
uvedl, že „[p]ři posuzování předmětné námitky soud vycházel z rozhodnutí o udělení akreditace a zvažoval
odborné články založené v soudním spise, jimiž bylo provedeno dokazování při jednání dne
30. 9. 2020“(zvýraznění doplněno NSS). Nejvyšší správní soud se seznámil s obsahem zvukového
záznamu z jednání krajského soudu, jež v této věci proběhlo dne 30. 9. 2020. Krajský soud zde
konstatoval, že má v úmyslu provést dokazování navrhovanými odbornými články, resp. že z nich
bude při rozhodování o žalobě vycházet. Krajský soud nicméně dále uvedl, že účastníkům řízení
(za stěžovatelku byl jednání osobně účasten její zástupce, JUDr. Petr Poledne, Ph.D., advokát,
za žalovanou pak její pověřený pracovník) byl obsah článků znám (dodal, že soud je zasílal
v průběhu řízení účastníkům na vědomí a vědomost účastníků o jejich obsahu byla podle soudu
zjevná i z obsahu procesních podání účastníků), text článků nebyl mezi nimi sporný, články byly
zveřejněny v odborných periodicích, a dále měl soud za to, že pro účely daného soudního jednání
nebylo nutné detailněji číst jejich pasáže. Nato se účastníků řízení dotázal, zda považují
za vhodné, aby určité pasáže při jednání přece jen zazněly, a pro tento případ avizoval, že k tomu
dá účastníkům při jednání prostor. Rovněž se jich dotázal, zda namítají něco proti tomu,
aby odborné články nebyly jako důkazy čteny, s tím, že z nich bude soud vycházet při svém
rozhodování. Oba účastníci řízení vzápětí soudu sdělili, že proti tomuto postupu soudu ničeho
nenamítají. Nejvyšší správní soud po zhodnocení příslušné pasáže záznamu z jednání
nepochybuje o tom, že krajský soud při zjišťování skutkového stavu věci vycházel z předmětných
odborných článků jakožto z důkazů, přičemž toliko s výslovným souhlasem obou účastníků řízení
upustil od samotného jejich čtení při jednání. Krajský soud takto postupoval v souladu s procesní
zásadou hospodárnosti řízení a jedině poté, co s takovým postupem vyslovili účastníci řízení
souhlas; nejsou zde navíc jakékoli důvody domnívat se, že by hlasité čtení předmětných
odborných článků krajským soudem při jednání bylo za daných okolností skutečně nezbytné
k řádnému zjištění skutkového stavu. Lze nicméně připustit, že se krajský soud dopustil
terminologického pochybení, když takto účastníkům předestřený a navržený procesní postup
spojil se „skutečnostmi obecně známými“; ve skutečnosti totiž šlo spíše o „skutečnosti
(resp. důkazy) účastníkům řízení známé“, tedy samozřejmě nikoli o notoriety, ale vlastně
o odborné články, o jejichž textu či obsahu nebylo mezi stranami sporu, a který tudíž nebylo
třeba pro odstranění případných rozporů předčítat při soudním jednání. Konstatované
terminologické pochybení však dle náhledu Nejvyššího správního soudu nemohlo mít jakýkoli
negativní dopad do procesních práv stěžovatelky (potažmo ani žalované); stěžovatelka ostatně nic
takového nenamítá. Určitá nejasnost, kterou tím krajský soud snad mohl do samotného soudního
jednání vnést (v odůvodnění napadeného rozsudku již jednoznačně krajský soud uvedl,
že odbornými články prováděl dokazování), nedosahuje dle názoru Nejvyššího správního soudu
intenzity zakládající nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku; stejně tak nepředstavuje popsaný
postup soudu tzv. „jinou vadu“ ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., jež by mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o žalobě.
[39] Stěžovatelka rovněž označovala za nesrozumitelné či neodůvodněné to, že krajský soud
rozlišoval jednotlivé odborné články podle dat jejich publikace, přičemž jako s hraničním datem
pracoval se dnem vydání osvědčení o akreditaci Metody. Nejvyšší správní soud nicméně
příslušnou část odůvodnění napadeného rozsudku nesrozumitelnou neshledává. Krajský soud zde
(odst. 57 odůvodnění napadeného rozsudku) konstatoval, že „[c]o se týče akceptace metody odbornou
veřejností, podle soudu je nutno vnímat zejména časovou souslednost publikovaných článků a vydaného osvědčení
o akreditaci. V dané věci bylo osvědčení o akreditaci Metody vydáno 29. 5. 2017, přičemž z přílohy osvědčení
o akreditaci plyne, že Metoda je založena především na článku U. Lampe, publikovaném v roce 2015, v němž
je odkazováno i na další vědecké práce. Po tomto datu byl publikován pouze jeden z žalobkyní zmiňovaných
odborných článků; ten se však věnoval výhradně dezertním vínům a sledoval nonalakton, nikoliv gama-laktony
C10, C11 a C12, jako předmětná Metoda (blíže viz bod 59). Lze tak konstatovat, že žádné z odborných
článků prezentovaných žalobkyní, které by použitelnost Metody vyvracely, nebyly vydány po datu akreditace
Metody.“ Je patrné, že krajský soud výše uvedené konstatoval v samotném úvodu vlastního
vypořádání žalobní námitky založené na sporování vědecké podloženosti Metody; tuto námitku
stěžovatelka důkazně podepírala jednotlivými odbornými články. Z odůvodnění napadeného
rozsudku je rovněž zřejmé, že krajský soud vztáhl předmětnou žalobní námitku především
vůči osvědčení Českého institutu pro akreditaci, jímž byla (mimo jiné) Metodě akreditace udělena.
Logika úvahy krajského soudu je postavena na (přímo sice nevyřčeném, přesto ale zřejmém)
předpokladu, že osvědčení o akreditaci, resp. vědeckou uznávanost Metody, mohla stěžovatelka
kvalifikovaně zpochybnit především předložením článků, jež by byly publikovány až po datu
vydání samotného osvědčení o akreditaci (a které tudíž ani nemohly být ČIA jakožto
akreditačnímu orgánu známy v době vydání osvědčení o akreditaci). Podle náhledu Nejvyššího
správního soudu jde o zcela důvodný předpoklad. Je ovšem třeba poznamenat, že zjištěním
krajského soudu o tom, že „žádné z odborných článků prezentovaných žalobkyní, které by použitelnost
Metody vyvracely, nebyly vydány po datu akreditace Metody“, samozřejmě není předmětná žalobní
námitka zcela vypořádána; stěžovatelka totiž v žalobě netvrdila, že se stav vědeckého poznání
změnil (a teorie stojící v základu Metody byly vyvráceny) až po datu vydání osvědčení
o akreditaci. Z odůvodnění napadeného rozsudku ovšem vyplývá, že si tohoto byl krajský soud
vědom; nespokojil se tedy s výše uvedeným konstatováním o časové souslednosti stěžovatelkou
předkládaných odborných článků, nýbrž v navazujících odstavcích napadeného rozsudku adresně
pojednal o obsazích a závěrech všech jednotlivých odborných článků (odst. 58 a 59 rozsudku),
tedy i těch, jež byly publikovány před vydáním osvědčení o akreditaci. Výsledek svých úvah,
hodnocení a zjištění následně krajský soud prezentoval v odst. 60 rozsudku tak, že „žádný z článků
prezentovaných žalobkyní závěry ani východiska Metody nijak nezpochybňuje, přičemž to platí i pro články
publikované před akreditací předmětné Metody“ (zvýraznění doplněno Nejvyšším správním soudem).
Nejvyššímu správnímu soudu je tak zřejmé, že stěžovatelkou nepochopený akcent, jejž krajský
soud kladl na časovou souslednost předkládaných odborných článků ve vztahu k datu vydání
osvědčení o akreditaci, byl pro krajský soud toliko argumentem podpůrným. Nezávisle na něm
se krajský soud nakonec důkladně zabýval všemi odbornými články, jež stěžovatelka v řízení
o žalobě předložila a navrhla jako důkaz.
[40] Stěžovatelce pak Nejvyšší správní soud přisvědčuje v tom, že poznámka krajského soudu
o možném (ve smyslu „myslitelném“) zohlednění odborných článků, jejichž publikace
předcházela datu vydání osvědčení o akreditaci, v samotném akreditačním procesu Českým
institutem pro akreditaci je svou konstrukcí samozřejmě hypotetická. Jak již ale uvedl Nejvyšší
správní soud výše, zabýval se krajský soud obsahem všech stěžovatelkou předložených článků;
předmětná hypotéza tedy krajskému soudu nesloužila jako důvod k tomu, aby se nezabýval
některým z předložených odborných článků. Danou poznámku krajského soudu je tudíž třeba
chápat především v tom smyslu, že (alespoň podle stěžovatelkou k tématu předkládaného
souboru odborné literatury) nebyl stav vědeckého poznání stran míry přirozeného zastoupení
(a ani přirozenosti chirálních poměrů enantiomerů blížících se poměru racemickému)
gama-laktonů C10, C11 a C12 ve víně v období následujícím po vydání osvědčení o akreditace
poznamenán nějakým zásadním vývojem.
[41] Podle další kasační námitky nemá skutkový závěr krajského soudu, že metoda Zemského
úřadu pro kontrolu potravin „Průkaz a stanovení pomocí GC/MS (screening aromat); Analyt:
gama-laktony“ byla akreditována dle normy DIN EN ISO/IEC 17025:2005, oporu v provedeném
dokazování. I tuto námitku shledává Nejvyšší správní soud nedůvodnou, resp. účelovou. Krajský
soud tento závěr vyslovil v rámci vypořádání stěžovatelčiny žalobní námitky, podle níž byly
rozhodčí testy (provedené na základě zadání žalované akreditovanou zkušební laboratoří
Zemského úřadu pro kontrolu potravin Porýní – Vestfálsko) nepoužitelné z důvodu, že je v této
laboratoři provedla právě paní U. L., tedy vědkyně, jež je autorkou odborného článku, na němž je
sporná Metoda žalované založena. Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud učinil závěr
o tom, že akreditace dané německé laboratoře byla udělena podle normy DIN EN ISO/IEC
17025:2005, na základě obsahu listin (přesněji elektronických dokumentů formátu .pdf), které
žalovaná zaslala soudu jako přílohu svého vyjádření k žalobě a jejichž výtisky jsou součástí spisu
krajského soudu. Jedná se o celkem pět sad listin na str. 328 až 365 spisu krajského soudu; každá
z těchto sad se týká jednoho z rozhodčích vzorků vína odebraných ze vzorků, které žalovaná
opatřila při kontrole v provozovně stěžovatelky (srov. odst. [1] tohoto rozsudku) a obsahuje scan
německy psaného originálu posudku o rozhodčí laboratorní zkoušce provedené akreditovanou
zkušební laboratoří Zemského úřadu pro kontrolu potravin Porýní - Vestfálsko, český překlad
tohoto posudku opatřený tlumočnickou doložkou a ověřovací doložku konverze dokumentu.
V každém z těchto pěti (českých překladů) posudků se podává, že „[a]kreditace podle normy DIN
EN ISO/IEC 17025:2005 Zemského úřadu pro kontrolu potravin zahrnuje kontrolované parametry“,
přičemž v kolonce „Název metody“ se uvádí „Průkaz a stanovení aromatických látek v nápojích pomocí
GC/MS (screening aromat); Analyt: gama-laktony“. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku
uvedl: „jak vyplynulo z dokazování (zvýrazněno Nejvyšším správním soudem), Metoda je využívána
rovněž v Německu s obdobnými výsledky (viz revizní posudky Zemského úřadu pro kontrolování potravin Porýní
– Vestfálsko)“. Zmíněné rozhodčí posudky německé zkušební laboratoře pak byly opakovaně
zmiňovány při soudním jednání dne 30. 9. 2020, a je zcela zjevné, že si zástupce stěžovatelky byl
jejich obsahu vědom, když např. konstatoval: „Já nezpochybňuji, že tento zemský úřad má akreditaci
pro metodu zjišťování gama-laktonů, ovšem je nutné rozlišovat analytickou část od té interpretační, čili já
nezpochybňuji, že obě dvě laboratoře si naměří stejné hodnoty a porovnají si to, ale zpochybňuji, že Zemský úřad
Porýní – Vestfálsko a jeho laboratoř má akreditaci pro interpretaci těch naměřených hodnot za účelem zjištění
zfalšovaného vína“, a dále také uvedl: „Já bych chtěl navrhnout důkaz těmi protokoly Zemského úřadu Porýní
– Vestfálsko, které jsou všechny podepsány paní U. L. Jestli se nemýlím, tak, jsou jako důkaz založeny
i v řízení u zdejšího soudu pod sp. zn. 29 A 243/2018.“ K navazujícímu ujištění krajského soudu,
že se tyto dokumenty nacházejí v soudním spisu a připomenutí, že jako důkaz byly provedeny již
při prvním jednání ve věci (dne 28. 8. 2019), se krajský soud stěžovatelčina zástupce dotázal,
zda si přeje čtení některého z nich; ten opáčil, že ano a jal se z nich citovat konkrétní pasáže.
Nejvyšší správní soud tudíž konstatuje, že sporný závěr krajského soudu má oporu v soudním
spisu, přičemž vychází z listin, které byly explicitně projednávány a provedeny jako důkaz v rámci
dokazování při jednání krajského soudu dne 28. 8. 2019 a následně znovu dne 30. 9. 2020.
[42] Pokud k tomu stěžovatelka v kasační stížnosti podotkla, že zkušební metoda,
již má zkušební laboratoř Zemského úřadu pro kontrolu potravin Porýní – Vestfálsko
akreditovanou, nezahrnuje interpretaci výsledků, tedy neopravňuje zkušební laboratoř k činění
závěru, že zjištěné hodnoty gama-laktonů a jejich chirální poměry jsou zapříčiněny právě
přídavkem syntetického aromatu, pak Nejvyššímu správnímu soudu není zřejmé, z čeho
stěžovatelka takovéto přesvědčení čerpá, neboť rozsah a podrobný popis akreditace zkušební
metody německé laboratoře nebyl v řízení před krajským soudem dokazován. V každém případě
jde ale o námitku irelevantní, neboť samotné hodnocení (interpretace) významu získaných
laboratorních výsledků měření gama-laktonů a poměru zastoupení jejich chirálních variant
co do závěru o přídavku syntetického aromatu bylo dílčím předmětem rozsáhlého dokazování
a jedním ze stěžejních bodů žaloby. Interpretace získaných laboratorních výsledků tak,
jak ji provedla jednak zkušební laboratoř žalované, jednak zmiňovaná laboratoř německá, přitom
v soudním přezkumu obstála, neboť žalovaná prokázala, že je souladná se stavem vědeckého
poznání. I pokud by tedy německá zkušební laboratoř byla akreditována pouze ke stanovení
obsahu gama-laktonů a poměrů jejich enantiomerů (chirálních poměrů), stále lze z jejích
rozhodčích laboratorních zkoušek a posudků vyvodit přinejmenším shodu s výsledky zkušební
laboratoře žalované, jejichž interpretace jakožto průkazu přídavku syntetického aromatu
již pak nezávisle na dalším rozsahu akreditace obstojí.
IV. Závěr a náklady řízení
[43] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto nezbylo,
než ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítnout.
[44] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. (přiměřeně užitého v řízení o kasační stížnosti, srov. §120 s. ř. s.), určujícího právo
na náhradu nákladů řízení podle kritéria procesního úspěchu účastníka řízení. Procesně
neúspěšná stěžovatelka, jejíž kasační stížnost byla zamítnuta, tedy nemá právo na náhradu
nákladů. Toto právo má naopak procesně úspěšná žalovaná. Nejvyšší správní soud
však neshledal, že by žalovaná v řízení o kasační stížnosti vynaložila náklady, jež by přesahovaly
běžný rámec její úřední činnosti, a jejichž náhrada by tedy měla být žalobkyni výrokem tohoto
rozsudku uložena (srov. přim. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 47); žalované proto náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu