ECLI:CZ:NSS:2021:2.AS.56.2020:46
sp. zn. 2 As 56/2020 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Ing. D. M., zastoupený
Mgr. Alešem Charvátem, advokátem se sídlem Kozí 4, Brno, proti žalovanému: Magistrát
města Brna, se sídlem Dominikánské náměstí 1, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
8. 8. 2018, č. j. MMB/0263897/2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2020, č. j. 62 A 135/2018 – 72,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 8. 2018, č. j. MMB/0263897/2018 (dále jen
„napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu
městské části města Brna, Brno – Řečkovice a Mokrá Hora (dále jen „prvostupňový správní
orgán“ či „stavební úřad“) ze dne 2. 5. 2018, č. j. MCBRMH/003943/18/2000/REMI (dále jen
„prvostupňové správní rozhodnutí“), kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku
podle §178 odst. 2 písm. g) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu,
ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „stavební zákon“), jehož se měl úmyslně dopustit tím,
že v období od 4. 5. 2017 do 4. 6. 2017 v rozporu s rozhodnutím stavebního úřadu ze dne
21. 3. 2016, č. j. MCBRMH/001719/16/2100/SVDE (dále jen „stavební povolení“), provedl
změny stavby na adrese G. X v B. na pozemku parc. č. X v k. ú. Ř. vybudováním
zdiva 3. a 4. NP, věnce nad 3. NP a nad 4. NP, stropní konstrukce nad 3. NP s vynecháním
otvorů pro budoucí výplně otvorů, osazením ocelových konzol v úrovni 3. NP a 4. NP do
obvodového zdiva ve dvorní části objektu, vybudováním krovu na 4. NP, včetně laťování a
izolace, osazením střešních oken a téměř kompletního pokrytí střešní krytinou. Dále byl žalobce
shledán vinným ze spáchání přestupku podle §178 odst. 2 písm. j) stavebního zákona, kterého se
jako stavebník měl z nedbalosti dopustit tím, že v období od 15. 5. 2017 do 31. 5. 2017 v rozporu
s §134 odst. 4 stavebního zákona neuposlechl výzvy stavebního úřadu ze dne 4. 5. 2017,
č. j. MCBRMH/003350/17/2100/SVDE, k bezodkladnému zastavení prací na objektu G. X
v B.; současně byl uznán vinným také ze spáchání přestupku podle §178 odst. 2 písm. j)
stavebního zákona, kterého se jako stavebník dopustil z nedbalosti tím, že v období od 1. 6. 2017
do 5. 6. 2017 v rozporu s §134 odst. 4 stavebního zákona neuposlechl rozhodnutí stavebního
úřadu ze dne 19. 5. 2017, č. j. MCBRMH/003753/17/2100/SVDE, kterým mu bylo nařízeno
zastavení prací na předmětné stavbě. Za tyto přestupky mu prvostupňový správní orgán uložil
podle §178 odst. 3 písm. c) stavebního zákona pokutu ve výši 200 000 Kč a povinnost nahradit
náklady řízení paušální částkou ve výši 1000 Kč.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský
soud“) žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítal,
že stavební práce realizované v části, která nebyla povolena stavebním povolením, byly
prováděny jinou osobou; on sám jako stavebník realizoval pouze povolenou část stavebního
záměru, pročež se nedopustil porušení stavební kázně. Ve správním řízení přitom nebylo
prokázáno, že právě on se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Zjištění skutkového
stavu je dle něj založeno pouze na dedukcích a úvahách žalovaného o účelovosti jeho tvrzení.
Není přitom dle §55 odst. 4 správního řádu povinen označovat osobu, která nepovolené
stavební práce provádí, a to z důvodu možnosti postihu osoby jemu blízké. Uloženou pokutu
považoval za nedůvodnou a nepřiměřenou; stavební úřad se při jejím stanovení nezabýval jeho
osobními a majetkovými poměry, dále byla nadhodnocena společenská nebezpečnost přestupků
i jejich následků. Okolnostmi podstatnými pro stanovení výše pokuty nemohou být výška stavby,
její kubatura, zastínění či blokování exhalací, neboť žádné negativní dopady tohoto druhu nebyly
prokázány. Žalobce také tvrdil, že napadené rozhodnutí žalovaného je v rozporu s vlastní
rozhodovací praxí stavebního úřadu, a tedy s jeho legitimním očekáváním, neboť v praxi
stavebního úřadu ani žalovaného není znám žádný případ, kdy by nepodnikající fyzické osobě
byla za obdobné přestupky uložena tak vysoká pokuta.
Rozsudek krajského soudu
[3] Krajský soud podanou žalobu rozsudkem ze dne 6. 2. 2020, č. j. 62 A 135/2018 – 72
(dále jen „napadený rozsudek“), zamítl. Nejprve se zabýval vznesenou námitkou
nepřezkoumatelnosti, přičemž naznal, že z výroků správních rozhodnutí je zřejmé, jak bylo
ve věci rozhodnuto, žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal se všemi
námitkami a své závěry ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu dostatečně podrobně
odůvodnil. Soudu byly jasně patrny nosné důvody, na nichž rozhodnutí stojí, a formulované
žalobní body pak dokládají, že jim jasně porozuměl i žalobce; skutkový stav jednoznačně vyplývá
ze správního spisu, byť žalobce nesouhlasí se závěry, které z něj správní orgány vyvodily.
K tvrzené nepřezkoumatelnosti z důvodu nedostatečného odůvodnění uložené pokuty krajský
soud konstatoval, že stavební úřad uloženou výši důkladně ozřejmil a vzal v úvahu jak
polehčující, tak přitěžující okolnosti (odkázal na str. 11 až 14 prvostupňového správního
rozhodnutí).
[4] Námitku, že žalobci nebylo v souladu se zásadou materiální pravdy a zásadou vyšetřovací
prokázáno, že právě on realizoval stavební práce v rozporu se stavebním povolením (protože
dle jeho tvrzení tak činila jiná jemu blízká osoba), označil krajský soud za účelovou. Zdůraznil,
že žalobce neuvedl žádné konkrétní jiné osoby (údajné další stavebníky) a tito neplynou
ani ze správního spisu. Žalobce jako jediný zřejmý stavebník byl povinen dbát na řádné
provádění stavby; tuto povinnost přitom nelze považovat za splněnou, pokud umožnil,
resp. nezabránil jiné (tvrzené) osobě provádět na stavbě stavební práce v rozporu se stavebním
povolením. Za takových okolností nelze dle soudu na jeho jednání nahlížet jinak, než že provedl
změnu stavby v rozporu se stavebním povolením ve smyslu §178 odst. 2 písm. g) stavebního
zákona. Ustanovení §55 odst. 4 správního řádu přitom lze aplikovat toliko ve vztahu k odepření
svědecké výpovědi; i kdyby tedy snad stavbu v rozporu se stavebním povolením uskutečňoval
někdo jiný, je to právě žalobce jako stavebník, kdo je za to odpovědný. Krajský soud dále
argumentoval tím, že stavební práce údajně prováděné v souladu se stavebním povolením
a ty zjevně realizované v rozporu s ním nejsou slučitelné; není možné, aby žalobce prováděl
vestavbu bytu do podkroví (3. NP) v situaci, kdy jiná osoba postaví plnohodnotné 3. NP a na něj
navazující 4. NP, včetně střešní konstrukce se střešními okny a stavebních příprav pro balkonové
konstrukce. V hodnocení a závěrech žalovaného a stavebního úřadu tak podle krajského soudu
nelze spatřovat nelogické a z okolností případu nevyplývající dedukce ve smyslu rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 Azs 125/2004 - 54. Tvrzení žalobce
o jeho neangažovanosti na stavebních pracích na daném objektu soud neuvěřil také s ohledem
na skutečnost, že žalobce následně podal ke stavebnímu úřadu žádost o vydání dodatečného
stavebního povolení na předmětnou „rozestavěnou“ stavbu. Pokud je zřejmé, že žalobcem
tvrzená část stavební činnosti realizovaná v souladu se stavebním povolením nemohla být
provedena současně se zbývajícími pracemi, pak dle soudu nebylo možno dospět k závěru,
že jako stavebník naplnil povinnosti podle §152 stavebního zákona. Provádění šetření
a dokazování toho, kdo vystavěl 3. a 4. NP domu, by podle jeho názoru bylo zcela proti smyslu
stavebního zákona; nepřisvědčil proto žalobci v tom, že žalovaný porušil zásadu materiální
pravdy ani zásadu vyšetřovací.
[5] Soud dále uvedl, že podle §178 odst. 3 stavebního zákona lze za spáchání přestupku
podle §178 odst. 2 písm. g) stavebního zákona uložit pokutu do 500 000 Kč, přičemž stavební
úřad za spáchání celkem tří výše označených přestupků zvolil pokutu ve výši 200 000 Kč.
Dle prvostupňového správního rozhodnutí stavební úřad při stanovení výše pokuty přihlížel
zejména ke způsobu spáchání a následkům, k okolnostem, za nichž byly přestupky spáchány,
k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele. Přitěžující okolnosti přitom spatřoval zejména
v naplnění dvou skutkových podstat (jedné dokonce opakovaně), v citelném zásahu do práv
sousedů či v pohnutce spočívající v získání majetkového prospěchu. Tvrzení, že se správní
orgány nezabývaly osobními a majetkovými poměry žalobce, nedal soud za pravdu.
K majetkovým poměrům žalobce se stavební úřad v odůvodnění prvostupňového správního
rozhodnutí explicitně vyjádřil, když uvedl, že stanovenou výši pokuty neshledal likvidační
či nepřiměřenou; vzhledem k hodnotě původní části objektu G. X lze hodnotit finanční zázemí
žalobce jako nadprůměrné. Ten proti tomuto závěru v odvolání ničeho nenamítal a zcela obecně
tak učinil až v žalobě, aniž by přitom konkrétně uvedl jakoukoliv skutečnost, která by názor
stavebního úřadu zpochybňovala; pouhá okolnost, že má čerpat na stavbu hypotéku, závěr o jeho
nadprůměrném finančním zázemí nijak nezpochybňuje. K námitce (uplatněné poprvé až
v žalobě), že stavební úřad za okolnosti významné pro stanovení výše pokuty považoval
parametry stavby (především její výšku, kubaturu, zastínění a blokování exhalací), soud
konstatoval, že je správní orgán uvedl toliko v rámci popisu změn stavby prováděných žalobcem,
aniž by však měly na rozhodování o výši pokuty jakýkoli vliv. Odůvodnění uložené pokuty proto
krajský soud shledal dostatečným a nevybočujícím z mezí zákona.
[6] Krajský soud dále konstatoval, že žalobce ponechal námitku týkající se tvrzeného rozporu
napadeného rozhodnutí (především výše uložené pokuty) s dosavadní rozhodovací praxí
žalovaného ve zcela obecné rovině. Za situace, kdy nespecifikoval, z čeho své závěry o ustálené
rozhodovací praxi žalovaného dovozuje, a ten současně s ohledem na výjimečnost postupu
žalobce uvedl, že rozhodnutí v obdobné věci vydáno nebylo, nemohl soud jeho argumentaci
přisvědčit.
II. Kasační stížnost žalobce
[7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Je přesvědčen, že není povinen označit osobu skutečného stavebníka porušujícího stavební
kázeň, obzvláště v situaci, jedná-li se o osobu mu blízkou; je proto na správním orgánu,
aby skutečného stavebníka dopouštějícího se přestupku sám zjistil a jeho vinu prokázal. Považuje
za nepřípustné svévolné sloučení osoby stavebníka řádně realizujícího stavební práce v souladu
se stavebním povolením a jiné osoby porušující stavební kázeň, a to bez jakéhokoliv důkazu
prokazujícího takový závěr. Považoval-li krajský soud jeho tvrzení za účelové, nemohl vycházet
z nepodložených domněnek. Stěžovatel zcela konzistentně argumentuje, že on není stavebníkem,
který porušil stavební kázeň; žalovaný a následně krajský soud přitom toliko konstatují,
že stavebníkem je pouze on, aniž by však bylo zřejmé, jak k takovému závěru dospěli. Domněnka
krajského soudu, že povolené i nepovolené stavební práce v 3. NP jsou v kolizi, je mylná
a nevychází z provedeného dokazování ani správního spisu. Stavba je logicky dělena na jednotky
a jednotlivá podlaží, přičemž stavebníka jedné části stavby nelze mít automaticky za stavebníka
druhé části (např. jiných jednotek) stavby; ad absurdum by totiž stavebník každé jednotky u téže
stavby odpovídal také za stavební práce a jednání jiného stavebníka odlišné bytové jednotky,
což je v případě staveb bytových domů nepřípustné. Dle stěžovatele tedy není prokázáno
ani jinak zdůvodněno, na základě jakých skutkových okolností či z jakých právních důvodů
stavebník odpovídá za část stavby, na níž nerealizuje stavební práce. Zdůrazňuje přitom,
že stavebník nepovolené části stavby nebyl nikdy znám, správní orgány nevedly žádné šetření
ani dokazování směřující k jeho určení a jednaly vždy jen se stěžovatelem. Nepodloženost
skutkových zjištění ve spise správního orgánu je natolik zásadní a zřetelná, že krajský soud měl
napadené rozhodnutí bez ohledu na žalobní námitky zrušit.
[8] Stěžovatel dále poukazuje, že dle krajského soudu je on tou osobou, která má uvést výše
pokut udělených správním orgánem za obdobné jednání jiným osobám. Soud však zcela
opomenul, že se o toto snažil formou žádostí o informace (krajský soud o této věci rozhodoval
rozsudkem ze dne 15. 5. 2019, č. j. 62 A 297/2017 – 98). Stěžovatel přitom podal celou řadu
žádostí o informace, přičemž ani jedna nebyla vyřízena tak, aby mohl předložit referenční vzorek
pokut ukládaných v obdobných případech; správní orgán se vyhovění jeho žádostem všemožně
bránil a vždy rozhodl, že dané informace neposkytne, anebo vyměřil nepřiměřený poplatek.
Za tohoto stavu mu tedy nelze přičítat k tíži, že obvyklou výši pokut neuvedl. Domnívá se,
že výše přiměřené pokuty ukládané nepodnikající fyzické osobě za přestupky v oblasti porušení
stavební kázně lze úspěšně dohledat v jiných rozhodnutích, ke kterým měl krajský soud
přihlédnout z moci úřední, což neučinil; odkázal přitom na věci Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 5 As 24/2004, sp. zn. 7 As 71/2010, sp. zn. 1 As 115/2012 či sp. zn. 8 As 13/2018.
Krajský soud také nevyužil možnosti ověřit majetkové poměry stěžovatele z úřední databáze,
z níž by byla zřejmá existence probíhajícího exekučního řízení na jeho majetek. Správní orgány
ani krajský soud se s výší pokuty řádně nevypořádaly a zcela ignorovaly závěry Nejvyššího
správního soudu vyslovené v usnesení ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 – 133. Soud se toliko
ztotožnil se stručným a obecným odůvodněním správního orgánu založeným na vlastnictví
předmětné nemovitosti, avšak nezohlednil probíhající exekuci, nepožádal o žádné doklady týkající
se jeho majetkových poměrů a pouze se opřel o domnělou cenu předmětné nemovitosti
a stavebních prací, aniž měl najisto postaveno, kdo stavební práce platí. Vlastnictví nemovitosti
přitom ještě nezaručuje, že výše pokuty nemůže být pro něj likvidační či zasáhnout do jeho
majetkové sféry nad míru obvyklou; z logiky věci by vymožení pokuty prodejem předmětné
nemovitosti nutně zapříčinilo nepřiměřený zásah do jeho majetkových poměrů.
[9] Porušena dle názoru stěžovatele byla zásada správního uvážení; stavební úřad totiž
neuplatnil svou pravomoc pouze k těm účelům a rozsahu, k nimž mu byla zákonem svěřena,
ale i tendenčně dovozoval, kdo je pachatelem přestupkového jednání, aby tak zakryl nedostatek
provedeného dokazování. Dále byla porušena zásada předvídatelnosti, neboť správní orgán
postupoval odlišně (oproti jiným případům) ohledně výše uložené pokuty. Nedodržena byla též
zásada materiální pravdy, když správní orgán zcela opomenul provést zjištění pachatele a spokojil
se pouze se svým deduktivním uvážením. Obecně pak konstatoval, že zásadami, jejichž porušení
v předmětné věci nelze vyloučit, jsou také „in dubio pro reo“ a „ne bis in idem“.
[10] Napadený rozsudek je dle něj nadto nepřezkoumatelný, neboť argumentace soudu,
že stavbu nemohli provádět dva či více stavebníků současně, není podložena žádným důkazem
(stavebním deníkem či stavebně technologickými návaznostmi); ze stavební praxe přitom
může docházet k realizaci stavby vícero subjekty, obzvláště pokud se jedná o objekt o více
samostatných jednotkách. Stručné zdůvodnění, že tomu tak logicky nemůže být, neobstojí,
neboť se příčí stavebně technické praxi a stavebně technickým možnostem.
[11] Žalovaný k podané kasační stížnosti uvedl, že krajský soud dle jeho názoru přesvědčivě
a vyčerpávajícím způsobem vyhodnotil všechny žalobní námitky, přičemž stěžovatel neuvádí
žádné nové skutečnosti či okolnosti, které by vyvracely vyslovené závěry správního soudu.
Navrhuje proto kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[13] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatel uplatnil
kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud v prvé řadě zkoumal, zda je napadený rozsudek přezkoumatelný,
neboť jen u rozhodnutí přezkoumatelného lze zpravidla vážit další kasační námitky. Pokud jde
o obsah samotného pojmu nepřezkoumatelnost, odkazuje Nejvyšší správní soud na svou
ustálenou judikaturu k této otázce; srov. např. rozsudky NSS ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, či ze dne 25. 5. 2006,
č. j. 2 Afs 154/2005 – 245. Stěžovatel tvrdí, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť
závěr krajského soudu, že předmětnou stavbu reálně nemohli provádět dva stavebníci současně
(on přitom výhradně v souladu se stavebním povolením), není podložen žádným důkazním
prostředkem. Kasační soud se s touto námitkou neztotožňuje. Ve správním spise je založeno
stěžovateli udělené stavební povolení obsahující popis povolených stavebních úprav
a stanovených podmínek pro provedení stavby; stejně tak spis obsahuje podrobnou a precizní
dokumentaci o realizaci (nedovolených) stavebních prací [srov. fotodokumentaci z kontrolní
prohlídky ze dne 4. 5. 2017; výzvu stavebního úřadu k bezodkladnému zastavení prací ze dne
4. 5. 2017, č. j. MCBRMH/003350/17/2100/SVDE; fotodokumentaci z kontrolní prohlídky
ze dne 16. 5. 2017; protokoly z kontrolních prohlídek stavby ze dne 18. 5. 2017, 19. 5. 2017,
23. 5. 2017, 26. 5. 2017, 30. 5. 2017, 6. 6. 2017 a 13. 6. 2017 (vždy včetně odpovídající kvalitní
fotodokumentace); rozhodnutí stavebního úřadu nařizující zastavení prací na stavbě ze dne
18. 5. 2017, č. j. MCBRMH/003753/17/2100/SVDE; oznámení o zahájení přestupkového řízení
ze dne 23. 5. 2017, č. j. MCBRMH/003860/17/2100/SVDE]. Na základě těchto podkladů
si krajský soud bezpochyby mohl učinit relevantní logický úsudek, zdali bylo reálně možné,
aby i přes objektivně zcela zjevnou a řádně prokázanou realizaci „nepovolené části stavby“
paralelně samostatně probíhaly i stavební práce odpovídající povolení, jak tvrdil stěžovatel.
Nutno přitom podotknout, že se dle kasačního soudu nejedná o natolik komplikované
posouzení, které by si nemohl učinit krajský soud sám; nebyla proto nezbytná odborná
kompetence soudního znalce. Nesouhlas stěžovatele se závěry krajského soudu a polemika
s důvody, o něž je opřel, přitom není důvodem nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.
Nadto je třeba poukázat, že se ze strany krajského soudu jednalo pouze o podpůrný argument;
v předcházejících partiích napadeného rozsudku totiž naznal, že (i kdyby přistoupil na tvrzení
stěžovatele, že stavbu v rozporu se stavebním povolením fakticky realizoval někdo jiný),
byl by s ohledem na další okolnosti věci za nezabránění této činnosti odpovědný. Rozsudek
je tedy přezkoumatelný.
[16] Podle §2 odst. 2 písm. c) stavebního zákona je stavebníkem osoba, která pro sebe žádá
vydání stavebního povolení nebo ohlašuje provedení stavby, terénní úpravy nebo zařízení, jakož
i její právní nástupce, a dále osoba, která stavbu, terénní úpravu nebo zařízení provádí, pokud
nejde o stavebního podnikatele realizujícího stavbu v rámci své podnikatelské činnosti;
stavebníkem se rozumí též investor a objednatel stavby.
[17] Podle §152 odst. 1 věta první před středníkem stavebního zákona je stavebník povinen
dbát na řádnou přípravu a provádění stavby.
[18] Podle §178 odst. 2 písm. g) stavebního zákona se fyzická osoba jako stavebník dopustí
přestupku tím, že provede stavbu nebo její změnu v rozporu se stavebním povolením nebo
veřejnoprávní smlouvou, oznámeným certifikátem autorizovaného inspektora, opakovaným
stavebním povolením anebo s dodatečným povolením stavby.
[19] Podle §178 odst. 2 písm. j) stavebního zákona se fyzická osoba jako stavebník dopustí
přestupku tím, že v rozporu s §134 odst. 4 stavebního zákona neuposlechne výzvu nebo
rozhodnutí k zastavení prací na stavbě.
[20] Nejvyšší správní soud předesílá, že se zcela ztotožňuje s posouzením krajského soudu
ohledně odpovědnosti stěžovatele za porušení stavební kázně spočívající v realizaci předmětné
stavby v rozporu se stavebním povolením. Předně přitom poukazuje na relevantní souvislosti
věci. Stěžovatel je vlastník dané nemovitosti. Nejprve v řízení o umístění stavby požádal
o povolení stavebního záměru spočívajícího v nadstavbě daného objektu zbudováním 3. NP
a nad ním využitého podkroví, přičemž v budově by po předmětných úpravách bylo vymezeno
celkem 11 bytů; tento záměr byl zamítnut rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 22. 10. 2014,
č. j. MCBRMH/008051/14/2100/SVDE, které bylo poté potvrzeno rozhodnutím žalovaného
ze dne 12. 1. 2015, č. j. MMB/0482785/2014, neboť nebyl v souladu s požadavky §90 písm. a)
stavebního zákona. Stěžovateli bylo následně po roce vydáno stavební povolení, jímž byly
na předmětné nemovitosti povoleny stavební úpravy (pouze) za účelem vestavby bytu
do existujícího (doposud nevyužitého) podkroví a změny v užívání stavby (půdorys objektu,
výška stavby i střešní konstrukce měly být ponechány ve stávajícím stavu). Po provedení
povolených úprav měl objekt obsahovat i nadále v 1. NP kanceláře, ve 2. NP dvě bytové jednotky
a v podkroví měl být zbudován jeden byt (bylo přitom stanoveno, že objekt má i po změně
stavby mít parametry rodinného domu, tudíž v něm mohou být vymezeny nejvýše tři samostatné
bytové jednotky). V rámci proběhnuvších stavebních prací však na stavbě došlo mimo jiné
k vybudování zdiva celého 3. a 4. NP, věnce nad 3. NP i 4. NP, stropní konstrukce nad 3. NP,
s vynecháním otvorů ve zdivu pro budoucí výplně otvorů, vybudování krovu na 4. NP, včetně
laťování a izolace, osazení střešních oken a téměř kompletního pokrytí střešní krytinou. Stavební
řešení přitom odpovídalo vymezení 11 bytových jednotek (zjevně se tedy jednalo o stavební práce
provádějící původní nepovolený stavební záměr stěžovatele). Poté, co se tato nepovolená
stavební činnost na dané nemovitosti (dle tvrzení stěžovatele realizovaná od něj odlišnou osobou)
uskutečnila, byl to opět zase sám stěžovatel, kdo požádal o dodatečné povolení stavby v rozsahu
všech nepovolených stavebních úprav (srov. rozsudek téhož krajského soudu ze dne 6. 2. 2020,
č. j. 62 A 161/2018 – 97, kasační stížnost proti němu podanou NSS zamítl rozsudkem ze dne
18. 8. 2020, č. j. 1 As 93/2020 – 29, aprobující rozhodnutí žalovaného, jímž nebyla dodatečně
povolena předmětná stavba). Stěžovatel přitom ve správním řízení odmítl stavebnímu úřadu
sdělit, která tvrzená třetí osoba současně s ním jakožto stavebníkem provádějícím údajně toliko
stavební práce dle vydaného stavebního povolení (na nemovitosti v jeho vlastnictví) realizovala
nepovolenou stavební činnost. Ta nadto spočívala v tom, že v prostoru nad 2. NP (kde měl být
v dosavadním nevyužitém podkroví zbudován pouze jeden byt) bylo vystavěno obvodové zdivo
celého 3. NP, včetně věnce a stropní konstrukce, a nad ním ještě další 4. NP. Za shora popsané
skutkové situace nelze dle Nejvyššího správního soudu než přisvědčit žalovanému i krajskému
soudu v tom, že tvrzení stěžovatele a jím zvolená „obhajoba“ se jeví naprosto nelogická
a účelová; soud proto nepovažuje za nezbytné se zevrubně zabývat dílčími argumenty této
námitky.
[21] Stěžovatel (který jako jediný požádal o stavební povolení a sám připouští, že na dané
nemovitosti realizoval stavební práce) byl jakožto stavebník dle §152 odst. 1 věta první
před středníkem stavebního zákona povinen dbát na její řádné provádění. Nejvyšší správní soud
dává za pravdu krajskému soudu v tom, že tuto povinnost nelze považovat za splněnou, pokud
se alespoň nepokusil jiné (jím tvrzené) osobě zabránit provádět na „jeho“ stavbě současně s ním
stavební práce v rozporu se stavebním povolením. Netvrdí přitom ani, že by v průběhu realizace
„své části prací“ jakkoli zasáhl proti vznikajícímu zjevně protiprávnímu stavu, resp. údajné jemu
známé osobě - např. jí adresovanou výzvou k zastavení prací či podnětem na stavební úřad.
Rozhodně přitom nelze akceptovat nastíněnou tezi, že si při řádném budování podkrovního bytu
nad 2. NP nevšimnul toho, že okolo něj „vyrostly“ obvodové zdi 3. a 4. NP.
[22] Pokud by se mělo uvažovat o případné jiné verzi naplnění objektivní stránky skutkových
podstat přestupků, které jsou stěžovateli kladeny za vinu, muselo by z okolností provádění stavby
být patrné, že by stavební práce na předmětné nemovitosti spolu s ním realizoval ještě jiný
stavebník – ovšem ve smyslu §2 odst. 2 písm. c) stavebního zákona, který by nerespektováním
stavebního povolení porušil svou vlastní povinnost. Stavebníkem je přitom nejen ten, kdo
pro sebe žádal vydání stavebního povolení, ale též osoba, která stavbu provádí; v rozsudku ze dne
27. 1. 2016, č. j. 6 As 196/2015 – 33, Nejvyšší správní soud uvedl, že „kdokoliv, kdo stavbu pro sebe
buduje, se stává ze zákona stavebníkem na základě třetí, resp. čtvrté části definice, a tudíž jsou pro něj závazné
nejen požadavky, jež na stavebníka klade stavební zákon, nýbrž i podmínky (nikoliv nutně pro něj) vydaného
stavebního povolení, příp. jiného aktu zakládajícího veřejné subjektivní právo stavby na daném místě“. Nic
takového však z důkladných zjištění stavebního úřadu neplyne, ba dokonce je to podle toho,
co v řízení vyšlo najevo, krajně nepravděpodobné. Okolnosti, jež se týkají procesu získání
stavebního povolení, povaha stavby a faktická role, kterou při jejím provádění hrál stěžovatel,
prakticky vylučují skutkovou verzi tvrzenou stěžovatelem. Ten sám připouští, že stavbu zčásti
(údajně v mezích stavebního povolení na dostavbu podkrovního bytu v 3. NP) prováděl. Její
povaha je dle přesvědčivé dokumentace stavebního úřadu taková, že nemohla být prováděna
zároveň zčásti v souladu se stavebním povolením a zčásti zcela nad jeho rámec – charakter
dostavby 3. a 4. NP, zjevně vybočujících z povoleného rozsahu dostavby, jež se měla odehrávat
právě v prostoru 3. NP, to zkrátka vylučuje, jak již bylo shora zmíněno. Avšak ani kdyby byla
stěžovatelova skutková verze připuštěna jako rozumně možná, nestačilo by to. Ona hypotetická
další osoba by musela stavební práce realizovat výhradně pro sebe (nikoliv pro stěžovatele),
aby vůbec mohla být považována za stavebníka. Je přitom velmi nepravděpodobné, že by někdo
na stěžovatelově nemovitosti sám pro sebe budoval nadstavbu 3. a 4. NP (nutno podotknout
technicky naprosto nekompatibilním způsobem) toho času rekonstruované budovy. Za této
situace proto bylo dle soudu v projednávané věci skutečně na místě (s přihlédnutím k tomu,
že byl realizován záměr, o jehož povolení neúspěšně žádal sám stěžovatel) jej důvodně považovat
za jediného stavebníka.
[23] K jeho námitce, že není povinen označit osobu skutečného stavebníka, neboť se jednalo
o osobu blízkou, Nejvyšší správní soud konstatuje, že §55 odst. 4 správního řádu se vztahuje
toliko k odepření (jinak povinné) svědecké výpovědi. Stěžovatel však v řízení nevystupoval jako
svědek, nýbrž jako obviněný z přestupku; jistěže neměl povinnost sdělit správním orgánům vůbec
nic, stejně jako měl právo tvrdit cokoli, včetně nepravd (samozřejmě v mezích daných zákazem
křivého obvinění apod.). Pokud předestřel svou skutkovou verzi s údajným pachatelem přestupku
v podobě dalšího stavebníka, jehož totožnost nechtěl konkretizovat, jistě tak mohl učinit.
Podstatné však je, zda se jednalo o takovou alternativní verzi reality, jež jako nikoli zcela
nepravděpodobná s ohledem na dostupná fakta mohla vzbudit důvodnou pochybnost o tom,
jak se rozhodné skutečnosti staly. A za takovou stěžovatelovu verzi považovat nelze. Skutkový
stav zjištěný a řádně zaznamenaný ve správním spise stavebním úřadem je s ohledem
na okolnosti případu naprosto dostačující. Stěžovatelem tvrzené sloučení osoby stavebníka řádně
realizujícího stavební práce v souladu se stavebním povolením (stěžovatele) a jiné údajné
(nekonkretizované) osoby porušující stavební kázeň je dle Nejvyššího správního soudu s ohledem
na shora popsané okolnosti odpovídajícím úsudkem. Přisvědčit pak lze i závěru krajského soudu,
že povolené a provedené nedovolené stavební práce v 3. NP jsou ve vzájemné logické kolizi
(srov. podklady vypočtené v odst. [15] tohoto rozhodnutí); byť soud nutně nevylučuje,
že by je bylo možné z hlediska čistě stavebně-technického souběžně realizovat („uvnitř“ nového
3. NP postavit podkrovní byt), jejich paralelní provedení je zhola nesmyslné a prakticky
nevyužitelné. Jak bylo již akcentováno, provádět vestavbu jednoho bytu do podkroví ve 3. NP
a zároveň zbudovat obvodové zdivo plnohodnotného 3. NP (včetně překladu a stropu) je zjevný
nonsens. Nepřípadná je také argumentace stěžovatele poukazem na stavební práce na bytových
domech; v řešené věci se jednalo o rekonstrukci rodinného domu a navíc žadatelem o povolení
stavebních úprav byla jediná osoba, nikoliv řada různých formálně vystupujících stavebníků
budujících v jedné nemovitosti vícero svých vlastních bytových jednotek (navíc ani tyto jednotky,
jsou-li stavebně technicky součástí jednoho domu, nelze zpravidla budovat izolovaně jednu vedle
druhé, již jen z důvodů statiky, napojení sítí aj.; relativně samostatně lze provádět jen úpravy
jednotek již postavených)
[24] Podle §2 odst. 4 správního řádu správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu
s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to,
aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.
[25] Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem krajského soudu, že pokud namítá rozpornou
rozhodovací praxi správního orgánu ohledně výše ukládané pokuty, měl on sám uvést příklady
pokut udělených za obdobné jednání jiným osobám; poukazuje na to, že se právě o toto snažil
formou žádostí o informace, jimž ovšem nebylo vyhověno. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje,
že stěžovatel v žalobě toliko zcela obecně namítal, že napadené rozhodnutí „je v rozporu
s rozhodovací praxí, zejména pokud se týká výše uložené pokuty. V rozhodovací praxi stavebního úřadu
ani OÚSŘ MMB není znám jediný případ, kdy by fyzické osobě, nepodnikateli, byla za obdobné přestupky
uložena tak vysoká pokuta“. Ve výčtu důkazů sice uvedl položky dotaz na OÚSŘ MMB / Úřad
městské části města Brna, Brno - Řečkovice a Mokrá Hora, za jaké přestupky a v jaké výši byly
v období posledních pěti let uloženy pokuty fyzickým osobám – nepodnikatelům, avšak tyto
dokumenty neuvedl do seznamu příloh žaloby, nepřiložil je k žádnému ze svých podání
učiněných vůči krajskému soudu a především na ně nikterak neodkázal v textu žaloby ani replice.
Předmětné žádosti o informace (ze dne 19. 6. 2017 a 24. 10. 2017) a s nimi související podání
a rozhodnutí předložil poprvé až v řízení o kasační stížnosti, ačkoliv tento argument i dané listiny
mohl předestřít již v žalobě (ta byla podána 7. 9. 2018); k této skutečnosti proto nelze v kasačním
řízení přihlédnout dle §109 odst. 5 s. ř. s. Nejvyšší správní soud sice reflektuje, že ohledně těchto
žádostí o informace rozhodoval tentýž krajský soud (srov. jeho rozsudky ze dne 15. 5. 2019,
č. j. 62 A 297/2017 – 98, či ze dne 15. 5. 2019, č. j. 62 A 298/2017 – 110). Krajskému soudu však
nelze vyčítat, že bez jakékoli explicitní zmínky stěžovatele o předmětných žádostech o informace,
příp. alespoň odkazu na jiná jím toho času vedená soudní řízení týkající se této problematiky,
nezohlednil v projednávané věci jeho snahu o získání daných informací postupem dle zákona
č. 106/1999 Sb., a to jen na základě své „znalosti z úřední činnosti“.
[26] Dále je ještě k námitce stěžovatele nutno posoudit, zda si měl, na základě výše citovaného
(zcela obecného) žalobního tvrzení, srovnatelné případy vyhledávat sám krajský soud v rámci
jiných, jemu dostupných, soudních rozhodnutí (např. na webu NSS). Nejvyšší správní soud
předesílá, že důkazní břemeno v řízení o žalobě ve správním soudnictví leží zásadně na žalobci.
V rozsudku ze dne 14. 2. 2014, č. j. 4 Ads 118/2013 – 33, se přitom zabýval otázkou, zdali lze
na žalobce důkazní břemeno v plné míře přenést i v případě, kdy jeho námitka směřuje
proti porušení zásady legitimního očekávání dle §2 odst. 4 správního řádu. Vyslovil přitom,
že v takových případech po něm nelze požadovat úplné unesení důkazního břemene ve smyslu
doložení přesného obsahu rozhodnutí správních orgánů ve skutkově obdobných věcech
(respektive stoprocentní doložení rozhodovací praxe), neboť k těm rozhodnutím nemá žalobce
přístup. Dodal, že pro unesení důkazního břemena postačí, pokud v těchto případech žalobce
„doloží, že správní orgán v rozhodné době v typově srovnatelných věcech (tj. ve věcech správních deliktů podle téhož
ustanovení zákona) rozhodoval určitým způsobem, tj. zde ukládal pokuty v určité výši. V souladu s principem
kontradiktornosti řízení lze v takových případech, kdy žalobce prokáže odlišné rozhodování stejného správního
orgánu v typově srovnatelných věcech, požadovat od žalovaného, aby odlišnost rozhodování vysvětlil, tj. aby doložil
odlišnosti ve věcech, jichž se žalobce dovolává, případně doložil rozhodování ve věcech, které jsou podle jeho názoru
více srovnatelné s řešeným případem, než rozhodovací praxe, které se žalobce dovolává.“ V rozsudku ze dne
25. 4. 2019, č. j. 8 As 82/2019 – 49, Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „při posouzení rozhodování
správního orgánu ve srovnatelných věcech se tedy v tomto případě nelze spokojit s pouhým mechanickým srovnáním
věcí, v nichž byla uložena pokuta za správní delikt upravený v témže zákonném ustanovení. Pro posouzení
přiměřenosti výše pokuty uložené v dané věci lze tedy za relevantní považovat pouze skutkově shodné
anebo podobné případy, jak vyžaduje §2 odst. 4 správního řádu. (…) stěžovatelka tedy krajskému soudu
předložila tvrzení a označila důkazy, z nichž nebylo možno zjistit, byť třeba jen nepřímo, že by žalovaná
při ukládání pokuty v jejím případě vybočila z běžné praxe svého správního rozhodování. (…) pouhé statistické
údaje o celkovém počtu správních deliktů, při nichž došlo k porušení zákazu nekalého obchodního jednání, a výši
za ně uložených pokut, nemá pro tuto věc vypovídající hodnotu. (…) Lze tedy jen souhlasit se závěrem krajského
soudu, že stěžovatelka neposkytla dostatečně určitá tvrzení a neunesla důkazní břemeno ve věci.“ Je tedy zjevné,
že stěžovatel je tím, kdo měl prokázat (alespoň na určitém kvalifikovaném vzorku případů)
odlišné rozhodování stavebního úřadu v typově skutečně srovnatelných věcech, nikoliv
na doložení tohoto svého tvrzení v řízení před krajským soudem zcela rezignovat a posléze
až v kasační stížnosti argumentovat tím, že si toto srovnání měl obstarat sám soud. Je zjevné,
že stěžovatel se tento vzorek případů pokoušel zjistit dotazy podle zákona o svobodném přístupu
k informacím, což obecně vzato lze považovat za vhodnou cestu.
[27] Pro posouzení přiměřenosti pokuty však výše uvedené hraje jen vedlejší roli. Podstatné je,
že žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že s ohledem na výjimečnost řešeného případu
doposud nevydal žádné rozhodnutí v obdobné věci; to stěžovatel nikterak nevyvrátil. Jinak
řečeno, v řízení nevyšlo najevo, že by v rozhodovací praxi žalovaného či stavebního úřadu
existoval případ natolik typově podobný stěžovatelovu, že by bylo důvodné se detailněji zabývat
tím, zda ve stěžovatelově případě správní orgány nevybočily bez patřičných důvodů ze své
obvyklé praxe při určení výše pokut. Krajský soud proto postupoval správně, pokud vyšel
(v souladu s dispoziční zásadou) pouze z žalobního tvrzení stěžovatele, které bylo natolik obecné
a nekonkrétní, že jeho námitku nebylo možno shledat důvodnou.
[28] Stěžovatel dále tvrdí, že správní orgány ani krajský soud se nevypořádaly s výší pokuty
z hlediska závěrů Nejvyššího správního soudu vyslovených v usnesení rozšířeného senátu ze dne
20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 – 133, které údajně zcela ignorovaly. V něm zdejší soud vyslovil,
že „v rámci úvah o odpovídající intenzitě sankce by tedy měl správní orgán přihlédnout v nezbytném rozsahu také
k osobním a majetkovým poměrům pachatele, a to v případech, kdy takový požadavek vyplývá ze zákona nebo,
jak již bylo řečeno, z ústavního pořádku. (…) Správní orgán se tedy nebude muset při ukládání pokuty za jiné
správní delikty, u nichž zákon neupravuje zvláštní kritérium v podobě osobních a majetkových poměrů pachatele,
zabývat podrobným zjišťováním těchto poměrů tam, kde bude s ohledem na výši do úvahy přicházející pokuty
a na základní poznatky o osobě pachatele, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení, zřejmé,
že nehrozí existenční ohrožení pachatele či jeho podnikání. Naopak tam, kde si závažnost spáchaného deliktu
či další relevantní okolnosti vyžádají v rámci rozmezí, které zákon pro daný delikt předpokládá, takovou
intenzitu sankce, že nebude možné riziko likvidačního působení pokuty na osobu pachatele bez dalšího vyloučit,
bude nutné, aby se správní orgán zjišťováním osobních a majetkových poměrů pachatele důkladněji zabýval
a přihlédl k nim do té míry, aby výsledná pokuta byla sice citelným zásahem do jeho majetkové sféry, nikoli však
zásahem vzhledem ke svému účelu nepřiměřeným, který má likvidační účinky. (…) pravomoci správního orgánu
ke zjišťování osobních a majetkových poměrů účastníka řízení o jiném správním deliktu jsou do určité míry
omezené (…) Je tudíž třeba na jedné straně vycházet z toho, že povinnost správního orgánu zjistit veškeré
rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, jemuž má být z moci úřední uložena povinnost (§50
odst. 3 správního řádu), se vztahuje i na zjišťování osobních a majetkových poměrů účastníka řízení, je-li to
nezbytné pro stanovení výše pokuty za jiný správní delikt. Na straně druhé ovšem nelze opominout ani důkazní
břemeno účastníka řízení, které i v řízení o jiném správním deliktu nese, pokud jde o prokázání jeho vlastních
tvrzení (§52 správního řádu). Bude tedy záležet především na účastníku řízení, zda projeví svůj zájem na tom,
aby uložená pokuta pro něj neměla likvidační důsledky, tím, že správnímu orgánu poskytne základní údaje
o svých osobních a majetkových poměrech a tyto také věrohodným způsobem doloží či umožní správnímu orgánu,
aby ověřil jejich pravdivost např. tím, že zbaví pro tento účel výše zmíněné orgány veřejné moci mlčenlivosti. Pokud
tak účastník řízení neučiní a naopak odmítne poskytnout správnímu orgánu v tomto ohledu dostatečnou
součinnost, bude správní orgán oprávněn vyjít pouze z údajů, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního
řízení a které si správní orgán může zjistit bez součinnosti s účastníkem řízení (vedle katastru nemovitostí
např. z obchodního rejstříku, pokud jde o subjekty v něm zapsané, nebo z výpovědí svědků znalých osobních
a majetkových poměrů účastníka řízení). Nepovede-li tento postup k přesnému výsledku, může si správní orgán
takto učinit také jen základní představu o příjmech a majetku účastníka řízení, a to i na základě odhadu“.
Nejvyšší správní soud nemůže této námitce přisvědčit, neboť není pravdou, že by při stanovení
výše pokuty (posouzení jejího možného likvidačního charakteru) bylo zcela rezignováno
na zohlednění majetkových poměrů obviněného z přestupku; zevrubnost jejich posouzení však
odpovídá obecnosti stěžovatelových tvrzení.
[29] Stavební úřad v prvostupňovém správním rozhodnutí uvedl, že „stanovenou výši pokuty
neshledal jako likvidační či nepřiměřenou majetkovým poměrům obviněného. Vzhledem k hodnotě původní části
objektu G. X a rozsahu nově vybudovaných konstrukcí lze hodnotit finanční zázemí obviněného jako
nadprůměrné.“ Stěžovatel v odvolání toliko obecně namítal, že „správní orgán zcela pochybným způsobem
uvedl její výši (sankce) a že odůvodnění výše uložené sankce je nepřezkoumatelné“; vůbec tedy netvrdil
likvidační charakter jemu uložené pokuty. Proti nedostatečnému zohlednění jeho majetkových
poměrů brojil poprvé až v žalobě; nutno přitom podotknout, že opět naprosto obecně, když
pouze konstatoval, že „z obsahu spisu žalovaného je zřejmé, že odvolací správní orgán ani stavební úřad se
těmito pravidly (týkajícími se povinnosti zkoumat možné riziko likvidačního působení pokuty na
osobu přestupce) neřídily“. Žalovaný tedy na tuto námitku mohl reagovat až ve vyjádření k žalobě,
v němž uvedl: „z úřední činnosti bylo stavebnímu úřadu známo, že žalobce je vlastníkem předmětné stavby G.
č. p. X na pozemku parc. č. X v k. ú. Ř., ke kterému dále náleží zahrada na pozemku parc. č. X v k. ú. Ř.
Pouhým nahlédnutím do veřejné části Katastru nemovitostí lze pak zjistit, že je žalobce také vlastníkem
nemovitosti na ulici B. N. č. p. X na pozemku parc. č. X v k. ú. K. P., kde je současně také vlastníkem zahrady
na pozemku parc. č. X v k. ú. K. P.. Již tyto údaje vypovídají o finančním zázemí žalobce. Nadto je oběma
správním orgánům v dané věci z úřední činnosti známo, že žalobce ve své pracovní pozici má odpovědnost za
několik výrobních závodů v Evropě pro nadnárodní společnost (tuto formulaci použil sám žalobce jako odvolatel
v jiné věci před stavebním úřadem). Jistě je tedy také odpovídajícím způsobem finančně ohodnocen a úvaha
stavebního úřadu o nadprůměrném finančním zázemní tak je na místě a nejde o spekulaci.“ Pokud stěžovatel
(až v kasační stížnosti) k této problematice tvrdí, že vlastnictví určité nemovitosti ještě
nezaručuje, že výše uložené pokuty pro něj nemůže být likvidační, Nejvyšší správní soud této
námitce nepřisvědčuje. Za situace, kdy stěžovatel je vlastníkem dvou nemovitostí (rodinných
domů) s přilehlými zahradami v Brně, bylo s ohledem na aktuální (alespoň rámcově
předvídatelnou) tržní hodnotu nemovitostí, při absenci jakéhokoli jeho tvrzení o případných
finančních obtížích, naprosto přiměřeným a logickým úsudkem, že pro něj sankce ve výši
200 000 Kč nebude likvidační. Jestliže stěžovatel dále poukazuje na exekuce vedené proti jeho
osobě (doloženo krajskému soudu v doplnění žaloby), Nejvyšší správní soud poukazuje na to,
že jediné prokázané exekuční řízení (vedené Mgr. Ing. Josefem Cingrošem, soudním exekutorem
pod sp. zn. 009 EX 1226/17) bylo vedeno pro vymožení nepeněžitého plnění – zdržení
se stavebních prací a odstranění provedených nepovolených úprav právě na v tomto řízení
posuzované nemovitosti; byla přitom vymáhána pohledávka oprávněného ve výši 0 Kč a náklady
exekuce ve výši 3 880 Kč. Poukaz stěžovatele na toto exekuční řízení tedy nemůže ničeho změnit
na jeho majetkových poměrech, resp. likvidačním charakteru jemu uložené sankce.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyly naplněny stěžovatelem uplatněné
kasační námitky, taktéž neshledal vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti; proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s.,
věty poslední. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
[31] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl v tomto kasačním řízení úspěch
a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost. Proto soud
vyslovil, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému ji nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. března 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu