ECLI:CZ:NSS:2021:2.AZS.270.2020:41
sp. zn. 2 Azs 270/2020 - 41
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: B. M., zastoupený Mgr. Faridem
Alizeym, advokátem se sídlem Stodolní 834/7, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2019,
č. j. OAM-473/LE-BA02-VL13-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 7. 2020, č. j. 60 Az 1/2020 – 55,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včasně podanou kasační stížností brojí žalobce, jako stěžovatel, proti shora označenému
rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Krajského soudu v Plzni, jímž byla zamítnuta jeho
žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalovaného a rozhodnuto o nákladech řízení
a odměně ustanoveného zástupce (pozn.: v řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
výrokem I. usnesení ze dne 1. 9. 2020, č. j. 2 Azs 270/2020 – 20, zprostil ustanoveného zástupce
zastupování stěžovatele, neboť stěžovatel udělil generální plnou moc k zastupování v řízení
o kasační stížnosti v záhlaví označenému advokátovi).
[2] Rozhodnutím žalovaného byla stěžovatelova žádost ze dne 10. 11. 2019 o udělení
mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 2 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, v rozhodném znění (dále jen „zákon o azylu“).
[3] Krajský soud v odůvodnění napadeného rekapituloval obsah stěžovatelovy výpovědi
podané v rámci pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Vyšel tedy z tvrzení,
že stěžovatel je rozvedený, ale má v Praze přítelkyni, se kterou má dceru; celkem má dvě děti,
dceru nar. 1. 4. 2017 v Praze, kde nyní i žije, s ukrajinským státním občanstvím, nicméně
stěžovatel není zapsán v jejím rodném listě, protože u sebe neměl doklady. Dále má stěžovatel
syna nar. 22. 12. 2007 v Kišiněvu v Moldavsku, který je státním příslušníkem Rumunska a žije
v Irsku. Stěžovatel popsal průběh poslední cesty z vlasti do ČR tak, že Moldavsko opustil v roce
2014, jel do Rumunska, kde byl asi jeden den, a odtud odletěl do Francie, kde chtěl podat žádost
o azyl, ale dle jeho slov se mu zdálo, že byl sledován, a tak další den odletěl do Moskvy, kde
strávil přibližně půl roku. Z Moskvy údajně odletěl do Řecka, odkud po asi čtyřech dnech odletěl
do Německa, kde v roce 2015 požádal o azyl. V roce 2017 utekl do ČR, kde strávil přibližně jeden
rok, i když mezitím do Německa jezdil i nadále, aby získal zpět svůj cestovní pas. Posléze byl
v ČR zajištěn. Po propuštění ze zajištění byl asi tři dny v Praze, načež odjel na Ukrajinu,
kde zůstal téměř rok, protože tam má otce. Z Ukrajiny odjel asi před třemi nebo čtyřmi měsíci
(před datem uskutečnění pohovoru, tj. před 18. 11. 2019; pozn. NSS), zaplatil za moldavský
cestovní pas a přijel do ČR, aby viděl ženu a dceru. Pak odcestoval do Německa, kde byl
ale zadržen. Naposledy vstoupil na území ČR 20. nebo 21. září 2019, přičemž přijel soukromým
mikrobusem přes Slovensko a Polsko. Jeho cestovní doklad je dle něj v Německu a ten, na který
přicestoval, byl padělaný. Dále stěžovateli sdělil, že dříve pobýval ve státech Evropské unie,
a to konkrétně v Rumunsku, Francii, Irsku, Řecku, Německu, ČR (v průběhu roku 2017, kdy zde
byl nelegálně), Slovensku a Polsku. K tomu, zda měl dříve udělená víza nebo povolení k pobytu
v jiných státech, sdělil, že byl registrován v Rusku, kde studoval a žil v letech 2000 - 2014,
ale jezdil do Moldavska, a měl v Rusku i trvalé bydliště. O mezinárodní ochranu již žádal v roce
2015 v Německu. Ke svému zdravotnímu stavu sdělil, že je zdravý. O udělení mezinárodní
ochrany žádá z důvodu toho, že byl v mládežnické organizaci Demokratické strany - PLDM.
Vždy byl proti korupci v Moldavsku a měl důkazy, že premiér a ministr „brali peníze“ a tajně
za ně kupovali moldavské závody. Dále uvedl, že mu potom začali vyhrožovat, přicházeli k nim
domů a jednou jej zbili, ale uzdravil se a v činnosti pokračoval. Předsedu vlády podle stěžovatele
zavřeli do vězení. Bylo jich osm a byl na ně vyvíjen ještě větší tlak, dle něj jim jednou stříleli
do dveří, tak stěžovatel vyskočil z okna, sebral si své dokumenty a odjel do Rumunska; sebral
údajně i všechny flash disky, které měl jako důkazy proti premiérovi a jeho spolupracovníkům.
[4] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že žalovaný byl v dané věci
pro závěr o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné povinen dle §16 odst. 2 zákona o azylu
prokázat, že Moldavsko lze považovat za bezpečnou zemi původu. Vzhledem k tomu,
že vyhláška ministerstva vnitra č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon
o dočasné ochraně cizinců (dále jen „prováděcí vyhláška“), uvedenou zemi výslovně zmiňuje
ve výčtu bezpečných zemí původu (§2 bod 15.), nemusel žalovaný zkoumat naplnění
jednotlivých znaků bezpečné země původu dle §2 od st. 1 písm. k) zákona o azylu, nýbrž mohl
bez dalšího přistoupit ke konstatování splnění podmínek bezpečnosti Moldavska. Krajský soud
podotkl, že i nad rámec uvedené povinnosti žalovaného jsou součástí správního spisu také
„Informace OAMP Moldavsko: Hodnocení Moldavska jako bezpečné země původu, stav: červen
2019“ ze dne 12. 6. 2019 a „Informace OAMP, Moldavsko – Bezpečnostní a politická situace
v zemi“ ze dne 20. 6. 2018. Žalovaný ve svém rozhodnutí také náležitě zohlednil stěžovatelovu
výpověď. Splnil tudíž svou povinnost řádného zjištění skutkového stavu. Stěžovatel není osobou,
jež by pocházela ze států, jež za „bezpečné země původu“ ani „bezpečné třetí země“ považovat
nelze, a u nichž by bylo třeba posuzovat i další podmínky pro posouzení předmětné žádosti
o poskytnutí mezinárodní ochrany. Krajský soud rovněž poznamenal, že charakteristickým
znakem řízení o azylu v případě bezpečných zemí původu je (oproti jiným obdobným azylovým
řízením) uvalení důkazního břemene na žadatele. Dodržování mezinárodních závazků
a neporušování práv vlastních občanů se u bezpečných zemí presumuje, a proto hlavní
odpovědnost za prokázání opaku spočívá právě na žadatelích. Je povinností žadatele, aby azylově
relevantní skutečnosti nejen tvrdil, ale zejména i doložil; k tomu ale nemůže postačovat pouhá
žadatelova výpověď. K podpoření svého názoru pak krajský soud citoval z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70.
[5] V závěru odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud vyjádřil své ztotožnění
s hodnocením žalovaného, a sice že stěžovatel hovořil o svých údajných problémech rozporně
a nepřesvědčivě, když nebyl schopen vysvětlit ani základní informace, např. jakými důkazy proti
členům různých stran disponoval, co po něm konkrétně tito lidé po dobu několika let vlastně
požadovali ani proč by po něm měli pátrat. Stěžovatel měl údajně mít i problémy s policií - měla
mu vyhrožovat, zbít jej (v roce 2013), případně požadovat údajné důkazy; stěžovatel tvrdil,
že se obával zničení důkazů ze strany policie, avšak v tom případě nedává smyslu jeho tvrzení,
že se rovněž v roce 2013 obrátil právě na policii s žádostí o pomoc ohledně předmětného
vyhrožování a nátlaku. Navíc stěžovatel sám uvedl, že během doby, kdy měl údajně mít problémy
s příslušníky konkurenčních politických stran a s policií, opakovaně vycestovával z Moldavska
do Ruska, konkrétně v letech 2000 - 2014, kdy tam žil a studoval, aniž by kdy měl jakékoli
problémy při vycestování nebo návratu. Volný přeshraniční pohyb mu byl rovněž ze strany
státních orgánů bez problémů umožněn i přesto, že stěžovatel tvrdil, že po něm měl kdosi střílet
a měl problémy s policií. Stěžovatelovo vyjádření, že jej bezpečnostní složky nechávaly dokonce
opakovaně opouštět území, protože neustále cestoval přeshraničně se svým advokátem,
resp. protože jeho cesty byly tak frekventované (a policie proto neměla „šanci jej chytit“), označil
krajský soud za absurdní a lživé. Stěžovatel ostatně nebyl schopen v této souvislosti jakkoliv
konkrétně vysvětlit, proč by měl zájem o jeho osobu trvat, respektive proč by vůbec měl kdy být
pro policii zájmovou osobou; toliko obecně vylíčil svou údajnou situaci, avšak k namítaným
skutečnostem již neunesl důkazní břemeno a současně existují zjevné a zásadní rozpory v jeho
výpovědích. Současně krajský soud poukázal, že stěžovatel nikdy nebyl v Moldavsku z ničeho
obviněn, natožpak trestně stíhán, což vyplývá z jeho výpovědí. Nelze pominout ani zjevnou
účelovost podání žádosti o mezinárodní ochranu, neboť stěžovatel tak učinil dle svého vlastního
vyjádření až poté, co mu bylo pro jeho neoprávněný pobyt na území ČR uloženo správní
vyhoštění a došlo k jeho zajištění v zařízení pro zajištění cizinců. Stěžovatel si přitom byl vědom,
že mu byl udělen soudně trest vyhoštění, avšak i přesto opětovně nelegálně přicestoval na území
ČR, a navíc vycestovával do Německa, přičemž cestoval na padělaný doklad. Za tohoto stavu
shledal krajský soud správným závěr žalovaného o zjevné nedůvodnosti stěžovatelovy žádosti
o udělení mezinárodní ochrany.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Stěžovatel v kasační stížnosti nejprve obecně odkázal na důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s.
[7] Žalovaný při výkonu své diskreční pravomoci správního orgánu ani následně krajský soud
při přezkumu jeho rozhodnutí řádně neaplikovali §16 odst. 2 zákona o azylu; rozhodli tedy
nesprávně a protizákonně. Sám žalovaný ve svém rozhodnutí potvrdil, že v Moldavsku panuje
ústavní krize, státní prostředky jsou zneužívány a dochází k nakupování hlasů při různých
volbách, včetně voleb parlamentních.
[8] S odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2009,
č. j. 8 Azs 25/2008 - 74, stěžovatel namítá, že není povinen prokazovat splnění podmínek
pro udělení azylu podle §12, §13, §14, §14a ani §14b zákona o azylu; postačí, pokud
věrohodně vypověděl o existenci důvodů týkajících se jeho osoby, které jsou podstatné z hlediska
mezinárodní ochrany. Obdobně stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57. Žalovaný a krajský soud výše uvedenou judikaturu
nerespektovali.
[9] Stěžovatel v rámci svého působení v mládežnické organizaci Demokratické strany
v Moldávii zajistil důkazy zkorumpovanosti politiků, kteří mají přímý vliv na dění ve státě, stejně
jako na státní moc, např. policii. Kvůli této protikorupční činnosti bylo stěžovateli a jeho
spolustraníkům vyhrožováno a byli dokonce fyzicky napadáni ve svých domovech; v této situaci
byl stěžovatel nucen zachránit si život tím, že vyskočil z okna a opustil zemi svého původu.
V případě návratu do Moldavska se stěžovatel obává toho, že výhrůžky budou ze strany
současného státního režimu naplněny. Důkazy k podpoře jeho tvrzení se z důvodu prvotního
azylového řízení nachází v Německu a stěžovatel je tak odkázán pouze na své výpovědi, které
však žalovaný i krajský soud vyhodnotili jako nedůvěryhodné, a to aniž by shromáždili důkazy
k jejich vyvrácení.
[10] Žalovaný ve věci nepostupoval správně, když žádost zamítl v rozporu se zákonem,
kdy neposoudil řádně všechny skutečnosti; porušil tím povinnost danou §50 a §68 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“). Současně došlo
k porušení §2 a §3 správního řádu. Řádným nepřezkoumáním důkazních materiálů
a nepřihlédnutím ke zjištěným skutečnostem porušil žalovaný Listinou, Úmluvou o ochraně
lidských práv a základních svobod a Všeobecnou deklarací lidských práv garantované právo
na spravedlivý proces. Nepřihlédnutím k doloženým skutečnostem učinil správní orgán své
rozhodnutí nezákonným a nepřezkoumatelným.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti setrvává na tom, že splňuje podmínky pro udělení
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, neboť v průběhu řízení vyšlo najevo, že v jeho
případě jsou dány důvodné obavy, že pokud by byl vrácen do státu, jehož je státním občanem,
hrozilo by mu skutečné nebezpečí vážné újmy, a že z důvodu takového nebezpečí nemůže nebo
není ochoten využít ochrany státu, jehož je státním občanem.
[12] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 6. 10. 2020. Uvedl, že stěžovatel
nedostál své zákonné povinnosti, když neprokázal, že v jeho konkrétním případě nelze
Moldavsko považovat za bezpečnou zemi původu. Stěžovatelův azylový příběh se nese v duchu
nepodložených a obecných tvrzení, které si navíc na několika místech vzájemně odporují.
Odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí i na odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž
se ztotožňuje. Kasační stížnost považuje za nedůvodnou, resp. nepřijatelnou.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, vůči
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen
advokátem a jsou splněny i obsahové náležitosti kasační stížnosti dle §106 téhož zákona.
[14] Před přistoupením k meritu věci, tj. posouzení důvodnosti kasační stížnosti, se Nejvyšší
správní soud musel nejprve zabývat otázkou její přijatelnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. totiž
platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[15] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[16] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39
(všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz), je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je (kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce) pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení rovněž uvedl, že v zájmu
stěžovatele je v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnění podmínek přípustnosti
kasační stížnosti, nýbrž také uvést, v čem stěžovatel spatřuje (v mezích kritérií přijatelnosti)
v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší
správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
[17] V tomtéž usnesení poskytl Nejvyšší správní soud typový výčet situací, kdy bude
podmínka podstatného přesahu významu kasační stížnosti nad vlastními zájmy stěžovatele
zpravidla splněna. „O přijatelnou kasační stížnost se může zpravidla, nikoliv však výlučně, jednat
v následujících případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů
i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní
odklon, což znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se pak v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí
nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.“
[18] Stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl argumentaci, kterou by výslovně směřoval k závěru
o podstatném přesahu významu kasační stížnosti nad jeho vlastními zájmy.
[19] Nejvyšší správní soud předesílá, že v napadeném rozsudku ani v jemu předcházejícím
řízení neshledal zásadní pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele. Stěžovatel sice namítl, že žalovaný (a potažmo i krajský soud) nerespektoval
ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, avšak Nejvyšší správní soud se s tímto
názorem neztotožňuje. Stěžovatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, ani usnesení téhož soudu ze dne 30. 6. 2009,
č. j. 8 Azs 25/2008 - 74, se totiž nikterak netýkají výkladu §16 odst. 2 zákona o azylu, přesněji,
je-li v těchto rozhodnutí pojednáno o rozložení důkazního břemene v řízení o žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, pak je tak činěno na právním základě žádostí o udělení mezinárodní
ochrany, jež nebyly žalovaným posouzeny jako zjevně nedůvodné ve smyslu předmětného
ustanovení zákona o azylu. Jedná se o zásadní rozlišení, neboť dle §16 odst. 2 zákona o azylu
platí, že přichází-li žadatel ze státu, který Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu,
pak bude jeho žádost zamítnuta, neprokáže-li cizinec, že v jeho případě tento stát za takovou
zemi považovat nelze. Je zřejmé, že předmětné ustanovení stanovuje zvláštní pravidlo
pro rozložení důkazního břemene v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany;
stěžovatelovy odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu jsou proto nepřiléhavé.
[20] Nejvyšší správní soud podotýká, že podle §16 odst. 2 zákona o azylu se důkazní břemeno
žadatele netýká skutečností zakládajících některý z azylových důvodů (srov. §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona o azylu), nýbrž skutečnosti, že stěžovatelova země původu není pro tohoto
žadatele zemí bezpečnou, ačkoli ji Česká republika obecně (paušálně) za bezpečnou zemi
považuje. Nejvyšší správní soud již několikrát judikoval, že je povinností žadatele prokázat,
že země jeho původu není pro jeho osobu bezpečná (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, č. 1749/2009 Sb. NSS, dále
usnesení téhož soudu ze dne 23. 9. 2020, č. j. 6 Azs 209/2020 – 29; ze dne 30. 9. 2020,
č. j. 9 Azs 185/2020 – 30, a ze dne 8. 10. 2020, č. j. 10 Azs 232/2020 – 32).
[21] Nejvyšší správní soud rovněž ustáleně judikuje, že tvrzené nedostatky ve zjištění
a posouzení individuálního skutkového stavu věci samy o sobě nemohou být vadou, která by byla
způsobilá být důvodem přijatelnosti kasační stížnosti. Krajský soud se ostatně v nyní posuzované
věci při přezkoumávání skutkového stavu nedopustil pochybení, která by svojí povahou stála
proti základním zásadám přezkumného soudního řízení; napadený rozsudek ani nevykazuje žádné
extrémně závažné nedostatky, které ponechat bez povšimnutí by bylo v rozporu s právem
na spravedlivý proces.
[22] Nejvyšší správní soud shrnuje, že napadený rozsudek není stižen vadou
nepřezkoumatelnosti (pro nedostatek důvodů či pro nesrozumitelnost), není zde ani jiná vada
řízení před soudem, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku, krajský soud
se nedopustil ani žádného judikaturního odklonu či hrubého pochybení při výkladu hmotného
práva. Řádně přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jeho úvahy jsou přitom jasné
a srozumitelné. K žádnému porušení práva na spravedlivý proces, natož pak porušení
extrémnímu, v projednávané věci nedošlo, pročež podmínky přijatelnosti kasační stížnosti nejsou
splněny.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] S ohledem na skutečnost, že stěžovatel nepředestřel žádnou otázku, jež by mohla
mít obecný dopad na rozhodovací činnost krajských soudů a k níž by se měl Nejvyšší správní
soud vyslovit za účelem sjednocování judikatury, přičemž takovou otázku nenalezl soud ani ex offo
z obsahu spisu, ani z popisu skutečností samotným stěžovatelem, nemohl Nejvyšší správní soud
dospět k jinému závěru, než že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
jeho vlastní zájmy. Kasační stížnost proto podle §104a s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou. O věci
přitom rozhodoval bez jednání za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
[24] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 větou první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu