ECLI:CZ:NSS:2021:2.AZS.330.2020:61
sp. zn. 2 Azs 330/2020 - 61
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: O. M., zast. Mgr. Bc. Filipem
Schmidtem LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci žaloby proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 30. 6. 2020, č. j. OAM-160/ZA-ZA11-K09-2019, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 9. 2020,
č. j. 55 Az 2/2020 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci, advokátovi Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M.,
se p ři zn áv á odměna za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti
v částce 8228 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 6. 2020, č. j. OAM-160/ZA-ZA11-K09-2019 (dále jen
„napadené rozhodnutí“), neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Žalobce brojil proti nadepsanému rozhodnutí žalobou u krajského soudu, který ji zamítl.
Podle soudu nelze tolerovat postup žalobce, který podal žádost o mezinárodní ochranu
po 25 letech pobytu na území ČR, a to kvůli finanční náročnosti jeho léčby rakoviny a obavě,
že si léčbu na Ukrajině (v zemi původu) nebude moci hradit. Krajský soud zohlednil rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci Paposhvili proti Belgii ze dne
13. 12. 2016, č. stížnosti 41738/10 (dále jen „Paposhvili proti Belgii“), a ve shodě se žalovaným
dospěl k závěru, že v případě žalobce nebylo dosaženo vysokého standardu velice výjimečných
okolností a závažných humanitárních důvodů, které by opodstatňovaly možné
porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská
úmluva“). Zdůraznil, že ze zjištění žalovaného vyplynulo, že zdravotnický systém na Ukrajině
je bezplatný, a základní (adekvátní) léčba tudíž nebude pro žalobce nedostupná. Ač úroveň
lékařské péče poskytované na Ukrajině může být nižší než v ČR, nelze tuto skutečnost dle
krajského soudu zneužívat pro účely humanitárního azylu (§14 zákona o azylu). Krajský soud
neshledal ani důvody pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, neboť shodně
se žalovaným dospěl k závěru, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti, na jejichž základě by se dalo
usoudit, že žalobci v případě návratu do země původu hrozí vážná újma ve smyslu citovaného
ustanovení. Muselo by se totiž jednat o nebezpečí špatného zacházení, které reálně
a bezprostředně hrozí, ne o případy, v nichž vůbec nastat nemusí nebo může nastat pouze
v případě jiných přidružených okolností, které však nelze předjímat.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku včasnou kasační
stížnost, kterou se domáhá jeho zrušení z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s. Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje v tom, že se dotýká otázek, které dosud nebyly
vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. Dále stěžovatel v napadeném
rozsudku shledává zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení.
[4] Krajský soud i žalovaný podle něho nesprávně posoudili, že jeho případ nespadá
pod velmi výjimečné případy vymezené judikaturou ESLP ve věci Paposchvili proti Belgii.
Nedostatečně posoudili reálnost nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. b)
a d) zákona o azylu. Žalovaný i krajský soud upřednostnili zprávy o zdravotním systému
z hlediska právních předpisů, ale již dostatečně nereflektovali individuální okolnosti jeho případu,
tedy skutečného rizika vážného, rychlého a nevratného zhoršení jeho zdravotního stavu
při návratu na Ukrajinu. Ze zpráv o Ukrajině vyplývá, že na Ukrajině není pro něj léčba dostupná.
Stěžovatel předložil informace, že ač je údajně zdravotnický systém na Ukrajině bezplatný, v praxi
je situace jiná a téměř za všechno si musí pacienti platit. Krajský soud však nedostatky
v ukrajinském zdravotním systému nezohlednil. S ohledem na vážné onemocnění a snížené
možnosti obstarat si v současnosti vlastní zdroj obživy je nereálné, aby si stěžovatel zajistil léčbu
sám. Ani tyto informace krajský soud a žalovaný nereflektovali. Nedostatečně tedy zjistili
skutkový stav a jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná.
[5] Krajský soud i žalovaný dále nedostatečně posoudili existenci okolností hodných
zvláštního zřetele ve smyslu §14 zákona o azylu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 3. 2004, 2 Azs 8/2004 – 55, míní, že neposkytnout mu humanitární azyl by bylo
„nehumánní“. Žalovaný a krajský soud zlehčují jeho onemocnění. Přitom jeho tumor nelze
odstranit, stěžovatel musí docházet dvakrát měsíčně na chemoterapii a užívat každý den
doplňující léky i injekce. Jeho zdravotní stav je přímo úměrný dostupnosti léčby a léčiv v ČR.
Žalovaný a krajský soud taktéž nesprávně přičetli stěžovateli k tíži, že podal žádost o mezinárodní
ochranu až po 25 letech pobytu na území ČR. Stěžovatel nerozporuje, že podal žádost
až po 25 letech ani že ji podal z důvodu řešení svého špatného zdravotního stavu, v čemž
spatřuje důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Závažné onemocnění, kvůli kterému žádá
o mezinárodní ochranu, se však u něj rozvinulo až v letech 2018-2019. V souladu s judikaturou
Nejvyššího správního soudu tedy představil racionální, logickou a opodstatněnou argumentaci
k pozdějšímu podání žádosti. S ohledem na uvedené podle názoru stěžovatele rozhodnutí
žalovaného nenaplňuje požadavek rozhodovat s vyloučením libovůle a neodpovídá principům
demokratického právního státu, a krajský soud ho měl proto zrušit.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí
a na celý obsah správního spisu. K námitkám stěžovatele ohledně jeho zdravotního stavu, léčby
v ČR a aplikace rozsudku ESLP ve věci Paposhvili proti Belgii se dostatečně a přezkoumatelně
vyjádřil, a proto je shledává nedůvodnými.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož
napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou
její přijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
Podle tohoto ustanovení Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele (k pojmu nepřijatelnosti viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39).
[9] Stěžejní námitkou stěžovatele je, že jeho vážný zdravotní stav a nízká úroveň zdravotnictví
v jeho domovském státě (Ukrajina), které není fakticky bezplatné, přičemž stěžovatel na potřebné
léky a léčbu nemá finanční prostředky, znamenají v souhrnu překážku k potřebné zdravotní péči
dle nejnovější judikatury ESLP (Paposhvili proti Belgii). Představují tedy důvod k udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, případně doplňkové ochrany podle §14a zákona
o azylu.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti. Z napadeného
rozsudku je zřejmé, jakými úvahami byl v rámci posouzení věci krajský soud veden a k jakému
závěru na jejich základě dospěl. Jestliže krajský soud dospěl k totožným závěrům jako žalovaný,
nelze jeho rozhodnutí hodnotit jako nepřezkoumatelné (viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 2. 2016, č. j. 5 Azs 168/2015 – 36).
[11] Rozhodnutí žalovaného vycházelo z dostatečně zjištěného skutkového stavu v návaznosti
na tvrzení stěžovatele ve správním řízení a dokumenty popsané v napadeném rozhodnutí
(viz str. 3 až 4 napadeného rozhodnutí). Žalovaný především zohlednil zdravotní dokumentaci
předloženou stěžovatelem o jeho vážném zdravotním stavu, přičemž Nejvyšší správní soud nemá
za to, že by jej jakkoliv zlehčoval (viz rozbor na str. 8 – 9, resp. 10 napadeného rozhodnutí).
Při posuzování dostupnosti léků a léčby rakoviny rekta na Ukrajině vycházel především
z Informace místního lékaře, č. j. BDA 7243 ze dne 14. 5. 2020, získané v rámci evropského
Projektu lékařských informací o zemích původu IV – Přístup k léčbě rakoviny rekta, včetně léčiv
a zdravotnických pomůcek a Informace místního lékaře č. j. BMA 13449 ze dne 30. 3. 2020
získané v rámci evropského Projektu lékařských informací o zemích původu IV – Dostupnost
léčby rakoviny rekta, včetně léčiv a zdravotnických pomůcek. Tyto zdroje a informace z nich
zjištěné splňují všechny požadavky na ně kladené judikaturou Nejvyššího správního soudu
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 - 71).
[12] Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je na uvážení správního orgánu,
zda humanitární azyl podle §14 zákona o azylu udělí, či nikoli; míra volnosti uvážení správního
orgánu je limitována pouze zákazem libovůle. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu
soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda
je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (srov. např. rozsudek ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 – 48, rozsudek ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, a mnohé další).
[13] Nejvyšší správní soud neshledal, ve shodě s krajským soudem, že by žalovaný překročil
v případě stěžovatele meze správního uvážení a jednal v rozporu se zákazem libovůle. Zohlednil
stěžovatelův vážný zdravotní stav, zároveň však vzal v úvahu, že stěžovatel není ani ve svém
zdravotním stavu odkázán na péči jiné osoby. Dále konstatoval, že na Ukrajině se nachází
manželka a dvě dospělé děti stěžovatele, kteří o něho mohou v případě potřeby pečovat
(na tomto závěru nemění nic ani vyjádření stěžovatele, že se s manželkou chce rozvést).
Stěžovatel vlastní na Ukrajině rodinný dům, do nějž se může vrátit, případně jej prodat
či pronajmout a ze získaných finančních prostředků může hradit svůj pobyt v domovském státě
či případnou léčbu. V době rozhodování žalovaného stěžovatel podstupoval onkologickou léčbu,
jeho stav byl kompenzován léky a lékaři navrhované řešení operací odmítl, a to kvůli nutnosti
založení druhého vývodu. Po chemoterapii došlo dokonce ke zlepšení stavu stěžovatele. Co
se pak týče dostupnosti léčby, žalovaný neshledal na základě zpráv o zemi původu, že by nebyla
na Ukrajině dostupná či že by léky (kromě jednoho léku) nebyly státem hrazeny. Dle neoficiálních
informací si údajně mají někteří pacienti za služby či léky doplácet. Žalovaný nerozporoval,
že léčba v ČR může být pro stěžovatele jak z hlediska finančního, tak vzhledem k obecné úrovni
zdravotní péče v ČR výhodnější. Zdůraznil však, že při posouzení celé situace stěžovatele
(osobní, sociální, ekonomické) nemůže být jeho případ podřazen pod hodný zvláštního zřetele.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by rozhodnutí žalovaného vybočilo z mezí a hledisek
stanovených zákonem či bylo v rozporu s pravidly logického usuzování a premisy takového
úsudku nebyly zjištěny řádným procesním postupem.
[14] Co se pak týče udělení doplňkové ochrany ze zdravotních důvodů ve smyslu §14a zákona
o azylu, z judikatury ESLP i Nejvyššího správního soudu plyne, že tento institut je vyhrazen
pro velmi výjimečné případy, nikoliv však jen pro ty, v nichž je žadatel v době podání žádosti
bezprostředně ohrožen na životě. Podle rozsudku ve věci Paposhvili proti Belgii jde i o případy
vážně nemocných osob, „u nichž se lze ze závažných důvodů domnívat, že v přijímající zemi by nedostatek
vhodné péče či přístupu k ní představoval skutečné riziko, že se zdravotní stav nemocné osoby vážně, rychle
a nevratně zhorší, a to by vedlo k intenzivnímu utrpení této osoby nebo k výraznému snížení předpokládané délky
jejího života“ (bod 183 rozsudku).
[15] Je pravda, že žalovaný ve svém rozhodnutí nevzal rozsudek ve věci Paposhvili proti Belgii
výslovně v potaz. Nejde však o vadu, kvůli níž by rozhodnutí neobstálo. Podstatné pro tuto věc
je, zda se žalovaný vypořádal s informacemi v podkladech pro své rozhodnutí tak, aby bylo
zřejmé, zda stěžovatelova situace odpovídá závažnosti zdravotních potíží řešených ve věci
Paposhvili proti Belgii.
[16] Jak již bylo uvedeno, žalovaný si pro své rozhodnutí shromáždil stěžejní podklady
a informace (o zdravotním stavu žadatele a o kvalitě a dostupnosti zdravotní péče a léků v zemi,
kam by musel žadatel vycestovat). Z judikatury ESLP plyne, že je na žadateli, aby předložil
důkazy pro to, že by mu v zemi původu hrozila vážná újma, neboť by se mu tam nedostalo
vhodné zdravotní péče odpovídající jeho vážnému zdravotnímu stavu (srov. bod 186 rozsudku
Paposhvili proti Belgii). Informace o svém zdravotním stavu musí poskytnout žadatel v takové
kvalitě, aby z nich bylo možné učinit závěr o tom, v jak závažném stavu se žadatel nachází a jaké
riziko by pro něj představovaly samotná cesta do země původu i následné setrvání v ní.
Na žalovaném je, aby tyto důkazy řádně posoudil a potvrdil či rozptýlil žadatelovy obavy,
že se jeho zdravotní stav zásadně zhorší, tím, že si obstará dostatek informací o dostupnosti
zdravotní péče v žadatelově zemi původu (obdobně bod 187 rozsudku Paposhvili proti Belgii).
[17] Ve stěžovatelově případě z lékařských zpráv vyplynulo, že stěžovatel jako osoba trpící
rakovinou rekta není zdaleka zdravou osobou. Zároveň jeho zdravotní stav není dobrý již delší
dobu, ale významněji se nemění. Lékaři rovněž ve zprávách neupozornili na žádné konkrétní
riziko zhoršení jeho zdravotního stavu (jak to např. učinili v případě rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 5. 2019, č. j. 7 Azs 435/2018 - 32). Ač je zdravotní stav stěžovatele
neuspokojivý, nejedná se o tak závažný případ jako ve věci Paposhvili proti Belgii. V něm žadatel
trpěl akutní leukémií a bez transplantace, které by se mu v Gruzii nedostalo, bylo zhoršení jeho
zdravotního stavu takřka nevyhnutelné. Stěžovatelovy problémy je podle informací žalovaného
možno navíc řešit i v rámci ukrajinského zdravotního systému (byť zajisté není dokonalý).
Z judikatury Nejvyššího správního soudu také vyplývá, že omezené prostředky stěžovatele
na zaplacení nákladné zdravotní péče zpravidla nelze vykládat jako mučení ani nelidské
či ponižující zacházení ze strany domovského státu (srov. např. usnesení ze dne 15. 12. 2016,
č. j. 2 Azs 259/2016 - 18, či ze dne 2. 8. 2018, č. j. 6 Azs 98/2018 - 22). S ohledem na uvedené
Nejvyšší správní soud v souladu s názorem žalovaného i krajského soudu uvádí, že stav
stěžovatele není tak vážný, aby mu návrat na Ukrajinu a stav tamní zdravotní péče mohly
způsobit vážnou újmu. Nejedná se o velmi výjimečný případ, který by aktivoval čl. 3 Evropské
úmluvy.
[18] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že se ve své judikatuře věnoval i možnosti
podat žádost o mezinárodní ochranu po určité době po příjezdu na území ČR, aniž by byl důvod
ji považovat za účelovou (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2019,
č. j. 4 Azs 35/2019 - 69). Stěžovatel ve smyslu této judikatury opravdu představil racionální,
logickou a opodstatněnou argumentaci, kterou zdůvodnil, proč nepožádal o mezinárodní ochranu
bezprostředně po přicestování do České republiky, ale až po 25 letech pobytu, a to z důvodu
zjištění svého závažného onemocnění, které považoval za azylově relevantní. Pokud tedy
žalovaný a krajský soud označili z tohoto důvodu stěžovatelovu žádost za účelovou, jedná o dílčí
pochybení. Pro posouzení cele věci však není tento dílčí nesprávný závěr podstatný, neboť
stěžejním bylo v případě stěžovatele posouzení jeho zdravotního stavu a stavu zdravotnictví
na Ukrajině.
[19] Stěžovatel tedy v průběhu správního řízení netvrdil důvody, které by mohly být hodné
zvláštního zřetele ve smyslu §14 zákona o azylu nebo důvodem k udělení doplňkové ochrany
podle §14a téhož zákona. Ustálená judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na jeho námitky.
Nejsou známy ani jiné relevantní informace, na jejichž základě by vyvstaly pochybnosti,
že by neudělením mezinárodní ochrany došlo k porušení zásady non-refoulement.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání. Nepřijatelná kasační stížnost byla proto odmítnuta (§104a odst. 1 s. ř. s.).
[21] Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
[22] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2020,
č. j. 2 Azs 330/2020 – 26, ustanoven zástupce pro řízení před soudem
Mgr. Bc. Filip Schmidt LL.M., advokát. Podle §35 odst. 10 s. ř. s. platí v takovém případě
odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. Zástupci náleží podle §9 odst. 4 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů, odměna za dva úkony právní služby
(tj. převzetí věci a přípravě zastoupení a vyhotovení doplnění kasační stížnosti) ve výši 6200 Kč
[§11 odst. 1 písm. a) a d) citované vyhlášky] a náhrada hotových výdajů ve výši 600 Kč
(§13 odst. 3 citované vyhlášky), celkem tedy 6800 Kč. Protože advokát je plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídající této dani, kterou je povinen
odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů,
tj. o 1428 Kč. Celková odměna tak činí 8228 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu