ECLI:CZ:NSS:2021:3.AFS.182.2019:70
sp. zn. 3 Afs 182/2019 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: Lagermax
spedice a logistika s.r.o., se sídlem U Prioru 1059/1, Praha 6, zastoupená JUDr. Evou
Koubovou, advokátkou se sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, proti žalovanému: Generální
ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2019, č. j. 10 Af 42/2015 – 108,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ve výši 8 228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokátky JUDr. Evy Koubové.
Odůvodnění:
[1] Celní úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „celní úřad“) rozhodnutími ze dne 23. 6. 2014,
č. j. 30978-11/2014-510000-11, a ze dne 23. 6. 2014, č. j. 30978-10/2014-510000-11 (dále jen
„prvostupňová rozhodnutí“), žalobkyni doměřil clo v celkové výši 133 726 Kč a předepsal jí penále
ve výši 26 746 Kč z důvodu nesprávného zařazení dováženého zboží
(LED modulů) do podpoložky celního sazebníku. Žalovaný rozhodnutími ze dne 18. 5. 2015,
č. j. 22587/2015-900000-304.1, a ze dne 18. 5. 2015, č. j. 22587-2/2015-900000-304.1, změnil
prvostupňová rozhodnutí ve výrokové části, pokud jde o odkazy na relevantní ustanovení
právních předpisů, dle kterých celní úřad postupoval při vydání prvostupňových rozhodnutí,
a za účelem zajištění větší přehlednosti přidal do výroku tabulky s výpočtem dodatečně
vyměřeného cla a doměřeného penále (příslušné částky stanovené celním úřadem ovšem
nezměnil). Jelikož se dle žalovaného jednalo pouze o formální nedostatky prvostupňových
rozhodnutí, ve zbytku tato rozhodnutí potvrdil jako věcně správná.
[2] K doměření cla a ke změně údajů v jednotném celním dokladu došlo na základě výsledků
kontroly po propuštění zboží zn. NK041/12/1701, provedené celním úřadem u příjemce zboží,
společnosti UNICENTRAL, s.r.o. (dále jen „příjemce“). Ze zprávy o kontrole po propuštění
zboží ze dne 12. 12. 2013, č. j. 15829-10/2013-510000-51, vyplývá, že žalobkyně v postavení
nepřímého zástupce příjemce zboží toto zboží nesprávně sazebně zařadila, neboť v celním
dokladu v kolonce 33 (Zbožový kód) uvedla nesprávný kód TARIC 8531202090
(se kterým se pojí sazba cla 0 %), namísto správného kódu TARIC 8548909099 se sazbou
cla 2,7 %.
[3] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 6. 5. 2019,
č. j. 10 Af 42/2015 – 108, rozhodnutí žalovaného zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Podle městského soudu bylo povinností celních orgánu zajistit, aby měla žalobkyně
možnost seznámit se s podklady řízení a mohla se k nim vyjádřit, případně je zpochybnit či učinit
návrh na doplnění dokazování. Jinak řečeno, celní orgány sice mohly vycházet ze skutečností
zjištěných v průběhu následné kontroly provedené u osoby odlišné od žalobkyně (u příjemce
zboží), byly však povinny žalobkyni umožnit, aby uplatnila svá procesní práva (tj. seznámit
se s podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim). Podle městského soudu celní orgány této
povinnosti nedostály. Celní úřad navíc dostatečně nereagoval na návrh žalobkyně na provedení
důkazu vzorkem zboží získaným v průběhu následné kontroly u příjemce zboží,
neboť jen konstatoval, že doposud shromážděné důkazy postačují k vydání rozhodnutí. Městský
soud v této souvislosti doplnil, že návrh žalobkyně na provedení důkazu vzorkem zboží získaným
v průběhu následné kontroly nebyl nikterak „excesivní“, obzvláště tehdy, jestliže mezi žalobkyní
a celními orgány je sporná právě otázka konkrétních parametrů a vlastností předmětného zboží,
jejíž posouzení je klíčové pro sazební zařazení zboží. Jestliže celní orgány - navzdory výslovnému
požadavku žalobkyně - nezařadily vzorky zboží mezi podklady pro rozhodnutí, odepřely
jí možnost se s nimi řádně seznámit a adekvátně reagovat na skutková zjištění. Pochybení celních
orgánů je o to závažnější, že právě zkoumané vzorky a výsledky posouzení jejich vlastností
ze strany celní technické laboratoře byly podle obsahu napadených rozhodnutí klíčové
pro posouzení věci samé.
[5] Nad rámec výše uvedeného městský soud doplnil, že i pokud by se celní orgány
nedopustily shora uvedených pochybení, musel by napadená rozhodnutí zrušit i z toho důvodu,
že v mezičase došlo ke změně právní úpravy, podle které již celní orgány nejsou oprávněny
v případě doměření cla uložit povinnost uhradit penále. Právě s ohledem na změnu právní úpravy
ve prospěch žalobkyně a s přihlédnutím k tomu, že na penále je nezbytné nahlížet jako trestní
sankci, nemohou s ohledem na závěry rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 – 46, publ. pod č. 3528/2017 Sb. NSS, napadená
rozhodnutí obstát.
[6] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů, které podřazuje §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Městskému soudu vytýká, že nesprávně posoudil obsah spisové dokumentace,
neboť ta obsahuje veškeré poklady, jež celní orgány pro svá rozhodnutí využily. Jediná část spisu,
kterou žalobkyni nezpřístupnily, se týkala kontrolních zjištění ve vztahu k jiným subjektům.
Stěžovatel také uvádí, že kontrola u příjemce zboží proběhla v roce 2013, kdy již příjemce
předmětné zboží neměl u sebe. Proto měly celní orgány k dispozici jen pět kusů vzorků zboží,
které jim zaslal příjemce v okamžiku dovozu. Právě tyto vzorky zkoumala a prověřila celní
technická laboratoř. Ta proto nemohla zpracovat klasický protokol o zkoumání vzorků; pouze
prověřila funkčnost předložených vzorků způsobem popsaným v úředním záznamu dne
25. 3. 2013, č. j. 15829-4/2013-510000-51. Závěry městského soudu, že celní orgány neumožnily
žalobkyni seznámit se s odebranými vzorky zboží a protokolem o jejich zkoumání v celní
technické laboratoři tak vychází ze skutečností, které nikdy nenastaly. Současně stěžovatel
dodává, že zkoumání vzorků nepředstavovalo pro sazební zařazení zboží stěžejní důkaz.
Závěry znaleckého posudku, který navrhovala provést žalobkyně, pak nepřijal z toho důvodu,
že z něj není patrné, jak bylo možné ztotožnit zboží se vzorkem zkoumaným znalcem. Není
ani zřejmé, jakým způsobem znalec získal vzorek zboží, neboť k jeho dovozu došlo v roce 2012
a znalecké zkoumání proběhlo až v roce 2014 (v té době již nemohl mít příjemce zboží ve své
dispozici). Znalec navíc nezkoumal vzorky ve stavu, v jakém se nacházely v době dovozu.
Provedená zkouška ze strany znalce tak nebyla způsobilá ověřit vlastnosti zboží.
[8] Následně stěžovatel obšírně polemizuje se závěry městského soudu, podle
kterých bylo namístě zrušit napadená rozhodnutí i z toho důvodu, že v mezičase došlo ke změně
právní úpravy, která již nepředpokládá uložení penále v případě doměření cla. Podle stěžovatele
je předpokladem pro zrušení rozhodnutí v případě změny právní úpravy, aby sám žalobce brojil
proti rozhodnutí o trestu. Žalobkyně však v žalobě nebrojila proti povinnosti hradit penále
(které je dle judikatury správních soudů trestem). Stěžovatel sice připouští, že žalobkyně v žalobě
navrhovala zrušení jeho rozhodnutí jako celku, nicméně takový návrh je pouze „formální“,
neboť významný je jen obsah žaloby a žalobní body. Pokud tedy žaloba argumentaci proti
povinnosti k zaplacení penále neobsahovala, nemohl se městský soud danou otázkou zabývat
ex offo a napadená rozhodnutí zrušit. Současně stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že výrok
o vyměření penále je svou povahou akcesorický k výroku o doměření cla, soud by tedy musel
shledat důvodnými námitky proti výroku hlavnímu, aby mohl přisvědčit také námitkám
vztahujícími se k akcesorickému výroku. Tato podmínka však nebyla v nynějším případě
naplněna. Stěžovatel současně městskému soudu vytýká, že žalobkyni přiznal náhradu nákladů
řízení, ačkoli důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí nebylo pochybení
stěžovatele.
[9] Nakonec stěžovatel uvádí, že právní závěry městského soudu k povinnosti hradit penále
jsou v rozhodovací praxi správních soudů ojedinělé. Nejvyšší správní soud i některé krajské
soudy totiž již posuzovaly povinnost hradit penále v období po přijetí předmětné novely zákona,
aniž by však dospěly k závěru o nutnosti zrušení rozhodnutí stěžovatele, které své adresáty
zavazovaly k úhradě penále na základě dříve účinné právní úpravy (v této souvislosti odkazuje
například na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2018, č. j. 9 Afs 25/2017 – 47,
či ze dne 5. 12. 2018, č. j. 8 Afs 20/2017 – 45).
[10] Žalobkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s napadeným rozsudkem.
Namítá, že celní orgány v dané věci postupovaly ryze formalisticky a odmítly její návrhy
na provedení dalšího dokazování směřujícího k odstranění existujících rozporů. Teprve v rámci
kasační stížnosti stěžovatel vysvětlil, jakým způsobem celní technická laboratoř zboží zkoumala.
Stěžovatel se tedy de facto v kasační stížnosti snaží konstruovat novou realitu, která však
neodpovídá obsahu spisové dokumentace. Žalobkyně také nesouhlasí se stěžovatelem, že měla
nejasnosti ohledně vlastností a účelu využití předmětného zboží, naopak zdůrazňuje,
že již od počátku řízení tvrdila, že zboží spadá pod zařazení kódu HS 8531, což chtěla podpořit
i navrhovanými důkazy. Podle žalobkyně zkouška v celní technické laboratoři nemohla
proběhnout správně, navíc údaje o zkoušce celní orgány žalobkyni nezpřístupnily.
Proto se žalobkyně obrátila na znalce, aby posoudil vlastnosti vzorků zboží, které měla
k dispozici od příjemce. Příjemce zboží navíc celnímu úřadu nabídl možnost odebrat vzorky
zboží z jiné zásilky se shodným zbožím, zda však možnosti odebrat vzorek celní úřad využil,
nelze zjistit z části spisu, která byla žalobkyni zpřístupněna. Nakonec se žalobkyně se ztotožňuje
s městským soudem i v tom ohledu, že bylo namístě zrušit napadená správní rozhodnutí
i v důsledku přijetí pro ni příznivější právní úpravy.
[11] Stěžovatel v druhém doplnění kasační stížnosti, učiněném v reakci na rozsudek kasačního
soudu ze dne 14. 4. 2020, č. j. 4 Afs 184/2019 - 66 (dále také „rozsudek z dubna 2020“), který byl
vydán v související věci (týká se stejných účastníků řízení a souvisí s nynějším případem i věcně,
neboť se rovněž týká doměření cla a penále žalobkyni z důvodu nesprávného zařazení
dováženého zboží - LED modulů - do podpoložky celního sazebníku), uvádí, že celní orgány
žalobkyni předložily všechny podklady pro rozhodnutí a tyto podklady jsou součástí
spisu. Kromě toho namítá, že sazební zařazení dovezeného zboží celní orgány stanovily bez
přímého fyzického zkoumání zboží pouze na základě informací podaných příjemcem zboží
v průběhu daňové kontroly. Tvrdí také, že celní orgány nikdy formálně neodebíraly vzorky zboží.
Ukázkové vzorky zaslané příjemcem doputovaly celním orgánům v poštovní zásilce a bez
průvodní dokumentace, která by je umožňovala bezpečně ztotožnit se zbožím propuštěným
do volného oběhu při jednotlivých dovozech. V této situaci nemohla celní technická laboratoř
provést znalecké zkoumání vzorků, neboť by byly výsledky takového zkoumání zatíženy
závažnou vadou. Proto tato laboratoř pouze prověřila funkčnost předložených ukázkových
vzorků, o čemž byl učiněn úřední záznam ze dne 25. 3. 2013, č. j. 15829-4/13-510000-51.
[12] Žalobkyně ve vyjádření k druhému doplnění kasační stížnosti odkazuje na své předchozí
vyjádření v této věci a dodává, že žalovaný dezinterpretuje její námitky. V průběhu celého řízení
pouze namítala, že „věrohodnost“ vzorků, které měla k dispozici jako zástupkyně příjemce v celním
řízení (a jež podrobila znaleckému zkoumání a výsledky tohoto zkoumání předložila celnímu
orgánu), je stejná jako „věrohodnost“ vzorků, které měl od příjemce zboží celní úřad.
[13] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační
stížnosti a konstatoval, že byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou
(§102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost dle §102 s. ř. s.
přípustná, a za stěžovatele jedná osoba s příslušným právnickým vzděláním (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[14] Napadený rozsudek Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Předně lze uvést, že skutkově i právně blízce podobnou věcí mezi týmiž účastníky
se Nejvyšší správní soud zabýval v již stěžovatelem zmiňovaném rozsudku z dubna 2020
(všechna judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nssoud.cz). Z důvodu značné podobnosti
mezi ním a nyní projednávanou věcí (včetně podobné kasační argumentace a odůvodnění
napadených rozsudků městského soudu), Nejvyšší správní soud vychází ze závěrů judikovaného
případu také v nyní projednávané věci.
[17] Z rozhodnutí žalovaného i ze všech podání žalobkyně je patrné, že spornou otázkou
v nyní projednávaném případě je posouzení vlastností zboží (zjednodušeně řečeno jde o to, zda
LED moduly fungují samostatně – tedy jde o dokončené výrobky, nebo musí být vzájemně
propojeny, aby plnily svou funkci). Zodpovězení této otázky je rozhodné pro celní zatřídění
zboží, byť se stěžovatel snaží tvrdit opak. Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem,
že pokud žalobkyně v průběhu správního i soudního řízení aktivně rozporovala vlastnosti zboží
vyhodnocené celními orgány, nelze bez dalšího odmítnout její požadavek, aby byly přezkoumány
vlastnosti konkrétních vzorků zboží. Jinými slovy, žalobkyně musí mít možnost polemizovat
se závěry celních orgánů ohledně vlastností zboží a tyto závěry reálně zpochybnit. Právě k tomu
směřovaly důkazní návrhy, které žalobkyně neúspěšně požadovala provést v řízení před celními
orgány.
[18] Lze si přitom z povahy věci představit více způsobů, jak mohly celní orgány žalobkyni
umožnit vymezit se vůči jejich závěrům o vlastnostech zboží, které vedly k doměření
cla a vyměření penále. V ideálním případě by bylo vhodné, aby jí předložily konkrétní vzorky
zboží, které celní technická laboratoř zkoumala, a umožnily jí, aby je na své náklady podrobila
znaleckému zkoumání. Jestliže již celní orgány neměly tyto vzorky k dispozici, mohly jí alespoň
předložit dokumentaci, ze které by byly zřejmé vlastnosti zboží i postupy, jak celní technická
laboratoř zkoumala vzorky a na základě jakých skutečností dospěla k závěru o konkrétních
vlastnostech zboží. Takový dokument však ve spisové dokumentaci není.
Úřední záznam vyhotovený Celním úřadem pro hlavní město Prahu ze dne
25. 3. 2013, č. j. 15829-4/2013-510000-51, na nějž odkazuje stěžovatel v kasační stížnosti,
totiž neumožňuje přezkoumat, jakým způsobem probíhala zkouška vlastností zboží, ačkoli je tato
otázka klíčová pro sazební zařazení zboží. Jinak řečeno, pokud celní orgány nemají vzorky zboží
k dispozici, musí být součástí spisové dokumentace takový podklad, který umožní přezkoumat,
zda vlastnosti zboží byly na vzorcích předložených příjemcem zjišťovány řádným způsobem.
Této povinnosti ovšem celní orgány nedostály.
[19] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že zkoumání
vzorků nepředstavovalo pro sazební zařazení zboží stěžejní důkaz. Taková skutečnost však z jeho
rozhodnutí nevyplývá (viz strana 7 rozhodnutí stěžovatele). Zde je sice uvedeno, že stěžovatel
vycházel při posuzování celního zařazení zboží z několika podkladů, zejména pak ze sdělení
příjemce zboží a úředního záznamu ze dne 25. 3. 2013, č. j. 15829-4/2013-510000-51, následně
ale konstatoval, že ze sdělení příjemce zboží vyplývá, že LED moduly jsou určeny
pro sestavování komplikovanějších a větších návěstí dle požadavků zákazníků,
přičemž v okamžiku dovozu mohou být jednotlivé moduly také samostatně funkční
po připojení elektrického zdroje a připojení jednotky dodávající datový obsah. Dále
uvedl, že z úředního záznamu ze dne 25. 3. 2013, č. j. 15829-4/2013-510000-51, vyplývá,
že při praktické zkoušce učiněné celní technickou laboratoří se ukázkové vzorky LED modulů
po připojení konstantního napětí náhodně rozsvěcovaly a zhasínaly, z čehož vyplynulo, že řídící
elektronika na zadní straně LED modulů má sama o sobě minimální vliv a v dováženém stavu
(tzv. bez připojení dalších zařízení) není schopna přehrát text nebo obraz. Právě z posledně
uvedeného úředního záznamu stěžovatel dovodil, že se jedná o nedokončené výrobky.
[20] Jakkoli stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že zkoumání vzorků nepředstavovalo
stěžejní důkaz pro celní zařazení zboží, z jeho rozhodnutí vyplývá opak. Jak je zdůrazněno výše,
příjemce ve sdělení totiž uvedl, že moduly mohou být za určitých podmínek samostatně funkční,
což se ostatně žalobkyně snažila prokázat také znaleckým posudkem. Pokud tedy stěžovatel nyní
v kasační stížnosti tvrdí, že příjemce zboží ve svém sdělení uvedl, že LED moduly jsou určeny
pro sestavování složitějších zařízení, poněkud účelově zdůraznil jen část informací,
které mu příjemce poskytl a jež slouží na podporu jím zastávaného závěru. Skutečnost,
že jednotlivé moduly mohou být také samostatně funkční po připojení elektrického zdroje
a připojení jednotky dodávající datový obsah, však zamlčel.
[21] Nejvyšší správní soud v návaznosti na shora uvedené shrnuje, že s amotná skutečnost,
že celní orgány neumožnily žalobkyni seznámit se s vzorky zboží od příjemce, ještě bez dalšího
nezakládá nezákonnost jejich postupu. O nezákonném postupu ale svědčí to, že ve s právním
spise není obsažen žádný protokol o zkoušce vlastností zboží či jiný dokument, ze kterého
by bylo zřejmé, jak celní technická laboratoř postupovala a proč dospěla k daným závěrům.
Jak je popsáno výše, úřední záznam ze dne 25. 3. 2013, č. j. 15829-4/2013-510000-51, není
v tomto ohledu dostatečný, neboť je natolik stručný a nekonkrétní, že neumožňuje žalobkyni
se vymezit vůči závěrům celní technické laboratoře ohledně vlastností zboží, které je rozhodné
pro zařazení zboží do celního sazebníku. Tento postup pak způsobuje nezákonnost rozhodnutí
stěžovatele (což shodně hodnotil i městský soud v napadeném rozsudku).
[22] Dále Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení námitky, v níž stěžovatel nesouhlasí
s městským soudem, že změna relevantní právní úpravy je sama o sobě důvodem ke zrušení
žalobou napadených rozhodnutí.
[23] Podle §251 odst. 1 písm. a) daňového řádu, ve znění účinném ke dni rozhodnutí
žalovaného, daňovému subjektu vzniká povinnost uhradit penále z částky doměřené daně tak, jak byla
stanovena oproti poslední známé dani, ve výši 20 %, je-li daň zvyšována.
[24] Podle §22 zákona č. 242/2016 Sb., celní zákon, ve znění účinném ke dni rozhodování
městského soudu (dále jen „celní zákon“), z částky doměřeného cla nevzniká penále.
[25] Nejvyšší správní soud přisvědčuje městskému soudu, že napadená rozhodnutí celních
orgánů nemohou obstát i z toho důvodu, že v mezičase od jejich vydání do vydání rozsudku
městského soudu došlo ke změně právní úpravy, která již v případě doměření cla nepočítá
s uložením penále (viz výše). Jak trefně upozornil městský soud, do přijetí celního zákona
č. 242/2016 Sb. vznikala daňovým subjektům na základě §251 daňového řádu v případě
doměření cla povinnost uhradit penále ve výši 20 % z doměřeného cla. Nově přijatý celní zákon,
který vstoupil v účinnost dne 29. 7. 2016, však v §22 stanoví, že z doměřeného cla již daňovému
subjektu povinnost hradit penále nevzniká.
[26] Městský soud v dané souvislosti také přiléhavě poukázal na usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, č. j. 4 Afs 210/2013 - 46, podle
něhož je nezbytné nahlížet na penále jako trest. Současně odkázal i na výše citované usnesení
rozšířeného senátu č. j. 5 As 104/2013 - 46, podle kterého mají krajské soudy povinnost
při posuzování rozhodnutí, jímž byl uložen trest za správní delikt, přihlédnout k aktuální právní
úpravě v době vlastního rozhodování. Zda došlo ke změně právní úpravy, musí v intencích
citovaného usnesení rozšířeného senátu krajské soudy zjišťovat ex offo i bez žalobní námitky.
[27] Nad rámec shora uvedeného lze zmínit, že třetí senát právní názor vyslovený rozšířeným
senátem v usnesení č. j. 5 As 104/2013 - 46 nesdílí, tedy nemá za to, že by mohla (a měla) být
při rozhodování soudu zohledněna pro pachatele příznivější právní úprava, která však vstoupila
v účinnost až po právní moci napadených správních rozhodnutí, neboť tento právní názor
odporuje doktríně soudního i správního trestání i pozitivní úpravě soudního řádu správního
(viz §75 odst. 1 s. ř. s.). Je si však vědom toho, že nerespektování právního názoru vysloveného
rozšířeným senátem je rozhodovacím excesem (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 29. 9. 2010,
č. j. 1 As 77/2010 – 95). Jakkoli není a priori vyloučeno, aby se tříčlenný senát odchýlil
i od právního názoru rozšířeného senátu, a to cestou opětovného předložení téže právní otázky
rozšířenému senátu v rámci jiného řízení, než v němž rozšířený senát rozhodoval napoprvé,
podmínkou sine qua non takového postupu je, aby v mezidobí došlo k zásadní změně okolností,
pro niž je možné očekávat odlišný postoj rozšířeného senátu než v předchozím případě
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2009, č. j. 1 Afs 140/2008 – 77). Třetí
senát však neshledal, že by ode dne jeho rozhodnutí došlo k jakémukoli posunu, který by zakládal
důvodný předpoklad možného odlišného postoje rozšířeného senátu k řešené otázce.
[28] Lze tedy shrnout, že v projednávané věci postupoval městský soud v souladu se shora
uvedenou judikaturou rozšířeného senátu, jestliže ke změně právní úpravy přihlédl z úřední
povinnosti a konstatoval, že i pokud by shledal ostatní žalobní námitky nedůvodnými, byl
by povinen napadená rozhodnutí zrušit i z tohoto důvodu. Nebylo třeba, aby žalobkyně výslovně
brojila proti výroku rozhodnutí o vyměření penále, podstatné je, že rozhodnutí stěžovatele
napadla v plném rozsahu (tedy brojila rovněž proti povinnosti k uhrazení penále z doměřeného
cla). Pro úplnost lze zmínit, že právní úprava obsažená v §22 celního zákona - vylučující
vyměření penále z doměřeného cla - byla aplikována shodným způsobem i v jiných rozhodnutích
Nejvyššího správního soudu (například v rozsudcích ze dne 15. 8. 2019, č. j. 10 Afs 5/2019 – 51,
či ze dne 20. 6. 2019, č. j. 9 Afs 33/2019 – 38).
[29] Nejvyššímu správnímu soudu je známo, že v několika věcech tento soud postupoval
de facto odlišně (například v případech, na něž stěžovatel odkázal v kasační stížnosti; viz odstavec
[9] shora), neboť mlčky aproboval postup krajského (respektive městského) soudu,
jenž opomenul zohlednit změnu právní úpravy ve prospěch tehdejších žalobců. K tomu lze uvést,
že pokud v některých případech došlo mimoděk k nerespektování názoru rozšířeného senátu,
nezavazuje to Nejvyšší správní soud k tomu, aby v tomto pokračoval i v dalších
věcech. Rovněž to nepředstavuje důvod pro případné předložení věci rozšířenému senátu,
neboť ten již svůj pohled na věc vyložil (viz odstavec [26] výše), a nyní rozhodující senát je jeho
právním názorem vázán.
[30] Nejvyšší správní soud nakonec uvádí, že žalobkyně měla v řízení před městským soudem
plný úspěch, a proto bylo namístě, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení o žalobě. Kasační
námitka stěžovatele tvrdící opak je tedy nedůvodná. Tím spíše, že důvodem pro vydání
zrušujícího rozsudku městského soudu nebylo pouze přijetí pro žalobkyni příznivější právní
úpravy ohledně penále z doměřeného cla, k němuž došlo až po vydání žalobou napadených
rozhodnutí, nýbrž zejména výše popsané vady řízení před celními orgány.
[31] Lze tedy shrnout, že městský soud posoudil uvedené právní otázky správně, napadený
rozsudek je tudíž zákonný. Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost nedůvodnou
a zamítl ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, in fine s. ř. s.
[32] O náhradě nákladů tohoto řízení Nejvyšší správní soud rozhodl ve smyslu §60 odst. 1,
věty první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení
náleží procesně úspěšné žalobkyni.
[33] Žalobkyni přísluší náhrada nákladů za dva úkony právní služby učiněné její zástupkyní,
a to za vyjádření ke kasační stížnosti, obsahující skutkový i právní rozbor věci
[§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „advokátní tarif“], a další poradu
s klientem přesahující jednu hodinu [§11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu], která se týkala
dalšího postupu v řízení o kasační stížnosti. Žalobkyni tak náleží odměna ve výši 3 100 Kč
za každý úkon právní služby [§9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, ve spojení s §7 bodem 5
téhož předpisu], tedy celkem 6 200 Kč, společně s náhradou hotových výdajů za každý úkon
právní služby ve výši 300 Kč, celkem tedy 600 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu).
Jelikož zástupkyně žalobkyně doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvýšil Nejvyšší
správní soud odměnu o částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 21 % z přiznané
odměny. Celková výše náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti tak činí 8 228 Kč. Tuto částku
je stěžovatel povinen zaplatit žalobkyni k rukám její zástupkyně advokátky JUDr. Evy Koubové
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. února 2021
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu