ECLI:CZ:NSS:2021:3.AFS.25.2018:44
sp. zn. 3 Afs 25/2018 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: J. L., zastoupený
JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem Střelecká 437, Hradec Králové, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze
dne 20. 12. 2017, č. j. 52 Af 54/2015 – 106,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se v rací zaplacený soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti ve výši
5 000 Kč, který bude vyplacen k rukám jeho advokáta JUDr. Vladimíra Krčmy z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (dále jen „krajský soud“),
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2015,
č. j. 34826/15/5200-10424-709923. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce
a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Pardubický kraj, Územního pracoviště v Pardubicích
ze dne 28. 1. 2015, č. j. 128060/15/2801-50521-605156, kterým byla žalobci doměřena daň
z příjmu fyzických osob za zdaňovací období 2009 ve výši 112 515 Kč.
[2] V napadeném rozsudku krajský soud předně nepřisvědčil námitce žalobce, že výpovědí
pana M. bylo prokázáno, že platby přijaté od tohoto svědka ve výši 2 x 15 000 Kč, které proběhly
v lednu a březnu roku 2009, byly splátkami na půjčku poskytnutou žalobcem panu M. na osobní
automobil a nikoliv platbami nájemného, a proto o tuto částku neměl být navýšen základ daně.
Žalobce totiž v řízení uvedl rozporná tvrzení o tom, kdo měl být příjemcem půjčky a popřel
nájemní vztah s p. M. Pan M. pak uvedl, že částky byly platbami nájemného v nemovitosti, kde
byl nájemníkem v roce 2008 (rokem 2009 si nebyl jist) a od žalobce si půjčil maximálně 50 000
Kč na koupi osobního automobilu. Bývala manželka žalobce paní S. L. uvedla, že pan M. byl v
nájmu v domě v B. do dubna 2009 s nájmem asi 15 000 Kč. Z výpisu z účtu žalobce se pak
podává, že na něj docházely pravidelně platby v hodnotě 15 000 Kč, a poslední čtyři platby se
shodovaly v návaznosti ve variabilních symbolech (11/2008, 12/2008, 1/2009, 2/2009). Podle
krajského soudu tak správci daně vznikla oprávněná pochybnost a důkazní břemeno se přesunulo
na žalobce. Ten však nepředložil žádné jiné důkazy a tím břemeno důkazní neunesl. Argumentaci,
že žalobce zapůjčil panu M. nějaké peníze na zakoupení osobního automobilu, nelze plně
přisvědčit, protože pan M. si nepamatuje zapůjčenou částku a z dostupných rejstříků správce
daně zjistil, že si pan M. žádný automobil v letech 2008 a 2009 nekoupil.
[3] Podle krajského soudu žalobce dále neunesl důkazní břemeno ve vztahu k částce
170 000 Kč, která měla být použita k zakoupení nábytku do pronajímaných nemovitostí. Žalobce
sice předložil kupní smlouvy k nábytku, avšak neprokázal, v jakých nemovitostech se měl nábytek
nacházet. Současně z jeho vyjádření ze dne 7. 2. 2012, ve kterém uvedl, že nábytek je již s největší
pravděpodobností vyřazen a zlikvidován, lze usoudit, že žalobce nemá přesnou informaci o tom,
kde se nábytek nacházel a zda je dále používán. Správce daně přitom provedl v bytě na ulici Š.
(nejpravděpodobnější umístění nábytku) místní šetření za asistence paní L., která později uvedla,
že až na kuchyňskou linku je byt vybaven stejně, jako když v něm bydlela s žalobcem, a že si není
vědoma, že by žalobce v roce 2009 kupoval nějaký movitý majetek.
[4] Krajský soud neshledal pochybení v postupu daňových orgánů ani ve věci údajně vrácené
kauce panu B. ve výši 18 000 Kč, která měla být podle žalobce uznána jako výdaj sloužící
k dosažení a udržení příjmu. Žalobce nijak nedoložil, že kauce byla zahrnuta do příjmů
v daňovém přiznání za rok 2008 a tudíž ji lze v roce 2009 odepsat jako výdaj, pouze odkázal
na daňové přiznání s tím, že účetní doklady již zlikvidoval. Žalobci nesvědčí ani fakt, že nájemní
vztah s panem B. započal již v roce 2005, zatímco kauce měla být uhrazena až v roce 2008.
K věci byla vyslechnuta paní B., která potvrdila, že pravidelně poukazovala ze svého účtu částku
5 000 Kč na účet žalobce, což je patrné i z výpisu z jejího účtu. Dále paní B. uvedla, že od
listopadu 2008 bydlela v bytě sama. V odvolacím řízení se přitom žalobce ani po výzvě k této věci
nevyjádřil a odvolací orgán tak jeho námitku neuznal. K námitce žalobce, že měl být vyslechnut i
pan B., soud uvedl, že s ohledem na výpověď paní B. považuje zjištění skutkového stavu za
dostatečné, přičemž žalobce byl v řízení v tomto ohledu pasivní.
[5] Stejně tak žalobce nepředložil žádný důkaz o svém tvrzení, že za paní P., které pronajímal
nebytový prostor, platil povinné úhrady (fond oprav, energie a další). Z vyjádření dotčeného
společenství vlastníků a z výpisu jejich bankovního účtu nadto prokazatelně vyplývá, že platby na
tyto povinné úhrady prováděla sama paní P.
[6] Žalobce také nesouhlasil se zahrnutím plateb 2 x 30 000 Kč od společnosti SOMO s.r.o.
do základu daně, protože tyto platby nebyly úhradou nájmu, nýbrž se jednalo o úhradu vzniklé
škody na nemovitosti po skončení nájmu. Ani v tomto případě však krajský soud neshledal
v postupu daňových orgánu pochybení, protože tvrzení žalobce je v rozporu s údaji na běžném
účtu společnosti SOMO s.r.o., kde jsou tyto platby označeny jako nájemné za prosinec 2009
a leden 2010. Nadto Bc. Z. V., zmocněnec firmy SOMO s.r.o., na výzvu správce daně potvrdil, že
společnost si pronajímala byty pro zaměstnance pracovních agentur, avšak o způsobené škodě ve
společnosti nejsou žádné záznamy. Žalobce sice ve svém podání ze dne 24. 2. 2014 uvedl k této
věci nové skutečnosti a přiložil dopis od pana P. M., který společnost SOMO s.r.o. v minulosti
zastupoval v předmětném nájemním vztahu, nicméně se tak stalo až po uplynutí lhůty k vyjádření
ke zprávě o daňové kontrole.
[7] Jako zákonné vyhodnotil krajský soud i dodanění částky 81 190 Kč, která byla uhrazena
v roce 2009 jako nájemné na účet paní L. Správce daně postupoval v souladu se zákonem, když
podle §9 odst. 2 zákona o daních z příjmů dodanil tyto příjmy u žalobce, jelikož v době těchto
příjmů byli pan a paní L. manželé a nájem plynul z nemovitosti v režimu SJM. Fakt, že v krátkém
čase po tomto období došlo k rozvodu, již není pro daňové orgány rozhodný.
[8] Stejně tak žalobce podle krajského soudu neunesl důkazní břemeno ve vztahu k uznání
výdaje v částce 15 316 Kč, která měla být započtena proti faktuře č. 270100039 pro společnost
Bromo s.r.o. ke dni 11. 11. 2009. Z odpovědi společnosti Bromo s.r.o. je totiž patrné,
že k uhrazení vzájemným zápočtem mělo dojít až dne 24. 3. 2010.
[9] Totéž krajský soud uvedl ve vztahu k neuznání výdaje v částce 46 115 Kč za malířské
práce údajně provedené panem K. V. na nemovitosti v ulici Š. v P. Žalobce sice předložil doklad
o provedených pracích, avšak chybělo na něm datum vystavení a správce daně shledal
pochybnými rovněž razítko a podpis. Ze svědecké výpovědi pana V. pak vyplynulo, že ten
žalobce nezná, práce pro něho neprováděl, podpis na dokladu není jeho a Š. ulici nezná, jelikož
ani nepochází z Pardubic. Dále z účetnictví pana V. správce daně zjistil, že pod uvedeným číslem
faktury má evidovanou jinou objednávku pro jinou osobu. Žalobce navrhoval provést
grafologický rozbor podpisu na faktuře, to však správce daně odmítl z důvodu hospodárnosti
řízení a efektivity, provedení jiného důkazu žalobce nenavrhl.
[10] Krajský soud se dále ztotožnil se závěrem daňových orgánů o nedůvěryhodnosti
žalobcem předložených dokladů pod čísly 9, 17, 18 a 22 k uplatněným výdajům. Správci daně
vznikly důvodné pochyby o jejich věrohodnosti z toho důvodu, že doklady byly vystaveny na jiné
osoby. Paní L. jako spoluvlastnice nemovitostí k těmto dokladům uvedla, že se ani jeden
nevztahuje k pronajímaným nemovitostem. Doklad pod číslem 9 měl potvrzovat nutný výdaj
ve výši 9 000 Kč za opravu střechy garáže u pronajímané nemovitosti. Tuto záležitost měla
vyřizovat matka žalobce, která je však vlastníkem garáže v ulici D., kterou žalobce nevyužívá k
výdělečné činnosti a není tedy vyloučeno, že dotčené práce byly provedeny právě zde. Ve věci
výdajů pod doklady č. 17, 18 a 22 žalovaný vyzval žalobce k prokázání jeho tvrzení výzvou ze dne
7. 1. 2015, ten se však ve stanovené lhůtě k věci již nevyjádřil.
[11] Žalobce dále žádal, aby byly do nutných výdajů dle §9 zákona o daních z příjmů zahrnuty
placené úroky z hypotečního úvěru na koupi bytu v lokalitě N.. Tento byt byl sice pořízen pro
rodinného příslušníka, avšak po změně okolností byl v kontrolovaném zdaňovacím období již
pronajímán. Správce daně řádně vyzval žalobce k doložení příjmů za toto období spojené s bytem
v lokalitě N., žalobce se však ve lhůtě nevyjádřil. Pouze uvedl, že byt využívala od 1. 6. 2008 do
30. 4. 2009 paní V., která se domluvila s žalobcem, že nájemné uhradí později kvůli zadluženosti
(tato pohledávka stále trvá), nesdělil však konkrétní částku a jiné podrobnosti. Po ukončení nájmu
paní V. měl byt využívat pan H., což potvrdilo dotčené společenství vlastníků i Česká pošta.
Žalobce však uvedl, že pana H. nezná a neeviduje od něj žádné příjmy. Na výzvu správce daně k
doložení příjmů za kontrolované období žalobce pouze uvedl, že si již na okolnosti po tak dlouhé
době nepamatuje. Žalobce tudíž podle krajského soudu opět neunesl důkazní břemeno
k tvrzeným výdajům.
[12] Soud dále hodnotil postup správce daně ve věci svědeckých výpovědí, které žalobce
v žalobě napadal, přičemž konstatoval, že žalobce neuvedl žádnou konkrétní údajně křivou
výpověď ani jméno nedůvěryhodného svědka. Z obsahu spisu lze podle krajského soudu mít
za to, že žalobce primárně napadá svědecké výpovědi paní L. Soud se však ztotožnil s názorem
daňových orgánů, že není úkolem správce daně hodnotit zdravotní stav svědka v roce 2009, když
svědecká výpověď byla provedena v roce 2014. Krajský soud neshledal pochybení na straně
odvolacího orgánu ani v tom, že nevyzval žalobce k doplnění odvolání.
[13] Závěrem krajský soud poukázal na skutečnost, že žalobce sice tvrdí, že žalovaný
v rozhodnutí označil některé daňové doklady za neúplné, avšak neuvedl, v čem jejich neúplnost
spatřuje, ani nekonkretizoval, u kterých dokladů mělo k takovému pochybení dojít. Není přitom
úkolem soudu dohledávat za žalobce okolnosti na podporu jeho tvrzení, tím by byla porušena
zásada dispoziční. Žalobce pouze tvrdí nesprávné posouzení daňových dokladů pod čísly 9, 17,
18 a 22, s nimiž se však dle názoru soudu daňové orgány dostatečně vypořádaly (viz výše). Stejná
situace platí také u námitky žalobce, že žalovaný ve svém rozhodnutí často odkazoval na výzvy
zaslané žalobci, avšak tyto výzvy nijak nekonkretizoval. Takováto námitka je velmi obecná a nelze
ji tedy konkrétně přezkoumat. Z daňového spisu je navíc možno zjistit, jaké výzvy byly žalobci
odeslány a jak na ně bylo reagováno, nelze tedy daňovým orgánům klást za povinnost každou
jednotlivou výzvu dopodrobna označit.
II. Kasační stížnost a navazující vyjádření
[14] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodu uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). V ní navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[15] Stěžovatel nejprve obsáhle ocitoval a zopakoval veškeré své argumenty uplatněné „v rámci
správní žaloby a řízení o ní ve svých podáních“, a dále uvedl, že na nich setrvává. Následně namítl,
že krajský soud pouze obecně poukázal na to, že orgány veřejné moci nemusí svá tvrzení detailně
zdůvodňovat z důvodu zásady efektivity a hospodárnosti řízení, které však byly v projednávané
věci zásadně porušeny, neboť daňová kontrola trvala pět a půl roku, přestože správce daně
prověřoval pouze 28 jednoduchých dokladů. Navíc krajský soud v napadeném rozsudku vychází
z tvrzení žalovaného, přejímá jeho argumentaci, nekonfrontuje řádně jednotlivé žalobní námitky
s obsahem správních spisů a nezaujímá vlastní stanovisko k věci. Stěžovatel má za to, že svoji
důkazní povinnost v daňovém řízení splnil.
[16] Stěžovatel především nesouhlasí se zamítnutím žaloby „ve věci vrácení půjčky panu M.“.
Krajský soud se podle něj opírá o výpověď pana M. a připouští, že ten ve své výpovědi neuvádí
s dostatečnou jistotou, že platby 2 x 15 000 Kč byly platbami za nájem, avšak jednoznačně
potvrdil, že si od stěžovatele půjčil 50 000 Kč, které postupně splácel. Označení plateb textem
na výpisu z účtu jako nájem za 1/2009 a 2/2009 nemůže být podle stěžovatele považováno
za nevyvratitelný důkaz, neboť, jak bylo sděleno správci daně, příkazy k úhradě prováděla účetní,
která neznala všechny skutečnosti týkající se vztahu pana M. a stěžovatele. Dále se soud opírá o
výpověď bývalé manželky stěžovatele, která jej po rozchodu fyzicky napadla a byla za to
pravomocně odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody, a vědomě dělala celou řadu
kroků se snahou jej poškodit. Krajský soud se také nevypořádal s tím, že pan M. v roce 2009 už v
rodinném domě v B. nebydlel a v jeho výpovědi tato skutečnost zazněla, neboť se do něho již
postupně stěhoval stěžovatel se svojí přítelkyní. Podle stěžovatele je mimo realitu, aby pan M. v
jeho finanční situaci platil za nájem, pokud by v nemovitosti nebydlel. Tvrzení správce daně
převzaté soudem, že si pan M. v té době auto nekoupil, není důkaz. Za co pan M. půjčené peníze
utratil a co si za ně pořídil, není věcí věřitele – stěžovatele. Pokud někde v textu odvolání bylo
omylem řečeno o půjčce pana M. žalobci, je zcela jednoznačné, že šlo o vrácení půjčky, nikoliv
poskytnutí za strany pana M. Nikde v daňovém řízení obrácená situace nebyla zmíněna. Proto
bylo chybou žalovaného i soudu, pokud touto textovou chybou odůvodňují svá rozhodnutí.
[17] Stejně tak stěžovatel nesouhlasí se zamítnutím žaloby ve vztahu k pořízení použitého
nábytku na vybavení ubytovny ve Š. ulici. Stěžovatel předložil řádné kupní smlouvy, které soud
nezpochybnil. Podle nich byl koupen nábytek vhodný pro ubytovnu, v níž bydleli zejména
zahraniční dělníci a nepřizpůsobiví lidé, kteří si neuvědomovali hodnotu majetku, pročež nábytek
v jejich ubytování vydržel maximálně dva nebo tři roky. Tyto skutečnosti byly správci daně
sděleny, a byly tedy známé i soudu, který se však s nimi nevypořádal. Soud své odůvodnění opřel
pouze o výpověď paní L., jejíž objektivnost byla stěžovatelem zpochybněna a která v ubytovně
nebyla 4 roky, nestarala se o ni, a přesto si údajně pamatovala, co zde bylo za nábytek. Nábytek
přitom bylo třeba za tuto dobu minimálně dvakrát vyměnit.
[18] Stěžovatel také namítal posouzení otázky vrácení kauce panu B. Krajský soud se podle něj
nevypořádal se skutečností, že kauci zaplatil pan B. jako nájemce, nikoli paní B. Tuto skutečnost
přitom stěžovatel prokázal potvrzením od pana B., podle kterého uvedenou kauci obdržel, tento
důkaz však správce daně odmítl vzít v úvahu. Správce daně nadto vyslechl pouze paní B., která je
ve věci kauce nezúčastněnou osobou a jejíž výpověď je zcela v rozporu se skutečností. Tvrzení
soudu, že stěžovatel byl v této části daňového řízení pasivní, přitom není pravdivé.
[19] Dále stěžovatel uvedl, že tvrzení krajského soudu o tom, že povinné platby hradila paní
P., je neúplné. Stěžovatel zopakoval své vysvětlení obsažené v odvolání, podle kterého v evidenci
pro základ daně uvedl za rok 2009 jen čisté příjmy, tedy příjmy po odpočtu povinných plateb.
Správce daně se správně dotázal paní P. na platby nájmu, avšak paní P. neplatila povinné platby
ve vztahu ke správě domu, proto v daňovém přiznání zachytil jen čisté příjmy. Pokud správce
daně požaduje do této evidence zahrnout celkové hrubé příjmy, musí naproti tomu zohlednit i
výdaje. Stěžovatel přitom z celkových výdajů ve výši 17 184 Kč uplatnil pouze částku 1 000 Kč
měsíčně do fondu oprav. Vyčíslení těchto výdajů správci daně předal. Daňové orgány ani soud
však tyto skutečnosti nebraly v úvahu.
[20] Stěžovatel rovněž namítal, že krajský soud ve věci plateb od společnosti SOMO s.r.o. své
závěry opírá o svědeckou výpověď Bc. V., který však při výslechu uvedl, že on v té době
ve společnosti nepracoval a že odmítá vytahovat 4 roky staré doklady a něco v nich hledat.
To určitě nelze považovat za důkaz, že stěžovatel uvádí nepravdu. Stěžovatel přitom z vlastní
iniciativy požádal o vyjádření pracovníka, který ho při jednání se společností SOMO s.r.o.
zastupoval, a to PaedDr. V. Ten ve svém dopise předloženém správci daně tvrzení žalobce
potvrdil a navrhl požádat o vyjádření zástupce společnosti SOMO s.r.o., který ji v danou dobu
v těchto věcech zastupoval. V odvolání pak stěžovatel zejména uvedl, že to, že s problematikou
byl nejlépe seznámen pan M., měly pracovnice správce daně vědět, neboť je podepsán pod všemi
daňovými tvrzeními k DPH i v jiných podáních. Správce daně se však spokojil s obecnou
informací od společnosti SOMO s.r.o. a nezjistil skutečnosti úplně. Na doporučení PaeDr. V.
tedy stěžovatel pana M. požádal o vyjádření sám a ten v něm uvádí, že opravdu poslední dva
nájmy byly použity pro úhradu škod; toto vyjádření bylo v příloze doplnění Výsledku kontrolního
zjištění č. j.1395691/13/2801-05402-602279. Stěžovatel musel nakoupit stavební materiál a
zajistit firmu na opravy, které nadto stály více, než byla úhrada od společnosti SOMO s.r.o.,
faktury na opravu správci daně předložil ve výše uvedené příloze a správce daně si jejich
oprávněnost ověřoval u dodavatele oprav. Výdaje spojené s energiemi předložil již dříve.
Stěžovatel dále odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 65/2012, podle
kterého je i řízení o odvolání proti rozhodnutí správce daně a řízení o žalobě stále řízením
nalézacím a daňový subjekt tak má právo předkládat další důkazy. Krajský soud proto pochybil,
pokud připustil vyloučení tak důležitého důkazu a své závěry opíral pouze o výpověď Bc. V.
[21] Stěžovatel též nesouhlasí s dodaněním částky 81 190 Kč, která představuje příjmy
z pronájmů nemovitostí pronajímaných paní L., jež byly placeny na její účet, a tedy měly být
zahrnuty do jejího daňového přiznání. Krajský soud pouze formálně potvrdil nepravdivou
informaci uváděnou správcem daně, že stěžovatel měl z účtu paní L. příjmy. Skutečnost, že
stěžovatel neměl k jejímu účtu přístup ani dispoziční právo, si mohl správce daně jednoduše
ověřit u poskytovatele účtu.
[22] Stejně tak stěžovatel brojí proti vyloučení výdajů na pořízení stavebního materiálu
od společnosti BROMO s.r.o. Stěžovatel provedl zápočet v roce 2009, jak doložil správci daně.
To, jestli zápočet provedla i uvedená společnost, nemohlo být stěžovateli známo, a nadto měl
právo provést i zápočet jednostranný. Jeho tvrzení svědčí také to, že společnost BROMO s.r.o.
po něm nikdy danou pohledávku neurgovala, ani nevymáhala a jejich spolupráce stále pokračuje.
[23] Co se týče vymalování místností od dodavatele K. V., správci daně byla faktura
předložena jako originální doklad na stavební a malířské práce na objektu Š., který je určen k
pronajímání. Pan V. tyto práce provedl a vystavil na ně řádný daňový doklad uhrazený
v hotovosti. Stěžovatel tak doklad oprávněně zahrnul do výdajů. Jestli pan V. nezahrnul tyto
příjmy do svého účetnictví, příp. do daňové evidence a pod stejným číslem má jiného odběratele,
nemůže jít k tíži stěžovatele. Pokud správce daně tyto výdaje vylučuje z výdajů k §9 zákona
o daních z příjmů, musí prokázat jednoznačnými důkazy svoje tvrzení, tak jak mu ukládá §92
odst. 5 daňového řádu; prohlášení pana V. přitom takovým důkazem není. Navrhovanou
grafologickou zkoušku pravosti podpisu správce daně neprovedl a ani soud žádný takový důkaz
nepožadoval a považoval výpověď pana V. za nevyvratitelný důkaz. Přitom se nevypořádal
s faktem, že faktura existuje a že je tedy vyloučeno, aby ji stěžovatel sám vyrobil, a to kvůli úspoře
6 900 Kč, což je zcela nesmyslné.
[24] Stěžovatel nesouhlasí ani se zamítnutím žaloby ve věci uplatnění výdajů z dokladů
pod čísly 9, 17, 18 a 22. Podle jeho názoru je běžné, že si materiál zakoupí nájemce
nebo ten, kdo opravu provede, nebo se o ni postará a on je povinen tyto náklady uhradit
tak, jak mu ukládají platná ustanovení právního předpisu či smlouvy upravující pronájmem
nemovitosti. Jeho matka, které byl vystaven doklad č. 9, se starala o záležitosti některých oprav.
Položky na dokladech č. 17, 18 a 22 pro něj pak nakoupila přítelkyně, se kterou dodnes
žije. Při místním šetření se správce daně přesvědčil, že opravovaná nemovitost existuje
a že je využívána pro nájemníky. Správce daně byl požádán, ať sdělí, jaké důkazy by měl
stěžovatel předložit pro jednoznačné prokázání oprávněnosti výdajů, avšak nedovedl odpovědět.
[25] Pokud jde o zaplacené úroky z hypotečního úvěru, správci daně byla předložena
potvrzení o zaplacených úrocích od banky. Smlouvu o úrocích má správce daně ve svém archivu.
Bohužel si pracovnice správce daně tyto kopie nevyzvedly. Jestliže má správce daně v držení
písemnosti důležité pro daňové řízení, nemůže je požadovat od stěžovatele. Jestliže je ve svém
archivu nenalezl a někde se ztratily, měl se k tomu přiznat a stěžovatel by se je pokusil opatřit.
[26] Žalovaný se plně ztotožnil se závěry krajského soudu a připomněl, že břemeno důkazní
v daňovém řízení stíhá daňový subjekt, jehož daňová tvrzení byla správcem daně zpochybněna.
Také uvedl, že námitka vůči délce daňového řízení byla uplatněna až po lhůtě k podání žaloby.
Dále zopakoval okolnosti týkající se případu pana M. K zakoupení nábytku poznamenal, že
stěžovatel sice předložil kupní smlouvy, avšak neprokázal, v jakých budovách by se měl
nakoupený nábytek nacházet. Stejně tak neprokázal, že přijatá kauce od pana B. byla zahrnuta do
příjmů z pronájmu ve zdaňovacím období, ve kterém byla složena. Taktéž uvedl, že výslech pana
B. nebyl stěžovatelem navrhován. Tvrzení stěžovatele, že paní P. neplatila povinné úhrady je
v rozporu s provedeným dokazováním. Žalovaný zásadně odmítl, že by stěžovatelem
předloženou evidencí pro základ daně splnil své důkazní břemeno k této skutečnosti. Pokud jde o
příjmy od společnosti SOMO, s.r.o., stěžovatel i přes řádnou výzvu správce daně nijak nedoložil,
že by se mělo jednat o škody vzniklé během nájemního vztahu, předložil pouze dvě faktury,
z nichž jednu správce daně zahrnul do výdajů dle §9 zákona o daních z příjmů již v rámci daňové
kontroly, a druhou měl stěžovatel již ve výdajích zahrnutou. K dodanění příjmu na účtu paní L.
žalovaný uvedl, že postupoval v souladu se zákonem, protože nájemné plynulo z nemovitosti
v SJM. Fakt, že v krátkém čase po tomto období došlo k rozvodu, již není pro zdanění rozhodný.
Důkazní břemeno neunesl stěžovatel ani ve vztahu k vzájemnému zápočtu částky 15 316 Kč se
společností BROMO s.r.o., o správnosti jehož data vznikla správci daně pochybnost. Pokud jde o
malířské práce, po výslechu pana V. stěžovatel již nenavrhl ani nepředložil žádný důkazní
prostředek, kterým by bylo tvrzení svědka vyvráceno. V odvolání sice tvrdil, že ho pan V. nemusí
znát, protože za něj vždy jednala jiná osoba, ale již nesdělil, o jakou osobu se jedná. Tato osoba
přitom mohla případně dosvědčit, že pan V. práce provedl. Důkazní břemeno stěžovatel neunesl
ani v případě dokladů č. 9, 17, 18 a 22, a stejně tak ani vůči příjmům spojeným s bytem v lokalitě
N. Ze všech uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl jako nedůvodnou.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[27] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4 věta
před středníkem s. ř. s.), a dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[28] Nejvyšší správní soud na úvod konstatuje, že stěžovatelem obsáhle citované dosud
uplatněné námitky nelze považovat za kasační důvody, a proto se jimi nemohl zabývat. Řízení
o kasační stížnosti, jakožto mimořádném opravném prostředku proti pravomocnému rozhodnutí
krajského soudu, je totiž řízením, v jehož průběhu je přezkoumávána správnost posouzení věci
a postupu krajského soudu. Rozsudek krajského soudu je tedy přezkoumáván v intencích
kasačních námitek, se zřetelem k důvodům obsaženým v §103 odst. 1 s. ř. s. Důvody, které v ní
lze s úspěchem uplatnit, se přitom musí upínat právě k tomuto rozhodnutí (srovnej usnesení
tohoto soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003 - 73). Jinými slovy, „[u]vedení konkrétních stížních
námitek [...] nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací
a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním
soudem“ (viz rozsudek tohoto soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006 - 58)
[29] S přihlédnutím k výše uvedeným zásadám se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat
ani námitkou stěžovatele, podle které žalovaný zásadně porušil zásady efektivity a hospodárnosti
řízení. Toto tvrzení bylo uplatněno poprvé až v rámci kasační stížnosti. Jelikož však rámec
soudního přezkumu byl předurčen již v řízení o žalobě, není v řízení o kasační stížnosti přípustné
uplatňovat nové důvody (viz §104 odst. 4 s. ř. s.).
[30] Co se týče obecné námitky stěžovatele, že krajský soud v napadeném rozsudku přejímá
argumentaci, žalovaného, k té Nejvyšší správní soud uvádí, že takový způsob argumentace
krajského soudu nelze sám o sobě považovat za pochybení. K tomu lze odkázat například
rozsudek tohoto soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, z nějž vyplývá, že „je-li
rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní
argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené,
shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné,
aby si krajský soud správné závěry se souhlasnou poznámkou osvojil.“
[31] K dalším námitkám stěžovatele je na místě nejprve připomenout, že z konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu (viz například a rozsudky ze dne 30. 1. 2008,
č. j. 2 Afs 24/2007 - 119, č. 1572/2008 Sb. NSS, ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 Afs 21/2013 – 66,
ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2 Afs 193/2015 – 70, či ze dne 14. 12. 2016, č. j. 4 Afs 179/2016 – 60)
plyne, že daňové řízení obecně spočívá na zásadě, podle které každý daňový subjekt
má povinnost sám daň přiznat, tedy má břemeno tvrzení, a dále má povinnost toto své tvrzení
doložit, tedy nese také břemeno důkazní. Daňový subjekt přitom nese důkazní břemeno ke všem
skutečnostem, které je povinen uvádět v daňovém tvrzení (řádném či dodatečném) a v dalších
podáních (§92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu), případně i ty skutečnosti,
k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení oprávněně vyzván
(§92 odst. 4 daňového řádu).
[32] Daňový subjekt tuto důkazní povinnost ve vztahu k tvrzením, k nimž je povinen, splní,
prokáže-li tato tvrzení svým účetnictvím a jinými povinnými evidencemi a záznamy
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 8 Afs 14/2012 - 61).
Pokud však správce daně prokáže existenci důvodných pochybností [§92 odst. 5 písm. c)
daňového řádu], indikující možnost, že ve vztahu k těmto tvrzením jsou poskytnuté evidence
daňového subjektu nevěrohodné, neúplné, neprůkazné nebo nesprávné tak, že uvede konkrétní
skutečnosti, z nichž tyto pochyby vyvěrají (aniž je povinen prokázat, že údaje o určitém případu
jsou zaznamenány v rozporu se skutečností), důkazní břemeno ohledně pravdivosti daňových
tvrzení a průkaznosti, věrohodnosti a správnosti účetnictví ve vztahu k danému obchodnímu
případu přechází zpět na daňový subjekt. Ten je potom povinen svá daňová tvrzení doložit
a prokázat, zpravidla jinými důkazními prostředky, než vlastním účetnictvím, soulad jím vedených
evidencí se skutečností. Daňový subjekt tedy musí doložit, že přes vzniklé pochyby správce
daně je jeho hospodaření průkazné (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 7. 2010, č. j. 1 Afs 39/2010 - 124, a ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 - 119), jinými slovy,
že údaje uvedené na jím předložených dokladech odpovídají zjištěnému skutkovému stavu
(viz např. rozsudek ze dne 29. 10. 2015, č. j. 5 Afs 34/2015 - 29).
[33] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou týkající se případu pana M.. Stěžovatel
postavil svoji kasační argumentaci zejména na skutečnosti, že krajský soud vycházel ze svědecké
výpovědi jeho bývalé manželky, která se jej snažila poškodit, a dále na skutečnosti, že označení
plateb textem na výpisu z účtu jako nájem za 1/2009 a 2/2009 nemůže být považováno
za nevyvratitelný důkaz. K tomu lze uvést, že stěžovatel sice napadá argumentaci daňových
orgánů, respektive krajského soudu, o které tvrdí, že není pravdivá, nicméně v průběhu řízení
nebyl schopen věrohodně doložit své vlastní tvrzení o údajně poskytnuté půjčce panu M. I pokud
by Nejvyšší správní soud připustil, že tvrzení uvedené v protokolu ze dne 11. 7. 2012, kde
stěžovatel uvedl: „Jednalo se o půjčku, kterou pan M. poskytl mně, půjčku jsem mu již vrátil, žádná smlouva
sepsána nebyla.“ je pouhou „tiskovou chybou“, jak tvrdí stěžovatel v kasační stížnosti (i když to,
vzhledem ke znění tohoto vyjádření, považuje za krajně nepravděpodobné), nelze přehlédnout
další tvrzení stěžovatele, podle kterého „[s] panem M. nikdy nebyl uzavřen nájemní vztah, ani by nebylo
kde.“, které je zjevně nepravdivé. Toto tvrzení totiž bylo vyvráceno jak svědeckou výpovědí paní
L., tak i výpovědí samotného pana M., ze kterých vyplynulo, že stěžovatel panu M. pronajímal
minimálně do konce roku 2008 rodinný dům (rokem 2009 si nebyl pan M. jist, ale potvrdila jej
paní L.). O tom, že provedené úhrady byly platbami za nájemné, pak svědčí také skutečnost, že
na bankovní účet stěžovatele byly připsány platby ve stejné výši, tj. 15 000 Kč, kromě ledna a
března roku 2009, také v listopadu a prosinci roku 2008, a svědčí o tom i variabilní symboly u
těchto plateb užité (byť v měsíci prosinci variabilní symbol zadán nebyl). Daňové orgány si taktéž
řádně ověřily tvrzení, že si pan M. od žalobce půjčil částku 50 000 Kč na koupi automobilu,
přičemž z jejich zjištění vyplývá, že pan M. si v letech 2008 a 2009 žádný automobil nekoupil.
[34] Nejvyšší správní soud má za to, že uvedené skutečnosti ve svém souhrnu odůvodňují
pochybnosti správce daně, na podkladě kterých bylo břemeno důkazní přeneseno zpět na daňový
subjekt, tedy stěžovatele. Ten však, kromě nepodložených opakujících se tvrzení, neposkytl
daňovým orgánům žádné další důkazní prostředky, na základě kterých by bylo možno považovat
jejich odůvodněné obavy za vyvrácené. Na podkladě výše uvedených zásad daňového řízení tak
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ve vztahu k případu pana M. stěžovatel neunesl své
důkazní břemeno, a jeho námitky proto nejsou důvodné.
[35] Totéž platí i o námitkách ve vztahu k pořízení použitého nábytku na vybavení
stěžovatelem pronajímaných nemovitostí. Mezi účastníky řízení není sporné, že stěžovatel
v průběhu daňového řízení předložil řádné kupní smlouvy na pořízení použitého nábytku
v celkové ceně 170 000 Kč. Správci daně však vznikly odůvodněné pochybnosti stran účelu
použití těchto movitých věcí, jejich umístění a doby jejich faktického zaplacení,
tedy stran souvislosti uplatnění těchto výdajů s dosažením, zajištěním a udržením příjmů
(viz §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů) daňového subjektu v kontrolovaném zdaňovacím
období. Tyto pochybnosti správce daně vyjádřil ve výzvě k prokázání skutečností ze dne
7. 2. 2012, v níž stěžovatele výslovně vyzval, aby správci daně uvedené rozhodné skutečnosti
objasnil a zejména je podložil důkazními prostředky, a to ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy.
Jak uvedl již krajský soud, v odpovědi na tuto výzvu stěžovatel toliko neurčitě uvedl, že nábytek
je již s největší pravděpodobností vyřazen a zlikvidován. Přitom však ani nijak neupřesnil,
kde konkrétně se uvedený nábytek měl v době používání nacházet, pouze uvedl, že správci daně
byl předán seznam pronajímaných nemovitostí. Jak uvedl krajský soud, vzhledem k neurčitosti
stěžovatelem poskytnutých informací provedl správce daně místní šetření, a to dne 1. 4. 2014
v bytě na ulici Š. (nejpravděpodobnější umístění zmíněného nábytku) za asistence paní L.
Z tohoto šetření však nevyplynulo, že by se v místě nacházel nově pořízený nábytek. Sám
stěžovatel přitom další důkazní prostředky ohledně této okolnosti nenavrhl, pouze zpochybňoval
věrohodnost paní L. Sám však věrohodně nepotvrdil, či nevyvrátil, zda se předmětné vybavení
mělo vůbec nacházet ve zmíněném bytě. Ani ve vztahu k této skutečnosti tak nelze konstatovat,
že by stěžovatel unesl své důkazní břemeno, a tedy že jeho námitky jsou důvodné.
[36] Následně se Nejvyšší správní soud zabýval případem údajně vrácené kauce panu B.
Stěžovatel zde konkrétně namítá, že se krajský soud nevypořádal se skutečností, že kauci platil
pan B. jako nájemce, nikoli paní B. Tomuto tvrzení stěžovatele však Nejvyšší správní soud
nemůže přisvědčit. Z odůvodnění napadeného rozsudku lze bez potíží seznat, že krajský soud
bral v potaz, že kauce měla být uhrazena panem B., nicméně dospěl k závěru, že tato skutečnost
nebyla stěžovatelem dostatečně prokázána, s čímž se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
[37] Ze správního spisu se podává a mezi stranami není sporné, že stěžovatel předložil správci
daně kopii potvrzení, podle kterého pan B. dne 25. 12. 2009 převzal přeplatek za nájem. Jak však
uvedl krajský soud, stěžovatel sice požadoval, aby částka 18 000 Kč byla uznána jako výdaj
sloužící k dosažení a udržení příjmu dle zákona o daních z příjmů, avšak nijak nedoložil, že kauce
byla zahrnuta do příjmů v daňovém přiznání za rok 2008. Současně z předložených výpisů
z bankovního účtu stěžovatele vyplynulo, že platby za nájemné ve výši 5 000 Kč hradila po celý
rok 2009 pravidelně paní B., která měla k účtu, ze kterého platby nájemného chodily, jako jediná
přístupová práva. Rozpory vyvstaly i ohledně stěžovatelových tvrzení, který v odpovědi na výzvu
k prokázání skutečností sdělil, že nájem za rok činil 68 000 Kč, přičemž z toho 18 000 Kč tvořila
tvrzená kauce. Paní B. však, jak je patrné z výše uvedeného, na nájmu za rok 2009 uhradila
celkem 60 000 Kč. Nadto byl nájemní vztah s panem B. započat již v roce 2005, není tedy jasné,
proč by měl kauci uhradit až v roce 2008. Ani tuto nesrovnalost stěžovatel daňovým orgánům
nijak neobjasnil. Stěžovatel byl přitom dne 7. 1. 2015 žalovaným řádně vyzván k prokázání jím
tvrzených skutečností, avšak na tuto výzvu nereagoval a svá tvrzení během daňového řízení,
vyjma výše uvedeného potvrzení, které bylo správcem daně zpochybněno, nijak neprokázal. I
v tomto případě tedy kasační soud dospěl k závěru, že stěžovatel ohledně jím tvrzené skutečnosti
důkazní břemeno neunesl.
[38] Co se týče namítané dílčí skutečnosti, že správce daně nevyslechl pana B., k té lze
s opětovným odkazem na důkazní povinnost stěžovatele ve smyslu §92 odst. 3 daňového řádu
pouze uvést, že výslech pana B. stěžovatel v průběhu daňového řízení nenavrhl.
[39] Nejvyšší správní soud se ztotožnil rovněž se závěrem krajského soudu, že stěžovatel
neunesl své důkazní břemeno ani ve vztahu k případu paní P. Po celou dobu řízení stěžovatel
pouze opakovaně a nepodloženě tvrdí, že v evidenci pro základ daně uvedl za rok 2009 jen čisté
příjmy, tedy příjmy po odpočtu povinných plateb. Toto jeho tvrzení však vůbec nekoresponduje
s provedeným dokazováním, ze kterého jednoznačně a bezpochyby vyplynulo, že tyto povinné
platby hradila vedle nájmu přímo paní P. Není pravdou, že by daňové orgány nebraly v potaz
stěžovatelem předložené vyúčtování, toto vyúčtování pouze nikterak nedokládá, že by povinné
platby skutečně hradil stěžovatel.
[40] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkami týkajícími se sporné povahy plateb
od společnosti SOMO s.r.o. Stěžovatel namítá, že krajský soud své závěry opírá pouze
o svědeckou výpověď Bc. V., který však o povaze těchto plateb nic neví, a pomíjí vyjádření pana
M., který byl s problematikou seznámen nejlépe. Ani této námitce však Nejvyšší správní soud
nemůže přisvědčit. Žalovaný (a potažmo ani krajský soud) totiž své rozhodnutí o odvolání
stěžovatele nezaložil primárně na výslechu Bc. V., nýbrž na skutečnosti, že stěžovatel tyto tvrzené
výdaje řádně nedoložil. Jak uvedl žalovaný na straně 11 rozhodnutí o odvolání, stěžovatel
současně s vyjádřením k výsledku kontrolního zjištění předložil pouze dvě faktury, z nichž jednu
správce daně zahrnul do výdajů podle §9 zákona o daních z příjmů už v rámci daňové kontroly, a
druhou měl stěžovatel ve výdajích již zahrnutou. Žalovaný přitom stěžovatele v rámci řízení o
odvolání dne 7. 1. 2015 opětovně vyzval k prokázání daných skutečností, avšak ten již na výzvu
nereagoval. Nadto z protokolu o výslechu Bc. V. je zřejmé, že žalovaný bral stěžovatelem
předložené vyjádření pana M. v potaz, neboť jím Bc. V. konfrontoval a ověřoval si jeho
pravdivost. K tomu je nutno v kontextu s kasačními námitkami uvést, že není pravdivé tvrzení
stěžovatele, podle kterého Bc. V. při výslechu uvedl, že odmítá vytahovat 4 roky staré doklady a
něco v nich hledat. Pan V. naopak jasně uvedl, že o způsobené škodě nejsou v účetnictví
společnosti žádné záznamy.
[41] Krajský soud se pak v napadeném rozsudku taktéž neopíral pouze o výpověď Bc. V., jak
tvrdí stěžovatel, ale rovněž o skutečnost, že platby byly na běžném účtu společnosti SOMO s.r.o.
označeny jako nájemné za prosinec 2009 a leden 2010. Ve vztahu k panu V. pouze uvedl, že jeho
výpovědí bylo potvrzeno, že společnost si pronajímala byty pro zaměstnance pracovních agentur,
o způsobené škodě však v dokladech společnosti nejsou žádné záznamy. Následně krajský soud
vzhledem ke znění žalobní námitky, které je prakticky totožné se zněním příslušné části kasační
stížnosti, popsal, že stěžovatel sice ve svém podání ze dne 24. 2. 2014 uvádí k této věci nové
skutečnosti a přikládá dopis od pana M., avšak správce daně v této situaci správně aplikoval
zásadu koncentrace řízení podle §88 odst. 3 daňového řádu.
[42] Proti skutečnostem uvedeným v rozhodnutí žalovaného, tedy tomu, že tvrzení o povaze
plateb nebyla řádně podložena doklady, pak stěžovatel nic nenamítal. Řízení ve správním
soudnictví je přitom ovládáno dispoziční zásadou. Proto obsah žalobních bodů a kvalita jejich
odůvodnění do značné míry předurčují obsah rozhodnutí správního soudu. Soud proto musí
posuzovat každý konkrétní případ jednotlivě, přičemž se musí pohybovat striktně v prostoru
vymezeném žalobcem, tedy v rámci řádně uplatněných žalobních námitek. V daném případě
se námitky stěžovatele ve své podstatě míjejí s argumentací žalovaného v žalobou napadeném
rozhodnutí. Nelze tak krajskému soudu vyčítat způsob jeho argumentace, který koresponduje
se zněním žalobních námitek stěžovatele. Ani této námitce proto Nejvyšší správní soud nemohl
přisvědčit.
[43] Co se týče námitky týkající se dodanění nájemného v celkové částce 81 190 Kč,
které plynulo na účet paní L., Nejvyšší správní soud se opět ztotožnil se závěrem krajského
soudu, že správce daně postupoval v souladu se zákonem, jestliže podle §9 odst. 2 zákona
o daních z příjmů dodanil tyto příjmy u pana L., jelikož v době dosažení těchto příjmů byli pan a
paní L. manželé a nájem plynul z nemovitosti v režimu společného jmění manželů. Na tom nic
nemůže změnit skutečnost, že pan L. neměl k účtu paní L. dispoziční práva, ani že krátce
po tomto období došlo k rozvodu manželství. Tato námitka proto není důvodná.
[44] Pokud jde o stručnou námitku uplatněnou vůči neuznání výdaje ve výši 15 316 Kč,
jakožto částky započtené proti faktuře pro společnost BROMO s.r.o., Nejvyšší správní soud
uvádí, že stěžovatel pouze opakuje argumenty již uplatněné v odvolání a částečně i v žalobě proti
rozhodnutí žalovaného. Nikterak však nespecifikuje, v čem konkrétně má spočívat pochybení
krajského soudu. S danou argumentací se přitom vypořádal již žalovaný na straně 12 rozhodnutí
o odvolání stěžovatele, na jehož obsah Nejvyšší správní soud odkazuje, a připomíná,
že předmětem sporu nebyla primárně skutečnost, zda k vzájemnému zápočtu došlo,
ale skutečnost, ve kterém zdaňovacím období k němu došlo. Stěžovatel přitom věrohodně
neprokázal, že k zápočtu došlo právě ve zdaňovacím období roku 2009.
[45] K námitkám týkajícím se neuznání výdajů za malířské práce údajně provedené panem V.
Nejvyšší správní soud pouze opětovně připomíná, že je to daňový subjekt, koho tíží důkazní
břemeno ve vztahu ke skutečnostem, které je povinen uvádět v daňovém tvrzení a k jejichž
průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení oprávněně vyzván. Stěžovatel sice
předložil doklad, podle které pan V. uvedené práce vykonal, nicméně tato skutečnost
byla následně žalovaným zpochybněna, když pan V. při svědecké výpovědi důrazně vyloučil,
že by práce prováděl, či uvedený doklad vystavil. Stěžovatel však tuto skutečnost dále nikterak
neprokázal a důkazní břemeno proto neunesl. Jiné faktury vystavené panem V. byly tímto
svědkem přeloženy při provádění svědecké výpovědi. Je z nich přitom patrná značná podobnost,
a i z výslechu je zjevné, že byl zaměřován i na skutečnost, zda mohl fakturu například zfalšovat
někdo z okolí pana V., to však pan V. vyloučil. Bylo tak na stěžovateli, aby jinými prostředky
prokázal, že k fakturovaným pracím skutečně došlo tak, jak deklaruje. Jak přitom uvedl již
žalovaný v rozhodnutí o odvolání, stěžovatel uváděl, že jej pan V. nezná pravděpodobně proto,
že jej zastupovala jiná osoba, tuto osobu však nedokázal konkretizovat, přitom by daná osoba
mohla provedení prací panem V. potvrdit. Nelze tak přičítat k tíži žalovaného, respektive
krajského soudu, že stěžovatel danou osobu neoznačil a svou důkazní situaci neposílil.
[46] Námitky ve věci uplatnění výdajů z dokladů pod čísly 9, 17, 18 a 22 jsou opět prakticky
pouze opakováním tvrzení již uplatněných v odvolání i v žalobě, tato tvrzení přitom stěžovatel
v průběhu celého řízení nepodpořil žádnými důkazy. Nejvyšší správní soud proto toliko odkazuje
na odůvodnění rozhodnutí žalovaného na straně 12 a 13, respektive odůvodnění napadeného
rozsudku na straně 11, kde se žalovaný a krajský soud s těmito tvrzeními stěžovatele vypořádali
a konstatovali, že stěžovatel vůči nim neunesl důkazní břemeno. Nejvyšší správní soud se s tímto
závěrem ztotožňuje.
[47] Pokud jde o zaplacené úroky z hypotečního úvěru, které nebyly na žádost stěžovatele
zahrnuty do nutných výdajů, krajský soud se řádně vypořádal s veškerými žalobními tvrzeními
stěžovatele, a to na stranách 11 a 12 napadeného rozsudku, na které Nejvyšší správní soud
odkazuje. Stručná a obecná námitka, podle které má kopie potvrzení o zaplacených úrocích
od banky a smlouvu o úrocích správce daně ve svém archivu a jeho pracovnice si je nevyzvedly,
pak jednak nebyla v žalobě vůbec uplatněna, pročež se jí Nejvyšší správní soud nemohl zabývat,
a jednak se míjí s odůvodněním rozsudku krajského soudu.
[48] Kasační námitky stěžovatele tedy ve svém souhrnu nejsou důvodné.
IV. Závěr a náklady řízení
[49] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích je zákonný. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1, in fine,
s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[50] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovaný náhradu nákladů výslovně neuplatnil a Nejvyšší správní soud
ani ze spisu neshledal, že by mu vznikly náklady překračující rámec běžné administrativní
činnosti. Soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.
[51] Nejvyšší správní soud současně rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku
za kasační stížnost, neboť tento poplatek byl vybrán nedopatřením z důvodu administrativního
pochybení. Jak totiž vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, účastník řízení,
který ve své věci podává kasační stížnost opakovaně proti rozhodnutí krajského soudu vydanému
poté, kdy bylo předcházející rozhodnutí ke kasační stížnosti téhož účastníka Nejvyšším správním
soudem zrušeno, již není povinen soudní poplatek za tuto další kasační stížnost platit, pokud
ve věci již jednou tento poplatek zaplatil (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 2. 2016, č. j. 10 Afs 186/2014 - 60). Stěžovatel přitom již ve věci kasační
stížnost podával, a to proti předcházejícímu usnesení krajského soudu ze dne 19. 4. 2016,
č. j. 52 Af 54/2015 - 29, kterým byla jeho žaloba odmítnuta, přičemž toto rozhodnutí bylo
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2017, č. j. 3 Afs 106/2016 – 31, zrušeno,
proto nebyl povinen soudní poplatek za opakovanou kasační stížnost znovu hradit.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 25. ledna 2021
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu