ECLI:CZ:NSS:2021:3.AS.189.2019:24
sp. zn. 3 As 189/2019 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně Správa železnic,
státní organizace (dříve Správa železniční dopravní cesty, státní organizace), se sídlem Praha 1,
Dlážděná 1003/7, zastoupené Mgr. Tomášem Tyllem, advokátem se sídlem Praha 1,
V Celnici 1040/5, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České
Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 4. 2019, č. j. 50 A 3/2017-77,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně uzavřela dne 31. 1. 2014 se společností HELPING VÝŠKOVÉ
PRÁCE s. r. o., (dále jen „zhotovitel“) rámcovou smlouvu o dílo, jejímž předmětem byly mimo
jiné kácení a likvidace dřevin.
[2] Jelikož Česká inspekce životního prostředí zjistila, že žalobkyně zamýšlí kácet dřeviny
na stavbě dráhy a v obvodu dráhy, aniž by žádala o odpovídající povolení či učinila oznámení
vyžadované zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), rozhodnutím ze dne 9. 6. 2014,
sp. zn. ČIŽP/10/OOP/SR01/1404020.018/14/RPA (ve spojení s rozhodnutím Ministerstva
životního prostředí ze dne 15. 9. 2014, č. j. 1839/500/14 52919/ENV/14) stanovila žalobkyni
podle §66 odst. 1 citovaného zákona pro výkon činnosti, spočívající v kácení a odstraňování
dřevin rostoucích na stavbě dráhy a v obvodu dráhy v její správě, podmínky, a to postupovat
při této činnosti v souladu se zákonem o ochraně přírody a krajiny, zejména opatřit si potřebná
povolení ke kácení podle §8 odst. 1 zákona, případně oznámit kácení podle §8 odst. 2 zákona.
[3] Zhotovitel, na základě dílčí výzvy žalobkyně k plnění ze dne 16. 5. 2014, pokácel ve dnech
19. 10 až 22. 10. 2014 na pozemku parc. č. 2843/3, k. ú. Dačice, 33 kusů dřevin rostoucích mimo
les a 2 000 m
2
zapojeného porostu, aniž by on či žalobkyně požádali podle §8 odst. 1 zákona
o ochraně přírody a krajiny o povolení k jejich kácení, nebo podali oznámení o jejich kácení
dle §8 odst. 2 tohoto zákona. Teprve následně, dne 3. 11. 2014, žalobkyně Městskému úřadu
Dačice (dále jen „správní orgán I. stupně“) kácení oznámila podle §8 odst. 4 zákona
s tím, že se jednalo o kácení dřevin, jejichž stavem byl bezprostředně ohrožen život či zdraví
nebo hrozila škoda značného rozsahu.
[4] Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 18. 8. 2016, č. j. OŽP/17914-16, byla
žalobkyně uznána vinnou ze spáchání správního deliktu podle §88 odst. 2 písm. j) zákona
o ochraně přírody a krajiny a správního deliktu podle §88 odst. 1 písm. c) tohoto zákona,
za což jí byla uložena pokuta ve výši 350 000 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení
ve výši 1 000 Kč. Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 11. 2016, č. j. KUJCK 149297/2016/OZZL,
prvoinstanční rozhodnutí změnil. Změna spočívala ve snížení uložené pokuty na 100 000 Kč,
v upřesnění protiprávního jednání uvedeného ve výroku 1) I. [týkajícího se správního
deliktu podle §88 odst. 2 písm. j) zákona] a ve zrušení výroku 1) II. [týkajícího se správního
deliktu podle §88 odst. 1 písm. c) zákona]; současně bylo řízení o správním deliktu podle
§88 odst. 1 písm. c) zákona zastaveno. Ostatní části výroků zůstaly beze změny.
Žalobkyně tak byla pravomocně uznána vinnou ze spáchání správního deliktu podle §88 odst. 2
písm. j) zákona o ochraně přírody a krajiny, kterého se dopustila tím, že nedodržela povinnost
plynoucí pro ní z rozhodnutí České inspekce životního prostředí, ve spojení s rozhodnutím
Ministerstva životního prostředí, neboť zhotoviteli zadala práce (předala stanoviště),
čímž dne 19. 10. 2014 umožnila zahájení kácení dřevin na dotčeném pozemku; současně
zhotovitele dne 22. 10. 2014 pobídla k pokračování v kácení.
[5] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Českých
Budějovicích, který ji neshledal důvodnou a v záhlaví uvedeným rozsudkem ji zamítl. Krajský
soud ve věci rozhodoval podruhé; jeho první rozsudek ze dne 17. 5. 2017, č. j. 50 A 3/2017-39,
byl ke kasační stížnosti žalovaného zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 1. 2019, č. j. 3 As 172/2017-45, a věc byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení.
[6] Krajský soud především nepřisvědčil argumentaci, že ve věci kácení dřevin v obvodu
dráhy (a ochranném pásmu dráhy) není dána příslušnost orgánů ochrany přírody, nýbrž drážního
úřadu, že ke kácení takových dřevin není zapotřebí žádného povolení nebo oznámení podle
zákona o ochraně přírody, a že dosáhnou-li tyto dřeviny, i v případě, že jsou zdravé, takové výšky,
že by v případě pádu zasáhly do průjezdného profilu dráhy, může (musí) je provozovatel dráhy
bez dalšího pokácet. Dospěl naopak k závěru, že žalobkyně byla povinna postupovat podle
§8 zákona o ochraně přírody.
[7] Podle krajského soudu nebyly naplněny podmínky ani pro tzv. havarijní kácení podle
§8 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny, při němž ke kácení není třeba povolení,
nýbrž postačí jej dodatečně (maximálně 15 dnů po jeho provedení) příslušnému orgánu ochrany
přírody oznámit. Pokácené dřeviny totiž nebyly v takovém stavu, že by představovaly
bezprostřední, reálné, ohrožení života či zdraví, respektive nehrozila škoda značného rozsahu.
Tento závěr vyplývá ze znaleckého posudku Miroslava Kohela, jehož obsah žalobkyně účelově
dezinterpretuje. To, že by vykácené dřeviny představovaly bezprostřední ohrožení, podle krajského
soudu vyvrací již fakt, že ke kácení došlo až se značným časovým odstupem od uzavření rámcové
smlouvy a vydání dílčí výzvy k plnění.
[8] K námitce, že se správní orgán I. stupně nepokusil získat důkazy o zdravotním stavu
vykácených dřevin zákonnou cestou, jelikož jeho pracovníci opakovaně vstupovali do míst
v okolí dráhy, která nejsou volně přístupná, krajský soud uvedl, že podle §62 zákona o ochraně
přírody a krajiny nejsou pracovníci orgánů ochrany přírody povinni si pro zajištění důkazů
opatřovat jakékoliv povolení, ani k němu nebyli povinni žalobkyni přizvat. Podle citovaného
ustanovení mohou též provádět potřebná měření, sledování, dokumentaci a požadovat informace
nezbytné ke zjištění stavu přírodního prostředí. Současně krajský soud poukázal na posudek
Miroslava Kohela o zdravotním stavu pokácených dřevin, jehož závěrů se žalobkyně,
byť „svévolnou interpretací“, sama dovolává; jeho vypracování zadal správní orgán I. stupně.
[9] Krajský soud nepřisvědčil ani argumentaci, že se žalobkyně správního deliktu,
spočívajícího v nedodržení podmínek vyplývajících z rozhodnutí vydaného podle §66 zákona
o ochraně přírody krajiny, nemohla dopustit, neboť rozhodnutí České inspekce životního
prostředí nabylo právní moci až po skončení kácení. Uvedl, že odvolání proti rozhodnutí
podle §66 zákona o ochraně přírody a krajiny [krajský soud zjevně omylem uvedl §66 správního
řádu – pozn. NSS] nemá odkladný účinek. Žalobkyně tak byla již před provedením kácení
srozuměna s tím, že Česká inspekce životního prostředí považuje takový postup za nezákonný,
a požaduje, aby při kácení postupovala v souladu se zákonem o ochraně přírody a krajiny.
Žalobkyně však tuto závaznou povinnost nerespektovala a předala zhotoviteli stanoviště
k provádění kácení. Za nerozhodný označil krajský soud fakt, že žalobkyně rámcovou smlouvu
se zhotovitelem uzavřela ještě před vydáním rozhodnutí České inspekce životního prostředí.
Na povinnost žalobkyně postupovat v souladu se zákonem a uvedeným rozhodnutím,
a tedy na její deliktní odpovědnost, nemají žádný vliv jakákoliv soukromoprávní ujednání mezi
ní a zhotovitelem.
[10] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost, již podřadila pod kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
[11] Stěžovatelka především (bez bližší konkretizace) namítá, že krajský soud závěry,
ke kterým dospěl, dostatečně neodůvodnil; napadený rozsudek proto považuje
za nepřezkoumatelný z důvodu jeho nesrozumitelnosti.
[12] V části kasační stížnosti, označené jako „Nebezpečnost dřevin“, brojí stěžovatelka proti
závěru, že stav dřevin neodůvodňoval jejich vykácení a až následné oznámení tohoto kácení
podle §8 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny. Ze znaleckého posudku Miroslava Kohela
podle stěžovatelky vyplynulo, že přinejmenším 22 pokácených dřevin bylo nestabilních
a ohrožujících dráhu. Minimálně jejich pokácení tak nevyžadovalo povolení. Z tohoto důvodu
má stěžovatelka současně za to, že jí byla uložena nepřiměřeně vysoká sankce.
[13] Stěžovatelka dále tvrdí, že neztížila zajišťování důkazů o stavu (nebezpečnosti) dřevin.
Naopak namítá, že správní orgány byly při opatřování důkazů nečinné. Na řadě pařezů byla
patrná hniloba, což by bylo možné zjistit jejich prohlídkou; nesouhlasí se závěrem krajského
soudu, že hniloba byla prokázána pouze u jednoho z pokácených stromů. Stěžovatelka nebyla
zajištění důkazů přítomna a zjištění správních orgánů jsou podle ní sporná.
[14] V části kasační stížnosti, označené jako „Porušení vykonatelného rozhodnutí ČIŽP“,
stěžovatelka předkládá několik argumentů, proč se vytýkaného správního deliktu nemohla
dopustit. Zaprvé má za to, že nemohla postupovat v rozporu s rozhodnutím České inspekce
životního prostředí, neboť toto rozhodnutí nabylo právní moci až po provedení kácení.
Dále namítá, že zhotoviteli zadala provedení kácení již uzavřením rámcové smlouvy dne
31. 1. 2014, nejpozději vydáním dílčí výzvy k plnění dne 16. 5. 2014, tedy před tím, než bylo
rozhodnutí České inspekce životního prostředí vydáno; k zadání prací podle stěžovatelky nedošlo
až předáním stanoviště. Dále namítá, že sjednala, že splnění požadavků dle zákona o ochraně
přírody zajistí zhotovitel. Současně předkládá náhled, že by mohla být odpovědná nanejvýše
za kácení provedené po 21. 10. 2014, kdy ji správní orgán I. stupně upozornil na jeho
nezákonnost.
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost pro její nepřípustnost odmítl podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., případně jako
nedůvodnou zamítl. Ve správním řízení bylo podle žalovaného dostatečně prokázáno, že stav
pokácených dřevin neodůvodňoval postup podle §8 odst. 4 zákona o ochraně přírody.
Stěžovatelka byla podle rozhodnutí České inspekce životního prostředí a rovněž podle
předběžného opatření České inspekce životního prostředí ze dne 13. 3. 2014 povinna podle
daného zákona postupovat. Rozhodným okamžikem, kdy došlo k postupu v rozporu
s rozhodnutím České inspekce životního prostředí, je podle žalovaného předání stanoviště.
[16] Vzhledem k tomu, že je nyní přezkoumáváno druhé rozhodnutí krajského soudu poté,
kdy jeho prvé rozhodnutí bylo zrušeno a vráceno k dalšímu řízení, posuzoval Nejvyšší správní
soud předně otázku přípustnosti kasační stížnosti v intencích §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle
něhož je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní
rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno,
že se soud neřídil závazným právním názorem nejvyššího správního soudu. K interpretaci uvedeného
ustanovení se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05,
v němž uvedl, že smyslem a účelem citovaného ustanovení je „to, aby se Nejvyšší správní soud nemusel
znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud
vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil.“ V intencích tohoto právního
názoru judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu dovodila, že kasační stížnost
je nutno považovat za přípustnou mj. tehdy, pokud Nejvyšší správní soud vytkl v původním
rozsudku prvoinstančnímu soudu procesní pochybení, nepřezkoumatelnost nebo nedostatečně
zjištěný skutkový stav, případně pokud se ve zrušujícím rozsudku závazně nevyjádřil ke všem
sporným otázkám. Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo
odmítnutí věcného přezkumu a odporovalo by účelu a smyslu správního
soudnictví (v podrobnostech viz usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 22. 3. 2011,
č. j. 1 As 79/2009 - 165). Není přitom rozhodné, kdo podal první kasační stížnost a kdo podává
druhou kasační stížnost. Rozhodné je výlučně to, zda druhou kasační stížností nejsou
k posouzení nastoleny tytéž právní otázky, které již byly posouzeny v řízení o první
kasační stížnosti (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2016,
č. j. 2 As 263/2015-27).
[17] Nyní podaná kasační stížnost nepřípustná podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. není,
neboť v řízení o předchozí kasační stížnosti, podané žalovaným, se Nejvyšší správní soud,
navzdory nynějšímu tvrzení žalovaného, že stěžovatelkou užité argumenty byly již kasačním
soudem v předchozím řízení posouzeny, zabýval výlučně otázkou správnosti závěru krajského
soudu, že správní orgány přezkoumatelným způsobem neodůvodnily výši uložené pokuty.
Jelikož tato otázka není nastolena v nyní podané kasační stížnosti, Nejvyššímu správnímu soudu
nic nebrání přezkoumat nyní napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu (projednatelných)
kasačních námitek a důvodů v nich uvedených (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.,
§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.).
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Vzhledem ke způsobu, jakým stěžovatelka kasační stížnost formulovala, je nezbytné
nejprve zdůraznit, že důvody kasační stížnosti musí směřovat proti rozhodnutí krajského soudu,
neboť podstatou řízení o kasační stížnosti je přezkum soudního rozhodnutí (§102 s. ř. s.).
Obecný odkaz na argumentaci uplatněnou v předchozím podání v řízení před krajským soudem,
či její pouhé převzetí do kasační stížnosti, zákonné požadavky kladené na kasační
stížnost nesplňuje. Je na stěžovateli, aby upřesnil každý důvod, o který svou kasační stížnost
opírá, a to po stránce právní i skutkové. Řízení o kasační stížnosti není pokračováním řízení
o žalobě, ale je samostatným řízením o mimořádném opravném prostředku v situaci, kdy řízení
před krajským soudem již bylo pravomocně skončeno. Protože Nejvyšší správní soud
přezkoumává rozhodnutí a postup krajského soudu, je stěžovatel povinen uvést konkrétní
argumentaci zpochybňující závěry vyslovené v napadaném rozhodnutí krajského soudu, případně
jeho procesní postup (viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015,
č. j. 8 Afs 25/2012 - 351, ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 34/2012 - 64, ze dne 15. 2. 2017,
č. j. 1 Azs 249/2016 – 38, či ze dne 5. 3. 2020, č. j. 7 As 375/2019 - 33; citovaná rozhodnutí
tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). V soudním řízení správním je to žalobce,
respektive stěžovatel, kdo vymezuje hranice soudního přezkumu. Soud, vyjma vad, ke kterým
musí přihlížet ex officio (nicotnost, nepřezkoumatelnost rozhodnutí) není oprávněn nahrazovat
jeho projev vůle, domýšlet za něho argumenty ani vyhledávat možné vady napadeného soudního
rozhodnutí (viz například rozsudek rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 4 As 3/2008 – 78).
[20] Stěžovatelka kasační stížnost v nynější věci formulovala tak, že do ní takřka doslovně,
s minimálními změnami, překopírovala části žaloby označené jako „Nebezpečnost dřevin“ a „Porušení
vykonatelného rozhodnutí ČIŽP“ (k těmto částem kasační stížnosti viz dále níže). Současně v části
kasační stížnosti nazvané „Podrobné odůvodnění“, která (s výjimkou zcela obecně vznesené námitky
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, viz níže) ve skutečnosti žádnou, natož podrobnou,
kasační argumentaci neobsahuje, vyjádřila prostý nesouhlas s tím, jak se s její žalobní argumentací
obsaženou v žalobě, v části označené jako „Nebezpečnost dřevin“, vypořádal krajský soud. Současně
zopakovala své žalobní námitky, uplatněné právě v této části žaloby, podle nichž správní orgán
I. stupně dospěl k chybnému závěru, že pokácené dřeviny nebyly ve stavu odůvodňujícím jejich
pokácení podle §8 odst. 4 zákona o ochraně přírody, a že správní orgán I. stupně byl nečinný
při opatřování důkazů o jejich stavu. Pouze zcela formálně stěžovatelka tyto námitky
stylizovala tak, že v nich spatřuje vady řízení před správním orgánem I. stupně ve smyslu
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Ve skutečnosti se však jedná o pouhé zopakování žalobních námitek,
s nimiž se již vypořádal krajský soud (viz zejména odstavce 43, 45 až 46, a 48 až 49 napadeného
rozsudku).
[21] Pokud jde o část kasační stížnosti V. („Nebezpečnost dřevin“), jedná se o veskrze doslovné
překopírování shodně nazvané části žaloby. Stěžovatelka pozměnila znění čtvrté věty v bodě
šestém kasační stížnosti („SŽDC má za to, že již samotný výskyt dřevin …“), který odpovídá
bodu 52 žaloby. Jedná se však pouze o parafrázi věty shodného významu obsažené v příslušném
bodu žaloby. Dále do bodu osmého kasační stížnosti, v němž namítá odchýlení se od závěrů
znaleckého posudku Miroslava Kohela o stavu jednotlivých dřevin, a který odpovídá bodu
54 žaloby, za spojení „správní orgány“ pouze formálně doplnila spojení „ani Krajský soud v Českých
Budějovicích“, aniž by však připojila byť i jen stručnou polemiku s odůvodněním krajského soudu,
proč příslušná námitka není důvodná (viz odstavec 45 napadeného rozsudku). Dále stěžovatelka
pouze parafrázovala svou žalobní námitku, že 22 ze 33 pokácených dřevin (tedy všechny
pokácené akáty – pozn. NSS) bylo nestabilních.
[22] Nejvýrazněji, oproti žalobě, stěžovatelka upravila desátý bod kasační stížnosti, který má
základ v bodu 56 žaloby. Žádnou věcnou polemiku s odůvodněním krajského soudu, proč
příslušný žalobní bod není důvodný, v něm však přesto nalézt nelze. Stěžovatelka se totiž omezila
pouze na holé vyjádření nesouhlasu s posouzením krajského soudu, že (vykácením dřevin) ztížila
zajištění důkazů (o jejich stavu) a s jeho závěrem, že hniloba byla zjištěna pouze u dvou
pokácených stromů (krajský soud nadto v odstavci 49 napadeného rozsudku hovoří jen o jednom
stromu). Žádnou argumentaci, proč dané závěry krajského soudu neobstojí, stěžovatelka
neuplatnila.
[23] Zbývající body 12 až 18 uvedené části kasační stížnosti jsou pak již jen doslovnou kopií
bodů 59 až 66 žaloby s pouhým nahrazením zkratky „SŽDC“ v bodu 18 kasační stížnosti slovem
„stěžovatel“, a připsáním k argumentaci, jak stromy vysokého vzrůstu a mělkého kořenového
systému působí na stabilitu svahu, na němž rostou, že dub mělký kořenový systém nemá.
[24] Pokud jde o část kasační stížnosti, která je pátá v pořadí, nicméně která v důsledku jejího
zjevného překopírování ze žaloby (kde se jednalo o část čtvrtou), včetně nadpisu, nese označení
„IV. Porušení vykonatelného rozhodnutí ČIŽP“, jedná se rovněž o pouhé zopakování žalobní
argumentace. Stěžovatelka pouze nahradila zkratku „KÚ“ označující žalovaného spojením
„správní orgán“ a slovo „žalobce“ slovem „stěžovatel“.
[25] Současně stěžovatelka doprostřed původního bodu 67 žaloby, v kasační stížnosti
označeného jako bod 19, vyjadřujícího přesvědčení, že se vytýkaného správního deliktu nemohla
dopustit, neboť zhotoviteli zadala provedení prací ještě před vydáním rozhodnutí České inspekce
životního prostředí, dopsala větu „a jedná se o další případ, kdy skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech“. Zdánlivě se tak jedná o námitku (byť zcela
obecnou), představující kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Příslušná, do kasační
stížnosti převzatá, argumentace, do níž stěžovatelka vložila citovanou větu, ovšem představuje
polemiku s právním posouzením správních orgánů, jakým jednáním stěžovatelka naplnila
objektivní stránku skutkové podstaty vytýkaného správního deliktu, tedy zda je rozhodným
jednáním uzavření rámcové smlouvy, dílčí výzvy k plnění, či až faktické předání stanoviště.
Samotná skutková zjištění (uzavření rámcové smlouvy, vydání dílčí výzvy k plnění, zahájení
kácení a další), však stěžovatelka v žalobě vůbec nerozporovala (a nečiní tak ani v kasační
stížnosti). Nynější doplněné tvrzení, že právní posouzení správních orgánů, je případem vady
řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgány vycházely, nemají oporu ve spisu, je tak zcela nelogické
a tudíž neuchopitelné. Lze pro úplnost doplnit, že navzdory formulaci příslušné věty, že se jedná
o „další“ případ, kdy skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisu,
stěžovatelka žádný jiný případ takové vady v kasační stížnosti neuvádí.
[26] Dále stěžovatelka v uvedené části kasační stížnosti na závěr bodu 24, do kasační stížnosti
převzatého z bodu 72 žaloby, v návaznosti na původní námitky, že jí není zřejmé,
čím se provinila, očekávala-li, že splnění požadavků dle zákona o ochraně přírody a krajiny zajistí
zhotovitel, a že by mohla být zodpovědná nanejvýš za kácení provedené po 21. 10. 2014, doplnila
větu, že „[n]apadené rozhodnutí je tak nesrozumitelné“. Stěžovatelka přitom nijak nereflektovala
odůvodnění krajského soudu (viz odst. 51 až 54 napadeného rozsudku), proč příslušné žalobní
námitky nejsou důvodné. Připsaná věta současně ani nesměřuje vůči napadenému rozsudku,
ale zjevně vůči rozhodnutí správního I. stupně, které předmětem přezkumu kasačním soudem
není.
[27] Nejvyšší správní soud se s uvedenými částmi kasační stížnosti, tedy de facto celou kasační
stížností (části I., II. a III. se týkají žalobní legitimace stěžovatelky, označení napadeného
rozsudku a obecného vymezení kasačních důvodů podle §103 odst. 1 s. ř. s.), nemohl vůbec
věcně zabývat, neboť jak vysvětlil výše, důvody kasační stížnosti nejen, že musí směřovat proti
rozhodnutí krajského soudu, ale je rovněž na stěžovateli, aby konkretizoval, proč argumentaci
v tomto rozhodnutí obsaženou, nepovažuje za správnou. Jelikož tyto požadavky uvedené části
kasační stížnosti nesplňují, nelze je vůbec považovat za kasační body. Lze dodat, že o becně
stěžovateli nic nebrání, aby v rámci kasační argumentace zopakoval námitky uplatněné
již v řízení před krajským soudem, a případně před tím již v řízení před správními orgány, má-li
za to, že je krajský soud posoudil nesprávně. Taková kasační argumentace však musí být
zdůvodněna. Pouhé konstatování nesouhlasu se závěry krajského soudu za současného
(doslovného) zopakování žalobní argumentace, nepostačí.
[28] Dále, k žalobní argumentaci zopakované v kasační stížnosti, že povolení podle zákona
o ochraně přírody a krajiny nebylo zapotřebí k pokácení 22 dřevin (akátů), stěžovatelka v kasační
stížnosti připojila novou, dílčí, námitku, že povolení nebylo podle závěrů znalce Miroslava
Kohela zapotřebí ani k pokácení jednoho z dubů, neboť jeho pokácení bylo „opodstatněné“. Tato
námitka zjevně vychází z obsahu strany čtvrté znaleckého posudku, kde uvedený znalec
k pokáceným dubům letním uvedl, že „[a]ž na jedinou výjimku šlo o stromy na pařezu zcela zdravých, bez
sebemenšího náznaku hniloby“, a strany 6, kde uvedl, že dub č. 11 byl poškozený, stižený hnilobou.
Tuto dílčí námitku, jejíž podstatou je přesvědčení stěžovatelky, že k pokácení uvedeného dubu
postačilo dodatečné oznámení podle §8 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny, nicméně
stěžovatelka neuplatnila v žalobě, ač tak učinit mohla. Jde proto o námitku nepřípustnou podle
§104 odst. 4 s. ř. s.
[29] Pokud jde o námitku nepřiměřenosti sankce (konec osmého bodu kasační stížnosti),
zde se jedná o doslovně překopírovaný text z bodu 54 žaloby – nejedná se tak o kasační námitku,
neboť nesměřuje proti závěrům vysloveným k této otázce krajským soudem.
[30] Jedinou kasační námitkou způsobilou věcného projednání, je tak námitka
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
[31] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností tohoto
rozsudku pro nedostatek jeho důvodů. Konstantní judikatura tohoto soudu označuje
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů zejména takové rozhodnutí, v němž soud zcela
opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek (viz například rozsudky ze dne
27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007-58, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, či ze dne 8. 4.2004,
č. j. 4 Azs 27/2004-74), respektive pokud z jeho odůvodnění není zřejmé, proč nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní
argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (viz například rozsudek ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005-44). Úkolem soudu přitom je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní
argumentace, nikoliv odpovědět na každou dílčí žalobní námitku (srov. například
rozsudky tohoto soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, či ze dne 28. 8. 2007,
č. j. 6 Ads 87/2006 – 36; shodně též nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009,
sp. zn. III. ÚS 989/08, dostupný z www.nalus.usoud.cz).
[32] Stěžovatelka nikterak nevysvětlila, proč považuje napadený rozsudek
za nepřezkoumatelný. Omezila se pouze na obecné tvrzení, že krajský soud „svůj závěr dostatečně
neodůvodnil“, není tak zřejmé, jaká její žalobní argumentace podle ní měla zůstat opomenuta,
či který konkrétní závěr soudu nebyl dostatečně odůvodněn.
[33] Nejvyšší správní soud se proto omezil pouze na obecné posouzení způsobu, jakým krajský
soud vypořádal jednotlivé žalobní body. Shledal přitom, že se krajský soud se s podstatou veškeré
žalobní argumentace vypořádal a vysvětlil, proč jí nepřisvědčil. Napadený rozsudek tak vysvětluje
jak to, že (a proč) se stěžovatelka mýlí, má-li za to, že vůbec nebyla dána věcná příslušnost
orgánů ochrany přírody a krajiny, i že se na posuzovanou věc vůbec nevztahuje úprava obsažená
v §8 tohoto zákona, vyložil také, proč v posuzované věci nebyly splněny zákonné podmínky
pro tzv. havarijní kácení podle §8 odst. 4 zákona. Krajský soud rovněž vysvětlil, proč nepřisvědčil
náhledu stěžovatelky, že jednala (zadala provedení kácení), aniž by si opatřovala povolení podle
§8 zákona, ještě před tím, než bylo vydáno rozhodnutí České inspekce životního prostředí,
respektive než nabylo právní moci. Právě tyto argumenty přitom byly základem žaloby.
[34] Stěžovatelka označila napadený rozsudek rovněž za nepřezkoumatelný pro jeho
nesrozumitelnost. Ani tuto námitku nicméně jakkoli blíže rozvedla. Za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze
zjistit, jak soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně,
jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají také případy, kdy nelze rozeznat,
co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán
(srov. rozsudek tohoto soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75). Žádné takové vady
Nejvyšší správní soud v případě napadeného rozsudku neshledal. Napadený rozsudek tudíž není
ani nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost.
[35] S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. není dán, neboť napadený rozsudek je ve všech ohledech způsobilý věcného přezkumu.
[36] Nejvyšší správní soud tudíž dospěl k závěru, že kasační stížnost (v rozsahu,
ve kterém mohla být věcně projednána) není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
zamítl.
[37] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému v řízení o kasační stížnosti náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2021
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu