ECLI:CZ:NSS:2021:3.AS.231.2019:36
sp. zn. 3 As 231/2019 – 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce V. M., zastoupeného
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Praha 6, Pod Kaštany 245/10, proti žalovanému
Magistrátu města Mladá Boleslav, se sídlem Mladá Boleslav, Komenského náměstí 61,
zastoupenému Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, náměstí Míru 14,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6.
2019, č. j. 43 A 6/2019-26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal ke Krajskému soudu v Praze žalobu na ochranu před nezákonným
zásahem spočívajícím v tom, že mu žalovaný podle §125h odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu) nevrátil částku 500 Kč bezodkladně poté, co tuto částku žalovanému (na základě jeho
výzvy učiněné dle §125h odst. 1 téhož zákona) uhradil po její splatnosti. Krajský soud žalobu
shledal důvodnou. Shora označeným rozsudkem proto určil, že zásah žalovaného spočívající
v tom, že žalobci vrátil částku ve výši 500 Kč uhrazenou žalobcem dne 19. 1. 2018 až dne
11. 1. 2019, byl nezákonný.
[2] Krajský soud konstatoval, že žalovanému bylo [Policií ČR- doplněno NSS] oznámeno,
že se žalobce, jakožto provozovatel vozidla, dopustil dne 13. 12. 2017 přestupku podle
§125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Žalovaný proto žalobce podle §125h odst. 1 téhož
zákona vyzval, aby do 15 dnů ode dne doručení výzvy uhradil částku 500 Kč. Tato výzva byla
žalobci doručena dne 2. 1. 2018. Určená částka byla žalovanému uhrazena dne 19. 1. 2018
s poznámkou „Ochrana řidičů o. s. – Úhrada určené částky M.“. Podáním ze dne 7. 1. 2019 se žalobce
na žalovaném domáhal, aby mu uhrazenou částku vrátil a to na stejný účet, z něhož byla
uhrazena. Dne 9. 1. 2019 žalovaný vydal příkaz k úhradě zaplacené částky. Krajský soud
považoval mezi účastníky za nesporné, že příslušná částka byla žalobci vrácena dne 11. 1. 2019.
[3] Krajský soud nejprve nepřisvědčil argumentaci žalovaného o opožděném podání žaloby.
Vycházel z náhledu, že subjektivní i objektivní lhůta k podání zásahové žaloby počíná běžet
od okamžiku, kdy je tvrzený zásah ukončen. V nynější věci zásah trval po dobu nekonání
žalovaného a skončil teprve vrácením určené částky žalobci dne 11. 1. 2019. Žalobce
přitom žalobu podal dne 14. 1. 2019, tedy podle krajského soudu ve lhůtě stanovené
§84 odst. 1. soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[4] K důvodnosti podané žaloby krajský soud uvedl, že podle §125h odst. 7 zákona
o silničním provozu je obecní úřad povinen opožděně uhrazenou částku bezodkladně vrátit
provozovateli vozidla. Tím, komu náleží veřejné subjektivní právo na její vrácení,
je tak provozovatel vozidla. To, zda určenou částku uhradil samotný provozovatel vozidla, anebo
zda ji za něj uhradil někdo jiný, je podle krajského soudu bez významu. Ačkoliv byla v nynější
věci platba provedena z účtu spolku Ochrana řidičů o. s., není pochyb, že tak daný spolek učinil
jménem žalobce. Bez významu je podle krajského soudu současně to, jaký je soukromoprávní
vztah mezi žalobcem a daným spolkem, i to, na jaký účet žalobce žádal, aby mu byla zaplacená
částka vrácena. Za rozhodující považoval, že určená částka byla za žalobce uhrazena
opožděně, a žalovaný ji tak byl povinen žalobci bezodkladně vrátit, jak mu to ukládá
§125h odst. 7 zákona o silničním provozu. Pokud tak neučinil, zkrátil přímo právo žalobce na její
vrácení. Krajský soud současně dospěl k závěru, že zásah žalovaného, spočívající v jeho
nečinnosti při vrácení určení částky, byl nezákonný, neboť opožděně zaplacenou částku
byl povinen vrátit bezodkladně, maximálně v řádu několika týdnů po dni její úhrady,
tj. po 19. 1. 2018. Učinil tak však až dne 11. 1. 2019, tedy skoro rok po její úhradě. Konečně
krajský soud uvedl, že zásah byl zaměřen přímo proti žalobci, neboť jen vůči němu měl žalovaný
povinnost uhrazenou částku vrátit.
[5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[6] Nejprve stěžovatel obecně namítá, že krajský soud nezohlednil námitky, které k podané
žalobě uplatnil.
[7] Dále namítá, že krajský soud posoudil chybně právní otázku, zda bylo žalobci bráněno
ve výkonu jeho vlastnického práva. Stěžovatel má za to, že žalobci k podání žaloby scházela
žalobní legitimace, neboť tvrzený zásah nebyl zaměřen přímo proti němu. Vzhledem k tomu,
že určená částka byla uhrazena z účtu spolku Ochrana řidičů o. s. a na účet tohoto spolku byla také
vrácena, nemohlo dojít k přímému zásahu do žalobcova vlastnického práva. Příslušná částka
žalobci nepatřila, přímo s ní nedisponoval, a n emohla mu tak ani scházet. Z těchto důvodů
nemohl být žalobce zkrácen na svých veřejných subjektivních právech.
[8] Stěžovatel rovněž trvá na tom, že žalobce podal žalobu opožděně, tj. po uplynutí lhůty
dvou měsíců ode dne, kdy se o nezákonném zásahu dozvěděl. Stěžovatel žalobce informoval
o lhůtě k zaplacení příslušné částky a vzhledem k poskytnutému poučení muselo být žalobci
současně známo, že uhradil-li ji za něj spolek Ochrana řidičů o. s. den po splatnosti, má právo
na její vrácení. O tom podle stěžovatele svědčí rovněž skutečnost, že žalobce s podáním žaloby
účelově vyčkával na dobu, kdy bude příslušný přestupek promlčen. To, že je mu stěžovatel
povinen zaplacenou částku vrátit, však věděl již od jejího uhrazení. Právě od tohoto okamžiku
podle stěžovatele počala běžet subjektivní lhůta k podání žaloby.
[9] Závěrem kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že žalobce jednal účelově a účelová byla také
jeho žaloba.
[10] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti s odkazem na odst. 23 rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 12. 2019, č. j. 6 As 167/2019-36, uvedl, že se stěžovatel mýlí, má-li
za to, že provozovatel vozidla může určenou částku uhradit pouze ze svého vlastního účtu.
Provozovateli vozidla nic nebrání, aby určenou částku uhradil z jiného účtu nebo aby k její
úhradě zmocnil jinou osobu, jako tomu bylo v posuzované věci. Žalobce je rovněž přesvědčen,
že jeho žaloba byla včasná, neboť ji podal ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy byl tvrzený zásah
ukončen. Na podporu svého náhledu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018,
sp. zn. II. ÚS 635/18. Námitka, že jeho jednání bylo účelové, považuje žalobce za vágní
a neodůvodněnou. Určená částka byla uhrazena opožděně proto, že spolek, který ji pro něho
hradil, v době její úhrady nevěděl, kdy mu byla doručena výzva k úhradě. Nadto zákonodárce
s možností opožděné úhrady výslovně počítal, proto pro tento případ stanovil, že zaplacená
částka musí být bezodkladně vrácena. Stěžovatel se podle žalobce patrně domnívá, že v případě
účelového jednání není nutné postupovat podle zákona, takový závěr však nevyplývá
ani ze zákona ani z judikatury.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou, dle které krajský soud nezohlednil
argumentaci stěžovatele obsaženou v jeho vyjádření k žalobě. V rozsudku ze dne 12. 11. 2009,
č. j. 1 As 64/2009-153 Nejvyšší správní soud uvedl, že „[j]e to žalobce, kdo určuje rozsah a meze
přezkumu napadeného rozhodnutí v podobě žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.), a proto nevypořádá-li se soud
s argumentací žalovaného, pak tím může ovlivnit kvalitu a sílu svého právního názoru, nikoli však zatížit
své rozhodnutí vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti.“ Soud je tak primárně povinen vypořádat
se se žalobní argumentací (srov. také například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 11. 2011, č. j. 7 As 80/2011 - 122, ze dne 29. 4. 2014, č. j. 2 As 23/2014 - 34, ze dne
29. 3. 2016, č. j. 5 As 74/2015 - 56, či ze dne 7. 2. 2018, č. j. 9 As 330/2016 – 192, rozhodnutí
tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Nevypořádání argumentace žalovaného může
jistě do určité míry oslabit odůvodnění napadeného rozsudku, avšak nezakládá samo o sobě jeho
nepřezkoumatelnost.
[14] I přesto, že daná námitka stěžovatele nemůže z povahy věci vést k závěru
o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, respektive o existenci procesní vady, která mohla
mít vliv na jeho zákonnost [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], Nejvyšší správní soud považuje
za vhodné uvést, že stěžovatelem tvrzené deficity nevznikly.
[15] Stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl, které jeho argumenty měly být krajským soudem
opomenuty. Poukázal nicméně na svůj argument, vznesený ve vyjádřený k žalobě, dle kterého
žalobce nebyl k podání žaloby aktivně procesně legitimován, neboť jednání stěžovatele nemohlo
zasáhnout přímo do jeho vlastnického práva; tento svůj náhled přitom již ve vyjádření k žalobě
zdůvodňoval tím, že určenou částku neuhradil žalobce, nýbrž spolek Ochrana řidičů o. s., na jehož
účet byla k žádosti žalobce také vrácena. Dále v kasační stížnosti už jen uvedl, že „ znovu namítá“
zmeškání lhůty k podání žaloby. Lze tak usuzovat, že stěžovatel má za to, že krajský soud
nezohlednil tyto dva jeho argumenty. Takový náhled je však mylný.
[16] S otázkou, zda má význam, že určenou částku neuhradil přímo žalobce, nýbrž že ji za něj
uhradil výše uvedený spolek, a že určená částka nebyla vrácena na účet žalobce, nýbrž na účet
daného spolku, se krajský soud výslovně zabýval, a to právě ve vztahu k posouzení, zda jednání
stěžovatele představovalo přímé zkrácení práv žalobce, respektive zda tvrzený zásah byl zaměřen
přímo proti žalobci V odst. 14 a v poslední větě odst. 16 napadeného rozsudku vysvětlil,
že to, z jakého účtu byla určená částka uhrazena a na jaký účet byla vrácena, je v tomto ohledu
bez významu. Uvedl, že právo na vrácení opožděně uhrazené určené částky svědčí podle
§125h odst. 7 zákona o silničním provozu provozovateli vozidla, tj. žalobci. Současně vysvětlil,
že uvedl-li příslušný spolek při úhradě určené částky variabilní symbol, který byl ve výzvě k její
úhradě sdělen žalobci, a připojil-li k platbě poznámku „Ochrana řidičů o. s. – Úhrada určené částky
M.“, není pochyb, že částka byla uhrazena za žalobce (jeho jménem). Krajský soud rovněž uvedl,
že podoba konkrétního soukromoprávního ujednání mezi žalobcem a daným spolkem není
z pohledu řešené otázky významná.
[17] Krajský soud vypořádal rovněž s argumentem stěžovatele o zmeškání lhůty k podání
žaloby. Stěžovatel ve vyjádření k žalobě spojoval počátek lhůty k podání žaloby s okamžikem,
kdy uplynula lhůta k bezodkladnému vrácení opožděně uhrazené částky. Fakticky prezentoval
náhled, že tvrzený zásah má povahu zásahu jednorázového s trvajícími účinky, jež spočívají
v nevrácení určené částky poté, co uplynula lhůta k jejímu bezodkladnému vrácení. Tento náhled
krajský soud výslovně odmítl v odst. 4 napadeného rozsudku, v němž vyložil, že (a proč) jde
o zásah trvající, který byl ukončen teprve vrácením určené částky dne 11. 1. 2019. Vzhledem
k takto vymezenému charakteru tvrzeného zásahu krajský soud výslovně dovodil, že lhůta
k podání žaloby počínala běžet, po dobu, kdy zásah trval, každý den znovu, v důsledku čehož
nemohla být žaloba podaná dne 14. 1. 2019 opožděná.
[18] Pokud jde dále o věcné posouzení kasační námitky o zmeškání lhůty k podání žaloby,
nelze přehlédnout, že zatímco ve vyjádření k žalobě spojoval stěžovatel počátek běhu lhůty
k podání žaloby s uplynutím (nespecifikované) lhůty k bezodkladnému vrácení opožděně
uhrazené částky, v kasační stížnosti počátek běhu této lhůty spojuje již s okamžikem opožděné
úhrady. Krajský soud v napadeném rozsudku nicméně vycházel z toho, že pro počátek běhu dané
lhůty je rozhodný trvající charakter tvrzeného zásahu a váže se tedy až okamžik jeho ukončení;
stěžovatel přitom s tímto přístupem v kasační stížnosti věcně nepolemizuje.
[19] Podle §84 odst. 1 s. ř. s. musí být zásahová žaloba podána do dvou měsíců ode dne,
kdy se žalobce o nezákonném zásahu dozvěděl. Nejpozději však lze žalobu podat do dvou let od okamžiku,
kdy k němu došlo.
[20] Judikatura správních soudů rozlišuje při stanovení počátku běhu lhůty k podání žaloby
zásahy trvající a jednorázové, případně jednorázové, s trvajícími důsledky, které však nejsou
z hlediska běhu lhůt samostatnou třetí kategorií. Od povahy těchto zásahů se odvíjí také lhůta
pro podání žaloby. Je-li zásah jednorázový, počne objektivní lhůta pro podání žaloby běžet právě
tímto zásahem – konkrétně stanoveným okamžikem, kdy k zásahu došlo. Subjektivní lhůta
se odvíjí od okamžiku, kdy se do sféry žalobce dostaly potřebné informace o existenci tohoto
zásahu a jeho původci. Je-li však zásah trvající, nemůže po dobu jeho trvání objektivní
ani subjektivní lhůta k podání žaloby uplynout; v takovém případě totiž zásah nebyl ukončen,
dochází k němu každý den znovu. Subjektivní lhůta k podání žaloby (jejíž zachování
je v projednávané věci sporné) tak konsekventně začíná běžet každý den znovu, neboť
o neukončeném trvajícím zásahu se jednotlivec „dozvídá“ každým dalším dnem až do ukončení
takového zásahu; (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 635/18,
N 94/89 SbNU 387).
[21] K tomu, aby bylo možné učinit závěr, že lhůta k podání zásahové žaloby již uplynula,
tak musí být nejprve postaveno na jisto, o jaký typ zásahu ve smyslu výše uvedeném se jedná.
Pro takové určení je stěžejní, v jakém jednání žalobce spatřuje nezákonnost a z jakých důvodů,
tedy jak žalobce tvrzený zásah v podané žalobě vymezí (srov. například rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 12. 2020, č. j. 5 Afs 56/2020-39, či ze dne 21. 1. 2021,
č. j. 9 As 55/2020-54).
[22] V posuzované věci podal žalobce žalobu na ochranu před nezákonným zásahem,
který spatřoval v bezodkladném nevrácení opožděně uhrazené určené částky ve smyslu
§125h odst. 1 a 7 zákona o silničním provozu, jinými slovy v jejím zadržování poté, co měla být
podle §125h odst. 7 zákona o silničním provozu vrácena. Krajský soud v souladu s ustálenou
judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu dovodil, že takto vymezený zásah
je svou povahou zásahem trvajícím. Daný zásah trvá po dobu, dokud příslušný orgán nekoná
a určenou částku nevrátí (viz obdobně například rozsudek tohoto soudu ze dne 31. 7. 2019,
č. j. 10 As 355/2017-101, v němž byl předmětem posouzení mj. charakter zásahu spočívajícího
v zadržování – nevrácení – nezákonně vybrané kauce podle §124a zákona o silničním provozu).
Vzhledem k tomu, že stěžovatel určenou částku žalobci vrátil dne 11. 1. 2019, čímž došlo
k ukončení do té doby trvajícího zásahu a tím i k aktivaci běhu subjektivní i objektivní lhůty
k podání zásahové žaloby (srov. bod 43 již citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne
15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 635/18), byly při podání žaloby dne 14. 1. 2019 subjektivní i objektivní
lhůta ve smyslu ustanovení §84 odst. 1 s. ř. s. zachovány.
[23] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval posouzením námitky absence aktivní (věcné)
legitimace žalobce k podání žaloby, jíž stěžovatel spatřuje v tom, že svým jednáním nemohl
zasáhnout přímo do veřejných subjektivních práv (konkrétně práva vlastnického) samotného
žalobce, neboť určená částka byla uhrazena z účtu spolku Ochrana řidičů o. s., na jehož účet byla
také vrácena, a tedy žalobci dané peníze nepatřily ani s nimi nedisponoval.
[24] Uvedenou otázkou se Nejvyšší správní soud již zabýval v rozsudku ze dne 18. 12. 2019,
č. j. 6 As 167/2016-36. Podle jeho právní věty platí, že „[p]rovozovatel vozidla (poplatník) je aktivně
legitimován k podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v tom, že určená částka
uhrazená na výzvu obecního úřadu obce s rozšířenou působností podle §125h odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích, až po lhůtě k její splatnosti nebyla vrácena bezodkladně po zaplacení,
a to i v případě, že za něj byla určená částka uhrazena jinou osobou (plátcem).“ Tímto rozsudkem tak byla
vyřešena sporná otázka aktivní legitimace k podání zásahové žaloby za podobných skutkových
a právních okolností, o jaké se jedná v nynější věci. Nejvyšší správní soud nemá důvod
se od citovaného závěru odchýlit a v podrobnostech na odůvodnění tohoto rozsudku odkazuje
(obdobně viz též rozsudek tohoto soudu ze dne 25. 6. 2016, č. j. 3 As 403/2019-41).
[25] Na skutkovém pozadí nyní projednávané věci tak postačí pouze shrnout, že krajský soud
vycházel ze správného náhledu, podle kterého byl stěžovatel vzhledem k příchodu platby určené
částky pod variabilním symbolem určeným ve výzvě k jejímu zaplacení, za současného připojení
jednoznačné poznámky (zprávy) pro příjemce platby, povinen považovat učiněnou platbu
za platbu provedenou za žalobce jako provozovatele vozidla, aniž by byl oprávněn jakkoli
zkoumat či prověřovat (soukromoprávní) vztah mezi žalobcem a majitelem účtu (spolkem
Ochrana řidičů o. s.). Rovněž pak správně uzavřel, že podle §125h odst. 7 zákona o silničním
provozu byl stěžovatel povinen určenou částku bezodkladně vrátit provozovateli vozidla, tedy
žalobci. Sdělení žalobce, že žádá o vrácení určené částky na tentýž účet, z něhož byla uhrazena,
bylo pouhým sdělením platebního místa (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 2. 2020, č. j. 10 As 291/2019-31, který navazuje na výše citovaný rozsudek tohoto soudu
č. j. 6 As 167/2019-36).
[26] Zcela irelevantní je pak stěžovatelem odkazovaná skutečnost, že žalobce nebyl v řízení
o žalobě zastoupen uvedeným spolkem, nýbrž advokátem. Stěžovatel ani nevysvětluje, proč
by tato okolnost měla mít jakýkoliv význam pro posouzení aktivní legitimace žalobce. Ostatně,
příslušný spolek by s ohledem na předmět řízení o podané žalobě ani žalobce zastupovat nemohl
(ustanovení §35 odst. 2 až 8 a contrario).
[27] Konečně, k tvrzení stěžovatele, že žalobce jednal po celou dobu účelově, tj. včetně podání
žaloby, je namístě uvést, že Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známo,
že obsahově obdobné žaloby na podkladě obdobných skutkových a právních okolností, o jaké
se jednalo v posuzované věci, podala k různým krajským soudům řada žalobců zastoupených
týmž zástupcem. Příkladmo je možno odkázat na již shora citované rozsudky tohoto soudu
č. j. 6 As 167/2019-36, č. j. 3 As 403/2019-41, a č. j. 10 As 291/2019-31, či též rozsudky ze dne
11. 7. 2019, č. j. 9 As 138/2019-35, a ze dne 7. 4. 2020, č. j. 10 As 389/2019-40.
[28] Jakkoli je úkolem správních soudů poskytovat ochranu před skutečnými zásahy
do veřejných subjektivních práv jednotlivců, nikoliv zabývat se zásahy zcela bagatelní intenzity,
v nichž je zásah do veřejných subjektivních práv pouze nepatrný a smyslem podané žaloby
v jádru není ochrana před nezákonným jednáním veřejné moci, nýbrž samotné vedení sporu,
nelze přehlédnout, že řízení ve správním soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční, což platí
i pro řízení o kasační stížnosti. S výjimkami uvedenými v §109 odst. 4 části věty za středníkem
s. ř. s., potažmo výjimkami dovozenými judikaturou, je tak Nejvyšší správní soud vázán důvody
tvrzené nezákonnosti uvedenými v kasační stížnosti. Obsah kasační stížnosti a preciznost
při formulaci uplatněných kasačních bodů tak do značné míry předurčují obsah rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu. Přestože ve věcech uvedených v předchozím odstavci (a řadě
dalších) Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů aproboval názor krajských soudů
o nedůvodnosti obsahově obdobných žalob na ochranu proti nezákonnému zásahu, v nyní
projednávané věci stěžovatel svou kasační argumentaci týkající se účelovosti podané žaloby blíže
nerozvedl a soustředil se veskrze jen na otázku aktivní legitimace k podání žaloby a její včasnosti.
Za této situace se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat tím, zda i v dané věci nejde o případ
typově shodný s případy, o nichž rozhodoval v rozsudcích uvedených v odst. [27] tohoto
odůvodnění, neboť v opačném případě by vykročil mimo dispozitivní zásadu kasačního řízení.
[29] Nejvyšší správní soud tudíž dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[30] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalobci by právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, Nejvyšší správní
soud však shledal důvody hodné zvláštního zřetele, na jejichž základě žalobci náhradu nákladů
řízení nepřiznal (§60 odst. 7 s. ř. s.). Obdobně jako krajský soud spatřuje tyto důvody
ve skutečnosti, že žalobce podáním žaloby nesledoval skutečnou ochranu svého vlastnického
práva, nýbrž jejím smyslem bylo vedení samotného soudního sporu a případné získání náhrady
nákladů s tím spojených. Žalobci nic nebránilo, aby o vrácení určené částky (500 Kč) požádal
bezprostředně po její opožděné úhradě, namísto toho očividně se žádostí o vrácení úmyslně
vyčkával na okamžik, kdy stěžovatel věc odloží z důvodu zániku odpovědnosti žalobce
za příslušný přestupek [§76 odst. 1 písm. f) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti
za přestupky a řízení o nich]. Poté, co tak stěžovatel dne 14. 12. 2018 učinil, žalobce záhy, dne
7. 1. 2019, požádal o vrácení určené částky. U soudu se přitom nedomáhal (nemusel domáhat),
aby mu určená částka byla vrácena, neboť stěžovatel na výzvu k jejímu vrácení okamžitě reagoval
a již dne 9. 1. 2019 zadal příkaz k její úhradě. Za skutkových okolností posuzované věci
a vzhledem ke skutečnosti, že tentýž právní zástupce, který zastupuje žalobce, podával za jiné
klienty obdobné žaloby (což je kasačnímu soudu známo z úřední činnosti – viz rozsudky
zmiňované v odst. [27] výše), nemá Nejvyšší správní soud pochyb o tom, že žalobce, respektive
jeho právní zástupce, postupoval způsobem zneužívajícím skutečného smyslu a účelu příslušných
procesních předpisů. Nynější věc je nadto dle obsahu spisu spojena s tzv. Ochranou řidičů, o. s.,
tj. subjektem, v jehož čele stojí Petr Kocourek, o kterém je správním soudům z vlastní činnosti
známo, že využívá jako hlavní procesní strategii „obhajoby“ přestupců na úseku silniční
dopravy nejrůznější procesní obstrukce či účelová jednání (srov. například rozsudek rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2018, č. j. 4 As 113/2018-39,
č. 3836/2019 Sb. NSS, či rozsudky ze dne 22. 9. 2020, č. j. 10 As 94/2020-36, a ze dne
6. 10. 2020, č. j. 10 As 259/2020-27). Nejvyšší správní soud si je vědom, že to není žalobce,
kdo systematicky užívá účelových jednání, z logiky věci však nese procesní následky spojené
s výběrem právního zástupce (srov. obdobně rozsudek tohoto soudu ze dne 4. 12. 2019,
č. j. 10 As 241/2019-36). Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů žalobci náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2021
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu