ECLI:CZ:NSS:2021:3.AS.327.2020:17
sp. zn. 3 As 327/2020 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně E. B., proti žalované
České advokátní komoře, se sídlem Praha 1, Národní třída 16, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2020, č. j. 14 A 62/2020-21,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2020, č. j. 14 A 62/2020-21, se z r ušuj e
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně se u Městského soudu v Praze domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne
23. 4. 2020, č. j. 10.01-000176/20-003, jímž nebylo vyhověno její žádosti o určení advokáta
k poskytnutí právní služby spočívající v podání ústavní stížnosti. Spolu se žalobou požádala
o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.
[2] Městský soud oba tyto návrhy usnesením ze dne 21. 9. 2020, č. j. 14 A 62/2020-21,
zamítl. Uvedl, že z předloženého prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech
vyplývá, že žalobkyně pobírá starobní důchod ve výši 14 136 Kč, z něhož je jí srážena částka
2 509 Kč. Dále, že bydlí ve vlastním domě, přičemž vlastní i další nemovitosti, ze kterých
nicméně dle svého tvrzení nemá žádný užitek a nemůže s nimi nakládat z důvodu exekuce.
Žalobkyně rovněž uvedla, že vlastní dva osobní automobily, které jsou však rovněž zatížené
exekucí. Žalobkyně v prohlášení také uvedla, že její měsíční náklady na bydlení činí 5 500 Kč,
a že současně měsíčně vynaloží 3 600 Kč na ostatní životní potřeby, 500 Kč na léky a 1 000 Kč
na dopravu.
[3] Městský soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že splňuje podmínky
pro osvobození od soudních poplatků. Uvedl, že žalobkyně byla v části prohlášení o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech, označené jako „X. ZÁVAZKY“, upozorněna,
že je povinna výši veškerých svých měsíčních výdajů doložit. Dále konstatoval, že si je vědom,
že nelze vyžadovat doložení veškerých výdajů, zejména hradí-li žalobkyně běžné výdaje
v hotovosti; pokud však jde o tvrzené náklady na bydlení, mela by být schopna jejich výši doložit,
což však neučinila. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že splňuje podmínky
pro osvobození od soudních poplatků, dospěl současně městský soud k závěru, že nelze vyhovět
ani její žádosti o ustanovení zástupce.
[4] Proti tomuto usnesení podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost.
Uvedla, že není schopná v řízení o podané žalobě sama kvalifikovaně činit potřebné úkony.
Veškerá podání pro ni sepisují její rodinní příslušníci a známí. Dále uvedla, že trpí zhoršeným
zdravotním stavem a v dlouholetém soudním sporu vedeném před Okresním soudem
v Rakovníku a Krajským soudem v Praze vyčerpala na soudních poplatcích a nákladech na právní
zastoupení veškeré finanční prostředky. Veškerý její majetek je zatížen exekucí.
[5] Konkrétně brojí proti závěru městského soudu, dle kterého neprokázala, že splňuje
podmínky pro osvobození od soudních poplatků, neboť nedoložila, že nemá dostatečné
prostředky. Namítá, že jak soudy, tak žalovaná jejím žádostem o osvobození od soudních
poplatků a ustanovení zástupce v minulosti opakovaně vyhověly, aniž by po ní požadovaly
doložení nákladů na bydlení, jak to nyní učinil městský soud. Vždy se jí přitom dostalo shodného
poučení. Z něj vyvodila, že je povinna doložit, že nemá dostatečné příjmy, respektive prostředky.
Rozumí rovněž tomu, že soudy k tomuto účelu používají formuláře. Namítá však, že dokládat své
výdaje jsou povinni jen ti žadatelé o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce,
kteří doloží, že jejich příjmy přesahují částku životního minima a nutných nákladů na bydlení,
tedy že jejich příjmy jsou výrazně nad hranicí chudoby, a že tak disponují nezbytnými prostředky
na zajištění bydlení a důstojného života. Pokud však žadatel doloží, že se jeho příjmy pohybují
na hranici chudoby, životního minima a nutných nákladů na bydlení, a že nemůže využít jiný
majetek, doložil tím podle stěžovatelky i to, že nemá dostatečné prostředky k úhradě soudního
poplatku. K témuž závěru v jejím případě dospěly rovněž Okresní soud v Rakovníku, Krajský
soud v Praze a žalovaná. Náhled městského soudu je tak podle stěžovatelky v rozporu
se zákonem i běžnou praxí.
[6] Stěžovatelka dále namítá, že napadené usnesení není řádně odůvodněné, vykazuje znaky
libovůle a je šikanózní. Městský soud totiž, aniž by se věcí blíže zabýval, uvedl, že netrvá
na tom, aby doložila veškeré své výdaje, nýbrž pouze ty, u nichž by podle městského soudu měla
mít uschovány doklady o platbě. Takové odůvodnění je podle stěžovatelky neodůvodněné
a spekulativní. Doložením jen části výdajů by pak ani nebyly prokázány její celkové výdaje
tak, aby bylo možné posoudit její schopnost uhradit soudní poplatek. Současně stěžovatelka
namítá, že pokud městský soud dospěl k závěru, že je nezbytné, aby doložila své náklady
na bydlení, měl ji k tomu vyzvat, aby měla možnost tento nedostatek odstranit před rozhodnutím
soudu. Závěr, že nedoložila, že nedisponuje dostatečnými prostředky, pak podle ní neobstojí
již s ohledem na to, že doložila, že její příjem odpovídá výši životního minima, a současně
jí uváděné náklady na bydlení odpovídají částce normativních nákladů na bydlení pro jednu
osobu v rodinném domě.
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“)
a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl
bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[8] Kasační stížnost je důvodná.
[9] Podle §36 odst. 3 s. ř. s. platí, že účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může
být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat
účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody a toto
rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou
žádost zamítne.
[10] Podle §35 odst. 10 s. ř. s. platí, že navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl
osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh
ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát.
[11] Individuální osvobození od soudních poplatků je procesním institutem, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých sociálních poměrech, před nepřiměřeně
tvrdým dopadem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních
poplatcích“), který by mu případně znemožnil přístup k soudní ochraně ve smyslu čl. 36 Listiny
základních práv a svobod. Smyslem tohoto institutu není kompenzovat navrhovateli finanční
zátěž spojenou se soudním řízením, ale zajistit přístup k soudu. Institut osvobození od soudních
poplatků je přitom vždy vázán na konkrétního žadatele a jeho individuální osobní a majetkové
poměry (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007-77, či nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 1619/08;
rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na webu www.nssoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu
na webu nalus.usoud.cz).
[12] Pro osvobození od soudních poplatků je nezbytné, aby sám žadatel dostatečně určitě
a konkrétně tvrdil své (nedostatečné) příjmové a majetkové poměry a podložil svá tvrzení
potřebnými důkazy; soud jeho poměry z úřední povinnosti nezjišťuje (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004-50, č. 537/2005 Sb. NSS).
[13] Jak v této souvislosti uvedl též rozšířený senát tohoto soudu v usnesení
ze dne 24. 8. 2010, č. j. 1 As 23/2009 - 95, č. 2163/2011 Sb. NSS, „[d]ůkazní břemeno
prokázání nedostatku prostředků k úhradě soudních poplatků nese účastník řízení. (…) Skutečnosti rozhodné
pro osvobození účastník může uvést přímo v žádosti; neučiní-li tak, soud jej k tomu vyzve. Zpravidla se tak děje
výzvou k vyplnění Potvrzení o majetkových a výdělkových poměrech. (…) Soud také zpravidla z tohoto prohlášení
vychází, neboť je natolik komplexní, že umožňuje vytvoření názoru o podmínkách pro osvobození od soudních
poplatků. Doplnění údajů k výzvě soudu není vyloučeno zejména tam, kde jsou zjevně neúplné, např. v situaci,
kdy podle prohlášení nemá žadatel žádné prostředky ani majetek a není jasné, z čeho uhrazuje
své životní potřeby.“
[14] Přestože tedy soud nezjišťuje z úřední povinnosti majetkové poměry účastníka
a důkazní břemeno o tom, že jsou v konkrétním případě naplněny předpoklady pro přiznání
osvobození od soudních poplatků, nese žadatel, nemůže soud při posuzování žádosti zůstat zcela
pasivní (viz například rozsudek tohoto soudu ze dne 23. 7. 2012, č. j. 8 As 64/2012 - 12).
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 9. 2008, č. j. 1 As 63/2008-34, dovodil, že pokud
z předložených důkazů není možné náležitě posoudit majetkové a sociální poměry žadatele
a ověřit si jeho tvrzení, je soud povinen žadatele poučit, jakým způsobem může svá tvrzení
doplnit a prokázat, aby v řízení neutrpěl újmu. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 7. 2015, č. j. 2 As 153/2015 - 27, platí, že „tvrdí-li účastník řízení před správním soudem
pro účely rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků, že nemá dostatečné prostředky, avšak existují-li
pochyby o pravdivosti účastníkova tvrzení, je na soudu, aby si, pokud možno v součinnosti s účastníkem, dalším
šetřením učinil co možná nejpřesnější obraz o tom, jaké jsou skutečné majetkové poměry účastníka“).
[15] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že městský soud uvedeným požadavkům v nynější
věci beze zbytku nedostál.
[16] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v žalobě, s níž spojila své žádosti o osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce, ke svým majetkovým a výdělkovým poměrům
pouze uvedla, že je starobní důchodkyně, jejímž jediným příjmem je starobní důchod postižený
exekucí, že je dlouhodobě nemocná, a že její příjmy, úspory a majetek nepostačují k úhradě
soudního poplatku a služeb právního zástupce, postupoval městský soud zcela správně, pokud
stěžovatelce zaslal k vyplnění formulář Prohlášení o osobních majetkových a výdělkových poměrech. Tento
formulář stěžovatelce zaslal spolu se stručným přípisem (viz č. l. 8 soudního spisu městského
soudu), v němž ji vyzval, aby jej soudu ve stanovené lhůtě zaslala zpět řádně vyplněný. Uvedený
přípis přitom neobsahuje žádné poučení, že pokud tvrzení obsažená v žalobě, ve spojení
s vyplněným formulářem a případnými dalšími poskytnutými podklady, neumožní soudu
posoudit, zda stěžovatelka má či nemá dostatečné prostředky, může být její žádost zamítnuta,
ani poučení že všechna tvrzení, jimiž stěžovatelka svou žádost odůvodňuje, musí být doložena.
[17] Stěžovatelka ve vyplněném formuláři uvedla, že žije sama, nevykonává žádnou
výdělečnou činnost a pobírá starobní důchod ve výši 11 864 Kč. K majetku větší hodnoty,
uvedla, že vlastní rodinný dům, v němž bydlí, další rodinný dům a vlastnický podíl ve výši
1 k rekreační chatě. Přibližná hodnota daných nemovitostí podle stěžovatelky dosahuje přibližně
částky 2 000 000 Kč. Dále uvedla, že vlastní dva starší automobily o celkové hodnotě zhruba
70 000 Kč. Veškerý uvedený majetek je ale zatížen exekutorským zástavním právem, v důsledku
čehož s ním nemůže nakládat a neplynou jí z něho žádné výnosy. Pokud jde o výdaje, uvedla,
že její náklady na bydlení (služby spojené s užíváním vlastního rodinného domu) činí měsíčně
5 500 Kč. Na další životní potřeby vynaloží celkem 6 180 Kč měsíčně (z toho 500 Kč připadá
na léky, 1 000 Kč na dopravu, 360 Kč na poplatek za psa a 720 Kč na poplatek za svoz odpadu).
V souvislosti s tvrzenými výdaji stěžovatelka uvedla, že je není schopna doložit, neboť nevlastní
bankovní účet, vše hradí hotově z důchodu a účtenky za hotovostní úhrady si neschovává. Dále
uvedla, že má dluh ve výši 373 000 Kč, měsíční splátka činí 2 272 Kč. K vyplněnému formuláři
současně připojila kopie oznámení České správy sociálního zabezpečení o výši starobního
a vdovského důchodu a o výši srážek. Z těchto podkladů vyplývá, že stěžovatelka má nárok
na starobní a vdovský důchod v celkové výši 14 136 Kč, z něhož je jí měsíčně srážena částka
2 509 Kč. Její čistý příjem z důchodového zabezpečení tak činí tvrzených 11 864 Kč. Další
doklady, který by potvrzovaly uváděná tvrzení, stěžovatelka nepředložila. Podle vyplněného
formuláře by tedy její celkové měsíční příjmy měly činit 11 864 Kč, zatímco její celkové měsíční
výdaje by měly dosahovat částky 13 952 Kč, tj. přibližně o 2 000 Kč více.
[18] Ze soudního spisu městského soudu dále vyplývá, že městský soud přípisem
ze dne 25. 8. 2020 vyzval žalovanou k předložení dvou správních spisů, vztahujících
se jednak k žalobou napadenému rozhodnutí a dále k rozhodnutí žalované ze dne 2. 3. 2020,
č. j. 10.01-000094/20-002, kterým žalovaná stěžovatelce určila k její žádosti advokáta
k poskytnutí právní služby. V přípisu městský soud uvedl, že příslušný spisový materiál žádá
za účelem rozhodnutí o žádostech stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků a ustanovení
advokáta.
[19] Následně městský soud žalobou napadeným usnesením žádost stěžovatelky o osvobození
od soudních podplatků, a v návaznosti na to i její žádost o ustanovení zástupce, zamítl. Zamítavé
usnesení přitom odůvodnil výlučně tím, že stěžovatelka nedoložila tvrzené náklady na bydlení.
[20] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační námitka, dle které považoval-li městský
soud pro posouzení věci za rozhodné, (výhradně to) že stěžovatelka neprokázala tvrzené náklady
na bydlení, měl ji, před tím, než o jejích žádostech rozhodl, o této skutečnosti vyrozumět, poučit
ji, jakým způsobem může svá tvrzení prokázat, a umožnit jí tak, aby tak učinila.
[21] Z informací, které stěžovatelka městskému soudu poskytla a které se na první pohled
nejeví jako klamavé či lživé, ale spíše jako neúplné, je patrné, že se stěžovatelka v rozhodném
období mohla nacházet v situaci, kdy skutečně nemusela disponovat dostatečnými prostředky
k úhradě soudního poplatku za podanou žalobu. Městský soud proto měl stěžovatelce v intencích
shora citované judikatury poskytnout dodatečný prostor k tomu, aby předložila podklady, které
by její tvrzení osvědčily. Nejvyšší správní soud přitom přihlédl též ke skutečnosti, že městský
soud stěžovatelku současně se zasláním formuláře prohlášení výslovně nepoučil, že je povinna
veškerá svá tvrzení doložit, případně o tom, na doložení jakých konkrétních výdajů (tj. výdajů
na bydlení) bude trvat (z vyplněného formuláře tato povinnost ve vztahu k nákladům na bydlení
také výslovně nevyplývá).
[22] Povinnost soudu poučit žadatele o osvobození od soudních poplatků či ustanovení
zástupce, jakým způsobem může doložit tvrzení, která soud nepovažuje za dostatečně osvědčená,
případně povinnost soudu vyzvat žadatele, aby doplnil a osvědčil i další skutečnosti, o nichž má
soud za to, že je žadatel mohl pominout, nebude nutně dána vždy. I ve vztahu k této povinnosti
platí, že k žádostem o osvobození od soudních poplatků, respektive ustanovení zástupce, nelze
přistupovat paušálně. Vždy je třeba hodnotit okolnosti jednotlivě, ve vztahu ke každému
konkrétnímu žadateli. Vyzývat žadatele k doplnění tvrzených údajů, respektive povinnost poučit
jej, jak má tvrzené údaje doložit, nebude nezbytně nutná typicky tehdy, bude-li soudu známo,
že tentýž stěžovatel u daného soudu uplatňuje tyto návrhy opakovaně, z čehož lze důvodně
usuzovat, že byl o povinnosti rozhodné údaje o svých poměrech nejen tvrdit, ale také vhodným
způsobem prokázat, již opakovaně v minulosti poučen. O takovou situaci se však v nynější věci
nejedná. Ostatně ani městský soud nic takového v napadeném rozhodnutí neuvedl. Ze soudního
spisu městského soudu vyplývá, že se jedná o první žalobu stěžovatelky, kterou městský soud
posuzoval (viz „lustrum“ ze dne 5. 5. 2020 na č. l. 1 spisu městského soudu).
[23] Městský soud měl stěžovatelce poskytnout prostor k tomu, aby tvrzené náklady
na bydlení (5 500 Kč) doložila tím spíše, že uvedená částka, která by měla zahrnovat náklady
na služby pro jednu osobu (žadatelku) obývající vlastní rodinný dům (tedy náklady na elektřinu,
vodu, popřípadě plyn, či jiné náklady na vytápění, popřípadě i náklady na internet a telefon),
se prima facie nejeví nikterak excesivní a zjevně neodpovídající skutečnosti. Z napadeného
usnesení lze přitom usuzovat, že městský soud bez dalšího akceptoval další stěžovatelkou
uváděné náklady na její ostatní životní potřeby v celkové výši 6 180 Kč, aniž by požadoval,
aby je stěžovatelka také doložila. Lze tak usuzovat, že městský soud nepovažoval celková tvrzení
stěžovatelky o jejích poměrech za nevěrohodná. Nejvyšší správní soud přitom nepřehlédl,
že stěžovatelka ve vyplněném formuláři uvedla, že své výdaje nemůže doložit, neboť
si neschovává účtenky za platby v hotovosti. Ani toto tvrzení nicméně ještě automaticky
nezbavuje soud povinnosti, poskytnout stěžovatelce prostor, aby se pokusila svá tvrzení doložit,
a poučit ji, že tak může učinit, s ohledem na způsob, jakým služby spojené s užíváním svého
domu hradí (například ústřižky složenek, potvrzení o platbách SIPO, faktury za poskytované
služby). Tvrzení stěžovatelky, že úhrady provádí v hotovosti z vyplaceného důchodu, ještě
nevylučuje, že by stěžovatelka přinejmenším nějakými doklady, jimiž by byla s to alespoň
přibližně doložit tvrzené náklady na bydlení, disponovala. O tom, že se městský soud snažil získat
dodatečné informace či poklady o osobních a majetkových poměrech stěžovatelky ostatně svědčí
jeho žádost, následující více než měsíc po doručení vyplněného formuláře, adresovaná žalované
k předložení dvou správních spisů, v níž výslovně uvedl, že příslušné spisy žádá k rozhodnutí
o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta; je tedy zřejmé,
že si byl vědom potřeby některá tvrzení stěžovatelky verifikovat.
[24] Nejvyšší správní soud přitom nespatřuje pochybení městského soudu v tom,
že považoval za rozhodné skutečné příjmy a výdaje stěžovatelky. Nepřisvědčil tak argumentaci
stěžovatelky, že jejím žádostem mělo být vyhověno již s ohledem na fakt, že doložila výši svých
příjmů, které se pohybují na hranici chudoby a životního minima, a uvedla náklady na bydlení
ve výši, která koresponduje výši tzv. normativních nákladů na bydlení pro jednu osobu. Nejvyšší
správní soud sice v minulosti připustil, aby soud v rámci posuzování poměrů žadatele zohlednil
částky životního minima a normativních nákladů na bydlení [které pro účely výpočtu příspěvku
na bydlení v rozhodné době upravovalo nařízení vlády č. 349/2020, a které v roce 2020 činily
podle §2 písm. b) daného nařízení pro jednu osobu samostatně obývající vlastní byt 4 872 Kč
měsíčně], takový postup by však měl být vyhrazen pro krajní případy, neboť každý žadatel může
mít rozdílné náklady na uspokojování základních životních potřeb (viz rozsudek ze dne
20. 8. 2009, č. j. 2 As 26/2009-87). I v uvedeném rozsudku zdejší soud současně zdůraznil,
že rozhodování o osvobození od soudních poplatků musí být přísně individuální a musí přihlížet
ke všem okolnostem případu; nelze se tak spokojit s hodnocením, zda se žadatel považuje
za osobu žijící nad úrovní životního minima. Jinými slovy, při posuzování žádosti o osvobození
od soudních poplatků nelze vycházet pouze z mechanického porovnání výše příjmu a částek
stanovených předpisy o životním minimu, či normativních nákladech na bydlení (viz též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2004, č. j. 5 Ads 1/2004 - 63, č. 321/2004 Sb. NSS).
Pouze zcela nad rámec řečeného lze dodat, že příjmy stěžovatelky (starobní a vdovský důchod)
ve skutečnosti výši životního minima několikanásobně převyšují, neboť částka životního minima
jednotlivce činila v rozhodném období podle §1 nařízení vlády č. 61/2020, o zvýšení částek
životního a existenčního minima 3 860 Kč měsíčně.
[25] Městský soud proto postupoval správně, posuzoval-li konkrétní a skutečnou situaci
stěžovatelky. Pochybil pouze v tom, že stěžovatelku nepoučil, jakým způsobem může svá tvrzení
(o nákladech na bydlení) prokázat, a neposkytl jí prostor k tomu, aby tak učinila. Tento deficit
bude třeba v dalším řízení odstranit. Nejvyšší správní soud přitom nikterak nepředjímá, k jakému
závěru následně městský soud dospěje.
[26] Konečně Nejvyšší správní soud neshledává žádné pochybení v postupu městského soudu,
který trval na tom, aby stěžovatelka doložila veškeré své výdaje. Kasačnímu soudu primárně není
zřejmé, jak by mohla příslušná kasační argumentace stěžovatelce prospět, vzhledem k tomu,
že zvolený přístup městského soudu jí byl v tomto ohledu fakticky ku prospěchu. Nicméně daná
námitka není ani věcně důvodná; bylo by totiž nepřiměřené a v zásadě jednoduše nemožné,
pokud by žadatelé o osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce byli povinni
dokládat svůj každý jednotlivý výdaj (viz též výše citovaný rozsudek č. j. 2 As 26/2009-87).
[27] S ohledem na shora uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto ve smyslu §110 odst. 1 věta první s. ř. s. zrušil napadené usnesení městského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je městský soud ve smyslu §110 odst. 4 s. ř. s.
vázán závěry vyslovenými v tomto rozsudku. Městský soud v dalším řízení rozhodne také
o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2021
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu