ECLI:CZ:NSS:2021:3.AS.338.2019:61
sp. zn. 3 As 338/2019 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: T. S., zastoupený
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému:
Městský úřad Jeseník, se sídlem Masarykovo nám. 167/1, Jeseník, zastoupený JUDr. Patrikem
Nešporem, advokátem se sídlem V Oblouku 170/1, Jeseník, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 8. 2019,
č. j. 65 A 32/2019 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
4 114 Kč do 30 dní od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce, advokáta
Mgr. Václava Voříška.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný vydal dne 11. 1. 2019 pod č. j. MJ/01933/2019/ODSH/Sta,
sp. zn. MJ/23781/2018/ODSH/Sta, příkaz, kterým shledal žalobce vinným ze spáchání
přestupku podle §125c odst. 1 písm. e) bod 1 a písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
kterého se žalobce dopustil tím, že dne 8. 12. 2017 kolem 10:45 h na ulici Jesenická v obci Česká
Ves řídil motorové vozidlo značky H. RZ X s přívěsným vozíkem X, ačkoliv nebyl držitelem
příslušného řidičského oprávnění, dále nebyl za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním pásem,
při řízení vozidla neměl u sebe řidičský průkaz a osvědčení o registraci přívěsného vozíku.
Žalovaný rozhodl, že je žalobce povinen zaplatit pokutu ve výši 28 000 Kč, a uložil žalobci zákaz
činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 8 měsíců ode dne nabytí
právní moci příkazu. Tento příkaz byl žalobci doručen dne 15. 1. 2019.
[2] Dne 21. 1. 2019 byl žalovanému doručen odpor podaný P. K. z e-mailové adresy X, a to
bez zaručeného elektronického podpisu. V tomto odporu P. K. uvedl, že byl žalobcem zmocněn
k jeho zastupování ve správním řízení a že tuto plnou moc přijímá. Žádná plná moc
však k podání přiložena nebyla. Dne 26. 1. 2019 tentýž odpor zaslal P. K. žalovanému
prostřednictvím své datové schránky. Ani v tomto případě P. K. plnou moc podepsanou
žalobcem ke svému podání nepřiložil. Dne 4. 2. 2019 bylo žalobci doručeno sdělení žalovaného
informující jej o tom, že příkaz ze dne 11. 1. 2019 nabyl právní moci dne 24. 1. 2019.
[3] Dne 11. 2. 2019 žalovaný obdržel plnou moc ze dne 9. 1. 2019, kterou žalobce zmocnil P.
K. k jeho zastupování ve věci. Dne 9. 4. 2019 k plné moci zástupce připojil i odůvodnění, proč ji
nebylo možné zaslat správním orgánům dříve. K podáním již žalovaný nepřihlížel a správní řízení
považoval za pravomocně ukončené. Žalobce následně podal Krajskému úřadu Olomouckého
kraje (dále jen „krajský úřad“) jako nadřízenému správnímu orgánu žalovaného ve smyslu
§80 odst. 3 správního řádu žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti. Krajský úřad ve svém
sdělení ze dne 10. 5. 2019 informoval žalobce, že postup žalovaného považuje za korektní
a v této věci neshledal jeho nečinnost, neboť správní řízení bylo pravomocně ukončeno příkazem
ze dne 11. 1. 2019. Procesní postup P. K. lze dle jeho názoru považovat za zneužití práva,
přičemž krajský úřad odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené v jeho rozsudku
ze dne 27. 7. 2016, č. j. 6 As 106/2016 - 31.
[4] Proti postupu správních orgánů brojil žalobce žalobou proti nečinnosti ke Krajskému
soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci (dále jen „krajský soud“). Dle názoru žalobce byl odpor
řádně podán a žalovaný měl dle §150 odst. 3 správního řádu dále pokračovat v řízení. Jelikož
takto neučinil, byl v této věci žalovaný nečinný. Pokud měl žalovaný pochybnosti o zmocnění
žalobce, nic mu dle názoru žalobce nebránilo v tom, aby jej vyzval k odstranění vad podání.
Žalovaný pochybil, pokud nezvolil postup dle §37 odst. 3 správního řádu a zůstal pasivní.
[5] Krajský soud shledal žalobu důvodnou a v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále
jen „napadený rozsudek“) uložil žalovanému povinnost, aby v této věci vydal do 30 dnů
od právní moci rozsudku rozhodnutí a zároveň přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. Krajský
soud především odkázal na závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, které jsou
uvedeny v jeho rozsudku ze dne 18. 12. 2018, č. j. 4 As 113/2018 - 39. Konstatoval, že v nyní
posuzované věci nebyly splněny podmínky pro závěr o zneužití práva. Jelikož bylo podání
odporu prvním úkonem v řízení, nebylo možné uzavřít, že by zástupce žalobce postupoval
obstrukčně. Správní orgány nekonkretizovaly, v jakých jiných obdobných případech postupoval
zástupce žalobce obdobně a že by byl již dříve informován o nedostatcích svého podání. V této
věci proto neshledal opakované, systematické či úmyslné podání odporu bez přiložené plné moci.
Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný měl v souladu s §37 odst. 3 správního řádu vyzvat
žalobce k doložení plné moci, jelikož z ničeho nevyplývalo, že by nepředložení plné moci mělo
být v konkrétním případě obstrukční taktikou zástupce žalobce.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[6] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů, které lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[7] Stěžovatel v prvé řadě namítal, že krajský soud se nevypořádal s jeho argumentací, kterou
uplatnil v přípisech ze dne 17. 5. 2019 a 16. 7. 2019, a to především v návaznosti na jím
odkazovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 27. 9. 2017,
č. j. 6 As 37/2017 - 31, a ze dne 27. 7. 2016, č. j. 6 As 106/2016 - 31). Soud se taktéž nevypořádal
s obsahem správního spisu. Stěžovatel má tak za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý
proces.
[8] Dále poukázal na způsob, jakým byl odpor v této věci podáván. Skutečnost, že byl odpor
podán z e-mailové adresy třetí osoby bez přiložení plné moci zmocněnce a bez zaručeného
elektronického podpisu dle názoru stěžovatele již sama o sobě vykazuje znaky obstrukčního
jednání. Závěry krajského soudu, že správní orgány nebyly oprávněny zohlednit zkušenosti
správních orgánů se zástupcem žalobce a namísto toho měly v souladu s §37 odst. 3 správního
řádu vyzvat zástupce žalobce k doplnění plné moci, nemají oporu v provedeném dokazování
a ani nejsou v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu.
[9] Stěžovatel tvrdí, že napadený rozsudek trpí vnitřní rozporností, jestliže nejprve uvádí,
že mezi účastníky soudního řízení není sporné podání odporu, ale následně konstatuje,
že žalovaný trval na tom, že odpor proti příkazu žalobce nepodal. Závěrem stěžovatel namítl,
že krajský soud se velmi okrajově a povrchně vypořádal s podmínkou bezvýsledného vyčerpání
prostředků k ochraně práv žalobce, resp. s tvrzením žalobce, že nemá jiný prostředek ochrany
než podání žaloby. Nevyužitím opravných prostředků dle slov žalovaného nelze „obcházet žalobou
na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu“.
[10] Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že považuje první kasační námitku týkající
se nevypořádání vyjádření stěžovatele za příliš nekonkrétní. Dále se vyjádřil ke stěžovatelem
poukazované judikatuře správních soudů a ke specifickým okolnostem nyní posuzovaného
případu. Odkázal přitom na judikaturu rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, ze které
vyplývá povinnost vyzvat k doplnění plné moci, pokud k podání chybí. Za irelevantní považuje
rovněž námitku stěžovatele, že odpor byl odeslán z e-mailové schránky jiné osoby. Napadený
rozsudek nepovažuje ani za vnitřně rozporný, stejně tak má za to, že otázka naplnění podmínky
bezvýsledného vyčerpání opravných prostředků je zcela jasná.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
zastoupen advokátem. Poté přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Otázkou v projednávané věci je, zda příkaz nabyl právní moci, nebo zda byl zrušen
podaným odporem a stěžovatel měl tedy povinnost v řízení pokračovat. V souvislosti
s tím je třeba posoudit, zda byl povinen vyzvat žalobce k doložení plné moci.
[14] Dle §150 odst. 3 správního řádu může proti příkazu ten, jemuž se povinnost ukládá,
podat odpor ve lhůtě 8 dnů ode dne oznámení příkazu. Podáním odporu se příkaz ruší a řízení
pokračuje; to neplatí, byl-li podán nepřípustný nebo opožděný odpor. Správní orgán vyrozumí
podatele o podání nepřípustného nebo opožděného odporu. Lhůty pro vydání rozhodnutí
začínají znovu běžet dnem podání odporu. Zpětvzetí odporu není přípustné. Odpor se podává
u správního orgánu, který příkaz vydal. Příkaz, proti němuž nebyl podán odpor, se stává
pravomocným a vykonatelným rozhodnutím.
[15] Odpor musí podat osoba, které je povinnost ukládána, ovšem podat jej může také
prostřednictvím zmocněnce. Dle §33 odst. 1 správního řádu platí, že si ,,(ú)častník (…) může zvolit
zmocněnce. Zmocnění k zastoupení se prokazuje písemnou plnou mocí. Plnou moc lze udělit i ústně do protokolu.
V téže věci může mít účastník současně pouze jednoho zmocněnce‘‘. Podle uvedeného ustanovení záleží
jen na účastníku řízení, zda a jakého zmocněnce si zvolí a v jakém rozsahu mu udělí plnou moc.
Účastník řízení tak může udělit plnou moc k zastupování ve správním řízení jak osobě fyzické,
tak osobě právnické; podmínkou je, aby dle §15 občanského zákoníku měl zmocnitel
i zmocněnec právní osobnost, resp. u fyzických osob také svéprávnost (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2021, č. j. 5 As 371/2018 - 38).
[16] Stěžovatel ve své kasační stížnosti nejprve namítal, že se krajský soud řádně nevypořádal
s jeho argumentací, především pak s poukázanou judikaturou, a zároveň ani s obsahem správního
spisu. S názorem stěžovatele se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Z odůvodnění
napadeného rozsudku je zřejmé, jakými úvahami byl krajský soud při posouzení věci v rozsahu
žalobních bodů veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl. V této souvislosti je třeba
dodat, že povinnost soudu posoudit všechny námitky neznamená, že byl krajský soud povinen
reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvracet; jeho úkolem bylo uchopit obsah
a smysl žalobní argumentace a vypořádat se s ní (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 130). V tomto ohledu napadený rozsudek krajského
soudu plně obstojí. Nejvyšší správní soud na tomto místě rovněž zdůrazňuje, že požadavky
na vypořádání argumentace žalovaného správního orgánu uplatněné ve vyjádření k žalobě
nemohou být totožné jako požadavky na vypořádání žalobních námitek (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2021, č. j. 8 Afs 337/2019 - 68). Z odůvodnění
napadeného rozsudku je ovšem patrné, proč krajský soud nepovažoval argumentaci stěžovatele
za správnou. Z odůvodnění je zřejmé, že vycházel ze skutečností obsažených ve správním spise
(např. body 23 a 31 napadeného rozsudku). Zároveň se explicitně zabýval stěžovatelem
poukazovanou judikaturou, kterou neshledal pro nyní posuzovanou věc případnou. Krajský soud
nedospěl k závěru, že by v době podání odporu postupoval zástupce žalobce obstrukčně,
a správní orgány ani nijak konkrétně neuvedly případy, ve kterých zástupce žalobce podával
odpor tímto způsobem opakovaně. Nejvyšší správní soud má proto za to, že právo stěžovatele
na spravedlivý proces nebylo porušeno.
[17] Druhá námitka stěžovatele se týká věcného posouzení právní otázky, tedy zda v nyní
projednávané věci měl postup zástupce žalobce obstrukční charakter, zda měl stěžovatel
povinnost vyzvat zástupce žalobce v souladu s §37 odst. 3 správního řádu k doložení plné moci
a konečně zda právní posouzení krajského soudu je v souladu s dosavadní judikaturou
Nejvyššího správního soudu. Kasační soud předně uvádí, že nijak nerozporuje své dosavadní
závěry uvedené v rozsudcích, na které odkazoval stěžovatel. K procesnímu postupu některých
zástupců v rámci přezkumu dopravních přestupků se již v minulosti Nejvyšší správní soud
vyjádřil např. v rozsudku ze dne 11. 2. 2020, č. j. 10 As 384/2019 - 37, v němž uvedl: „Obstrukční
praktiky společnosti FLEET Control dobře zná též NSS, a to z vlastní rozhodovací činnosti (také ve spojitosti
s dalšími osobami, např. Motoristickou vzájemnou pojišťovnou, družstvo, apod., všechny tyto osoby jsou propojeny
v osobách P. a J. K., jejich věci pak před soudy vesměs zastupuje nynější zástupce stěžovatelky advokát
Mgr. Václav Voříšek, respektive advokát Mgr. Jaroslav Topol; k příkladnému výčtu abuzivních a obstrukčních
taktik ve správním řízení srov. např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 12. 2017,
čj. 10 As 20/2017 - 49, č. 3684/2018 Sb. NSS, věc DopisOnline; rozsudek téhož senátu
ze dne 18. 12. 2018, čj. 4 As 113/2018 - 39, č. 3836/2019 Sb. NSS, bod 37; nebo rozsudky
ze dne 27. 9. 2017, čj. 6 As 37/2017 - 31; ze dne 25. 4. 2019, čj. 10 As 328/2018 - 32, bod 8, a mnohé
další). Jak vysvětlil rozšířený senát ve věci 4 As 113/2018, bod 37, hlavním cílem obstrukční strategie těchto
osob ve správním řízení je ‚zjevně zatížit správní orgán spoustou nadbytečných úkonů a následně ‚čekat‘ na chybu
správního orgánu‘“. Názorným příkladem je v nyní projednávané věci i postup zástupce žalobce,
který následoval po podání odporu. Ten nejprve podal podnět k provedení přezkumného řízení.
Poté, co bylo žalobci vyhověno, a příkaz byl v přezkumném řízení zrušen, podal proti tomuto
rozhodnutí odvolání a zároveň zrušil zmocnění udělené Mgr. Václavu Voříškovi. Předmětem
nynějšího přezkumu je však podání odporu, nikoliv následující události. Odpor byl přitom,
jak správně uvedl krajský soud, prvním úkonem zástupce žalobce v řízení.
[18] Nejvyšší správní soud konstatuje, že ačkoliv je jeho předchozí judikatura správná, vždy
bude potřeba věc posuzovat na základě konkrétních okolností případu, nikoliv v jakémsi vakuu.
Především je nutné účastníkům řízení zajistit určitý základní procesní standard. Jestliže zástupce
žalobce podal odpor bez zaslání plné moci, a jednalo se přitom o jeho první úkon v řízení, bylo
povinností stěžovatele jej vyzvat k jejímu doložení v souladu s §37 odst. 3 správního řádu,
neboť se jedná o procesní standard vyplývající též z judikatury správních soudů. To platí o to víc
za situace, kdy zaslání výzvy do datové schránky zmocněného zástupce žalobce nevyžaduje
nepřiměřeně velké úsilí (nejedná se např. o doručování písemností na doručovací adresu
v zahraničí). Při následných obstrukčních úkonech by již tato povinnost stěžovatele netížila.
To vyplývá i ze stěžovatelem citovaných rozsudků, neboť v jimi rozhodovaných věcech
se jednalo až o opakovaný či nad míru přiměřenou okolnostem zatěžující obstrukční úkon. V této
souvislosti je vhodné citovat rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 12. 2018, č. j. 4 As 113/2018 - 39, z jehož právní věty vyplývá:
„II. Chyběl-li podpis na odporu podle §87 odst. 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a nebyla-li tato vada
přes výzvu odstraněna, odpor nevyvolal žádné právní účinky a příkaz o uložení napomenutí nebo pokuty nabyl
právní moci.
III. Podává-li stejná osoba jako účastník či jako zmocněnec opakovaně listinná podání bez podpisu, není procesní
chybou, pokud správní orgán nepostupuje podle §37 odst. 3 správního řádu a osobu nevyzve k odstranění
nedostatku podání. Stejné závěry platí i pro osoby nějakým způsobem spojené s osobami tyto obstrukční taktiky
využívajícími. Takovéto podání je v těchto výjimečných případech zneužitím práva, nepožívá právní ochrany
a nevyvolá samo o sobě žádné procesní důsledky. Správní orgán na ně nemusí nijak procesně reagovat.“
[19] Z výše citované právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu, na který odkazuje
i krajský soud, vyplývá, že výzva k odstranění vady podání je na místě, nikoliv
však při opakovaném podání bez podpisu. Ačkoliv se právní věta zabývá absencí podpisu
na listinném podání, závěry z ní vyplývající jsou plně aplikovatelné i na nyní posuzovaný případ
týkající se nedoložení plné moci. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že právní posouzení
krajského soudu bylo správné. Jelikož podání odporu bylo prvním úkonem zástupce žalobce
v řízení, nelze jej automaticky považovat za obstrukční jednání zástupce žalobce. Správní orgány
ani nijak konkrétně neodůvodnily, že právě tento postup při podání odporu uplatňuje zástupce
žalobce opakovaně, systematicky a úmyslně.
[20] Nejvyšší správní soud se na tomto místě vyjádří i k poukazovanému zaslání odporu
z e-mailové adresy jiné osoby. Ustanovení §37 odst. 4 správního řádu nestanoví povinnost zaslat
podání z e-mailu, který musí mít stejný název, jako je jméno a příjmení podatele. V praxi se často
stává, že názvy e-mailů jsou vytvořené ze zkratek či přezdívek. Podstatný je v případě takového
podání pouze obsah zprávy, z něhož lze vyvodit určitý projev vůle konkrétní osoby. Zásadní
je, aby takové neúplné podání bylo v následné lhůtě 5 dnů podáno v zákonem předvídané
podobě. Smyslem neúplného podání je, aby účastník správního řízení nepromarnil lhůtu
k provedení úkonu, které následně provede v perfektní formě. Podání zástupce žalobce zaslaného
z e-mailu jiné osoby samo o sobě neznamená nepřiměřené obstrukční chování.
[21] V další kasační námitce upozorňuje stěžovatel na vnitřní rozpornost argumentace soudu,
neboť krajský soud nejprve tvrdí, že není mezi účastníky řízení sporné podání odporu, následně
však konstatuje, že existuje spor o tom, zda byl odpor v této věci podán. Kasační soud v tomto
bodě musí upozornit stěžovatele, že jádrem sporu je, zda byl podán řádný odpor. V bodě 23
napadeného rozsudku je tak správně uvedeno, že podání odporu je nesporné, neboť ve spisovém
materiálu jsou o jeho podání uvedeny jednoznačné důkazy. Otázkou však bylo, zda takto podaný
odpor byl řádný, tzn., zda se jedná o odpor přípustný, který zakládá právní účinky spočívající
ve zrušení příkazu a následného pokračování v řízení. Krajský soud se tak v těchto bodech
vyjádřil zcela jasně a Nejvyšší správní soud zde žádný rozpor nespatřuje.
[22] V poslední kasační námitce stěžovatel napadal styl, jakým se krajský soud vypořádal
s podmínkou bezvýsledného vyčerpání prostředků k ochraně práv. Předně musí Nejvyšší správní
soud uvést, že tato námitka stěžovatele je dosti zmatečná, neboť předmětem nyní posuzované
věci není žaloba na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu. Stěžovatel brojí
proti rozsudku krajského soudu, ve kterém rozhodl o žalobě proti nečinnosti, přičemž krajský
soud se v dostatečné míře vypořádal s podmínkou stanovenou v §79 odst. 1 s. ř. s.,
tedy že žaloba proti nečinnosti je přípustná pouze v případě, kdy žalobce bezvýsledně vyčerpal
prostředky, které procesní předpis platný pro řízení správního orgánu stanoví k jeho ochraně
proti jeho nečinnosti. Krajský soud správně v bodě 22 napadeného rozsudku uvedl, že žalobce
tuto podmínku splnil tím, že nejprve v souladu s §80 správního řádu podal u krajského úřadu
žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti. Ani této námitce nemůže kasační soud přisvědčit.
[23] Ačkoliv kasační námitky stěžovatele přímo nesměřují k zodpovězení otázky, zda byl
odpor řádně podán, považuje Nejvyšší správní soud za nutné odpovědět i na tuto otázku.
Ze spisového materiálu vyplývá, že odpor byl podán zástupcem žalobce v zákonem stanovené
lhůtě. Plná moc byla zástupcem žalobce doložena později, nicméně ten nebyl pro její doložení
omezen konkrétní lhůtou, neboť stěžovatel mu v tomto směru žádnou výzvu nezaslal. Proto
je při posouzení relevance úkonu nutné přihlížet i k takto později doložené plné moci, která
dokládá oprávnění zástupce činit úkony jménem stěžovatele. Jelikož byl zástupce zmocněn
k podání odporu, Nejvyšší správní soud uzavírá, že se jednalo se o odpor řádně podaný.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k názoru, že kasační stížnost není
důvodná, proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[25] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním
řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšný žalobce má právo
na náhradu odměny zástupce za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti)
podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Za tento úkon náleží
zástupci žalobce odměna ve výši 3 100 Kč podle §7 a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu.
Dále zástupci žalobce náleží náhrada hotových výdajů (režijní paušál ve výši 300 Kč podle §13
odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy zástupci žalobce náleží odměna a náhrada hotových
výdajů ve výši 3 400 Kč. Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo,
že zástupce žalobce je od 7. 9. 2020 registrován jako plátce daně z přidané hodnoty. Proto
se mu zvyšuje náhrada dle §57 odst. 2 s. ř. s o tuto daň ve výši 21%, tedy o 714 Kč. Stěžovateli
proto bylo uloženo uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 4 114 Kč
ve výroku stanovené lhůtě k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu