ECLI:CZ:NSS:2021:3.AS.7.2020:39
sp. zn. 3 As 7/2020 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: Car4U s. r. o.,
se sídlem náměstí 14. října 1307/2, Praha 5, zastoupená Mgr. Adamem Biňovcem, advokátem
se sídlem Bykoš 41, proti žalovanému: Ústřední inspektorát České obchodní inspekce,
se sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, č. j. 9 A 350/2014 – 104,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, č. j. 9 A 350/2014 – 104,
se z r uš uj e .
II. Rozhodnutí Ústředního inspektorátu České obchodní inspekce ze dne 9. 9. 2014,
č. j. ČOI 79751/14/O100/1000/13/14/Vy/Št, ve znění opravného usnesení ze dne
22. 10. 2014, č. j. ČOI 115982/14/O100-OP/1517, se z ru š u je a věc se v r ací
žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je p ov in en zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě
a o kasačních stížnostech v celkové výši 34 862 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku, a to k rukám jejího zástupce Mgr. Adama Biňovce, advokáta.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 9. 2014, č. j. ČOI 79751/14/O100/1000/13/14/Vy/Št,
ve znění opravného usnesení ze dne 22. 10. 2014, č. j. ČOI 115982/14/O100-OP/1517 (dále jen
„rozhodnutí žalovaného“), zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí České obchodní inspekce,
inspektorátu Středočeského a Hl. města Prahy ze dne 6. 6. 2014, č. j. 10/1390/13/34. Posledně
uvedeným rozhodnutím byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 50 000 Kč pro porušení
§9 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“),
čímž naplnila skutkovou podstatu správního deliktu podle §24 odst. 7 písm. c) tohoto zákona
(ve znění účinném do 31. 12. 2013 – pozn. NSS), spočívajícího v nesplnění zákonné informační
povinnosti o vlastnostech prodávaných výrobků.
[2] Žalobkyně se měla dopustit uvedeného deliktu tím, že v postavení prodávajícího
u prodávaného vozidla Seat Cordoba 1,9 TDi deklarovala počet najetých kilometrů ve výši, která
neodpovídala skutečnému stavu. Při kontrole provedené dne 4. 7. 2013 v provozovně žalobkyně
písemně i ústně uvedla, že vozidlo má najeto 191 000 km, přičemž již k datu 7. 3. 2011 byl stav
najetých kilometrů ve výši 202 565 km, jak bylo prokázáno znaleckým posudkem ze dne
10. 7. 2013, č. 3257/2013 (dále jen „znalecký posudek“), znalce Milana Koloničného (dále jen
„znalec“).
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), který ji (prvním) rozsudkem ze dne 6. 2. 2018, č. j. 9 A 350/2014 – 58, zamítl
jako nedůvodnou.
[4] Uvedený rozsudek městského soudu Nejvyšší správní soud zrušil rozsudkem ze dne
6. 9. 2019, č. j. 9 As 72/2018 – 71 (dále jen „rozsudek NSS ze září 2019“), a věc vrátil městskému
soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud konstatoval, že znalecký posudek je klíčovým
důkazem pro závěr, že žalobkyní uváděný počet najetých kilometrů u předmětného vozidla
(zachycený na počítadle ve voze) neodpovídal počtu skutečně ujetých kilometrů. Rozhodujícím
dokumentem, ze kterého znalec dovodil závěr o konečném nájezdu kilometrů v roce 2011
ve výši 202 565 km, byla čtyřstránková listina s názvem „Historie oprav“ z databáze označené jako
„Service-online“. Tento dokument byl datovaný ke dni 8. 7. 2013. Znalec v posudku konstatoval,
že jako podkladový materiál mu „byla (…) předložena historie oprav, které byly na vozidle po dobu jeho
provozování provedeny“. Z ní vycházel při určení nájezdu kilometrů v roce 2011, přičemž uzavřel,
že „[p]o předložení této databáze a podle záznamů serveru service online ŠKODA Check je znalec oprávněn toto
zjištění provést. Tento dokument je nezvratným důkazem najetých kilometrů v době posledního intervalového
servisu výše uvedeného vozidla.“
[5] Kasační soud shledal vadu řízení před městským soudem v tom, že soud nevyhověl
návrhu žalobkyně na provedení výslechu znalce k objasnění podkladů, z nichž ve znaleckém
posudku vycházel. V této souvislosti kasační soud zejména poukázal na nejasný původ
dokumentu „Historie oprav“, z něhož znalec dovozoval skutečný kilometrový nájezd vozidla.
[6] Městský soud v dalším řízení nařídil jednání, k němuž předvolal znalce. Ten se z jednání
omluvil pro vážnou nemoc. Městský soud tedy zaslal znalci otázky, které znalec písemně
zodpověděl. Obsah těchto odpovědí lze shrnout tak, že znalec si nepamatoval, který konkrétní
autorizovaný servis mu dokument „Historie oprav“ poskytl, trval však na důvěryhodnosti tohoto
dokumentu s tím, že každý servis má zájem o transparentnost prodeje ojetých vozidel a vychází
znalci vstříc, pokud chce provést kontrolu skutečného stavu najetých kilometrů. Též potvrdil,
že daný dokument byl v době kontroly v roce 2013 jediným možným podkladem ke zjištění
nájezdu vozidla.
[7] Městský soud na jednání dne 4. 12. 2019 přečetl odpovědi znalce na položené otázky.
Žalobkyně k tomu uvedla, že její pochybnosti o věrohodnosti dokumentu „Historie oprav“
přetrvaly. Městský soud poté opětovně zamítl žalobu jako nedůvodnou (druhým) rozsudkem
ze dne 4. 12. 2019, č. j. 9 A 350/2014 – 104 (dále jen „napadený rozsudek“), který je předmětem
přezkumu v nynějším řízení o kasační stížnosti.
[8] Městský soud nepřisvědčil námitkám směřujícím vůči znaleckému posudku a dokumentu
„Historie oprav“, z něhož znalec vycházel. Žalobkyně poukazovala na ekonomickou odbornost
znalce, která podle ní vylučuje odpovědné posouzení technického stavu vozidla. Soud k tomu
shodně se žalovaným uvedl, že předmětem posudku nebylo kompletní posouzení technického
stavu vozidla, ale jen zjištění skutečného stavu ujetých kilometrů k okamžiku kontroly. Znalec
vycházel z údajů o historii daného vozu, získaných z prokazatelně existující databáze,
které dokládaly, že žalobkyní uváděný údaj o počtu ujetých kilometrů (191 000 km v roce 2013)
je zjevně nepravdivým, neboť ke dni 7. 3. 2011 intervalový servis uváděl jako počet najetých
kilometrů hodnotu 202 565 km. Pravdivost a věrohodnost dokumentu „Historie oprav“ je dle
soudu jednoznačná, neboť obsahuje výpis veškerých servisních prací dříve provedených
na dotčeném vozidle. Přehledně uvádí jednotlivé servisní prohlídky daného vozu s uvedením
konkrétního data příjmu vozidla do servisu, provedených oprav, výměny součástek, stavu
tachometru apod. Zároveň klíčový údaj o počtu najetých kilometrů zde chronologicky narůstá,
pročež neobstojí tvrzení žalobce, že mohlo dojít při jeho zadávání pouze k chybě pracovníka
servisu.
[9] Městský soud z odpovědí znalce na položené otázky považoval za jisté, že znalec získal
informace z databáze o historii oprav vozidla od (neupřesněného) autorizovaného servisu, který
s nimi disponoval. Znalec sice mohl při vypracování znaleckého posudku a identifikaci
podkladových materiálů postupovat „pregnantněji“ a specifikovat způsob jejich obstarání,
tj. především uvést servis, který mu dokument „Historie oprav“ poskytl, případně měl tuto
informaci zaznamenat do znaleckého deníku. Tato pochybení však dle městského soudu sama
o sobě nečiní znalecký posudek nezákonným či z hlediska dokazování nepoužitelným. Přesná
identifikace společnosti či osoby, která tento údaj znalci poskytla (na rozdíl od pravdivosti údajů
samotných), není stěžejní, neboť i z odpovědí znalce na dotazy soudu vyplynulo, že uvedené
dokumenty mu byly běžně pro potřeby vypracování znaleckých posudků poskytovány různými
autorizovanými servisy. Údaje ze servisních databází jsou sice primárně určené jen pro interní
potřebu, to však neznamená, že nemohly být poskytnuty znalci, který není „běžnou soukromou
osobou“, ale musí získané informace využít jen pro potřeby vypracování znaleckého posudku
a je vázán povinností mlčenlivosti.
[10] Městský soud se zabýval také námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného
a dospěl k závěru, že jeho rozhodnutí je přezkoumatelné. Věnovalo se i otázkám, jež žalobkyně
vytýkala v žalobě (průběh kontrolního nákupu a identifikace databáze historie oprav vozidla).
Městský soud neshledal rozhodnutí žalovaného ani nezákonným. Zdůraznil rozdíl mezi počtem
ujetých kilometrů a stavem tachometru a dovodil s odkazem na rozsáhle citovanou judikaturu
Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu, že povinnost uvádět u ojetých automobilů
počet najetých kilometrů plyne přímo z §9 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Pokud
žalobkyně nedokázala ověřit stav skutečně najetých kilometrů, měla na tuto okolnost spotřebitele
výslovně upozornit. Městský soud hodnotil jako nedostačující informaci v kupní smlouvě, že stav
najetých kilometrů je nezjištěn. Aby prodejce dostál své informační povinnosti, musí spotřebiteli
poskytnout informace již v okamžiku, kdy o vozidlo projeví zájem, nikoli až při podpisu kupní
smlouvy. Tato informace by měla být umístěna již na internetových stránkách prodejce a ten
by měl také u každého vozidla na tuto skutečnost spotřebitele ústně upozornit. Proto také bylo
nedostatečné písemné upozornění umístěné v provozovně žalobkyně.
[11] Proti rozsudku městského soudu brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností
z důvodů, které podřadila pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“). Navrhuje zrušení napadeného rozsudku a současně i zrušení rozhodnutí správního
orgánu ve smyslu §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
[12] Nejprve polemizuje se závěry městského soudu ohledně znaleckého posudku.
Zdůrazňuje, že stěžejní pro stanovení počtu najetých kilometrů je dokument „Historie oprav“, který
obsahuje údaje z blíže neidentifikované databáze vedené neurčeným subjektem, do níž mají
přístup pracovníci blíže nekonkretizovaných autorizovaných servisů. Polemizuje s názorem
městského soudu, jenž uvedl, že není oprávněn hodnotit odborné závěry a naopak odkazuje
na odstavec 24 rozsudku NSS ze září 2019 (v něm tento soudu citoval z judikatury Nejvyššího
soudu, podle níž pokud má soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže
jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil
nebo jinak odstranil jeho nedostatky – pozn. NSS).
[13] Znalecký posudek je dále podle stěžovatelky nepřezkoumatelný, neboť neuvádí
důvěryhodný a verifikovatelný zdroj, z něhož znalec získal příslušné údaje (tedy údaj o skutečném
počtu najetých kilometrů – pozn. NSS). Městský soud odpovídajícím způsobem tuto otázku
nezkoumal, ačkoli k tomu byl kasačním soudem výslovně zavázán. Tím zatížil i svůj vlastní
postup nepřezkoumatelností. K tomu stěžovatelka cituje z odstavce 27 rozsudku NSS ze září
2019, v němž se uvádí, že znalec by měl vždy být schopen uvést, z jakých zdrojů při zpracování
posudku vycházel a kde a od koho podstatné informace získal. V daném případě to znalec
nedokázal a městský soud vzniklé pochybnosti v rozporu se závazným právním názorem
kasačního soudu ignoroval. Stěžovatelka též vytýká městskému soudu, že jí neumožnil, aby sama
mohla znalci položit odpovídající otázky. Tím zatížil svůj postup vadou, protože rozsudek NSS
ze září 2019 mu uložil provést výslech znalce.
[14] Dále cituje z judikatury Ústavního soudu, podle níž nelze nikomu uložit nesplnitelnou
povinnost. Po stěžovatelce tedy nelze požadovat, aby postupovala podle údajů z databáze, kterou
městský soud, správní orgány i znalec nejsou schopni identifikovat, a stěžovatelka nemůže tyto
údaje legální cestou získat. Podle ní posouzení stavu najetých kilometrů nespadalo pod odbornou
způsobilost znalce, který nebyl specializován na posouzení technického stavu vozidel; to spadá
pod jiný obor – strojírenství. Stěžovatelka dále tvrdí, že vyvinula veškeré potřebné úsilí, aby byl
spotřebitel informován o tom, že stav kilometrů na tachometru a skutečný stav nemusejí být
„teoreticky údaji identickými“. Vytýká městskému soudu i chybné posouzení otázky
přezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného. Trvá na tom, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné
zejména s ohledem na již zmíněnou nepřezkoumatelnost znaleckého posudku, nezpůsobilost
znalce a průběh kontrolního nákupu. Závěrem kasační stížnosti stěžovatelka tvrdí porušení svých
procesních práv v soudním i správním řízení a „spíše pro ilustraci“ uvedeného předkládá tabulku,
v níž na jedné straně vypočítává pochybení žalovaného, která jsou však podle mínění stěžovatelky
bagatelizována, na druhé straně uvádí okolnosti, které považuje za ničím neodůvodněnou
přísnost vůči jejímu postupu při prodeji vozidla.
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje, aby ji soud jako nedůvodnou zamítl.
Spáchání přestupku považuje za dostatečně prokázané na základě znaleckého posudku.
Argumentaci žalobkyně ohledně napadeného rozsudku považuje za irelevantní.
[16] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2,
věty první s. ř. s.
[17] Kasační stížnost je důvodná.
[18] Nejdříve se Nejvyšší správní soud zabýval přípustností kasační stížnosti s ohledem na to,
že se jedná již o druhou kasační stížnost stěžovatelky v téže věci. Podle §104 odst. 3 písm. a)
s. ř. s. opakovaná kasační stížnost není přípustná, s výjimkou případů, v nichž stěžovatel namítá,
že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Právě
to je případ nyní projednávané věci, v níž stěžovatelka tvrdí, že městský soud se závazným
právním názorem tohoto soudu neřídil a jeho pokyny ignoroval. Zdejší soud se nadto v rozsudku
NSS ze září 2019 zabýval pouze otázkou výslechu znalce a odstranění pochybností ohledně
znaleckého posudku. Ostatními kasačními námitkami stěžovatelky se tehdy nezabýval,
neboť to považoval za předčasné s odkazem na nezbytné provádění dalšího dokazování
městským soudem (srov. odstavec 29 rozsudku NSS ze září 2019). Nynější kasační stížnost
stěžovatelky je tedy přípustná.
[19] Dále se zdejší soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku,
neboť pokud by touto vadou rozsudek městského soudu trpěl, musel by jej Nejvyšší správní
soud zrušit z úřední povinnosti, tedy i bez výslovné námitky stěžovatelky (viz §109 odst. 4, věta
za středníkem s. ř. s.). Tuto vadu kasační soud neshledal. Městský soud v rozsudku řádně vyložil
důvody svého rozhodnutí, vypořádal se s podstatnými námitkami stěžovatelky a jeho závěry jsou
podpořeny srozumitelnou a logickou argumentací (viz především odstavce 32 až 59 napadeného
rozsudku). O tom, že je napadený rozsudek opřen o dostatek relevantních důvodů, ostatně svědčí
i skutečnost, že stěžovatelka s jeho závěry věcně polemizuje v kasační stížnosti, což by v případě
nepřezkoumatelnosti rozsudku fakticky nebylo možné. Napadený rozsudek je tedy
přezkoumatelný. Městský soud vysvětlil, z jakých důvodů znalci položil otázky týkající se jeho
posudku, rekapituloval jeho odpovědi a především zjištěné skutečnosti podrobil vlastnímu
kritickému přezkumu (viz zejména odstavce 51 až 57 napadeného rozsudku). Správnost jeho
úvah pak s otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí nesouvisí, tímto se Nejvyšší správní soud
vyjadřuje pouze ke kvalitě odůvodnění napadeného rozsudku. Kasační důvod ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak není dán.
[20] Nejvyšší správní soud však přisvědčuje námitce stěžovatelky týkající se nedostatků
znaleckého posudku, neboť se nepodařilo ověřit, z jakých zdrojů znalec při jeho vypracování
vycházel. Soud ovšem nemá za to, že by byl znalecký posudek „nepřezkoumatelný“, a v důsledku
toho touto vadou trpěla správní rozhodnutí, jakož i napadený rozsudek (k jeho
přezkoumatelnosti viz výše), jak se domnívá stěžovatelka. V dané věci je zřejmé, z jakých údajů
znalec vycházel, respektive o co opřel svá zjištění, srozumitelné závěry a jak k těmto závěrům
dospěl. Jeho důkazní hodnota je ovšem v důsledku použití klíčového dokumentu „Historie oprav“,
jehož původ zůstal nevyjasněn, podstatně snížena, a tento znalecký posudek proto jako jediný
důkaz pro potrestání stěžovatelky za daný správní delikt neobstojí. Relevantní údaj o počtu
skutečně najetých kilometrů vozidla není ve znaleckém posudku dostatečně podložen.
[21] V projednávané věci není sporu o tom, že znalecký posudek představuje jediný a klíčový
důkaz pro závěr, že stěžovatelkou uváděný počet najetých kilometrů u předmětného vozidla
(zachycený na počítadle ve voze) neodpovídá počtu skutečně ujetých kilometrů. Soud opakuje,
že rozhodujícím dokumentem, ze kterého znalec dovodil konečný nájezd kilometrů v roce 2011
ve výši 202 565 km, je „Historie oprav“. Tento fakt účastníci řízení nezpochybňují a potvrdil jej
i sám znalec v odpovědi na otázky městského soudu (viz též odstavec [6] výše). Kasační soud
za tohoto skutkového stavu věci již v rozsudku NSS ze září 2019 vyslovil, že „[s]oudní znalec by měl
být vždy schopen uvést, z jakých zdrojů při zpracování posudku vycházel a kde a od koho podstatné informace
získal. Nepochybně by přitom měl postupovat transparentním způsobem. To se v posuzované věci nestalo. (…)
Za dané důkazní situace by mělo být postaveno najisto, z jaké databáze relevantní záznamy pocházejí a jakým
způsobem a od koho je soudní znalec získal. Tyto okolnosti jsou podstatné pro vyslovení závěru o tom, nakolik
je znalecký posudek přesvědčivý a nakolik vychází ze správných a úplných vstupních údajů.“ Tento požadavek
není přepjatým formalismem, ale soudu se jeví jako logický a oprávněný. Nelze aprobovat,
aby soudní znalec nebyl schopen, a to alespoň následně v rámci výslechu (resp. v rámci písemné
odpovědi na soudem formulované dotazy), identifikovat informační zdroje, ze kterých vycházel
při zpracování posudku.
[22] Nejvyšší správní soud konstatuje shodně se stěžovatelkou, že ani v dalším řízení před
městským soudem nebylo zjištěno, z jaké konkrétní databáze záznamy o prodávaném vozidle
pocházejí a jaký subjekt či osoba je znalci poskytly. Pravdou je, že se městský soud v souladu
s pokyny v rozsudku NSS ze září 2019 pokusil řádně posoudit, jestli jsou závěry správních orgánů
dostatečně důkazně podložené. S některými jeho dílčími východisky přitom lze souhlasit.
Především je pravdou, že není pochyb, že nějaká databáze s údaji o historii oprav vozidla existuje
(srov. odstavec 51 napadeného rozsudku), nebo že samotný dokument „Historie oprav“ obsahuje
vnitřně konzistentní a na sebe logicky navazující údaje (srov. odstavec 52 napadeného rozsudku).
To však ani nebylo sporné.
[23] V rozsudku NSS ze září 2019 tento soud zdůraznil, že „[s]těžovatelka netvrdila, že příslušné
databáze neexistují, pouze zpochybňovala způsob, jak se k interním údajům znalec dostal, a požadovala
též sdělení, od jaké osoby či subjektu je získal.“ K tomu dodal, že pochybnosti v dané věci vzbuzují
vyjádření automobilových společností, která si vyžádala stěžovatelka, zejména společnosti
Porsche Česká republika, která uvedla, že výpis z historie předmětného vozidla podle dostupných
informací neposkytla. Znalec se v posudku odvolával na systém ŠKODA, což je značka, kterou
uvedená společnost na českém trhu nezastupuje. Společnost ŠKODA AUTO a.s. následně
rovněž poskytnutí údajů znalci nepotvrdila (srov. odstavec 26 rozsudku NSS ze září 2019).
[24] V prvé řadě je proto nutné zdůraznit, že městský soud neměl zaměňovat obsah
dokumentu „Historie oprav“ s jeho zdrojem, respektive původcem. Sporné dále nebylo, jestli
znalec měl či neměl daný dokument k dispozici; je očividné, že jej k dispozici měl, také
z něj vycházel a ke znaleckému posudku jej připojil. Podstatou sporu však bylo, odkud ho pro své
potřeby získal. Dostatečnou odpověď na tuto otázku neposkytuje vyjádření znalce, že uvedené
dokumenty mu byly běžně pro potřeby vypracování znaleckých posudků poskytovány různými
autorizovanými servisy. S tímto vysvětlením se však městský soud spokojil. Odpovědi znalce
na městským soudem formulované dotazy ke znaleckému posudku jsou ve světle výše citovaného
rozsudku NSS ze září 2019 neuspokojivé a nepostačující. Jestliže samotný dokument „Historie
oprav“ neobsahuje nic, podle čeho by bylo možné identifikovat, kdo a jakým způsobem
jej vyhotovil, či z jaké konkrétní databáze údaje v něm obsažené pochází, bylo na znalci,
aby tak učinil sám. Ten však toliko uvedl, že už si nevzpomíná, ve kterém autoservisu dokument
obdržel.
[25] S ohledem na výše uvedené je evidentní, že se městskému soudu nepodařilo rozptýlit
pochybnosti, které Nejvyšší správní soud shrnul v rozsudku NSS ze září 2019. K tomu lze dodat,
že znalec v odpovědích na položené dotazy rovněž zmínil, že pravost dat uvedených v „Historii
oprav“ lze ověřit dotazem na importéra značky SEAT. S tím ovšem nekorespondují výše citovaná
vyjádření automobilových společností (dovozců vozidel), která toto nepotvrdila. Jiné stanovisko
neměli žalovaný ani městský soud k dispozici. Jestliže tedy zůstal původ dokumentu „Historie
oprav“ neobjasněn, trvá i vada vytýkaná v rozsudku NSS ze září 2019. Nelze dospět k závěru,
že znalecký posudek, který se opírá pouze o jediný dokument, k jehož původu nebylo nic bližšího
zjištěno, je přesvědčivým podkladem pro to, aby byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání
daného správního deliktu. V tomto směru nelze souhlasit ani s tezí městského soudu,
že pravdivost a věrohodnost „Historie oprav“ je jednoznačná. Takový závěr není možné přijmout
u dokumentu, jehož autora či zdroj nebyl znalec schopný uvést. To, že znalec není běžnou
soukromou osobou, má povinnost mlčenlivosti nebo že v jiných případech dotčené údaje běžně
získával od nejrůznějších autorizovaných servisů, neodpovídá na otázku, odkud v tomto
konkrétním případě dokument získal.
[26] Ve světle výše naznačené argumentace je v zásadě podružné zabývat se podrobně
namítaným pochybením městského soudu spočívajícím v tom, že znalce nevyslechl na ústním
jednání, ale otázky k posudku mu zaslal pouze písemně. S ohledem na řádnou omluvu znalce
z jednání pro závažnou nemoc je nepochybné, že městský soud učinil kroky k tomu,
aby požadavky rozsudku NSS ze září 2019 splnil. Stěžovatelka má ale pravdu
v tom, že při zvoleném postupu nemohla znalci klást další otázky, což by jinak při výslechu
znalce mohla. Současně však sama uznává, že za situace, v níž znalec nebyl vůbec schopen
ozřejmit původ jím použitých informací, je jen málo účelných a smysluplných otázek, které by mu
mohla položit. Za daného stavu měl ovšem městský soud při formulaci otázek pro znalce dát
účastníkům příležitost vyjádřit se k soudem zvoleným otázkám. S ohledem na konkrétní
okolnosti případu (znalec po doručení předvolání k jednání oznámil nástup na onkologickou
léčbu ve zdravotnickém zařízení, která měla trvat až do roku 2021) by byl takový postup
akceptovatelný. Druhou možností, která se městskému soudu v této věci nabízela, bylo zadat
zpracování nového znaleckého posudku jinému znalci, ten by pak mohl být na ústním jednání
řádně vyslechnut.
[27] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek
je nezákonný, a proto jej zrušil dle §110 odst. 1, věty první s. ř. s. (výrok I. tohoto rozsudku). Věc
však městskému soudu nevrátil k dalšímu řízení, jelikož současně rozhodl o zrušení rozhodnutí
žalovaného dle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a dle §78 odst. 4 s. ř. s., ve spojení
s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (výrok II. tohoto rozsudku).
Na tomto místě kasační soud konstatuje, že zvažoval, zda nepřistoupit pouze ke zrušení
napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu. Takový postup ovšem shledal v rozporu
se zásadou procesní ekonomie. Jak bylo opakovaně vysvětleno, byl znalecký posudek klíčovým
důkazem pro rozhodnutí správních orgánů. V „prvním kole“ soudního přezkumu považoval
Nejvyšší správní soud za potřebné, aby se městský soud pokusil u znalce ověřit původ podkladů
a zdroje informací pro znalecké závěry, a tím i důkazní hodnotu znaleckého posudku. To se mu
v dalším průběhu řízení nepodařilo. Znalec písemně výslovně potvrdil, že si již nepamatuje, jaký
subjekt mu poskytl relevantní dokument „Historie oprav“. Nemá proto smysl znovu rušit pouze
napadený rozsudek s pokynem, aby městský soud znovu znalce vyslechl. Je zřejmé, že znalec
(pakliže by vůbec byl schopen se k výslechu dostavit) již nemá v dané věci co vypovědět a jeho
výslech by nemohl přinést nic nového. To ostatně naznačila i stěžovatelka (viz odstavec [26]
výše). Jsou to naopak správní orgány, které se musí s nyní přijatými judikaturními závěry dále
vypořádat.
[28] Dle §78 odst. 5 s. ř. s., ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. je žalovaný v dalším
řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v odůvodnění tohoto
rozsudku. Žalovaný tedy musí doplnit skutková zjištění tak, aby skutečný kilometrový nájezd
vozidla byl odpovídajícím způsobem důkazně podložen. Při absenci jiných důkazů, kromě
znaleckého posudku, který není s ohledem na výše popsané vady sám o sobě dostatečným
podkladem pro závěr o vině stěžovatelky, žalovanému nezbude, než řízení zastavit.
[29] S ohledem na zrušení napadeného rozsudku i rozhodnutí žalovaného se Nejvyšší správní
soud pro nadbytečnost nezabýval ostatními kasačními námitkami.
[30] V případě, že Nejvyšší správní soud ruší rozsudek městského soudu a současně ruší
i rozhodnutí správního orgánu, je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí městského soudu
(§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti
tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě jediným
výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 – 98; všechna citovaná judikatura tohoto soudu je dostupná
na www.nssoud.cz).
[31] Jelikož stěžovatelka dosáhla zrušení správního rozhodnutí, měla z procesního hlediska
úspěch ve věci a náleží jí tak dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. náhrada nákladů
řízení vůči žalovanému. Kasační soud zdůrazňuje, že rozhodoval nejen o nákladech řízení
o žalobě a řízení o této kasační stížnosti, ale též o nákladech řízení o první kasační stížnosti
stěžovatelky, vedené pod sp. zn. 9 As 72/2018, neboť i v tehdejším případě byla stěžovatelka
úspěšná a právo na náhradu nákladů řízení jí náleželo. Městský soud přitom o náhradě těchto
nákladů nerozhodl, respektive je stěžovatelce v nyní napadeném rozsudku nepřiznal s ohledem
na konečný výsledek sporu (zamítnutí žaloby; viz odstavec 62 napadeného rozsudku). S ohledem
na výsledek tohoto řízení a zrušení rozsudku městského soudu i rozhodnutí žalovaného je nyní
Nejvyšší správní soud povinen rozhodnout i o náhradě těchto nákladů stěžovatelky.
[32] Důvodně vynaložené náklady v řízení o žalobě a řízení o kasační stížnosti předně tvoří
zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 3 000 Kč a za první kasační stížnost ve výši
5 000 Kč. Za druhou (opakovanou) kasační stížnost nebyla stěžovatelka povinna hradit soudní
poplatek (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2016,
č. j. 10 Afs 186/2014 – 60, č. 3396/2016 Sb. NSS). Stěžovatelka tedy na soudních poplatcích
zaplatila celkem 8 000 Kč.
[33] Dále tyto náklady tvoří odměna za zastupování advokátem. Ta byla pro řízení před
městským soudem určena podle §11 odst. 1 písm. a), písm. d) a písm. g) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif) – dále jen „advokátní tarif“, ve spojení s §7 bodem 5. a §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu, a to za čtyři úkony právní služby po 3 100 Kč (příprava a převzetí zastoupení,
sepsání žaloby a účast na jednáních před soudem dne 6. 2. 2018 a dne 4. 12. 2019), tedy v celkové
výši 12 400 Kč. Náhrada hotových výdajů (režijní paušál) činí podle §13 odst. 4 advokátního
tarifu částku 300 Kč za každý z uvedených úkonů právní služby, tedy celkem 1 200 Kč. Zástupce
dále požadoval přiznání odměny za nahlížení do spisu městského soudu dne 27. 11. 2019.
K tomu Nejvyšší správní soud podotýká, že nahlížení do spisu je podle konstantní judikatury
tohoto soudu i Ústavního soudu z povahy věci součástí přípravy a převzetí
zastoupení, a proto za něj zástupci nenáleží odměna jako za samostatný úkon právní služby dle
§11 odst. 1 advokátního tarifu (srov. např. usnesení ze dne 29. 4. 2008, č. j. 5 Azs 33/2008 – 40,
rozsudek ze dne 18. 6. 2020, č. j. 7 Azs 101/2020 – 42, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne
30. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 398/06, dostupné na https://nalus.usoud.cz).
[34] Dle §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu náleží advokátu v souvislosti s poskytnutím
právní služby při úkonech prováděných v místě, které není jeho sídlem nebo bydlištěm, náhrada
za čas strávený cestou do tohoto místa a zpět. Zástupce stěžovatelky tyto náklady uplatnil
(za cestu k nahlížení do spisu a na jednání před městským soudem dne 4. 12. 2019) a doložil
je technickým průkazem vozidla s potřebnými údaji a výpočtem (č. l. 23 a násl. spisu NSS).
Nejvyšší správní soud tedy přiznal stěžovatelce náhradu cestovních výdajů jejího zástupce ve výši
500 Kč za cestu z místa sídla zástupce v Bykoši na pracoviště městského soudu (Slezská 9,
Praha 2) a zpět v celkové vzdálenosti 90 km. Tato cesta byla realizována vozidlem Volkswagen
Golf, registrační značky 5AU4174, s kombinovanou spotřebou 4,3 litrů paliva na 100 km,
přičemž výše průměrné ceny za 1 litr motorové nafty činila 33,60 Kč a základní sazba za jeden
kilometr jízdy činila 4,10 Kč (§13 ods t. 1 a odst. 5 advokátního tarifu, ve spojení s §1 vyhlášky
č. 333/2018 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel
a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních
náhrad, a s §4 téže vyhlášky). Nejvyšší správní soud přiznal stěžovatelce rovněž náhradu
za promeškaný čas jejího zástupce v rozsahu 4 započatých půlhodin po 100 Kč [§14 odst. 1
písm. a) advokátního tarifu, ve spojení s §14 odst. 3 téhož předpisu], tj. celkem 400 Kč.
Jak již bylo uvedeno, realizoval zástupce stěžovatelky ze svého sídla k městskému soudu
totožným vozidlem celkem dvě cesty, celková náhrada cestovních výdajů a náhrada
za promeškaný čas tedy činí částku ve výši 1 800 Kč (2 x 900 Kč).
[35] Celkem tedy tvoří náklady řízení o žalobě (bez soudního poplatku) částku 15 400 Kč
(12 400 Kč + 1200 Kč + 1 800 Kč). Zástupce stěžovatelky doložil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty (§14a odst. 1 advokátního tarifu), a proto součást těchto nákladů tvoří rovněž tato daň
ve výši 3 234 Kč, tj. 21 % z částky 15 400 Kč (§57 odst. 2 s. ř. s.). Celková částka nákladů
za zastupování v řízení o žalobě je ve výši 18 634 Kč.
[36] Odměna za zastupování advokátem v řízení o kasačních stížnostech byla určena podle
§11 odst. 1 písm. d), ve spojení s §7 bodem 5. a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu,
a to za dva úkony právní služby po 3 100 Kč (sepsání kasačních stížností), spolu s náhradou
hotových výdajů za tyto úkony ve výši 600 Kč (2 x 300 Kč za každý z úkonů). Odměna advokáta
za zastupování v řízení o kasační stížnosti tak činí částku 8 228 Kč (včetně částky 1 428 Kč,
kterou tvoří DPH). Zástupce stěžovatelky požadoval přiznání odměny rovněž za repliku ze dne
18. 7. 2018 k vyjádření žalovaného k první kasační stížnosti (v řízení vedeném
pod sp. zn. 9 As 72/2018). Nejvyšší správní soud odměnu za tuto repliku nepřiznal,
neboť stěžovatelka v tomto podání v zásadě toliko zopakovala argumenty předestřené
již v kasační stížnosti. Uvedená replika dále pro rozhodnutí věci nic relevantního nepřinesla
a nejde o účelně vynaložený úkon právní služby ve smyslu advokátního tarifu, za nějž by soud
mohl přiznat odměnu.
[37] Celkové důvodně vynaložené náklady stěžovatelky činí s ohledem na výše uvedené částku
34 862 Kč (soudní poplatky 8 000 Kč + náklady řízení o žalobě 18 634 Kč + náklady řízení
o kasačních stížnostech 8 228 Kč). Proto Nejvyšší správní soud uložil procesně neúspěšnému
žalovanému povinnost zaplatit tuto částku úspěšné stěžovatelce na náhradě nákladů řízení
o kasačních stížnostech a o žalobě, a to k rukám jejího zástupce. Ke splnění této povinnosti
stanovil Nejvyšší správní soud přiměřenou lhůtu třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku
(výrok III. tohoto rozsudku).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 8. října 2021
JUDr. Tomáš Rychlý
předseda senátu