ECLI:CZ:NSS:2021:3.AS.92.2020:59
sp. zn. 3 As 92/2020 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně Dopravní
společnosti Ústeckého kraje, příspěvková organizace, se sídlem Ústí nad Labem, Velká
Hradební 3118/48, zastoupené Mgr. Martinem Kramářem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1,
Křížovnické nám. 193/2, proti žalovanému Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže,
se sídlem Brno, třída Kpt. Jaroše 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2020, č. j. 31 A 195/2019 - 155,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2020, č. j. 31 A 195/2019 - 155, se ve výrocích
I., II. a IV. zru š u je a věc se v tomto rozsahu v ra cí tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný provedl dne 2. 10. 2019 na základě pověření předsedy žalovaného ze dne
30. 9. 2019, č. j. ÚOHS-24977/2019/850/DSu (dále jen „pověření“), místní šetření v obchodních
prostorách žalobkyně. Učinil tak za účelem prověření možného porušení §3 odst. 1 zákona
č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže (dále jen „zákon o ochraně hospodářské
soutěže“), které spatřoval v jednání ve shodě a/nebo dohodě žalobkyně, společnosti Scania
Czech Republic s. r. o. (dále jen „společnost Scania“) a společnosti ZLINER s. r. o. (dále
jen „společnost ZLINER“). Jejich jednání mělo spočívat ve společné koordinaci postupu
a nabídek v otevřeném výběrovém řízení s názvem „Nákup linkových autobusů pro regionální dopravu
v oblasti Ústeckého kraje“, a na něj navazujících výběrových řízení s názvy „Nákup linkových autobusů
pro regionální dopravu v oblasti Ústeckého kraje – částečně nízkopodlažní autobusy délky 10,5 m“ a „Nákup
linkových autobusů pro regionální dopravu v oblasti Ústeckého kraje – částečně nízkopodlažní autobusy délky
12 m“, zahájených odesláním výzev zadavatele (žalobkyně) k podání nabídek dne 12. 12. 2018
za účelem zadání uvedených veřejných zakázek prostřednictvím jednacích řízení bez uveřejnění.
[2] Žalobkyně se u Krajského soudu v Brně domáhala vyslovení nezákonnosti zásahu
spočívajícího v provedeném místním šetření, dále vrácení kopií dokumentů, které při něm
žalovaný zajistil a zákazu jejich použití v rámci činnosti žalovaného.
[3] Krajský soud shledal žalobu částečné důvodnou a určil, že provedení místního šetření
bylo nezákonným zásahem (výrok ad I.). Současně žalovanému uložil, aby v rámci své činnosti
nepřihlížel k dokumentům, které při místním šetření zajistil (výrok ad II.). Ve zbytku, tj. v části,
v níž se žalobkyně domáhala předání kopií zajištěných dokumentů, eventuálně vyslovení
nezákonnosti zásahu spočívajícího v jejich pořízení, žalobu zamítl (výrok ad III.) a rozhodl
o nákladech soudního řízení (výrok ad IV.).
[4] Krajský soud dospěl k závěru, že místní šetření neobstojí v tzv. testu vhodnosti, jelikož
žalovaný před jeho provedením nedisponoval žádnými konkrétními indiciemi zakládajícími
důvodné podezření o protisoutěžním jednání, nýbrž toliko domněnkami, které dostatečně
neprověřil.
[5] Krajský soud vycházel z náhledu, že nosným podkladem k provedení místního šetření
byla stížnost na porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže ze dne 27. 5. 2019 (dále
jen „podnět“), podaná k žalovanému, a její dvě následná doplnění. Podstatu těchto podání
však podle krajského soudu tvoří „subjektivní hodnocení průběhu zadávacího řízení a motivace jmenovaných
společností a Ústeckého kraje ke stěžovatelem předpokládanému jednání“.
[6] Žalovaný podle krajského soudu nemohl místní šetření provést toliko na základě
informací obsažených v podnětu, aniž by je prověřil. V situaci, kdy mohly existovat pochybnosti,
zda nebyl podnět podán v rámci konkurenčního boje jako forma odplaty, bylo třeba obdržené
informace prověřit detailněji. V posuzované věci podala dle krajského soudu podnět osoba, která
byla přinejmenším v minulosti spojena s konkurentem žalobkyně; žalovaný proto měl k jejím
tvrzením přistupovat obezřetně. Podle krajského soudu proto neobstojí argumentace žalovaného,
že je podnět věrohodný, podala-li jej osoba pohybující se na trhu linkových autobusů,
která v dané oblasti disponuje vysokou odborností a dlouhodobými zkušenostmi.
[7] Konkrétně podle krajského soudu neměl žalovaný vycházet z podezření, že se na tvorbě
zadávací dokumentace původní veřejné zakázky podílely společnosti Scania a ZLINER,
neboť se jedná o nepodložené a žalovaným neprověřené tvrzení podatele podnětu.
[8] Rovněž zjištění žalovaného, že mělo dojít ke schůzkám mezi zástupci žalobkyně
a společností Scania a ZLINER, trpí podle krajského soudu nedostatky. Zaprvé, seznam osob,
jež se měly účastnit koordinačních aktivit, který žalovanému předložil podatel podnětu, je veskrze
seznamem osob zastupujících jednotlivé subjekty navenek. Dále, správní spis dle krajského soudu
neobsahuje žádné další informace, že by průběhu zadávacího řízení došlo k jakýmkoliv schůzkám
dotčených subjektů. Krajský soud uvedl, že byť žalobkyně existenci schůzek (s tím, že se jednalo
o předběžné tržní konzultace ve smyslu §33 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek,
dále jen „zákon o zadávání veřejných zakázek“) nezpochybňovala a žalovanému mohla být
informace o nich známa z úřední činnosti, úřední záznam o zjištěných skutečnostech žádný zdroj
dané informace neobsahuje. Současně, podezření, že předmětné schůzky byly nějakým způsobem
nestandardní, založil podle krajského soudu žalovaný toliko na neprověřené, spekulativní
domněnce podatele podnětu. Krajský soud přisvědčil žalobkyni, že předběžné tržní konzultace,
o nichž žalobkyně žalovaného v jiném řízení sama informovala, nelze považovat za schůzky,
které by byť jen náznakem vzbuzovaly podezření o protisoutěžním jednání.
[9] Ani zjištění týkající se srovnání cen předmětů zakázek (autobusů) nelze podle krajského
soudu považovat za prověřené informace, které by představovaly indicie o protisoutěžním
jednání. Cenové srovnání, které žalovanému předložil podatel podnětu, je podle krajského soudu
z části nepodložené. Předložená tabulka obsahuje toliko údaje o autobusech délek 12 a 13 m,
nadto pouze od výrobce IVECO. Současně neobsahuje žádné bližší parametry předmětných
autobusů. Na základě předložené tabulky proto podle krajského soudu nebylo možné provést
cenové srovnání. Žalovaný údaje poskytnuté podatelem podnětu nedoplnil a neověřil, pouze
je nekriticky převzal. Poskytnuté údaje také zčásti postrádají odkazy na registr smluv. Prověření
poskytnutých údajů v rozsahu, ve kterém obsahují odkazy na registr smluv, shledal krajský soud
nedostatečným.
[10] Rovněž podezření na antedataci kupních smluv na dodávky autobusů dle krajského soudu
žalovaný převzal z podnětu, aniž by je dostatečně prověřil. Žalovaný vycházel z toho,
že podle metadat obsažených v registru smluv mělo k poslední úpravě kupní smlouvy uzavřené
se společností Scania dojít dne 6. 2. 2019 a k úpravě kupní smlouvy uzavřené se společností
ZLINER dne 18. 1. 2019, ačkoliv dané smlouvy měly být uzavřeny již dne 16. 1. 2019.
Podle krajského soudu žalovaný nevysvětlil, proč tyto skutečnosti považuje za indicie svědčící
o protisoutěžním jednání. Krajský soud provedl dokazování náhodně vybranými smlouvami
vloženými v registru smluv, na jehož základě dospěl k závěru, že metadata o posledních úpravách
smluv založených v registru smluv nutně neodpovídají datům, kdy mělo dojít k jejich uzavření.
Z metadat uváděných žalovaným tak podle krajského soudu nelze dovozovat, že došlo
k antedataci předmětných smluv.
[11] Dále krajský soud přisvědčil žalobní námitce, dle které je v úředním záznamu o zjištěných
skutečnostech nesprávně uvedeno, že krajský soud potvrdil rozhodnutí předsedy žalovaného
ze dne 19. 7. 2019 o zákazu plnění rámcových dohod na dodávky autobusů uzavřených
se společnostmi Scania a ZLINER. Ve skutečnosti o příslušných žalobách ještě v dané době
rozhodnuto nebylo.
[12] Krajský soud shrnul, že z úředního záznamu o zjištěných skutečnostech není zřejmé,
z jakých zdrojů čerpal žalovaný informace o tom, že (i) mělo dojít ke schůzkám mezi zástupci
žalobkyně a společnostmi Scania a ZLINER, (ii) na základě čeho ověřil, že každá ze společností
je schopna vyrobit obě délky autobusů, a (iii) že běžná cena obdobných vozidel na trhu,
respektive v rámci jiných veřejných zakázek, je podstatně nižší. Pokud byly žalovanému některé
informace známy z úřední činnosti, měl podle krajského soudu v úředním záznamu o zjištěných
skutečnostech označit konkrétní správní řízení tak, aby soud mohl ověřit, zda jsou příslušné
informace skutečně součástí jiných správních spisů. Současně krajský soud uvedl, že vypovídací
hodnotu nemají novinové články přiložené k podnětu. S ohledem na zásadu materiální pravdy
totiž nebylo možné předpokládat jejich pravdivost.
[13] Závěrem krajský soud konstatoval, že obsah správního spisu vzbuzuje podezření,
že se žalovaný snažil provedením místního šetření vyhovět podateli podnětu v jeho snaze
o odhalení a potrestání aktivit, které podatel považoval za narušující hospodářskou soutěž,
případně že se snažil „´pomoci´ stěžovateli ve snaze o ´vyřizování účtů´ v rámci konkurenčního boje“.
[14] Proti výrokům I., II. a IV. rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále
jen „stěžovatel“ či též „Úřad“) kasační stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[15] Stěžovatel namítá, že závěr krajského soudu, dle kterého stěžovatel místní šetření provedl,
aniž by disponoval dostatečnými indiciemi o protisoutěžním jednání, nýbrž disponoval toliko
domněnkami, které dostatečně neprověřil, je nepřezkoumatelný a překvapivý. Krajský soud
zjednodušeně a neúplně odkázal na dílčí pasáže úředního záznamu o zjištěných skutečnostech
a následně vynesl závěr, aniž by se nejprve zabýval jednotlivými prvky případu. Současně krajský
soud nevysvětlil, proč vycházel z toho, že nosným podkladem k provedení místního šetření byl
podnět, a proč podle něho tento podnět obsahuje veskrze subjektivní hodnocení zadávacího
řízení. Stěžovatel dále namítá, že se krajský soud nevyjádřil „k řadě skutečností“.
[16] Stěžovatel obsáhle shrnul obecná východiska týkající se místního šetření. S odkazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2011, č. j. 5 Aps 4/2011 - 326, uvedl,
že je v oblasti hospodářské soutěže oprávněn provádět namátkové kontroly bez konkrétního
podezření na narušení hospodářské soutěž, a že je rovněž přípustné, aby pří místním šetření
získával informace, z nichž teprve vyplyne podezření. Krajský soud podle stěžovatele vykládal
vyšetřovací oprávnění Úřadu příliš restriktivně. S podrobnou rekapitulací dřívějších rozhodnutí
krajského soudu a Nejvyššího správního soudu stěžovatel namítl, že před provedením místního
šetření disponoval dostatečnými indiciemi, nasvědčujícími možnému protisoutěžnímu jednání.
Současně uvedl, že je to právě on, kdo je schopen nejlépe a neúplněji posoudit, zda existuje
důvodné podezření o narušení hospodářské soutěže. Soudní přezkum takového závěru by měl
být podle stěžovatele omezený. To, zda a jak přistoupí k jednotlivým úkonům v rámci šetření,
podle stěžovatele představuje odbornou otázku.
[17] Dále stěžovatel namítá, že požadavek krajského soudu na detailnější prověření podnětu,
který může být součástí konkurenčního boje, je v rozporu s dřívější judikaturou správních soudů.
Uvádí, že naprostou většinu podnětů podávají konkurenti na trhu. Daná podání jsou tak takřka
vždy v širším smyslu součástí konkurenčního boje, respektive jejich podatelé jimi sledují vlastní
ekonomické zájmy. Tuto skutečnost při šetření obdržených podnětů stěžovatel vždy zohledňuje.
Nadto je to právě jednotlivý soutěžitel, kdo si může nejčastěji všimnout protisoutěžního jednání.
[18] Pokud jde o konkrétní indicie nasvědčující protisoutěžnímu jednání, stěžovatel namítá,
že krajský soud vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu, a že jeho závěry jsou
v rozporu s obsahem správního spisu. Krajský soud podle stěžovatele nahlížel na jednotlivé
indicie izolovaně, nehodnotil je v jejich souhrnu a rovněž ve vazbě na charakter prověřovaného
protisoutěžního jednání.
[19] Stěžovatel dále podrobně rekapituloval dosavadní vývoj věci a vymezil indicie, uvedené
v pověření, na jejichž základě přistoupil k provedení místního šetření. Zaprvé vycházel z podnětu
podatele, který obsahoval ucelený soubor faktických informací, které stěžovatel ověřil
prostřednictvím veřejně dostupných internetových zdrojů, zejména prostřednictvím
publicistického serveru zdopravy.cz a informací obsažených v registru smluv. Stěžovatel podnět
hodnotil jako veskrze věrohodný, neboť nasvědčoval orientaci podatele v příslušné problematice
a byl zpracován profesionálně. Podatelem uváděné informace byly přesné, podatel konkrétně
popsal jak průběh jednacího řízení bez uveřejnění, tak jemu předcházejí otevřené výběrové řízení.
Stěžovatel v možném rozsahu na základě registru smluv ověřil informace o osobách, jež měly mít
podíl na šetřeném jednání. Rovněž na základě registru smluv ověřil informace týkající se cen.
Další prověřování by podle stěžovatele vyvolalo riziko prozrazení jeho zájmu o příslušnou oblast.
[20] Stěžovatel tak nesouhlasí s náhledem krajského soudu, že nosným podkladem
k provedení místního šetření byl (pouze) podnět podatele a že jeho obsahem bylo subjektivní
hodnocení. Stěžovatel vycházel rovněž z informací ze své předchozí činnosti a z článků
dostupných na webu zdopravy.cz. Součástí správního spisu jsou rovněž rozhodnutí týkající
se diskriminačního charakteru předchozího zadávacího řízení. Stěžovatel má za to, že krajský
soud obsah a věrohodnost podnětu bagatelizuje. Krajský soud mu vytkl, že informace obsažené
v podnětu dostatečně neprověřil, aniž by mu však poskytl jakékoliv vodítko, jak by tak měl učinit.
Stěžovatel dále s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2018,
č. j. 31 A 57/2018 - 66, namítá, že před provedením místního šetření není povinen do správního
spisu zakládat analýzu učiněných zjištění, jsou-li příslušné indicie z podkladů, jež jsou součástí
spisu, zřejmé. Současně má za to, že nebyl povinen do správního spisu v podobě úředního
záznamu „materializovat“ skutečnosti, které mu byly známy z úřední činnosti.
[21] Stěžovatel zohlednil okolnosti týkající se zadání původní veřejné zakázky na nákup
autobusů, jejíž parametry byly diskriminační. V době provedení místního šetření již byla také
vydána dvě pravomocná rozhodnutí jeho předsedy, která potvrzovala, že předchozí otevřená
zadávací řízení byla diskriminační. Tato rozhodnutí tak posílila podezření, že žalobkyně upravila
podmínky zadávacího řízení takovým způsobem, aby odpovídaly požadavkům konkrétních
soutěžitelů. Podnět k zahájení příslušných řízení přitom učinil odlišný podatel. Z tohoto důvodu
podle stěžovatele neobstojí náhled krajského soudu, že místní šetření provedl s cílem vyhovět
podateli podnětu.
[22] Další indicií byly podle stěžovatele nestandardně vysoké ceny předmětů zakázek.
Stěžovatel zohlednil, že žalobkyně původně poptávala 226 autobusů za cca 1,4 mld. Kč, následně
však v jednacím řízení bez uveřejnění poptávala 161 autobusů za 1,2 mld. Kč. Nesouhlasí
s názorem, že by informace o cenách dostatečně neprověřil; ačkoliv mu krajský soud vytkl jejich
nedostatečné prověření, již nenaznačil, jak by měl správně postupovat.
[23] Stěžovatel dále zjistil, že v době mezi zrušením původního otevřeného zadávacího řízení
a před vyhlášením jednacího řízení bez uveřejnění, kde došlo k podstatnému navýšení cen,
proběhly schůzky mezi zástupci žalobkyně a společností Scania, ZLINER a SOLARIS CZECH.
Tyto tržní konzultace jsou podle stěžovatele zaznamenány v odst. 175 jeho rozhodnutí ze dne
15. 4. 2019, č. j. ÚOHS-S0033/2019-VZ-10768/2019/541/AHr, které je přiloženo k úřednímu
záznamu o zjištěných skutečnostech. Krajský soud danou přílohu úředního záznamu
podle stěžovatele opomenul. Současně, ačkoliv v rámci předcházejících řízení byly dané schůzky
hodnoceny jako předběžné tržní konzultace, v kontextu nyní posuzované věci stěžovatel dospěl
k závěru, že jejich skutečný předmět mohl být jiný. To, zda obsahem jednání na daných
schůzkách nebyla dohoda na protisoutěžním jednání, mohl ověřit pouze prostřednictvím
místního šetření.
[24] Konečně, další indicií k provedení místního šetření bylo podezření na antedataci kupních
smluv. Podstatné podle stěžovatele je, že dne 17. 1. 2019 zahájil dvě správní řízení o přezkumu
postupu žalobkyně při uzavírání rámcových dohod na dodávky autobusů. Po tomto datu
žalobkyně nemohla podle §246 odst. 1 písm. d) zákona o zadávání veřejných zakázek po dobu 60
dnů uzavřít kupní smlouvy. Stěžovatel však zjistil, že ačkoliv kupní smlouvy měly být uzavřeny
dne 16. 1. 2019, k úpravě jejich metadat v registru smluv došlo až dne 18. 1. 2019, respektive
6. 2. 2019. Skutečností, posilující podezření o protisoutěžním jednání, tudíž byla skutečnost,
že kupní smlouvy měly být uzavřeny den před tím, než nastaly blokační účinky spojené
se zahájením příslušných řízení. Tyto poznatky podle stěžovatele krajský osud pominul; na danou
indicii je přitom nutno nahlížet v souhrnu ostatních zjištění.
[25] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že napadený rozsudek považuje
za řádně odůvodněný. Krajský soud se podle ní zabýval veškerými podklady, na jejichž základě
stěžovatel přistoupil k provedení místního šetření, a vysvětlil, v čem spatřuje nedostatky indicií
o protisoutěžním jednání.
[26] Krajský soud podle žalobkyně dále nepochybil, požadoval-li, aby stěžovatel dostatečně
prověřil podnět, neboť byl podán osobou, která mohla mít zájem žalobkyni uškodit, a současně
obsahoval veskrze neurčité informace, nezpůsobilé vyvolat důvodné podezření o protisoutěžním
jednání. Kasační argumentace stěžovatele, že podnět prověřil na základě internetových zdrojů,
např. webu zdopravy.cz a registru smluv, je neurčitá; žádné konkrétní zdroje stěžovatel neoznačil.
[27] Za správné žalobkyně považuje rovněž závěry krajského soudu stran tvrzené antedatace
kupních smluv. Argumentace stěžovatele o blokačních účincích správních řízení zahájených dne
17. 1. 2019 je podle žalobkyně nedůvodná, neboť uvedeného dne byla zahájena řízení o návrhu
na uložení zákazu plnění rámcových smluv ve smyslu §254 zákona o veřejných zakázkách,
nikoliv řízení o přezkoumání úkonů zadavatele ve smyslu §249 daného zákona. Vzhledem
k tomu, že žalobkyně nečelila žádné blokační lhůtě, neměla ani žádný důvod k antedataci kupních
smluv. Současně žalobkyně poukazuje na to, že v pověření k provedení místního šetření
je jakožto indicie uvedena antedatace rámcových smluv, nikoliv (realizačních) kupních smluv.
[28] Žalobkyně souhlasí rovněž s náhledem krajského soudu, že správní spis, vyjma podnětu,
neobsahuje žádné informace o tom, že by mělo dojít ke schůzkám mezi jejími zástupci a zástupci
společností Scania a ZLINER. Argumentace stěžovatele, že se tyto schůzky odehrály v rámci
předběžných tržních konzultací, neodpovídá průběhu místního šetření, při němž stěžovatel
pořídil kopie zápisů z daných jednání. Žalobkyně současně namítá, že předběžné tržní konzultace
uskutečnila i s dalšími potenciálními dodavateli. Nesouhlasí ani s tím, že by v průběhu daných
konzultací mělo dojít k navýšení cen poptávaných autobusů, neboť v tomto nelze vycházet
ze srovnání s předpokládanou hodnotou veřejné zakázky. Ta byla pouze prvotním odhadem.
[29] Správný je podle žalobkyně rovněž závěr krajského soudu, že stěžovatel neprověřil
informace o nestandardně vysokých cenách autobusů pořízených od společností Scania
a ZLINER. Podle žalobkyně pouze převzal informace obsažené v podnětu a současně výsledné
ceny chybně srovnával s předpokládanou hodnotou veřejné zakázky. I pokud by však byly
výsledné ceny dosažené v jednacích řízeních bez uveřejnění vyšší než tržní ceny, nebylo
by to důvodem k provedení místního šetření.
[30] Krajský soud tudíž podle žalobkyně správně dovodil, že stěžovatel před provedením
místního šetření nedisponoval žádnými relevantními indiciemi vyvolávajícími důvodné podezření,
že se žalobkyně podílela na protisoutěžním jednání. Správní spis je tvořen výlučně spekulativními
a obecnými tvrzeními podatele podnětu. Současně je podle žalobkyně iracionální náhled,
že mohla umožnit dohodu mezi dodavateli. Pokud by skutečně mezi dodavateli došlo k určité
koordinaci, žalobkyně by byla obětí takového jednání.
[31] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[32] Kasační stížnost je důvodná.
[33] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozsudku
krajského soudu. Platí totiž, že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla nenabízí prostor k úvahám
o námitkách věcného charakteru a je nezbytné jej bez dalšího zrušit. Konstantní judikatura
tohoto soudu označuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů zejména takové rozhodnutí,
v němž soud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek (viz například
rozsudky ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73,
či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74, citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz), respektive pokud z jeho odůvodnění není zřejmé, proč nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč žalobní námitky účastníka považuje
za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci,
na níž je postaven základ žaloby (viz například rozsudek ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44).
[34] Současně vycházel Nejvyšší správní soud ze své ustálené judikatury,
podle níž je s kasačním důvodem podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. třeba zacházet obezřetně,
neboť zrušením rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ
sporu bude správními soudy s konečnou platností vyřešen, což není v zájmu ani účastníků řízení
a ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními soudy (srov. například rozsudek
ze dne 24. 3. 2016, č. j. 4 Azs 21/2016 - 66).
[35] Rozsudek krajského soudu nedostatky, které by měly za následek jeho
nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, netrpí. Krajský soud se zabýval veskrze jen otázkou,
zda měl stěžovatel před provedením místního šetření k dispozici dostatečné poznatky, které byly
způsobilé vzbudit důvodné podezření o protisoutěžním jednání. Krajský soud přitom
srozumitelně a relativně podrobně vysvětlil, k jakému závěru dospěl a z jakých důvodů.
Z odůvodnění je zřejmé, které skutečnosti považoval krajský soud za rozhodné a v základu
to, jak nahlížel na jednotlivé poznatky stěžovatele; jinou otázkou pak je, zda jsou závěry krajského
soudu věcně správné. Povinnost soudu odůvodnit přezkoumatelným způsobem závěry,
ke kterým dospěje, nelze vykládat jako povinnost reagovat na každou dílčí výtku a argument
ať již žalobce, anebo žalovaného. V nynější věci o tom, že stěžovatel navzdory namítané
nepřezkoumatelnosti odůvodnění napadeného rozsudku porozuměl, věcně s ním však nesouhlasí,
svědčí již to, že s ním v rozsáhlé kasační stížnosti polemizuje.
[36] Stěžovatel konkrétně spatřuje nepřezkoumatelnost (a překvapivost) napadeného rozsudku
v tom, že krajský soud nejprve v úvodní části jeho odůvodnění vymezil, k jakému celkovému
závěru (stran dostatečnosti vstupních indicií k provedení místního šetření) dospěl, a teprve
následně se zabýval jednotlivými indiciemi. Nejvyšší správní soud se stěžovatelem souhlasí,
že právní argumentace by obecně měla obsahovat nejprve vysvětlení, z jakých východisek
(právních předpisů, judikatury, skutkových zjištění) soud vycházel, jak je s ohledem na konkrétní
skutkové okolnosti aplikoval v posuzované věci a k jakému závěru na základě toho dospěl.
Napadený rozsudek všechny tyto prvky obsahuje. Pokud krajský soud již úvodem předeslal,
k jakému závěru stran posuzované otázky dospěl, nejde o obvyklý způsob argumentace, z této
skutečnosti však rozhodně nelze bez dalšího dovozovat, že by se nejprve rozhodl pro závěr stran
sporné otázky a teprve dodatečně domýšlel, jak jej odůvodní. Nejvyšší správní soud nemá důvod
pochybovat, že krajský soud nejprve uvážil, jak nahlíží na rozhodné skutečnosti a v návaznosti
na to svůj náhled formuloval písemně. Způsob, jakým strukturoval svou argumentaci,
tedy nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku za následek nemá.
[37] Nejvyšší správní soud nesdílí rovněž náhled stěžovatele, že by byl napadený rozsudek
nepřezkoumatelný proto, že krajský soud výslovně nevysvětlil, proč má za to, že nosným
podkladem k provedení místního šetření byl podnět podatele, a že jeho obsahem je veskrze
jen subjektivní hodnocení. To jak, krajský soud na uvedený podklad nahlížel, dostatečně vysvětlil
zejména v odst. 18 napadeného rozsudku. I v případě této dílčí námitky nepřezkoumatelnosti
je z kasační stížnosti patrné, že její podstatou je ve skutečnosti věcný nesouhlas stěžovatele
se závěrem soudu, že by byl podnět nosným (respektive jediným) podkladem k provedení
místního šetření, a že motivací jeho autora mohla být určitá forma „odplaty“ vůči zadavateli.
Těmito otázkami se bude Nejvyšší správní soud zabývat dále, v rámci věcného posouzení
předmětu sporu.
[38] Stěžovatel dále spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom, že se krajský
soud nevypořádal s judikaturou, na niž odkazoval ve vyjádření k žalobě. Rovněž podstatou této
kasační argumentace ve skutečnosti není to, že by krajský soud opomenul určité obecné závěry,
které byly vysloveny v rozhodovací praxi správních soudů, ale že stěžovatel ve skutečnosti
nesouhlasí s tím, jak krajský soud relevantní judikaturou vymezená pravidla stran přiměřenosti
(vhodnosti) místního šetření aplikoval na skutkový stav nyní posuzované věci. To je však otázkou
zákonnosti napadeného rozsudku, nikoliv toho, zda je způsobilý věcného přezkumu.
[39] S ohledem na uvedené skutečnosti lze tedy uzavřít, že kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. není dán.
[40] Věcným předmětem sporu je, zda místní šetření v obchodních prostorách žalobkyně
proběhlo v situaci, kdy měl stěžovatel zřetelné, konkrétní a dostatečné vstupní indicie vyvolávající
důvodné podezření o narušení hospodářské soutěže protisoutěžním jednáním, které popsal
v pověření k provedení místního šetření. Krajský soud dospěl k závěru, že tomu tak nebylo,
neboť veškeré poznatky, z nichž stěžovatel vycházel, jsou pouhými blíže neprověřenými
(či nedostatečně prověřenými) domněnkami, případně pouze obecnými tvrzeními podatele
podnětu.
[41] Podle §21f odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže platí, že soutěžitelé jsou povinni
podrobit se šetření Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže na pozemcích a ve všech objektech, místnostech
a dopravních prostředcích, které užívají při své činnosti v hospodářské soutěži. Ustanovení §21f zákona
o ochraně hospodářské soutěže dále upravuje oprávnění Úřadu (jím pověřených osob) v rámci
místního šetření, povinnost provádět místní šetření na základě písemného pověření předsedy
Úřadu a dále oprávnění soutěžitelů bránit se proti šetření v obchodních prostorách (zásahovou)
žalobou. Podmínky, za nichž může Úřad k provedení místního šetření v obchodních prostorách
soutěžitelů přistoupit, zákon o ochraně hospodářské soutěže nedefinuje. Tyto předpoklady jsou
postupně vymezovány rozhodovací praxi soudů.
[42] S ohledem na část kasační argumentace, jíž stěžovatel pléduje pro to, aby otázka, zda je
v konkrétních případech na místě přistoupit k místnímu šetření, byla jakožto odborná ponechána
primárně v jeho diskreci, a aby soudy posuzovaly důvodnost místního šetření pouze v omezeném
rozsahu, je vhodné nejprve připomenout obecné závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská
práva ze dne 2. 10. 2014, ve věci DELTA PEKÁRNY a. s. proti České republice (stížnost č. 97/11).
Předmětem tohoto rozsudku totiž byla právě otázka možnosti a rozsahu soudního přezkumu
zákonnosti místního šetření provedeného stěžovatelem v uvedené soutěžní věci. Evropský soud
pro lidská práva v dané věci právě s ohledem na nedostatečnou soudní kontrolu, respektive
nejednotnou praxi v ČR, dospěl k závěru o porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. Jeho závěry se následně promítly do vnitrostátní úpravy, a to vložením
odst. 7 do §21f zákona o ochraně hospodářské soutěže, s účinností od 19. 10. 2016. Pokud jde
o možnosti a rozsah soudního přezkumu provedených šetření, je tedy namístě vycházet právě
z uvedeného rozsudku a na něj navazující judikatury vnitrostátních soudů (viz například nález
Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 4397/12; rozhodnutí Ústavního soudu jsou
dostupná na www.nalus.usoud.cz).
[43] V odkazovaném nálezu sp. zn, IV. ÚS 4397/12 stanovil Ústavní soud požadavek
soudního přezkumu, obsahujícího přezkum výkonu pravomoci Úřadu co do vhodnosti, délky
a rozsahu provedených místních šetření tak, aby byl zajištěn přezkum přiměřenosti zásahu
(proporcionality v užším smyslu) stanovenému legitimnímu cíli, který spočívá v ochraně
hospodářské soutěže (srov. též na něj navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 2. 2021, č. j. 5 As 255/2018 - 42).
[44] V nyní posuzované věci žalobkyně v podané žalobě zpochybnila mimo jiné to, zda měl
stěžovatel k provedení místního šetření dostatek zřetelných a konkrétních vstupních indicií, které
by vyvolávaly důvodné podezření, že došlo k protisoutěžnímu jednání vymezenému v pověření.
Učinil tak sporným, zda posuzované místní šetření obstojí v tzv. testu (kritériu) vhodnosti. Krajský
soud v tomto ohledu v napadeném rozsudku obecně správně vymezil, že úvaha o vhodnosti
místního šetření spočívá v posouzení, zda byl tento nástroj adekvátní (přiměřený) vzhledem
ke konkrétním skutkovým zjištěním, které měl stěžovatel k dispozici před provedením místního
šetření, a které jsou obsaženy ve spisu.
[45] Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, č. j. 1 As 80/2018 - 201,
uvedl, že výkon vyšetřovacích pravomocí stěžovatele, včetně provedení místního šetření na místě,
jakožto patrně nejinvazivnějšího nástroje, který má stěžovatel v rámci svých oprávnění k dispozici
k odhalování protisoutěžních jednání, je nevyhnutelně vždy spojen s konfliktem proti sobě
stojících zájmů. Na straně jedné veřejného zájmu na ochraně funkční hospodářské soutěže
a spravedlivého tržního prostředí a na straně druhé práva šetřených soutěžitelů na ochranu
soukromí.
[46] Při úvaze, zda bylo provedené místní šetření přiměřené (a úžeji vhodné) je třeba mít
rovněž na paměti, co je jeho účelem v rámci prověřování podezření na porušení zákona
o ochraně hospodářské soutěže. Stěžovatel je v případě podezření na protisoutěžní jednání,
a zejména zakázaného jednání ve shodě a/nebo dohodě, o jaké se mělo jednat také v posuzované
věci, ve značně složité pozici, pokud jde o získávání relevantních důkazů k jeho prokázání. Místní
šetření je právě nástrojem k opatření důkazních prostředků o možném porušení zákona
o ochraně hospodářské soutěže, k němuž stěžovatel přikračuje zásadně v úvodní fázi celého
procesu, a to případně i před samotným zahájením řízení (tzv. „předběžné šetření“), za podmínek
vyplývajících z ustanovení §20 odst. 1 písm. a) a b), odst. 2 a 3 zákona o ochraně hospodářské
soutěže. Místní šetření je přitom mnohdy nezastupitelným (de facto jediným možným) nástrojem
k opatření důkazů (viz například rozsudek tohoto soudu ze dne 16. 9. 2021,
č. j. 9 As 365/2019 - 48).
[47] Na stěžovatele proto nelze, pokud jde o získávání podkladů a poznatků k provedení
místního šetření, klást nepřiměřené vysoké nároky. Činnost stěžovatele před zahájením
samotného správního řízení neslouží k tomu, aby bylo postaveno na jisto, že k protisoutěžnímu
jednání skutečně došlo, včetně jeho přesné právní kvalifikace. Nejvyšší správní soud k tomu
v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, č. j. 2 As 257/2018 - 87, uvedl, že „[k] zahájení řízení i provedení
šetření je třeba mít podklady či poznatky, z nichž plyne důvodné podezření; není ovšem třeba mít jistotu. (…)
Míra pravděpodobnosti musí být natolik intenzivní, aby bylo pravděpodobné, že došlo k protisoutěžnímu jednání“
(důraz doplněn). Požadavek na provádění extenzivního prověřování a de facto dokazování
před provedením samotného místního šetření by jednak vedl k tomu, že by institut místního
šetření byl již v zásadě nadbytečný, a současně by takovou činností stěžovatel mohl případné
účastníky protisoutěžního jednání varovat, důsledkem čehož by mohlo být ukrytí či zničení
případných důkazů.
[48] V nyní posuzované věci vycházel krajský soud z náhledu, že prakticky jediným podkladem
k provedení místního šetření byl podnět doručený stěžovateli dne 30. 5. 2019. Současně,
s ohledem na osobu jeho podatele, stanovil krajský soud poměrně vysoké požadavky
na prověření v něm obsažených informací a dospěl k závěru, že daným požadavkům stěžovatel
nedostál. Jakkoli Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že podnět představoval
podstatnou indicii k provedení místního šetření, a stál patrně na počátku úvahy stěžovatele,
zda se žalobkyně a společnosti Scania a ZLINER nedopustily jednání rozporného s §3 odst. 1
zákona o ochraně hospodářské soutěže, náhled krajského soudu, že stěžovatel kromě podnětu
veskrze nedisponoval žádnými jinými podklady, neodpovídá obsahu správního spisu. Krajský
soud totiž pominul, že v době, kdy místní šetření proběhlo (2. 10. 2019), měl stěžovatel
k dispozici dvě pravomocná rozhodnutí ve věci dvou návrhů společnosti SOR Libchavy
spol. s r.o. (výrobce autobusů; nešlo o autora podnětu), ve věci návrhu na uložení zákazu plnění
dvou rámcových smluv na dodávky autobusů, jedné se společností Scania a druhé se společností
ZLINER. Stěžovatel přitom v daných řízeních dospěl k závěru, že žalobkyně v původních
(a následně jí zrušených) otevřených zadávacích řízeních, které předcházely následným jednacím
řízením bez uveřejnění, v nichž byly zakázky zadány společnostem Scania a ZLINER
(představujícím předmět nyní posuzovaného šetření), stanovila zadávací podmínky (respektive
podle rozhodnutí o rozkladu jednu podmínku) takovým způsobem, že představovaly
bezdůvodnou překážku hospodářské soutěže. Všechna čtyři rozhodnutí stěžovatele
(jeho předsedy) - dvě prvostupňová a dvě o rozkladu přitom jsou jakožto přílohy
úředního záznamu o zjištěných skutečnostech ze dne 26. 9. 2019 součástí správního spisu
(rozhodnutí ze dne 15. 4. 2019, č. j. ÚOHS-S0033/2019/VZ-10768/2019/541/AHr,
a č. j. ÚOHS-S0032/2019/VZ-10763/2019/541/AHr, a ze dne 19. 7. 2019,
č. j. ÚOHS-R0080,82/2019/VZ-19888/2019/322/HSc, a č. j. ÚOHS-R0079,81/2019/
VZ-19891/2019/322/HSc). Krajský soud tak na podaný podnět opomenul nahlížet v kontextu
výsledku daných řízení. Současně ani neobstojí názor krajského soudu, že stěžovatel neučinil
součástí správního spisu zdroj informací, o nichž uváděl, že je získal na základě své úřední
činnosti. Řízení před stěžovatelem, natož již v rozhodné době pravomocně skončená, lze
nepohybně považovat za zdroj informací, která má stěžovatele k dispozici ze své úřední činnosti
per se.
[49] Nutno dodat, že jakkoli stěžovatel daná řízení, a konkrétní body příslušných rozhodnutí
(zejména pokud jde o tvrzené schůzky mezi žalobkyní a společnostmi Scania a ZLINER)
zdůrazňuje zejména až v kasační stížnosti, krajský soud byl s informací o daných řízeních
obeznámen. Zabýval se jimi však pouze v kontextu dílčí žalobní námitky, jíž žalobkyně
rozporovala vskutku nesprávné tvrzení stěžovatele, že krajský soud v jiných řízeních zamítl
žaloby proti shora uvedeným rozhodnutím o rozkladu. Jakkoli tvrzení stěžovatele o výsledku
soudního přezkumu daných rozhodnutí bylo nesprávné, daná rozhodnutí byla v rozhodné době
pravomocná a stěžovatel tak (mimo jiné) z poznatků v nich obsažených mohl relevantně vycházet
při úvaze, zda přistoupí k nyní posuzovanému místnímu šetření.
[50] Daná řízení přitom představovala základní zdroj jedné z pěti indicií k provedení místního
šetření, které stěžovatel vymezil v pověření k provedení místního šetření. Jedná se o indicii
označenou jako „okolnosti zadání původní veřejné zakázky pod evidenčním číslem Z2018-019426,
jehož podmínky byly nastavené jako diskriminační a nesplnitelné pro více soutěžitelů“. S touto vstupní indicií,
o níž stěžovatel, nikoliv izolovaně, nýbrž v souhrnu s dalšími indiciemi, opřel náhled, že existuje
důvodné podezření o protisoutěžním jednání, se krajský soud v napadeném rozsudku příliš
nezabýval, jakkoli ji v jeho odst. 11 citoval. Toto zjištění přitom bylo v souhrnu s dalšími
indiciemi způsobilé vyvolat důvodné podezření, zda mezi dotčenými subjekty neexistovala určitá
dohoda o tom, že zadávací podmínky původních otevřených výběrových řízení budou nastaveny
takovým způsobem, aby některé soutěžitele vyloučily z možnosti o zakázky vůbec usilovat,
v důsledku čehož bude možné přistoupit k jednacím řízením bez uveřejnění [§63 odst. 1 písm. a)
a b) zákona o zadávání veřejných zakázek], v rámci nichž bude moci žalobkyně vyzvat k jednání
již jen konkrétní vybrané dodavatele (zde společnosti Scania a ZLINER).
[51] Další vstupní indicií, z níž stěžovatel při úvahách o provedení místního šetření vycházel,
je podnět podatele a jeho dvě doplnění. Krajský soud dospěl k závěru, že daný podnět obsahuje
jen obecná tvrzení, případně tvrzení subjektivní, a že s ohledem na osobu podatele vyžadoval
výrazně detailnější prověření, což stěžovatel neučinil a v něm obsažené informace fakticky
bez dalšího převzal. Ani s tímto náhledem krajského soudu Nejvyšší správní soud nesouhlasí.
[52] Stěžovatel obdržel dne 30. 5. 2019 podepsaný a datovaný podnět obsahující upozornění
na možnou nezákonnou spolupráci žalobkyně a společností Scania a ZLINER v rámci
zadávacích řízení týkajících se zakázek na nákup autobusů v Ústeckém kraji (stěžovatel osobu
podatele podnětu pro účely nahlížení do spisu anonymizoval; vzhledem k tomu, že žalobkyně
tento postup nikterak nerozporovala, Nejvyšší správní soud neshledává důvod, aby, obdobně
jako krajský soud, podatele jmenoval). Podatel v podnětu uvedl, že jednání dotčených subjektů
může vykazovat znaky dohody o ceně mezi konkurenty s cílem rozdělit si trh, dosáhnout vyšší
ceny, případně vyloučit z hospodářské soutěže společnost SOR Libchavy.
[53] Názor krajského soudu, že stěžovatel informace obsažené v daném podnětu prakticky
jen bez dalšího převzal a na jejich základě přistoupil k provedení místního šetření, vyvrací,
kromě již shora uvedeného poukazu na to, že stěžovatel disponoval řadou zjištění ze souvisejících
řízení (prvostupňová rozhodnutí stěžovatele danému podnětu časově předcházela),
již to, že stěžovatel přistoupil k další komunikaci s podatelem. Daná komunikace, zaznamená
ve správním spisu, přitom není ničím jiným, než prověřováním podnětu, jeho obsahu
a věrohodnosti. Ze správního spisu totiž vyplývá, že stěžovatel podavatele v reakci na jeho
podnět jednak vyzval ke sdělení, zda je mu známo, které konkrétní osoby se měly na tvrzeném
protisoutěžním jednání podílet (na tuto výzvu podatel reagoval podáním ze dne 13. 6. 2019),
následně pak došlo mezi stěžovatelem a podatelem k další komunikaci, v reakci na niž podatel
stěžovateli zaslal podání označené jako „Doplnění rozhodných informací“ ze dne 12. 7. 2019.
[54] Současně Nejvyšší správní soud nesdílí výhrady krajského soudu k věrohodnosti
a objektivitě informací obsažených v daném podnětu, které krajský soud dovozoval z osoby jeho
podatele, a na jejichž základě požadoval ještě podrobnější prověřování učiněných poznatků,
než jaké stěžovatel již provedl. Nejvyšší správní považuje již z pouhé prosté logiky věci
za přesvědčivou argumentaci stěžovatele, dle které je zcela běžné, že takové podněty podávají
typicky jednotliví konkurenti na trhu, kteří jimi nesledují v prvé řadě veřejný zájem na tržním
prostředí nenarušeném zakázanými jednáními (§1 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské
soutěže), nýbrž více či méně vlastní ekonomické zájmy. Nejvyšší správní soud tak se stěžovatelem
souhlasí, že prakticky každý podnět podaný jiným soutěžitelem na trhu může být v určitém
smyslu prostředkem konkurenčního boje. Ze skutečnosti, že podnět podá právě taková osoba,
případně osoba spojená s určitým soutěžitelem na relevantním trhu, ovšem ještě nelze
automaticky dovozovat, že by obsah jejího podnětu nemohl být relevantní a věrohodný; nadto
taková osoba mohla skutečně být tvrzeným protisoutěžním jednáním (bylo-li by prokázáno)
poškozena.
[55] Nejvyšší správní soud považuje za přesvědčivou rovněž argumentaci stěžovatele,
že to bude typicky podnět určitého konkurenta na trhu, či osoby s takovým konkurentem určitým
způsobem spojené, který bude obsahovat relevantní informace o protisoutěžním jednání. Jsou
to totiž právě takovéto osoby, které jsou schopny získat relevantní informace „zevnitř“ určitého
tržního prostředí; jiné osoby budou takovými poznatky disponovat spíše méně často. Podněty
osob určitým způsobem spojených s určitým soutěžním prostředím tudíž není namístě hodnotit
jako a priori nevěrohodné a subjektivní, jako to v nynější věci učinil krajský soud.
[56] Krajský soud v napadeném rozsudku požadavek na detailnější prověření podnětu vyslovil
v situaci, „kdy okolnosti podání podnětu mohou vzbuzovat určité pochybnosti o tom, zda nebyl podán v rámci
konkurenčního boje jako ´odplata´ za jiné kroky konkurenta vůči podateli podnětu […].“ V nynější věci
však správní spis neobsahuje žádné indicie nasvědčující závěru, že by podatel podnětu takový cíl
sledoval. Ze spisu, ani napadeného rozsudku také nevyplývá, že by snad žalobkyně, či společnosti
Scania a ZLINER vůči podateli podnikly nějaké konkrétní kroky, které by podatele mohly
motivovat k „odplatě“ prostřednictví podnětu ke stěžovateli. Ostatně podatel, fyzická osoba,
jakkoli je spojen s autobusovou dopravou na relevantním trhu, není výrobcem (prodejcem)
autobusů. Krajský soud současně ani z ničeho nedovozoval, že by kupříkladu sám přímo
provozoval na relevantním trhu autobusovou dopravu. Nejvyšší správní soud zjistil, že krajský
soud příslušnou formulaci o „odplatě“ takřka doslovně převzal z odst. 50 jiného svého rozsudku
ze dne 5. 11. 2019, č. j. 31 A 70/2019 - 196, respektive odst. 32 rozsudku ze dne 3. 10. 2019,
č. j. 62 A 77/2019. Jakkoli Nejvyššímu správnímu soudu v nynější věci nepřísluší, aby hodnotil
věcnou relevanci daného vyjádření v odkazovaných rozsudcích, z obsahu daných rozsudků
vyplývá, že v těchto věcech krajský soud skutečně identifikoval určitá jednání konkurenta
podatele podnětu, ve vztahu k němuž mohlo být podání k Úřadu odvetou. V nynější věci
však žádné takové zjištění ze spisového materiálu nevyplývá, a ani krajský soud jej neoznačil.
[57] Zcela nepřípadnou spekulací (ostatně jedná se rovněž o formulace převzaté z rozsudku
č. j. 31 A 70/2019 - 196, viz jeho odst. 55) je pak vyjádření krajského soudu, že obsah spisu
vzbuzuje podezření, že se stěžovatel provedením místního šetření mohl snažit „vyhovět“ podateli
podnětu v jeho snaze o odhalení a potrestání aktivit, které se podateli mohly jevit jako
protisoutěžní, případně mu „pomoci“ ve snaze o „vyřizování účtů“; pro takové závěry neskýtá
správní spis naprosto žádnou oporu.
[58] Lze dále dodat, že jak Krajský soud v Brně, tak tento soud, v minulosti jako relevantní
zdroj vstupních indicií vyvolávajících důvodné podezření z protisoutěžního jednání, opakovaně
akceptovaly rovněž anonymní podněty podané k Úřadu. Příkladem je například rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2019, č. j. 62 A 63/2019 - 140, na který napadený rozsudek
sám poukazuje, či již shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 As 80/2018 - 201, či rozsudek téhož soudu ze dne 5. 2. 2021, č. j. 5 As 140/2019 - 93.
Nejvyšší správní soud přitom neshledává žádný důvod, proč by podepsané, datované podání,
opatřené identifikačními a kontaktními údaji jeho autora, o jaké se jedné v posuzované věci, mělo
bez dalšího požívat nižší míry věrohodnosti než podněty anonymní, ba naopak.
[59] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že nynější podnět, včetně jeho
následujícího doplnění ze dne 12. 7. 2019, obsahujícího cenová srovnání s obdobnými zakázkami,
o jaké se jednalo v nynější věci, se svým obsahem a úrovní zpracování jeví jako poměrně
věrohodný. Není přitom pravda, že by obsahoval „především subjektivní hodnocení průběhu zadávacího
řízení“, jak uvedl krajský soud. Zejména jeho první část je veskrze syntézou informací
o nadstandardně vysokých cenách nakoupených autobusů, čerpající z článků zveřejněných
na zpravodajském webu zaměřeném na oblast dopravy zdopravy.cz.
[60] Příslušné články, které jsou jakožto příloha podnětu součástí správního spisu, tak lze
vedle podnětu a shora uvedených rozhodnutí stěžovatele, považovat za další podklad poznatků
stěžovatele. Nejvyšší správní soud přitom odmítá názor krajského soudu, že by s ohledem
na zásadu materiální pravdy postrádaly jakoukoliv vypovídající hodnotu. Poznatky, které vedou
k provedení místního šetření, nemusí být jednoznačné ani prokázané. Ostatně, pokud
by stěžovatel již disponoval důkazy, že mezi dotčenými subjekty došlo k dohodě, jejímž
důsledkem bylo mimo jiné nadstandardní navýšení cen dodávaných autobusů, nemusel
by již místní šetření ani provádět. Příslušné články, které vyvolávají primárně podezření,
zda nebyly zakázky na dodávky autobusů zadané společnostem Scania a ZLINER cenově
nadhodnoceny, by nepochybně neobstály jako důkaz o protisoutěžních dohodách v rámci
příslušného správního řízení; v kontextu dalších podkladů a zjištění (mimo jiné cenových
srovnání předložených podatelem podnětu) však není důvod jim upírat relevanci coby indicií
v rámci úvah o potřebě provedení předběžného šetření. I tyto články, v kontextu s dalšími
podklady, byly s to přispět k důvodnému podezření stěžovatele, zda žalobkyně svým jednáním
přinejmenším neumožnila nezákonnou dohodu společností Scania a ZLINER. Lze doplnit,
že jak Krajský soud v Brně, tak Nejvyšší správní soud v minulosti novinové či internetové články
jako možný (byť nikoliv jediný) zdroj vstupních poznatků stěžovatele akceptovaly
(srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2019,
č. j. 2 As 159/2018 - 64, či rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2019,
č. j. 29 A 7/2019 - 173, či již odkazovaný rozsudek téhož soudu č. j. 31 A 70/2019 - 196).
[61] Další kasační námitky stěžovatele se vztahují k hodnocení krajského soudu, pokud jde
o vstupní indicii spočívající ve zjištění, že v průběhu zadávacího řízení mělo dojít ke schůzkám
mezi žalobkyní a vybranými dodavateli (mimo jiné společnostmi Scania a ZLINER). Krajský
soud předně uzavřel, že správní spis neobsahuje žádné „další“ informace (patrně míněno vyjma
podnětu), že by k jakýmkoliv schůzkám skutečně došlo. Současně uvedl, že pokud
se pro stěžovatele jednalo o skutečnost jemu známou z úřední činnosti, konkrétně z přezkumu
úkonů žalobkyně v jiné věci, úřední záznam o zjištěných skutečnostech neobsahuje žádný zdroj
takové informace.
[62] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že názor krajského soudu o nedostatku
podkladů o existenci příslušných schůzek, neobstojí. Z úředního záznamu o zjištěných
skutečnostech vyplývá, že schůzkami, které měl stěžovatel na mysli, byly ty, v rámci nichž mělo
dojít k tzv. předběžným tržním konzultacím ve smyslu §33 zákona o zadávání veřejných zakázek
mezi žalobkyní a společnostmi Scania a ZLINER (ale také některými dalšími
společnostmi -úřední záznam o zjištěných skutečnostech konkrétně zmiňuje společnost
SOLARIS CZECH spol. s r. o.). Není přitom pravda, že by úřední záznam neobsahoval žádný
zdroj zjištění o existenci takových schůzek (konzultací). Krajský soud přehlédl, že jeho přílohou
jsou již výše uvedená rozhodnutí stěžovatele, respektive jeho předsedy, ve věci návrhu na uložení
zákazu plnění rámcových dohod na dodávky autobusů uzavřených mezi žalobkyní a společnostmi
Scania a ZLINER. To, že k předmětným jednání došlo a ve které konkrétní dny, je obsahem
odst. 175 rozhodnutí stěžovatele č. j. ÚOHS-S0033/2019/VZ-10768/2019/541/AHr,
a odst. 163 rozhodnutí stěžovatele č. j. ÚOHS-S0032/2019/VZ-10763/2019/541/AHr. Tato
data korespondují datům uvedeným v úředním záznamu o zjištěných skutečnostech; stěžovatel
informaci o příslušných jednání zjevně převzal právě z daných rozhodnutí.
[63] Dále krajský soud dospěl k závěru, že předběžné tržní konzultace nelze považovat
za schůzky, které by byť jen náznakem vzbuzovaly podezření z protisoutěžního jednání. K tomu
je třeba uvést, že samotné předběžné tržní konzultace jsou vskutku legitimním a zákonem
předvídaným nástrojem veřejného zadávání (§33 zákona o zadávání veřejných zakázek) a jejich
uskutečnění tak samo o sobě nelze považovat za indicii nasvědčující existenci protisoutěžního
jednání. V nynější věci však stěžovatel, v kontextu dalších zjištění, stavěl své podezření na tom,
že skutečný obsah příslušných jednání mohl být jiný, než jak byl zaznamenán
ve formálních zápisech, byť žádný podklad, že by tomu tak skutečně bylo, správní spis
neobsahuje. K ověření příslušného podezření však mělo zjevně sloužit právě místní šetření. Lze
si stěží představit, jaký jiný nástroj by mohl stěžovatel k prověření podezření takovéhoto
charakteru použít.
[64] Stěžovatel přitom již ve vyjádření k žalobě (byť dané úvahy ne zcela pochopitelně umístil
do poznámek pod čarou, viz konkrétně poznámka č. 13 ve spojení s poznámkou č. 11) relevantně
poukazoval na to, že právě v rozhodné době mohlo dojít k navýšení cen poptávaných autobusů,
oproti cenám předpokládaným v původním otevřeném výběrovém řízení. Stěžovatel konkrétně
vyčíslil, že v původním otevřeném výběrovém řízení složeném ze 4 částí žalobkyně poptávala
celkem (nejvýše) 226 kusů autobusů za přibližně 1,4 mld. Kč (tj. 90 kusů autobusů dlouhých
10,5 m, 71 kusů autobusů dlouhých 12 m, 29 kusů autobusů dlouhých 13 m a 36 kusů autobusů
délky 15 m). Oproti tomu v jednacích řízeních bez uveřejnění, která následovala po jednáních
označených jako předběžné tržní konzultace, žalobkyně poptávala celkem již jen 161 kusů
autobusů (shodně jako v otevřeném výběrovém řízení 90 kusů o délce 10,5 m a 71 kusů o délce
12 m, a to za celkem 560 000 000 Kč, respektive 550 000 000 Kč, tj. za předpokládanou celkovou
cenu 1,11 mld. Kč, jak vyplývá z oznámení o výsledku příslušných zadávacích řízení). Podezření
stěžovatele vycházející z daného cenového srovnání tak bylo postaveno na tom, že žalobkyně
v jednacích řízeních bez uveřejnění následujících po předmětných schůzkách poptávala o 60 kusů
autobusů méně, tj. již vůbec nepoptávala autobusy delších délek (13 m a 15 m, u nichž by přitom
bylo možné předpokládat, že budou spíše dražší, než autobusy kratší), avšak za srovnatelnou
celkovou cenu (1,4 mld. Kč vs. 1,11 mld. Kč). Taková úvaha by bez dalšího nepostačovala
k závěru, že se žalobkyně, respektive společnosti Scania a ZLINER, dopustily jakéhokoliv
zakázaného jednání ve vzájemné shodě a/nebo dohodě ve smyslu §3 odst. 1 zákona o ochraně
hospodářské soutěže. Jakožto indicii vzbuzující v souhrnu s dalšími zjištěními důvodné
podezření, že k protisoutěžnímu jednání pravděpodobně dojít mohlo, ji však Nejvyšší správní
soud nepovažuje za zcela bezpředmětnou. Podkladem daných zjištění přitom nebyl primárně
podnět, jak naznačoval krajský soud, nýbrž zjištění plynoucí stěžovateli z jeho úřední činnosti
(řízení o návrhu na uložení zákazu plnění rámcových smluv uzavřených se společnostmi Scania
a ZLINER) a jeho úvaha postavená na konkrétním cenovém srovnání cen v původním
otevřeném výběrovém řízení a následných jednacích řízeních bez uveřejnění.
[65] Přestože Nejvyšší správní soud shledal příslušnou vstupní indicii týkající se existence
předmětných schůzek, a s tím souvisejícího podezření na navýšení cen, za relevantní pro závěr,
že provedené místní šetření v testu vhodnosti obstojí, ke způsobu, jakým stěžovatel svá
podezření popsal v úředním záznamu o zjištěných skutečnostech má určité výhrady. Existenci
schůzek mezi stěžovatelkou a společnostmi Scania, respektive ZLINER, stěžovatel v úředním
záznamu o zjištěných skutečnostech pouze stručně zmínil s tím, že k takovým schůzkám došlo.
Bylo by přitom vhodné, aby již v daném záznamu (a nikoliv teprve v rámci svých vyjádření
před správními soudy) uvedl, že je mu existence daných schůzek známa, a že se přinejmenším
formálně mělo jednat o předběžné tržní konzultace, neboť tyto skutečnosti jsou zachyceny v jeho
rozhodnutích, která jsou přílohou daného záznamu.
[66] Pokud jde dále o tvrzení obsažené v předmětném úředním záznamu, že „Úřad ve vztahu
ke schopnosti dodání poptávaných autobusů délek 10,5 m a 12 m [společnostmi Scania a ZLINER] ověřil,
že každá ze společností je schopna vyrobit obě délky autobusů“, krajský soud poukazoval na absenci
zdroje, ze kterého takový závěr plyne. Přestože Nejvyšší správní soud ve spisovém materiálu
nenalezl samostatný podklad pro uvedené tvrzení, z odst. 175, resp. 163 rozhodnutí stěžovatele
č. j. č. j. ÚOHS-S0033/2019/VZ-10768/2019/541/AHr, a č. j. ÚOHS-S0032/2019/VZ
-10763/2019/541/AHr, a dále z tabulek, jež jsou součástí podání označeného jako „Doplnění
rozhodných informací“, který stěžovateli zaslal podatel podnětu, se podává, že jak společnost Scania,
tak společnost IVECO, jejíž autobusy prodává společnost ZLINER, vyrábějí částečně
nízkopodlažní autobusy (označované zkratku „LE“) o délce 12 m. Z odkazovaných bodů
rozhodnutí stěžovatele přitom vyplývá, že společnost ZLINER měla zájem dodat žalobkyni jak
autobusy délky 10,5 m, tak 12 m (zakázku na dodávku autobusů délky 12 m obdržela společnost
Scania). V tomto kontextu je současně relevantní zjištění, vyplývající z tabulky obsažené
v „Doplnění rozhodných skutečností“, že společnost ZLINER dodala jiným dopravcům částečně
nízkopodlažní autobusy délky 12 m za nižší ceny, než za jaké byla zakázka na jejich dodání
v nynější věci uzavřena se společností Scania. Všechna tato zjištění ve svém souhrnu (a rovněž
s přihlédnutím ke zrušeným původním otevřeným zadávacím řízením) tak jsou způsobilá vzbudit
podezření, zda neexistovala určitá dohoda mezi společnostmi Scania a ZLINER, respektive
žalobkyně a daných společností, že zakázku na dodávku autobusů obdrží jeden soutěžitel,
zatímco zakázku na dodávku autobusů druhé délky soutěžitel druhý. Přestože tedy uvedená
zjištění mají podklad ve správním spisu, stěžovatel je mohl a měl stručně promítnout do úředního
záznamu o zjištěných skutečnostech.
[67] Obdobné výhrady lze vyslovit ve vztahu k indicii spočívající v podezření na antedataci
kupních smluv na dodávky autobusů uzavřených se společnostmi Scania a ZLINER. V případě
této indicie stěžovatel v úředním záznamu o zjištěných skutečnostech nevysvětlil, proč
je podezření, že mohlo dojít k antedataci příslušných kupních smluv před datum zahájení řízení
o návrhu společnosti SOR Libchavy o zákazu plnění korespondujících rámcových dohod,
pro podezření z protisoutěžního jednání relevantní. Jakkoli se stěžovateli s ohledem na jeho
znalosti mohla relevance dané otázky jevit jako zjevná, alespoň stručné vysvětlení významu
příslušného zjištění, by učinilo následný soudní přezkum zákonnosti jeho postupu efektivnější.
[68] Nelze přitom přehlédnout, že stěžovatel příslušnou indicii v pověření k provedení
místního šetření konkrétně vymezil jako podezření na antedataci rámcových smluv s cílem znemožnit
přezkum veřejné zakázky ze strany Úřadu. Oproti tomu ale v úředním záznamu o zjištěných
skutečnostech poukazoval na podezření z antedatace následných (realizačních) kupních smluv
a rovněž podezřením na antedataci kupních smluv se také zabýval krajský soud v napadeném
rozsudku. S ohledem na navazující argumentaci stěžovatele stran podezření na antedataci lze
usuzovat, že jsou-li v pověření uvedeny smlouvy rámcové, jde jen o formální chybu, a míněny
byly smlouvy kupní. Správní spis neobsahuje žádný podklad, že by existovalo podezření
na antedataci rámcových smluv (a ani stěžovatel nic takového nyní nenamítá).
[69] Pokud jde o kupní smlouvy, krajský soud stěžovateli vytknul, že podezření o antedataci
dostatečně neprověřil a vycházel v tomto směru pouze z metadat vypovídajících o tom, kdy byly
příslušné smlouvy zveřejněny v registru smluv. Krajský soud následně provedl k této otázce
při jednání dokazování náhodně vybranými smlouvami z registru smluv, na jehož základě
pak dospěl k závěru, že datum, kdy mělo podle metadat dojít k posledním úpravám smluv,
nemusí vypovídat o tom, kdy byla ta která smlouva skutečně uzavřena.
[70] K této otázce, tedy zda mají metadata o úpravách smlouvy vložené v registru smluv
vypovídací hodnotu o tom, kdy mělo dojít k uzavření příslušné smlouvy, však podstata žalobní
argumentace nesměřovala. Namítala-li žalobkyně, že se antedatace, ať již rámcových, anebo
následných kupních smluv nedopustila, směřovala svou argumentaci k závěru, že uzavřením
kupních smluv nepostupovala v rozporu s §246 odst. 1 písm. d) zákona o zadávání veřejných
zakázek (podle kterého zadavatel zásadně nesmí uzavřít smlouvu s dodavatelem ve lhůtě 60 dnů
ode dne zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele), přičemž případné porušení daného
pravidla by mělo pouze důsledky předpokládané zákonem o zadávání veřejných zakázek (zákaz
plnění příslušných smluv). Řešená otázka tak podle žalobkyně vůbec nemůže indikovat jednání
rozporné se zákonem o ochraně hospodářské soutěže a nemůže tak být jedním z důvodů
pro provedení místního šetření podle tohoto zákona.
[71] Otázkou, kterou se tak měl krajský soud při posouzení příslušné vstupní indicie zabývat,
tudíž není ani tak to, zda správní spis poskytuje dostatečný podklad pro závěr, že skutečně mělo
dojít k antedataci kupních smluv, ani zda tuto okolnost stěžovatel dostatečně prověřil. Ostatně
Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že mu krajský soud klade k tíži nedostatečné
prověření, zda k antedataci došlo, aniž by však naznačil, jakými nástroji (vyjma samotného
místního šetření), by mohl zjistit, zda příslušné smlouvy ve skutečnosti nebyly uzavřeny později,
než v deklarovaných datech. Stěžovatel se v příslušné fázi předběžného prověřování stěží mohl
s danou otázkou obrátit na dotčené subjekty. Současně se ani nejedná o informaci, kterou by bylo
možné prověřit na základě veřejně dostupných zdrojů.
[72] Příslušná vstupní indicie nespočívala v jistotě stěžovatele, že k antedataci kupních smluv
skutečně došlo. Její podstatou bylo spíše to – k čemuž fakticky směřovala rovněž žalobní
argumentace o blokační lhůtě – že zde mohla existovat motivace dotčených subjektů k tomu,
antedatovat kupní smlouvy před zahájení řízení o návrhu společnosti SOR Libchavy na uložení
zákazu plnění rámcových smluv (17. 1. 2019), o němž se dotčené subjekty domnívaly, že je s ním
spojen běh blokační lhůty. Příslušné kupní smlouvy totiž měly být podle informací zveřejněných
v registru smluv uzavřeny pouhý den před zahájením daného řízení (16. 1. 2019). Krajský soud
se tedy měl zaměřit na posouzení, zda obstojí předpoklad stěžovatele, že tato časová souvislost
mohla být dílčí indicií o možném protisoutěžním jednání.
[73] Jak již bylo naznačeno výše v souvislosti s indicií týkající se schůzek mezi žalobkyní
a společnostmi Scania a ZLINER, stěžovatel vycházel též z indicie, kterou v pověření
k provedení místního šetření označil jako „nestandardně vysoká cena předmětu zakázky, kdy cena
dodávaných autobusů je navýšená o 10-30% oproti obdobným zakázkám jiných dopravců“. I dané zjištění
považuje Nejvyšší správní soud v kontextu dalších indicií za relevantní. Nesdílí náhled krajského
soudu, že by stěžovatel k podezření na nadhodnocení cen dodávaných autobusů nedisponoval
dostatečnými podklady, respektive že by je dostatečně neprověřil. Součástí správního spisu
je (mimo jiné) již výše zmíněné podání podatele podnětu označené jako „Doplnění rozhodných
informací“ ze dne 12. 7. 2019, u kterého již vyložil, že je nepovažuje za a priori nevěrohodné
jen proto, že může být v širším slova smyslu součástí konkurenčního boje.
[74] Součástí příslušného podání je tabulka obsahující cenová srovnání, za jakou byly autobusy
různých délek nakupovány v horizontu let 2014 až 2018 jinými provozovateli autobusové
dopravy. Nejvyšší správní soud nesouhlasí s názorem krajského soudu, že příslušné srovnání není
relevantní, neboť obsahuje zejména údaje o autobusech délek 12 m a 13 m. Předložené srovnání
totiž naznačuje, že žalobkyně zadala zakázku na autobusy délky 10,5 m za vyšší ceny, než za jaké
jiní dopravci pořídili autobusy delší, u nichž lze logicky předpokládat spíše ceny vyšší,
než u menších autobusů. Nejvyšší správní soud rovněž nesdílí výhradu krajského soudu,
že příslušná tabulka pouze v části obsahuje odkazy na příslušné stránky registru smluv, na nichž
si lze uváděné ceny ověřit. Krajský soud totiž pominul, že ne všechny smlouvy podléhají
zveřejnění registru smluv (§2 zákona č. 340/2015, o registru smluv). Není tomu
tedy tak, že by v části tabulky odkazy na registr smluv „chyběly“, nýbrž, v dané části se jedná
o smlouvy, které se, s ohledem na jejich smluvní strany, v registru smluv nezveřejňují.
Jak naznačil již krajský soud, v části tabulky, která neobsahuje odkazy na registr smluv, se zjevně
jedná o informace známé podateli z jeho pracovní činnosti. Z obsahu správního spisu přitom
nevyplývá žádný důvod, proč by informace poskytnuté podatelem nebylo možné považovat
za relativně věrohodné. S ohledem na obsah správního spisu se současně není důvod domnívat,
že by stěžovatel vycházel výlučně z obsahu podání podatele. Na podezření o nestandardně
vysokých cenách autobusů v rámci zakázek zadaných společnostem Scania a ZLINER poukazují
rovněž internetové články zveřejněné na webu zdopravy.cz. Současně (viz výše) stěžovatel vysvětlil,
že vycházel rovněž z vlastní úvahy o cenovém srovnání celkové předpokládané ceny v původním
otevřeném výběrovém řízení a celkové ceny zakázek zadaných v následných jednacích řízeních
bez uveřejnění.
[75] Závěrem lze v obecnější rovině přitakat názoru stěžovatele, že mu „z ničeho neplyne povinnost
před provedením místního šetření založit do spisové dokumentace jakousi analýzu indicií vedoucích k podezření
z protisoutěžního jednání“, jsou-li příslušné indicie zřejmé z podkladů obsažených ve spisu. Roli
takové „analýzy“ totiž v obecnější míře plní právě úřední záznam o zjištěných skutečnostech,
obsahuje-li dostatečné odůvodnění, na základě jakých poznatků stěžovatel k místnímu šetření
přistoupil. Příslušný úřední záznam slouží jednak kontrolovanému soutěžiteli, aby mohl
relevantně realizovat své právo na obhajobu, tedy aby věděl, proti jakým zjištěním, z nichž
stěžovatel dovozuje podezření na protisoutěžní jednání, se má bránit, současně má také svůj
význam v rámci případného soudního přezkumu zákonnosti místního šetření. Soudu totiž
umožňuje ověřit, na základě jakých podkladů a konkrétních poznatků z nich plynoucích,
stěžovatel dospěl k závěru, o přiměřenosti tak invazivního nástroje, jakým je místní šetření
v obchodních prostorách soutěžitele. Přestože by v nyní posuzované věci bylo žádoucí,
aby stěžovatel v úředním záznamu pregnantněji vysvětlil, proč považoval to které zjištění (indicii)
za „podezřelé“, tedy proč jej to které zjištění (případně vícero zjištění dohromady) vedlo
k podezření, že se dotčené subjekty mohly dopustit jednání narušujícího hospodářskou soutěž,
lze konstatovat, že záznam o zjištěných skutečnostech formuloval v celku přehledně a stručně
v něm popsal jednotlivé vstupní indicie, které korespondují jejich výčtu obsaženému v pověření
předsedy Úřadu k provedení místního šetření.
[76] S ohledem na shora uvedené tedy Nejvyšší soud přisvědčil stěžovateli, že měl k provedení
místního šetření z pohledu testu vhodnosti dostatek konkrétních vstupních indicií. Tímto
závěrem však Nejvyšší správní soud ještě nikterak nepředjímá, zda provedené místní šetření
obstojí jako zákonné (přiměřené) také ve světle zbývajících žalobních námitek, obsažených v části
III. a IV. žaloby, s nimiž se krajský soud v předchozím řízení nezabýval.
[77] Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek krajského soudu ze shora uvedených
důvodů zrušil v rozsahu jeho napadení žalobou (tj. včetně akcesorického nákladového výroku)
a věc vrátil krajskému soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s., věta první
před středníkem). V něm bude krajský soud v souladu s §110 odst. 4 s. ř. s. vázán výše
vysloveným právním názorem, pokud jde o existenci dostatečných vstupních indicií
pro provedení místního šetření. Na krajském soudu současně bude, aby posoudil ty žalobní
námitky, s nimiž se s ohledem učiněný závěr o nedostatku daných indicií dosud nezabýval.
[78] Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne též o náhradě nákladů řízení o této kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. října 2021
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu