ECLI:CZ:NSS:2021:4.ADS.495.2019:71
sp. zn. 4 Ads 495/2019 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally
a soudců Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: R. K., zast. JUDr.
Ing. Pavlem Fabianem, advokátem, se sídlem Marešova 304/12, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2018, č. j. MPSV-2018/195051-913, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2019,
č. j. 55 Ad 23/2018 - 67,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 55 Ad 23/2018 - 67, ze dne
31. 10. 2019, se zru š u j e.
II. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí č. j. MPSV-2018/ 195051-913, ze dne
27. 9. 2018, se zrušuj e a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Ing. Pavlovi Fabianovi, advokátovi,
se n ep ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobkyně
v řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Úřad práce ČR, krajská pobočka v Českých Budějovicích (dále jen „správní orgán prvního
stupně“) rozhodnutím ze dne 28. 1. 2016, č. j. 10286/2016/CBU (dále jen „rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně“), zamítl návrh žalobkyně na změnu výše příspěvku na péči ze dne
18. 6. 2015 a rozhodl o poskytování příspěvku v původní výši 4.000 Kč měsíčně. Svůj závěr opřel
o posouzení zdravotního stavu žalobkyně o stupni závislosti vypracované Okresní správou
sociálního zabezpečení České Budějovice (dále jen „OSSZ České Budějovice“) ze dne
16. 10. 2015.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 10. 2016, č. j. MPSV-2016/217017-913, zamítl
odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Shodně se správním
orgánem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně není schopna zvládat 6 základních životních
potřeb, a to orientaci, komunikaci, stravování, péči o zdraví, osobní aktivity a péči o domácnost.
Považuje se proto za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost).
Tyto závěry opřel mimo jiné o posudek ze dne 30. 9. 2016, č. j. 2016/753-CB, vyhotovený
Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí v Českých Budějovicích
(dále jen „posudek ze dne 30. 9. 2016“ a „posudková komise“).
[3] Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne
27. 10. 2017, č. j. 55 Ad 15/2016 – 53, (dále jen „zrušující rozsudek“), zrušil rozhodnutí
žalovaného ze dne 20. 10. 2016, č. j. MPSV-2016/217017-913. Shledal ho nepřezkoumatelným
pro nedostatek důvodů a uložil žalovanému doplnit skutkový stav věci za účelem odstranění
pochybností o zdravotním stavu žalobkyně.
[4] Žalovaný na to v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“)
změnil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, tak, že žalobkyni zvýšil příspěvek na péči
z částky 4.400 Kč na částku 8.800 Kč měsíčně od ledna 2017, a to v souladu s §4 odst. 1 zákona
č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen „zákon o sociálních službách“), a §7, §8, §9,
§11 odst. 2 písm. c) a §13 a §14 téhož zákona. Žalovaný v napadeném rozhodnutí na základě
doplněného skutkového stavu jednak sociálním šetřením v místě bydliště žalobkyně dne
17. 7. 2018 a posudkem posudkové komise ze dne 20. 8. 2018, č. j. 2018/154-CB (dále
jen „doplňující posudek“ nebo „posudek ze dne 20. 8. 2018“), shrnul, že v období od 18. 6. 2015
(den podání žádosti o zvýšení příspěvku na péči - poznámka kasačního soudu) do 31. 12. 2016
nedošlo ke změně stupně závislosti žalobkyně na péči, byť odlišně hodnotil zvládání základní
životní potřeby stravování. Tu na rozdíl od správního orgánu prvního stupně považoval za
zvládanou. Žalobkyně však stále nezvládala 5 základních životních potřeb (orientace,
komunikace, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost), tudíž stupeň závislosti
na pomoci jiné fyzické osoby se v uvedeném období nezměnil. V období od 1. 1. 2017 však
shledal žalovaný zvýšení stupně závislosti na péči, jelikož žalobkyně již nezvládá 7 základních
životních potřeb (nad rámec dosud uznaných pěti navíc mobilitu a tělesnou hygienu).
Od 1. 1. 2017 je tedy žalobkyně osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni III
(těžká závislost). Žalovaný v napadeném rozhodnutí také doplnil, že od srpna 2016 náležel
žalobkyni příspěvek na péči ve stupni II v částce 4.400 Kč (namísto původní přiznané částky
4.000 Kč), a to v důsledku novelizace zákona o sociálních službách provedené zákonem
č. 189/2016 Sb.
II.
[5] Žalobou u krajského soudu se žalobkyně domáhala zrušení napadeného rozhodnutí.
Krajský soud žalobu zamítl shora označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“).
[6] Krajský soud v napadeném rozsudku předně shrnul, že předmětem sporu bylo jednak
posouzení zvládání základních životních potřeb žalobkyně odpovídající stupni III závislosti
teprve od 1. 1. 2017. Stěžovatelka míní, že jí příspěvek na péči odpovídající tomuto stupni
závislosti měl náležet již ode dne podání žádosti o zvýšení příspěvku na péči (18. 6. 2015),
respektive nejpozději od března roku 2016. Po rekapitulaci průběhu řízení před žalovaným
však krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný nepochybil, shledal-li v období od 18. 6. 2015
do 31. 12. 2016 žalobkyni závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II pro nezvládání 5
základních životních potřeb. Žalovaný podle krajského soudu respektoval závazné závěry
vyplývající pro něj ze zrušujícího rozsudku, doplnil skutkový stav o sociální šetření v místě
bydliště stěžovatelky dne 17. 7. 2018, vyšel též z doplňujícího posudku ze dne 20. 8. 2018
opřeného také o kompletní dokumentaci od praktického lékaře, dále o lékařské nálezy týkající
se očního vyšetření a o úplnou zdravotní dokumentaci [obsahuje citlivé údaje]. Krajský soud
poukázal i na to, že posudková komise vzala v úvahu i soudně znalecký posudek z oboru
[obsahuje citlivé údaje] ze dne 17. 7. 2017, předložený samotnou žalobkyní. Možnosti být
vyšetřena odbornými lékaři posudkové komise žalobkyně nevyužila. Ačkoliv oproti předchozím
závěrům spočívajícím v uznání nezvládání 6 základních potřeb žalovaný uznal za nezvládané
v uvedeném období pouze 5 z nich a oproti správnímu orgánu prvního stupně považoval
za zvládanou základní životní potřebu stravování, žalobkyně stále nezvládala 5 základních
životních potřeb, tudíž nebyl nikterak ovlivněn předchozí správný závěr o tom, že žalobkyně byla
v uvedeném období osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II. Objektivní
změna zdravotního stavu byla podle krajského soudu správně posouzena s ohledem na nový
odborný nález až od ledna 2017. Krajský soud uzavřel, že posouzení zdravotního stavu je věcí
odborně medicínskou a posudková komise řádně odůvodnila zvýšení stupně závislosti ve stupni
III právě až od ledna 2017.
[7] Nedůvodnou krajský soud shledal i námitku žalobkyně o nesprávném neuznání
nezvládání základních životních potřeb stravování, oblékání a obouvání, a výkon fyziologické
potřeby v období od 1. 1. 2017. Poukázal na doplňující posudek ze dne 20. 8. 2018 vypracovaný
posudkovou komisí a vysvětlil, že co se týče stravování, sama žalobkyně v rámci šetření v místě
jejího bydliště uvedla, že jí sama, jídlo nemusí mít nakrájené, sama je schopna si připravit
i jednoduché jídlo, tudíž je schopna sama zvládat tuto životní potřebu. Ohledně základní životní
potřeby oblékání a obouvání krajský soud upozornil, že posudková komise neshledala poruchu
struktur a funkce nosného a pohybového aparátu, pro kterou by žalobkyně nezvládala jednotlivé
aktivity v rámci uvedené základní životní potřeby. Nebyla shledána ani závažná disfunkce jemné
motoriky či zraková funkce na úrovni úplné nebo praktické slepoty a sama žalobkyně nadto
sdělila, že se převléká sama. K základní životní potřebě výkon fyziologické potřeby ze šetření
vyplnilo, že žalobkyně chodí na WC sama a tvrzený doprovod na WC byl hodnocen v rámci
základní životní potřeby mobilita, jež byla od 1. 1. 2017 uznána jako nezvládaná.
[8] Stejně tak za nedůvodnou považoval krajský soud námitku žalobkyně o nesprávném
posouzení základní životní potřeby mobilita, jelikož ta byla uznána za nezvládanou teprve
od počátku roku 2017. Krajský soud upozornil, že žalobkyně uváděla termíny imobility odlišně
(v žalobě uváděla únor 2016, v rámci sdělení o nemožnosti zúčastnit se jednání posudkové
komise uváděla, že je trvale ležící od března 2018) a při sociálním šetření v místě jejího bydliště
dne 17. 7. 2018 byla schopna se posadit na lůžko, pohybovat se o dvou francouzských holích
a s pomocí osoby poskytující jí péči (pana V.) podle svého tvrzení opouští byt, je schopna sejít a
vyjít i schody. Sama žalobkyně uvedla zhoršení hybnosti cca 1,5 roku před sociálním šetřením.
Závěr posudkové komise o imobilitě teprve od ledna 2017 tak považoval krajský soud za úplný a
přesvědčivý.
[9] K námitce vztahující se k osobě MUDr. M. E., předsedkyni posudkové komise, která
uskutečnila sociální šetření v místě bydliště žalobkyně dne 17. 7. 2018, krajský soud uvedl, že
posudek posudkové komise považuje za úplný a přesvědčivý, žalobkyní vznesené námitky v něm
byly řádně vypořádány a posudek obsahuje i řádné vysvětlení závěru, z jakých důvodů došlo ke
změně názoru ohledně zvládání některých základních životních potřeb. Nadto k osobě MUDr.
M. E. žalobkyně nevznesla v řízení před správními orgány žádné námitky, ač byla s doplňujícím
posudkem ze dne 20. 8. 2018 seznámena.
[10] Ohledně námitky správnosti znaleckého posudku MUDr. T. ze dne 17. 7. 2017 krajský
soud upozornil, že jej předložila sama žalobkyně a tudíž sloužil jako jeden z důkazů a byl též
podkladem pro vypracování posudkového hodnocení posudkové komise.
[11] Krajský soud zaujal stanovisko též k výhradám žalobkyně vzneseným k odůvodnění
napadeného rozhodnutí a k postupu Mgr. J. K., který jej vyhotovil. Uzavřel, že napadené
rozhodnutí je přezkoumatelné, řádně odůvodněné a vypořádává veškeré odvolací námitky
žalobkyně. Žádné pochybení ze strany úřední osoby Mgr. J. K. krajský soud nedovodil.
[12] Za správný konečně považoval krajský soud i postup žalovaného, který v odvolacím
řízení považoval Mgr. Ing. L. V. (osobu pečující o žalobkyni) za zástupce žalobkyně na základě
předložené plné moci.
III.
[13] Proti napadenému rozsudku se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brání kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc
vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[14] Stěžovatelka v kasační stížnosti především namítá, že se žalovaný a následně ani krajský
soud neřídili závazným právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku.
[15] Stěžovatelka obsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení a v rámci toho poukazuje
na jednotlivé nedostatky v dílčích fázích jak správního řízení (tedy jednotlivých dosud vydaných
správních rozhodnutí), tak i nedostatky posudků podaných OSSZ České Budějovice dne
16. 10. 2015 a posudkovou komisí ve dnech 30. 9. 2016 a 20. 8. 2018. Stěžovatelka namítá
jejich nesoulad s dalšími listinnými důkazy.
[16] Ve vztahu k napadenému rozsudku stěžovatelka tvrdí, že se krajský soud nevypořádal
s veškerými zásadními námitkami, jež vznesla v žalobě. Nesouhlasí s krajským soudem
a jeho závěry obsaženými v odstavci 26. napadeného rozsudku, podle nichž není jeho povinností
detailně odpovědět na každou uplatněnou námitku, nýbrž postačí vypořádat se s obsahem
a smyslem žalobní argumentace. Považuje proto napadený rozsudek za nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů.
[17] Stěžovatelka dále namítá, že skutkový stav věci byl zjištěn nedostatečně, je v rozporu
se skutečností, se spisem a skutkový stav byl také nesprávně posouzen. Tyto nedostatky nebyly
posudkovou komisí ani žalovaným odstraněny. Krajský soud se nezabýval posouzením obou
posudků posudkové komise, které jsou ve vzájemném rozporu. Stěžovatelka též namítá, že nelze
vycházet z jejího vyjádření v rámci sociálního šetření dne 17. 7. 2018, které je pouze informativní,
ale z lékařských zpráv a vyšetření.
[18] Stěžovatelka shodně jako v žalobě setrvává na nesprávném posouzení zvládání základní
životní potřeby mobility již před datem 1. 1. 2017, tj. v období od 18. 5. 2016 (resp. od března
2016) do 31. 12. 2016. Ke změně posudkového závěru a uznání nezvládání této základní životní
potřeby došlo právě až od ledna 2017, a to pouze na základě zjištěné [obsahuje citlivé údaje].
Posudková komise však neposoudila zjištěnou [obsahuje citlivé údaje] již dle vyšetření z března
2016. oproti [obsahuje citlivé údaje] podle vyšetření z ledna 2017 a nevysvětlila, v čem došlo
v období od 15. 3. 2016 do ledna 2017 ke změnám. Stěžovatelka je trvale ležící a závěr o imobilitě
teprve 1. 1. 2017 je proto nepravdivý. Stěžovatelka od února 2016 neopustila byt, v rámci
sociálního šetření se nepostavila na nohy a o berlích nechodila. Posudková komise ani krajský
soud nevysvětlily, v čem spočívá zhoršení zdravotního stavu v souvislosti s uvedenými dvěma
[obsahuje citlivé údaje], na jejichž základě došlo ke změně posudkového hodnocení uvedené
základní životní potřeby právě od ledna 2017. Stěžovatelka v této souvislosti také upozorňuje, že
k závěru o nezvládání určité základní životní potřeby postačí, pokud posuzovaná nezvládá
alespoň jednu z aktivit, které jsou vymezeny v příloze č. 1 k vyhlášce Ministerstva práce a
sociálních věcí č. 505/2006 Sb. (dále jen „vyhláška č. 505/2006 Sb.“). V rámci aktivit u základní
životní potřeby mobilita stěžovatelka nezaujme „stoj“, nepohybuje se v terénu, nechodí po
schodech, nenastoupí do dopravního prostředku. Ani při sociálním šetření dne 17. 7. 2018 se
nepostavila a nešla po bytě. Uvedené skutečnosti jsou v příkrém rozporu se závěry posudku
OSSZ České Budějovice ze dne 16. 10. 2015, dalšího posudku ze dne 30. 9. 2016 i doplňujícího
posudku ze dne 20. 8. 2018. Jedná se tedy o základní životní potřebu nezvládanou již od 15. 3.
2016. Stěžovatelka k mobilitě a závěru posudkové komise, že sama potvrdila zhoršení mobility
cca 1, 5 roku zpětně přede dnem sociálního šetření (17. 7. 2018) namítá, že vzhledem ke
skutečnosti, že se u ní projevuje [obsahuje citlivé údaje] a stěžovatelka si nemůže pamatovat, co
bylo před 1,5 rokem, neboť nezná ani počátek této doby, nelze počátek nezvládání uvedené
základní životní potřeby posuzovat jen na základě stěžovatelčina sdělení.
[19] Stěžovatelka nesouhlasí také s posouzením základní životní potřeby stravování. Ta byla
nejprve v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně uznána jako nezvládaná, žalovaný
v napadeném rozhodnutí tento závěr přehodnotil a posoudil v neprospěch stěžovatelky.
Vzhledem k neschopnosti si připravit stravu i tuto základní životní potřebu stěžovatelka
nezvládá. Ani v tomto směru nelze vycházet pouze z výpovědi posuzované osoby o tom,
že si jídlo sama připraví. Kromě toho, že stěžovatelka nevaří od února 2016, není schopna sama
dodržet stanovený dietní režim, ač je [obsahuje citlivé údaje], není schopná si vybrat stravu a nalít
nápoj a přemístit je na místo konzumace. Shledala-li posudková komise v posudku ze dne 30. 9.
2016 stravování nezvládané hraničně a následně posudková komise v doplňujícím posudku
a žalovaným v napadeném rozhodnutí posoudili stravování jako zvládanou základní životní
potřebu, je nezbytné, aby tuto skutečnost posoudil znalec. Stěžovatelka dodává, že omezená
schopnost chůze je podle metodiky též důvodem omezení základní životní potřeby stravování.
V případě stěžovatelky je uvedené zapříčiněno [obsahuje citlivé údaje] vyplývající z lékařské
zprávy očního lékaře, jež byla k dispozici již v době podání žádosti o zvýšení přípěvku na péči ze
dne 18. 6. 2015.
[20] Nesouhlasně se stěžovatelka vyjadřuje i k závěru krajského soudu o nepotřebnosti dalších
vyšetření a zkoumání zvládání šesté základní životní potřeby (stravování). Krajský soud shledal,
že by její posouzení nemohlo mít vliv na rozhodnutí o nároku na příspěvek na péči v období
od 18. 6. 2015 do 31. 12. 2016, neboť závislost by zůstala nezměněna ve stupni II. Podle
stěžovatelky posudková komise nerespektovala, že k zásadní změně jejího zdravotního stavu,
především k imobilitě, došlo již dne 15. 3. 2016 a tento zdravotní stav je shodný se zdravotním
stavem v lednu 2017. Stěžovatelka má za to, že posouzení její závislosti na pomoci jiné fyzické
osoby v období od 18. 6. 2015 do 31. 12. 2016, v němž podle žalovaného není schopna zvládat
pouze 5 základních životních potřeb (orientaci, komunikaci péči o zdraví, osobní aktivity a péči
o domácnost) není správný a je v rozporu se zdravotní dokumentací. V případě uznání
nezvládání mobility a stravování by již v uvedeném období stěžovatelka musela být posouzena
co do závislosti na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni III. Stěžovatelka přitom nezvládala
v uvedeném období některou z aktivit v rámci mobility, ale dále i oblékání a obouvání a tělesné
hygieny.
[21] Stěžovatelka namítá, že posudek ze dne 20. 8. 2018 vychází v podstatě výlučně z výsledků
sociálního šetření ze dne 17. 7. 2018 a z výpovědi posuzované osoby při něm, což je nepřípustné.
Žalovaný si měl vyžádat další znalecký posudek a lékařská vyšetření, která by nebyla postavena
na závěrech vyplývajících z výpovědi posuzované osoby, neboť ta není pro výslech zdravotně
způsobilá. Za předpokladu nového zdravotního posouzení stěžovatelka žádá o ustanovení
nezávislého znalce. V tomto kontextu totiž poukazuje na loajalitu předsedkyně posudkové
komise MUDr. E. vůči lékaři OSSZ České Budějovice MUDr. T. proto, aby nemusel být
revidován první posudek ze dne 16. 10. 2015 a prohlášen za neplatný.
[22] Stěžovatelka konečně obecně brojí též proti průtahům ve správním řízení
a proti nesprávnému úřednímu postupu ze strany žalovaného.
IV.
[23] Žalovaný vyjádřil nesouhlas s kasační stížností a navrhl její zamítnutí v celém rozsahu.
Krajský soud se velmi důkladně zabýval všemi okolnostmi případu a podrobným rozborem
posudků vyhotovených posudkovou komisí. V napadeném rozsudku se podle žalovaného rovněž
vypořádal se všemi žalobními body.
V.
[24] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[25] Kasační stížnost je důvodná.
[26] Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje mimo jiné i důvod podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. a namítá, že se krajský soud nezabýval všemi žalobními námitkami, aniž však upřesňuje,
který ze žalobních bodů zůstal opomenut. Uvedeným se Nejvyšší správní soud zabýval
především, bylo by totiž předčasné posuzovat naplnění zbylých kasačních důvodů, pokud by
napadený rozsudek vykazoval vadu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
[27] Judikatura Nejvyššího správního soudu se ustálila na závěru, že pokud soud zcela
opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě, založí tím nepřezkoumatelnost
svého rozhodnutí pro nedostatek důvodů (viz např. rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, či ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75).
[28] Nejvyšší správní soud však v posuzované věci dospěl k závěru, že krajský soud žádný
ze stěžejních žalobních bodů neopomněl. Výstižně popsal skutkový stav věci, stanoviska
účastníků řízení a předestřel relevantní a ucelené právní závěry, kterými stěžejní žalobní
argumentaci vypořádal. Nepochybil ani v tom že s odkazem na judikaturu Ústavního soudu
(usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 a ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 515/09)
upozornil, že není třeba poskytnout odpověď na každou dílčí žalobní námitkou, pokud proti nim
postaví úplný a ucelený právní názor, jimiž je vyvrátí. Obdobné stanovisko k nutnosti vypořádat
všechny dílčí žalobní námitky zaujímá ostatně ve své judikatuře setrvale i kasační soud. Nelze
si nadto nepovšimnout, že stěžovatelka proti výkladu podanému krajským soudem v kasační
stížnosti obsáhle brojí a polemizuje s ním, což by v případě chybějících důvodů prakticky nebylo
možné. Nesouhlas stěžovatelky s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku
přitom nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, nebo ze dne 6. 12. 2016, č. j. 7 As 179/2016 – 37,
či ze dne 5. 6. 2017, č. j. 7 Ads 74/2017 - 31). O správnosti závěrů krajského soudu pojedná
kasační soud dále.
[29] S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek je plně
přezkoumatelný, a kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tudíž není naplněn.
[30] Nejvyšší správní soud následně přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu zbylých
kasačních námitek. Ty se týkaly posouzení stupně závislosti stěžovatelky na pomoci jiné fyzické
osoby v období od 18. 6. 2015 do 31. 12. 2016, a to zejména s ohledem na tvrzené chybné
posouzení zvládání základní životní potřeby mobilita a stravování. Uvedené námitky směřovaly
k naplnění kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[31] Příspěvek na péči se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné osoby (§7 odst. 1 zákona
o sociálních službách), přičemž stupně závislosti jsou rozděleny podle počtu základních životních
potřeb, jež daná osoba není schopna zvládat (§8 odst. 2 zákona o sociálních službách).
Schopnosti zvládat základní životní potřeby jsou vymezeny výčtem aktivit uvedených v příloze
č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. Přitom pro závěr, že posuzovaná osoba je při výkonu
některé ze základních životních potřeb závislá na pomoci jiné fyzické osoby podle §2a vyhlášky
č. 505/2006 Sb. postačuje, pokud není schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu zvládat alespoň jednu z aktivit, která je pro danou schopnost vymezena v příloze č. 1
uvedené vyhlášky.
[32] Nejvyšší správní soud již například v rozsudku ze dne 2. 4. 2014, č. j. 3 Ads 50/2013 - 32,
vyslovil, že pokud z podkladů lékařského posudku vyplývá, že posuzovaný některou z aktivit
nutných pro celkové zvládání určité životní potřeby sám a bez pomoci jiné osoby nezvládá,
a orgány lékařské posudkové služby přesto takovou základní životní potřebu považují
za zvládanou, je jejich povinností tento závěr dostatečně a přesvědčivě odůvodnit.
[33] Posudek posudkové komise je zpravidla rozhodujícím důkazem při posouzení správnosti
a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí. I proto je nezbytné, aby splňoval požadavek
úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti a aby se vypořádal se všemi rozhodujícími skutečnostmi.
Posudek totiž na podkladě odborných lékařských vyšetření obsahuje závěry o funkčním dopadu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu posuzované osoby na její schopnost zvládat
základní životní potřeby. Posudkový závěr by tedy měl být v tomto směru náležitě zdůvodněn,
aby byl přesvědčivý i pro soud, který nemá, a ani nemůže mít, odborné lékařské znalosti,
na nichž posouzení závisí především. Případné chybějící či nepřesně formulované náležitosti
posudku, jež způsobují jeho nepřesvědčivost či neúplnost, nemůže soud nahradit vlastní úvahou,
jelikož pro to na rozdíl od posudkové komise nemá potřebné medicínské znalosti (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 4 Ads 19/2009 - 38). Posudková komise
se musí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi, zejména těmi, které posuzovaný namítá,
a své posudkové závěry náležitě odůvodnit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 4. 2014, č. j. 3 Ads 77/2013 - 22).
[34] Podle §8 odst. 2 zákona o sociálních službách, se osoba starší 18 let považuje za závislou
na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu není schopna zvládat pět nebo šest základních životních potřeb a vyžaduje
každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby. Pokud za stejných podmínek není
schopna zvládat sedm nebo osm základních životních potřeb, považuje se za závislou ve stupni
III. Základními životními potřebami jsou dle §9 odst. 1 zákona o sociálních službách a) mobilita,
b) orientace, c) komunikace, d) stravování, e) oblékání a obouvání, f) tělesná hygiena, g) výkon
fyziologické potřeby, h) péče o zdraví, i) osobní aktivity, j) péče o domácnost.
[35] Z kasační stížnosti vyplývá, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry žalovaného,
potvrzenými krajským soudem, zejména pokud jde o základní životní potřebu mobilita (v období
od 18. 6. 2015 do 31. 12. 2016) a stravování (v období od 18. 5. 2016 dále), o nichž posudková
komise usoudila, že je stěžovatelka v uvedeném období zvládá. Krajský soud v napadeném
rozsudku shledal především doplňující posudek (který z hlediska posouzení mobility vycházel
ze závěrů předchozího posudku ze dne 30. 9. 2016) úplným, přesvědčivým a celistvým. Uvedl,
že posudková komise přesvědčivě zdůvodnila, proč nebyla závislost stěžovatelky u základní
životní potřeby mobilita v uvedeném období uznána a proč ji posoudila jako zvládanou.
V návaznosti na to krajský soud doplnil, že změna posouzení základní životní potřeby stravování
by sama o sobě neměla žádný vliv na závěry žalovaného o tom, že stěžovatelka je závislá na péči
jiné fyzické osoby ve stupni II. Z uvedeného důvodu se blíže posouzením zvládání uvedené
základní životní potřeby nezabýval. Nejvyšší správní soud se s těmito závěry neztotožňuje.
[36] Naopak přisvědčuje stížnostním námitkám, že posudek ze dne 20. 8. 2018, který byl
podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí, je zatížen nepřesvědčivostí a neúplností
odůvodnění, a to z dále uvedených důvodů.
[37] Jak již výše uvedeno, OSSZ ve svém posudku ze dne 16. 10. 2015 posoudila základní
životní potřebu stravování jako nezvládanou. K uvedenému dospěla na základě sociálního šetření
v místě bydliště stěžovatelky dne 18. 6. 2015, při němž příslušný správní orgán zjistil,
že se stěžovatelka dokáže sama najíst, jídlo na talíři vidí, jídlo jí donáší na stůl pečující osoba (pan
V.), který jí pokrájí maso, je schopna jíst příborem. V posudku ze dne 30. 9. 2016 posudková
komise odkázala mezi jiným na posudkový spis a na uvedené sociální šetření. V rámci
posudkového závěru v souvislosti s posouzením senzoriky (v níž je limitována věkem
podmíněnou [obsahuje citlivé údaje]) dovodila, že pro uvedené zrakové postižení lze hraničně
uznat i nezvládání základní životní potřeby stravování. Posudková komise v posudku ze dne 20.
8. 2018 uvedený závěr změnila. Uvedla v něm, že sama stěžovatelka při sociálním šetření dne 17.
7. 2018 uvedla, že jí sama, jídlo nemusí mít nakrájené a je schopna si připravit sama jednoduché
jídlo. Shledala tudíž schopnost zvládat tuto základní životní potřebu v dostatečném standardu.
Posudková komise také uvedla, že při servírování jídla je za dostatečný považován pouhý posun
jídla po podložce a ani omezená schopnost chůze není podle metodiky LPS jednoznačným
důvodem k nezvládnutí uvedené základní životní potřeby. Dodala, že u stěžovatelky není zjištěna
[obsahuje citlivé údaje], které by byly důvodem k uznání této základní životní potřeby jako
nezvládané. Žalovaný v napadeném rozhodnutí na tyto posudkové závěry odkázal a považoval
tuto základní životní potřebu za zvládanou. Zopakoval, že její uznání by nemělo vliv na konečný
závěr o závislosti stěžovatelky na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II.
[38] Nejvyšší správní soud již výše uvedl, že v souladu s §2a vyhlášky č. 505/2006 Sb.,
pro závěr o tom, že posuzovaná osoba nezvládá určitou základní životní potřebu, postačí,
pokud nezvládá jednu z aktivit, jež tato vyhláška stanoví pro příslušnou základní životní potřebu
v příloze č. 1. Ostatně i z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že „je proto bezpodmínečně
nutné, aby se posudková komise vyjádřila ke schopnosti posuzované osoby zvládat veškeré aktivity vyjmenované
u předmětných životních potřeb v příloze č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb., a to zejména ve vztahu k námitkám
posuzované osoby.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014,
č. j. 3 Ads 262/2015 - 34).
[39] Podle zmíněné přílohy č. 1 se v případě základní životní potřeby stravování posuzuje
schopnost vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny, nalít nápoj, rozdělit stravu na menší kousky
a naservírovat ji, najíst se a napít, dodržovat stanovený dietní režim, konzumovat stravu v obvyklém denním
režimu, přemístit nápoj a stravu na místo konzumace.
[40] Jakkoliv žalovaný na základě posudku ze dne 20. 8. 2018 dovodil, že stravování
je zvládanou základní životní potřebou, jak shora uvedeno, z vytčeného souboru aktivit,
jež má být posuzovaná osoba schopna zvládat pro to, aby byla daná základní životní potřeba
posouzena jako zvládaná, je zřejmé, že některými se žalovaný vůbec nezabýval. Ostatně
i ze samotného sociální šetření ze dne 17. 7. 2018, jež bylo jedním z podkladů pro závěry
posudkové komise a poté i žalovaného vyplývá, že „jednotlivé aktivity nebyly při návštěvě testovány“.
Jen stěží si lze tudíž přestavit, na základě čeho učinila posudková komise a posléze i žalovaný
závěr o stěžovatelčině schopnosti zvládat aktivitu „nalít nápoj“, „přemístit nápoj na místo konzumace“
či také „dodržovat stanovený dietní režim“, když na tyto aktivity nebyla stěžovatelka při sociálním
šetření ani dotázána, tyto nebyly testovány a ani z jiných podkladů, na základě nichž posudková
komise přijala své posudkové závěry, neplyne, zda tyto aktivity je stěžovatelka schopna zvládat
či nikoliv. Závěr o neuznání této základní životní potřeby je tak nepodložený a na základě dosud
zjištěného skutkového stavu nesprávný. Žalovaný nevysvětlil, proč přistoupil k přehodnocení
zvládání uvedené základní životní potřeby tak, aby jeho závěry obstály ve smyslu požadavků
vyplývajících z výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 77/2013 - 22.
[41] Obdobného pochybení se žalovaný dopustil i při posouzení zvládání základní životní
potřeby mobilita v období od 18. 5. 2016 do 31. 12. 2016. Za schopnost zvládání uvedené
základní životní potřeby se podle přílohy č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. považuje stav,
kdy je osoba schopna zvládat vstávání a usedání, stoj, zaujímat polohy, pohybovat se chůzí krok za krokem,
popřípadě i s přerušováním zastávkami, v dosahu alespoň 200 m, a to i po nerovném povrchu, chůzi po schodech v
rozsahu jednoho patra směrem nahoru i dolů, používat dopravní prostředky včetně bariérových.
[42] Stěžovatelka závěr o zvládání této základní životní potřeby rozporovala. Jednak poukázala
na skutečnost, že byla nemobilní již od února 2016, [obsahuje citlivé údaje], na němž následně
posudková komise založila změnu posouzení uvedené základní životní potřeby s účinností
od 1. 1. 2017, bylo zaznamenáno již při vyšetření ze dne 15. 3. 2016. Posudková komise
nevysvětlila, v čem se lišil zjištěný stav poškození při vyšetření v lednu 2017 oproti vyšetření dne
15. 3. 2016. Také uvedeným výhradám musí dát Nejvyšší správní soud za pravdu.
[43] Nejen, že posudková komise a žalovaný nehodnotili opět veškeré výše uvedené aktivity,
jež má být stěžovatelka schopna zvládat v rámci základní životní potřeby mobilita, ale ve smyslu
již citované judikatury podrobně nerozvedli, v čem spočívá ono zhoršení zdravotního stavu
[obsahuje citlivé údaje] v období od 18. 6. 2015 (resp. 15. 3. 2016) do 31. 12. 2016 a v jakém
rozsahu, aby odůvodnili závěr o změně zvládání této základní životní potřeby právě k datu 1. 1.
2017, a nikoliv již dříve. Nutno dodat, že závěry posudkové komise a navazující závěry
žalovaného jsou v tomto ohledu obecné.
[44] Pro období od 18. 6. 2015 do 31. 12. 2016 vyšla posudková komise v posudku ze dne
20. 8. 2018 ze závěrů předchozího posudku ze dne 30. 9. 2016, v němž se k otázce hybnosti
posudková komise vyjádřila tak, že „posuzovaná nemá doloženu takovou poruchu struktur a funkcí stran
nosného a pohybového aparátu, pro kterou by nezvládala jednotlivé aktivity hodnocené u ZŽP mobilita (schopnost
stoje, chůze, změna poloh). Doprovod v exteriéru je zdůvodněn vadou zraku, což se ale u této ZŽP nezohledňuje
(…) Stejně tak se u této ZŽP neposuzuje mentální či duševní postižení – [obsahuje citlivé údaje]. Za
nezvládání nelze považovat doprovod při vycházce z důvodu zvýšení bezpečnosti pro běžné riziko pádu seniora“.
Posudková komise zde uvedla, že chůze v chodítku je hodnocena jako přijatelný standard ve
zvládání této základní životní potřeby a nadto podle lékařské dokumentace v případě stěžovatelky
není žádná těžká porucha rovnováhy. Z uvedené citace je zřejmé, že již v tomto posudku se
posudková komise nezabývala posouzením zvládání všech aktivit podle přílohy č. 1 vyhlášky č.
505/2006 Sb.
[45] Ani v doplňujícím posudku se posudková komise zvládáním všech těchto aktivit
nezabývala. Poukázala na výsledky sociálního šetření ze dne 17. 7. 2018,
podle nějž se stěžovatelka sama posadila na posteli, uvedla, že vstává jen s pomocí,
po bytě chodí s dvěma francouzskými holemi a s pomocí pana V., nejistotu při chůzi má asi 1,5
roku, ven sama nevychází, jen s panem V., usadí se na lavičku před dům, dál nechodí. Po
schodech chodí sama, drží se zábradlí rukama pod dohledem pana V., bojí se pádu. V rámci
tohoto sociálního šetření bylo vyzkoušeno jen povstání z postele a chůze po místnosti, z čehož
vyplynula nezbytnost intervence druhé osoby. Chůzi v chodítku nebylo možno vyzkoušet pro
situační uspořádání v bytě. Posudková komise již na základě uvedeného vyhodnotila, že
nedochází ke změně stran vyhodnocení zvládání mobility v období od 18. 6. 2015 do 31. 12.
2016.
[46] Přitom z vyšetření ze dne 15. 3. 2016, na nějž stěžovatelka odkazovala, ukázalo CT
[obsahuje citlivé údaje]. Také z MR [obsahuje citlivé údaje] v druhé polovině ledna roku 2017
vyplynula [obsahuje citlivé údaje]. K uvedenému neurolog – člen posudkové komise s odkazem
na posouzení zdravotnické dokumentace obecně uvedl, že lékařská dokumentace neobsahuje
popis těžké poruchy rovnováhy, nález z CT [obsahuje citlivé údaje] sice byl patologický, ale nebyl
natolik těžký, aby doložil neschopnost uvedené základní životní potřeby. Chůze v chodítku je tak
opět hodnocena jako přijatelný standard ve zvládání této základní životní potřeby.
[47] Posudková komise však blíže nevysvětlila, zda stav zjištěný v březnu 2016 a lednu 2017
je odlišný natolik, že odůvodňuje změnu posudkového závěru až od 1. 1. 2017, či zda jsou
ve shodě, a umožňují tak učinit závěr o vlivu tohoto [obsahuje citlivé údaje] na zvládání
posuzované základní životní potřeby mobilita již od března 2016, jak tvrdí stěžovatelka, či i dříve.
Posudková komise k tomu opět pouze v obecnosti uvedla, že MR [obsahuje citlivé údaje]
provedená v době hospitalizace stěžovatelky na očním oddělení dokládá horší stav, než jak byl
popsán při CT [obsahuje citlivé údaje] v roce 2016. Ze zhoršeného nálezu podle ní tudíž lze
dovodit [obsahuje citlivé údaje], a tedy i nezvládání základní životní potřeby mobilita od 1. 1.
2017.
[48] Takové závěry nelze považovat za dostatečné, a to i proto, že nebyly dány do souvislosti
se stěžovatelčinými schopnostmi zvládat jednotlivé aktivity v rámci uvedené základní životní
potřeby (které ve svém celku nebyly ani posouzeny). To však bylo zejména s ohledem
na stěžovatelkou uplatňované námitky nutné. Z posudku je zřejmé, že právě [obsahuje citlivé
údaje] dávala posudková komise do souvislosti se zhoršováním hybnosti, jež byla posuzována.
[49] Nadto, opřela-li posudková komise závěr o změně hodnocení této základní životní
potřeby mimo „novou odbornou dokumentaci“ také o vyjádření stěžovatelky podané
přisociálním šetření ze dne 17. 7. 2018 o tom, že její zhoršená hybnost nastala v době 1,5 roku
před tímto šetřením (což by odpovídalo přibližně počátku roku 2017), ve shodě
se stěžovatelčiným tvrzením Nejvyšší správní soud dodává, že z vícero lékařských zpráv,
na nichž je posudek ze dne 20. 8. 2018 založen, vyplývá, že stěžovatelka je časem orientována
nepřesně (viz zdravotní dokumentace [obsahuje citlivé údaje] či znalecký posudek MUDr. T. ze
dne 17. 7. 2017). Uvedené stěžovatelčino sdělení tak stěží mohlo být podkladem pro závěr o
nezvládání uvedené základní životní potřeby právě od 1. 1. 2017.
[50] Nejvyšší správní soud tudíž shrnuje, že obecný závěr posudkové komise o tom,
že neschopnost zvládat tuto základní životní potřebu je dána až od 1. 1. 2017, a nikoli
i před tímto datem, není dostatečně odůvodněn, a to především s ohledem na námitky
stěžovatelky. Naopak potvrdila-li by se stěžovatelčina tvrzení, závěr o schopnosti zvládat tuto
základní životní potřebu v období od 18. 6. 2015 (nebo alespoň od 15. 3. 2016) do 31. 12. 2016
by nebyl správný. Spolu s odlišným posouzením základní životní potřeby stravování
by tak v konečném důsledku mohlo dojít i k přehodnocení závěru o stupni závislosti v období
před 1. 1. 2017.
[51] Nejvyšší správní soud dodává, že rozpory v závěrech týkajících se posouzení dalších
namítaných základních životních potřeb oblékání a obouvání a výkon fyziologické potřeby,
které také nebyly uznány jako nezvládané neshledal. Stěžovatelka v kasační stížnosti blíže
s odkazem na konkrétní vady posudků a závěry žalovaného posouzení zvládání těchto základních
životních nerozporovala a přijaté závěry ve vztahu k uvedeným základním životním potřebám
pro rozhodné období (18. 6. 2015 – 27. 9. 2018) i s ohledem na poklady ve správním spise
a obsah posudku ze dne 20. 8. 2018, jakož i zjištění při sociálním šetření byly dostačující.
[52] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud uzavírá, že doplňující posudek ze dne
20. 8. 2018 požadavek úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti nesplňuje, zejména pokud jde
o posouzení základních životních potřeb stravování a mobilita.
[53] Žalovaný tudíž pochybil, jestliže doplňující posudek považoval za dostatečný
pro své rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že žalovaný v podstatě převzal
závěry posudkové komise, aniž by se jimi podrobněji zejména z pohledu tvrzených rozporů
či nedostatků uplatňovaných stěžovatelkou zabýval. Posudek, jenž nenaplňuje požadavek
úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti zakládá vadu řízení před správním orgánem.
[54] Nejvyšší správní soud dodává, že mu nepřísluší posuzovat, zda jsou námitky stěžovatelky
pouze odrazem jejího subjektivního hodnocení nebo reflektují její objektivní zdravotní stav.
Takové posouzení může provést pouze posudková komise. V dalším řízení proto bude nezbytné
se vypořádat si námitkami stran nezvládané základní životní potřeby stravování, kterou posoudil
žalovaný odlišně oproti závěru správního orgánu prvního stupně a pečlivě se zabývat i námitkami
stěžovatelky a vyvrátit (či potvrdit) pochybnosti o schopnosti zvládat základní životní potřebu
mobilita především, ale nikoliv bezvýjimečně, vzhledem k tvrzenému [obsahuje citlivé údaje]
již od 16. 3. 2016. V rámci toho je na místě zejména posoudit zvládání jednotlivých aktivit
u těchto základních životních potřeb, jak vyplývají z přílohy č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb.
Za předpokladu, že na podkladě dosavadních lékařských zpráv a nálezů, jež jsou již součástí
správního spisu a dosavadních zjištění (včetně výsledků sociálního šetření ze dne 17. 7. 2018),
nebude možno spolehlivě potvrdit či vyvrátit stěžovatelčina tvrzení, bude na místě obstarat
doplňující posudek, který se vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi, a naplní tak požadavek
na úplnost a přesvědčivost. Teprve poté lze ve věci opětovně rozhodnout.
[55] Kasační soud naopak nemůže stěžovatelce přisvědčit v námitce o nesprávnosti závěrů
posudkové komise pro její zaujatost a především pro podjatost MUDr. M. E., předsedkyně
posudkové komise. Jak již uvedl krajský soud, stěžovatelka neuplatnila uvedenou námitku ve
vztahu k některému z lékařů posudkové komise či její předsedkyni ve správním řízení, pouze
nesouhlasila s jejími závěry. Kasační soud tudíž uzavírá, že žádné skutečnosti zakládající
pochybnost o podjatosti posudkové komise či jmenované lékařce nezjistil. Z protokolů o jednání
posudkové komise ani ze spisové dokumentace předložené žalovaným nevyplývá, že by členové
posudkové komise měli osobní zájem na výsledku řízení nebo že by informace o věci získali
nepřípustným způsobem. Nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by vzbuzovala důvodné
podezření o nepřátelském vztahu lékařů ke stěžovatelce či jejímu zástupci (panu V.). Ostatně
sama stěžovatelka kromě obecného tvrzení žádný konkrétní důvod podjatosti členů posudkové
komise či její předsedkyně také neuvedla. Takovým tvrzením není ani ničím nepodložená
domněnka o snaze předsedkyně posudkové komise „potvrdit“ posudkové závěry lékaře OSSZ
České Budějovice MUDr. T.
[56] Závěrem stěžovatelka namítá průtahy v řízení a nesprávný úřední postup ze strany
žalovaného. Tuto argumentaci však neuplatňovala ve správním řízení ani v žalobě. Žalovaný
stejně jako posléze krajský soud neměli povinnost ani důvod se uvedeným zabývat. Stěžovatelce
nic nebránilo namítat tyto skutečnosti již v žalobě. V takovém případě by bylo povinností
krajského soudu i tyto námitky vypořádat. Jestliže je však stěžovatelka uplatnila poprvé
až v kasační stížnosti, jedná se o námitku nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s. Stěžovatelka
ostatně s touto výtkou nespojuje žádné konkrétní procesní vyústění a blíže ji ani nerozvádí.
Zbývá tudíž pro úplnost dodat, že judikatura správních soudů dlouhodobě setrvává na názoru,
že pouze nepřiměřená délka řízení nemůže mít bez dalšího vliv na případnou zákonnost
vydaného správního rozhodnutí.
VI.
[57] Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, neboť byl naplněn kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Vzhledem k vytčeným vadám měl ke zrušení rozhodnutí žalovaného přistoupit již krajský soud
podle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto spolu se zrušením napadeného
rozsudku rozhodl i o zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení
[§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., za přiměřeného použití §78 odst. 1 a 4 s. ř. s.]. V něm je žalovaný
povinen respektovat zde vyslovený závazný právní názor Nejvyššího správního soudu.
[58] Nejvyšší správní soud rozhodoval ve věci jako poslední, je proto povinen
podle §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodnout o celkových nákladech soudního řízení. Výrok
o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelce,
jež by jako v řízení úspěšná účastnice měla nárok na náhradu nákladů řízení jak před krajským
soudem, tak i za řízení o kasační stížnosti. Podle obsahu soudních spisů jí však žádné náklady
nevznikly. Žalovaný nebyl ve věci procesně úspěšný. Kasační soud proto rozhodl, že žádný
z účastníků nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti.
[59] Stěžovatelce byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2020,
č. j. 4 Ads 495/2019 - 56, ustanoven zástupcem pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Ing. Pavel
Fabian, advokát. Nejvyšší správní soud však ze soudního spisu nezjistil žádný úkon, který by bylo
možné podřadit pod ustanovení §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za nějž by ustanovenému
zástupci náležela náhrada. Uvedený zástupce ostatně ani v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
neuplatnil. Nejvyšší správní soud proto zástupci stěžovatelky náhradu odměny a hotových výdajů
za její zastupování v řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2021
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu