ECLI:CZ:NSS:2021:4.AS.113.2021:28
sp. zn. 4 As 113/2021 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, o žalobě na ochranu
před nezákonným zásahem žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, č. j. 8 A 23/2021 - 9,
takto:
I. Kasační stížnost proti výroku III. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021,
č. j. 8 A 23/2021 - 9, se od mí t á.
II. Kasační stížnost proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021,
č. j. 8 A 23/2021 - 9, se za mí t á.
III. Výroky I., IV. a V. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021,
č. j. 8 A 23/2021 - 9, se z r ušuj í a věc se v tomto rozsahu v rací tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem žalované podanou
u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) se žalobce domáhal určení, že nařízení
žalované č. j. VS-88414-3/č. j. -2020-800040-INFZ, které bylo vydáno na podkladě usnesení
vlády České republiky ze dne 13. 3. 2020, č. 204, je od nabytí právní moci rozsudku neplatné
a neúčinné. Dále požadoval, aby soud uložil žalované povinnost umožnit návštěvu ve vazebních
věznicích, věznicích a ústavech pro výkon zabezpečovací detence v souladu s platnými právními
předpisy pro výkon vazby, odnětí svobody i zabezpečovací detence, a to od nabytí právní moci
rozsudku. Rovněž se domáhal toho, aby soud určil, že usnesení vlády České republiky ze dne
13. 3. 2020, č. 204, je pro kolizi s ústavním pořádkem České republiky od 15. 2. 2021 neplatné
a neúčinné. Konečně požadoval, aby soud žalované uložil povinnost nahradit mu řádné termíny
návštěv od 15. 2. 2021 do současnosti, které v důsledku nezákonné rozhodovací činnosti
žalované nebyly provedeny, a to nejpozději do tří měsíců od nabytí právní moci rozsudku. Podle
žalobce bylo prodloužení nouzového stavu po dni 21. 2. 2021 protiústavní, čímž příslušné
krizové opatření ztratilo právní podklad. Současně se žalobce domáhal vydání předběžného
opatření, jímž bude do doby vydání rozhodnutí ve věci samé pozastavena platnost nařízení
žalované a žalobci bude umožněno přijímat návštěvy ve věznici. Rovněž tak žalobce požádal
o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro žalobní řízení.
[2] Městský soud o žalobě rozhodl usnesením ze dne 31. 3. 2021, č. j. 8 A 23/2021 - 9, tak,
že žalobci nepřiznal osvobození od soudních poplatků (výrok I.), neustanovil mu k ochraně jeho
práv zástupce z řad advokátů (výrok II.), odmítl návrh na vydání předběžného opatření (výrok
III.), odmítl žalobu (výrok IV.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení
(výrok V.).
[3] Neosvobození od soudních poplatků městský soud opřel o skutečnost, že žalobce u tohoto
soudu jen v období let 2017 až 2020 vedl celkem 315 sporů. Osvobození od soudních poplatků
přitom nemá být institutem umožňujícím osobám s nízkými příjmy vést bezplatně spory podle
své libosti, nýbrž má zajistit, aby v případech, kdy tyto osoby nemají dostatek prostředků,
a přitom je na místě, aby soudní spor vedly (neboť jde o věci skutečně se dotýkající jejich životní
sféry), jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní ochraně. Takovou povahu však
předmětný spor nemá. Dalším důvodem k nevyhovění žádosti žalobce byla podle městského
soudu skutečnost, že podaný návrh zjevně nebude úspěšný.
[4] Návrhu na ustanovení zástupce městský soud nevyhověl, jelikož žalobce nesplňoval
podmínky pro osvobození od soudních poplatků a navíc je vystudovaný právník, který
až do svého uvěznění působil jako advokát.
[5] Důvodem pro odmítnutí samotné žaloby byla skutečnost, že s ohledem na judikaturu
Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu nelze ve vydání krizového opatření vlády
spatřovat nezákonný zásah, proti němuž by bylo možné brojit žalobou ve správním soudnictví.
V důsledku toho není splněna podmínka pro vedení řízení o zásahové žalobě, která tak musí být
podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítnuta.
[6] Návrh na vydání předběžného opatření musí podle městského soudu sdílet osud samotné
žaloby. Pokud tedy byla žaloba odmítnuta, bylo nutné odmítnout i návrh na vydání předběžného
opatření.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[7] Proti tomuto usnesení městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou
kasační stížnost. V ní namítl zmatečnost postupu městského soudu, který jedním rozhodnutím
posoudil všechny procesní i hmotněprávní otázky, čímž zatížil soudní řízení vadou.
Z napadeného usnesení je dále evidentní, že městský soud nezkoumal jeho majetkové poměry,
a přesto dospěl k závěru o nesplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků a pro
ustanovení zástupce. Odmítnutí návrhu na vydání předběžného opatření bylo zcela formální.
Stěžovatel rovněž zopakoval své námitky vůči krizovému opatření vlády a nařízení žalované,
která podle něj nezákonně zasahují do jeho práv, porušují zákon o výkonu trestu odnětí svobody
a neopírají se o žádný zákonný titul. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl zrušení
napadeného usnesení a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení. Současně kvůli uvedeným
pochybením požádal o přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému senátu.
[8] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že sdílí závěry vyslovené městským
soudem. Ve vztahu k výroku I. napadeného usnesení odkázala na judikaturu Nejvyššího
správního soudu ohledně možnosti nepřiznat osvobození od soudních poplatků osobám, které
tento institut zneužívají. Dále ohledně výroku II. napadeného usnesení uvedla, že stěžovatel má
vysokoškolské právnické vzdělání a je bývalým advokátem. Ve vztahu k výrokům III. a IV.
napadeného usnesení poukázala na judikaturu městského soudu, podle níž správní soudy nemají
pravomoc nařídit věznicím umožnění návštěv vězňů v rozporu s krizovým opatřením vlády
České republiky, neboť tím by fakticky došlo k jeho zrušení. Návrh na vydání předběžného
opatření pak musí kvůli své akcesorické povaze sdílet osud samotné žaloby.
III. Posouzení kasační stížnosti
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti podané kasační stížnosti
a dospěl k závěru, že kasační stížnost proti výroku III. napadeného usnesení městského soudu,
jimiž byl odmítnut návrh na vydání předběžného opatření, není přípustná, neboť se v tomto
rozsahu jedná toliko o rozhodnutí smyslu §104 odst. 3 písm. c) s. ř. s., které je podle své povahy
dočasné (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2004, č. j. 1 Ans 2/2003 - 35,
publikované pod č. 762/2006 Sb. NSS). Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti
výroku III. usnesení městského soudu odmítl podle §120 a §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
jako nepřípustnou. Ve zbylém rozsahu shledal kasační stížnost přípustnou.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal zbývající výroky napadeného usnesení v souladu s §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační
stížnosti. Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti. Stěžovatel uplatnil námitky, které odpovídají důvodům kasační stížnosti
uvedeným v §103 odst. 1 písm. a), c), d) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“).
[11] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[12] Podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. kasačn í stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené zmatečnosti
řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud
nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.
[13] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[14] Podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
[15] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stěžovatelovou námitkou zmatečnosti napadeného
usnesení, k níž mělo dojít kvůli tomu, že městský soud rozhodl o procesních i hmotněprávních
otázkách v jednom rozhodnutí.
[16] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 25. 5. 2021, č. j. Ars 3/2019 - 43,
uvedl, že usnesení krajského soudu o neosvobození od soudního poplatku není rozhodnutím,
kterým se pouze upravuje vedení řízení ve smyslu §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. Kasační stížnost
proti němu je přípustná. Nevyhoví-li krajský soud zcela žádosti o osvobození od soudního
poplatku, musí vyčkat marného uplynutí lhůty pro podání kasační stížnosti proti tomuto usnesení
a v případě jejího podání i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o ní, než případně zastaví
řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Skončí-li pak řízení před krajským soudem před tím,
než Nejvyšší správní soud rozhodne o kasační stížnosti proti usnesení o neosvobození
od soudních poplatků v tomto řízení, nesmí Nejvyšší správní soud odmítnout tuto kasační
stížnost pro nedostatek podmínek řízení dříve, než buď marně uplyne lhůta pro podání kasační
stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu, jímž řízení před krajským soudem končí, nebo
(v případě podání takové kasační stížnosti) než o ní Nejvyšší správní soud rozhodne. V kasační
stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku
lze uplatnit námitku nezákonnosti předchozího usnesení krajského soudu o neosvobození
od soudního poplatku za podmínky, že důvodem, pro nějž nedošlo k řádnému přezkumu
usnesení krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků na základě kasační stížnosti
podané proti němu, bylo pochybení v předchozím postupu soudů. Již v rozsudku ze dne
30. 9. 2003, č. j. 1 Azs 5/2003 - 47, který byl publikován pod č. 108/2004 Sb. NSS, Nejvyšší
správní soud dovodil, že také proti rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí žádosti o ustanovení
zástupce je kasační stížnost přípustná, a nejedná se tak ve smyslu §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.
o rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení. I v takovém případě by tak měl krajský soud
přiměřeně postupovat podle závěrů vyslovených rozšířeným senátem ve věci sp. zn. Ars 3/2019
a před vydáním konečného rozhodnutí ve věci vyčkat na marné uplynutí lhůty pro podání kasační
stížnosti proti usnesení o nevyhovění žádosti o ustanovení zástupce, případně na rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu o ní.
[17] Městský soud tedy pochybil, když po nepřiznání osvobození od soudních poplatků
a neustanovení zástupce nevyčkal na konec lhůty pro podání kasační stížnosti proti těmto
rozhodnutím a společně s nimi ve stejném usnesení žalobu odmítl. Nicméně v tomto postupu
nelze spatřovat zmatečnost žalobního řízení, neboť k ní podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
dochází jen v případech chybějících podmínek řízení, rozhodování vyloučeným soudcem,
nesprávného obsazení soudu, nebo rozhodnutí v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu
soudce. Rovněž tak se nejedná o vadu řízení před soudem, která by mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé, neboť Nejvyšší správní soud může v rámci řízení o kasační
stížnosti proti odmítnutí žaloby posuzovat i zákonnost výroků o zamítnutí žádosti o osvobození
od soudních poplatků a o ustanovení zástupce učiněných ve stejném usnesení, jak vyplývá
ze zmíněného usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 5. 2021, č. j. Ars 3/2019 - 43. V důsledku
uvedené nesprávnosti tedy stěžovatel nebyl zkrácen na svých právech. Ani důvod kasační
stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy nebyl naplněn.
[18] Nejvyšší správní soud dále považuje za správný výrok II. napadeného usnesení městského
soudu o neustanovení zástupce z řad advokátů pro žalobní řízení stěžovateli. Ten totiž disponuje
vzděláním v oboru práva, které je podmínkou pro výkon advokacie. Jedná se tedy o osobu
splňující i podmínky vyplývající z §105 odst. 2 s. ř. s., a proto u něho zastoupení advokátem
v řízení o žalobě nebylo potřebné. Tato skutečnost byla dostatečným důvodem pro nevyhovění
žádosti o ustanovení zástupce, a proto dále zmíněná nesprávnost závěru o nesplnění podmínek
pro osvobození od soudních poplatků, o který městský soud výrok II. napadeného usnesení také
opřel, nemůže mít vliv na jeho správnost. Uvedený výrok napadeného usnesení je tak zákonný
a v tomto ohledu není naplněn důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[19] Nejvyšší správní soud se následně zabýval kasační námitkou o nesprávnosti výroku
I. napadeného usnesení, jímž městský soud stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních
poplatků, neboť dospěl k závěru, že tohoto práva zneužívá k vedení mnoha soudních sporů
ve věcech, které se nedotýkají jeho životní sféry, jako je tomu i v projednávané věci.
[20] Městskému soudu je nutné dát za pravdu v tom, že stěžovatel vede velké množství správních
a následně soudních řízení, a to zpravidla týkajících se práva na přístup k informacím. U naprosté
většiny těchto řízení přitom lze oprávněně mít za to, že se jejich podstata bezprostředně nedotýká
stěžovatelovy životní sféry. Umožnit vedení takových řízení přitom zjevně není smyslem práva
na soudní ochranu a stěžovateli tak v nich nenáleží právo na osvobození od soudních poplatků,
a to bez ohledu na jeho osobní a majetkovou situaci (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 10. 2021, č. j. 7 As 101/2011 - 66, a ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91).
[21] Předmět řízení v nyní projednávané věci se však od naprosté většiny ostatních stěžovatelem
vedených řízení výrazně liší. Ten je totiž osobou ve výkonu trestu odnětí svobody a zákaz návštěv
ve věznici má zjevně bezprostřední a zásadní dopad do jeho osobní sféry. Není přitom možné
odepřít stěžovateli soudní ochranu ve věci, v níž jsou skutečně dotčena jeho základní práva, jen
proto, že práva na soudní ochranu v minulosti opakovaně zneužíval. Na základě dále zmíněné
argumentace se nelze ztotožnit ani se závěrem městského soudu o zjevné neúspěšnosti podané
žaloby.
[22] Ani jeden z důvodů, o něž městský soud opřel nepřiznání osvobození od soudních poplatků,
tak neobstál. Za uvedené situace je zapotřebí výrok I. napadeného usnesení městského soudu
považovat za nezákonný, takže v tomto ohledu je naplněn důvod kasační stížnosti uvedený
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[23] Konečně se Nejvyšší správní soud zabýval zákonností výroku IV. napadeného unesení
o odmítnutí žaloby. Ten opřel městský soud o judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího
správního soudu, podle níž krizová opatření vlády vydaná za nouzového stavu nepodléhají
přezkumu ve správním soudnictví, a to ani jako opatření obecné povahy, ani v rámci řízení
o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem. Městský soud se v této souvislosti dovolával
zejména usnesení, jímž byla rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu předložena
k rozhodnutí věc sp. zn. 9 As 264/2020, která řešila obdobnou otázkou v kontextu krizového
opatření, jímž byly uzavřeny základní školy. V této věci vydal rozšířený senát dne 30. 6. 2021
pod č. j. 9 As 264/2020 - 51 rozsudek, v němž dospěl k závěru, že „zakázala-li vláda krizovým
opatřením vydaným podle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení (krizový zákon), osobní přítomnost žáků
na vzdělávání v základní škole, nelze pro účely řízení o zásahové žalobě považovat za původce zásahu
spočívajícího v neumožnění prezenční výuky základní školu (§83 s. ř. s.). Účinky bezprostředně plynoucí
z právního předpisu nemohou představovat přímé zkrácení na právech jednotlivce ve smyslu §82 s. ř. s.“.
[24] Výše uvedené závěry však do značné míry vycházely ze specifického postavení základní školy
jakožto instituce, proti které žaloba směřovala. Rozšířený senát totiž ve svém rozsudku uvedl,
že „ve správním právu je b ěžné, že správní orgány nezřídka zasahují do práv v návaznosti na jednoznačná
pravidla stanovená v právních či vnitřních předpisech nebo interních instrukcích, ovšem poprvé jednotlivce
na právech zkrátí právě až onen zásah, nikoli právní či interní norma. Při určení původce zásahu tudíž nejde
o to, že škola neměla na výběr a musela prezenční výuku ukončit. Není podstatné, zda škola měla či neměla
nějakou diskreci. Podstatné je, že v situaci, kdy vláda nařídila krizovým opatřením distanční výuku, respektive
zakázala osobní přítomnost žáků na výuce, není škola správním orgánem, který by žáky zkracoval na právech.
Ve skutečnosti je totiž v takové situaci rovněž škola osobou, jejíž práva a povinnosti jsou přímo dotčena krizovým
opatřením.“ I rozšířený senát tedy v obecné rovině připustil, že se správní orgán může dopustit
nezákonného zásahu tím, že jedná na základě nezákonného (či protiústavního) právního
předpisu, i když nemá žádný prostor pro uvážení. Důvodem pro rozhodnutí ve věci řešené
rozšířeným senátem přitom nebyla skutečnost, že by nedošlo k zásahu do veřejných subjektivních
práv žáků na vzdělání, nýbrž to, že vzhledem ke specifické povaze základní školy ji nelze
považovat za původce zásahu, ale spíše za subjekt, který byl tímto zásahem rovněž dotčen.
[25] Tato argumentační linie však v projednávané věci nepřichází v úvahu. U vězeňské služby
totiž oproti základní škole nelze vůbec uvažovat o tom, že by vůči vězňům nevystupovala
ve vrchnostenském postavení. Důvody, které rozšířený senát vedly k závěru, že pokud základní
škola akceptuje omezení stanovená krizovým opatřením, nelze na ni hledět jako na původce
zásahu, se tedy v projednávané věci neuplatní. Na tomto místě považuje Nejvyšší správní soud za
nutné připomenout, že trest odnětí svobody představuje vůbec nejpřísnější možný ukládaný trest,
jehož výkon je spojen se zcela zásadním zásahem do práv odsouzených. Zákaz návštěv v průběhu
výkonu trestu odnětí svobody pak znamená ještě další faktické zpřísnění tohoto trestu. Za těchto
okolností je nutné vyzdvihnout požadavek na efektivní soudní kontrolu opatření, jimiž dochází
ke zpřísňování podmínek výkonu tohoto trestu.
[26] V projednávané věci přitom stěžovatel nebrojil pouze proti samotnému krizovému opatření.
Pokud by tomu tak bylo, nemohl by Nejvyšší správní soud závěrům městského soudu nic
vytknout. Stěžovatel však napadl též nařízení, kterým žalovaná krizové opatření implementovala,
stejně jako se domáhal, aby mu žalovaná umožnila přijímat návštěvy, tedy aby ukončila svůj
nezákonný zásah spočívající v bránění přijímání návštěv ve výkonu trestu odnětí svobody.
Stěžovatel tedy nebrojil pouze proti abstraktnímu právnímu aktu, nýbrž rovněž proti jeho
prováděcímu internímu předpisu a z nich vyplývajícího zásahu do jeho zákonem garantovaného
práva na příjímání návštěv ve věznici. Stěžovatel přitom tento zásah nespatřoval v samotné
existenci právního předpisu, nýbrž až v jednání žalované, která mu na jeho základě znemožnila
přijímat návštěvy v průběhu výkonu trestu odnětí svobody.
[27] Městský soud tedy pochybil, když zásahovou žalobu pro nedostatek podmínek řízení odmítl.
Ve vztahu k výroku IV. napadeného usnesení byl tedy naplněn důvod kasační stížnosti uvedený
v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[28] Závěrečný požadavek stěžovatele na přikázání věci k projednání jinému senátu je nutno
podle obsahu posoudit jako námitku podjatosti směřující proti senátu městského soudu
rozhodujícímu v posuzované věci, tedy o kasační námitku spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení
před soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 6. 2011, č. j. 2 As 74/2010 - 89). Z povahy věci nemůže totiž jít
o návrh na přikázání věci, neboť soudní řád správní ve svém §9 umožňuje pouze přikázání věci
jinému soudu, nikoliv jinému senátu téhož soudu. Výše uvedenou námitku podjatosti soudců
osmého senátu správního úseku městského soudu přitom neshledal kasační soud důvodnou,
jelikož tato není adekvátně zdůvodněna, když stěžovatel nespecifikoval skutečnosti, z nichž
podjatost dovozuje [§8 odst. 5 s. ř. s.]. Pokud by snad měl zdejší soud posoudit ostatní kasační
námitky stěžovatele a ty vztáhnout k namítané podjatosti, ani v takovém případě by neshledal
námitku podjatosti důvodnou, jelikož důvodem k vyloučení soudce nemůžou být okolnosti, které
spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci [§8 odst. 1 s. ř. s.]. V postupu soudce
při projednávání konkrétní věci se totiž projevuje samotný výkon soudnictví a tyto okolnosti
samy o sobě nemohou být důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 5 Ads 46/2017 - 84).
IV. Závěr
[29] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud kasační stížnost
proti výroku III. napadeného usnesení podle §120 a §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl a proti
jeho výroku II. podle §120 a §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Naopak výrok I., stejně jako
výrok IV. a na něho navazující výrok V. napadeného usnesení o nákladech žalobního řízení
Nejvyšší správní soud považuje z uvedených důvodů za nezákonné. Proto v tomto ohledu shledal
kasační stížnost důvodnou, podle §110 odst. 1 věty první před středníkem s. ř. s. tyto výroky
zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. V něm je městský soud
podle §110 odst. 4 s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným v tomto zrušovacím rozsudku
a bude vycházet z toho, že jsou splněny podmínky pro vedení řízení o zásahové žalobě
a pro účely žádosti stěžovatele o přiznání osvobození od soudních poplatků ji nelze považovat
za případ zneužití práva. Městský soud v dalším řízení rozhodne i o náhradě nákladů řízení o této
kasační stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu