ECLI:CZ:NSS:2021:4.AS.334.2020:31
sp. zn. 4 As 334/2020 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: D. O., zast. JUDr. Robertem
Lososem, advokátem, se sídlem nám. Republiky 3, Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad pro
Středočeský kraj, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 2.
2018, č. j. 020700/2018/KUSK, sp. zn. SZ 135354/2017/KUSK ÚSŘ/Šti, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2020, č. j. 55 A
43/2018 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil
rozhodnutí Městského úřadu Jílové u Prahy (dále jen „stavební úřad“) ze dne 25. 9. 2017,
č. j. MJuP/08119/2017, sp. zn. SZ MJuP/06500/2017/SÚ/Ry, jímž byla zamítnuta žádost
žalobkyně o umístění stavby „branka v oplocení“ na pozemku st. p. X v k. ú. V. n. V.
[2] Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaného podala žalobu, v níž uvedla,
že je podílovým spoluvlastníkem s podílem 3 na nemovitostech zapsaných na LV X pro obec
a k. ú. V. n. V., mj. i pozemku st. p. X. Dále uvedla, že žalovaný nesprávně posoudil výkon
vlastnického práva žalobkyně k pozemku dotčenému stavbou, stejně tak její omezení ve veřejném
zájmu. Z hlavního výkresu grafické části platného územního plánu obce Vrané nad Vltavou je
zřejmé, že část pozemku žalobkyně st. p. X v k. ú. V. n. V., na které bylo žalobkyní žádáno o
vydání rozhodnutí o umístění stavby, tvoří tzv. veřejné prostranství. V územním plánu však není
jednoznačně určeno, jaké konkrétní využití má mít tato stavbou dotčená část veřejného
prostranství. Pokud se předpokládá hlavní využití pozemku st. p. X jako ulice, žalobkyní žádaným
umístěním stavby nenastane rozpor s využitím pozemku v územním plánu. Stavba „branky
v oplocení“ svým umístěním nijak nenaruší přístup na veřejné prostranství a nezamezí volnému
přístupu na celé veřejné prostranství ulice V Uličce, jak uvádí stavební úřad. Veřejné prostranství
po celé své ploše zůstane nadále přístupné širší veřejnosti. Žalobkyní navrhovaná stavba veřejné
prostranství pouze přeruší, což využití pozemku v rámci územního plánu nijak nevylučuje.
[3] Na pozemku se nenachází žádná stavba místní ani jiné komunikace. Pouze někteří
z obyvatel obce občasně používají část pozemku žalobkyně, na němž je fakticky vyšlapaná pěšina
a který je doposud volně přístupný, jako cestu, kterou se zkracují příchod na přiléhající vlakovou
zastávku. Tato cesta však rozhodně neplní pro účely přístupu veřejnosti k vlakové zastávce funkci
nutně nezbytné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Ulice K Zastávce je cca o 50 m dále
propojena s ulicí Vltavská, a to podstatně komfortnější cestou umožňující i jízdu osobních
vozidel. Tímto způsobem a touto cestou mají všichni obyvatelé obce bez výjimky zajištěn přístup
k vlakové zastávce a právě tato ulice je nenahraditelnou komunikační potřebou pro veřejnost.
Žalobkyně dále uvedla, že předmětnou část jejího pozemku nelze považovat ani za tzv. účelovou
komunikaci veřejně přípustnou podle §7 odst. 1 zá kona č. 13/1997 Sb., a s poukazem
na rozsudek NSS č. j. 6 As 213/2015 a nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 268/06 uvedla,
že nejsou splněny podmínky pro deklarování veřejně přístupné účelové cesty na jejím pozemku
(souhlas vlastníka pozemku a souběžně s tím existence nutné a ničím nenahraditelné
komunikační potřeby). Z důvodu nesplnění obou těchto podmínek je zamítnutí stavby správními
orgány nezákonným a neústavním omezením vlastnického práva žalobkyně. Navíc je žalobkyně
nucena fakticky strpět bezplatné užívání svého pozemkou, jež je v územním plánu součástí
veřejného prostranství, čímž dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 872/2003 obci
vzniká bezdůvodné obohacení bez právního důvodu, když v případě žalobkyně není mezi
spoluvlastníky pozemku a obcí užívání soukromého pozemku upraveno smlouvou za úplatu.
[4] V replice ze dne 16. 7. 2018 žalobkyně dodala, že žalovaným deklarované veřejné
prostranství omezuje a významně zasahuje do užitých vlastností dotčeného pozemku,
a tím do vlastnických práv žalobkyně, např. i snížením tržní hodnoty celé nemovitosti. Žalobkyně
upozornila, že za užívání části pozemku dotčeného veřejným prostranstvím nenese odpovědnost
obec, ale žalobkyně, která je povinna na vlastní náklady jej udržovat tak, aby nedošlo k případné
újmě na zdraví osob se zde pohybujících, či majetku třetích osob. Žalobkyně uvedla,
že umístěním požadované stavby sleduje omezení rizika újmy na zdraví a majetku
zde se pohybujících osob ve stavebně technicky opotřebovaném prostoru průchodu na dotčeném
pozemku.
[5] Krajský soud v Praze nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. Zmínil, že nové námitky
žalobkyně vznesené až v replice odeslané dne 19. 9. 2018 představují opožděně uplatněnou
žalobní argumentaci. Dodal, že z repliky žalobkyně vycházel v tom rozsahu, ve kterém
byly řádně a včas uplatněné žalobní body toliko rozvinuty. Soud vycházel z toho, že mezi
účastníky je nesporné, že část dotčeného pozemku ve spoluvlastnictví žalobkyně je podle
územního plánu veřejným prostranstvím a že přinejmenším fakticky má povahu cesty.
[6] Konstatoval, že stavba branky by fakticky představovala zásadní omezení využití
územním plánem vymezeného veřejného prostranství jako celku, jelikož by se stavbou branky
ulice V Uličce rozdělila na dvě samostatné části a zcela zneprůchodnila. Byť by prostory byly
vždy až k brance přístupné z jedné či z druhé strany, samotný průchod přes celé veřejné
prostranství ulice V Uličce by zůstal zachován už jen vlastníkům dotčeného pozemku (či osobám
disponujícím klíči k brance), nikoli již předem neurčité skupině lidí (veřejnosti). V tomto kontextu
krajský soud za zcela přiléhavé označil odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu, že by stavba
branky představovala v rozporu s povahou veřejného prostranství vymezovaného územním
plánem pro veřejnost bariéru, neboť by kategorizovala osoby, které mohou dotčený pozemek
užívat.
[7] K argumentaci žalobkyně, že není zřejmé, jaké má být konkrétní využití dotčeného
pozemku jako veřejného prostranství, soud v prvé řadě zdůraznil potřebu kontextuálního
vnímání ploch vymezených v územním plánu. Vzhledem ke tvaru a návaznosti vymezeného
veřejného prostranství, jenž je patrný již z katastrální mapy a podoby souvisejících pozemků
p. č. X a p. č. X, popř. s přihlédnutím ke konfiguraci terénu, nelze mít pochyb o zamýšlené
komunikační funkci vymezovaného veřejného prostranství, jelikož jiné varianty využití veřejného
prostranství nepřichází v úvahu. Lze souhlasit se žalovaným, že pro věc není podstatné, zda část
dotčeného pozemku slouží (má sloužit) konkrétně jako ulice, chodník nebo pozemní
komunikace. V každém z těchto vyjmenovaných případů je totiž stavba branky neslučitelná
s povahou takového veřejného prostranství na dotčeném pozemku, které má podle územního
plánu obce sloužit každému bez omezení pro průchod územím. Určení, zda přes dotčený
pozemek aktuálně v souladu s právem vede komunikace ve smyslu zákona o pozemních
komunikacích, nemá žádný význam, rozhodující totiž je, že podle platného územního plánu tam
vést má.
[8] Za situace, kdy stavební úřad shledal u záměru žalobkyně provést stavbu branky rozpor
s §90 písm. a) zákona č. 183/2006, o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),
a tím s cíli a úkoly územního plánování [§90 písm. b) stavebního zákona], nezbylo mu proto
než postupovat podle §92 odst. 2 stavebního zákona a žádost žalobkyně o vydání územního
rozhodnutí zamítnout. Krajský soud v této souvislosti poukázal na rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 29. 4. 2015, č. j. 9 A 21/2012 - 44, podle kterého: „[u]kládá-li stavební zákon
stavebnímu úřadu, že má žádost o vydání rozhodnutí o dělení pozemku zamítnout, jestliže předložený záměr není
v souladu s požadavky uvedenými v §90 písm. a) a b) stavebního zákona, nelze tento zákonem aprobovaný
postup označit za omezení vlastnického práva vlastníka pozemku nad míru stanovenou zákonem, které
je v rozporu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod.“ Je-li tedy záměr žalobkyně v rozporu
s platným územním plánem obce, který coby nástroj územního plánování jednoznačně upravuje
funkční využití části dotčeného pozemku jako veřejné prostranství, nejedná se o nepřípustný
zásah do vlastnického práva žalobkyně, nýbrž o omezení jejího vlastnického práva zákonem
předvídané. Nelze zde hovořit ani o omezení vlastnického práva žalobkyně nad míru stanovenou
zákonem, které je v rozporu s ústavním pořádkem (konkrétně čl. 11 Listiny základních práv
a svobod). K tomu snad mohlo dojít přijetím územního plánu v podobě, s níž žalobkyně zjevně
nesouhlasí, nicméně proti omezení z něj plynoucímu se žalobkyně, resp. její právní předchůdci
mohli v příslušné lhůtě bránit podáním návrhu na zrušení opatření obecné povahy podle §101a
odst. 1 s. ř. s. Nebyl-li podán ani návrh na tzv. incidenční přezkum územního plánu (argumentace
žalobkyně proti samotnému územnímu plánu nesměřuje a žalobkyně se ani nedomáhá jeho
zrušení v předmětné části), nemůže se nyní soud těmito otázkami v řízení o přezkumu
napadeného rozhodnutí zabývat.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[9] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
kasační stížnost. Upozornila, že v žalobě namítla nesprávné posouzení výkonu svého
vlastnického práva k části pozemku dotčeného záměrem a jeho nepřípustné omezení. Krajský
soud se vypořádává pod body 17 až 30 se souladem či nesouladem stavebního záměru
stěžovatelky s územním plánem a k uvedené zásadní žalobní námitce se vyjádřil pouze okrajově
pod bodem 32 a dále se touto námitkou nezabýval. Absence jednoznačného určení a přípustného
využití veřejného prostranství v územním plánu je podle stěžovatelky podstatnou vadou
a nezákonností právě ve spojení s námitkou nezákonného a neústavního omezení výkonu
jejího vlastnického práva.
[10] Obec zahrnutím pozemku stěžovatelky do veřejného prostranství bez jejího souhlasu
a bez náhrady, za neexistence ničím nenahraditelné komunikační potřeby, nezákonným
a neústavním postupem omezila výkon jejího vlastnického práva. Již v žalobě stěžovatelka
poukázala na rozsudek NSS sp. zn. 6 As 213/2015 a nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008,
sp. zn. II. ÚS 268/06, z nichž vyplývá, že ústavně konformní omezení ústavního práva je možné
pouze v případě veřejného zájmu, na základě zákona a za náhradu. Tyto podmínky
v projednávaném případě absentují. Skutečnost, že daný pozemek zkracuje a usnadňuje pohyb
v městské aglomeraci, není dostatečným důvodem pro citelné omezení jejího vlastnického práva.
Existuje jiná alternativa přístupu pro veřejnost a přístup přes pozemek žalobkyně neplní roli
nezbytné komunikační spojnice. Alternativní přístup přes pozemek žalobkyně je případně
upravitelný soukromoprávními instituty, nikoli však institutem veřejného práva, což zahrnutí
pozemku stěžovatelky do územního plánu nezpochybňuje. S takto rozvedenými žalobními
námitkami se krajský soud blíže nezabýval a důkazní návrhy žalobkyně, které zdůrazňovaly
existenci jiné komunikační spojnice pro veřejnost v obci po pozemích ve vlastnictví obce,
považoval za nadbytečné, takže se jimi nezabýval a k důkazu je neprovedl.
[11] Ani souhlasem stěžovatelky s veřejným užíváním jejího pozemku (další podmínkou
ústavní konformity omezení vlastnického práva stěžovatelky) se krajský soud nezabýval.
Stěžovatelka se většinovým spoluvlastníkem pozemku stala až po uplynutí jednoroční lhůty,
v níž se mohla bránit přijetí územního plánu v podobě, s níž dnes nesouhlasí. Nelze klást k tíži
stěžovatelky případnou nečinnost jejího právního předchůdce.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na definici veřejného prostranství
obsaženou v §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, a konstatoval, že veřejné prostranství
je přístupné každému bez omezení, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. To ve svém
důsledku znamená i omezení práv vlastníka, který musí respektovat, že takovýto prostor,
byť v jeho vlastnictví, nemůže být oplocen, či jinak uzavřen, neboť by tak ztratil svoji funkci
veřejného prostranství. Vlastník takového pozemku je povinen omezení spojená s povahou
tohoto prostoru strpět. Realizací navrženého záměru, tj. fakticky oplocením jeho části by došlo
k omezení přístupu na veřejné prostranství, což je v rozporu s jeho definicí. Není podstatné,
zda pozemek jako veřejné prostranství slouží již v současnosti či nikoliv. Za podstatné žalovaný
označil, že vymezení pojmu „veřejné prostranství“ nezahrnuje pouze „komunikace“, ale rovněž
pojem „další prostory“, a že realizace stavby by znemožnila využití pozemku dle platného
územního plánu, který správní orgány nejsou oprávněny přezkoumávat a je pro ně závazný.
Nelze souhlasit ani s tvrzením stěžovatelky, že se nemohla bránit proti územnímu plánu, neboť
vlastnictví k pozemku nabyla až po jeho schválení. V takovém případě totiž náleželo takové
právo jejím právním předchůdcům. Námitky stěžovatelky proti územnímu plánu přesahují
správní i soudní řízení, neboť jeho předmětem je umístění stavby.
III. Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Podle §90 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, v územním řízení stavební úřad posuzuje,
zda je záměr žadatele v souladu s požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména
s obecnými požadavky na využívání území.
[16] Podle §92 odst. 2 téhož zákona, není-li záměr žadatele v souladu s požadavky uvedenými v §90
nebo jestliže by umístěním a realizací záměru mohly být ohroženy zájmy chráněné tímto zákonem nebo zvláštními
právními předpisy, stavební úřad žádost o vydání územního rozhodnutí zamítne.
[17] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, kterou stěžovatelka spatřovala v opomenutí žalobní argumentace, v níž namítala
nezákonné a neústavní omezení výkonu svého vlastnického práva. Pokud by tato námitka byla
důvodná, již tato okolnost samotná by musela vést ke zrušení kasační stížností napadeného
rozsudku krajského soudu.
[18] Za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou považována zejména taková
rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení
skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení
(srov. např. rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). Soudy však nemají
povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat
se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 7 As 126/2013 - 19). Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal
se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat
i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014,
č. j. 7 Afs 85/2013 - 33).
[19] Nejvyšší správní soud konstatuje, že v tomto ohledu nelze považovat napadený rozsudek
krajského soudu za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Z odůvodnění rozsudku
krajského soudu je zřejmé, že se s touto námitkou stěžovatelky vypořádal v bodě 32 rozsudku,
což ostatně také sama stěžovatelka zmiňuje v kasační stížnosti. Krajský soud vystihl podstatu věci
a při posouzení věci vycházel z relevantních skutečností a relevantní právní úpravy. Krajský soud
se vypořádal se všemi žalobními námitkami, jednotlivě je posoudil a výstižně, přehledně, logicky
a srozumitelně zdůvodnil své závěry. Odůvodnění krajského soudu proto Nejvyšší správní soud
považuje za dostatečné, nikoli nepřezkoumatelné.
[20] K námitce stěžovatelky, v níž upozorňuje na absenci jednoznačného určení a přípustného
využití veřejného prostranství v územním plánu Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí,
že předmětem soudního přezkumu v posuzované věci není územní plán obce, jakožto opatření
obecné povahy, ale rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatelky o umístění stavby. Vzhledem
k tomu, že stěžovatelka nevyužila v souvislosti s napadením rozhodnutí, v nichž byl územní plán
užit, možnost incidenčního přezkumu tohoto opatření obecné povahy podle §101a s. ř. s., není
možné v posuzované věci jakkoliv přezkoumávat zákonnost územního plánu, z něhož správní
orgány při posouzení věci vycházely. Již z tohoto důvodu nelze přisvědčit námitce stěžovatelky,
v níž absenci jednoznačného určení a přípustného využití veřejného prostranství v územním
plánu označuje za podstatnou vadu a nezákonnost.
[21] Toliko pro úplnost tak Nejvyšší správní soud konstatuje, že z rozhodnutí stavebního
úřadu vyplývá, že u funkční plochy „Veřejné prostranství“ je v územním plánu stanoveno hlavní
využití pozemků v této ploše jako náměstí, náves, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň a další
prostory přístupné bez omezení, pěší a cyklistické cesty, cyklopruhy. Přípustným využitím
pozemků v této ploše je pro zklidněné místní komunikace (pouze v minimálně nezbytném
rozsahu), stavby a zařízení dopravní infrastruktury (zastávky autobusu, veřejná parkovací stání),
stavby a zařízení technické infrastruktury včetně veřejného osvětlení, prvky drobné architektury
(sochy, altánky, kašny) a mobiliář (lavičky, odpadkové koše), telefonní budky, prodejní stánky,
informační kiosky, drobná dětská hřiště (do 500 m2), místa pro třídění odpadu v mobilních
nádobách, prvky místních informačních systémů, strouhy na povrchovou a drenážní vodu.
Nepřípustné využití pozemků je pro veškeré stavby a činnosti neslučitelné a nesouvisející
s hlavním a přípustným využitím.
[22] Uvedené určení a přípustné využití veřejného prostranství v územním plánu je podle
Nejvyššího správního soudu dostatečně jednoznačné a určité, a nelze proto přisvědčit námitce
stěžovatelky, v níž tvrdí opak. Nejvyšší správní soud dodává, že toto vymezení funkční plochy
veřejné prostranství v územním plánu odpovídá §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní
zřízení), dle něhož jsou veřejným prostranstvím všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná
zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání,
a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.
[23] Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje, že záměr stavby stěžovatelky by měl
za následek zamezení průchodu přes celé veřejné prostranství ulice V Uličce, jelikož tímto
veřejným prostranstvím vymezeným územním plánem by po uskutečnění této stavby mohly
procházet pouze osoby disponující klíči k brance, nikoli již kdokoli (veřejnost). Stavba branky
je tudíž zcela nepochybně v rozporu s funkčním vymezením pozemku v územním plánu
jako veřejné prostranství a jeho určením jako volně přístupného pro veřejnost. Záměr stavby
stěžovatelky by totiž využití části dotčeného pozemku stěžovatelky jako veřejného prostranství
znemožnil. Stavební úřad tudíž nepochybil, pokud žádost stěžovatelky o jeho umístění zamítl
podle §92 odst. 2 ve spojení s §90 písm. a) stavebního zákona.
[24] K argumentaci stěžovatelky, že obec zahrnutím části pozemku ve vlastnictví stěžovatelky
do veřejného prostranství bez jejího souhlasu a bez náhrady, za neexistence ničím nenahraditelné
komunikační potřeby nezákonným a neústavním postupem omezila výkon jejího vlastnického
práva, Nejvyšší správní soud v prvé řadě ve shodě s krajským soudem konstatuje, že právní
předchůdci stěžovatelky nebrojili proti územnímu plánu, který část předmětného pozemku
zahrnul do funkční plochy veřejného prostranství, a jak již bylo uvedeno výše, stěžovatelka
ani nepodala incidenční návrh na zrušení v předmětné části územního plánu. V posuzované věci
se tudíž nelze zákonností a přiměřeností začlenění části pozemku stěžovatelky do plochy
veřejného prostranství v územním plánu zabývat, a není proto ani možné hodnotit, zda uvedené
zařazení pozemku stěžovatelky v územním plánu představuje neústavní omezení jejího
vlastnického práva. Jak již bylo uvedeno výše, předmět posuzované věci je jiný – zákonnost
rozhodnutí správních orgánů o zamítnutí žádosti stěžovatelky o umístění stavby. Platný územní
plán byl závazným podkladem pro rozhodování o žádosti stěžovatelky a rovněž tak správní soudy
jsou povinny z tohoto územního plánu vycházet.
[25] Judikatura Nejvyššího správního soudu, na kterou stěžovatelka poukazuje, není
pro posuzovanou věc relevantní a nevyvrací výše uvedené závěry. V posuzované věci se totiž
nejednalo o určení, že se na pozemku nachází účelová komunikace, jako ve věci rozhodované
Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 6 As 213/2015, ani o odstranění překážek umístěných
bez povolení příslušného silničního správního úřadu jako ve věci sp. zn. 6 As 80/2006.
Stěžovatelkou zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, správnost
výše uvedených závěrů potvrzuje, neboť v něm Ústavní soud v bodě 38 mimo jiné vyslovil,
že „akceptuje v obecné rovině názor Nejvyššího soudu, že omezení vlastnického práva k pozemku ve formě
veřejného přístupu na tento pozemek je způsobilé přecházet z vlastníka na vlastníka a že není třeba souhlasu
nového vlastníka, pokud byl souhlas udělen vlastníky předchozími. Tento závěr jistě platí tam, kde dochází
k převodu vlastnického práva mezi soukromými subjekty a kde nový vlastník pozemek přejímá do vlastnictví
s vědomím, že vlastnické právo je již takto omezeno.“ Z ničeho přitom nevyplývá, že by se v posuzované
věci jednalo o specifický případ restituce od veřejnoprávní korporace, v němž podle Ústavního
soudu výše uvedený obecný závěr neplatí. Nejvyšší správní soud tak v návaznosti na výše
uvedené uzavírá, že jestliže předchozí vlastníci nebrojili proti zařazení části předmětného
pozemku v územním plánu do funkční plochy veřejné prostranství, přičemž ani stěžovatelka
nevyužila možnosti podat návrh na zrušení aplikované části územního plánu společně se žalobou
v této věci, nepředstavuje zamítnutí žádosti o umístění branky v oplocení, která by bránila
v přístupu veřejnosti na toto veřejné prostranství, nezákonný či dokonce neústavní zásah
do vlastnického práva stěžovatelky a omezení jejího vlastnického práva v rozporu s čl. 11 Listiny
základních práv a svobod.
[26] Poukaz stěžovatelky na skutečnost, že přístup přes pozemek v jejím spoluvlastnictví
neplní roli nezbytné komunikační spojnice, nevyvrací výše uvedený závěr, že předmětný pozemek
je fakticky i dle územního plánu veřejné prostranství, jedná se o veřejností používaný průchod,
a nelze tudíž průchod přes něj omezit stěžovatelkou navrženou stavbou branky. Jak již výstižně
konstatoval krajský soud, stavba branky je neslučitelná s povahou dotčeného pozemku, který
má jakožto veřejné prostranství obce sloužit veřejnosti k průchodu územím obce bez omezení.
Existence jiné cesty, na kterou stěžovatelka poukazuje, tak nemá na posouzení věci vliv.
[27] Výtka stěžovatelky, v níž krajskému soudu vytýká nezákonnost spočívající
v tom, že neprovedl její důkazní návrhy, které zdůrazňovaly existenci jiné nezbytné komunikační
spojnice pro veřejnost v obci po pozemcích ve vlastnictví obce, není opodstatněná. Krajský soud
totiž tyto důkazy neprováděl proto, že listiny dokládající situaci na místě jsou součástí správního
spisu, jímž se ve správním soudnictví nedokazuje, a skutkový stav a průběh správního řízení
je ze správního spisu dostatečně patrný. Není tedy pravdou, že je považoval za nadbytečné,
jak tvrdí stěžovatelka v kasační stížnosti.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[28] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelkou uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle §110 odst. 1 věty
druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[29] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu