ECLI:CZ:NSS:2021:4.AZS.324.2020:38
sp. zn. 4 Azs 324/2020 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: O. B. zast. Mgr. Markem
Sedlákem, advokátem, se sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti žalované: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti
rozhodnutí žalované ze dne 22. 7. 2020, č. j. CPR-25864-12/ČJ-2019-930310-V241, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2020,
č. j. 1 A 38/2020 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím částečně změnila rozhodnutí Policie České
republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy (dále jen „správní orgán I. stupně“),
ze dne 3. 6. 2019, č. j. KRPA-209007-56/ČJ-2018-000022 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“),
a ve zbytku jej potvrdila. Tímto rozhodnutím bylo žalobkyni podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen zákon o pobytu cizinců), ve znění účinném ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí,
uloženo správní vyhoštění a současně na 1 rok stanovena doba, po kterou nelze umožnit vstup
žalobkyně na území členských států Evropské unie. Počátek doby, po kterou nelze umožnit vstup
žalobkyně na území členských států EU, stanovil správní orgán I. stupně podle §118 odst. 1
zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy pozbude oprávnění k pobytu na území České
republiky. Současně byla žalobkyni stanovena doba k vycestování dle §118 odst. 3 citovaného
zákona, a to do 15 dnů po nabytí právní moci uvedeného rozhodnutí. Žalovaná oproti
prvostupňovému rozhodnutí změnila dobu, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území
členských států EU, z jednoho roku na 10 měsíců.
[2] Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěla k závěru, že skutečnost
vycestování žalobkyně do domovského státu není důvodem pro vyhovění odvolání a zrušení
napadeného rozhodnutí o správním vyhoštění. Zákon o pobytu cizinců ukládá stanovit dobu
k vycestování v případě rozhodnutí o správním vyhoštění, kdy v tomto případě byla doba
k vycestování stanovena dle §118 odst. 3 citovaného zákona. Správní orgán je povinen lhůtu
k vycestování stanovit, a pokud cizinec před vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění opustí
území České republiky, nemá správní orgán záruku, že cizinec opětovně nepřicestuje na území
České republiky.
[3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu, v níž namítla, že rozhodnutí
o správním vyhoštění není v souladu s veřejným zájmem a odporuje §2 odst. 4 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu. Řízení o správním vyhoštění bylo zahájeno v roce 2018,
přičemž napadené rozhodnutí je již třetím rozhodnutím žalované v této věci. Předchozí
rozhodnutí žalované byla správním soudem zrušena. V průběhu těchto dvou let žalobkyně
vycestovala na Ukrajinu a uložené vyhoštění tedy fakticky vykonala, jak co se týče lhůty
pro vycestování, tak co se týče doby, po kterou nemůže vstoupit na území členských států EU.
Správní vyhoštění je opatření, které má po stanovenou dobu chránit veřejnost před přítomností
cizince, který porušil veřejný pořádek, a je pravděpodobné, že by ho mohl porušit i v budoucnu.
Správní vyhoštění tedy musí sledovat nějaký rozumný materiální cíl ve veřejném zájmu. Pokud
je však uloženo pouze z formálních důvodů, protože to zákon umožňuje, bez toho, aby sledovalo
materiální cíl ve veřejném zájmu, jedná se o nezákonné a protiústavní rozhodnutí. Takovým
je i rozhodnutí o správním vyhoštění žalobkyně, kdy řízení o vyhoštění je s žalobkyní vedeno déle
než dva roky, přičemž rozhodnutí o správním vyhoštění jsou opakovaně rušena správním
soudem. Během té doby již žalobkyně fakticky pobývá mimo území členských států EU po dobu,
která činí dvojnásobek deseti měsíců, tedy dvojnásobek doby, na kterou jí nyní bylo zakázáno
na území členských států vstoupit. Za této situace neexistuje žádný rozumný důvod ve veřejném
zájmu, proč by jí nyní mělo být zakázáno vstoupit na území členských států EU na dobu deseti
měsíců. Žalovaná ve svém rozhodnutí nevysvětluje, jaký veřejný zájem zákazem vstupu žalobkyně
po dobu 10 měsíců sleduje, když tato již dvojnásobně dlouhou dobu na území členských států
EU nepobývala. Řízení o správním vyhoštění žalobkyně tedy mělo být zastaveno.
[4] K posouzení nutnosti uložit správní vyhoštění žalobkyně správnímu orgánu navrhovala
připojení spisu Ředitelství služby cizinecké policie CPR-39727/ČJ-2018-930310-V214, který
se týká její žádosti o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Ve spise jsou založeny
mimo jiné i důkazy o tom, že Českou republiku dobrovolně opustila. Žalovaná však provedení
tohoto důkazu odmítla s tím, že pro řízení není relevantní. Žalobkyně žila v České republice řadu
let, studovala tady, má zde přátelské a osobní vazby. Má rovněž zažádáno o zaměstnaneckou
kartu, v jejímž vydání jí brání řízení o správním vyhoštění. Vzhledem ke všem okolnostem v jejím
případě rozhodnutí o správním vyhoštění představuje nepřiměřený zásah do jejího osobního
života.
[5] Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. Konstatoval,
že skutečnost vycestování žalobkyně z území České republiky nemá vliv na počátek doby,
po kterou nelze umožnit vstup žalobkyně na území Evropské unie, neboť rozhodnutí
není doposud vykonatelné. Kromě toho, žalobkyně sice prokázala, že vycestovala, ale nikoliv
již to, zda poté opětovně nepřicestovala na území České republiky nebo jiného členského státu
Evropské unie. Jelikož není napadené rozhodnutí vykonatelné, není žalobkyně vedena
ani v evidenci nežádoucích osob jakožto osoba se zákazem vstupu na území EU.
Nelze proto tvrdit, že žalobkyně správní vyhoštění již fakticky vykonala, neboť stále nepočaly
působit veškeré následky rozhodnutí o správním vyhoštění. Správní orgány neporušily §2 odst. 4
správního řádu, když veřejným zájmem je v projednávaném případě nepochybně kontrola toho,
aby se na území členských států nezdržovala osoba, která pobývala na území České republiky
neoprávněně. Uvedený zákaz pobytu není sankcí, resp. trestem uloženým v trestním řízení,
ale správním opatřením omezujícím cizince ve svobodě jeho volného pohybu. V projednávaném
případě ale doposud takové opatření omezující žalobkyni v jejím pohybu nemohlo být vykonáno,
neboť ta se mohla fakticky po území členských států EU pohybovat. Její tvrzení, že pobývala
pouze na Ukrajině, nijak nedoložila ani ve správním řízení, ani v podané žalobě.
[6] Soud dále přisvědčil žalované, že provedení důkazu spisem by bylo nadbytečné,
neboť správní orgán nezpochybňoval, že žalobkyně vycestovala. Dle jeho závěru ale není tato
skutečnost pro uložení správního vyhoštění relevantní. Jak bylo již uvedeno, správní vyhoštění
nestanoví pouze povinnost z území České republiky vycestovat, ale stanoví rovněž zákaz vstupu
na území členských států EU. Ztotožnil se též se závěrem žalované, že rozhodnutím o správním
vyhoštění žalobkyně nedošlo k nepřiměřenému zásahu do jejího rodinného a soukromého života.
Je pravdou, že žalobkyně pobývala na území České republiky několik let, po dobu více než dvou
let ale byl její pobyt neoprávněný. Žalobkyně kromě toho nemá na území České republiky natolik
pevné vazby, aby její vycestování a zákaz vstupu po dobu 10 měsíců bylo považováno
za nepřiměřené. Správní orgán dále přihlédl k tomu, že žalobkyně spolupracovala a z České
republiky vycestovala. Uložená doba zákazu vstupu v délce 10 měsíců tak není nepřiměřená
s ohledem na okolnosti daného případu, tedy na závažnost jejího protiprávního chování
spočívajícího v neoprávněném pobytu na území České republiky od 16. 10. 2015 do 21. 8. 2017
a dále od 11. 4. 2018 do 5. 6. 2018.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[7] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla výše uvedený rozsudek městského soudu
kasační stížností, v níž předně namítla nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu. Soud
totiž při hodnocení zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého života stěžovatelky
pouze uvedl, že stěžovatelka nemá na území České republiky natolik pevné vazby, aby její
vycestování a zákaz vstupu po dobu deseti měsíců bylo možno považovat za nepřiměřené.
Neuvedl však žádné úvahy, které ho vedly k závěru, že stěžovatelka nemá v České republice
natolik pevné vazby, aby vyhoštění bylo nepřiměřené, a ani neobjasnil, jaké vazby v České
republice považuje za pevné, čím se takové vazby vyznačují a proč v případě stěžovatelky tyto
znaky pevných vazeb nejsou dány.
[8] Městský soud vyšel v odůvodnění rozsudku z nesprávně zjištěného skutkového stavu
a věc nesprávně právně posoudil. Přestože vyhoštění stěžovatelky nebylo vykonatelné, po dobu
soudních řízení o jejích žalobách byla stěžovatelka zařazena do evidence nežádoucích osob
na základě obou předchozích rozhodnutí o správním vyhoštění, která v této věci byla vydána
a poté soudem zrušena. Stěžovatelka přitom byla zařazena do evidence nežádoucích osob
na základě obou předchozích rozhodnutí o správním vyhoštění poté, co nabyla právní moci,
bez ohledu na to, že vzhledem k podaným žalobám tato nebyla vykonatelná. Z evidence
nežádoucích osob pak byla stěžovatelka vyřazena poté, co soud dvakrát rozhodnutí o vyhoštění
zrušil. V době zařazení do evidence nežádoucích osob však nemohla vstoupit a pobývat na území
České republiky a závěry soudu jsou proto nesprávné. Městský soud měl zařazení stěžovatelky
do evidence nežádoucích osob ověřit, a to zvlášť za situace, kdy se jedná o důsledek správního
vyhoštění, který není závislý na jeho vykonatelnosti, ale přitom fakticky stěžovatelce bránil
ve vstupu na území, jako kdyby vyhoštění již vykonatelné bylo. Stěžovatelčino postavení nemůže
být horší pouze proto, že ve věci svého správního vyhoštění dvakrát podala žalobu, které soud
vždy vyhověl. Po dobu řízení o žalobách byla stěžovatelka zařazena do evidence nežádoucích
osob, a tím se o tuto dobu fakticky prodlužuje i doba deseti měsíců, kdy jí nemůže být umožněn
vstup na území na základě posledního rozhodnutí o správním vyhoštění, které napadla žalobou
a které nabylo vykonatelnosti. V době, kdy byla stěžovatelka do evidence nežádoucích osob
po dobu řízení o předchozích žalobách, se tedy stěžovatelka nemohla pohybovat po území
členských států.
[9] V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka předložila fotokopii rozhodnutí o její žádosti
o zaměstnaneckou kartu ze dne 8. 10. 2020, č. j. MV-126840-6/SO-2020, z jehož odůvodnění
vyplývá, že i přes nevykonatelnost rozhodnutí o vyhoštění byla stěžovatelka zařazena do evidence
nežádoucích osob, což jí bránilo ve vstupu na území České republiky.
[10] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry městského soudu,
odkázala na spisový materiál a vyjádření k žalobě. Řízení ve věci správního vyhoštění bylo vedeno
v souladu se zákonem a skutková podstata, z níž žalovaná vyšla, má oporu ve spisovém materiálu.
III. Posouzení kasační stížnosti
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka napadá rozsudek městského soudu
mimo jiné pro vadu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.],
kterou spatřovala v nedostatečném odůvodnění zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění
do soukromého a rodinného života stěžovatelky.
[14] Za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou považována zejména taková
rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení
skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení
(srov. např. rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). Soudy však nemají
povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem
je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 7 As 126/2013 - 19). Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal
se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v určitých případech konzumovat
i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014,
č. j. 7 Afs 85/2013 - 33).
[15] V tomto smyslu nelze přisvědčit stěžovatelce, že by vypořádání námitky nepřiměřenosti
správního vyhoštění s ohledem na jeho dopady do soukromého a rodinného života stěžovatelky
založilo vadu nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Městský soud totiž v bodu 26.
napadeného rozsudku dostatečným způsobem předestřel své úvahy týkající se jím učiněného
závěru ohledně přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do rodinného
a soukromého života stěžovatelky. Z citovaného bodu rozsudku přitom plyne, že se městský
soud ztotožnil se závěry správních rozhodnutí přijatými v této věci. Pokud městský soud
tedy výslovně uvedl, že stěžovatelka nemá na území České republiky natolik pevné vazby, učinil
tak v návaznosti na zjištění správních orgánů. Takový postup je přitom souladný s ustálenou
judikaturou kasačního soudu, dle které „je-li rozhodnutí žalovaného důkladné, je z něho zřejmé,
proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky
považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li
krajský soud k jiným závěrům, není praktické a ani časově úsporné zdlouhavě a týmiž nebo jinými slovy říkat
totéž. Naopak je vhodné správné závěry si přisvojit se souhlasnou poznámkou“ (srov. rozsudek NSS
ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 119/2005 – 118). Za situace, kdy je z rozhodnutí správních orgánů
zřejmé, na základě jakých důvodů dospěly k závěru o přiměřenosti dopadů rozhodnutí
o správním vyhoštění do rodinného a soukromého života stěžovatelky (viz s. 4 -5
prvostupňového rozhodnutí a s. 7 napadeného rozhodnutí), městský soud nepochybil, pokud
na tyto závěry odkázal v odůvodnění rozsudku. Stěžovatelkou vyžadované vysvětlení „pevnosti
vazeb“ je tedy již obsaženo v odůvodnění rozhodnutí správních orgánů, přičemž městský soud
za dané situace nemusel toto odůvodnění dále opakovat a rozebírat.
[16] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatelky týkající se nedostatečně
zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního hodnocení věci ze strany městského soudu
ohledně zařazení stěžovatelky do evidence nežádoucích osob.
[17] Zdejší soud ze správního spisu ověřil, že správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne
22. 8. 2018, č. j. KRPA-209007-30/ČJ-2018-000022, uložil stěžovatelce dle §119 odst. 1 písm. c)
bodu 2. zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění a stanovil dobu, po kterou jí nelze umožnit
vstup na území členských států Evropské unie, v délce 1 roku. Žalovaná rozhodnutím
ze dne 8. 11. 2018, č. j. CPR-31731-3/ČJ-2018-930310-V241, zamítla odvolání stěžovatelky
a prvoinstanční rozhodnutí potvrdila. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2019,
č. j. 13 A 112/2018 - 17, rozhodnutí žalované zrušil a vrátil jí věc k dalšímu řízení. Žalovaná
poté rozhodnutím ze dne 20. 2. 2019, č. j. CPR-31731-15/ČJ-2018-930310-V241, zrušila
rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 22. 8. 2018 a věc mu vrátila
k novému projednání a rozhodnutí. Správní orgán I. stupně následně rozhodnutím ze dne
3. 6. 2019, č. j. KRPA-209007-56/ČJ-2018-000022, uložil stěžovatelce správní vyhoštění
a zakázal jí vstup na území EU v délce 1 roku. Žalovaná pak rozhodnutím ze dne 9. 12. 2019,
č. j. CPR-25864-2/ČJ-2019-930310-V241, prvoinstanční rozhodnutí ze dne 3. 6. 2019 změnila
tak, že délku zákazu vstupu na území EU zkrátila na 10 měsíců. Městský soud v Praze rozsudkem
ze dne 6. 2. 2020, č. j. 4 A 80/2019 - 20, rozhodnutí žalované ze dne 9. 12. 2019 zrušil z důvodu
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, jelikož se žalovaná řádně nevypořádala s námitkami
stěžovatelky, v nichž tvrdila, že počátek doby správního vyhoštění nemůže nikdy nastat,
neboť již jedno rozhodnutí o správním vyhoštění dostala a z ČR vycestovala, nyní již žádné
oprávnění k pobytu na území ČR nemá. Žalovaná napadeným rozhodnutím rozhodla o správním
vyhoštění stěžovatelky se zákazem vstupu na území EU v délce 10 měsíců, přičemž se s otázkou
týkající se stanovení počátku doby správního vyhoštění zabývala na s. 5 - 6 tohoto rozhodnutí.
[18] Podle §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se správním vyhoštěním rozumí ukončení
pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby k vycestování z území a doby,
po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie. Dobu, po kterou
nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, stanoví policie v rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince. V odůvodněných případech lze rozhodnutím stanovit hraniční
přechod pro vycestování z území. Podle odst. 4 téhož ustanovení se do doby, po kterou
nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie nebo občanovi Evropské
unie anebo jeho rodinnému příslušníkovi umožnit vstup na území, se nezapočítává doba,
po kterou není rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné.
[19] Podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním
vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, pobývá-li cizinec
na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu.
[20] Podle §170 odst. 2 zákona o pobytu cizinců proti rozhodnutí o správním vyhoštění lze podat
odvolání do 10 dnů; jde-li o rozhodnutí o správním vyhoštění cizince mladšího 18 let, činí lhůta pro odvolání 15
dnů. Odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění má vždy odkladný účinek.
[21] Podle §172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců žaloba proti rozhodnutí o vyhoštění cizince
má odkladný účinek na vykonatelnost rozhodnutí; to neplatí, pokud byl cizinec vyhoštěn z důvodu ohrožení
bezpečnosti státu.
[22] Podle §154 odst. 1 nežádoucí osobou se rozumí cizinec, jemuž nelze umožnit vstup na území
z důvodu, že by tento cizinec při pobytu na území mohl ohrozit bezpečnost státu, závažným způsobem narušit
veřejný pořádek, ohrozit veřejné zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých nebo obdobný zájem chráněný
na základě závazku vyplývajícího z mezinárodní smlouvy. Podle odst. 3 písm. b) téhož ustanovení policie
označí cizince za nežádoucí osobu na základě pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění.
[23] Podle §155 odst. 2 věty první policie cizince z evidence nežádoucích osob vyřadí, jestliže
bylo pravomocné rozhodnutí soudu nebo správního orgánu (§154 odst. 3) vykonáno, po prominutí trestu vyhoštění
nebo jeho amnestování prezidentem republiky nebo po zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění soudem
nebo správním orgánem. (podtržení doplněno).
[24] Podle §9 odst. 1 písm. f) policie odepře cizinci vstup na území, jestliže je nežádoucí osobou (§154).
[25] Stěžejní část stěžovatelčiny argumentace spočívá v tvrzení nedostatečně zjištěného
skutkového stavu městským soudem ohledně jejího zařazení do evidence nežádoucích osob,
v jejímž důsledku nemohla stěžovatelka vstoupit a pobývat na území České republiky.
[26] Nejvyšší správní soud předně dává za pravdu stěžovatelce ohledně nesprávnosti závěru
městského soudu vyjádřeného v bodu 23. napadeného rozsudku, dle kterého stěžovatelka
nebyla vedena v evidenci nežádoucích osob jakožto osoba se zákazem vstupu na území EU,
jelikož napadené rozhodnutí nebylo vykonatelné. Uvedený závěr je totiž v příkrém rozporu
s dikcí zákona o pobytu cizinců, který stanoví obligatorní zařazení cizince do evidence
nežádoucích osob poté, co rozhodnutí o správním vyhoštění tohoto cizince nabylo právní moci
[§154 odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců]; účinky zápisu do evidence nežádoucích osob
tedy zákon nespojuje s vykonatelností rozhodnutí o správním vyhoštění, nýbrž s jeho právní
mocí. Stěžovatelka tudíž měla být v posuzovaném případě zařazena do evidence
nežádoucích osob vždy po pravomocném rozhodnutí o správním vyhoštění (viz v bodu
[17] tohoto rozsudku citovaná rozhodnutí žalované č. j. CPR-31731-3/ČJ-2018-930310-V241;
CPR-25864-2/ČJ-2019-930310-V241 a CPR-25864-12/ČJ-2019-930310-V241), přičemž z této
evidence měla být ve smyslu §155 odst. 2 zákona o pobytu cizinců vyřazena vždy po zrušení
rozhodnutí o správním vyhoštění soudem na základě výše citovaných rozsudků městského soudu
sp. zn. 13 A 112/2018 a 4 A 80/2019 (k zápisu do záznamu v evidenci nežádoucích osob
srov. např. rozsudek NSS ze dne 24. 6. 2019, č. j. 2 Azs 394/2017 - 28).
[27] Ačkoli přerušované zařazení stěžovatelky do evidence nežádoucích osob jí fakticky
bránilo ke vstupu na území České republiky [§9 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců]; toto
jí nebránilo v tom, aby na území České republiky fyzicky setrvala a vyčkala do okamžiku
vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, které nastalo až právní mocí napadeného
rozsudku (tj. ke dni 30. 9. 2020). Odkladem vykonatelnosti napadeného rozhodnutí
přitom dochází ze zákona k odkladu realizace správního vyhoštění jako takového, nikoliv
však k odkladu v zákoně stanovených sekundárních účinků správního vyhoštění, které
jsou vázány na právní moc rozhodnutí o správním vyhoštění. Až od okamžiku vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí tedy započala ve smyslu §118 odst. 4 zákona o pobytu cizinců plynout
doba, po kterou nelze stěžovatelce umožnit vstup na území členských států Evropské unie.
I když tedy některé sekundární důsledky správního vyhoštění nastaly již právní mocí rozhodnutí
o správním vyhoštění stěžovatelky (např. zmíněný zápis v evidenci nežádoucích osob), zásadní
důsledek správního vyhoštění spočívající v počátku běhu doby, po kterou nelze stěžovatelce
umožnit vstup na území členských států Evropské unie, nastal až vykonatelností
napadeného rozhodnutí (k důsledkům správního vyhoštění srov. rozsudek NSS ze dne
30. 9. 2013, č. j. 8 As 101/2012 - 68, č. 2987/2014 Sb. NSS).
[28] Námitku stěžovatelky, že v důsledku jednoho ze sekundárních následků správního
vyhoštění, tedy jejího přerušovaného zařazení do evidence nežádoucích osob ve smyslu §154
zákona o pobytu cizinců, fakticky nastalo její správní vyhoštění, přičemž již fakticky plynula doba,
po kterou stěžovatelka nemůže vstoupit na území členských států Evropské unie, musí zdejší
soud odmítnout jako nedůvodnou. Jak bylo výše předestřeno, stěžovatelka sice byla v důsledku
pravomocných rozhodnutí o jejím správním vyhoštění dočasně zařazena do evidence
nežádoucích osob, kterým má být odepřen vstup na území České republiky [§9 odst. 1 písm. f)],
tato skutečnost však sama o sobě neznamenala, že je stěžovatelka nucena opustit území České
republiky. Stěžovatelka tedy mohla na území České republiky setrvat až do chvíle vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí o správním vyhoštění, přičemž až od této chvíle započala běžet
rozhodnutím žalované stanovená doba pro vycestování stěžovatelky a rovněž doba, po kterou
nelze stěžovatelce umožnit vstup na území členských států. Samotná skutečnost, že stěžovatelka
v průběhu správního řízení vycestovala do domovského státu, přitom nemůže být důvodem
pro zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění či případné snížení stanovené doby, po kterou
stěžovatelka nemůže vstoupit na území členských států Evropské unie. V této souvislosti zdejší
soud dodává, že postavení stěžovatelky se nezhoršilo v důsledku její obrany proti rozhodnutím
o správním vyhoštění před správními soudy. Stěžovatelka se sama rozhodla opustit území České
republiky ještě před vykonatelností rozhodnutí o jejím správním vyhoštění, přičemž jí tvrzené
„zhoršené“ postavení lze pak na vrub přičíst pouze jejímu vlastnímu rozhodnutí opustit Českou
republiku. Tvrzené „zhoršení“ postavení stěžovatelky jako takové však musí zdejší soud
odmítnout; stěžovatelka je totiž ve stejném postavení jako cizinec, který procesní obrany proti
rozhodnutí o správním vyhoštění nevyužil. Tento cizinec však na rozdíl od stěžovatelky musí
opustit území členských států v době stanovené pravomocným rozhodnutím o správním
vyhoštění, kdežto stěžovatelka v důsledku podané žaloby „oddálila“ počátek této doby
až k okamžiku vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění.
[29] Nejvyšší správní soud uzavírá, že ačkoli městský soud nesprávně spojil vykonatelnost
rozhodnutí o správním vyhoštění se zápisem stěžovatelky do evidence nežádoucích osob, tato
skutečnost neměla vliv na zákonnost posouzení věci samé. Městský soud totiž dospěl
v posuzované věci ke správnému závěru, že nedošlo k faktickému výkonu rozhodnutí
o vyhoštění stěžovatelky v situaci, kdy nepočaly působit veškeré následky rozhodnutí o správním
vyhoštění.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty
druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[31] Současně v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. soud nepřiznal žádnému
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka v něm
neměla úspěch a žalované v něm žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu