ECLI:CZ:NSS:2021:4.AZS.36.2020:20
sp. zn. 4 Azs 36/2020 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: I. N., zast. Mgr. Pavlem
Bednaříkem, advokátem, se sídlem Bartolomějská 291/11, Praha 1, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Olšanská 2176/2, Praha 3,
proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 11. 2019, č. j. CPR-10119-38/ČJ-2017- 930310-V238,
a ze dne 13. 11. 2019, č. j. CPR-10119-39/ČJ-2017-930310-V238, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 16 A 77/2019 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie,
oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán prvního stupně“),
rozhodnutím ze dne 11. 3. 2017, č. j. KRPA-87133-18/ČJ-2017-000022-ZAM (dále
také jen „rozhodnutí o správním vyhoštění“), uložila žalobci podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění a stanovila dobu 1 roku, po kterou
mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Současně správní orgán
prvního stupně rozhodnutím ze dne 11. 3. 2017, č. j. KRPA-87133-19/ČJ-2017-000022-ZAM
(dále také jen „rozhodnutí o nákladech správního řízení“), žalobci uložil podle §79 odst. 5
správního řádu povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalovaná rozhodnutími ze dne 13. 11. 2019, č. j. CPR-10119-38/ČJ-2017- 930310-V238,
a č. j. CPR-10119-39/ČJ-2017-930310-V238 (souhrnně též „napadená rozhodnutí“), zamítl
odvolání žalobce proti oběma rozhodnutím správního orgánu prvního stupně a potvrdil je.
II.
[3] Žalobce podal proti napadeným rozhodnutím žalobu u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), který ji shora označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl.
[4] Městský soud předeslal, že žalobní námitky směřující proti posouzení účinnosti vzdání
se práva na odvolání jsou nedůvodné proto, že se míjí s důvody napadeného rozhodnutí.
Žalovaná totiž odolání žalobce proti rozhodnutí o správním vyhoštění i o nákladech správního
řízení věcně posoudila a meritorně o nich rozhodla.
[5] Městský soud tudíž přistoupil k posouzení jediného relevantního žalobního bodu,
jenž se vztahoval k tvrzenému pochybení žalované spočívajícímu v tom, že odmítla v žalobcově
případě aplikovat §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon
o zaměstnanosti“). S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (zejména rozsudek
ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 - 31) a na skutkové okolnosti žalobcova případu městský
soud shledal, že žalobce na území České republiky vykonával závislou práci, aniž k tomu měl
povolení k zaměstnání vydané Úřadem práce České republiky. Pouze formálně uzavřel pracovní
smlouvu s polskou společností OVD-TEMYRTRANS sp. z o. o., a to za účelem legalizace práce
na území České republiky, čímž naplnil skutkovou podstatu podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3
zákona o pobytu cizinců.
[6] K námitce o neprovedení navržených důkazů ze strany správních orgánů městský soud
uvedl, že je formulována pouze a obecně a neurčitě a nepředstavuje tedy projednatelný žalobní
bod podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nedůvodnou shledal městský soud i námitku,
podle níž měla žalovaná zahájit přezkumné řízení podle §94 a násl. správního řádu.
[7] Nakonec městský soud jako zákonné, mající ve vztahu k rozhodnutí o správním
vyhoštění akcesorickou povahu, posoudil rozhodnutí o nákladech správního řízení.
III.
[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[9] Stěžovatel v kasační stížnosti opakuje námitky vztahující se k neúčinnosti vzdání se práva
na odvolání s tím, že na něj byl vyvíjen nepřípustný nátlak ve vztahu k tomuto úkonu.
Z uvedeného důvodu spatřuje v postupu žalovaného i soudu podstatnou vadu řízení. Ta spočívá
také ve skutečnosti, že jak žalovaná, tak městský soud neprovedly stěžovatelem navržené důkazy
a znemožnily mu tak účinnou obranu a uplatnění jeho práv. Stěžovatel v této souvislosti
navrhoval důkazy svědeckými výpověďmi, které měl městský soud provést a pokusit
se tak prokázat stěžovatelovo tvrzení o systematickém nátlaku ze strany správního orgánu
prvního stupně. Rezignace na ochranu zákonnosti procesu správního vyhoštění představuje
zásadní vadu v postupu městského soudu.
[10] Nakonec stěžovatel poukazuje na skutečnost, že správní řízení v prvním stupni trvalo
do vydání rozhodnutí jen několik hodin, což je nestandardní a potvrzuje to stěžovatelovu
námitku, že řízení bylo hektické, zkratkovité a nezohledňující právo na spravedlivý proces
a prokazuje i nátlak na stěžovatele směřující ke vzdání se práva na odvolání proti rozhodnutí
o správním vyhoštění.
IV.
[11] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že s ustanovením tlumočníka
do jazyka ruského žalobce souhlasil a v rámci výslechu prohlásil, že položeným otázkám rozuměl.
Z uvedeného důvodu žalovaná neshledala pochybení v postupu správního orgánu prvního
stupně. Ke stížnostním námitkám směřujícím proti postupu městského soudu se žalovaná
odmítla vyjádřit a navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
V.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud předně posuzoval námitky, jež jsou podřaditelné pod §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Bylo by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé,
pokud by řízení před městským soudem bylo stiženo vadou, jež by mohla mít vliv na jeho
zákonnost. Vady podřaditelné pod uvedený kasační důvod je ostatně Nejvyšší správní soud
povinen posoudit i tehdy, pokud je stěžovatel nenamítá, tedy z úřední povinnosti (srov. §109
odst. 4 s. ř. s.).
[15] Stěžovatel v této souvislosti namítal, že žalovaná a především městský soud
se nevypořádaly s jím navrženými důkazy. Nutno však zdůraznit, že v řízení před městským
soudem stěžovatel žádný důkaz k provedení nenavrhl, městský soud se tudíž vytčeného
pochybení dopustit nemohl.
[16] Tvrzení o obdobném pochybení ze strany správních orgánů pak městský soud
v napadeném rozsudku posoudil jako neprojednatelný žalobní bod s ohledem na jeho naprostou
obecnost a neurčitost. S takovým posouzením věci se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud
a v tomto ohledu tak není městského soudu čeho vytknout.
[17] Mimoběžná je stížnostní argumentace týkající se neúčinnosti vzdání se práva na odvolání
ve správním řízení, jež představuje stěžejní část kasační stížnosti. Tuto argumentaci stěžovatel
vznesl již v původním řízení [žalovaná nejprve odvolání žalobce podané
proti rozhodnutí o správním vyhoštění zamítla jako nepřípustné rozhodnutím ze dne 21. 9. 2017,
č. j. CPR-10119-3/ČJ-2017-930310-C232; městský soud žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl
rozsudkem ze dne 30. 11. 2017, č. j. 4 A 112/2017 - 25; uvedený rozsudek zrušil Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 13. 2. 2018, č. j. 7 Azs 9/2018 - 17 a věc vrátil městskému soudu
k dalšímu řízení; městský soud rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 9. 2017 zrušil rozsudkem
ze dne 23. 4. 2019, č. j. 4 A 112/2017 - 52 (dále také jen „zrušující rozsudek“) a věc
vrátil žalované; žalovaná v mezidobí rozhodnutím ze dne 25. 2. 2019, č. j. CPR-10119-17/ČJ-
2017-930310-V238, zamítla odvolání proti rozhodnutí o nákladech správního řízení; městský
soud rozsudkem ze dne 1. 10. 2019, č. j. 16 A 12/2019 – 17, posledně uvedené rozhodnutí zrušil
a věc vrátil žalované k dalšímu řízení; ta rozhodla napadenými rozhodnutími], v němž žalovaná
jeho odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění zamítla jako nepřípustné. V dalším řízení
poté, co byla věc vrácena žalované zrušujícím rozsudkem městského soudu, však již žalovaná
odvolání posoudila a meritorně rozhodla. Městský soud tudíž správně v napadeném rozsudku
poukázal na skutečnost, že žalobní námitky směřující k neúčinnosti vzdání se práva odvolání
jsou nedůvodné již proto, že netvořily ratio decidendi napadeného rozhodnutí, jímž žalovaná
meritorně rozhodla o odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění. To obdobně platí v řízení
o kasační stížnosti ve vztahu k napadenému rozsudku. Ani městský soud se z pochopitelných
důvodů nezabýval účinností vzdání se práva na odvolání a s tím souvisejícím tvrzením o nátlaku
ze strany správního orgánu, pokud žalovaná - jako odvolací orgán - věc meritorně přezkoumala.
Otázka účinnosti vzdání se práva na odvolání totiž již nehrála žádnou roli.
[18] Jedná-li se o stížnostní námitku, podle níž bylo řízení o správním vyhoštění zatíženo
vadou proto, že trvalo pouze v řádu hodin, kterou shodně stěžovatel uplatnil již v žalobě,
nutno dodat, že městský soud se k ní v napadeném rozsudku výslovně nevyjádřil. Nejvyšší
správní soud však setrvale judikuje, že správní soudy nemají povinnost reagovat na každou dílčí
argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní
argumentace, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích
a souvisejících námitek (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 7 As 126/2013 - 19, nebo ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33). Tak postupoval
v souzené věci i městský soud. Skutečnost, že nedovodil vadu správního řízení z důvodu jeho
délky, je zřejmá z toho, že věc meritorně posoudil a neshledal důvod pro zrušení napadených
rozhodnutí. Pokud by totiž shledal, že řízení před správními orgány trpí stěžovatelem vytčenou
vadou, bylo by na místě napadená rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalované k dalšímu řízení.
Uvedená dílčí, nikterak stěžejní, žalobní námitka tak byla vypořádána implicitně. Nejvyšší správní
soud v tom nespatřuje vadu, pro kterou by nyní bylo na místě napadený rozsudek zrušit. Ostatně
z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu také vyplývá, že délka správního řízení zásadně
vliv na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí nemá.
[19] Nejvyšší správní soud tak pouze pro doplnění a nad rámec potřebného uvádí,
že přestože správní řízení skutečně trvalo v řádu hodin, stěžovatel nebyl na svých právem
nikterak zkrácen. Zahájení správního řízení mu bylo oznámeno, správní orgán prvního stupně
učinil veškeré nezbytné úkony, opatřil taktéž potřebné podklady, s nimiž měl stěžovatel možnost
se seznámit, aniž vznesl jakéhokoli výhrady či námitky. Dostalo se mu také potřebných poučení
o možnosti uplatnění jeho práv a nebyl nikterak zkrácen ani v možnosti je uskutečnit. Délka
správního řízení tedy zákonnost napadených rozhodnutí nikterak neovlivnila.
[20] Na základě shora uvedeného Nejvyšší správní soud shrnuje, že žádný z uplatněných
kasačních důvodů neshledal opodstatněným.
VI.
[21] Kasační stížnost tudíž není důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud ve smyslu §110
odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[22] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona. Stěžovatel neměl úspěch ve věci, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaná byla ve věci účastníkem úspěšným, nevznikly jí však žádné
náklady nad rámec její běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2021
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu