ECLI:CZ:NSS:2021:4.AZS.384.2020:35
sp. zn. 4 Azs 384/2020 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: A. M. A. B., zast. Mgr. et Bc.
Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem, se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 30. 1. 2018, č. j. OAM-280/ZA-ZA11-HA10-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2020, č. j. 13 Az 10/2018 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi Mgr. et Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M.
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení
o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč. Tato částka bude zástupci žalobce vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 1. 2018, č. j. OAM-280/ZA-ZA11-HA10-2017, neudělil
žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2020,
č. j. 13 Az 10/2018 - 60, žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl.
[3] V odůvodnění rozsudku městský soud konstatoval, že v posuzovaném případě žalovaný
dostatečně zjistil všechny relevantní okolnosti případu a postupoval v souladu s právními
předpisy i judikaturou Nejvyššího správního soudu, konkrétně pak s jeho rozsudkem
ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57. Současně žalovaný své rozhodnutí v souladu s §68
odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, řádně odůvodnil a své závěry založil na relevantních
podkladech o zemi původu žalobce, které splňují všechny požadavky formulované v judikatuře
Nejvyššího správního soudu.
[4] Podle městského soudu dále žalobce v údajích k jeho žádosti o mezinárodní ochranu neuváděl
nic ohledně špatné politické či bezpečnostní situace v Kamerunu. Až při pohovoru konaném
dne 13. 4. 2017 uvedl, že země není bezpečná a hrozí zde teroristické útoky. Při seznámení
s podklady rozhodnutí dne 2. 10. 2017 doplnil, že od předešlého dne jsou v zemi původu potíže
týkající se rozdělení země a nepokojů mezi anglofonní a frankofonní částí obyvatelstva, k čemuž
doložil odkazy na internetové stránky. Žalovaný ve svém rozhodnutí nerozporoval tvrzení
žalobce o nepříznivém vývoji situace v Kamerunu, avšak konstatoval, že do příslušné části země
byly vyslány pořádkové síly, přičemž situace byla napjatá zejména v oblastech Buea a Bamenda.
Žalovaný se dále seznámil s žalobcem předloženými odkazy na internetové stránky, aniž však
z jejich obsahu dovodil jakékoli závěry ve vztahu k možnému pronásledování osoby žalobce.
Městský soud doplnil, že žalobce v posuzovaném případě neuvedl žádné skutečnosti, z nichž
by bylo možno usuzovat, že mu v důsledku uvedeného vývoje politické a bezpečnostní situace
v Kamerunu hrozí nebezpečí pronásledování podle §12 zákona o azylu. Sám totiž nebyl nikdy
politicky aktivní ani dosud neměl se státními orgány žádné potíže. Návrat do vlasti přitom odmítl
pouze z důvodu obavy z tamní nedostatečné lékařské péče a svou žádostí sleduje zejména
legalizaci svého pobytu v České republice. Městský soud zdůraznil, že podle žalovaného
se Kamerun potýká s dvěma hlavními problémy, a to terorismem a napjatými vztahy
mezi anglofonní a frankofonní částí obyvatelstva. Z těchto skutečností, jakkoli jsou závažné,
však nelze automaticky dovozovat možné pronásledování žalobce, pokud současně neoznačil
konkrétní obavy či hrozby pronásledování. Ostatně žalobce o Vánocích v roce 2012 navštívil
vlast, což sám označil za pozitivní zážitek.
[5] Ve vztahu k námitce žalobce, že jeho nepříznivý zdravotní stav způsobený diagnostikovanou
paranoidní schizofrenií odůvodňuje alespoň udělení humanitárního azylu, městský soud nejprve
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55.
Dále uvedl, že žalovaný řádně posoudil žalobcem předložené lékařské zprávy, zabýval se jeho
rodinnou, sociální a ekonomickou situací a také dostupností potřebných léků i léčby onemocnění
žalobce v Kamerunu, k čemuž si obstaral relevantní podklady. Z uvedeného současně vyplynulo,
že žalobce by po návratu do vlasti měl možnost své onemocnění dále léčit. Městský soud doplnil,
že odlišná míra kvality péče ve vlasti žalobce sama o sobě není důvodem pro udělení mezinárodní
ochrany, ledaže by byla na tak nízké úrovni, že by mu hrozila újma na životě a zdraví. Zdůraznil,
že žalobce sám v roce 2011 přestal navštěvovat jeho lékařku a následně v roce 2013 přestal brát
předepsané léky, své obavy tak vztahuje zejména k případné regresi projevů onemocnění.
[6] Městský soud dále konstatoval, že žalovaný řádně posoudil také otázku, zdali žalobci v případě
jeho návratu do vlasti hrozí nebezpečí vážné újmy. Dospěl přitom k závěru, že teroristická
skupina Boko Haram působila v roce 2016 zejména v oblasti Dalekého severu, přičemž
za účelem dopadení jejích členů se bezpečnostní složky dopouštěly mučení či odepření
spravedlivého procesu. Ze shromážděných podkladů však vyplývá, že kamerunská vláda bojuje
všemi dostupnými prostředky proti působení výše uvedené teroristické skupiny, k čemuž přijala
určitá opatření a účastní se i nejrůznějších programů a mezinárodní spolupráce. Bezpečnostní
složky zasáhly i v oblastech nepokojů v anglofonních částech země. Žalobce však teroristickou
hrozbu i probíhající nepokoje zmínil pouze obecně, aniž by své obavy jakkoli konkretizoval.
Žalovaný současně dospěl k závěru, že teroristická skupina Boko Haram působila zejména
v severní části země, přičemž žalobce naposledy ve vlasti bydlel v její jižní části. Městský soud
proto ve shodě s žalovaným uzavřel, že žalobci nehrozí v případě návratu do vlasti ani nebezpečí
vážné újmy podle §14a zákona o azylu a zdůraznil, že institut mezinárodní ochrany neslouží
k legalizaci pobytu cizinců na území České republiky ani jako prostředek k získání času, jak uvedl
žalobce v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou
blanketní kasační stížnost. V jejím doplnění, jež Nejvyšší správní soud obdržel v zákonné měsíční
lhůtě, ve vztahu k přijatelnosti jeho kasační stížnosti uvedl, že žalovaný neposoudil řádně všechny
relevantní důvody pro udělení humanitárního azylu. Zároveň dostatečně nevyhodnotil otázku,
zdali je ve světle současné situace v Kamerunu pro stěžovatele bezpečné se do země vrátit a zdali
místní nedostatečná zdravotní péče nemůže mít pro něho za následek nelidské či ponižující
zacházení. V této souvislosti stěžovatel namítl, že podklad, z něhož žalovaný dovodil dostupnost
léčby schizofrenie v Kamerunu, nebyl součástí správního spisu, a proto se s ním ani nemohl
seznámit. Žalovaný tak dostatečně neposoudil případnou hrozbu zhoršení zdravotního stavu
stěžovatele z důvodu nedostupnosti lékařské péče v zemi jeho původu, a to zejména v situaci,
kdy v zemi dlouhodobě nepobývá a nemá zde žádné zázemí. Stěžovatel dále namítl,
že přijatelnost jeho kasační stížnosti spočívá také ve skutečnosti, že městský soud založil své
závěry o absenci hrozby vážné újmy na skutečnosti, že stěžovatel v minulosti neměl ve vlasti
žádné potíže. Stěžovatel se však ve vlasti nezdržuje již od roku 2006 a je tak logické, že aktuální
problémy v zemi se jej nemohly dosud dotknout. Konflikt mezi anglofonní a frankofonní částí
obyvatel však zasahuje i do oblasti posledního pobytu stěžovatele v zemi původu.
[8] Stěžovatel taktéž namítl, že žalovaný i krajský soud učinili nesprávný závěr
o tom, že se v posuzovaném případě nejedná o případ hodný zvláštního zřetele podle §14
zákona o azylu. Žalovaný konkrétně správně nerozlišoval mezi výkladem neurčitého právního
pojmu „případ hodný zvláštního zřetele“ a samotným správním uvážením. Zdůraznil, že výklad
neurčitého právního pojmu je podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 4. 2014, č. j. 8 As 37/2011 - 154, č. 3073/2014 Sb. NSS, plně přezkoumatelný
ve správním soudnictví. Žalovaný tak správně měl nejprve posoudit, zdali se jedná o případ
hodný zvláštního zřetele a následně přistoupit ke správnímu uvážení ohledně udělení
humanitárního azylu. Žalovaný a městský soud však nesprávně uzavřeli, že se o takový případ
nejedná, ačkoliv v průběhu řízení stěžovatel dostatečně prokázal, že trpí paranoidní schizofrenií,
což je onemocnění, jehož průběh nelze s určitostí předvídat, a tak není vyloučeno zhoršení jeho
projevů. Žalovaný dále nezjistil dostatečně skutkový stav věci, pokud nezvážil skutečnost,
že stěžovatel nemá ve vlasti dostatečné zázemí ani přístup ke kvalitní lékařské péči, a pokud
zásadní podklad, na jehož základě založil rozhodné závěry o dostupnosti lékařské péče
v Kamerunu, není součástí správního spisu. Stěžovatel zdůraznil, že se v případě závažného
zdravotního stavu cizince může za určitých okolností jednat také o porušení čl. 3 Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, což doložil odkazem na judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu. Stěžovatel uzavřel, že žalovaný i městský
soud se měli důkladněji zabývat jeho zdravotním stavem ve vztahu k dostupnosti adekvátní
lékařské péče v Kamerunu.
[9] Podle stěžovatele byly současně v posuzovaném případě splněny podmínky formulované
v §14a odst. 1 a odst. 2 písm. b), c) a d) zákona o azylu pro udělení doplňkové ochrany.
Nedostupnost kvalitní lékařské péče v zemi jeho původu totiž může zasáhnout do jeho práva
na to nebýt mučen či podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení podle čl. 3 Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel následně odkázal na judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva, podle níž je správní orgán povinen ověřit, zdali
je lékařská péče v zemi původu cizince dostatečná a vhodná k jeho onemocnění a zároveň
zdali je pro tohoto cizince přístupná. V posuzovaném případě se však žalovaný ani městský soud
nevěnovali okolnostem, za nichž mohla být specializovaná péče stěžovateli dostupná.
V této souvislosti stěžovatel odkázal mimo jiné na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 10. 2009, č. j. 6 Azs 34/2009 - 89.
[10] Ve vztahu k bezpečnostní situaci v Kamerunu stěžovatel uvedl, že se v této zemi již od roku
2006 nezdržoval a naposledy ji navštívil v roce 2012. Neměl-li v minulosti v Kamerunu žádné
potíže, nelze automaticky dospět k závěru, že mu nehrozí v případě jeho návratu do vlasti.
V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2017,
č. j. 1 Azs 227/2017 - 33. Žalovaný i městský soud se tak měli řádně zabývat otázkou,
zdali stěžovateli nehrozí v případě jeho návratu do vlasti nebezpečí vážné újmy z důvodu
aktuálně v zemi probíhajících konfliktů. Stěžovatel uzavřel, že vzhledem k výše uvedenému
byly v jeho případě splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a
odst. 1 a odst. 2 písm. b), c) a d) zákona o azylu. Závěrem odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 5. 2011, č. j. 5 Azs 6/2011 - 49, a uvedl, že v době probíhající
pandemie onemocnění Covid-19 jsou prostředky legalizace pobytu v České republice zakotvené
v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), z velké části nedostupné.
[11] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek městského soudu i rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nejprve plně setrval na svém rozhodnutí
a konstatoval, že jej vydal v souladu s právními předpisy. Ve vztahu ke zdravotním obtížím
stěžovatele uvedl, že se nejedná o okolnost hodnou zvláštního zřetele, obzvláště když
se stěžovatel již od roku 2013 nijak neléčí. Následně odmítl obavy stěžovatele ze zhoršení jeho
onemocnění v případě návratu do vlasti, jelikož zdravotní stav se může zhoršit i u zdravého
člověka. Co se týče terorismu v Kamerunu, žalovaný zopakoval, že proti němu tamní vláda
aktivním způsobem bojuje, přičemž teroristické útoky se soustředily na severní část země, avšak
stěžovatel bydlel v její jižní části. Nepokoje způsobené rozpory mezi anglofonní a frankofonní
částí obyvatelstva současně skončily již v roce 2018, stěžovateli tak v případě jeho návratu
nehrozí nebezpečí vážné újmy podle §14a zákona o azylu. Žalovaný se závěrem ztotožnil
s rozsudkem městského soudu a odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu
a dalších správních soudů.
[13] S ohledem na tyto skutečnosti žalovaný navrhl odmítnutí kasační stížnosti stěžovatele
pro nepřijatelnost, případně její zamítnutí.
III. Posouzení kasační stížnosti
[14] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele,“ který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Podle usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS,
kasační stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele v následujících typových případech:
• kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu;
• kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně;
• kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit
výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně;
• kasační stížnost je dále přijatelná, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. O zásadní pochybení se v konkrétním případě může jednat tehdy, pokud
krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu;
popřípadě krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva.
[15] Stěžovatel nejprve namítl, že trpí závažnými zdravotními obtížemi, které by se mohly
návratem do země původu kdykoli zhoršit. Z toho důvodu mu měl žalovaný udělit humanitární
azyl. Žalovaný však v jeho rozhodnutí správně nerozlišoval mezi výkladem neurčitého právního
pojmu „případ hodný zvláštního zřetele“ a vlastním správním uvážením.
[16] Nejvyšší správní soud již ve své předchozí rozhodovací činnosti vymezil charakter
rozhodnutí správního orgánu o udělení humanitárního azylu. V rozsudku ze dne 19. 7. 2004,
č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, uvedl, že „ustanovení §14 zákona o azylu je kombinací neurčitého právního
pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní
rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy ‚lze udělit humanitární azyl‘ představuje správní uvážení.“
Zároveň v rozsudku ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, přijal názor, že na udělení azylu
z humanitárních důvodů nemá žadatel subjektivní právo a soudy ve správním soudnictví
přezkoumávají pouze to, zda správní orgán při svém rozhodování nepřekročil meze správního
uvážení, tj. „samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí
a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku
byly zjištěny řádným procesním postupem.“
[17] Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že se žalovaný řádně zabýval
rodinnou, sociální a ekonomickou situací stěžovatele, přičemž důkladně posoudil i jeho zdravotní
stav a možnosti léčby onemocnění v Kamerunu. Dospěl přitom k závěru, že v posuzovaném
případě neexistují skutečnosti hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu. Nejvyšší
správní soud proto ve shodě s městským soudem konstatuje, že žalovaný řádně posoudil
možnost udělení humanitárního azylu stěžovateli, resp. se správně zabýval nejprve otázkou,
zdali se v posuzovaném případě jedná o „případ zvláštního zřetele hodný“. Pokud následně
dospěl k závěru, že se v posuzovaném případě o takový případ nejedná, neshledává Nejvyšší
správní soud ve shodě s městským soudem v neudělení humanitárního azylu stěžovateli žádné
pochybení.
[18] Stěžovatel dále namítl, že žalovaný dostatečně neposoudil otázku dostupnosti kvalitní
lékařské péče v Kamerunu. Za tímto účelem si ani neopatřil žádný relevantní podklad, jelikož
informace organizace SOS Dostupnost léčby paranoidní schizofrenie včetně dostupnosti léků
ze dne 14. 8. 2017 nebyla součástí správního spisu. Stěžovateli tak měl být udělen humanitární
azyl či doplňková ochrana, v opačném případě totiž může mít jeho návrat do vlasti za následek
porušení čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
[19] Nejvyšší správní soud však ze správního spisu zjistil, že stěžovatelem odkazovaná informace
se nachází na č. l. 44 - 43. Na č. l. 49 je pak založen protokol o seznámení s podklady rozhodnutí
ve věci mezinárodní ochrany ze dne 2. 10. 2017, v němž je uvedena také předmětná informace.
Tento protokol je opatřen vlastnoručním podpisem stěžovatele. Z uvedeného je tak zřejmé,
že stěžovatel se mohl s obsahem uvedené informace seznámit již v průběhu řízení o jeho žádosti
o mezinárodní ochranu, přičemž tak prokazatelně učinil nejpozději dne 2. 10. 2017.
[20] Povinností nevystavit žadatele o mezinárodní ochranu nelidskému či ponižujícímu zacházení
v případě jeho návratu do země původu v situaci, kdy žadatel trpí vážnou nemocí, ve vztahu
k čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i závěrům formulovaným
v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval
již v rozsudku ze dne 9. 10. 2009, č. j. 6 Azs 34/2009 - 89. Podle závěrů formulovaných
v uvedeném rozsudku navrácení cizince trpícího vážnou tělesnou nebo duševní chorobou
do země, kde jsou zařízení pro léčbu této nemoci na nižší úrovni než ty, jež jsou dostupné
ve smluvním státě, může vyvolat porušení čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, ale pouze ve velmi výjimečných případech, kdy jsou dány závažné
humanitární důvody proti vyhoštění. Navracející stát však musí dostatečně ověřit, zda zdravotní
péče dostupná v zemi původu cizince je dostatečná a vhodná ve vztahu k cizincovu onemocnění
a zda brání tomu, aby byl vystaven zacházení rozporným s uvedeným ustanovením, a zároveň
zvážit, do jaké míry bude mít cizinec k takové péči skutečně přístup, dále zvážit náklady
na zdravotní péči, jakož existenci sociálních a rodinných vztahů cizince, popř. též vzdálenost,
kterou by cizinec musel pro získání zdravotní péče překonat.
[21] Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedenými skutečnostmi
ve vztahu ke konkrétním podmínkám stěžovatele se žalovaný zabýval, přičemž své závěry
podložil informací organizace SOS Dostupnost léčby paranoidní schizofrenie včetně dostupnosti
léků ze dne 14. 8. 2017. V uvedené informaci je analyzována dostupnost léčby paranoidní
schizofrenie v Kamerunu, a to včetně dostupnosti jednotlivých léků, ve vztahu k modelovému
pacientovi, tj. muži ve věku 35 let s diagnostikovanou paranoidní schizofrenií. Žalovaný současně
zvážil ekonomické poměry stěžovatele i jeho možnosti výdělku.
[22] Namítá-li stěžovatel, že v důsledku jeho návratu do vlasti může dojít ke zhoršení jeho
zdravotního stavu a porušení čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stěžovatel svou léčbu dobrovolně ukončil již v roce
2011, kdy přestal docházet na prohlídky ke své lékařce, a následně v roce 2013, kdy přestal užívat
předepsané léky. Ve vztahu k obavám stěžovatele, že lékařská péče v Kamerunu nedosahuje
kvalit lékařské péče poskytované v České republice, Nejvyšší správní soud uvádí, že tato
skutečnost není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69). Je tedy zřejmé, že žádné
skutečnosti posuzovaného případu ohledně zdravotního stavu stěžovatele nenasvědčují porušení
jeho práva nebýt mučen či podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení zakotveného v čl. 3
Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v případě jeho návratu do vlasti.
Žalovaný tak postupoval správně, pokud stěžovateli z důvodu jeho nepříznivého zdravotního
stavu neudělil humanitární azyl ani doplňkovou ochranu podle §14a odst. 2 písm. b) a d) zákona
o azylu.
[23] Stěžovatel dále namítl, že žalovaný dostatečně neposoudil, zdali mu v případě jeho návratu
do vlasti nehrozí nebezpečí vážné újmy z důvodu konfliktů mezi anglofonní a frankofonní částí
obyvatelstva Kamerunu a zároveň hrozby teroristických útoků. Žalovaný měl proto stěžovateli
udělit doplňkovou ochranu podle §14a odst. 2 písm. b), c) a d) zákona o azylu.
[24] Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný se bezpečnostní situací v Kamerunu zabýval
na str. 11 a 12 svého rozhodnutí. Dospěl přitom k závěru, že v zemi sice působí teroristická
skupina Boko Haram, její útoky se však soustředí na severní část země tzv. Daleký sever, přičemž
stěžovatel ve vlasti naposledy pobýval v jižní části země. Současně konstatoval, že kamerunské
státní orgány proti terorismu aktivně bojují všemi dostupnými prostředky. O situaci v zemi
stěžovatel mluvil jen obecně a na přelomu let 2012 a 2013 vlast dobrovolně navštívil. Ve vztahu
ke konfliktům anglofonní a frankofonní části obyvatelstva žalovaný uvedl, že stěžovatel neoznačil
žádné konkrétní obavy z vážné újmy, jež by mu mohla z důvodu uvedených konfliktů ve vlasti
hrozit.
[25] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného ve shodě s městským soudem konstatuje,
že žalovaný řádně posoudil aktuální politickou i bezpečnostní situaci v zemi původu ve vztahu
ke stěžovatelem tvrzeným obavám v případě jeho návratu do Kamerunu. Dospěl přitom
k závěru, s nímž se Nejvyšší správní soud ztotožnil, že ani v důsledku probíhajících konfliktů
mezi anglofonní a frankofonní částí obyvatelstva Kamerunu stěžovateli žádné nebezpečí nehrozí,
pokud se v zemi minimálně od roku 2013 nezdržoval a pokud se doposud nijak politicky
neangažoval. Hrozbou teroristických útoků ze strany skupiny Boko Haram se Nejvyšší správní
soud zabýval například v usnesení ze dne 16. 5. 2017, č. j. 1 Azs 57/2017 - 52, a dále v usnesení
ze dne 14. 3. 2016, č. j. 2 Azs 302/2015 - 49, v nichž ve vztahu k působení uvedené teroristické
organizace v Nigérii formuloval závěr, že nepředstavuje důvod pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a odst. 2 zákona o azylu s ohledem na snahu nigerijské vlády o eliminaci této hrozby
a její lokální povahu. Tyto judikáty je možné použít i ve vztahu k domovské zemi stěžovatele,
v níž je z uvedených důvodů situace týkající se teroristické skupiny Boko Haram obdobná.
[26] Konečně stěžovatelem namítaná snížená dostupnost prostředků legalizace pobytu cizinců
v České republice podle zákona o pobytu cizinců v době pandemie onemocnění Covid-19
nemá pro posouzení splnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany žádný význam.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že jeho ustálená
a vnitřně jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky obsažené v kasační
stížnosti a městský soud se v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu jednotlivých
ustanovení zákona o azylu, který je v judikatuře vyjádřen. Nejvyšší správní soud neshledal
v posuzované věci ani zásadní pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele, ani žádný jiný důvod pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, shledal ji proto ve smyslu
§104a odst. 1 s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[28] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 větu první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[29] Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2 018, č. j. 13 Az 10/2018 - 31,
byl stěžovateli ustanoven zástupcem advokát Mgr. et Bc. Filip Schmidt, LL.M, jehož zastoupení
trvá i v řízení o kasační stížnosti a kterému náleží mimosmluvní odměna a hotové výdaje placené
státem (§35 odst. 10 s. ř. s.). Odměna za zastupování advokátem za řízení o kasační stížnosti byla
určena podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a to za jeden úkon právní služby
poskytnutý stěžovateli v řízení o kasační stížnosti (sepsání kasační stížnosti) ve výši 3.100 Kč.
Náhrada hotových výdajů (režijní paušál) činí podle §13 odst. 4 advokátního tarifu 300 Kč
za tento jeden úkon právní služby. Zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty,
a proto součást nákladů tvoří rovněž tato daň ve výši 714 Kč, tj. 21 % z částky 3.400 Kč
(§35 odst. 10 s. ř. s.). Odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování stěžovatele v řízení
o kasační stížnosti v celkové výši 4.114 Kč bude ustanovenému zástupci vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2021
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu