ECLI:CZ:NSS:2021:4.AZS.390.2020:32
sp. zn. 4 Azs 390/2020 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: L. P. N., zast. Mgr. Ladislavem
Bártou, advokátem, se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalované: Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem Masarykova 930/27,
Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 9. 2020, č. j. KRPU-113734-44/ČJ-2020-
040022-SV-ZZ, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 18. 11. 2020, č. j. 42 A 27/2020 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavovi Bártovi, advokátovi, se sídlem
Purkyňova 787/6, Ostrava, se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů
za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 3.400 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci
rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) byl zadržen orgány Spolkové republiky Německo a následně
předán do České republiky na základě readmisní dohody. Rozhodnutím ze dne 10. 7. 2020,
č. j. KRPU-113734-23/ČJ-2020-040022-SV-ZZ, byl zajištěn za účelem vyhoštění na 90 dnů
ode dne omezení osobní svobody, které nastalo dne 9. 7. 2020 v 10.30 hodin. Rozhodnutím
ze dne 26. 7. 2020, č. j. KRPU-113734-38/ČJ-2020-040022-SV-ZZ, bylo žalobci uloženo správní
vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, v délce tří let. V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaná rozhodla
o prodloužení zajištění žalobce o 90 dnů od uplynutí doby trvání původního zajištění.
[2] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalované žalobu. Namítl, že žalovaná
nedostatečně a nepřezkoumatelně odůvodnila napadené rozhodnutí. Situace žalobce se od doby
prvního zajištění nezměnila a o všech náležitostech, které musela žalovaná vyřídit,
již tato dopředu věděla. Žalovaná nevysvětlila, zda v době původního zajištění nastaly prodlevy
s poskytnutím potřebných údajů ze strany žalobce k ověření jeho totožnosti, nebo jsou zde jiné
problémy, které zabránily ověření totožnosti a vydání náhradního cestovního dokladu,
tedy proč je třeba zajištění prodloužit o stejnou dobu, po jakou trvalo prvotní zajištění.
[3] Krajský soud v Ústí nad Labem shora uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Shledal závěry
žalované ohledně délky doby prodloužení zajištění žalobce za přezkoumatelné a délku
prodloužení doby zajištění za přiměřenou současné situaci. Délkou trvání, o kterou bude zajištění
žalobce prodlouženo, se žalovaná zabývala zejména na straně 9 napadeného rozhodnutí.
Vymezila všechny relevantní úkony, které doposud nebyly učiněny a jsou nezbytné k realizaci
správního vyhoštění žalobce. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se žalovaná
zabývala otázkou, zda je trvání zajištění nezbytné a zejména o jakou dobu je nutné prodloužit
dobu zajištění. Důvod prodlení ověření totožnosti a vystavení náhradního dokladu totožnosti
žalobce spatřovala žalovaná v komplikacích způsobených pandemií Covid-19. Za situace,
kdy následné zajištění přepravních dokladů trvá minimálně dva měsíce a k ověření totožnosti,
která je předpokladem pro zahájení úkonů souvisejících se zajištěním přepravních
dokladů, ještě nedošlo, považoval soud dobu prodloužení zajištění o 90 dnů za zcela přiměřenou,
a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že i opatřování přepravních dokladů může být pandemií
nemoci Covid-19 nepříznivě ovlivněno.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Nesouhlasil se závěry krajského soudu, že žalovaná dostatečně odůvodnila prodloužení jeho
zajištění. Rozhodnutí o prodloužení zajištění není dostatečně individualizováno a nepřesně
reflektuje změny, k nimž došlo, případně nedošlo v době mezi vydáním rozhodnutí o zajištění
a rozhodnutím o prodloužení zajištění. Žalovaná již při vydání původního rozhodnutí o zajištění
disponovala shodnými informacemi jako v době vydání rozhodnutí o prodloužení zajištění, tedy
že stěžovatel nemá cestovní doklad a že bude nutné zajistit na příslušném zastupitelském úřadě
ověření jeho totožnosti a následně požádat o vydání náhradního cestovního dokladu. Žalovaná
rovněž věděla, že bude nutné zajistit eskortu přes dotčený stát a komunikaci s domovským státem
stěžovatele. Také pandemická situace panující ve světě a s tím související opatrný přístup
Vietnamu při přeshraničním styku je skutečností, jež se nijak nezměnila. Pokud by měla doba,
o kterou bylo zajištění stěžovatele prodlouženo, dávat smysl, měla být kratší než doba původní,
nebo měla reflektovat nové události, k nimž došlo od vydání rozhodnutí o zajištění do vydání
rozhodnutí o prodloužení zajištění. Žalovaná však nevysvětlila, zda v době původního zajištění
nastaly prodlevy s poskytnutím potřebných údajů ze strany stěžovatele k ověření jeho totožnosti,
nebo jsou zde jiné problémy, které zabránily ověření totožnosti a vydání náhradního cestovního
dokladu. Za takové problémy přitom nelze považovat epidemiologickou situaci, která
zásadním způsobem ovlivnila realizovatelnost a náročnost stěžovatelova vyhoštění již v době
stěžovatelova zajištění. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na rozsudek NSS ze dne 24. 2. 2020,
č. j. 4 Azs 340/2018 - 28, ve kterém kasační soud zrušil rozhodnutí žalované, jelikož odůvodnila
prodloužení zajištění stejnými okolnostmi jako původní zajištění, aniž by vysvětlila důvod,
proč nestačila původní doba k obstarání všech potřebných dokladů k realizaci správního
vyhoštění.
[5] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti rekapitulovala průběh správního řízení.
Dále uvedla, že v napadeném rozhodnutí vysvětlila, jaké úkony bude nutno v rámci správního
vyhoštění stěžovatele provést, přičemž v důsledku pandemie Covid-19 nemohlo zatím dojít
k ověření totožnosti stěžovatele. Vysvětlila, proč prodloužila zajištění o 90 dnů, kdy v rámci této
doby mělo dojít právě k ověření totožnosti a následnému vystavení náhradního cestovního
dokladu stěžovatele. Dodala, že vyhoštění stěžovatele bylo realizováno dne 17. 12. 2020.
III. Posouzení kasační stížnosti
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Podstatou kasační stížnosti je námitka, že žalovaná o všech krocích, které bude nutno
v rámci správního vyhoštění provést, věděla již v době rozhodování o původním zajištění
stěžovatele; rovněž existence pandemie Covid-19 jí měla být známa. Pokud těmito skutečnostmi
odůvodnila rozhodnutí o prodloužení zajištění, nelze takové odůvodnění považovat
za dostatečné.
[9] Nejvyšší správní soud považuje tuto jedinou námitku za nedůvodnou. Z odůvodnění
napadeného rozhodnutí (zejm. s. 9 napadeného rozhodnutí) je evidentní, že nutnost prodloužení
původní doby zajištění žalovaná odůvodnila zpomalením jednotlivých fází vyhošťovacího
procesu, ke kterému mělo dojít právě v důsledku pandemie Covid-19. Jak přitom uvedl
kasační soud již v rozsudku ze dne 21. 4. 2021, č. j. 8 Azs 305/2020 - 33 , na jehož závěry
lze nyní pro podobnost posuzovaného případu odkázat, „[j]e pochopitelné, že epidemická situace
se vyvíjí, a proto je téměř nemožné předem odhadnout, jak budou státy reagovat a zavádět různá opatření, která
prodlouží kroky nezbytné k vyřízení potřebných dokladů (identifikace osoby stěžovatele a opatření cestovních
dokladů od úřadů ve Vietnamu) k realizaci správního vyhoštění.“
[10] Doba původního zajištění přitom nebyla odůvodněna trvající pandemií nemoci Covid-19.
Tuto stanovila žalovaná na základě předpokládaného standardního postupu při realizaci
vyhoštění, pokud by nenastalo nenadálé zdržení z důvodu nepředpokládaných okolností.
Nelze přehlédnout, že tak učinila v červenci 2020, kdy se zdála být situace ohledně pandemie
nemoci Covid-19 v mnoha směrech stabilizována. Prodloužení jednotlivých fází vedoucích
k realizaci vyhoštění (žádost o ověření totožnosti a vydání náhradního dokladu, obdržení
cestovního dokladu, obstarání letenky a eskorty, komunikace se státem původu o převzetí
cizince) z důvodu trvající pandemie zohlednila až v rozhodnutí o prodloužení zajištění,
jak je ostatně zdůrazněno výše, což však kasační soud nepovažuje za vadu (srov. výše citovaný
rozsudek NSS sp. zn. 8 Azs 305/2020). Naopak se jedná o reflexi nově nastalých okolností,
po kterých stěžovatel „volal“ v kasační stížnosti. Není tedy pravdou, že by žalovaná nepostavila
závěr o důvodnosti prodloužení doby původního zajištění na nových skutečnostech.
I kdyby však žalovaná odůvodnila závěr o nutnosti prodloužení doby zajištění shodnými
okolnostmi jako v případě původního zajištění, mohl by být takový postup ve světle výše
uvedených okolností posuzovaného případu zákonný. Názor stěžovatele, že důvody prodloužení
doby zajištění musí být vždy odlišné od důvodů původního zajištění, je mylný. Jak totiž
konstatoval kasační soud například v rozsudku ze dne 29. 3. 2019, č. j. 4 Azs 5/2019 - 24, „důvody
pro zajištění i pro jeho prodloužení mohou být stejné v situaci, kdy důvody zajištění přetrvávají, a zajištění
je prodlužováno z důvodu delšího času potřebného k provedení administrativních úkonů. Tak tomu
bylo i v posuzované věci. Skutečnost, že prvotní rozhodnutí o zajištění a rozhodnutí o prodloužení zajištění
je postaveno na stejných důvodech, proto neznamená, že žalovaná v rozhodnutí o prodloužení zajištění
pouze mechanicky převzala odůvodnění primárního zajištění, jak tvrdí stěžovatel v kasační stížnosti, a nezakládá
vadu rozhodnutí žalované.“
[11] Závěrem zdejší soud dodává, že stěžovatelem vzpomínaný rozsudek NSS
sp. zn. 4 Azs 340/2018 na nyní posuzovanou věc nedopadá. Čtvrtý senát zrušil rozhodnutí
o prodloužení zajištění, jelikož žalovaná „vůbec nevysvětlila, zda v mezidobí (tj. v době původního zajištění)
nastaly prodlevy s poskytnutím potřebných údajů ze strany cizince k ověření jeho totožnosti, nebo jsou zde jiné
problémy, které zabránily ověření totožnosti a vydání náhradního cestovního dokladu v původně předpokládané
době 40-60 dnů (která ale uplynula již v době původního zajištění), tedy proč je třeba zajištění prodloužit
o stejnou dobu, po jakou trvalo prvotní zajištění.“ Jak již bylo výše nastíněno, žalovaná
v přezkoumávaném rozhodnutí uvedla, že oproti původně předpokládaným lhůtám pro ověření
totožnosti stěžovatele a zajištění náhradního cestovního dokladu nastaly prodlevy z důvodu
pandemie Covid-19. Ve světle výše uvedené judikatury tak žalovaná dostatečným způsobem
předestřela důvody zpomalení jednotlivých fází vyhošťovacího řízení a z toho plynoucí nutnosti
prodloužení zajištění stěžovatele.
IV. Závěr a náklady řízení
[12] Uplatněné důvody kasační stížnosti tak nebyly zjištěny, a Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[13] Současně v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch
a žalované v něm žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
[14] Odměna zástupce stěžovatele Mgr. Ladislava Bárty, advokáta, který
byl stěžovateli k jeho žádosti ustanoven usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 2. 11. 2020, č. j. 42 A 27/2020 - 20, byla stanovena za jeden úkon právní služby, tj. kasační
stížnost včetně doplnění ze dne 15. 1. 2021 podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Zástupci stěžovatele tak náleží odměna
3.100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], a náhrada hotových výdajů
ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tady náleží zástupci stěžovatele odměna
a náhrada hotových výdajů 3.400 Kč. Tato mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení stěžovatele
nese stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. června 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu