ECLI:CZ:NSS:2021:4.AZS.405.2020:47
sp. zn. 4 Azs 405/2020 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: L. T. T., zast. Mgr. Petrem
Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 21. 6. 2018, č. j. MV-145320-4/SO-2017, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2020, č. j. 30 A 190/2018 – 70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila
rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „ministerstvo“),
ze dne 11. 10. 2017, č. j. OAM-9447-21/DP-2017, jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně
o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem „podnikání – OSVČ“,
neboť činnost žalobkyně není podnikáním, nýbrž vykazuje znaky závislé práce a prokázaný
výkon nelegální práce žalobkyně od roku 2009 po dobu povoleného pobytu tvoří závažnou
překážku k dalšímu pobytu žalobkyně na území.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu, v níž namítala, že žalovaná
se dopustila zásadních chyb v aplikaci a výkladu právních norem. Dovozovat závěry o povaze
činnosti žalobkyně pouze z jejího výslechu, považuje žalobkyně za nepostačující a neodpovídající
povinnosti správního orgánu k řádnému zjištění stavu věci v nezbytném rozsahu podle §3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Žalobkyně upozornila, že její činnost vykonávaná od roku
2009 nikdy nebyla co do legálnosti zpochybněna Státním úřadem inspekce práce, naopak
bylo žalobkyni povolení k dlouhodobému pobytu opakovaně prodlužováno. Rozhodnutí
žalované tak představuje zásadní zásah do právní jistoty stěžovatelky. Bylo proto přinejmenším
vhodné provést další šetření, což však žalovaná bez náležitého odůvodnění neučinila,
ani si od žalobkyně nevyžádala další dokumenty, což činí její rozhodnutí nepřezkoumatelným.
[3] Žalovaná z vlastní iniciativy bez hlubší analýzy vyvozuje nejen závěry o nelegální práci
žalobkyně, ale také o definičním rámci tzv. „švarc systému“, kam případ žalobkyně s vágní
argumentací řadí. Ve vztahu mezi žalobkyní a společností AMEPOL Capital s.r.o. (dále
též „AMEPOL“) není dán vztah nadřízenosti a podřízenosti, podmínky si obě strany smlouvy
o dílo stanovují po vzájemné dohodě. Skutečnost, že AMEPOL eviduje žalobkyni příchody
a odchody o ničem zásadním nevypovídá, krom toho, že žalobkyně využila nabídky AMEPOLu
k poskytnutí pracovního prostoru pro výkon díla. Na subdodávkách pracuje žalobkyně
zcela samostatně.
[4] Porušení §89 a §68 odst. 3 správního řádu spatřuje žalobkyně v nedostatečném
vypořádání svých námitek proti úvahám ministerstva ohledně přiměřenosti zásahu do jejího
soukromého a rodinného života. Nelze hovořit o tom, že se správní orgán pokusil zjistit skutečný
stav věci mající vazbu na §174a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), což představuje
porušení §3 správního řádu.
[5] Krajský soud v Plzni nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. Konstatoval, že správní
orgány při posouzení věci vycházely nejen z výpovědi žalobkyně podle §169 odst. 2 věty prvé
zákona o pobytu cizinců, ale i z dalších podkladů (faktury, smlouvy). Faktický stav byl prokázán
jasnou a srozumitelnou výpovědí žalobkyně. Na pokladě této výpovědi nelze dospět k jinému
závěru, než ke kterému dospěly správní orgány, tedy že nebyl naplněn jeden ze znaků podnikání,
a to znak samostatnosti, resp. vlastní odpovědnosti. Ze způsobu, jakým žalobkyně při výslechu
popsala svou pracovní aktivitu, je zřejmé, že fakticky nevykonávala činnost, která
by splňovala všechny podstatné rysy podnikání, byť formálně tuto činnost jako podnikání
vykazovala. Skutkový stav byl zjištěn v souladu s §3 správního řádu. Žalobkyně sama
nepředložila žádná tvrzení, event. nenavrhla jiné relevantní důkazní prostředky, kterými by mohla
podpořit svoji argumentaci odlišnou od správních orgánů.
[6] Ministerstvo přistoupilo stran závěru o nelegální práci žalobkyně k podrobnému rozboru,
na základě kterého dospělo ke správnému závěru o nelegální práci žalobkyně, přičemž úsudek
o tom si mohlo učinit samo. Nepostupovalo tedy bez hlubší analýzy, jak tvrdí žalobkyně.
S přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem výkonu činnosti žalobkyně, který žalovaná
označila za nelegální práci, je výkon nelegální práce právě takové intenzity, k níž lze jako k jiné
závažné překážce přihlížet. Soud nepřisvědčil ani námitce zásahu do právní jistoty žalobkyně.
[7] Nedůvodnými krajský soud shledal i námitky stran porušení §89 a §68 odst. 3 správního
řádu. Stran přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně
správní orgány vyšly především ze základních faktů, které krajský soud popsal, a konstatoval,
že správním orgánům nelze vytknout, že by přiměřenost dostatečně nezkoumaly. Následně
krajský soud uzavřel, že dopad rozhodnutí správních orgánů do soukromého a rodinného života
stěžovatelky není nepřiměřený.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[8] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
kasační stížnost. Namítala, že krajský soud nesprávně posoudil činnost vykonávanou
stěžovatelkou jako závislou práci namísto podnikání. Napadený rozsudek je proto nezákonný,
neboť nebyly splněny podmínky pro zamítnutí žádosti stěžovatelky z důvodu neplnění účelu
povoleného dlouhodobého pobytu. Podle stěžovatelky ministerstvo nezjistilo skutkový stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, zejména zda se stěžovatelka vůbec dopustila vytýkaného
protiprávního jednání. Správní orgán nesprávně akcentoval pouze skutečnosti jevící
se v neprospěch stěžovatelky, a naopak hrubě podcenil či dokonce ignoroval důkazy
a skutečnosti svědčící v její prospěch. Hodnotil tedy důkazy selektivně v neprospěch stěžovatelky
a mylně vyhodnotil, že se stěžovatelka dopustila nelegální práce. Správní orgán si neobstaral
prakticky žádné důkazní prostředky na podporu svých tvrzení, vychází pouze z protokolu
o výslechu stěžovatelky, který je naprosto nedostatečný. Stěžovatelka nebyla při výslechu právně
zastoupena, proto se jeví jako zcela nedostatečné, že se správní orgán ani nepokusil ověřit
si stěžovatelkou uvedené informace, které byly správními orgány při vydání rozhodnutí účelově
interpretovány v její neprospěch. Stěžovatelka v rámci správního řízení doložila listinné důkazy,
které samy o sobě dostatečně prokazovaly výkon její podnikatelské činnosti (zejm. faktury,
smlouvy o dílo, smlouvy o podnájmu nebytových prostor a pracovních prostředků).
[9] Stěžovatelka podnikatelskou činnost vykonává od roku 2009 a její legálnost nebyla nikdy
zpochybněna Státní úřadem inspekce práce, naopak bylo stěžovatelce povolení k dlouhodobému
pobytu opakovaně prodlužováno. Za účelem náležitého posouzení povahy činnosti cizince
je nutné vnímat tuto činnost komplexně a posoudit ji z hlediska naplnění veškerých definičních
znaků podnikání či naopak závislé činnosti. Až na základě takto provedené analýzy je možné
dospět k závěru o povaze této činnosti, zda se jedná spíše o závislou práci nebo podnikání.
Takové posouzení činnosti stěžovatelky ale krajským soudem ani správními orgány nebylo
provedeno.
[10] Správní orgány argumentují nesplněním dvou znaků podnikání, a to samostatností
výkonu činnosti a jejím výkonem na vlastní odpovědnost. Stěžovatelka však tvrdí, že správní
orgány by k tomuto závěru nemohly dojít, pokud by situaci prošetřily hlouběji než toliko jejím
výslechem. Z výslechu stěžovatelky vyplývá, že na subdodávkách pracuje zcela samostatně, volí
si nástroje k provedení daného díla, opatřila si pracovní oděv i jiné věci potřebné k provedení
díla. Za absurdní stěžovatelka považuje, že napadené rozhodnutí vyvozuje její neodpovědnost
za dílo tím, že obdržela pokyny k výkonu práce, když tyto pokyny zcela explicitně předpokládá
§2592 občanského zákoníku. Bezproblémová, plynulá, spolupráce mezi stranami smlouvy
nemůže svědčit o tom, že je jedna ze stran druhé podřízena. Skutečnost, že společnost AMEPOL
eviduje příchody a odchody stěžovatelky o ničem zásadním nevypovídá, krom toho,
že stěžovatelka využila nabídky uvedené společnosti k poskytnutí pracovního prostoru pro výkon
díla, což doložila řádně uzavřenou smlouvou o podnájmu nebytových prostor. Dále se smluvní
strany dohodly, že nejpohodlnějšími podmínkami pro výkon jejich spolupráce bude výkon
činnosti v pracovní době společnosti. Takováto preference na základě domluvy obou stran
je zcela v souladu se zákonem. Nebylo tak prokázáno, že činnost stěžovatelky není podnikáním,
ale závislou činností. I kdyby činnost stěžovatelky vykazovala rysy závislé práce, není možné
ji považovat za natolik závažné ohrožení veřejného zájmu, aby ji bylo možné podřadit
pod neurčitý právní pojem jiná závažná překážka pobytu cizince na území. V této souvislosti
stěžovatelka odkázala na závěry uvedené v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017,
sp. zn. 48 A 45/2015. Jen stěží si lze představit, že výkonem manuální práce na základě smlouvy
o dílo se společností AMEPOL může stěžovatelka natolik ohrozit veřejný zájem, aby toto jednání
dosahovalo intenzity jiné závažné překážky pobytu cizince na území. Činnost stěžovatelky
je naopak společensky prospěšná v tom ohledu, že plní řádně své povinnosti jako podnikatel,
odvádí daně i veškeré odvody. Žádost stěžovatelky tak byla zamítnuta na základě chybné
interpretace a aplikace pojmu jiná závažná překážka pobytu cizince na území.
[11] Stěžovatelka dále namítla, že se krajský soud nedostatečně a nesprávně vypořádal
s námitkou směřující proti nepřiměřenosti napadených správních rozhodnutí co do jejich dopadů
do soukromého a rodinného života stěžovatelky. V této souvislosti zmínila, že na území České
republiky žije přes 10 let, považuje ji za svůj domov, a proto zde také zahájila své ekonomické
aktivity. Neumožnění stěžovatelce setrvat na území, potažmo ji přinutit vycestovat,
by bylo zásadním zásahem do jejích ekonomických aktivit. Ukončením podnikatelské činnosti
přijde stěžovatelka o zdroj obživy.
[12] Rozhodnutí správních orgánů a následně i krajského soudu jsou nepřezkoumatelná,
nezabývala se veškerými hledisky k posouzení přiměřenosti dopadů nejen k osobě stěžovatelky,
tak také jejích rodinných příslušníků. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na rozsudek NSS
ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 - 47. Žalovaný se spokojil pouze s tvrzením, že rozhodnutí
nemůže být nepřiměřené, pokud celá rodina stěžovatelky pobývá ve Vietnamu a rezignoval
na zjištění skutkového stavu ve smyslu §3 správního řádu. Nijak nezjišťoval pevnost, intenzitu
vazeb stěžovatelky s rodinou ve Vietnamu ani jejich možnou materiální závislost na stěžovatelce
a její podnikatelské činnosti.
[13] Stěžovatelka dále žalované i krajskému soudu vytkla, že posoudily přiměřenost
dopadu rozhodnutí pouze vzhledem k dopadům do rodinného života stěžovatelky
a nijak se už nezabývaly dopady rozhodnutí do soukromého života stěžovatelky a přiměřenost
takového dopadu neodůvodnily. Stěžovatelka si za dobu svého pobytu na území České republiky
vytvořila hluboké sociální a ekonomické vazby, přivykla si místnímu způsobu života i prostředí
a zároveň byly výrazně oslabeny její vazby na zemi původu.
[14] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s napadeným rozsudkem
krajského soudu.
III. Posouzení kasační stížnosti
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Podle §44a odst. 3 věty druhé zákona o pobytu cizinců ve znění rozhodném pro řízení o
žádosti stěžovatelky platí, že na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se §35 odst. 2 a 3,
§36 a §46 odst. 3 a 7 vztahují obdobně.
[18] Podle §35 odst. 3 zákona o pobytu cizinců dobu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90
dnů nelze prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza (§37).
[19] Podle §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost víza k pobytu
nad 90 dnů, jestliže cizinec neplní na území účel, pro který bylo vízum uděleno.
[20] Podle §37 odst. 2 písm. b) téhož zákona ministerstvo dále zruší platnost víza k pobytu
nad 90 dnů, jestliže cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza, za podmínky, že důsledky
tohoto rozhodnutí budou přiměřené důvodu pro zrušení platnosti víza. Při posuzování přiměřenosti ministerstvo
přihlíží zejména k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života.
[21] Podle §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí
podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku
pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry,
společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
[22] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že krajský soud nesprávně posoudil činnost,
kterou vykonávala, jako závislou práci namísto podnikání. Nejvyšší správní soud
k této námitce z obsahu správního spisu zjistil, že stěžovatelka na výzvu ministerstva
k prokázání provozování živnosti nebo výkonu jiné podnikatelské činnosti ze dne 23. 6. 2017,
č. j. OAM-9447-12/DP-2017, předložila smlouvu o podnájmu nebytových prostor a pracovních
prostředků ze dne 2. 1. 2017, jejímž předmětem je přenechání části prostor sloužících
k podnikání a pracovních prostředků společností AMEPOL (nájemce) stěžovatelce
(podnájemkyni), smlouvu o dílo ze dne 2. 1. 2016 mezi společností AMEPOL
jakožto objednatelem a stěžovatelkou jakožto zhotovitelem, jejímž předmětem jsou montážní
a kompletační práce, které budou upřesněny ústní dohodou. Stěžovatelka dále předložila faktury
za poskytování technických služeb u společnosti Witte Nejdek s. r. o. vystavené v lednu, a květnu
až prosinci 2016 a v lednu až červnu 2017, na nichž je jako odběratel uvedena společnost
AMEPOL a jako dodavatel stěžovatelka.
[23] Ve své výpovědi ve správním řízení zachycené v protokolu ze dne 9. 8. 2017, č. j. OAM-
9447-19/DP-2017, stěžovatelka uvedla, že přicestovala v květnu 2008 za účelem zaměstnání.
Nejprve přijela do Mariánských lázní, kde byla 10 dní, ale její původní zaměstnavatel se dostal do
konkursu, a tak stěžovatelku převedli pracovat do Witte Nejdek, kde je doposud. V průběhu krize
v roce 2009 stěžovatelce společnost doporučila, aby si změnila účel ze zaměstnání na podnikání,
s čímž stěžovatelka dobrovolně souhlasila. Stěžovatelka dále popsala, že pracuje pro společnost
AMEPOL, se kterou má uzavřenou smlouvu o dílo. Tato společnost má v nájmu prostor
v továrně a stěžovatelka tam vykonává práci pro společnost Witte Nejdek. Opravuje výrobky
neodpovídající normě. Pracuje v areálu Witte Nejdek u stolu v prvním patře. Každý si pro sebe
musí opatřit pracovní oděv. Od společnosti dostali ruční nářadí. Výrobky přiváží zdvižným
vozíkem a pak je odváží někdo ze společnosti Witte Nejdek. Stěžovatelka dělá vše, co po ní
společnost požaduje. Je zde zodpovědná osoba společnosti AMEPOL, která jim zadává práci.
Odměnu za odvedenou práci dostává stěžovatelka podle počtu výrobků, přičemž cena za kus se
liší. Ke každému výrobku dostane stěžovatelka lísteček, kam napíše počet dobrých a špatných
kusů. Duplikát lístečku odevzdává vedoucímu směny. Zástupce společnosti AMEPOL pak
připraví fakturu. Faktury jsou vystavovány jednou za měsíc. Peníze posílá AMEPOL na účet.
Ubytování má stěžovatelka od společnosti AMEPOL a náklady na něj jí strhávají. Pokud je
hodně práce, pracuje stěžovatelka i dvě směny, jinak pouze jednu. Pracuje od 6 hodin ráno do 6
hodin večer, pokud je hodně práce, jinak pouze od 6 hodin ráno do 2 hodin odpoledne. Jeden
týden má denní směnu a jeden týden noční směnu. Pracovní dobu určuje společnost AMEPOL.
Každý má svojí kartu, kterou si pípá u vrátnice a elektronicky se zaznamenává příchod a odchod.
Kartu má stěžovatelka od společnosti AMEPOL. Každý pracovník má svůj stůl. Pokud si
stěžovatelka chce vzít dovolenou, musí to hlásit společnosti AMEPOL. V průběhu svého pobytu
ve Vietnamu od 25. 1. 2016 do 25. 3. 2016 měla stěžovatelka neplacenou dovolenou. Nestalo se,
že by stěžovatelka dovolenou nedostala, ale vždy ji musí hlásit tak tři týdny dopředu. Se
společností AMEPOL má stěžovatelka uzavřenou pouze smlouvu o dílo a smlouvu o podnájmu
nebytových prostor. Stěžovatelka předložila veškeré doklady, které má k dispozici. Dále uvedla,
že na území České republiky nemá rodinné příslušníky. Ve Vietnamu má rodiče, sourozence,
manžela a děti. Celá rodina pracuje v zemědělství jako rolníci. Děti jsou vystudované, ale zatím
nemají práci. Manžel pracuje v zemědělství. Žijí v jedné vesnici, každý ve vlastním domě.
Závěrem stěžovatelka zmínila, že si nepamatuje přesné datum změny účelu ze zaměstnání na
podnikání.
[24] Podnikání definuje §420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
tak, že kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost
živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení
zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Aby se jednalo o podnikání, musí
být naplněny kumulativně pojmové znaky podnikání (samostatná, soustavná činnost za účelem
dosažení zisku, vykonávaná na vlastní účet a odpovědnost). Z výše uvedených skutečností
je zřejmé, že stěžovatelka popsanou pracovní činnost vykonává soustavně a za účelem dosažení
příjmu (zisku). Podle Nejvyššího správního soudu však absentuje znak samostatnosti a vlastní
odpovědnosti, neboť podle výpovědi stěžovatelky je jí práce přidělována zástupcem společnosti
AMEPOL, je vykonávána v režimu směn, pracovní dobu i náplň práce ji určuje společnost
AMEPOL, stěžovatelka pracuje pouze pro tuto společnost, faktury za práci provedenou
stěžovatelkou nevystavuje stěžovatelka, ale společnost AMEPOL, pracovní doba je evidována,
pokud si stěžovatelka chce vzít dovolenou, musí to ohlásit, a stěžovatelka rovněž od uvedené
společnosti obdržela pracovní prostředky. Stěžovatelka si tak neurčovala obsah své pracovní
činnosti a práci vykonávala podle časových potřeb společnosti AMEPOL. Nerozhoduje
tudíž samostatně a na vlastní odpovědnost o náplni a způsobu své práce a docházce. Fakticky
tak je stěžovatelka řízena společností AMEPOL, který vůči ní vystupuje jako zaměstnavatel
v nadřazeném postavení. O správnosti tohoto závěru je Nejvyšší správní soud přesvědčen také
vzhledem k tomu, že stěžovatelka často odpovídala v množném čísle, z čehož je patrné,
že stejnou práci jako ona vykonává řada dalších pracovníků, tj. v případě stěžovatelky se nejedná
o individuální, nezávislou pracovní činnost na vlastní odpovědnost, ale stěžovatelka je jedním
z mnoha pracovníků vykonávajících tutéž práci v továrně a také s ohledem na stěžovatelkou
zmíněnou skutečnost, že si již dříve změnila účel ze zaměstnání na podnikání, přičemž z kontextu
výpovědi stěžovatelky je zřejmé, že vykonává typově stejnou pracovní činnost.
[25] Závěr krajského soudu i žalované, že v případě stěžovatelky se nejednalo o podnikání,
je tudíž zcela správný. Stěžovatelkou předložené smlouvy na tomto závěru nic nemění,
neboť nijak nevyvrací stěžovatelkou popsaný skutkový stav. Formální doklady (faktury, smlouva
o dílo, smlouva o podnájmu nebytových prostor a pracovních prostředků), na které stěžovatelka
poukazuje v kasační stížnosti, samy o sobě podnikatelskou činnost nedokládají a nevyvrací výše
uvedenou výpověď stěžovatelky, v níž popisuje, jakým způsobem fakticky vykonává pracovní
činnost. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na rozsudek zdejšího soudu
ze dne 6. 5. 2020, č. j. 10 Azs 351/2019 – 36, v němž vyslovil, že „pro posouzení věci není rozhodné,
jak stěžovatel svou výdělečnou aktivitu označoval či formálně vykazoval, ale co bylo její podstatou. Z hlediska
posouzení splnění podmínek práce stěžovatele jako OSVČ bylo nezbytné, aby podnikání bylo realizováno
i fakticky. V případě povolení k pobytu za účelem podnikání nestačí, aby byl cizinec pouze formálně zapsán
do příslušných rejstříků, ale je třeba trvat na faktickém vykonávání podnikatelské činnosti (viz rozsudky NSS
ze dne 27. 12. 2011, čj. 7 As 82/2011-81, a ze dne 24. 3. 2011, čj. 9 As 80/2010-200).“
[26] Ani argumentace stěžovatelky, že na subdodávkách pracuje zcela samostatně, volí
si nástroje k provedení daného díla, opatřila si pracovní oděv i jiné věci potřebné k provedení
díla, nevyvrací, že její pracovní činnost nepředstavuje podnikání, protože samostatná práce
na přidělené práci a volba nástrojů k provedení daného díla sama o sobě neznamená, že se jedná
o podnikání. Pro lepší názornost lze uvést např. zaměstnance autoservisu, který také při opravě
motorového vozidla pracuje samostatně a volí si nástroje k provedení daného díla. Stejně
tak skutečnost, že si stěžovatelka opatřila některé nástroje, protože jí ty přidělené společností
AMEPOL nevyhovují, neznamená, že její pracovní činnost pro tuto společnost byla podnikáním.
[27] K poukazu stěžovatelky na příkazy objednatele ohledně provádění díla zmíněné v §2592
občanského zákoníku Nejvyšší správní soud konstatuje, že o takovéto pokyny se v posuzované
věci nejednalo, neboť z výpovědi stěžovatelky je zřejmé, že její pracovní činnost nepředstavuje
provádění díla podle smlouvy o dílo dle občanského zákoníku, ale jedná se o opakující se činnost
zaměstnance vykonávanou ve směnném provozu, kterou jí přiděloval zástupce společnosti
AMEPOL. Na rozdíl od stěžovatelky má Nejvyšší správní soud za to, že evidence docházky
stěžovatelky představuje zásadní skutečnost svědčící o tom, že pracovní činnost stěžovatelky není
možné označit jako podnikání, neboť jednak svědčí o nadřízeném vztahu společnosti AMEPOL
vůči stěžovatelce a dále je jedním z typických rysů zaměstnaneckého pracovního poměru.
[28] Vzhledem k tomu, že ministerstvo vyzvalo stěžovatelku k předložení dokladů
prokazujících provozování živnosti nebo výkonu jiné podnikatelské činnosti, na kterou
stěžovatelka reagovala předložením výše uvedených dokladů, a stěžovatelka při svém výslechu
uvedla, že již žádnými dalšími podklady nedisponuje, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že ministerstvo při zjišťování skutkového stavu nepochybilo, a nedošlo tudíž ke stěžovatelkou
namítanému porušení §3 správního řádu. Přisvědčit proto nelze ani námitce stěžovatelky,
že správní orgán si neobstaral prakticky žádné důkazní prostředky na podporu svých tvrzení.
[29] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce, že žalovaná vychází pouze z protokolu
o výslechu stěžovatelky, který je naprosto nedostatečný a vůbec neodpovídá požadavkům
správního řízení. Protokol splňuje veškeré formální náležitosti stanovené §18 odst. 2 a 3
správního řádu, je v něm uvedeno, v jaké věci je pořizován, kdo je vyslýchán, datum a čas
provedení výslechu, místo, údaje o oprávněné úřední osobě provádějící výslech, údaje o dalších
osobách přítomných výslechu. Stěžovatelka byla za účasti tlumočníka před provedením výslechu
řádně poučena o svých právech a po provedení výslechu seznámena s obsahem protokolu; svůj
souhlas s jeho obsahem stvrdila podpisem, stejně jako ostatní přítomné osoby. Do protokolu
popsala svou pracovní činnost. Stěžovatelkou zmiňovaná skutečnost, že nebyla při výslechu
zastoupena, nemá za následek, že by skutečnosti uvedené stěžovatelkou byly nevěrohodné
či jinak nesprávné. Při výslechu stěžovatelky byl přítomen tlumočník, což vylučuje i případné
nedorozumění a nepřesnosti v důsledku jazykové bariéry. Správní orgány tudíž nepochybily,
když z výpovědi stěžovatelky při posouzení věci vycházely.
[30] Skutečnost, že správní orgány svá rozhodnutí založily především na skutečnostech
uvedených stěžovatelkou při výslechu, nemá za následek nezákonnost jejich rozhodnutí. Výslech
účastníka řízení představuje v souladu s §169j zákona o pobytu cizinců přípustný důkaz
(viz krajským soudem citované rozsudky NSS ze dne 16. 10. 2017, č. j. 6 Azs 302/2017 – 27,
ze dne 16. 5. 2018, č. j. 7 Azs 78/2018 – 46, a ze dne 9. 10. 2019, č. j. 10 Azs 250/2019 – 25).
Pokud správní orgán dospěje k závěru, že skutečnosti uvedené účastníkem řízení při výslechu
jsou postačující pro zamítnutí žádosti, nepředstavuje to bez dalšího vadný postup. Jak již zdejší
soud konstatoval v bodech 22 a 23 rozsudku ze dne 21. 10. 2020, č. j. 6 Azs 174/2020 – 42,
„výslech účastníka řízení tudíž může být, v závislosti na dalších okolnostech případu, dostačujícím podkladem
pro rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2020, č. j. 1 Azs 72/2020 –
38). Řízení o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu je současně řízením o žádosti, v němž je
účastník řízení povinen tvrdit správnímu orgánu všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci. Stěžovatel
při výslechu popsal svou dosavadní činnost způsobem, který vylučuje naplnění účelu, pro nějž mu byl pobyt povolen.
Správním orgánům proto nelze klást k tíži, že při rozhodování vycházely právě z tvrzení stěžovatele, která uvedl
při výslechu.“
[31] Stěžovatelka dále upozornila, že podnikatelskou činnost vykonává od roku 2009, její
legálnost nebyla nikdy zpochybněna, a naopak bylo stěžovatelce povolení k dlouhodobému
pobytu opakovaně prodlužováno. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že žalovaná vyhovění
předchozím žádostem stěžovatelky o prodloužení dlouhodobého pobytu vysvětlila tím,
že do předchozích žádostí stěžovatelka dokládala pouze zákonné náležitosti, jako je výpis
z živnostenského rejstříku a platební výměr, ze kterých nebylo možné poznat, jak konkrétně
podniká. Až u této žádosti ministerstvo podle §103 písm. s) zákona o pobytu cizinců
stěžovatelku vyzvalo k prokázání živnosti nebo jiné podnikatelské činnosti. Předchozím
postupem správních orgánů, které se povahou pracovní činnosti stěžovatelky v podstatě
nezabývaly, tudíž nemohlo stěžovatelce vzniknout legitimní očekávání ohledně posouzení její
pracovní činnosti. Pro úplnost Nejvyšší správní soud poukazuje na rozsudek zdejšího soudu
ze dne 24. 7. 2019, č. j. 6 Azs 373/2018-30, v němž judikoval, že „při posuzování otázky, zda cizinec
plní účel povoleného pobytu, je správní orgán rozhodující ve věcech pobytu cizinců oprávněn sám hodnotit charakter
vykonávané výdělečné činnosti cizince (podnikání nebo závislá práce) a činit si o této otázce vlastní úsudek
bez nutnosti obracet se dle §57 odst. 1 písm. a) správního řádu s podnětem k zahájení řízení na příslušný
správní orgán rozhodující ve věcech zaměstnanosti.“
[32] Důvodná není ani námitka, že žalovaná nesprávně akceptovala pouze skutečnosti jevící
se v neprospěch stěžovatelky, a naopak hrubě podcenila či dokonce ignorovala důkazy
a skutečnosti svědčící v její prospěch. Z rozhodnutí správních orgánů je totiž zřejmé, že důkazy
vyhodnotily jednotlivě i v souvislostech, korektně a nikoli tendenčně. Stěžovatelka ostatně
konkrétně neuvádí žádné důkazy, které správní orgány hrubě podcenily či ignorovaly. Neobstojí
ani tvrzení stěžovatelky, že krajským soudem ani správními orgány nebylo provedeno komplexní
posouzení a analýza činnosti stěžovatelky, neboť z kasační stížností napadeného rozsudku
i rozhodnutí správních orgánů, zejména pak z rozhodnutí ministerstva, vyplývá, že povahu
pracovní činnosti stěžovatelky hodnotily řádně a v souvislostech.
[33] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani argumentaci stěžovatelky, že i kdyby její činnost
vykazovala rysy závislé práce, není možné to považovat za závažné ohrožení veřejného zájmu
podřaditelné pod neurčitý právní pojem jiná závažná překážka pobytu cizince na území.
Jak vyplývá např. z rozsudku zdejšího soudu ze dne 16. 5. 2018, č. j. 10 Azs 197/2017-53, bod 12,
či rozsudku ze dne 6. 5. 2020, č. j. 10 Azs 351/2019 – 36, bod 21, skutečnost, že stěžovatelka
v době platnosti předchozího povolení prokazatelně neplnila jeho účel a obcházela zákon
o zaměstnanosti tím, že vykonávala závislou práci bez platného povolení k zaměstnání, lze jistě
podřadit pod pojem jiná závažná překážka ve smyslu §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu
cizinců. K poukazu stěžovatelky na závěry uvedené v rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 48 A 45/2015, v němž mimo jiné uvedl, že naposledy uvedené
ustanovení zákona o pobytu cizinců směřuje k ochraně veřejného zájmu, Nejvyšší správní soud
konstatuje, že tímto veřejným zájmem je v posuzované věci právě ochrana trhu práce v České
republice. Přesvědčení stěžovatelky o tom, že její pracovní činnost nepředstavuje ohrožení
veřejného zájmu a nedosahuje intenzity jiné závažné překážky pobytu na území, nevyvrací výše
uvedené závěry vyplývající z judikatury správních soudů. Odvádění daní a odvodů je povinností
všech cizinců vykonávajících v České republice výdělečnou činnost a nemůže samo o sobě vést
k toleranci vůči porušování povinností cizince v oblasti cizineckého práva a zaměstnanosti.
[34] Se skutečností, že stěžovatelka na území České republiky žije více než 10 let, se krajský
soud vypořádal. Konstatoval, že délku pobytu stěžovatelky je třeba zohlednit, avšak v kontextu
ostatních skutečností, které se posuzují v souvislosti s přiměřeností dopadu rozhodnutí
do rodinného a osobního života. Krajský soud v napadeném rozsudku mimo jiné zmínil,
že stěžovatelka vazby s domovskou zemí nezpřetrhala a rodinu navštěvuje, přičemž většinu
života prožila v domovské zemi a netvrdí existující vazby na území České republiky.
Nelze proto přisvědčit stěžovatelce, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s námitkou
směřující proti nepřiměřenosti zásahu napadených správních rozhodnutí do jejího soukromého
a rodinného života. Nejvyšší správní soud má pochopení pro to, že stěžovatelka zamítnutí
své žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu vnímá
po takto dlouhé době, kdy pracovala na území České republiky, jako intenzivní zásah.
Rozhodnutí správních orgánů však představují především zhoršení ekonomického postavení
stěžovatelky, neboť stěžovatelka pobývá na území České republiky sama, celá její rodina žije
ve Vietnamu. Jako celek proto nelze považovat rozhodnutí žalované za nepřiměřený zásah
do soukromého a rodinného života stěžovatelky.
[35] Pokud stěžovatelka s poukazem na závěry uvedené v rozsudku NSS ze dne 6. 8. 2013,
č. j. 8 As 68/2012 – 47, namítá, že správní orgány a následně i krajský soud způsobily
nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí, pokud nezjišťovaly veškerá hlediska k posouzení
přiměřenosti dopadů nejen k osobě stěžovatelky, ale i jejích rodinných příslušníků, považuje
to zdejší soud za zjevně neopodstatněné s ohledem na již zmíněnou skutečnost, že celá rodina
stěžovatelky pobývá ve Vietnamu. Nebylo tak ani na místě důkladně zjišťovat pevnost a intenzitu
vazeb stěžovatelky s rodinou ve Vietnamu, jak se toho domáhá v kasační stížnosti.
[36] V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že nevyhovění žádosti
stěžovatelky o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
podnikání se rodinných příslušníků stěžovatelky nedotýká bezprostředně, toliko zprostředkovaně
v ekonomické rovině. Stěžovatelkou zmiňovanou ekonomickou závislost jejích rodinných
příslušníků Nejvyšší správní soud neshledal, neboť z výpovědi stěžovatelky vyplývá,
že její manžel pracuje v zemědělství a děti jsou vystudované, z čehož plyne, že jsou způsobilí
pracovat a sami tak získávat prostředky pro svou obživu.
[37] Stěžovatelka rovněž nedůvodně vytýká žalované, že nezohlednila její soukromý život
na území České republiky. Žalovaná se soukromým životem stěžovatelky zabývala a uvedla,
že pobyt stěžovatelky na území České republiky od roku 2008 nepředstavuje dobu, která
by v daném případě vedla k vybudování pevných sociokulturních vazeb. Žalovaná dále
zohlednila, že stěžovatelka je v produktivním věku, a tak může podnikat nebo pracovat
v domovské zemi, kde má navíc veškeré rodinné zázemí. Žalovaná rovněž poukázala na závěry
ministerstva, které v souvislosti s hodnocením přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého
života stěžovatelky uvedlo, že ubytování na území České republiky má stěžovatelka zajištěné
v ubytovně a nemá zde ani žádný majetek. Stěžovatelka se s ničím neléčí a je zdravá.
Rovněž krajský soud se soukromým životem stěžovatelky zabýval, poukázal na délku jejího
pobytu na území České republiky, věk a přiměřenost dopadu rozhodnutí hodnotil v kontextu
dalších zjištěných skutečností. Své tvrzení o tom, že si na území České republiky vytvořila
hluboké sociální a ekonomické vazby, stěžovatelka nedoložila. S tímto hodnocením se zdejší soud
ztotožňuje. Přivyknutí místnímu způsobu života i prostředí a určité oslabení vazeb stěžovatelky
na zemi původu je logický důsledek jejího dlouhodobého pobytu na území České republiky, který
však podle Nejvyššího správního soudu s přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem nemůže
mít za následek nepřiměřený zásah rozhodnutí žalované do soukromého života stěžovatelky.
[38] Na samotný závěr zdejší soud ve shodě s žalovanou poukazuje na možnost realizovat
další pobyt stěžovatelky v souladu se zákonem o pobytu cizinců např. formou zaměstnanecké
karty.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[39] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelkou uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[40] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšné žalované pak nevznikly v řízení náklady přesahující
rámec nákladů její běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. června 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu