ECLI:CZ:NSS:2011:9.AS.80.2010:200
sp. zn. 9 As 80/2010 - 200
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobkyně:
Nejvyšší státní zástupkyně, se sídlem Jezuitská 4, Brno, proti žalované: Západočeská
univerzita v Plzni, se sídlem Univerzitní 8, Plzeň, proti rozhodnutí žalované ze dne
22. 11. 2005, č. N-283/05, za účasti osoby zúčastněné na řízení: A. J., zastoupená Mgr.
Lukášem Stočkem, advokátem se sídlem K Nemocnici 18, Nový Jičín, v řízení o
kasačních stížnostech žalované a osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2010, č. j. 57 Ca 102/2008 - 131,
takto:
I. Kasační stížnost žalované se zamítá.
II. Kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Podanou kasační stížností se žalovaná [dále jen „stěžovatelka a)“] a osoba
zúčastněná na řízení [dále jen „stěžovatelka b)“] domáhají zrušení shora uvedeného
pravomocného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým bylo
zrušeno rozhodnutí stěžovatelky a) ze dne 22. 11. 2005, č. N-283/05, a věc vrácena
k dalšímu řízení.
Tímto rozhodnutím stěžovatelka a) s odkazem na ustanovení §89 odst. 1 písm. b),
§89 odst. 3 a §106 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění
dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o vysokých školách“), ve spojení s Úmluvou o uznávání kvalifikací týkajících
se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu, podepsanou dne 11. dubna 1997
v Lisabonu, sdělení č. 60/2000 Sb.m.s. (dále jen „Úmluva o uznávání kvalifikací“),
rozhodla, že stěžovatelka b) obdrží osvědčení o ekvivalenci zahraničního
vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice, které je přílohou tohoto
rozhodnutí. V odůvodnění k tomu uvedla, že stěžovatelka b) podala žádost o uznání
zahraničního vysokoškolského vzdělání, které získala absolvováním magisterského
studijního oboru „právní věda“ na Zakarpatské státní univerzitě s tím, že: „… nebyl
prokázán podstatný rozdíl mezi kvalifikací žadatelky a absolventů Fakulty právnické ZČU,
ve studijním plánu není ani absence českého práva, protože tuto výuku garantovali vyučující právnických
fakult univerzit ČR“, a proto vyhovuje ve smyslu čl. 1 Úmluvy o uznávání kvalifikací
podané žádosti a vydává osvědčení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělán í
a kvalifikace. K tomu pak závěrem odůvodnění poznamenala, že: „nostrifikační osvědčení
je spolu s originálním diplomem odpovídající diplomu, který je vydáván absolventům magisterských
studijních programů na univerzitách a vysokých školách v ČR“.
V osvědčení označeném „ZČU * N-283/05“ ze dne 22. 11. 2005, které je podle
citovaného rozhodnutí jeho přílohou, je uvedeno, že stěžovatelka a) uznala podle §89
odst. 1 písm. b), §89 odst. 3 a §106 zákona o vysokých školách vysokoškolské vzdělání
získané na Zakarpatské státní univerzitě ve studijním oboru Právní věda. Dále je uvedeno,
že stěžovatelka b) – označená jménem, příjmením, datem a místem narození – obdržela
diplom rovnocenný s vysokoškolským diplomem, vydávaným v České republice veřejnou
vysokou školou absolventům studia v magisterském studijním programu Právo a právní
věda M 6805 obor Právo. Držitel tohoto dokladu je oprávněn užívat titul „magistr práva“.
Napadeným rozsudkem krajský soud shledal žalobu podanou žalobcem (původně
žalobkyní – Nejvyšší státní zástupkyní JUDr. Renátou Veseckou) proti shora uvedenému
rozhodnutí stěžovatelky a) ze dne 22. 11. 2005 jako důvodnou a dané rozhodnutí zrušil
bez jednání pro vady řízení podle §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť dospěl k závěru,
že je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
Krajský soud vycházel z toho, že v souzené věci se jedná o problematiku uznání
zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice, která je upravena
v zákoně o vysokých školách (§89 a §90) s tím, že pro řízení v těchto věcech je třeba
aplikovat správní řád (zákon č. 71/1967 Sb.), neboť zákon o vysokých školách
samostatnou úpravu v tomto směru neobsahuje. Proto je třeba postupovat podle
obecného předpisu o správním řízení, tj. správního řádu, včetně jeho požadavků,
které jsou kladeny na náležitosti každého vydaného rozhodnutí. Rozhodnutí vydané
v řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace je individuálním
správním aktem vydaným v oblasti veřejné správy buď orgánem moci výkonné
- ministerstvem [podle §89 odst. 1 písm. a) zákona o vysokých školách] anebo
právnickou osobou, které zákon svěřil rozhodování o právech a povinnostech fyzických
osob v oblasti veřejné správy – veřejnou vysokou školou [podle §89 odst. 1 písm. b)
zákona o vysokých školách]. Výrok rozhodnutí veřejné vysoké školy přitom závisí
na posouzení žádosti absolventa zahraniční vysoké školy, a to podle kritérií stanovených
Úmluvou o uznávání kvalifikací a §90 zákona o vysokých školách. Pokud žádosti vyhoví,
vydá o tom rozhodnutí podle správního řádu, které úředně potvrzuje, že žadatelem
absolvované zahraniční vysokoškolské vzdělání je rovnocenné s příslušným českým
vysokoškolským vzděláním. Takto nazíráno se dle názoru krajského soudu jedná
o rozhodnutí deklaratorní povahy, protože jsou jím úředně zjišťována a potvrzována
práva a povinnosti. Na povahu daného rozhodnutí však lze nahlížet i tak, že zakládá
absolventu zahraniční vysoké školy veřejné subjektivní právo, aby pro účely kvalifikace
bylo jeho zahraniční vysokoškolské vzdělání posuzováno stejně jako vzdělání získané
na veřejné vysoké škole v České republice. V tomto smyslu by se jednalo o rozhodnutí,
které má konstitutivní účinky, neboť by se jím právo stejné kvalifikace zakládalo.
Krajský soud proto vyslovil názor, že rozhodnutí o uznání zahraničního
vysokoškolského vzdělání a kvalifikace má smíšenou (hybridní) povahu. Bez ohledu
na jeho povahu však vždy platí, že vlastní autoritativní úpravu práv obsahuje výrok
rozhodnutí, který ve smyslu §47 odst. 2 správního řádu obsahuje rozhodnutí ve věci,
která je předmětem řízení. Výrok správního rozhodnutí proto musí být jasný,
srozumitelný a určitý, aby o něm nemohly v budoucnu vzniknout pochybnosti; toliko
výrok rozhodnutí je totiž závazný, schopný plný moci a vykonatelný.
Odkázal přitom i na to, že obdobně se o významu a nárocích na výrok rozhodnutí
vyslovil též Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 11. 2003, IV. ÚS 772/02, dostupného
z http://nalus.usoud.cz, dle kterého: „Výrok rozhodnutí je ústředním bodem celého rozhodnutí,
kterým se přiznává účastníkovi řízení určité právo nebo se mu stanoví určitá povinnost, popř. závazně
deklaruje, že určité právo nebo povinnost je či není. V některých případech zákon č. 337/1992 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, stanoví, co musí být obsaženo ve výroku, v jiných rozhodnutích obsah
výroku vyplývá z jejich charakteru (§32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů). Právě z uvedeného důvodu je nutné, aby výrok rozhodnutí, kterým je stanovena daňová
povinnost (nově doměřována), byl zcela konkrétní, jednoznačný a srozumitelný…“. Ačkoliv se jednalo
o rozhodnutí v daňové věci, mají jeho závěry obecnou platnost i pro rozhodnutí vydaná
ve správním řízení, jak potvrzuje starší i novější judikatura ve věcech správních
(např. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. 30 Ca 394/99,
publikovaný pod č. 901/2001 in: Soudní judikatura ve věcech správních, či rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2008, č. j. 2 As 20/2008 - 73, dostupný
z www.nssoud.cz).
V posuzované věci však výrok rozhodnutí stěžovatelky a) uvedené nároky
nesplňuje. I když obsahuje v souladu s §47 odst. 5 správního řádu označení stěžovatel ky
b) (jménem, příjmením, datem a místem narození), obsahuje dále sdělení, že stěžovatelka
a) na základě citovaných právních předpisů rozhodla, že stěžovatelka b) obdrží osvědčení
o ekvivalenci zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice,
jde jen o jakýsi nekonkrétní příslib, že obdrží osvědčení o ekvivalenci přesně
nespecifikovaného vysokoškolského vzdělání získaného v zahraničí, aniž by bylo
uvedeno, kde v zahraničí. Výrok tak nelze označit za přesný, určitý, obsahující hmotné
vyjádření rozhodnutí o věci. Výrok rozhodnutí stěžovatelky a) je nesrozumitelný
a z tohoto důvodu fakticky nepřezkoumatelný. Dovedeno ad absurdum dle krajského
soudu rozhodnutí stěžovatelky a) teoreticky umožňuje vydání osvědčení o ekvivalenci
zcela libovolného zahraničního vzdělání, protože bližší údaje o zahraničním
vysokoškolském vzdělání jsou obsaženy až v odůvodnění rozhodnutí, které však již
autoritativní povahu nemá.
Krajský soud proto uzavřel, že rozhodnutí stěžovatelky a) považuje
za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Současně v zájmu korektního posouzení věci
ještě dodal, že stěžovatelka a) při vydání napadeného rozhodnutí postupovala podle
metodiky vypracované Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy; tato okolnost však
nic nemění na jeho právním názoru v yjádřeném výše.
V kasační stížnosti stěžovatelka a) poukázala na napadený rozsudek krajského
soudu, dle kterého výrok jejího rozhodnutí není přesný, určitý a dovedeno ad absurdum
teoreticky umožňuje vydání zcela libovolného osvědčení o zahraničním vzdělání
stěžovatelky b). Situaci však dle stěžovatelky a) není třeba dovádět ad absurdum v případě,
že nedílnou součástí jejího rozhodnutí je příloha obsahující všechny náležitosti,
které krajský soud požaduje. Za nesrozumitelné se považuje pouze takové rozhodnutí,
z jehož výroku vůbec nelze dovodit, o čem bylo rozhodnuto, výrok je vnitřně rozporný,
není zřejmé, kdo je jím vázán nebo kdo je účastníkem řízení. Takové závěry však
z rozhodnutí stěžovatelky a) ze dne 22. 11. 2005 učinit nelze.
Stěžovatelka a) považuje za zcela zásadní, že z jejího rozhodnutí a osvědčení, které
je jeho nedílnou součástí, je naprosto evidentní, co je jejich obsahem a není zřejmé,
jaké další náležitosti by pro další specifikaci byly ještě třeba. Krajský soud proto podle
jejího názoru mohl a měl rozhodovat o věci samé, protože pro takový postup byly dány
zákonné předpoklady. Ve výroku žalobou napadeného rozhodnutí je jasně uvedeno,
že žadatel obdrží osvědčení, které je v příloze rozhodnutí. Příloha je nedílnou součástí
rozhodnutí a v tomto kontextu je třeba posuzovat jeho výrok. Osvědčení pak jasně uvádí,
co se uznává, podle jakého ustanovení, instituci, kde žadatel získal zahraniční
vysokoškolské vzdělání, v jakém studijním oboru. Je tedy nepochybné, co je obsahem
výroku rozhodnutí. Za tohoto stavu se krajský soud - namísto rozhodnutí ve věci samé
- uchýlil pouze k formalistickému posouzení věci, vůbec se nevypořádal s existencí přílohy
a jejím obsahem, jakožto součástí výroku rozhodnutí. Přístup krajského soudu proto
považuje stěžovatelka a) za alibistický, a to zvláště za situace, kdy pro stěžovatelku b) jde
o otázku kardinálního právního významu, která se významně promítá do jejího života.
Navíc připomněla, že se celá záležitost týká až stovky žadatelů o nostrifikaci, přičemž
v řadě věcí již byla opět ze strany Nejvyššího státního zastupitelství podána žaloba
na zrušení nostrifikačního rozhodnutí. Tímto přístupem krajský soud pochybil,
když nedostatečně zhodnotil skutkový stav věci a vyvodil z něj nesprávné právní závěry.
Podle stěžovatelky a) je kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, nezákonný a navrhuje, aby ho Nejvyšší
správní soud zrušil a věc vrátil zpět k dalšímu řízení.
Stěžovatelka b) v kasační stížnosti uplatnila důvody spočívající v ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s., k nimž v konkrétní rovině uvedla následující.
Ve vztahu k žalobci, resp. jeho postupu v dané věci, stě žovatelka b) namítla,
že svoji žalobu podal opožděně. V žalobě uvedené datum převzetí osvědčení
(3. 12. 2005), ze kterého krajský soud vycházel, je pouze datem jeho slavnostního
předávání studentům z rukou rektora. Napadené rozhodnutí, včetně osvědčení, vš ak bylo
stěžovatelce b) předáno již před tímto datem. Pověřeným prostředníkem byl Mezinárodní
institut podnikatelství a práva v Praze, spol. s r. o., a stěžovatelka b) si dané rozhodnutí,
jehož přílohou bylo osvědčení, převzala již dříve a pouze pro účely slavnostního předání
bylo rektorovi před slavnostním obřadem osvědčení zapůjčeno zpět. Pokud byla žaloba
doručena krajskému soudu dne 28. 11. 2008, byla podána opožděně, neboť podle §72
odst. 2 s. ř. s. je pro podání žaloby k ochraně veřejného zájmu podle §66 odst. 1 a 2
s. ř. s. dána lhůta tří let od právní moci, uvedené zmeškání lhůty nelze prominout.
Stěžovatelka b) dále poukázala na fakt, že nejvyšší státní zástupce podal žalobu
ve veřejném zájmu jen u několika málo absolventů Zakarpatské státní univerzity, přičemž
u ostatních studentů, kterým bylo uznáno jejich zahraniční vzdělání, žaloba podána
nebyla. Dle stěžovatelky b) je tak zřejmé, že žaloba nebyla podávána ve veřejném zájmu,
ale v zájmu bývalého předsedy České advokátní komory, protože žaloba se týká
rozhodnutí o uznání zahraničního vzdělání pár jedinců, kteří měli zájem vykonávat praxi
advokátního koncipienta. Ve faktu, že rozhodnutími krajského soudu byla na podkladě
žaloby nejvyššího státního zástupce zrušena pouze některá rozhodnutí o uznání
zahraničního vzdělání, spatřuje rozpor s primárním účelem soudní ochrany poskytované
správními soudy, která spočívá v ochraně veřejných subjektivních práv. Tato ochrana
má být skutečná a spravedlivá.
Tyto skutečnosti mohla stěžovatelka b) dle svého přesvědčení doložit, pokud
by současně nebyla zkrácena na svých procesních právech. Jako osoba zúčastněná
na řízení před krajským soudem měla právo vyjadřovat se písemně i ústně k projednávané
věci, což jí ovšem bylo krajským soudem odejmuto, neboť ten rozhodl ve věci
bez nařízení jednání, aniž by byla o tom stěžovatelka zpravena. V uvedené skutečnosti
spatřuje stěžovatelka b) nezákonnost rozhodnutí krajského soudu.
Ohledně výroku napadeného rozsudku stěžovatelka b) z hlediska
formálního poznamenala, že v něm není uvedeno, zda se rozhodnutí stěžovatelky a)
ruší pro nezákonnost či pro vady řízení (§78 odst. 1 s. ř. s.); jeho výrok
je tak nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Z hlediska věcného pak stěžovatelka b)
vyjádřila nesouhlas se závěry napadeného rozsud ku, které byly oporou pro jeho výrok
a které označily rozhodnutí stěžovatelky a) jako nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
Poukázala přitom na to, že nenastala žádná ze situací způsobujících nepřezkoumatelnost
rozhodnutí pro nesrozumitelnost, neboť absencí základních náležitostí předmětné
rozhodnutí netrpí; je patrno, co je výrok a co odůvodnění, kdo byli účastníci řízení,
jak bylo rozhodnuto, kdo byl rozhodnutím vázán, i jakými úvahami byl správní orgán
při vyhodnocení skutkových a právních závěrů veden.
Stěžovatelka b) dále uvádí, že k otázce nostrifikace vzdělání získaného
na Zakarpatské státní univerzitě se vyjadřovalo Ministerstvo školství, mládeže
a tělovýchovy, které v několika svých vyjádřeních uvedlo, že Západočeská univerzita byla
věcně příslušná rozhodovat o uznání zahraničního vzdělání v České republice.
S ohledem na vše výše uvedené pak stěžovatelka b) navrhla, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelky a) uvedl, že tato při vydávání
osvědčení měla postupovat v intencích správního řádu a její rozhodnutí mělo obsahovat
veškeré zákonné náležitosti, tj. včetně výroku, který musí být jasný, srozumitelný, přesný
a určitý. Tyto požadavky však výrok rozhodnutí stěžovatelky a) nesplňuje a její názor,
že vydala rozhodnutí, které není nesrozumitelné podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
je proto nesprávný a kasační stížnost nedůvodná. Proto žalobce navrhl, aby byla
zamítnuta.
Obdobné vyjádření, včetně návrhu na zamítnutí kasační stížnosti, uplatnil žalobce
i v případě kasační stížnosti stěžovatelky b), k níž navíc poznamenal, že z dikce §66
odst. 2 s. ř. s. je zřejmé, že existenci závažného veřejného zájmu posuzuje Nejvyšší
státní zástupce sám; tato úvaha nepřísluší nikomu jinému, ani soudu; viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2007, č. j. 8 As 27/2006 - 69, publikovaný
pod č. 1455/2008 Sb. NSS, www.nssoud.cz. Aktivní legitimaci žalobce proto nelze
zpochybnit. K námitce ohledně opožděně podané žaloby žalobce odkázal na spisový
materiál, v němž nelze žádným záznamem doložit stěžovatelkou b) tvrzené skutečnosti.
Proto je třeba vycházet z písemného potvrzení o převzetí osvědčení ze strany stěžovatel ky
b) dne 3. 12. 2005, jakož i z právní moci rozhodnutí, které nabylo marným uplynutím
patnáctidenní lhůty pro podání odvolání, tj. dne 19. 12. 2005; žaloba doručená soudu dne
28. 11. 2008 byla tedy podána včas. Žalobce dále uvedl, že i v teoretickém případě,
že by stěžovatelka b) převzala rozhodnutí již v den jeho vydání, tj. 22. 11. 2005, nabylo
by toto právní moci dne 8. 12. 2005, takže i v tomto případě by byla žaloba podána včas.
Závěrem žalobce označil za zcela bezpředmětnou námitku stěžovatelky b), dle které byla
zkrácena její procesní práva v souvislosti s tím, že nebylo soudem nařízeno ústní jednání.
Krajský soud totiž rozhodoval podle ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a v souladu
s jeho zněním žádné soudní jednání v projednávané věci nenařídil.
Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasačních stížností
a konstatoval, že obě kasační stížnosti jsou podány včas, jde o rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost přípustná, za stěžovatelku a) jedná osoba s vysokoškolským
právnickým vzděláním a stěžovatelka b) je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasačních stížností
a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadený
rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2,
3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že ani jedna z kasačních stížností není důvodná.
V rámci přezkumu napadeného rozsudku krajského soudu se kasační soud nejprve
zabýval námitkami, dle kterých je tento rozsudek nepřezkoumatelný; stěžovatelka b)
v tomto směru namítla, že z výroku rozsudku není patrné, zda bylo žalobou napadené
rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost či pro vady řízení . Stěžovatelka a) nic konkrétního
nenamítla a setrvala pouze na zcela obecném tvrzení o nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je však vadou tak závažnou, že se jí Nejvyšší
správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by to stěžovatel é nenamítali, tedy z úřední
povinnosti (ex officio). Je-li totiž rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat
o jeho přezkumu kasačním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci,
kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí prostě nelze věcně přezkoumat. Nelze se zabývat
hmotněprávní argumentací, pokud přezkoumávané rozhodnutí soudu neobstojí
ani po formální stránce.
V této souvislosti je proto nutné alespoň v krátkosti poznamenat,
že nepřezkoumatelnost rozhodnutí může nastat z důvodu jeho nesrozumitelnosti nebo
nedostatku důvodů rozhodnutí. To prakticky znamená např. situaci, kdy by se krajský
soud nevypořádal vůbec či alespoň dostatečně s uplatněnými žalobními body, neprovedl
by navržené důkazy a ani by řádně nevyložil, proč tak neučinil (tzv. opomenutý důkaz),
z rozhodnutí by nebyly seznatelné jeho nosné důvody (ratio decidendi) anebo by tyto
důvody neměly oporu ve výsledcích provedeného řízení. Nic takového však Nejvyšší
správní soud v projednávané věci nezjistil.
Závěry, ke kterým krajský soud dospěl, vychází z rekapitulovaného skutkového
stavu a mají oporu ve spisovém materiálu. Z odůvodnění napadeného rozsudku
je jednoznačně seznatelné, které otázky krajský soud považoval za rozhodné, a vzájemná
souvislost jednotlivých úvah, jež soud v napadeném rozsudku vyslovil, je zřetelná, včetně
toho, že rozhodnutí stěžovatelky a) zrušil pro vady řízení. Skutečnost, že tak není
výslovně uvedeno ve výroku rozsudku, přitom není rozhodná a nezpůsobuje jeho
nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost, jak mylně dovozuje stěžovatelka b). Zrušující
výrok napadeného rozsudku je z hlediska svého obsahu zcela jasný a srozumitelný, stejně
jako důvody, o které se opírá; ostatně oba stěžovatelé s nimi ve svých kasačních
stížnostech dostatečně podrobně polemizují, což by v případě nepřezkoumatelnosti
pro nedostatek důvodů nebylo možné.
Další námitka jak stěžovatelky a), tak stěžovatelky b), směřuje vůči závěru
krajského soudu, dle kterého je žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost, neboť jeho výrok není dostatečně jasný, srozumitelný a určitý.
Podstatou této společné stížní námitky je nutnost posuzovat srozumitelnost výroku
žalobou napadeného rozhodnutí v souvislosti s jeho odůvodněním a zejména s jeho
přílohou, tj. osvědčením, na které je ve výroku rozhodnutí přímo odkazováno. Vydané
rozhodnutí a jeho přílohu na zvanou osvědčení je nutno vnímat jako jeden celek. Opačný
přístup je pak pouhým formalismem, kterým se krajský soud vyhýbá věcnému přezkumu.
Úvodem je nutno připomenout, jak již ostatně naznačila stěžovatelka a) ve své
kasační stížnosti, že posuzovaná věc se týká více žadatelů o uznání zahraničního
vysokoškolského vzdělání a kvalifikace s tím, že i v řadě dalších případů byla podána
žaloba na ochranu veřejného zájmu a nyní projednávaná věc tak má značný přesah.
S odkazem na dodržování právních předpisů ve správním řízení, právních předpisů
vydaných v oblasti vysokého školství a nutnost zajištění přístupu k právnickým profesím
pouze pro vysoce odborně připravené a kvalifikované právníky, kteří nabyli řádného
vzdělání, tak byla ze strany žalobce podána žaloba nejen v nyní projednávané
věci, ale i v dalších věcech, které jsou Nejvyšším správním soudem vedeny
pod sp. zn. 9 As 77/2010, 9 As 78/2010, 9 As 79/2010, 9 As 81/2010, 9 As 82/2010
a 9 As 83/2010.
Ve všech těchto věcech se jedná o skutkově i právně velmi podobné případy
týkající se nostrifikace, tedy uznání (rovnocennosti) dosaženého zahraničního vzdělání,
v daných případech vzdělání vysokoškolského, které bylo uznáno na základě rozhodnutí
rektora Západočeské univerzity v Plzni. Tato rozhodnutí byla vydána ve všech shora
uvedených věcech na žádost jednotlivých absolventů zahraniční vysoké školy, konkrétně
Zakarpatské státní univerzity (studijního oboru Právní věda), a to na základě Úmluvy
o uznávání kvalifikací ve spojení s právní úpravou v zákoně o vysokých školách; dle této
právní úpravy obsažené v §89 a §90 veřejná vysoká škola, která uskutečňuje obsahově
obdobný studijní program, vydá osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání nebo jeho
části v České republice, ledaže zjistí, že jsou studijní programy - po jejich srovnání
- v podstatných rysech odlišné; v takovém případě žádost zamítne.
Na procesní postup při vyřizování daných věcí jednoznačně dopadá správní řád
(viz §105 zákona o vysokých školách); s ohledem na skutečnost, že žalobou napadené
rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2006, jedná se o zákon č. 71/1967 Sb., nikoli
v současnosti platný a účinný správní řád, tj. zákon č. 500/2004 Sb., kterým byl prvně
citovaný zákon zrušen.
Podle závěru Nejvyššího správního soudu stěžovatelkou a) vydané rozhodnutí
a osvědčení, na které je odkazováno, nelze vnímat jako jeden celek a posuzovat touto
optikou též obsahové náležitosti výrokové části rozhodnutí, které v rozhodnutí vydaném
stěžovatelkou a) v nyní projednávané věci jednoznačně chybí, j ak správně konstatoval
krajský soud.
Těžištěm každého správního rozhodnutí je výrok, který obsahuje rozhodnutí
ve věci s uvedením ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto,
a který musí být jasný, srozumitelný a určitý, protože pouze výrok zavazuje
a je nezastupitelnou částí rozhodnutí; pouze z něj lze zjistit, jaké právo bylo přiznáno
či jaká povinnost byla porušena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci
překážky věci rozhodnuté (res administrata), jen výrok rozhodnutí může být vynucen
správní exekucí atd. Skutečnost, zda bylo výrokem přiznáno právo či uložena povinnost,
příp. konstatováno její porušení v tomto směru, není rozhodná a nelze ani akceptovat
možnost, že by absence uvedených požadavků na výrok byla nahrazena dostatečnou
specifikací v odůvodnění rozhodnutí.
V této souvislosti je sice možné poukázat na rozhodnutí rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, které se zabývalo
důsledky opomenutí specifikace skutku ve výroku rozhodnutí o jiném správním deliktu
a které s odkazem na jiné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2005,
3 Ads 21/2004 - 55, konstatuje, že nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost by bylo jen
rozhodnutí neobsahující specifikaci skutku ani ve výroku, ani v odůvodnění, případně
za přistoupení dalších vad. K tomu je však třeba poznamenat, že v nyní projednávané věci
se nejedná o rozhodnutí o jiném správním deliktu. Dále – a to především – je třeba
zdůraznit, že stěžovatelkou a) byly vydány dva odlišné akty aplikace práva, na které nelze
nahlížet jako na jeden celek, o čemž ostatně svědčí i samotný přístup stěžovatelky a) k jím
vydanému osvědčení (viz dále), a jejichž vzájemná existence nemůže obstát v podmínkách
materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Esenciální náležitostí právního státu
je požadavek vázanosti zákonem, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech
a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 2
Listiny; k jeho povaze blíže např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2002,
sp. zn. I. ÚS 512/02, publikovaný pod č. 143, sv. 28, str. 271 Sb. n. u. US,
http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatelka a) byla jako rozhodující správní orgán v dané věci vázána příslušnou
právní úpravou zákona o vysokých školách, konkrétně ustanoveními §89 a §90 zákona
o vysokých školách, která však s postupem, který byl stěžovatelkou a) zvolen, výslovně
nepočítá a nelze jej z citovaných ustanovení dovodit ani výkladem.
V případě, že žádost absolventa o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání
není zamítnuta, hovoří zákon o vysokých školách o tom, že se „ vydá osvědčení“.
Je nepochybné, že toto osvědčení je výsledkem autoritativní rozhodovací činnosti
správního orgánu a jedná se tak o správní akt v podobě rozhodnutí, které lze ve shodě
s krajským soudem považovat ze rozhodnutí smíšené povahy, které má dílem deklaratorní
a dílem konstitutivní účinky. V souladu s teorií správního práva je totiž třeba rozlišovat
mezi konstitutivními, deklaratorními či smíšenými správními akty (rozhodnutími)
na straně jedné a jinými správními úkony ve formě osvědčení na straně druhé, přičemž
Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné vycházet ze skutečné povahy konkrétního
úkonu správního orgánu v dané věci a nespoléhat pouze na jeho formální podobu nebo
zákonné označení.
Jakkoli tedy zákon o vysokých školách hovoří o vydání osvědčení, jedná
se nepochybně o vydání správního aktu (rozhodnutí), které může mít formální podobu
standardního písemného rozhodnutí ve věci nebo formu osvědčení. V případě vydání
takového správního aktu však jeho nezbytným předpokladem je, že sám o sobě splňuje
nezbytné požadavky na výrok rozhodnutí; odůvodnění není třeba, pokud se vydáním
osvědčení v plném rozsahu žádosti vyhoví (§47 odst. 1, věta druhá, správního řádu).
V obou uvedených případech se jedná o finální individuální správní akt, volba konkrétní
formy záleží na rozhodujícím správním orgánu.
V souzené věci ovšem stěžovatelka a) z hlediska formy vytvořila vzájemnou,
nesrozumitelnou kombinaci dvou aktů, rozhodnutí a osvědčení. Následně obsah
osvědčení měnila, a to neformálně, bez jakéhokoliv zdůvodnění, formou skartace
původního osvědčení a vydání osvědčení nového. Takto nově vydané osvědčení mělo
stejné datum vydání, avšak jiný text. Tato skutečnost byla zjištěna ze spisového materiálu,
z něhož je zřejmé, že v projednávané věci bylo původní osvědčení, které bylo
stěžovatelkou a) vydáno jako nedílná součást rozhodnutí dle ustanovení §89 zákona
o vysokých školách, skartováno a nahrazeno osvědčením s jiným textem. V původním
osvědčení s datem vyhotovení 22. 11. 2005 bylo uvedeno, že Západočeská univerzita
v Plzni uznala stěžovatelce b) vysokoškolské vzdělání získané na „Zakarpatské státní
univerzitě ve spolupráci s Mezinárodní vysokou školou podnikatelství a práva v Praze“. V pořadí
druhém osvědčení, které je však naprosto shodně datováno k 22. 11. 2005, je uvedeno,
že Západočeská univerzita v Plzni uznala stěžovatelce b) vysokoškolské vzdělání získané
na „Zakarpatské státní univerzitě“.
Uvedené změně textace v osvědčení nepředcházelo žádné zdůvodnění
či vysvětlení. Původní osvědčení vydané stěžovatelce b) je založeno ve spise, je pouze
přeškrtnuto po celé jeho délce s ručně psanou poznámkou skartováno a dále je ve spisu
založeno osvědčení se shodným datem vydání, avšak změněnou textací. Ve správním
spisu je dále založena emailová žádost stěžovatelky b) ze dne 16. dubna 2007,
která s odvoláním na předchozí telefonickou dohodu upozorňuje stěžovatelku a)
na výhrady České advokátní komory k její nostrifikaci a žádá o vydání nového rozhodnutí
o nostrifikaci jak pro svoji osobu, tak pro M. V. V novém rozhodnutí mají být dle
uvedené žádosti doplněny následující údaje: a) údaj, že byl nostrifikován diplom získaný na
zahraniční vysoké škole s uvedením státu a města zahraniční školy, b) číslo diplomu Zakarpatské státní
univerzity a datum jeho vydání, c) číslo licence Zakarpatské státní univerzity, d) vyjádření se ke shodnosti
studijních programů, aby bylo jasné, že předmětem našeho studijního programu bylo převážně právo ČR
a že Zakarapatská univerzita spolupracovala také s profesory Západočeské univerzity v Plzni,
e) kdo rozhodl o nostrifikaci diplomu Zakarpatské státní univerzity“. Na základě tohoto
faktického stavu lze tedy podle názoru Nejvyššího správního soudu konstatovat,
že ze strany stěžovatelky a) nebylo s aktem nazvaným osvědčení zacházeno jako
s nedílnou součástí rozhodnutí, vydaného dle ustanovení §89 zákona o vysokých školách,
jak namítá ve své kasační stížnosti, neboť osvědčení bylo libovolně měněno, zřejmě jen
na základě požadavku samotných žadatelů, bez jakéhokoli formálního postupu. V této
souvislosti lze pouze spekulovat, zda měla stěžovatelka a) při svém rozhodování vůbec
jasno, kde, na jaké vysoké škole stěžovatelka b) své vzdělání získala a zda se vlastně
fakticky vůbec jednalo o zahraniční vysokoškolské vzdělání, probíhalo-li v Praze
na Mezinárodní vysoké škole podnikatelství a práva.
Takový postup jednak neodpovídá zákonné úpravě, svědčí o tom, že sama
stěžovatelka a) nepovažovala osvědčení za nedílnou součást rozhodnutí vydaného dle
ustanovení §89 zákona o vysokých školách a odporuje též požadavku předvídatelnosti
činnosti veřejné správy a právní jistoty adresátů této činnosti, mezi které nepatří pouz e
stěžovatelka b). Adresáty činnosti veřejné správy jsou ve věci nostrifikace kromě
samotných žadatelů o nostrifikaci též další subjekty, a to např. potencionální
zaměstnavatelé těchto žadatelů v souvislosti s ověřováním dosažené úrovně jejich
vzdělání při žádosti o zaměstnání. Ostatně kasačnímu soudu je z jeho úřední činnosti
známo, že Česká advokátní komora v tomto směru pochybnosti měla a přistoupila
i k vyškrtnutí osob vykazujících se obdobným rozhodnutím o nostrifikaci, jakým
disponuje stěžovatelka b), ze seznamu advokátních koncipientů.
O tom, kdy vůbec bylo formalizované rozhodnutí v projednávané věci vydáno,
lze navíc pouze spekulovat, neboť dle obecného přípisu prorektor ky pro studijní
a pedagogickou činnost Západočeské univerzity v Plzni až do září 2006 stěžovatelka a)
vydávala pouze osvědčení. Pouze k žádosti jednotlivých žadatelů bylo poté vydáno
i rozhodnutí. Tato informace vyplývá ze zdejšímu soudu dostupného spisového materiálu,
konkrétně ze zcela obecného přípisu PhDr. Evy Pasáčkové, CSc., prorektorky pro studijní
a pedagogickou činnost Západočeské univerzity v Plzni, ze dne 13. 10. 2008,
č. j. PR-P 196/08, adresovaného žalobci. Přípis je založen ve spisu vedeném u zdejšího
soudu ve věci vedené pod sp. zn. 9 As 79/2010.
Dle tohoto přípisu se stěžovatelka a) ve věci vyřizování žádostí o uznání
vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice řídila stejně jako všechny ostatní
veřejné vysoké školy metodickým výkladem Centra pro studium vysokého školství
a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. „Teprve od září 2006 byla dle vyjádření
prorektorky pro studijní a pedagogickou činnost v souladu s metodickým pokynem vydávána rozhodnutí,
jejichž přílohou jsou osvědčení. Někteří žadatelé z roku 2006 si požádali o vydání rozhodnutí
k osvědčení a bylo jim rektorem ZČU vyhověno, jiní si nepožádali, a proto jim rozhodnutí vydána
nebyla“. V šesti z celkem sedmi případů vedených u zdejšího soudu přitom bylo vydáno
jak osvědčení, tak rozhodnutí téhož data, i když z citovaného přípisu je patrné, že před
zářím 2006 bylo v případech, kdy bylo žádostem vyhověno, vydáváno pouze osvědčení
a rozhodnutí bylo vydáno později, dodatečně. Ostatně tuto praxi potvrzuje i spisová
dokumentace ve zbývající sedmé věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 9 As 79/2010,
v níž bylo žadatelce vydáno dne 23. 6. 2006 pouze osvědčení s tím, že bylo uznáno
vysokoškolské vzdělání získané na: „Zakarpatské státní univerzitě ve spolupráci s Mezinárodní
vysokou školou podnikatelství a práva v Praze“, přičemž žádné další rozhodnutí dle §89 zákona
o vysokých školách vydáno nebylo a ani uvedená textace nebyla nijak prostřednictvím
skartace dodatečně měněna.
Za rozhodné považuje Nejvyšší správní soud, že postup zvolený stěžovatelkou a)
v projednávané věci vykazuje s ohledem na vše výše uvedené takové podstatné vady
řízení, které mají za následek nepřezkoumatelnost jejího rozhodnutí, a to pro jeho
nesrozumitelnost; ta je dána – vedle absence nutných náležitostí výrokové části
předmětného rozhodnutí, jak uvedl v napadeném rozsudku krajský soud – též paralelní
existencí osvědčení, které rozhodně nelze považovat za nedílnou součást původního
rozhodnutí. Zákon o vysokých školách takový postup nezná. Způsob, kterým
stěžovatelka a) k uvedenému aktu přistupovala a který je popsán výše, nelze připustit jako
zákonný a transparentní výkon veřejné správy v oblasti vysokého školství, jehož
výsledkem má být jasné, srozumitelné a určité rozhodnutí. Jako nesrozumitelné totiž nelze
považovat pouze rozhodnutí vnitřně rozporné nebo nevykonatelné (právně nemožné),
ale též rozhodnutí neurčité nebo nejasné, což bylo v souzené věci nepochybně naplněno.
Nad rámec posouzení v dané věci lze konstatovat, že tento postup stěžovatelky a)
přitom rozhodně nebyl ojedinělý, neboť ke skartaci (spočívající v přeškrtnutí daného
osvědčení s rukou psanou poznámkou „skartace“) a vydání zcela antidatovaného
následného osvědčení se shora uvedenou změněnou textací, týkající se identifikace
zahraniční vysoké školy, svědčí i dalších pět z celkem sedmi věcí, které má nyní
rozhodující devátý senát zdejšího soudu v souladu s rozvrhem práce přiděleny
k posouzení.
O žádosti stěžovatelky b) bylo možné rozhodnout jen jednou z výše uvedených
forem rozhodnutí, a to rozhodnutím se všemi podstatnými náležitostmi, nikoli oběma
současně či postupně, bez dodržování jakýchkoliv formálních pravidel, jako se tomu stalo
v projednávané věci. Podle názoru Nejvyššího správního soudu lze proto souhlasit
se závěry krajského soudu, kterému by bylo možné vytknout toliko to, že posuzoval
pouze formalizované rozhodnutí stěžovatelky a) a faktickou existencí vydaného osvědčení
a jeho následnými změnami se vůbec nezabýval; to ovšem ve výsledku nic nemění na tom,
že jeho právní závěr obstojí a že argumentace, kterou se mu stěžovatelka a) snaží
odporovat, vychází za daných okolností z neudržitelného předpokladu existence
rozhodnutí a osvědčení jako celku.
Na tomto závěru nic nemůže změnit ani s kutečnost, že postup stěžovatelky a)
odpovídal Postupu při uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace
v České republice, který jako interní, metodický materiál vypracovalo Ministerstvo
školství, mládeže a tělovýchovy. Platí sice, že správní praxe plynoucí z interních aktů
řízení (tzv. vnitřních předpisů) představuje určitý referenční rámec pro postup dotčených
orgánů, zejména ve vztahu k dodržování zásad rovného zacházení a zákazu libovůle,
uplatňuje se však primárně uvnitř systému vztahů organizační nadřízenosti a podřízenosti
ve veřejné správě a z tohoto pohledu tedy ministerstvem vypracovaný postup a přijatá
praxe nepředstavují závazný právní rámec pro vydávání osvědčení o uznávání
zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace; ten je dán zákonem o vysokých
školách v ustanoveních §89 a §90, jejichž výklad byl učiněn výše.
Pokud jde o stěžovatelkou b) zpochybněnou aktivní legitimaci žalobce, konstatuje
Nejvyšší správní soud, že podle ustanovení §66 odst. 2 s. ř. s. je žalobu oprávněn podat
nejvyšší státní zástupce, jestliže k jejímu podání shledá závažný veřejný zájem. Jedná
se o zvláštní žalobní legitimaci nejvyššího státního zástupce k ochraně veřejného zájmu,
přičemž úvaha, zda je v konkrétní věci dán „závažný veřejný zájem“, je vyhrazena nejvyššímu
státnímu zástupci a nepodléhá přezkumu správními soudy. Z uvedeného závěru vychází
jak nauka (srov. Vopálka V., Mikule V., Šimůnková V., Šolín M.: Soudní řád správní.
Komentář. 1. vydání, C. H. Beck, str. 158), tak i současná soudní praxe (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2007, č. j. 8 As 27/2006 - 69, publikovaný
pod č. 1455/2008 Sb. NSS, www.nssoud.cz), a nyní rozhodující senát neshledal žádný
racionální důvod, pro který by se měl od těchto závěrů odklonit a aktivní legitimaci
žalobce zpochybnit. Nedůvodná je i argumentace stěžovatelky b), že ve faktu,
že na základě žaloby nejvyššího státního zástupce byla zrušena jen některá rozhodnutí
o uznání zahraničního vzdělání, kdežto jiná zůstala zachována, shledává rozpor
se skutečnou a spravedlivou soudní ochranou veřejných subjektivních práv . Tato
argumentace vede k závěru, že soud by mohl rozhodovat pouze o všech obdobných
případech, nebo by nemohl rozhodovat vůbec, a to i navzdory podané žalobě – uvedené
závěry jdou zcela proti znění s. ř. s., který nikde nepředpokládá možnost soudu nezabývat
se žalobou (případně ji zamítnout) z důvodu, že nebyly podány žaloby i v obdobných
věcech.
Ohledně zmeškání lhůty pro podání žaloby Nejvyšší správní soud konstatuje,
že stěžovatelka b) v kasační stížnosti pouze tvrdí, že rozhodnutí převzala před
slavnostním předáváním osvědčení, které se odehrálo dne 3. 12. 2005, neuvádí však,
kdy přesně si rozhodnutí převzala. Toto neurčité tvrzení nemůže obstát. Ve spise
je založen přípis ze dne 3. 12. 2005, podepsaný stěžovatelkou b), na kterém se uvádí:
„potvrzuji svým podpisem, že jsem dnešního dne převzal/a/ osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání
a kvalifikace v České republice, vydané Západočeskou univerzitou v Plzni podle §89 odst. 1 písm. b),
§89 odst. 3 a §106 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších
zákonů (zákon o vysokých školách), které bylo absolvované na zahraniční vysoké škole nebo
ve spolupráci se zahraniční vysokou školou“.
Nejvyšší správní soud má proto ve shodě se žalobcem za to, že žalobou napadené
rozhodnutí bylo stěžovatelce b) předáno dne 3. 12. 2005 a žaloba podaná dne 28. 11. 2008
byla podána včas.
Nadto Nejvyšší správní soud uvádí, zcela v souladu s nejvyšším státním zástupcem,
že i v teoretickém případě, že by došlo k převzetí rozhodnutí stěžovatelky a)
stěžovatelkou b) v den jeho vydání, tj. 22. 11. 2005, nelze z tvrzení stěžovatelky b)
v kasační stížnosti jakkoli dovodit opožděnost podání žaloby ke krajskému soudu.
Nejvyšší správní soud považuje za nemožné převzetí rozhodnutí před jeho vydáním,
převzít rozhodnutí stěžovatelky a) před 22. 11. 2005 tedy možné nebylo. Podle §52
odst. 1 správního řádu (zákon č. 71/1967 Sb.) je rozhodnutí, proti kterému se nelze
odvolat, v právní moci. Podle §54 odst. 2 uvedeného zákona se lze odvolat do 15 dnů
od oznámení rozhodnutí. Stěžovatelka b) nikde v kasační stížnosti netvrdí, že by se vzdala
práva na odvolání podle §53 citovaného zákona, ostatně ve spise není založeno žádné
písemné vzdání se práva na odvolání a není nikde zachyceno ani v protokolu. Nejvyšší
správní soud v této souvislosti ze spisu konstatuje, že ve spodní části rozhodnutí
N-283-05 je rukou napsán text: „Proti rozhodnutí nepodal žadatel odvolání v zákonné lhůtě, nabylo
právní moci.“ Uvedený text je opatřen razítkem Západočeské univerzity a je u něj nečitelný
podpis. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí stěžovatelky a) mohlo nabýt právní moci
nejdříve 15 dní po 22. 11. 2005, tj. 7. 12. 2005. Žaloba nejvyššího státního zástupce byla
krajskému soudu doručena dne 28. 11. 2008, byla by doručena včas i v tomto teoretickém
případě. Nejvyšší správní soud zde považuje za nutné podotknout, že úvahy, že k převzetí
rozhodnutí došlo 22. 11. 2005, jsou pouze teoretické a Nejvyšší správní soud je zde uvádí
jen proto, aby ukázal, že stěžovatelkou b) uvedená tvrzení o převzetí rozhodnutí dne
22. 11. 2005 nejsou s to doložit, že žaloba ke krajskému soudu byla podána opožděně.
Za datum převzetí rozhodnutí stěžovatelkou b) považuje Nejvyšší správní soud den
3. 12. 2005 z důvodů vyložených v předchozích odstavcích.
Námitku stěžovatelky b), dle které byla zkrácena na svých procesních právech,
shledal Nejvyšší správní soud taktéž nedůvodnou. Dospěl-li krajský soud k závěru,
že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro jeho nesrozumitelnost, jedná se o vadu
řízení uvedenou v ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., které umožňuje soudu
rozhodnout bez nařízení jednání. V námitce stěžovatel ky b) naznačená představa, že měla
být krajským soudem zpravena o jeho vlastním náhledu na věc a o tom, že zvažuje vydání
rozhodnutí bez jednání podle výše citovaného ustanovení s. ř. s. , se naprosto vymyká
relevantní právní úpravě; ta vychází z předpokladu, že osoba zúčastněná na řízení
nedisponuje předmětem řízení a pouze v případě, že by k nařízení jednání došlo,
má právo, aby o tomto jednání byla vyrozuměna a aby jí bylo uděleno slovo (§34 odst. 3
s. ř. s.).
Navíc je třeba poznamenat, že i když krajský soud – zcela v souladu s právní
úpravou v §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. – rozhodl bez nařízení jednání, neznamená
to, že se k projednávané věci stěžovatelka b) nemohla vyjádřit. Mezi základní práva osoby
zúčastněné totiž patří též právo předkládat písemná vyjádření (§34 odst. 3 s. ř. s.)
a je nepochybné, že pokud stěžovatelka b) nějaké vyjádření v projednávané věci učinit
chtěla, mohla a měla tak učinit. Pokud tak neučinil a a spoléhala, že tak učiní až během
nařízení jednání před krajským soudem, nelze to přičítat nikomu jinému než pouze
jí a nelze na základě toho dovozovat zkrácení na svých procesních právech.
Nejvyšší správní soud k tvrzení stěžovatelky b), že Ministerstvo školství, mládeže
a tělovýchovy v několika svých vyjádřeních uvedlo, že Západočeská univerzita je příslušná
k uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání v České republice, uvádí, že tato
skutečnost nebyla před krajským soudem sporná. Krajský soud ve svém rozsudku
vycházel z toho, že Západočeská univerzita je příslušná k uznání zahraničního vzdělání,
zabýval se pouze zákonností rozhodnutí, jímž mělo být zahraniční vzdělání uznáno.
Nejvyšší správní soud proto nevidí žádný důvod se tímto tvrzením stěžovatelky b)
zabývat.
S ohledem na vše výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že obě kasační
stížnosti shledal nedůvodnými, a proto je podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
Krajský soud v daném případě nepochybil, pokud rozhodnutí stěžovatelky a) zrušil a věc
vrátil k dalšímu řízení; v něm vydá stěžovatelka a) v intencích zrušovacího rozsudku
krajského soudu, jakož i závěrů přijatých v tomto rozsudku, nové, perfektní rozhodnutí
ve formě standardního písemného rozhodnutí ve věci anebo osvědčení, včetně všech
nutných obsahových náležitostí.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první,
s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelky v soudním řízení úspěch neměly,
proto nemají právo na náhradu nákladů řízení, a žalobci žádné náklady nad rámec je ho
činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud tedy rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
JUDr. Radan Malík
předseda senátu