ECLI:CZ:NSS:2021:4.AZS.6.2021:38
sp. zn. 4 Azs 6/2021 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: A. Ch., zast. JUDr. Irenou
Strakovou, advokátkou, se sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 19. 9. 2018, č. j. MV-87691-4/SO-2017, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2021, č. j. 43 A 170/2018 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a potvrdila
rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále též „ministerstvo“) ze dne 31. 3. 2017, č. j. OAM-273-
15/MK-2016, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o prodloužení platnosti modré karty a platnost
modré karty pobytu nebyla prodloužena podle §44a odst. 3 ve spojení s §35 odst. 3 a §46f odst.
1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů (dále jen zákon o pobytu cizinců), neboť údaje podstatné pro posouzení
žádosti uvedené v předložených náležitostech neodpovídají skutečnosti. Ministerstvo totiž zjistilo,
že pracovní pozice v Evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli modré karty byla
po celou dobu nabízena s místem výkonu práce na adrese Kounov 111, okr. Rakovník. Takto
bylo také místo výkonu práce sjednáno v pracovní smlouvě. Ze shromážděných podkladů je však
zjevné, že žalobce reálně vykonává práci z domova, což ovšem nekoresponduje s údaji
uvedenými v Evidenci volných pracovních míst ani v předložené smlouvě. Provedenou
pobytovou kontrolou bylo zjištěno, že na adrese Kounov 111 se nenachází prostory, které by
svým charakterem a vybavením odpovídaly prostorám nutným pro pravidelný výkon práce
počítačového programátora.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu, v níž namítal, že způsob vymezení místa
výkonu práce není podle žalobce v rozporu s českým právním řádem. V této souvislosti žalobce
poukázal na §317 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, správní řád a komentářovou literaturu.
Vyjádřil přesvědčení, že mu žalovaná upřela práva garantovaná čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, když vycházela ze svědecké výpovědi pana Alexandra Smirnova a neinformovala
jej v rozporu s §49 odst. 1 správního řádu o výslechu tohoto svědka.
[3] Krajský soud v Praze nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. Stručně shrnul postup
při zaměstnávání cizinců s modrou kartou. Konstatoval, že v e věci není sporné, že v Centrální
evidenci bylo místo výkonu práce uvedeno na adrese Kounov 111 v provozovně Družstva
Otčina. Stejným způsobem bylo místo výkonu práce vymezeno v pracovní smlouvě, kterou
žalobce předložil ministerstvu jako jednu z náležitostí žádosti o prodloužení platnosti modré
karty. Správní orgány dospěly na základě protokolu o pobytové kontrole a protokolu o výslechu
svědka Smirnova k závěru, že žalobce ve skutečnosti nevykonával práci v provozovně družstva,
ale ze svého domova. Práci tudíž fakticky vykonával z jiného místa, než které bylo uvedeno
v Centrální evidenci a pracovní smlouvě. Žalobce v průběhu správního řízení ani v žalobě
nepředestřel žádná konkrétní tvrzení, která by tento závěr hodnověrně vyvracela. Jelikož údaj
o místě výkonu práce uvedený v Centrální evidenci a pracovní smlouvě neodpovídal skutečnosti,
bylo na místě žalobcovu žádost o prodloužení platnosti modré karty zamítnout a volné pracovní
místo opakovaně podrobit tzv. testu trhu práce podle §37a odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti.
[4] Žalobcem namítaná skutečnost, že způsob vymezení místa výkonu práce není v rozporu
s právním řádem, není pro posouzení věci relevantní. Správní orgány nerozporovaly,
že by formální vymezení místa výkonu práce na adrese Kounov 111 neodpovídalo požadavkům
na charakteristiku volného pracovního místa ve smyslu §37 zákona o zaměstnanosti. Podstatné
je, že faktické místo výkonu práce bylo odlišné od formálně bezvadně vymezeného místa výkonu
práce v Centrální evidenci a pracovní smlouvě. Vzhledem k tomu je odkaz žalobce na části
komentáře k zákoníku práce týkající se vymezení místa výkonu práce v pracovní smlouvě
a pravidelného pracoviště pro účely cestovních náhrad zcela bez souvislosti s posuzovanou věcí.
[5] Stejně tak nepřípadný je odkaz žalobce na §317 zákoníku práce, který upravuje specifika
pracovněprávních vztahů zaměstnanců pracujících mimo pracoviště zaměstnavatele s vlastní
rozvrhnutou pracovní dobou. Z pracovní smlouvy ani jejího dodatku nevyplývá, že by si žalobce
se zaměstnavatelem dohodl možnost vykonávat práci mimo jeho provozovnu (viz body 1 a 18
pracovní smlouvy). Uvedené ustanovení se proto na posuzovanou věc nevztahuje.
[6] Nedůvodnou soud shledal rovněž žalobní námitku, že byl žalobce zkrácen na svých
procesních právech, jelikož nebyl v průběhu řízení informován o výslechu svědka Smirnova.
[7] Závěrem krajský soud podotknul, že zákon o pobytu cizinců nestanoví povinnost
nařizovat v řízení o žádosti o prodloužení platnosti modré karty ústní jednání. Ze správního spisu
rovněž nevyplývá, že by ústní jednání bylo nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění
žalobcových práv. Sám žalobce navíc nařízení ústního jednání v průběhu správního řízení
ani nenavrhoval. Neobstojí tak tvrzení žalobce, že správní orgány postupovaly v rozporu s §49
odst. 1 správního řádu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[8] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační
stížnost. Namítl, že krajský soud prakticky pouze převzal argumentaci žalované. Rozhodnutí
žalované považuje stěžovatel za nezákonné a nepřezkoumatelné. Krajský soud nesprávně
posoudil námitku, že došlo k porušení práv stěžovatele garantovaných čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, když mu bylo upřeno právo na projednání věci v jeho přítomnosti
a vyjádření se ke všem provedeným důkazům. Stěžovatel dále přiložil rozhodnutí žalovaného
ve stejné skutkové věci týkající se jeho kolegy, se kterým pracoval, v němž se závěr žalované
ke stejné námitce, kterou uplatňoval již v odvolacím řízení, radikálně liší, což odráží nejednotnost
postupu žalované. V této souvislosti stěžovatel poukázal na závěry uvedené v usnesení
rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 – 132, č. 1915/2009 Sb. NSS.
[9] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry krajského soudu
a uvedla, že případ stěžovatele se liší od případu jeho kolegy v tom, že stěžovatel si podal
žádost o prodloužení doby platnosti modré karty až dne 25. 11. 2016, zatímco jeho kolega
již dne 3. 3. 2016. V případě kolegy stěžovatele dospěla žalovaná k závěru, že ministerstvo
pochybilo, když nevyrozumělo tohoto žadatele o výslechu svědka. V posuzované věci však toto
procesní pochybení žalovaná neshledala, neboť výslech byl proveden ještě před podáním žádosti
stěžovatele o prodloužení modré karty. Ministerstvo v době výslechu dosud nevedlo
řízení o žádosti stěžovatele, a proto nemohl být o výslechu vyrozuměn. Žalovaná
tak má za to, že zásadu legitimního očekávání neporušila, neboť řízení o žádostech stěžovatele
a jeho kolegy probíhala v odlišné době. K námitce stěžovatele, že mu správní orgány upřely právo
na projednání věci v jeho přítomnosti, žalovaná poukázala na str. 7 svého rozhodnutí. Žalovaná
se ztotožnila s krajským soudem, že kopie protokolu o výslechu svědka v jiném řízení představuje
důkaz listinou, se kterou se měl stěžovatel možnost seznámit poté, co byl v souladu s §36 odst. 3
správního řádu poučen o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí.
III. Posouzení kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátkou. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, kterou stěžovatel spatřoval v tom,
že krajský soud prakticky pouze převzal argumentaci žalované. Pokud by totiž stěžovatelem
vznesená námitka nepřezkoumatelnosti byla důvodná, již tato okolnost samotná by musela vést
ke zrušení kasační stížností napadeného rozsudku.
[13] Za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou považována zejména taková
rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení
skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení
(srov. např. rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). Soudy však nemají
povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem
je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 7 As 126/2013 - 19). Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal
se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech
konzumovat i vypořádání dílčích a souvisejících námitek (rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014,
č. j. 7 Afs 85/2013 - 33).
[14] Nejvyšší správní soud konstatuje, že v tomto ohledu nelze považovat rozsudek krajského
soudu za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Z odůvodnění kasační stížností napadeného
rozsudku je zřejmé, že krajský soud věc řádně posoudil, vystihl její podstatu, podrobně vypořádal
všechny námitky uplatněné stěžovatelem, přičemž uvedl svou vlastní podrobnou argumentaci
a závěry, na základě nichž ve věci rozhodl. Nelze proto stěžovateli přisvědčit, že krajský soud
prakticky pouze převzal argumentaci žalované.
[15] V případě stěžovatelem namítaného porušení čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že nebyl
v průběhu řízení informován o výslechu svědka Smirnova, má Nejvyšší správní soud stejně
jako krajský soud a žalovaná za to, že k porušení tohoto ustanovení Listiny v posuzované věci
nedošlo, neboť k výslechu svědka Smirnova došlo dne 7. 11. 2016 v rámci jiného správního
řízení ještě předtím, než stěžovatel dne 25. 11. 2016 podal žádost o prodloužení platnosti modré
karty. V posuzované věci byla do správního spisu založena kopie protokolu o výslechu
uvedeného svědka, s jejímž obsahem se stěžovatel mohl seznámit. Jednalo se tedy
o důkaz listinou, nikoliv o důkaz svědeckou výpovědí. Proto postačovalo, pokud měl
stěžovatel možnost seznámit se s touto listinou poté, co byl přípisem ministerstva
ze dne 25. 1. 2017, č. j. OAM-273-12/MK-2016, v souladu s §36 odst. 3 správního řádu poučen
o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí. Jak přiléhavě konstatoval krajský
soud, stěžovatel neuvedl žádné konkrétní skutečnosti osvědčující nezbytnost nového provedení
výslechu svědka Smirnova, ani neprojevil s obsahem jeho výpovědi nesouhlas. Zároveň nijak
blíže neosvětlil, jak by se konkrétně mohly změnit v jeho prospěch skutkové závěry správních
orgánů, pokud by se výslechu zúčastnil. Z hlediska ochrany práv stěžovatele tak bylo dostatečné,
že měl přístup k informacím plynoucím z výslechu svědka ve smyslu §36 odst. 3 správního řádu
a že s nimi mohl v průběhu správního řízení polemizovat. Správní orgány proto nepochybily,
pokud v řízení o žalobcově žádosti neprovedly výslech svědka Smirnova za účasti stěžovatele
a vycházely pouze z protokolu o výslechu provedeném v jiném správním řízení, který provedly
jako důkaz listinou (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 – 119).
V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele,
že krajský soud nesprávně vypořádal námitku stěžovatele na porušení §38 odst. 2 správního
řádu.
[16] Námitka stěžovatele, v níž poukázal na nejednotnost přístupu žalované a rozhodnutí
žalované ve stejné skutkové věci týkající se jeho kolegy, se kterým pracoval, je nepřípustná
podle §104 odst. 4 s. ř. s., neboť ji stěžovatel neuplatnil v žalobě, ač tak učinit mohl. Nejvyšší
správní soud se proto touto námitkou nezabýval.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[17] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[18] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšné žalované pak nevznikly v řízení náklady přesahující
rámec nákladů její běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. června 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu