ECLI:CZ:NSS:2021:4.AZS.82.2021:69
sp. zn. 4 Azs 82/2021 - 69
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: B. D.,
zast. JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem, se sídlem Šafaříkova 666/9, Hradec Králové, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 18. 5. 2020, č. j. OAM-221/ZA-ZA11-ZA20-2020, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2021, č. j. 41 Az 32/2020 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, JUDr. Ing. Jiřímu Špeldovi, advokátovi,
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti
ve výši celkem 6.800 Kč. Tato částka bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
(dále jen „zákon o azylu“), jako zjevně nedůvodnou.
II.
[2] Žalobce se bránil napadenému rozhodnutí podáním žaloby u Krajského soudu v Brně
(dále jen „krajský soud“), který ji shora uvedeným rozsudkem zamítl. Žalobní námitky neshledal
důvodnými. Přisvědčil závěrům žalovaného v napadeném rozhodnutí a s poukazem na koncept
bezpečné země původu uzavřel, že žalobce neprokázal, že zemi jeho původu za takovou
bezpečnou zemi považovat nelze. K jediné žalobní námitce, za niž krajský soud považoval
tvrzení o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci pro nedostatek shromážděných
relevantních a aktuálních informací o zemi původu, uvedl, že v případě žadatele pocházejícího
z bezpečné země původu jsou to důvody žádosti, jež předurčují rozsah povinnosti žalovaného
shromáždit aktuální a přesné informace o zemi původu. Podklady žalovaným shromážděné
(Hodnocení Ukrajiny jako bezpečné země původu z července 2019 a Informaci OAMP – Situace
na Ukrajině z dubna 2019) proto považoval za dostatečné. Žalobce totiž v žádosti o udělení
mezinárodní ochrany uváděl pouze důvody ekonomické povahy a netvrdil ani neprokázal takové
skutečnosti, jež by byly způsobilé vyvrátit domněnku, že země stěžovatelova původu
je bezpečnou zemí původu.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek městského soudu (dále také
jen „napadený rozsudek“) kasační stížností z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Navrhuje zrušit napadený rozsudek a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Stěžovatel tvrdí, že kasační stížnost podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť je třeba
odpovědět na otázku, zda k tomu, aby žadatel pocházející z bezpečné země původu mohl
prokázat, že v jeho případě se domněnka bezpečnosti této země uplatnit neměla, jsou dostatečná
zjištění skutkového stavu věci spočívající v použití informací vyhotovených samotným
žalovaným. Žadatel o mezinárodní ochranu totiž nemá prakticky možnost prokázat, že v jeho
případě tato domněnka neplatí a musí mu tak být umožněno to prokázat především svou vlastní
výpovědí a současně objektivními zprávami o zemi původu.
[5] Stěžovatel má za to, že v jeho případě Ukrajina bezpečnou země původu není.
To dovozuje právě ze skutečnosti, že žalovaný neshromáždil dostatečné důkazy, z nichž
se podává opak. Stěžovatel rozporuje úvahy krajského soudu o tom, že je povinností stěžovatele
tvrdit a prokazovat, že v jeho případě Ukrajina bezpečnou zemí původu není. Jeho možnosti
k předložení takových zpráv a informací, kromě své věrohodné výpovědi, jsou omezené, proto
po něm nelze prokázání uvedené skutečnosti spravedlivě požadovat. Krajský soud tudíž
uvedenou právní otázku posoudil nesprávně, napadený rozsudek neopřel o dostatek důvodů
a ten je tudíž nejen nepřezkoumatelný, ale i nezákonný.
IV.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že žádost o udělení mezinárodní ochrany
stěžovatel neodůvodnil azylově relevantními důvody. Kasační stížnost se podobá žalobě
a obsahuje pouze vágní a obecné námitky, jež v podstatě nelze považovat za relevantní kasační
body, ale pouze za názor, který není nikterak podložen a je v rozporu s informacemi o zemi
původu shromážděnými žalovaným. K otázce nedostatečně zjištěného skutkového stavu
se vyjádřil žalovaný již v řízení o žalobě a touto otázkou se zabýval i krajský soud a v odstavci 11.
napadeného rozsudku se s ní vypořádal. Stěžovatel neuvádí konkrétně, jaké informace
v napadeném rozhodnutí chybí, co nového by do případu přinesly, ani jaký by měly význam
pro výsledek řízení. Institut mezinárodní ochrany však neslouží k legalizaci pobytu na území
České republiky, zvláště, neměl-li stěžovatel v zemi původu jakékoliv azylově relevantní
problémy. Žalovaný tudíž navrhuje kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost,
nebo ji zamítnout jako nedůvodnou.
V.
[7] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti (jako neurčitého
právního pojmu) a demonstrativním výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší správní soud
zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Na tam uvedené závěry
kasační soud nyní pro stručnost odkazuje.
[8] Jak již uvedeno, podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatel spatřuje v odpovědi
na otázku, zda lze za dostatečné zjištění skutkového stavu věci, které by umožňovalo stěžovateli
prokázat, že země jeho původu není bezpečnou zemí, považovat takové shromáždění informací
o zemi původu, jež vyhotovil samotný žalovaný. Stěžovatel totiž s výjimkou své vlastní výpovědi
žádnými informacemi o zemi původu nemá možnost domněnku o bezpečné zemi původu
vyvrátit.
[9] Nejvyšší správní soud však má za to, že uvedené otázka přijatelnost kasační stížnosti
založit nemůže proto, že je formulována na nesprávném předpokladu (jsoucím v rozporu s §16
odst. 2 zákona o azylu), že i v případě, že žadatel o udělení mezinárodní ochrany pochází
z bezpečné země původu, je to právě žalovaný, který má shromáždit informace k tomu, aby tento
žadatel mohl vyvrátit domněnku o zemi jeho původu jako bezpečné zemi. Tuto otázku (nesení
břemene tvrzení a důkazního) však již judikatura Nejvyššího správního soudu vyřešila
a je v uvedeném ohledu konstantní. Nejvyšší správní soud totiž setrvale vychází z toho, že „pokud
žadatel o mezinárodní ochranu pochází z bezpečné země, u které se předpokládá, že neporušuje práva vlastních
občanů a dodržuje mezinárodní závazky, leží hlavní odpovědnost na prokázání opaku právě na žadateli (…).
Pokud se tedy udělení mezinárodní ochrany domáhá žadatel ze země patřící mezi bezpečné země původu, je jeho
úkolem přesvědčit žalovaného, že žádost nelze zamítnout podle §16 odst. 2 zákona o azylu, ale že jeho
mimořádný příběh odůvodňuje věcné posouzení žádosti podle zákona o azylu.“ (usnesení ze dne 8. 10. 2020,
č. j. 10 Azs 232/2020 - 32). Shodně se však vyjádřil kasační soud již v rozsudku
ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, ale i v řadě dalších rozhodnutí (viz např. usnesení
ze dne 23. 9. 2020, č. j. 6 Azs 209/2020 - 29, ze dne 24. 9. 2020, č. j. 1 Azs 49/2020 - 34 a další).
Pro uvedené je to primárně žadatel o mezinárodní ochranu, který musí tvrdit a také prokázat,
že v jeho individuálním případě jinak bezpečnou zemi původu za bezpečnou považovat nelze.
Stěžovatel se tudíž mýlí v tom, že by vyvrácení oné domněnky o bezpečné zemi původu mělo
z jeho strany spočívat v tom, že má povinnost obstarat informaci o zemi svého původu, které
jinak v řízení o mezinárodní ochraně pravidelně opatřuje žalovaný. Po žadateli, jenž z bezpečné
země původu pochází, zákon o azylu v §16 odst. 2 vyžaduje tvrdit a prokázat, že u něj nastaly
individuální skutečnosti (jež zná nejlépe právě tento žadatel), které vyvrací, že ve vztahu k němu
je země jeho původu bezpečná.
[10] V souzené věci je přitom nepochybné, že stěžovatel důvod své žádosti o udělení
mezinárodní ochrany spatřuje v tom, že v zemi původu nemá kde bydlet a žádá tudíž o legalizaci
svého pobytu cestou této žádosti v České republice. Uvedená skutečnost však, sama o sobě
a bez dalšího, nemůže založit azylově relevantní důvod ani za předpokladu, že by žadatel
nepocházel z bezpečné země původu. Legalizaci pobytu je třeba v každém případě řešit
prostřednictvím prostředků a institutů, jež poskytuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů (viz např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 5/2003 - 46, nebo ze dne 20. 10. 2005,
č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2017,
č. j. 2 Azs 264/2016 - 59). Krajský soud tuto otázku posoudil správně a s odkazem na přiléhavou
judikaturu Nejvyššího správního soudu.
[11] Jinými slovy, v řízení se žadatelem pocházejícím z bezpečné země původu, který nedoloží,
že v jeho případě tuto zemi nelze za bezpečnou považovat „podle §16 odst. 3 zákona o azylu platí,
že nedochází ze strany žalovaného k hodnocení, zda žadatel splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany
dle §12, §13, §14, §14a a §14b téhož zákona.“ (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 11. 2020, č. j. 6 Azs 240/2020 - 36, nebo obdobně též rozsudek ze dne 14. 6. 2006,
č. j. 3 Azs 208/2005 - 50 či ze dne 24. 11. 2020, č. j. 4 Azs 229/2020 - 34). Pro úplnost
lze poukázat i na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2021,
č. j. 7 Azs 347/2020 - 23, podle nichž „výše uvedená právní úprava (a konstantní judikatura
k ní se vztahující) umožňuje (…) v případě, že cizinec pochází z bezpečné země, se věcně nezabývat jeho žádostí
o mezinárodní ochranu, pokud cizinec neprokáže, že v jeho případě nelze domovskou zemi za bezpečnou
považovat.“
[12] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že napadený rozsudek nepovažuje
ani za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť se v něm uvedený soud vypořádal
s žalobními námitkami a věcně, srozumitelně a přesvědčivě je vypořádal. Poukázal na důvody
stěžovatelovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany (v zemi původu nemá kde bydlet), zohlednil
výsledky správního řízení, stěžovatelovu výpověď podanou při pohovoru i shromážděné
informace o zemi původu (viz odst. [2]), jež zhodnotil s ohledem na požadavky vyplývající z §16
odst. 2 zákona o azylu jako dostačující. Nedopustil se přitom odklonu od ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu týkající se otázek v souzené věci řešených či hrubého pochybení
při výkladu hmotného práva. Dosavadní vnitřně jednotná a ustálená judikatura dává odpověď
na všechny stěžovatelovy námitky.
VI.
[13] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje stěžovatelovy vlastní zájmy. Proto ji podle §104a
s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 téhož
zákona. Stěžovatel nebyl účastníkem v řízení úspěšným a žalovanému nevznikly žádné náklady
na rámec jeho běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[15] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2021,
č. j. 4 Azs 82/2021 - 37, ustanoven zástupce JUDr. Ing. Jiří Špelda, advokát. Jeho hotové výdaje
i odměnu za zastupování hradí stát (§35 odst. 10 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud ustanovenému
zástupci přiznal náklady řízení o kasační stížnosti v celkové výši 6.800 Kč. Tyto sestávají
z odměny za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení včetně první porady
s klientem dne 24. 5. 2021, doplnění kasační stížnosti) ve výši 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d), §11
odst. 1 písm. b) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] a za dvě paušální náhrady hotových výdajů
s těmito úkony souvisejícími vždy ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem
tedy 6.800 Kč. S ohledem na skutečnost, že zástupce stěžovatele nedoložil, že je plátcem daně
z přidané hodnoty, odměna a náhrada hotových výdajů se o tuto daň nezvyšuje. Částka nákladů
řízení bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2021
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu