ECLI:CZ:NSS:2021:5.ADS.257.2021:38
sp. zn. 5 Ads 257/2021 - 38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Mgr. J. H.,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376,
Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 22. 7. 2021 č. j. 42 Ad 34/2018 – 64,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
23. 8. 2018, č. j. MPSV - 2018/170812 - 916, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno
rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Ústí nad Labem, kontaktního
pracoviště Děčín ze dne 10. 7. 2018, č. j. 230152/18/DC, jímž stěžovateli nebyla přiznána dávka
státní sociální podpory příspěvek na bydlení ode dne 1. 4. 2018.
[2] Stěžovatel podal žádost o přiznání příspěvku na bydlení od 1. 4. 2018. Za účelem
posouzení žádosti, konkr. naplnění definice samostatného bytu, se obrátil správní orgán I. stupně
na příslušný stavební úřad; Městský úřad Česká Kamenice, stavební úřad, jako místně
příslušný stavební úřad v přípise ze dne 29. 1. 2018, č. j. SÚ-967/18-Be - 44/2018, uvedl,
že na základě projektové dokumentace, dokladů k adaptaci objektu a místního šetření
ze dne 28. 7. 2017 a 4. 8. 2017 dospěl k závěru, že nájemní prostor č. 8, ve kterém stěžovatel
bydlí, je samostatně vymezený uzamykatelný prostor s jednou pobytovou místností, s vlastním
záchodem a sprchovým koutem; prostor nebyl zkolaudován jako byt, ale jako internátní
pokoj; dále stavební úřad uvedl: „Dle z. 117/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §24 odst. 5
se nejedná o soubor místností nebo samostatnou obytnou místnost dle vyhl. č. 268/2009 Sb., o technických
požadavcích na stavby §3 písm. i), kdy byt tvoří jedna obytná místnost, která musí mít podlahovou plochu
nejméně 16 m
2
.“
[3] Sporná otázka, kterou posuzoval krajský soud, spočívala v zásadě pouze v tom, zda
prostor, který stěžovatel obývá, lze považovat za byt ve smyslu §24 odst. 5 zákona o státní
sociální podpoře. Krajský soud vycházel ze sdělení příslušného stavebního úřadu, dle něhož
se v případě prostoru pronajatého stěžovatelem nejedná o soubor místností nebo samostatnou
obytnou místnost; není naplněna definice samostatného bytu dle §3 písm. i) vyhlášky
č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, neboť pokud tvoří byt jedna obytná
místnost, musí mít plochu nejméně 16 m
2
. Nájemní prostor obývaný stěžovatelem má 13,7 m
2
,
výměra WC se sprchovým koutem činí 1,8 m
2
, přičemž prostor byl zkolaudován jako internátní
pokoj, nikoliv jako byt. Krajský soud na základě uvedeného konstatoval, že prostor obývaný
stěžovatelem ve smyslu příslušných stavebních předpisů neodpovídá požadavkům na trvalé
bydlení a není k tomuto účelu určen, takže nesplňuje požadavky zákona o státní sociální podpoře.
Krajský soud aproboval závěry žalovaného, skutkový stav shledal dostatečně zjištěný
a rozhodnutí žalovaného shledal v souladu se zákonem; žalobu proto zamítl.
[4] V kasační stížnosti přes její obsáhlost uplatnil stěžovatel v podstatě jedinou relevantní
námitku, a sice že obytný prostor, jejž má pronajat, se pro účely přiznání příspěvku na bydlení
má považovat za byt. Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel přejímá argumentační
i obsahovou linku z žaloby a dalších vyjádření, přičemž žalovaný se ztotožňuje s rozhodnutím
krajského soudu a navrhuje kasační stížnost zamítnout.
[5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku
(§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a disponuje příslušným vysokoškolským
právnickým vzděláním (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[6] S ohledem na skutečnost, že se jedná o věc, kterou před krajským soudem rozhodoval
samosoudce, se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Novelou
soudního řádu správního provedenou zákonem č. 77/2021 Sb. (s účinností od 1. 4. 2021) byl
totiž rozšířen okruh případů, při jejichž přezkumu Nejvyšší správní soud posuzuje přijatelnost
kasační stížnosti. Nově se nejedná jen o „věci mezinárodní ochrany“, nýbrž o všechny „věci,
v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce“. Tato změna však
nezakládá žádný rozumný důvod měnit kritéria přijatelnosti kasační stížnosti (shodně již zmínka
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2021, č. j. 1 As 124/2021 – 28, nebo ze dne
11. 6. 2021, č. j. 10 As 154/2021 – 23, všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Při rozhodování o (ne)přijatelnosti kasační stížnosti
proto soud i nadále vychází z ustálených kritérií.
[7] Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační
stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: (1) kasační
stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou;
(2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3)
kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[8] Nejvyšší správní soud neshledává v kasační stížnosti dostatečné argumenty svědčící
pro její přijatelnost. Především je totiž nutné zohlednit skutečnost, že totožná otázka již byla
Nejvyšším správním soudem posouzena, neboť o téže kasační stížnosti téhož stěžovatele,
v rozsahu, v němž stěžovatel napadl sice jiný rozsudek krajského soudu, ovšem ve zcela obdobné
věci týkající se žádosti o příspěvek na bydlení ode dne 1. 4. 2019, již Nejvyšší správní soud
rozhodl usnesením ze dne 9. 11. 2021, č. j. 6 Ads 267/2021 – 36, přičemž kasační stížnost
neshledal přijatelnou.
[9] V uvedeném usnesení Nejvyšší správní soud konstatoval: „V nyní projednávané věci Nejvyšší
správní soud (…) podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele neshledal. Kasační námitka stěžovatele spočívá
v tom, že jím obývaný prostor je bytem ve smyslu §24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Z předcházejícího
řízení k tomu plyne, že prostor není zkolaudován jako byt a že daný soubor místností nesplňuje požadavky
na trvalé bydlení. Nejvyšší správní soud přitom již dříve judikoval, že „§24 odst. 5 zákona o státní sociální
podpoře jasně váže výplatu příspěvku pouze na užívání obytných místností určených k trvalému obývání podle
stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu. Výše uvedené podporuje též úmysl zákonodárce (ratio
legis), který lze dovodit z důvodové zprávy k návrhu novely zákona o státní sociální podpoře provedené zákonem
č. 252/2014 Sb.; tímto zákonem byl s účinností od 1. 1. 2015 doplněn do §24 zákona o státní sociální
podpoře právě odstavec 5 s tím, že nárok na příspěvek na bydlení se spojuje pouze s vlastnictvím nebo nájemním
vztahem k bytu, zatímco bydlení v jiných ubytovacích zařízeních a v jiných než obytných prostorech bude řešit
pouze doplatek na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi (blíže viz sněmovní tisk č. 256/0, část druhá,
Čl. III., bod 12., 7. volební období 2013 – 2017, digitální repozitář, www.psp.cz). To znamená, že zatímco
doplatek na bydlení může být vyplácen jak v případě bydlení v bytě zkolaudovaném nebo určeném příslušným
stavebním úřadem účelově k bydlení, tak k bydlení v jiném než obytném prostoru či ubytovacím zařízení, příspěvek
na bydlení je vázán pouze na bydlení v bytě zkolaudovaném nebo určeném příslušným stavebním úřadem účelově
k bydlení“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. března 2019 č. j. 6 Ads 269/2018 - 17, body 19
a 20). Uvedený výklad následovaly např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2019
č. j. 7 Ads 254/2019 - 16, ze dne 16. prosince 2019č. j. 10 Ads 21/2019 - 23 nebo ze dne 29. dubna 2020
č. j. 3 Ads 78/2018 - 21. Judikatura Nejvyššího správního soudu se tedy ustálila na závěru, že výplata
příspěvku na bydlení je možná, pokud je naplněna formální podmínka v podobě účelového určení užívání obytných
místností k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností jako bytu (kromě již
citovaných viz rozsudky ze dne 26. června 2018 č. j. 9 Ads 253/2017 - 26, ze dne 26. července 2018
č. j. 7 Ads 268/2017 - 28 nebo ze dne 18. prosince 2020 č. j. 5 Ads 83/2020 - 23).(…) Krajský soud
se citovanými judikaturními závěry ve svém rozsudku řídil, přičemž na několik uvedených rozsudků rovněž
výslovně odkázal. Ověřil, že úřad práce založil své rozhodnutí na vyjádření příslušného stavebního úřadu, z něhož
plyne, že prostor obývaný stěžovatelem nebyl zkolaudován jako byt a že se nejedná ani o prostor, který je bytem
ve smyslu §24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Vyjádření bylo vydáno na základě obsahu projektové
a stavební dokumentace a opakovaného místního šetření. Dále krajský soud ohledně uspořádání daného prostoru
dovodil, že sice sestává ze dvou místností, avšak jeho stavebně technické řešení odporuje §10 odst. 6 vyhlášky
o technických požadavcích na stavby, neboť se přímo z obytné, resp. pobytové místnosti vstupuje do místnosti
s WC a sprchovým koutem. Na základě uvedeného krajský soud potvrdil, že prostor obývaný stěžovatelem není
bytem ve smyslu §24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Takový postup plně odpovídá tomu, že příspěvek
na bydlení nelze přiznat, pokud není naplněna formální podmínka v podobě účelového určení obytných místností
k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností jako bytu.“ I v nyní posuzované
věci tedy Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele dle §104a odst. 1 s. ř. s. pro
nepřijatelnost odmítl.
[10] I když Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl, stalo se tak dle §104a s. ř. s. pro její
nepřijatelnost, Nejvyšší správní soud vycházel z usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne
25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, publ. pod č. 4170/2021 Sb. NSS, podle něhož je odmítnutí
kasační stížnosti pro její nepřijatelnost, na rozdíl od jiných případů odmítnutí kasační stížnosti,
druhem zjednodušeného meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí krajského soudu; výrok
o náhradě nákladů řízení se tedy v takovém případě opírá o §60 odst. 1 a v daném případě
rovněž §60 odst. 2 (nikoli však odst. 3) ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch,
nicméně právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti vůči neúspěšnému stěžovateli
mu dle §60 odst. 2 s. ř. s. nenáleží.
Poučení:
Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 18. listopadu 2021
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu