ECLI:CZ:NSS:2021:5.ADS.28.2019:32
sp. zn. 5 Ads 28/2019 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: ČSAD Praha
Holding a.s., se sídlem Pod Výtopnou 13/10, Praha 8, zastoupený JUDr. Janou Felixovou,
advokátkou se sídlem U Nikolajky 833/5, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo práce
a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, č. j. 6 Ad 16/2015 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Žalobce se podanou kasační stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku
Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva práce
a sociálních věcí (žalovaného) ze dne 15. 4. 2015, č. j. 2014/28977-421/1, kterým bylo zamítnuto
odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky
pro hlavní město Prahu ze dne 31. 3. 2014, č. j. MPSV-UP/24352-5/14/AIS-ZAM, sp. zn. A-T-
366/2014, týkající se příspěvku na podporu zaměstnání osob se zdravotním postižením
na chráněném pracovním místě.
[2] Ze správního spisu vyplynulo, že správní orgán I. stupně dne 30. 1. 2014 obdržel žádost
žalobce o příspěvek na podporu zaměstnání osob se zdravotním postižením na chráněném
pracovním místě ve smyslu §78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v relevantním znění
(dále jen „zákon o zaměstnanosti“), za 4. čtvrtletí roku 2013. Vyplněný formulář neobsahoval
požadavek, aby si správní orgán I. stupně dle §147b zákona o zaměstnanosti sám zjistil splnění
podmínky bezdlužnosti žalobce jako žadatele o příspěvek k poslednímu dni příslušného čtvrtletí.
[3] Dne 19. 3. 2014 doložil žalobce správnímu orgánu I. stupně mimo jiné potvrzení
Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále též „VZP“) ze dne 7. 2. 2014, dle kterého
byl u žalobce ke dni 31. 12. 2013 evidován splatný nedoplatek penále na pojistném ve výši
848 Kč, který žalobce v plné výši uhradil dne 24. 1. 2014.
[4] Správní orgán I. stupně následně výše zmiňovaným rozhodnutím dle §78 odst. 4 a 8
písm. b) zákona o zaměstnanosti, v tehdejším znění, nepřiznal žalobci příspěvek na podporu
zaměstnání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě za 4. čtvrtletí roku
2013, neboť žalobce nesplnil podmínku bezdlužnosti ani se na něj nevztahují výjimky z této
povinnosti.
[5] Dne 15. 4. 2014 obdržel správní orgán I. stupně žádost žalobce „o prominutí dluhu co do výše
dle §78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti, resp. podmínky §78 odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti, pokud
jde o uhrazení všech splatných nedoplatků zaměstnavatele v zákonem stanovené lhůtě“. Tato žádost byla
předána žalovanému (Ministerstvu práce a sociálních věcí), který ji zamítl rozhodnutím ze dne
20. 6. 2014, č. j. 2014/31961 – 413/1, pro zjevnou opožděnost. Současně uvedl, že by žádosti
nebylo možné vyhovět, ani kdyby byla podána včas, neboť dle §78 odst. 13 zákona
o zaměstnanosti bylo možné prominout podmínku stanovenou v §78 odst. 4 písm. b) zákona
o zaměstnanosti pouze ohledně výše nedoplatku, nikoliv ohledně překročení lhůty stanovené
k úhradě nedoplatku. Rozklad žalobce proti tomuto rozhodnutí byl zamítnut rozhodnutím
ministryně práce a sociálních věcí ze dne 26. 1. 2015, č. j. 2014/44949-41/1/51.
[6] Podání doručené správnímu orgánu I. stupně dne 15. 4. 2014 bylo současně hodnoceno
jako odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve věci žádosti žalobce
o příspěvek, toto odvolání žalobce následně doplnil. Výše uvedeným rozhodnutím žalovaný
odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
[7] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou u Městského soudu v Praze,
který ji shora uvedeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného vyhovuje
požadavkům §68 správního řádu, neboť je z něj patrné, z jakého důvodu žalovaný zamítl
odvolání žalobce a jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, a to včetně odkazů na příslušná
zákonná ustanovení. Dle městského soudu je projednávaná věc skutkově jasná, proto
ani rozsáhlejší odůvodnění nepotřebuje, ostatně ani žalobce skutková zjištění nerozporoval.
Soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že správní orgán může dle §78 odst. 4 zákona
o zaměstnanosti zkoumat pouze faktickou bezdlužnost ke konkrétnímu datu, a nikoliv jiné
skutečnosti, jako například okolnosti vzniku nedoplatku. Městský soud souhlasil také se závěrem
žalovaného, že bylo pouze na žalobci, aby si zjistil, zda nemá k příslušnému datu nějaký dluh,
neboť mohl předpokládat, že v takovém případě by mu příspěvek nemusel být poskytnut
z důvodu nesplnění podmínky bezdlužnosti. Argumentace žalovaného je podle městského soudu
naprosto logická a věcná, vychází ze znění právní normy a žalobce proti ní přesvědčivou
protiargumentaci nenabídl.
[8] Pokud jde o námitku žalobce, že žalovaný rozhodoval silně formalisticky, jestliže zcela
opomenul cíl sledovaný zákonodárcem, který je dle žalobce rozhodný pro „rekonstrukci“ právní
normy a její aplikaci, odkázal městský soud na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 9 Ads 83/2014 – 46, publ. pod č. 3324/2016 Sb. NSS (všechna
zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná též na www.nssoud.cz).
Dle městského soudu z něj vyplývá, že názor žalobce, podle něhož jsou jeho pochybení
marginální, a tudíž mu měl být příspěvek přiznán, neboť hlavním účelem zákona je zajištění
zaměstnávání osob se zdravotním postižením, je nesprávný. Argumentace žalobce je založena
na tom, že správní orgán neměl s ohledem na cíl právní úpravy a skutečnost, že žalobce
zdravotně postižené osoby zaměstnává, v jeho případě postupovat v souladu se zákonem, a měl
tak ignorovat zákonnou podmínku bezdlužnosti zaměstnavatele. Pokud žalobce nesplnil jednu
ze zákonných podmínek, nemohl mu vzniknout nárok na vyhovění jeho žádosti. Opačný výklad
považuje soud za nepřípustný, neboť by tím správní orgán výslovně popřel povinnosti, které
mu zákon při rozhodování stanoví a které správní orgán sám tímto způsobem měnit nemůže.
[9] K námitce nedostatečného zjištění skutkového stavu městský soud uvedl, že řízení
o přiznání příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením je řízením
o žádosti, ovládaným dispoziční zásadou. Je povinností žalobce v řízení před správním orgánem
tvrdit konkrétní skutečnosti a svá tvrzení též prokázat, jinak nemůže být jeho nároku vyhověno.
Pokud tedy žalobce tvrdí, že byl nesprávně instruován Úřadem práce ČR, měl tuto skutečnost
nějak doložit, což však neučinil. I kdyby však k nesprávnému poučení došlo, nemohla by taková
skutečnost dle městského soudu nic změnit na důvodu zamítnutí žádosti, tedy nedostatku
bezdlužnosti žalobce jako zaměstnavatele, což je nesplnění zákonné podmínky, které brání
poskytnutí příspěvku.
[10] Ani tvrzení žalobce o tom, že o existenci penále nevěděl, nemůže mít podle městského
soudu na posouzení zákonných podmínek vliv. Toto tvrzení je možné akceptovat pouze
pro období, v němž penále vzniklo, nikoliv však již v době, kdy je zaplatil, resp. kdy k příslušné
žádosti předkládal potvrzení zdravotní pojišťovny, z něhož byl dluh na zdravotním pojištění
k příslušnému datu patrný. Pokud žalobce podal svou žádost o příspěvek v době, kdy lhůta podle
§78 odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti již uplynula, jedná se o projev jeho vůle, do něhož
nemůže správní orgán nijak vstupovat ani jej ovlivňovat, a případné negativní následky takového
postupu tak musí nést pouze žalobce jako žadatel. V této souvislosti pak soud poukázal na to,
že žalobce svým postupem zmeškal i lhůtu pro podání žádosti o prominutí nedoplatku podle §78
odst. 13 zákona o zaměstnanosti, byť mu již muselo být v té době jednoznačně zřejmé,
že nedoplatek na pojistném u zdravotní pojišťovny má.
II.
Obsah kasační stížnosti
[11] Žalobce (stěžovatel) napadá rozsudek městského soudu z důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť má za to, že se městský soud nesprávně omezil na textualistický
a silně formální výklad právní úpravy a její aplikaci, což dle stěžovatele vedlo k nesprávnému
posouzení věci. Současně uvádí důvody dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., když tvrdí, že se městský
soud nevypořádal s argumentací stěžovatele směřující k interpretaci a aplikaci právní úpravy podle
smyslu a účelu právní regulace.
[12] Stěžovatel tvrdí, že se dlouhodobě významnou měrou podílí na naplňování cílů, úkolů
a závazků České republiky na úseku aktivní politiky zaměstnanosti, jak vyplývají z čl. 26
a násl. Listiny základních práv a svobod a z mezinárodních smluv. Proti rozhodnutí ministryně
spravedlnosti o rozkladu ve věci jeho žádosti o prominutí podmínky bezdlužnosti podal žalobu
a věc by měla být vedena u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Ad 7/2015.
[13] Stěžovatel následně zopakoval své výtky k rozhodnutí žalovaného, přičemž městský
soud je dle jeho názoru nijak nereflektoval a de facto se ztotožnil s textualistickou aplikací
„zákonodárství“ na danou věc. Napadený rozsudek proto dle stěžovatele vychází z nesprávného
právního posouzení věci a platí k němu stejné výtky jako k rozhodnutí žalovaného. Rozhodnutí
žalovaného podle stěžovatele neodpovídá požadavkům §68 správního řádu, neboť žalovaný
obsáhle rekapituluje průběh řízení, obsah odvolání a právní úpravu, aby následně zcela
formalisticky dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání, aniž by se komplexně vypořádal
s argumentací stěžovatele. Rozhodnutí žalovaného je tak dle něj nepřezkoumatelné pro
nedostatek důvodů, což v důsledku představuje porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces,
avšak městský soud tuto vadu nezohlednil.
[14] I když by tyto vady dle stěžovatele postačovaly pro zrušení rozhodnutí žalovaného
a rozsudku městského soudu, napadl stěžovatel také závěr žalovaného a městského soudu týkající
se neprominutí podmínek rozhodných pro přiznání příspěvku na podporu zaměstnání osob
se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě. Stěžovatel odkázal především na nález
Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 671/13, přičemž dle stěžovatele je při
„rekonstrukci“ a aplikaci právní normy primární cíl sledovaný zákonodárcem a je-li to nutné,
je třeba i v oblasti práva veřejného vykročit z prosté litery zákona a aplikovat právo tak, aby bylo
dosaženo sledovaného účelu. Dle stěžovatele z důvodové zprávy k zákonu o zaměstnanosti
plyne, že primárním cílem této právní úpravy je zajistit mj. i prostřednictvím příspěvku
na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě pokud
možno rovnou příležitost v přístupu k zaměstnání, resp. rovnou příležitost při pracovním
uplatnění těmto osobám. Tento účel dle stěžovatele žalovaný i městský soud svým postupem vůči
stěžovateli zcela popírají a jejich rozhodnutí je tak postaveno na nesprávném právním názoru.
[15] K závěru žalovaného a městského soudu, že k rozhodnému dni existoval nedoplatek,
stěžovatel uvedl, že se jednalo pouze o drobný nedoplatek na penále u VZP, o němž však
stěžovatel dle svého tvrzení nevěděl a vědět nemohl, a proto jej nemohl uhradit v zákonné lhůtě.
Dozvěděl se o něm až dne 21. 1. 2014 z potvrzení, o které VZP požádal dne 17. 1. 2014. Penále
vzniklo za nedoplatek uhrazený v září 2013 a VZP o něm stěžovatele neinformovala, nevymáhala
jej ani nevydala rozhodnutí či platební výměr. Na neuhrazení nedoplatku tak stěžovatel dle svého
názoru nenesl žádnou vinu a nápravu zjednal ihned, jakmile se o něm dozvěděl.
[16] Nedostatek mohl být odstraněn, pokud by i po uplynutí lhůty 15 dní stěžovatel požádal
správní orgán I. stupně, aby si zjistil splnění podmínky bezdlužnosti sám, následně vyzval
stěžovatele k úhradě nedoplatku a ten by jej do 5 pracovních dnů od výzvy uhradil. Této
možnosti stěžovatel nevyužil, neboť do té doby mu vždy stačilo k přiznání příspěvku předložení
potvrzení o bezdlužnosti. Stěžovatel tak místo administrativně složitější a pomalejší cesty uhradil
nedoplatek do tří dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl. Žádat o zjištění informace, kterou
stěžovatel zná, kvůli tomu, aby byl zachován administrativní postup předvídaný zákonem, dle
stěžovatele nedává smysl, proto považoval takový postup za nadbytečný.
[17] Stěžovatel dále uvedl, že si po úhradě nedoplatku byl vědom administrativních pochybení,
komunikoval s Úřadem práce ČR a jeho zaměstnanec mu doporučil nic ve věci nečinit, vyčkat
nepřiznání příspěvku prvostupňovým rozhodnutím a následně podat žádost o prominutí splnění
podmínky bezdlužnosti dle §78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti. Legitimní očekávání
stěžovatele nebylo naplněno, neboť příspěvek mu nebyl přiznán a žádost dle §78 odst. 13
zákona o zaměstnanosti byla zamítnuta. Postup správních orgánů proto stěžovatel považuje
za porušení právní jistoty a nenaplnění závazků České republiky na úseku zajištění rovných
příležitostí v pracovním uplatnění osob se zdravotním postižením.
[18] Sankce v podobě nepřiznání příspěvku je tak dle stěžovatele důsledkem pochybení
zaměstnance Úřadu práce ČR a přílišné horlivosti stěžovatele v podobě bezodkladného uhrazení
nedoplatku namísto volby pomalejšího administrativního postupu. Dle názoru stěžovatele, který
dlouhodobě zaměstnává více než 80 osob se zdravotním postižením, vždy řádně ctil zákon
a nápravu jím nezaviněného nedostatku zjednal rychleji, než zákon předpokládá, není uplatnění
sankce z ryze formálního a marginálního důvodu v žádném případě na místě. Žalovaný,
resp. městský soud, měl při svém rozhodování vzít v úvahu širší souvislosti věci, oprostit
se od formalistického přístupu a „meritorně rozhodnout“.
[19] Závěr, podle něhož byla žádost dle §78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti podána
opožděně a ani v případě včasné žádosti by nebylo možné jí vyhovět, je podle stěžovatele správný
pouze tehdy, pokud se nebude hledět na cíl právní úpravy. V opačném případě by žalovaný, resp.
městský soud museli nutně vykročit z litery zákona a v rámci úvahy o nepřiměřené tvrdosti
vyhovět žádosti stěžovatele. Pro povrchní a formální přístup tedy rozhodnutí žalovaného
i rozsudek městského soudu trpí zásadní vadou.
[20] Argumentace žalovaného hospodárností, účelností a efektivností vynakládání veřejných
prostředků je podle názoru stěžovatele bez významu, neboť tyto aspekty by nebyly dotčeny,
jestliže by prostředky, které by stěžovatel získal, byly využity v souladu s účelem zákona v podobě
realizace politiky zaměstnanosti. Proto žalovaný musí stěžovateli tyto prostředky poskytnout.
V konečném důsledku žalovaný namítané principy sám popírá, když odmítá vydat veřejné
prostředky na to, k čemu jsou určeny. Stěžovatel odmítá závěr, že by neměl řádnou platební
morálku, opět odkazuje na zanedbatelnou výši nedoplatku a na to, že na existenci nedoplatku
v rozhodné době údajně nenesl žádnou vinu. Jeho cílem nebylo v žádném případě jakkoliv
porušit právní předpisy či zkrátit odvody do veřejných rozpočtů.
[21] V kontextu zásady legitimního očekávání a principu právní jistoty je pro věc podle
stěžovatele zásadní, že byl ve věci nesprávně instruován Úřadem práce ČR. Dle stěžovatele došlo
k popření principu právní jistoty a legitimního očekávání, když žádost stěžovatele, postupujícího
dle instrukcí k tomu odborně způsobilého státního zaměstnance, skončila zamítnutím. Pokud
žalovaný v odůvodnění rozhodnutí uvádí, že tvrzení o instrukcích zaměstnance Úřadu práce ČR
nemá oporu ve spise, nemůže to být k tíži stěžovatele. Účastníku řízení, který uvede rozhodné
tvrzení, nelze přičítat k tíži, pokud správní orgán neučiní patřičné kroky k tomu, aby je ověřil.
[22] Předmětnou skutečnost stěžovatel dle svého vyjádření tvrdil v řízení před správním
orgánem I. stupně, žalovaným i v řízení o žalobě, přičemž označil důkazní prostředek, kterým
mělo být toto tvrzení prokázáno (výslech jeho mzdové účetní, H. R., která měla se zmiňovaným
pracovníkem Úřadu práce ČR hovořit) Bylo pak na správních orgánech, příp. na městském
soudu, aby navržené důkazní prostředky provedly a jejich prostřednictvím tvrzenou skutečnost
osvědčily, nebo vyvrátily. Pokud se tak nestalo, nelze to klást k tíži stěžovatele a závěr správního
orgánu, resp. soudu musí být opačný, tedy že uvedené tvrzení stěžovatel prokázal.
[23] Z kontextu všech uvedených skutečností dle stěžovatele plyne, že správní orgány
i městský soud postupovaly způsobem, který lze označit za přepjatý formalismus, a rozhodly
nesprávně. V daném případě jde o zjevně nepřiměřenou tvrdost zákona, kterou je s ohledem
na jeho smysl a účel a na základní principy demokratického právního státu třeba odstranit.
[24] Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu
i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
III.
Vyjádření žalovaného
[25] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s odůvodněním napadeného
rozsudku a odmítl námitku nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí i rozsudku městského soudu.
Z rozhodnutí žalovaného je dle jeho názoru zcela zřejmé, proč předmětný příspěvek neposkytl,
a stěžovateli jsou tyto důvody také zjevně známy. Žalovaný odkázal na judikaturu, z níž plyne,
že povinnost řádného odůvodnění rozhodnutí nelze mechanicky ztotožňovat s povinností
poskytnout podrobnou odpověď na každý jednotlivý v žalobě uplatněný argument.
[26] Žalovaný se dále domnívá, že nedojde-li ke splnění podmínky bezdlužnosti, o čemž
v daném případě není sporu, nelze daný příspěvek poskytnout. Tento postup pokládá žalovaný
za souladný nejen s jazykovým výkladem, ale i s účelem §78 odst. 4 zákona o zaměstnanosti.
Nelze tedy dle jeho názoru zohledňovat okolnosti vzniku daného dluhu. Žalovaný je jako správní
orgán vázán principem legality a svěřených pravomocí dle §2 odst. 1 a 2 správního řádu, byl tedy
povinen postupovat dle zákona, z něhož je zjevné, že stěžovatel podmínky pro poskytnutí
příspěvku nesplňoval. Účel §78 zákona o zaměstnanosti by bylo možné zohlednit, pokud
by zákon dával prostor ke správnímu uvážení, popřípadě by výklad rozhodných ustanovení nebyl
zcela jednoznačný, např. s ohledem na neurčité právní pojmy. K takové situaci však nedošlo,
neboť §78 odst. 8 písm. b) zákona o zaměstnanosti jednoznačně ukládá v případě nesplnění
podmínek nepřiznání příspěvku, přičemž §78 odst. 4 zákona o zaměstnanosti stanoví podmínku
bezdlužnosti natolik exaktně, že správní orgán nemá žádný prostor pro jiný výklad tohoto
ustanovení. Zákonnou podmínku nelze korigovat pomocí upřednostnění teleologického výkladu
před výkladem jazykovým, jak se stěžovatel domnívá, neboť zákon správnímu orgánu I. stupně
pravomoc moderovat tvrdost zákona nesvěřuje, jednalo by se tak o rozpor s §2 správního řádu
i s ústavním pořádkem.
[27] Dle žalovaného mu §78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti svěřuje pravomoc moderace
tvrdosti podmínek stanovených v §78 odst. 4 zákona o zaměstnanosti, a to v rámci specifického
správního řízení, zahajovaného na základě žádosti o prominutí podmínky bezdlužnosti.
Za situace, kdy jsou v zákoně zakotveny specifické instituty, dle kterých mají žadatelé o příspěvek
v případě, že nesplňují podmínku bezdlužnosti, postupovat, nelze mít za to, že by takto mohly
postupovat správní orgány. Ustanovení §78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti, kterým
zákonodárce zamýšlel tyto situace řešit, by tak ztratilo svůj význam. V daném případě, s ohledem
na skutkový stav, ani nebylo možné tento institut využít, a to i kdyby stěžovatel podal žádost dle
§78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti včas, neboť toto ustanovení neumožňuje prominout lhůtu
15 dní, kterou stěžovatel nedodržel. V tomto ohledu jsou tak zcela bez právní relevance námitky
stěžovatele, že k opožděnému podání žádosti došlo údajně z důvodu nesprávné informace
od pracovníka Úřadu práce ČR.
[28] Rozhodnutí žalovaného pak dle jeho názoru nebylo v rozporu se smyslem §78 zákona
o zaměstnanosti, neboť se jedná o řízení o žádosti a je tedy především na žadateli, aby usiloval
o příspěvek a zajistil splnění všech podmínek pro jeho poskytnutí. Stěžovatel přitom nesplnil
ani primární povinnost bezdlužnosti ani podmínky §78 odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti
pro uplatnění výjimky z této povinnosti, nedokázal tedy využít ani dalších 15 dní pro splacení
nedoplatku. Pokud se stěžovatel v tomto ohledu zachoval indolentně, není zřejmé, proč by měly
správní orgány postupovat v rozporu se zákonem a napravovat za něj jeho pochybení.
[29] Ačkoli obecným smyslem §78 zákona o zaměstnanosti jako celku je bezpochyby podpora
zaměstnávání osob se zdravotním postižením, smyslem §78 odst. 4 zákona o zaměstnanosti
je neumožnit poskytnutí příspěvku takovému zaměstnavateli, který má v evidenci zachyceny
nedoplatky. Lze tak jen stěží mít za to, že by žalované rozhodnutí bylo v rozporu se smyslem §78
zákona o zaměstnanosti. Byla-li by připuštěna úvaha stěžovatele, jednoznačně by stanovený
záměr zákonodárce narušila, když by muselo být vždy posuzováno, zda je vzniklý dluh dostatečně
nízký a v jaké výši je ještě přijatelný s ohledem na okolnosti, za jakých vznikl.
[30] Žalovanému se jeví jako velmi zavádějící úvaha stěžovatele, který výši dluhu poměřuje
s výší požadovaného příspěvku. Při způsobu, jak je příspěvek strukturován, by tak zjevně
docházelo k diskriminaci malých zaměstnavatelů, kteří na vysoké částky příspěvku dosáhnout
nemohou. Důraz na dodržování zákona by však měl být pro všechny žadatele stejný. Na závěr
žalovaný zdůraznil, že nepřiznání požadovaného příspěvku není sankcí, ale pouhým důsledkem
toho, že stěžovatel žádal o příspěvek za situace, kdy podmínky pro jeho přiznání nesplňoval.
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[31] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozhodnutí městského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť
stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo (§102
s. ř. s.), a je zastoupen advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[32] Nejvyšší správní soud dále přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu kasační
stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[33] Kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského
(městského) soudu ve správním soudnictví. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne
30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019 – 63, publ. pod č. 4051/2020 Sb. NSS, „aby vůbec byla kasační
stížnost způsobilá k projednání, musí kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě rozhodnutí krajského soudu,
proti němuž byla podána, a nikoli nějaký jiný akt (byť třeba i věcně souvisící nebo předcházející napadenému
rozhodnutí krajského soudu).“ Stěžovatel důvody kasační stížnosti podřadil pod §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s., avšak pokud jde o jejich obsah, vyjma části I. a VI. kasační stížnosti v podstatě slovo
od slova zopakoval argumentaci obsaženou v žalobě, pouze doplnil, že se týká také rozsudku
městského soudu. S výjimkou části VI. kasační stížnosti stěžovatel žádným způsobem nereagoval
na argumentaci městského soudu a pouze zopakoval argumenty městským soudem již
vypořádané. Je třeba zdůraznit, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční
a Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační stížnosti. Stěžovatel vymezuje rozsah přezkumu
napadeného rozsudku a musí v kasační stížnosti předestřít polemiku se závěry krajského
(městského) soudu. Nejvyšší správní soud při přezkumu nemůže tuto roli převzít, jeho úkolem
není nahrazovat činnost krajského (městského) soudu a opětovně přezkoumávat napadené
rozhodnutí správního orgánu, jako kdyby rozhodnutí krajského (městského) soudu neexistovalo.
Z tohoto důvodu platí, že obsah a kvalita kasační stížnosti předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, a tomu odpovídá i vypořádání stížních námitek Nejvyšším správním
soudem v posuzované věci.
[34] Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval námitku nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, která měla spočívat v nezohlednění jeho argumentace týkající se výkladu právní úpravy
dle jejího smyslu. Obsahem pojmu nepřezkoumatelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval
například v rozsudku ze dne 3. 12. 2019, č. j. 4 Azs 406/2019 – 28, v němž odkázal na svou
ustálenou judikaturu, konkrétně na rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 –
64, nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245, a shrnul, že „rozhodnutí je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci v žalobě; proč považoval žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené nebo proč subsumoval
skutkový stav pod zvolené právní normy. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy
soud opomněl přezkoumat některou ze včas uplatněných žalobních námitek. Nesrozumitelné je pak rozhodnutí
krajského soudu především tehdy, pokud z něho není zřejmé, jak soud rozhodl, v jaké věci, pokud výrok
neodpovídá odůvodnění, případně pokud jsou v rozhodnutí krajského soudu jiné vnitřní rozpory. Dle judikatury
Ústavního soudu (viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02) je jedním z principů, představujících
součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování, i povinnost soudů své rozsudky řádně
odůvodnit (ve správním soudnictví srov. ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění tak musí vyplývat vztah
mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem
porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces“.
[35] Nejvyšší správní soud však takové vady rozsudku městského soudu neshledal. Městský
soud se argumentací stěžovatele týkající se výkladu předmětných ustanovení zabýval konkrétně
v bodech 22 a 23 napadeného rozsudku, v nichž argumentaci stěžovatele odmítl, neboť nelze
ignorovat zákonnou podmínku bezdlužnosti. S odkazem na výše zmiňovaný rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 9 Ads 83/2014 – 46,
městský soud uvedl, že „příspěvek na podporu zaměstnání osob se zdravotním postižením je zaměstnavateli
poskytován výhradně při splnění zákonných podmínek, z nichž první stanovenou podmínkou pro poskytnutí
příspěvku je zaměstnávání více než 50 % osob se zdravotním postižením z celkového počtu zaměstnanců
zaměstnavatele, druhou podmínkou je doručení žádosti o příspěvek úřadu práce nejpozději do konce kalendářního
měsíce následujícího po uplynutí čtvrtletí a třetí podmínkou je tzv. bezdlužnost zaměstnavatele. To jsou podmínky,
které musí správní orgán rozhodující o udělení příspěvku zkoumat, což v posuzovaném případě také správně
učinil. (…) V tomto případě je zákonná úprava i judikatura naprosto jasná, a pokud žalobce jednu
ze zákonných podmínek nesplnil, nemohl mu vzniknout nárok na vyhovění jeho žádosti, a to právě pro rozpor
se zákonem. Výklad, který by takovou úpravu popřel, považuje soud za nepřípustný, neboť by tím výslovně
správní orgán popřel povinnosti, které mu zákon při rozhodování stanoví a které správní orgán sám tímto
způsobem měnit nemůže. Jinými slovy řečeno, výkladem, který žalobce v žalobě uplatňuje, by se dospělo k naprosto
opačnému výsledku, než tomu, který právní norma přímo stanoví“. Námitku stěžovatele tak nelze
považovat za nevypořádanou. Jak bude rozvedeno níže, závěr městského soudu je také v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu.
[36] Stěžovatel dále velmi obecně namítal, že rozhodnutí žalovaného neodpovídá požadavkům
§68 správního řádu. Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že žalovaný v tomto
směru nepochybil, neboť z jeho rozhodnutí je zřejmé, z jakého důvodu zamítl odvolání
stěžovatele, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a jaká zákonná ustanovení uplatňoval.
Skutkový stav posuzované věci je jasný a rozhodnutí žalovaného je dostatečně odůvodněno.
[37] Nejvyšší správní soud nepopírá, že cílem právní úpravy bylo podpořit zaměstnanost osob
se zdravotním postižením, tento záměr však nelze posuzovat izolovaně. Nejvyšší správní soud
již v rozsudku ze dne 11. 7. 2019, č. j. 2 Ads 340/2018 – 23, uvedl:
„Podle §67 cit. zákona se fyzickým osobám se zdravotním postižením poskytuje zvýšená ochrana
na trhu práce, což spočívá v opatřeních směřujících jednak přímo vůči nim, jednak vůči zaměstnavatelům, kteří
provádějí jejich přípravu k práci či je zaměstnávají formou zřízení chráněného pracovního místa. V daném případě
byl žalobce zřejmě v postavení zaměstnavatele zaměstnávajícího na chráněných pracovních místech více než
50 % osob se zdravotním postižením z celkového počtu zaměstnanců. Takovým zaměstnavatelům je poskytován
podle §78 odst. 1 zákona o zaměstnanosti příspěvek na podporu zaměstnávání těchto osob formou částečné
úhrady vynaložených prostředků na mzdy nebo platy a dalších nákladů. Příspěvkem jsou podle odst. 2 téhož
ustanovení nahrazovány ‚skutečně vynaložené prostředky na mzdy nebo platy v měsíční výši 75 % skutečně
vynaložených prostředků na mzdy nebo platy na zaměstnance v pracovním poměru, který je osobou se zdravotním
postižením, včetně pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného
na veřejné zdravotní pojištění, které zaměstnavatel za sebe odvedl z vyměřovacího základu tohoto zaměstnance
(…)‘. Příspěvek se poskytuje podle odst. 4 cit. ustanovení čtvrtletně zpětně na základě písemné žádosti
zaměstnavatele a poskytuje se za podmínky, že ‚k poslednímu dni příslušného kalendářního čtvrtletí
zaměstnavatel nemá v evidenci daní zachyceny daňové nedoplatky vedené příslušným finančním nebo celním
úřadem, nemá nedoplatek na pojistném a na penále na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti a na penále na veřejné zdravotní pojištění‘. Výjimky z této podmínky jsou dále uvedeny a spočívají
jednak v povolených a dodržovaných splátkách či v povoleném posečkání daně [písm. a)] nebo v tom, že součet
všech splatných nedoplatků zaměstnavatele k poslednímu dni příslušného kalendářního čtvrtletí
nepřesáhl 10 000 Kč a zaměstnavatel tyto nedoplatky uhradil do 15. dne kalendářního měsíce následujícího
po kalendářním čtvrtletí, za které o příspěvek žádá, nebo je uhradil do pěti pracovních dnů ode dne,
kdy se o těchto nedoplatcích dozvěděl od krajské pobočky Úřadu práce, v případě, že výši těchto nedoplatků zjistil
Úřad se souhlasem zaměstnavatele sám [písm. b)]. Při nesplnění těchto podmínek vydá krajská pobočka
Úřadu práce rozhodnutí o neposkytnutí příspěvku (odst. 8 cit. ustanovení). Možnost ministerstva prominout
ve výjimečných případech nesplnění podmínek podle odst. 4 písm. b) se vztahuje pouze k výši součtu všech splatných
nedoplatků žadatele (odst. 13 téhož ustanovení). (…)
Žalovaný jako správní orgán je povinen rozhodovat v mezích zákona a úlevy ze zákonných podmínek
může poskytnout pouze, pokud mu to zákon umožňuje. Podmínky bezdlužnosti jsou stanoveny poměrně přísně.
Nejvyšší správní soud se jimi již zabýval v rozsudku ze dne 30. 10. 2013, č. j. 3 Ads 23/2013 – 56, kde
vyslovil, že ‚podmínky pro přiznávání příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením jsou
poměrně striktní. Zákon o zaměstnanosti uvádí v §78 odst. 3 jasně, které podmínky musí každý žadatel splnit.
Jediné povolené výjimky jsou přitom uvedeny pod písmeny a) a b) daného ustanovení, které umožňují žadatelům
napravit svá pochybení při platbě daní a pojistného. Jedná se přitom o klasickou veřejnoprávní normu kogentního
charakteru, která neposkytuje správním orgánům příliš prostoru k vlastní úvaze a manévrování. Stěžovatel
správně uvedl, že v průběhu správního řízení je vázán všemi zásadami plynoucími ze správního řádu a nemůže
bez dalšího upřednostnit jednu zásadu před druhou.‘ Je třeba poznamenat, že v daném rozsudku Nejvyšší správní
soud řešil problém splatnosti penále vzniklého podle zákona č. 589/1992 Sb., a tedy existence nedoplatku
na pojistném a penále na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, přičemž fakticky
se jednalo o nedoplatek ve výši 3 Kč; uzavřel, že byť se jednalo o dluh v této částce, podmínka bezdlužnosti
splněna nebyla. (…)
Možnost obdržení příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném
pracovním místě tedy má jasně stanovená pravidla a je na žadateli, aby si zajistil jak splnění podmínek včasným
provedením všech povinných plateb, tak i sledování, zda nepochybil, a zda mu nevznikl nedoplatek či penále tak,
aby mohl případně včas využít možností k nápravě svých pochybení. Úsilí, které je k tomu třeba vynaložit, není
ve vztahu k cíli nikterak výjimečné. Nad rámec uvedených úlev je pak možné jen prominutí jedné z podmínek
postupem podle §78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti.
Nejvyšší správní soud vnímá argumentaci užitou krajským soudem, aniž by ji považoval za zákonem
nepředpokládané užití principu proporcionality, jak ji označuje stěžovatel. Není ovšem podstatný vztah výše
nedoplatku a výše poskytnutého příspěvku; pro takovou úvahu zákon neposkytuje prostor. Krajský soud tím
zjevně akcentoval smysl a účel zákona spočívající v podpoře vytváření a udržovaní pracovních příležitostí pro osoby
zdravotně postižené a nesplnění podmínek pro poskytnutí příspěvku tímto pohledem zřejmě považoval v daném
případě za bagatelní. Smysl a účel zákona je v tomto směru ovšem naplněn nejen poskytnutím příspěvku a jeho
využitím ve prospěch osob, jimž zlepšuje obtížné postavení na trhu práce, ale v rámci smyslu a účelu zákona má
svůj smysl a účel i stanovení podmínek pro zaměstnavatele, které nejsou nereálné ani zbytečně zatěžující.
Podmínka bezdlužnosti má nejen vyloučit zaměstnavatele, kteří neplní své zákonné povinnosti, ale má vést
i k jejich platební kázni, což ve svém důsledku vylučuje, že by stát přispíval zaměstnavateli mj. na platby, které
by ten řádně neodváděl. Přitom prostor pro úlevy od pochybení menšího rázu zákon o zaměstnanosti poskytuje
v §78 odst. 4 písm. a), b) a v odst. 13. V tomto případě jím je navíc i ustanovení ukládající vyměřit penále
až poté přesáhne-li částku 100 Kč (což třeba nebylo ve výše označené věci sp. zn. 3 Ads 23/2013). To vše
vytváří prostor, aby bagatelní pochybení nemělo neproporcionální následek. Nepřiznání příspěvku nelze porovnávat
jen s mírou pochybení žadatele spočívající v nesprávném odvodu, ale také s mírou pozornosti, kterou věnoval
splnění podmínek zákona. Poukazem na smysl a účel zákona tak, jak jej užil krajský soud, by byla rozšířena
zákonná možnost úlev ze splnění podmínky bezdlužnosti, a to poměrně neohraničeným způsobem.“
[38] Od těchto závěrů, včetně výkladu smyslu a účelu právní úpravy podmínky bezdlužnosti,
nemá Nejvyšší správní soud důvod se v nyní projednávané věci jakkoliv odchylovat.
Obdobně jako v citovaném rozsudku i v nynějším případě nesplnění podmínek bezdlužnosti
spočívalo v existenci penále na pojistném na veřejné zdravotní pojištění, které vzniklo podle
§18 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, v relevantním
znění, přičemž podle odst. 4 téhož ustanovení se penále nepředepíše, nepřesahuje-li v úhrnu
100 Kč za jeden kalendářní rok. Ze skutečnosti, že stěžovateli bylo penále předepsáno, lze tedy
dovodit, že se dle zákona o tak marginální částku nejednalo. Lze přitom souhlasit s žalovaným,
že tvrzení stěžovatele, že o vyměření penále nevěděl a vědět nemohl, je v dané věci
bezpředmětné, a to s ohledem na skutečnost, že vznik a samotné předepsání penále je upraveno
přímo zákonem a, jak bylo uvedeno výše, je na žadateli o příspěvek dle §78 zákona
o zaměstnanosti, aby vynaložil minimální úsilí a stav nedoplatků průběžně kontroloval. Stěžovatel
se tak nemůže zbavit odpovědnosti za vzniklý nedoplatek poukazováním na to, že na něj údajně
nebyl upozorněn.
[39] Stěžovatel podmínky bezdlužnosti nenaplnil. Jestliže argumentuje přílišnou tvrdostí
zákona, lze poukázat na skutečnost, že podmínka bezdlužnosti je mírněna výjimkami dle §78
odst. 4 zákona o zaměstnanosti. K odstranění tvrdosti zákona dále slouží žádost dle §78 odst. 13
zákona o zaměstnanosti (viz STEINICHOVÁ, L. a kol. Zákon o zaměstnanosti: komentář.
Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010). Výjimka dle §78 odst. 4 písm. b) zákona
o zaměstnanosti předpokládá, že pokud si podklady pro prokázání bezdlužnosti bude žadatel
pořizovat sám, může po zjištění nedoplatku svá pochybení napravit ve stanovené lhůtě 15 dní
po uplynutí příslušného čtvrtletí, a pro případ, že si údaje o nedoplatcích podle §147b zákona
o zaměstnanosti zjistil Úřad práce ČR sám, že žadatel nedoplatky uhradí do 5 pracovních dnů
ode dne, kdy se o nich od krajské pobočky Úřadu práce ČR dozvěděl.
[40] Jak však vyplývá ze správního spisu i z tvrzení stěžovatele, byť je dlouholetým
zaměstnavatelem osob se zdravotním postižením a o příspěvek opakovaně žádal, podklady
k prokázání bezdlužnosti začal shromažďovat až po uplynutí doby, po kterou mohl napravit
případné nedostatky (po 15. 1. 2014). Odpovědnost za tento postup lze přičítat pouze stěžovateli.
Jestliže měl v úmyslu zajišťovat si doklady své bezdlužnosti sám, měl tyto úkony zahájit dříve,
aby mohl stanovenou lhůtu využít. S ohledem na jeho opakovaně zdůrazňované zkušenosti v této
oblasti stěžovateli muselo být zřejmé, že nesplnil formální podmínku bezdlužnosti a výjimku
s ohledem na uplynutí 15 dní od konce čtvrtletí by mohl využít pouze v případě, pokud
by o ověření bezdlužnosti požádal správní orgán I. stupně a vyčkal jeho výzvy.
[41] Lze souhlasit s městským soudem, že stěžovatel se přesto z vlastní vůle rozhodl uhradit
nedoplatek sám po uplynutí lhůty stanovené v §78 odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti
a v žádosti o příspěvek, kterou podal až následně po uhrazení nedoplatku, nepožádal Úřad práce
ČR o ověření bezdlužnosti. S takovým postupem, jaký uplatnil stěžovatel, přitom zákon
o zaměstnanosti nepočítá, a jak uvedl sám stěžovatel, byl si po úhradě nedoplatku vědom,
že došlo k pochybení, a komunikoval s Úřadem práce ČR, avšak zřejmě až v okamžiku, kdy se již
jeho případ nacházel mimo kogentně stanovené podmínky pro poskytnutí příspěvku.
[42] Pokud jde o argumentaci stěžovatele, že bylo porušeno jeho legitimní očekávání vzniklé
na základě doporučení zaměstnance Úřadu práce, neboť příspěvek mu nebyl přiznán a žádost
o prominutí podmínky bezdlužnosti dle §78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti byla zamítnuta,
Nejvyšší správní soud mu nemůže přisvědčit. Pokud jde o legitimní očekávání ve vztahu
ke schválení příspěvku, nemohlo na základě tvrzeného doporučení vzniknout, neboť jak uvedl
sám stěžovatel, bylo doporučeno vyčkat nepřiznání příspěvku. Pokud jde o doporučení podat
žádost dle §78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti, v nyní projednávané věci Nejvyššímu správnímu
soudu nepřísluší skutečnosti s touto žádostí spjaté posuzovat, neboť rozhodnutí o žádosti
o prominutí výše součtu splatných nedoplatků dle §78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti není
předběžné povahy ve smyslu §70 písm. b) s. ř. s. , naopak je samostatně soudně přezkoumatelné
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2020, č. j. 1 Ads 201/2019 – 37)
a o žalobě proti tomuto rozhodnutí (resp. rozhodnutí o rozkladu) mělo být vedeno samostatné
řízení u městského soudu, jak ostatně uvedl sám stěžovatel.
[43] Nejvyšší správní soud souhlasí také s tím, že při hodnocení žádosti dle §78 zákona
o zaměstnanosti nelze zohledňovat předcházející chování žadatele, výši nedoplatku, a to ani
ve vztahu k výši možného příspěvku, případně okolnosti vzniku nedoplatku, a v daném případě
nebylo možné přihlédnout ani k tvrzenému doporučení zaměstnance Úřadu práce. V souvislosti
s podmínkami poskytnutí příspěvku nelze překračovat zákonem stanovené meze ani k tomuto
účelu zohledňovat cíl posuzovaných ustanovení pouze jednostranně, v rozporu s jejich
výslovným zněním a ignorovat důvody, pro které zákonodárce stanovil podmínky pro poskytnutí
příspěvku. Nejvyšší správní soud neshledal, že by došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci,
a uzavřel, že byl-li by aplikován výklad upřednostněný stěžovatelem, ad absurdum by bylo možné
odůvodnit v podstatě jakékoliv porušení zákonem předpokládaných podmínek pro poskytnutí
daného příspěvku, neboť v závěru by měla vždy převážit skutečnost, že prostředky byly
poskytnuty na zákonem předpokládaný účel spočívající v podpoře rovných příležitostí
zaměstnanců se zdravotním postižením na trhu práce.
[44] Pokud jde o část VI. kasační stížnosti, v níž jako jediné stěžovatel vznesl konkrétní
námitky proti rozsudku městského soudu, lze dle Nejvyššího správního soudu konstatovat,
že městský soud pochybil, jestliže dospěl k závěru, že stěžovatel nijak neprokázal, že by se mu
zmiňovaného doporučení zaměstnance Úřadu práce ČR dostalo. Nelze totiž pominout,
že k prokázání této skutečnosti v řízení o žalobě (nikoliv však ve správním řízení, jak stěžovatel
rovněž tvrdí) navrhoval provedení důkazu výslechem své mzdové účetní. Tato vada však
nemohla mít za následek nezákonnost rozsudku městského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.],
neboť, jak již bylo vysvětleno, ani případné prokázání stěžovatelova tvrzení (které rozhodně
nevyplývá pouze z toho, že městský soud zmiňovaný důkaz neprovedl) by nemohlo nic změnit
na závěru o nesplnění zákonné podmínky bezdlužnosti.
V.
Závěr a náklady řízení
[45] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[46] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, náleželo by mu tedy vůči stěžovateli právo
na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložil. Žalovanému však v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti nevznikly, proto mu soud
náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. července 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu