ECLI:CZ:NSS:2021:5.AFS.310.2018:24
sp. zn. 5 Afs 310/2018 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: P. K., zast. Mgr.
Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti
žalovanému: Finanční úřad pro Plzeňský kraj, se sídlem Hálkova 2790/14, Plzeň, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2017, č. j. 1031642/17/2301-80541-403350, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2018, č. j. 30 Af
34/2017 - 44,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2018, č. j. 30 Af 34/2017 - 44, se z r ušuj e
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla podle
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho
žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného.
[2] Tímto rozhodnutím nařídil žalovaný daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu
v celkové výši 50 297 Kč. Dne 30. 6. 2017 podal stěžovatel proti tomuto rozhodnutí žalobu,
kterou krajský soud zaslal k vyjádření žalovanému (doručena dne 18. 7. 2017). Dne 26. 7. 2017
žalovaný rozhodl podle §181 odst. 2 písm. a) zákona 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen
„daňový řád“), o částečném zastavení nařízené daňové exekuce, a to v částce 45 457 Kč;
ve zbývající části, tj. v částce 4 840 Kč, daňová exekuce pokračovala.
I. Vymezení věci
[3] Stěžovatel v žalobě namítal, že nedoplatky, jejichž úhrada je vymáhána exekučním
příkazem, vznikly částečně nedoplatkem na dani z přidané hodnoty ve výši 44 893 Kč,
který vznikl tím, že žalovaný provedl dne 16. 2. 2017 na základě dražební vyhlášky č. 1/2017,
č. j. 27765/17/2301-80541-403350, dražbu movitých věcí ve vlastnictví stěžovatele, která byla
částečně úspěšná, a vymáhaný nedoplatek je součtem částek daně z přidané hodnoty, které musí
zaplatit žalovaný, protože realizoval prodej movitých věcí. Žalovaný po dražbě vydal rozhodnutí
o udělení příklepu v dražbě věcí movitých a zároveň potvrzení o úhradách nejvyšších podání
u vydražených věcí movitých v daňové exekuci.
[4] V případě, že dochází k prodeji movitých věcí v daňové exekuci, platí daň orgán veřejné
moci, a to podle §108 odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
Jím uskutečněné platby musí být uhrazeny na osobní daňový účet plátce ve lhůtě pro podání
daňového přiznání za zdaňovací období, ve kterém se tento prodej uskutečnil. Žalovaný byl
s došlými úhradami povinen nakládat podle §152 odst. 1 písm. a) daňového řádu tak, že je měl
použít na úhradu nedoplatků na dani, které nejsou vymáhány, aby byl primárně uhrazen
nedoplatek na dani vzniklý z prodeje movitých věci ve veřejné dražbě (řádná daňová povinnost
za únor 2017). Žalovaný ale pochybil, nedoplatky přiřadil patrně na úhradu nedoplatků
na zajištění daně (soudu známy z jeho vlastní činnosti) a napadeným rozhodnutím je vymáhá
po stěžovateli, což je nezákonné, a proto navrhuje napadené rozhodnutí zrušit.
[5] Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že po vydání exekučního příkazu zjistil,
že v důsledku chyby automatizovaného informačního systému nebyly naplněny zákonné
podmínky pro nařízení daňové exekuce v částce 45 457 Kč. Ihned poté co se o tomto
technickém nedopatření dozvěděl, přistoupil žalovaný k částečnému zastavení daňové exekuce.
Má proto za to, že v projednávané věci odpadl důvod řízení.
[6] Krajský soud konstatoval, že §75 odst. 1 s. ř. s., podle kterého při přezkoumání
rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu, nerozumí tak, že soud je za všech okolností bezvýjimečně vázán stavem,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Kdyby měl zákonodárce na mysli takovouto
absolutní vázanost, nepochybně by použil kategoričtější dikci, než „vychází soud ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu“.
[7] Může totiž nastat situace, kdy žalobou napadené rozhodnutí v době podání žaloby
existovalo, avšak v době rozhodování soudu o žalobě již neexistuje. Soud tak už nemá o čem
rozhodovat. Nastalá situace má v zásadě dvě řešení. Žalobce může soudu jeho rozhodování
„usnadnit“ tím, že vezme žalobu zpět. V takovém případě soud řízení o žalobě zastaví podle §47
písm. a) s. ř. s. „ Neusnadní-li“ žalobce soudu jeho rozhodování zpětvzetím žaloby, soud žalobu
odmítne podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.
[8] V přezkoumávané věci je situace složitější, protože žalobní námitky se týkaly pouze částky
45 457 Kč a ve vztahu k této částce jsou důvodné, jak to uznal už žalovaný správní orgán,
který exekuci v této části zastavil. Ve vztahu ke zbývající částce 4 840 Kč nemohla být shledána
důvodnost žalobních námitek, protože v tomto rozsahu žádné žalobní námitky uplatněny nebyly.
[9] Soud ovšem rozhodoval až v situaci, kdy napadený exekuční příkaz byl zrušen
co do částky 45 457 Kč a nadále existoval jen co do částky 4 840 Kč. Soud by neměl rušit to,
co již bylo dříve zrušeno. Zřejmě „čistější“ by bylo, aby napadený exekuční příkaz byl zrušen
co do částky 45 457 Kč a ve vztahu k částce 4 840 Kč byla žaloba zamítnuta. Tomuto řešení
však brání ta okolnost, že napadený exekuční příkaz ani podkladový výkaz nedoplatků nepracují
s relativně samostatnými částkami. Rozhodnutí soudu by tak nebylo srozumitelné a mohlo
by zapříčiňovat následné spory mezi účastníky soudního řízení. K takovému řešení
proto přistoupeno nebylo.
[10] Jelikož tu nebylo možno použít „čistějšího“ řešení, soud aplikoval řešení,
které je „čistějšímu“ řešení nejblíže, a proto žalobu podle §78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou
zamítl.
[11] V přezkoumávané věci měl stěžovatel úspěch jen částečný, a proto soud v otázce náhrady
nákladů řízení aplikoval §60 odst. 1 větu druhou s. ř. s. V daném případě měl stěžovatel úspěch
co do částky 45 457 Kč z celkové částky 50 297 Kč, tj. v rozsahu 90,38 %, a žalovaný správní
orgán měl úspěch co do částky 4 840 Kč opět z celkové částky 50 297 Kč, tj. v rozsahu 9,62 %.
Odečtením zjištěného rozsahu neúspěchu od úspěchu se pro stěžovatele dochází k výsledku
90,38 – 9,62 = 80,76 (%). Jestliže se pak tímto výsledkem vynásobí náklady řízení důvodně
vynaložené stěžovatelem, dospěl soud k celkové (redukované) výši nákladů (0,8076 x 15 342)
v částce 12 390 Kč.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[12] Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[13] Uvádí, že zastavením exekučního řízení nedochází ke zrušení exekučního příkazu,
ten je nadán presumpcí správnosti ve smyslu judikatury NSS i Ústavního soudu a je stále v právní
moci a vyvolává právní účinky. Ty se ve vztahu ke stěžovateli projevují např. obnovením běhu
lhůty pro placení daně ve smyslu §160 odst. 3 písm. a) daňového řádu. Závěr krajského soudu
o odpadnutí předmětu řízení je proto nesprávný.
[14] Nesprávný je také výklad §75 odst. 1 s. ř. s., jehož dikci krajský soud relativizuje.
Jakkoli nalezla judikatura řadu výjimek ze zásady vázanosti soudu skutkovým a právním stavem
v době vydání napadeného rozhodnutí, povětšinou se tyto výjimky týkaly změny právního stavu,
nikoli skutkových novot. Ve správním soudnictví se skutkové novoty (mezi které patří i zastavení
exekuce) nemohou zohledňovat, neboť správní soudnictví není pokračováním řízení
před správními orgány.
[15] Stěžovatel se zcela ztotožňuje se závěrem krajského soudu, dle kterého „napadený exekuční
příkaz ani podkladový výkaz nedoplatků nepracují s relativně samostatnými částkami“. Právě v situacích,
kdy má daňový dlužník vícero daňových nedoplatků, nepostačuje v exekučním příkazu uvést
úhrnnou výši dluhů, ale správce daně musí částku uvést podle jednotlivých dluhů (srov. rozsudek
NSS ze dne 29. 5. 2014, č. j. 7 Afs 68/2013 - 36). Z tohoto důvodu exekuční příkaz znemožňuje
krajskému soudu jeho částečné zrušení.
[16] Kasační stížnost brojí i proti výroku o náhradě nákladů řízení, s tím že odečtením
zjištěného rozsahu neúspěchu od úspěchu stěžovatele fakticky dochází k přiznání náhrady
nákladů řízení žalovanému, která je ale judikaturou NSS vůči žalovanému vyloučena (náhrada
nákladů řízení nad rámec úřední činnosti žalovaného se nepřiznává).
[17] Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[18] Žalovaný se zcela ztotožnil se závěrem krajského soudu a navrhuje kasační stížnost
zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal
napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů,
ověřil, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[20] Soud se nejprve zabýval otázkou, zda byl v projednávané věci dán důvod pro prolomení
jedné ze základních zásad správního soudnictví, a to zásady, že soud je vázán skutkovým
a právním stavem, který zde byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud by k prolomení této zásady došlo a soud přihlížel k (částečnému) zastavení daňové
exekuce, musela by být žaloba, jíž bylo tímto (částečným) zastavením plně vyhověno, odmítnuta.
Nebyl-li by naopak důvod pro její prolomení dán, musí soud při přezkumu exekučního příkazu
od pozdějšího zastavení exekuce zcela odhlédnout.
[21] Uvedená zásada odráží přezkumný charakter správního soudnictví. V řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.) správní soudy posuzují to, zda správní
orgán na základě skutečností, v té době existujících a řádně a v potřebném rozsahu zjištěných,
a na základě právního stavu platného v době jeho rozhodování rozhodl po právu; jejich činnost
není dalším stupněm správního řízení, soudní řízení v tomto smyslu nemá povahu nalézací
a soudy nerozhodují namísto veřejné správy ve věci samé.
[22] Z tohoto pravidla judikatura vyšších soudů nalezla výjimky, a to jak v případě pozdější
změny právního stavu (objektivního práva, včetně judikatury vyšších soudů), tak i v situaci
pozdějších změn skutkového stavu. Pokud jde o první případ, tak např. v usnesení ze dne
16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 - 46, č. 3528/2017 Sb. NSS, rozšířený senát dovodil
s ohledem na čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod povinnost krajských soudů
zohledňovat vývoj právní úpravy po vydání žalobou napadeného rozhodnutí ve věci správního
trestání. Již v počátcích své činnosti též NSS judikoval, že je nutné zohlednit pozdější zrušení
právního předpisu, který byl ve správním řízení aplikován, pro neústavnost (rozsudek
ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 A 48/2002 - 98, č. 1041/2007 Sb. NSS).
[23] Pokud jde o skutkovou větev pravidla obsaženého v §75 odst. 1 s. ř. s., Nejvyšší správní
soud a Ústavní soud výjimečně připustily prolomení tohoto pravidla ve věcech mezinárodní
ochrany ke splnění zákazu non refoulement a ve věcech doplňkové ochrany (např. rozsudky NSS
ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 - 131, ze dne 4. 2. 2013, č. j. 8 Azs 27/2012 - 65, nález
Ústavního soudu ze dne 12. 4, 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16, N 66/81 SbNU 153), ve věcech
mezinárodní ochrany uplatněním aplikační přednosti evropského práva (konkrétně čl. 46 odst. 3
směrnice č. 2013/32/EU, tzv. procedurální, např. rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2015,
č. j. 10 Azs 194/2015 - 32, a již uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 425/16), ve věcech
zajištění cizinců s ohledem na ochranu osobní svobody ve spojení s právem na život a zákazem
mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání (např. rozsudky NSS
ze dne 4. 9. 2019, č. j. 9 Azs 193/2019 - 48, č. 3933/2019 Sb. NSS, a ze dne 13. 11. 2019,
č. j. 6 Azs 170/2019 - 50) a ve věcech správního trestání k uplatnění ústavního zákazu dvojího
trestání za tentýž skutek (rozsudek NSS ze dne 4. 3. 2009, č. j. 6 As 44/2008 - 142, č. 1842/2009
Sb. NSS, v rovině obecné překážky věci rozhodnuté viz též rozsudek ze dne 9. 6. 2016,
č. j. 2 Azs 307/2015 - 41).
[24] Lze tedy shrnout, že k prolomení §75 odst. 1 s. ř. s. (jeho neuplatnění na základě
přednostní aplikace mezinárodního či evropského práva či na základě jeho ústavně konformní
interpretace) soudy přistoupily s obezřetností, pokud nebylo možno splnit mezinárodněprávní
závazek České republiky nebo ústavní zákaz jinak. V obdobném duchu Ústavní soud připustil
výjimečně prolomení §75 odst. 1 s. ř. s. v případě, že si to vyžadovaly spravedlnostní důvody při
nápravě historické křivdy způsobené minulým nedemokratickým režimem ve vazbě na soudní
rehabilitace (viz nález ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03, N 114/37 SbNU 475). Musí tedy
vždy jít o případy výjimečné, kdy by (s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci)
nebylo možné důslednou aplikaci shora zmiňovaného ustanovení soudního řádu správního
z ústavně právního hlediska akceptovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005,
sp. zn. I. ÚS 605/03).
[25] Taková situace v projednávané věci nenastala.
[26] Stěžovatel byl oprávněn podat žalobu přímo proti exekučnímu příkazu (viz usnesení
rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2019, č. j. 1 Afs 271/2016 - 53, č. 3873/2019 Sb. NSS).
V důsledku následného částečného zastavení exekuce nedošlo k odpadnutí předmětu řízení,
jak nesprávně konstatoval krajský soud. Ani rozhodnutí o částečném zastavení exekuce,
ani rozhodnutí o úplném zastavení exekuce nemá za následek zrušení exekučního příkazu
a nejedná se o procesní situaci, kterou judikatura NSS označuje za odpadnutí předmětu řízení
(k tomu srov. rozsudky NSS ze dne 19. 5. 2011, č. j. 1 As 39/2011 - 60, nebo ze dne 12. 4. 2007,
č. j. 7 Afs 143/2006 - 95). Žalobou napadený exekuční příkaz je stále pravomocným
rozhodnutím, které zasáhlo do veřejných subjektivních práv stěžovatele. Jeho vydáním došlo
k zahájení (provádění) daňové exekuce a v tomto důsledku přinejmenším k zásahu
do vlastnického práva stěžovatele garantovaného článkem 11 Listiny základních práv a svobod.
Pro úplnost NSS uvádí, že se v projednávané věci nejedná o zcela výjimečnou situaci,
kdy exekuční příkaz nemohl od samého počátku vyvolat žádné právní účinky ve smyslu závěrů
rozsudku NSS ze dne 6. 6. 2019, č. j. 1 Afs 155/2018 - 26.
[27] Krajskému soudu v přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí nic nebránilo, naopak
v souladu s §75 odst. 1 s. ř. s. mohl a měl exekuční příkaz v mezích žalobních bodů přezkoumat.
[28] Nad rámec rozhodovacích důvodů NSS uvádí, že se v projednávané věci nejedná
o situaci, kdy by žalobní důvody směřovaly do vad nalézacího řízení, které nelze zkoumat v rámci
řízení o nařízení exekuce, ani o situaci, kdy by důvody namítané nezákonnosti exekuce nastaly
až po zahájení exekuce a svědčily by pouze důvodům pro její zastavení (viz rozsudek ze dne 2. 8.
2019, č. j. 8 Afs 250/2018 - 54, č. 3952/2020 Sb. NSS, body 11 až 18, včetně tam citované
judikatury). Žalobní námitky totiž směřovaly do nesprávného postupu při evidenci nedoplatků,
která se projevila v nesprávném vyčíslení dlužných nedoplatků ve výkazu nedoplatků (přiměřeně
srov. rozsudek ze dne 25. 2. 2016, č. j. 9 Afs 52/2015 - 59, č. 3455/2016 Sb. NSS, především
bod 40).
[29] K námitce směřující do výpočtu náhrady nákladů řízení z hlediska částečného úspěchu
ve věci NSS uvádí, že úspěch ve věci může soud posuzovat jen ve vztahu k předmětu řízení,
který stěžovatel v souladu s dispoziční zásadou učinil předmětem soudního přezkumu. Jinými
slovy uspěje-li stěžovatel plně se svoji žalobní argumentací a exekuční příkaz z jím uplatněných
důvodů nemůže obstát, nelze jeho úspěch ve věci poměřovat s tím, co v žalobě neuplatnil,
což však učinil krajský soud v projednávané věci. Z uvedeného důvodu je proto nadbytečné
zabývat se výhradou stěžovatele směřující proti zohlednění úspěchu žalovaného při výpočtu
náhrady nákladů řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Protože NSS dospěl k závěru, že kasační stížnost je ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
důvodná, podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. V tom je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. V dalším
řízení krajský soud věcně přezkoumá žalobou napadený exekuční příkaz, přičemž úspěch ve věci
může posuzovat jen ve vztahu k předmětu řízení, který stěžovatel v souladu s dispoziční zásadou
učinil předmětem soudního přezkumu.
[31] V novém řízení též rozhodne dle §110 odst. 3 s. ř. s. o nákladech kasačního řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. září 2021
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu