ECLI:CZ:NSS:2014:7.AFS.68.2013:36
sp. zn. 7 Afs 68/2013 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: Ing. J. J.,
zastoupen Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční nám. 14, Praha 5,
proti žalovanému: Odvolací fi nančn í ř e d it e ls t v í, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2013,
č. j. 5 Af 23/2013 – 90,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2013, č. j. 5 Af 23/2013 – 90,
a rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 5. 9. 2008,
č. j. 13617/08-1500-106932, se zrušují a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci k rukám advokáta Mgr. Jakuba Hajdučíka
náklady řízení o žalobě ve výši 11.922 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci k rukám advokáta Mgr. Jakuba Hajdučíka
náklady řízení o kasační stížnosti ve věci sp. zn. 7 Afs 73/2012 ve výši 9.114 Kč a ve věci
sp. zn. 7 Afs 68/2013 ve výši 9.114 Kč, celkem 18.228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 12. 6. 2013, č. j. 5 Af 23/2013 – 90, zamítl Městský soud v Praze
žalobu, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí Finančního
ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 5. 9. 2008, č. j. 13617/08-1500-106932, kterým bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 3 ze dne 21. 12. 2007,
č. j. 204869/07/003910/4918 o nevyhovění reklamaci ve věci převedení přeplatku na dani
z přidané hodnoty. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že v daném případě nelze
hovořit o daňovém přeplatku, neboť ke dni žádosti o vrácení přeplatku měl stěžovatel
nedoplatek na téže dani představující daňové penále. Správce daně tedy oprávněně zaúčtoval
nadměrný odpočet na nedoplatek na téže dani podle ust. §59 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), a žádost stěžovatele o vrácení
přeplatku na dani tedy nebyla důvodná. Otázka, zda daňové penále nebylo již promlčené,
s projednávanou věcí souvisí, ale přímo se jí netýká a není podle krajského soudu předmětem
tohoto řízení. Podstatné je pouze to, že ve věci daňového penále byly vydány příslušné platební
výměry a stěžovatel tedy měl v rozhodné době nedoplatek na dani z přidané hodnoty. Zákonnost
vydaných platebních výměrů, resp. i uplatněná námitka promlčení, je přezkoumávána v řízení
o žalobách proti platebním výměrům, resp. odvolacím rozhodnutím. Městský soud sice platební
výměry a rozhodnutí finančního ředitelství zrušil, a to právě z důvodu promlčení, to však nic
nemění na skutečnosti, že rozhodnutí, jež městský soud přezkoumává v tomto řízení, bylo
z hlediska právního a skutkového stavu v době vydání rozhodnutí vydáno po právu,
neboť stěžovatel na základě tehdy pravomocných a účinných platebních výměrů měl nedoplatky
na daňovém penále, na které byl v souladu s právními předpisy zaúčtován předmětný nadměrný
odpočet. Vydáním platebních výměrů na penále dne 6. 10. 2005 došlo k přerušení promlčecí
lhůty a pro vybrání a vymožení nedoplatků na penále na základě tehdy pravomocných a účinných
platebních výměrů počala běžet nová promlčecí lhůta, která v okamžiku, kdy finanční ředitelství
postupovalo podle tehdy platného ust. §59 zákona o správě daní a poplatků, ještě neuplynula.
Stěžovatel v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil důvody
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že napadený rozsudek
je založen na nedostatečně objasněném skutkovém stavu. Stěžovatel v žalobě uvedl, že došlo
k promlčení práva vymáhat dluh na daňovém penále, a proto bylo nezákonné, že mu správce
daně nevrátil vzniklý přeplatek na dani. Úkolem městského soudu proto bylo najisto postavit,
kdy vzniklo penále, na jehož úhradu správce daně přeplatek použil. Bez toho nelze určit, zda bylo
jeho vybrání již promlčeno. Daňové orgány v odpovědích na otázku, na úhradu jakého penále byl
přeplatek použit, mlží, a městský soud se s jejich vyjádřením nepřípustně spokojil. Závěry
městského soudu jsou nepřezkoumatelné, protože nelze s jistotou říct, zda bylo penále
promlčeno, když není jasné, o jaké penále se jednalo. Nedostatečné objasnění skutkového stavu
městským soudem je zvýrazněno podstatnými vadami evidence daní, kterou vedl správce daně
a ze které vycházelo finanční ředitelství i městský soud. Penále vzniká každý den za zákonem
předvídaných okolností (existence nedoplatku a absence jeho úhrady)a každý den začíná plynout
jeho vlastní promlčecí lhůta. Daňové orgány však v každém jednotlivém platebním výměru
na penále vyčíslí celkové penále vztahující se ke konkrétní dani za jedno zdaňovací období
za celou dobu nezaplacení nedoplatku na dani. Jeho časovou posloupnost pro účely evidence
daní tak určují ne podle stáří penále, ale podle stáří zdaňovacího období, ke kterému se penále
váže. Např. v platebním výměru na daň z přidané hodnoty za červen 1997 je vyčísleno penále
souhrnně za období od 22. 8. 1997 do 3. 8. 2001. Daňové orgány považují toto penále
za „nejstarší“ nedoplatek stěžovatele, což je však v rozporu s logikou vzniku penále,
jak ji představil městský soud. To dokazuje fakt, že v platebním výměru na daň z přidané hodnoty
za červenec 1997 je vyčísleno penále souhrnně za období od 24. 9. 1997 do 3. 8. 2001. Ač je jeho
součástí penále vzniklé také za část roku 1997, daňové orgány je považuji za „mladší“ nedoplatek
než v prvním z citovaných platebních výměrů. Přesto městský soud vzal evidenci daňových
orgánů jako základ pro svůj závěr o nepromlčení penále. Vybrání daňového penále, které vzniklo
každý den prodlení roku 1997, bylo promlčeno dne 31. 12. 2003. Vybrání daňového penále,
které vzniklo každý den prodlení roku 1998, bylo promlčeno dne 31. 12. 2004. Pokud měl
správce daně použít přeplatek stěžovatele na nejstarší nedoplatek na penále, pak nezbytně toto
penále muselo být promlčeno před vydáním platebních výměrů a jejich vydání dne 6. 10. 2005
nemohlo mít na již marně uplynuvší lhůtu podle ust. §70 zákona o správě daní a poplatků žádný
vliv. Městský soud sice uvedl, že vydáním platebních výměrů na penále dne 6. 10. 2005 došlo
k přerušení promlčecí lhůty pro vybrání a vymožení nedoplatků na penále, ale patrně přehlédl,
že tyto platební výměry byly zrušeny v návaznosti na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 5 Afs 35/2009 - 265. Shledá-li soud autoritativně určité
správní rozhodnutí nezákonným, nemůže mít takové rozhodnutí žádné zákonné důsledky
v právní sféře stěžovatele. pokud nebyly daňové orgány oprávněny vydat platební výměry
na daňové penále, nemohlo jejich nezákonným vydáním dojít k zákonnému znovuobnovení běhu
promlčecí lhůty daňového penále. Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře posuzoval vliv
nezákonných rozhodnutí na běh prekluzívní lhůty pro vyměření daně. Stěžovatel je názoru,
že přiměřeně stejně musí být posuzován vliv nezákonných rozhodnutí na běh promlčecí lhůty.
Důvodem je, že promlčení ve veřejnoprávních předpisech má obvykle stejné následky jako
soukromoprávní prekluze, tj. zánik práva vymáhat nárok. Stěžovatel dále brojil proti přiznání
nákladů řízení správnímu orgánu, neboť zastupování státu u soudu je běžnou úřední činností,
kterou zákonodárce přímo předpokládal. Městský soud proto neměl žalovanému přiznat náhradu
nákladů řízení. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek městského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Odvolací finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázalo
na odůvodnění napadeného rozsudku, se kterým se ztotožňuje. V době rozhodování vycházel
správce daně, a následně i finanční ředitelství, z platných platebních výměrů. Teprve na základě
rozsudku městského soudu, kterým byly tyto platební výměry zrušeny, bylo předepsané penále
na osobním daňovém účtu stěžovatele odepsáno a vznikl přeplatek. Stěžovateli byl také vyplacen
úrok z neoprávněného jednání správce daně. Řízení v předmětné věci se tak podle odvolacího
finančního ředitelství jeví jako bezpředmětné. Odvolací finanční ředitelství vyslovilo nesouhlas
také s námitkami směřujícími proti výroku o nákladech řízení. Je totiž především třeba rozlišovat
mezi náklady vzniklými při zpracování vyjádření k žalobě a doručení tohoto vyjádření spolu
se spisovým materiálem na straně jedné a náklady na účast při jednání soudu na straně druhé,
kdy mu jako úspěšnému účastníku řízení ust. §60 odst. 1 s. ř. s. garantuje náhradu nákladů.
Ty tvoří náklady vynaložené na dopravu a stravné pověřeného zaměstnance. Vzhledem k ústavně
zaručenému právu na právní pomoc nelze prostřednictvím termínu „důvodný“ vymezovat
kategorii osob, která by z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto
její právo upírat a z hlediska ostatních ji diskriminovat. Je třeba odmítnou tvrzení stěžovatele,
že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby nesl břímě reorganizace státní správy. Byl to totiž
stěžovatel, který nesouhlasil s rozhodnutím městského soudu bez jednání. Měl si být vědom,
že v případě neúspěchu ponese náklady jednání. Proto odvolací finanční ředitelství navrhlo,
aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu spisu podal stěžovatel dne 23. 1. 2006 přiznání k dani z přidané hodnoty
za IV. čtvrtletí roku 2005, v němž vykázal nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně
ve výši 14.773 Kč. Žádostí ze dne 19. 1. 2006 požádal o převedení přeplatku na dani z přidané
hodnoty na částečnou úhradu daně z příjmů fyzických osob za rok 2005 ve výši 14.773 Kč
a zároveň požádal o zaslání rozhodnutí o převedení přeplatku. Rozhodnutím ze dne 21. 12. 2007
Finanční úřad pro Prahu 3 rozhodl, že se reklamaci stěžovatele nevyhovuje, neboť ke dni podání
žádosti o převedení poplatku vykazoval jeho osobní daňový účet na dani z přidané hodnoty
nedoplatek ve výši 468.549 Kč, takže částka vyměřeného nadměrného odpočtu byla použita
v souladu s ust. §59 zákona o správě daní a poplatků. Ke stejnému závěru dospělo i finanční
ředitelství, které uvedlo, že ke dni vyměření nadměrného odpočtu byl u stěžovatele „evidován
nedoplatek na penále v celkové výši 468.549-- Kč (za zd. období červen, září - listopad, 1997, leden, únor
a duben - prosinec 1998 sdělený platebními výměry ze dne 6. 10. 2005.). Předmětný nadměrný odpočet byl tedy
na částečnou úhradu tohoto nedoplatku použit“.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2009, č. j. 9 Afs 94/2008 - 52,
na který v odůvodnění odkázal i městský soud, platí, že „v případě vykázaného nadměrného odpočtu
daňový subjekt nemá povinnost odvodu do státního rozpočtu, nýbrž má vůči státnímu rozpočtu pohledávku.
Aby mohly být finanční prostředky uplatněné za určité zdaňovací období plátci vyplaceny, je nutno výši těchto
finančních prostředků vázat na autoritativní stvrzení ve formě vyměření nadměrného odpočtu. Jakmile je ovšem
na daňovém účtu daňového subjektu evidován vyměřený nadměrný odpočet, tj. finanční prostředky představující
pohledávku vůči státnímu rozpočtu, je správce daně oprávněn s finančními prostředky disponovat, a to buď
postupem dle ustanovení §59 zákona o správě daní a poplatků nebo dle ustanovení §64 odst. 2 téhož právního
předpisu, nestanoví-li zákon pro určité specifické situace jinak. Nejsou-li splněny podmínky ani pro postup
dle ustanovení §59 cit. zákona, tj. daňový subjekt nemá nedoplatky na daňových povinnostech týkající se daně
z přidané hodnoty, ani pro postup dle ustanovení §64 zákona o správě daní a poplatků, tj. daňový subjekt nemá
nedoplatek na jiné dani, vrátí správce daně finanční prostředky daňovému subjektu bez žádosti do 30 dnů
od momentu vyměření postupem dle ustanovení §105 zákona o dani z přidané hodnoty.“ Citovaným
požadavkům správce daně v prvním kroku dostál. Je nesporné, že stěžovateli vznikl nárok
na vrácení nadměrného odpočtu daně a že v době vydání správního rozhodnutí v obou stupních
bylo pravomocných několik platebních výměrů na daňové penále, které vydal správce daně
dne 6. 10. 2005. Za této situace tak mohl správce daně zvažovat další postup podle ust. §59
zákona o správě daní a poplatků, kdy by vzniklým přeplatkem byl částečně uhrazen nedoplatek
na dani. I při započtení přeplatku na dani podle citovaného ustanovení se však měl správce daně
zabývat otázkou prekluze daňové povinnosti. K tomu srov. zejména nález Ústavního soudu
ze dne 2. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 816/07, publ. pod N 39/52 SbNU 399, s oporou také v nálezu
ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 12/99 (publ. pod č. 232/2000 Sb.), v němž Ústavní soud
uzavřel, že otázku prekluze práva považuje za „natolik významnou problematiku, jíž by se měly zabývat
z úřední povinnosti nejen správní orgány, ale i soudy ve správním soudnictví“. Jak uvedl Ústavní soud
v nálezu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07, v němž po podrobném rozboru institutu
prekluze práva a jeho uplatnění jak v právu soukromém, tak v právu veřejném: „též v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem
významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě,
že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby. Tento závěr platí
i pro prekluzi práva státu na vyměření nebo doměření daně: uplyne-li lhůta uvedená v §47 daňového řádu, aniž
v ní byla daň pravomocně ... vyměřena či doměřena, zaniká tím subjektivní veřejné právo státu daň vyměřit
či doměřit. K zániku tohoto práva se přihlíží z úřední povinnosti nejen v daňovém řízení, ale též v rámci soudního
přezkumu rozhodnutí v řízení před správními soudy ... Nenamítal-li žalobce prekluzi práva vyměřit nebo doměřit
daň v řízení před krajským soudem, vyhoví Nejvyšší správní soud kasační stížnosti (k námitce nebo z úřední
povinnosti), pokud k prekluzi tohoto práva skutečně došlo.“ Tento závěr lze přiměřeně vztáhnout
i na prekluzi práva započítat přeplatek na daňové penále. Na tom nic nemění existence platných
výměrů na daňové penále. Postup při započítání přeplatku na dani není sice řízením, ve kterém
by byla přezkoumávána zákonnost těchto výměrů, představuje ale závažný zásah do práv
daňového subjektu, v důsledku kterého mu není vrácen vzniklý daňový přeplatek. Proto musí
správce daně samostatně od vydání platebních výměrů zvážit otázku způsobilosti daňové
pohledávky, na kterou má být přeplatek započítán, k takovému započtení. Zde se nabízí paralela
s posuzováním způsobilosti rozhodnutí o přestupku pro záznam bodů do registru řidičů podle
ust. §123b a násl. zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2010, č. j. 1 As 16/2010 - 105).
Otázka možné prekluze daňové povinnosti je totiž otázkou nejen řízení, ve kterém daňový
subjekt brojí proti daňovým výměrům, ale i řízení, v němž se brání proti započítání vzniklého
přeplatku na daňovou povinnost.
Z postupu, kterým správce daně rozhodl o započítání vzniklého přeplatku, je zřejmé,
že posoudil daňové penále jako nepromlčené. Úkolem městského soudu pak bylo v souladu
s ust. §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí finančního ředitelství vycházet
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Tento právní
stav tvořila i způsobilost daňového nedoplatku k započtení. V tomto směru lze opět citovat
Ústavní soud, který v nálezu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 1138/08, uvedl, že „v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem
významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě,
že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby. Tento závěr platí
i pro prekluzi práva státu na vyměření nebo doměření daně. Uplyne-li lhůta uvedená v §47 zákona o správě daní
a poplatků, aniž v ní byla daň pravomocně vyměřena či doměřena, zaniká tím subjektivní veřejné právo státu daň
vyměřit či doměřit. K zániku tohoto práva se přihlíží z úřední povinnosti nejen v daňovém řízení, ale též v rámci
soudního přezkumu rozhodnutí v řízení před správními soudy. Nenamítal-li žalobce prekluzi práva vyměřit
nebo doměřit daň v řízení před krajským soudem, vyhoví Nejvyšší správní soud kasační stížnosti (k námitce
nebo z úřední povinnosti), pokud k prekluzi tohoto práva skutečně došlo.“ Městský soud proto pochybil,
když se otázkou promlčení daňové povinnosti stěžovatele dostatečně nezabýval. Pokud dospěl
k závěru, že tato otázka se projednávané věci přímo netýká, a zároveň přikročil k obecné úvaze,
že vydáním daňových výměrů došlo k přerušení promlčecí lhůty, takže ta zůstala zachována, jeví
se jeho závěry jako vnitřně rozporné nebo přinejmenším nedokončené, protože se nijak
nevyrovnávají s rozsudky, kterými městský soud právě z důvodu promlčení předmětné daňové
výměry zrušil (a v napadeném rozsudku je zmiňuje). V tomto směru jsou proto stížní námitky
důvodné.
Důležitou otázkou však je, zda se městský soud v posuzované věci otázkou prekluze
daňové povinnosti stěžovatele vůbec mohl zabývat, tedy zda bylo z tohoto pohledu napadené
rozhodnutí finančního ředitelství přezkoumatelné. K posouzení možné prekluze daňové
povinnosti je totiž nutné objasnit skutkový stav v dané věci. To je však primárně úkolem správce
daně a odvolacího orgánu, jehož rozhodnutí soud přezkoumává. Tomu odpovídá povinnost
stěžovatele v žalobě uvést konkrétní právní a skutková tvrzení a podložit je důkazy.
Tato povinnost stěžovatele byla ztížena, neboť finanční úřad i finanční ředitelství ve svých
rozhodnutích pouze vycházely z toho, že stěžovatelův osobní daňový účet vykazuje zápornou
bilanci. Stěžovateli tak nebylo umožněno plně rozporovat způsob započtení vzniklého přeplatku
a ani městský soud nemohl plně dostát svým povinnostem. Rozhodnutí správce daně
o započítání vzniklého přeplatku na dani musí být přezkoumatelné z více hledisek než jen
z hlediska vymezení záporné bilance na osobním daňovém účtu. Například v rozsudku
ze dne 18. 5. 2011, č. j. 7 Afs 29/2011 - 248, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že „správci
daně v případě, je-li mu poukázána platba na daň […], nepřísluší uvážit na kterou konkrétní daňovou
povinnost je tato platba určena (byť by se i početně shodovala s konkrétním předpisem některé daňové povinnosti).
Správce daně je totiž povinen postupovat a s přijatou platbou nakládat podle dikce ustanovení §59 odst. 5
zákona o správě daní a poplatků; opačný postup by byl nejen v rozporu s uvedeným ustanovením zákona o správě
daní a poplatků (§59 odst. 5), ale i rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3
Ústavy.“ Rovněž lze odkázat i na další judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky
ze dne 23. 3. 2006, č. j. 7 Afs 162/2004 - 57, a ze dne 25. 3. 2009, č. j. 1 Afs 9/2009 - 79), podle
které povinnost identifikovat každou platbu určenou správci daně spočívá v povinnosti
identifikovat druh daně, na kterou je platba určena, nikoliv již v libovolné možnosti identifikovat
konkrétní daňovou povinnost na této dani. Osobní daňové účty slouží pouze k evidenci daní.
Ve smyslu ust. §62 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků je předmětem evidence příjmů,
kterou vedou správci daně, zachycování daňových a platebních povinností, jejich úhrad
nebo zániků a z toho vyplývajících daňových přeplatků a nedoplatků. Tyto údaje jsou vedeny
na daňových účtech, přičemž souhrnným údajem o všech povinnostech a platbách je u každého
konkrétního účtu určitá částka svědčící o celkové bilanci daňového subjektu. Odkaz na celkovou
bilanci na osobním daňovém účtu nemůže nahradit rozhodnutí správce daně, na jakou povinnost
daňového subjektu je vzniklý přeplatek započítán, pokud tato skutečnost není bez dalšího
nepochybná. Eviduje-li správce daně zápornou bilanci daňového subjektu na základě několika
platebních výměrů, navíc vydaných na různé druhy daně, jak je tomu v dané věci, je zásadní,
na kterou pohledávku byl přeplatek započítán.
Je nepochybné, že městský soud, aby mohl posoudit některé žalobní námitky stěžovatele,
dostal by se při zjišťování skutkového stavu věci a jeho hodnocení mimo rámec svých procesních
limitů. Nahrazoval by totiž činnost správce daně. Navíc i kdyby městský soud vypočítal,
na který nedoplatek měl být v souladu s ust. §59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků vzniklý
přeplatek započítán, neznamená to, že tímto způsobem opravdu započítán byl. V tomto směru
je třeba zdůraznit, že ve správním soudnictví se uplatňuje princip tzv. „plné jurisdikce“. Tento
princip pak určuje, že ačkoli rozhodující je skutkový stav, který tu byl v době rozhodnutí
správního orgánu, soudu nic nebrání, aby v souladu s ust. §77 odst. 2 s. ř. s. doplnil dokazování
a ve svém rozhodnutí pak vychází z takto zjištěného skutkového a právního stavu. Nejvyšší
správní soud se principem plné jurisdikce zabýval podrobně ve svém rozsudku
ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 32/2006 - 99, č. 1275/2007 Sb. NSS, v němž konstatoval: „Tento
požadavek lze stručně vyjádřit tak, že soud při svém rozhodování nesmí být omezen ve skutkových otázkách jen
tím, co zde nalezl správní orgán, a to ani co do rozsahu provedených důkazů, ani jejich obsahu a hodnocení
ze známých hledisek závažnosti, zákonnosti a pravdivosti. Soud tedy zcela samostatně a nezávisle hodností
správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných správním orgánem a zjistí-li přitom skutkové či (procesně)
právní deficity, může reagovat jednak tím, že uloží správnímu orgánu jejich odstranění, nahrazení či doplnění
nebo tak učiní sám. Tato činnost soudu je nezbytným předpokladem pro bezvadný právní přezkum napadeného
rozhodnutí, neboť jen správně a úplně zjištěný skutkový stav v řízení bez procesních vad může být podkladem
pro právní posouzení věci. Není však cílem soudního přezkumu ve správním soudnictví nahrazovat činnost
správního orgánu. Východiskem přístupu soudu pro rozhodnutí, zda a do jaké míry případně dokazování
provádět, bude posouzení důvodnosti podané žaloby z hlediska uplatněných žalobních námitek. Soudní přezkum
správních rozhodnutí nelze vnímat jako „odvolací řízení“ v plné apelaci, proto také důkazní aktivita soudu bude
vždy činností doplňkovou, nikoliv dominantní.“
Ze všeho výše uvedeného je patrné, že správce daně pochybil, když nedostatečně
odůvodnil své rozhodnutí. Tento nedostatek, který nenapravilo ani finanční ředitelství, neumožnil
městskému soudu dostatečně se zabývat námitkami stěžovatele.
Protože z výše uvedených důvodů je kasační stížnost důvodná, Nejvyšší správní soud
rozsudek městského soudu podle ust. §110 odst. 1 věty první, části věty před středníkem s. ř. s.
zrušil, protože napadené rozhodnutí finančního ředitelství aproboval, a zároveň podle ust. §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s. s ohledem na to, že již v řízení před městským soudem byly pro tento
postup důvody, zrušil i toto správní rozhodnutí. Věc pak vrátil odvolacímu finančnímu ředitelství
k dalšímu řízení.
V dalším řízení bude třeba, aby správce daně konkretizoval, na který daňový nedoplatek
má být vzniklý přeplatek na dani započítán, a aby posoudil otázku případného promlčení tohoto
nedoplatku, přičemž v tomto směru správce daně zohlední závěry městského soudu v rozsudcích,
kterými byly zrušeny předmětné daňové výměry.
Otázku, zda lze podle ust. §60 odst. 1 s. ř. s. úspěšnému správnímu orgánu přiznat podle
ust. §65 a násl. s. ř. s. na náhradě nákladů řízení částky, které mají svůj původ v úkonech,
jež nepřesahují rámec jeho běžné úřední činnosti, posuzuje v současné době rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu poté, co mu byla tato otázka předložena usnesením
ze dne 27. 2. 2014, č. j. 7 Afs 11/2014 - 32. Protože však Nejvyšší správní soud shledal důvody
pro zrušení napadeného rozsudku městského soudu, nezabýval se meritorně stížní námitkou
ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení, protože za dané procesní situace k tomu neshledal
důvod.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. §60 odst. 1 s. ř. s.
ve vztahu k žalobě a podle ust. §60 odst. 1 spojení s §120 s. ř. s. ve vztahu ke kasační stížnosti.
Protože stěžovatel měl ve věci plný úspěch, přísluší mu náhrada nákladů řízení před krajským
soudem (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.) i před Nejvyšším správním soudem.
Náklady řízení o žalobě spočívají v odměně za 3 úkony právní služby ve výši 2 x 2.100 Kč
a 1 x 3.100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ve věci samé - žaloba a účast
na jednání nepřesahujícím dvě hodiny [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. a),
d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, a v případě náhrady za účast
na jednání ve znění účinném k 12. 6. 2013], a náhradě hotových výdajů ve výši 3 x 300 Kč (§13
odst. 3 vyhlášky). Protože zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje
se jeho odměna o částku odpovídající této dani, kterou je povinen odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. o 1.722 Kč. Náhrada nákladů řízení o žalobě
činí 9.922 Kč za odměnu advokáta a 2.000 Kč za zaplacený soudní poplatek (položka č. 18
sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění účinném do 31. 12. 2012), celkem 11.922 Kč.
Náklady řízení o kasační stížnosti ze dne 16. 8. 2012 spočívají v odměně za 1 úkon právní
služby ve výši 3.100 Kč (písemné podání ve věci samé - kasační stížnost) [§1 odst. 1, §7, §9
odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky] a náhrady hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3
vyhlášky). Protože zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho
odměna o částku odpovídající této dani, kterou je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, tj. o 714 Kč. Náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
činí 4.114 Kč za odměnu advokáta a 5.000 Kč za zaplacený soudní poplatek (položka č. 19
sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů), celkem 9.114 Kč.
Náklady řízení o kasační stížnosti ze dne 29. 6. 2013 spočívají v odměně za 1 úkon právní
služby ve výši 3.100 Kč (písemné podání ve věci samé - kasační stížnost) [§1 odst. 1, §7, §9
odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky] a náhrady hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3
vyhlášky). Protože zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho
odměna o částku odpovídající této dani, kterou je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, tj. o 714 Kč. Náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
činí 4.114 Kč za odměnu advokáta a 5.000 Kč za zaplacený soudní poplatek (položka č. 19
sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů), celkem 9.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu