ECLI:CZ:NSS:2021:5.AFS.319.2020:42
sp. zn. 5 Afs 319/2020 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: M. M., zast. JUDr. Ing.
Radanem Tesařem, advokátem se sídlem Chodská 1366/9, Praha 2, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2020, č. j. 16 A 102/2020 – 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem domáhal toho, aby
krajský soud rozhodl, že postup žalovaného spočívající v nenařízení přezkoumání dodatečných
platebních výměrů Finančního úřadu pro Ústecký kraj ze dne 29. 6. 2018, č. j. 1724355/18/2512-
50524-501676, č. j. 1724734/18/2512-50524-501676 a č. j. 1725266/18/2512-50524-501676,
k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2010, 2011 a 2012 a dodatečných
platebních výměrů ze dne 5. 4. 2018, č. j. 893622/18/2512-50524-501676, č. j. 893694/18/2512-
50524-501676, č. j. 893759/18/2512-50524-501676, č. j. 893790/18/2512-50524-501676, č. j.
893814/18/2512-50524-501676, č. j. 893850/18/2512-50524-501676 a č. j. 893885/18/2512-
50524-501676, k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2013 a února, března, května,
října, listopadu a prosince 2014 byl a je nezákonným zásahem, a aby krajský soud přikázal
žalovanému nařídit přezkoumání těchto dodatečných platebních výměrů.
[2] Krajský soud žalobu shora uvedeným usnesením dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl,
neboť dospěl k závěru, že žalobou napadeným postupem nemohlo být zasaženo do veřejných
subjektivních práv žalobce, nebyly tedy naplněny podmínky řízení o žalobě na ochranu před
nezákonným zásahem správního orgánu stanovené v §82 s. ř. s. Krajský soud s odkazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2018, č. j. 8 Afs 98/2018 – 52, publ. pod
č. 3793/2018 Sb. NSS (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná též na www.nssoud.cz), konstatoval, že neexistuje veřejné subjektivní právo na zahájení
přezkumného řízení, pokud tedy žalovaný nezahájil přezkumné řízení, přičemž žalobci sdělil
důvody, které jej k tomu vedly, je vyloučeno, aby bylo zasaženo do veřejného subjektivního práva
žalobce.
II.
Kasační stížnost žalobce, vyjádření žalovaného a další podání účastníků
[3] Proti uvedenému usnesení krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost,
v níž namítá nesprávnost závěru krajského soudu, podle něhož nemohlo být žalobou napadeným
postupem žalovaného zasaženo do veřejných subjektivních práv stěžovatele.
[4] Stěžovatel zdůraznil, že se jím podaný podnět k nařízení přezkoumání uvedených
dodatečných platebních výměrů vztahoval zejména k tomu, že v rámci jiného daňového řízení
vedeného se stěžovatelem, než jsou řízení ukončená zmiňovanými dodatečnými platebními
výměry, byly poté, co dodatečné platební výměry nabyly právní moci, provedeny výslechy dvou
svědků, které mají podle názoru stěžovatele zásadní vliv na posouzení a hodnocení skutkového
stavu věci. Stěžovatel s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000,
sp. zn. Pl. ÚS-St 12/2000, uvádí, že pokud došlo k porušení objektivního práva a dokonce
si takového porušení je vědom i správce daně, resp. žalovaný, pak bylo implicitně zasaženo
i do subjektivního práva stěžovatele; opačný závěr by dle stěžovatele činil z dozorčího prostředku
v podobě přezkoumání rozhodnutí iluzorní ochranu závislou na libovůli finančních orgánů.
Pokud samy finanční orgány deklarují, že rozhodnutí je stiženo vadami, které údajně nemohou
být napraveny v rámci řízení o dodatečném daňovém přiznání či v rámci obnovy řízení, avšak
i přesto nenařídí přezkoumání rozhodnutí, tak dle přesvědčení stěžovatele došlo nejen k libovůli
v rámci rozhodování či porušení zásady legitimního očekávání, ale rovněž k porušení
objektivního i subjektivního práva.
[5] Stěžovatel zdůraznil, že dle jeho názoru mělo k nápravě nezákonnosti dodatečných
platebních výměrů dojít prostřednictvím obnovy řízení, resp. řízení o dodatečných daňových
přiznáních, přičemž dané procesní prostředky stěžovatel využil a v době podání kasační stížnosti
o nich probíhalo soudní řízení. S ohledem na to, že daňové orgány tvrdí, že nejsou naplněny
podmínky pro povolení obnovy řízení, neboť se otázka nevyslechnutí výše uvedených svědků
musí hodnotit jako vada řízení, a že institut obnovy řízení či dodatečných daňových přiznání
nelze využít tehdy, pokud je namítána vada předcházejícího daňového řízení, stěžovateli nezbylo
nic jiného, než se domáhat ochrany právě prostřednictvím podnětu k nařízení přezkoumání
jednotlivých dodatečných platebních výměrů.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Zmínil,
že u krajského soudu v době jeho vyjádření probíhalo několik souvisejících soudních řízení
týkajících se návrhu stěžovatele na obnovu doměřovacích řízení ve věci daně z přidané hodnoty
a daně z příjmů fyzických osob za uvedená zdaňovací období a rovněž řízení ve věci dodatečných
daňových přiznání k uvedeným daním. U žalovaného také v té době probíhala řízení ve věci
dalšího podnětu stěžovatele k nařízení přezkoumání zmiňovaných dodatečných platebních
výměrů k dani z přidané hodnoty za uvedená zdaňovací období. Ke kasační argumentaci žalovaný
uvedl, že se ztotožňuje se závěry napadeného usnesení, na které odkazuje. Následně žalovaný
s odkazem na již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2018,
č. j. 8 Afs 98/2018 – 52, zopakoval, že na zahájení přezkumného řízení dle §121 a násl. zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), není právní nárok, jeho nezahájením tedy
není možné zasáhnout do práv daňového subjektu, nelze tedy ani teoreticky uvažovat o tom,
že by sdělení o nezahájení řízení mohlo být nezákonným zásahem. Žalovanému není zřejmé,
odkud stěžovatel získal informaci o tom, že žalovaný sám přiznal, že daná doměřovací řízení byla
zatížena vadou.
[7] Stěžovatel následně doplnil kasační stížnost podáním, v němž zejména rozvedl dříve
uplatněnou argumentaci s odkazem na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019 – 39, publ. pod č. 4178/2021 Sb. NSS. Stěžovatel má za to,
že i v nyní posuzované věci jsou splněny podmínky, za nichž se dle uvedeného rozsudku lze
bránit zásahovou žalobou proti nezahájení řízení z moci úřední. Stěžovatel uvádí, že jeho hmotná
práva byla dotčena v důsledku nečinnosti daňových orgánů, jelikož v případě zahájení daného
přezkumného řízení se bude jednat o jeho daňových povinnostech. Pokud jde o splnění
podmínky subsidiarity zásahové žaloby, uvádí stěžovatel, že sice souběžně probíhají soudní řízení
týkající se zákonnosti zamítnutí návrhů na povolení obnovy doměřovacích řízení a zákonnosti
zastavení řízení zahájených podáním dodatečných daňových přiznání, nicméně za situace, kdy
nevyslechnutí svědků představuje skutečně toliko vadu řízení, k jejímuž zhojení není možné
využít ani institut obnovy řízení ani dodatečná daňová přiznání, jak argumentuje správce daně,
žádné jiné řízení k ochraně stěžovatelova veřejného hmotného práva v dané situaci neexistuje.
S ohledem na lhůtu pro nařízení přezkoumání rozhodnutí dle §122 daňového řádu zároveň nemá
stěžovatel možnost vyčkat na výsledky soudních řízení, ale musí se aktivně domáhat zahájení
přezkumného řízení. Stěžovatel rovněž uvádí, že vyčerpal všechny právní prostředky k ochraně
svého veřejného subjektivního práva na zahájení přezkumného řízení, neboť dne 14. 5. 2020
podal podnět k nařízení přezkoumání rozhodnutí správce daně. Dále stěžovatel poznamenal,
že žalovaný v mezidobí částečně vyhověl jeho argumentaci, když rozhodnutím ze dne 11. 6. 2021,
č. j. 23135/21/5300-22442-712851, nařídil přezkoumání dodatečných platebních výměrů k dani
z přidané hodnoty za všechna výše uvedená zdaňovací období, přičemž uznal, že správce daně
zatížil doměřovací řízení vadou, když neprovedl svědeckou výpověď pana J. K. a tím
nedostatečně zjistil skutkový stav. Doměřovací řízení týkající se daně z příjmů fyzických osob
stěžovatele za zdaňovací období let 2010 až 2012 přitom byla podle názoru stěžovatele rovněž
zatížena neprovedením svědeckých výpovědí.
[8] Žalovaný reagoval na podání stěžovatele dalším vyjádřením, v němž nad rámec již
uvedeného především dodal, že předmětem řízení ve věci daně z příjmů fyzických osob byla jiná
zdaňovací období než ve věci daně z přidané hodnoty, v řízení ve věci daně z příjmů fyzických
osob stěžovatel výslechy svědků J. K. ani J. R. nenavrhoval, nelze proto uvažovat o tom, že by se
správce daně jejich neprovedením dopustil pochybení. Přezkumné řízení nelze zahajovat jen
proto, že v jiném řízení byl svědek vyslechnut, ale záleží také na tom, zda daňový subjekt výslech
tohoto svědka v předchozím řízení navrhoval. Pasivitu stěžovatele v nalézacím řízení nelze
odstranit podnětem k přezkoumání dodatečných platebních výměrů. Dále žalovaný upozornil, že
je žaloba v rozsahu, v němž se týká dodatečných platebních výměrů k dani z přidané hodnoty, již
bezpředmětná. V souvislosti s právem stěžovatele na meritorní projednání žaloby žalovaný dále
zdůraznil, že rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6
As 108/2019 – 39, řeší skutkově i procesně odlišnou situaci. Dle žalovaného stěžovatel závěry
zmiňovaného rozsudku rozšířeného senátu dezinterpretuje. Stěžovatel navíc nesplnil podmínku
subsidiarity zásahové žaloby, neboť se proti daným dodatečným platebním výměrům mohl bránit
odvoláním, což však neučinil. Následně žalovaný v podstatě zopakoval své stanovisko obsažené
v předchozím vyjádření a shrnul, že závěry zmiňovaného rozsudku rozšířeného senátu na danou
věc nedopadají a k nařízení přezkoumání rozhodnutí ve věcech daně z přidané hodnoty došlo z
jiných důvodů, než z jakého nebylo vyhověno podnětu stěžovatele na přezkoumání rozhodnutí
ve věci dodatečných platebních výměrů k dani z příjmů fyzických osob.
III.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[10] Nejvyšší správní soud následně přistoupil k přezkoumání napadeného rozhodnutí
krajského soudu v mezích rozsahu kasační stížnosti a jejích důvodů, přičemž zkoumal, zda
napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejprve je nutné připomenout, že je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí
žaloby, může se Nejvyšší správní soud z povahy věci zabývat pouze kasačními důvody dle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy tvrzenou nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, publ. pod
č. 625/2005 Sb. NSS). Nejvyššímu správnímu soudu tedy v takové situaci nepřísluší se jakkoliv
vyslovovat k meritu věci, tedy v tomto případě k zákonnosti nenařízení přezkoumání
zmiňovaných dodatečných platebních výměrů.
[12] Podstatou uplatněných kasačních námitek je, že stěžovatel měl mít dle svého tvrzení
s ohledem na konkrétní okolnosti posuzované věci možnost bránit se proti nenařízení
přezkoumání dodatečných platebních výměrů prostřednictvím zásahové žaloby podané
ve správním soudnictví. Stěžovatel přitom vychází zejména z již zmiňovaného stanoviska pléna
Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. Pl. ÚS-St 12/2000, a dále z rozsudku rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019 – 39.
[13] Argumentaci stěžovatele nelze dát zapravdu.
[14] Již stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. Pl. ÚS-St 12/2000,
na které stěžovatel odkazoval v kasační stížnosti, byť bylo vydáno ještě před přijetím soudního
řádu správního a tedy i před zavedením zásahové žaloby, potvrzuje správnost závěrů krajského
soudu o tom, že rozhodnutí o nepovolení, resp. nyní nenařízení přezkoumání daňového
rozhodnutí nepodléhá kognici správních soudů:
„Je třeba mít na paměti, že se v souzeném případě jedná o dvojí prostředky ochrany práva. Jednak jsou
tu prostředky instanční (řádné) a mimořádné (obnova řízení), jednak soudní (správní žaloba) - tedy prostředky,
které může strana využít (má na ně tak říkajíc právní nárok). Vedle toho existují i prostředky jiné, dozorčí,
mezi něž patří právě přezkoumání podle §55b daňového řádu [pozn. NSS: míněn tehdejší zákon
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků]. Ty slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nárok
nemá. Pokud se navrhovatelka odvolává na to, že v případě rozhodování podle §55b daňového řádu se jedná
o rozhodnutí o právech a povinnostech, pak to platí jen tehdy, jestliže v prvé fázi přezkoumání bylo rozhodnutí
k přezkumu vůbec otevřeno a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno.
Vycházejíc z uvedeného návrhu III. senátu, plénum Ústavního soudu dle §23 zák. č. 182/1993 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, přijalo stanovisko, dle něhož rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle
§55b zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, má procesní povahu
a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu.“
[15] K (ne)možnosti brojit proti nezahájení přezkumného řízení nejen žalobou proti
rozhodnutí správního orgánu, ale ani zásahovou žalobou se následně vyjádřil ve své
judikatuře opakovaně Nejvyšší správní soud, a to např. v rozsudku ze dne 29. 8. 2018,
č. j. 8 Afs 98/2018 – 52, na který odkázal již krajský soud:
„Ve vztahu k přezkumnému řízení se Nejvyšší správní soud vyjadřoval obdobně již k předchozí
právní úpravě dané v §55b zákona o správě daní a poplatků. V rozsudku ze dne 19. 12. 2006, čj. 1 Afs
56/2004-114, č. 1113/2007 Sb. NSS, uvedl: ,Ustanovení §55b d. ř. („Na žádost daňového subjektu nebo
z úřední povinnosti může být rozhodnutí správce daně, které je v rozporu s právními předpisy nebo se zakládá
na podstatných vadách řízení, a okolnosti nasvědčují tomu, že došlo ke stanovení daně v nesprávné výši, zrušeno,
nahrazeno jiným nebo změněno“) svou textací i systematickým řazením zřetelně naznačuje, že zákonodárce
nepomýšlel na to „žádost“ konstruovat jako – lhostejno jaký – opravný prostředek, jsoucí v dispozici účastníka
řízení.[…]Proto Nejvyšší správní soud setrvává ve shodě s předchozí judikaturou na tom, že přezkoumávání
daňových rozhodnutí není opravným prostředkem, ale nápravným prostředkem správního dozoru. […] neužil-li
správní orgán své dozorčí oprávnění, nijak tím nevsáhl do subjektivního práva účastníka řízení (ani kohokoli
jiného, kdo podnět k výkonu dozoru případně podal), protože tu žádné subjektivní právo na výkon dozorčího
oprávnění není.‘ K tomuto závěru dospěl dokonce i za situace, kdy §55b zákona o správě daní a poplatků mluví
výslovně o ,návrhu‘ účastníka. Ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne
19. 12. 2000, sp. zn. Pl. ÚS-St 12/2000 (,Vedle toho existují i prostředky jiné, dozorčí, mezi něž patří právě
přezkoumání podle §55b daňového řádu. Ty slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nárok nemá.‘).
Obdobně se vyjádřil Nejvyšší správní soud i ve vztahu k zahájení přezkumného řízení dle §95 odst. 1
spr. ř., a to například v již zmíněném rozsudku sp. zn. 1 Ans 4/2009.
Úprava přezkumného řízení v daňovém řádu je svojí povahou (dozorčí funkce) shodná s tou, která byla
v zákoně o správě daní a poplatků, stejně tak i s tou, která je ve správním řádu. I zde tak lze proto použít výše
uvedenou judikaturu. Přezkumné řízení dle daňového řádu je jednoznačně dozorčí prostředek, na jehož zahájení
není právní nárok. Jak již bylo řečeno, pokud neexistuje veřejné subjektivní právo na zahájení přezkumného
řízení, není již z povahy věci možné, aby nenařízením přezkoumání rozhodnutí bylo zasaženo do práv daňového
subjektu. Stěžovatel se proto mýlí, pokud tvrdí, že není podstatný právní nárok, ale to, zda byly naplněny
podmínky pro zahájení přezkumného řízení a vyslovení nicotnosti.“
[16] Odkazuje-li stěžovatel na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019 – 39, je třeba ho upozornit, že v daném rozsudku
rozšířený senát sice připustil možnost domáhat se zásahovou žalobou ochrany proti zásahu
spočívajícímu v nezahájení řízení z moci úřední, jednalo se však o zcela jinou situaci – nezahájení
řízení o odstranění nepovolené stavby. Rozšířený senát současně dodal: „Právní názor zde vyjádřený
je však třeba vykládat restriktivně. Pravidlem (s dále podanými výjimkami) stále zůstává, že uplatnění podnětu,
ve kterém podatel vyzývá správní úřad k uplatnění úřední povinnosti (úřední moci), žádné veřejné subjektivní
právo nezakládá. To proto, že obecně tu není veřejné subjektivní právo na to, aby správní orgán zahájil z moci
úřední nějaké řízení.“ Následně rozšířený senát vymezil podmínky pro uplatnění jeho závěrů:
„První komplex podmínek je důsledným projevem zásady, že soudní řád správní nepřipouští
žalobu zásahovou k ochraně práv jiných osob nebo k ochraně veřejného zájmu (actio popularis).
Především je třeba, aby šlo skutečně o žalobce, jehož veřejné hmotné právo nebylo ochráněno v důsledku
nečinnosti správního orgánu, který v rozporu se zákonem nezahájil řízení z moci úřední. Třebaže toto řízení
slouží v prvé řadě k ochraně objektivního práva, přímým důsledkem nečinnosti správního orgánu je též
neposkytnutí ochrany právu subjektivnímu.
Z předešlého logicky plyne, že žalobní legitimaci pro podání zásahové žaloby nemá ten, kdo
by se nemohl bránit žalobou proti rozhodnutí podle §65 odst. 1 s. ř. s., které eventuálně z takto započatého
správního řízení může vzejít (…). Například poškozený se tak nemůže domáhat zahájení přestupkového řízení
proti podezřelému z přestupku, neboť poškozený či jiné osoby odlišné od obviněného nemohou napadat výrok
správního rozhodnutí týkající se viny či sankce, včetně výroku o zastavení řízení o přestupku. Posouzení viny
a případné uložení sankce v rámci správního trestání se totiž odehrává výlučně ve vztahu státu a obviněného. Třetí
osoba (ať již je touto osobou jiný obviněný, poškozený nebo jiná osoba) nemá subjektivní právo domáhat
se zahájení řízení o správním deliktu s jiným subjektem nebo požadovat uznání jeho viny (srov. k tomu z početné
judikatury např. rozsudky ze dne 31. 10. 2007, čj. 2 As 46/2006-100, č. 2276/2011 Sb. NSS, nebo ze dne
11. 3. 2008, čj. 8 As 46/2007-98, detailněji pak rozsudek ze dne 29. 1. 2015, čj. 8 Afs 25/2012-351,
Philips Electronics a další, body 208 a 209).
Druhý komplex podmínek je projevem zásady subsidiarity zásahové žaloby. Nesmí totiž existovat
žádné jiné správní řízení ani žádný jiný moment, kdy osoba v minulosti mohla nebo teprve v budoucnu bude moci
chránit své subjektivní hmotné právo v rámci veřejné správy nebo žalobou před správním soudem (buď jako
účastník správního řízení, nebo jako osoba, která sice dle zákona nebyla účastníkem řízení, ovšem proti
rozhodnutí má právo podat žalobu podle §65 odst. 1 s. ř. s.). Je nerozhodné, zda takovou ochranu využila. Tato
podmínka proto vylučuje, aby zásahovou žalobu úspěšně podala osoba, která např. nevyužila (nebo sice využila,
ale bez úspěchu) opravné prostředky k ochraně svého subjektivního práva, případně soudní ochranu proti
rozhodnutí, které z takovéhoto řízení vzešlo.
Nic se tedy nemění např. na judikatuře, která nepřipouští soudní ochranu proti nezahájení přezkumného
řízení. Přezkumné řízení slouží výlučně ochraně zákonnosti, k ochraně subjektivního práva mají adresáti
správního rozhodnutí k dispozici opravné prostředky, případně – pokud nebyli ve výjimečných případech dle
zákona účastníky správního řízení – mohou proti rozhodnutí podat žalobu podle §65 odst. 1 s. ř. s. [takto již
rozsudek rozšířeného senátu ze dne 28. 8. 2007, čj. 4 As 31/2006-73, č. 1513/2008 Sb. NSS, Honební
společenstvo Stříbro; jakkoli se tento rozsudek týkal podnětu k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení
podle starého správního řádu (č. 71/1967 Sb.), tento právní názor samozřejmě platí též na nynější přezkumné
řízení nebo jeho nejrůznější obdoby v jiných předpisech].“ (pozn. podtržení doplněno soudem)
[17] Z citovaného rozsudku je zřejmé, že rozšířený senát uplatnění svých závěrů týkajících
se zahájení řízení o odstranění stavby na zahájení přezkumného řízení výslovně vyloučil.
[18] Vzhledem k uvedenému nelze než uzavřít, že ustálená judikatura Nejvyššího správního
soudu, podle níž se nelze proti nezahájení přezkumného řízení bránit ani zásahovou žalobou,
je stále aktuální, což potvrdil rovněž citovaný rozsudek rozšířeného senátu. Krajský soud tedy
postupoval v souladu se zákonem, pokud dospěl k závěru, že nenařízení přezkoumání daných
dodatečných platebních výměrů, tedy nezahájení přezkumného řízení z moci úřední, nemůže být
pojmově nezákonným zásahem správního orgánu ve smyslu §82 s. ř. s., a proto žalobu
stěžovatele dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl.
[19] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že na uvedeném závěru nic nemění ani
skutečnost, že přezkumné řízení týkající se některých dodatečných platebních výměrů bylo
následně zahájeno rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 6. 2021, č. j. 23135/21/5300-22442-
712851. Toto rozhodnutí bylo vydáno na základě jiného podnětu a navíc až poté, co krajský soud
vydal napadené usnesení, na jeho zákonnost tedy nemohlo mít vliv. Současně však nezpůsobuje
ani odpadnutí předmětu řízení o kasační stížnosti, neboť tím je přezkum napadeného usnesení
krajského soudu.
IV.
Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[21] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, náleželo by mu tedy vůči stěžovateli právo
na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložil. Žalovanému však v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti nevznikly, proto mu soud
náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 27. října 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu